ISS-4/Sojuz-TM 34/STS-111/ISS-UF-2/ISS-5

Pátá směna nastupuje

Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

V pátek 19. dubna 2002, tedy téhož dne, kdy přistál raketoplán Atlantis (let STS-110, viz L+K 78, 2002, č. 12, 792-797; č. 13, s 872-877), přiletěla na Bajkonur návštěvnická osádka REP-3, kterou tvořili velitel Jurij P. Gidzenko, italský palubní inženýr Roberto Vittori a druhý kosmický turista Mark R. Shuttleworth z Jihoafrické republiky, aby se mohli zúčastnit vyvezení nosné rakety Sojuz-U s kosmickou lodí lodi Sojuz-TM 34 (výr. č. 208) z montážní budovy na „gagarinskou“ rampu č. 1 komplexu 5, k čemuž došlo o čtyři dny později.

Také stávající osádka komplexu ISS - velitel Jurij I. Onufrijenko a palubní inženýři Carl E. Walz a Daniel W. Bursch - se chystala na přijetí nového záchranného člunu. Nejprve 19. dubna korigovala dráhu stanice motory nákladní lodi Progress-M1 8. O den později pak nastoupili do Sojuzu-TM 33 a v době od 09:16 do 09:37 UT uskutečnili jeho přelet mezi stykovacími uzly modulu Zarja a Pirs.

Transportní loď Sojuz-TM 34 zahájila let ISS-4S dne 25. dubna 2002 v 06:26:35,117 UT. Po hladkém průběhu vzletu dosáhla v 06:35:21 UT oběžné dráhy a v 06:35:24,8 UT se oddělila od 3. stupně nosné rakety. Také stíhání stanice probíhalo standardním způsobem a po dvou dnech samostatného letu, 27. dubna v 07:55:51 UT, se v automatickém režimu Sojuz-TM 34 (2002-020A) připojil k modulu Zarja. Po nezbytné prověrce hermetičnosti vestibulu a vyrovnání tlaků mezi objekty otevřeli astronauti v 09:25 UT průlezy a přivítali se. Jako obvykle následovalo bezpečnostní školení a ihned poté i záměna tvarovaných výplní ILK v křeslech transportních lodí Sojuz-TM 33 a 34 a přenos nouzových zásob ze starého do nového záchranného člunu. Samozřejmě na palubu stanice putoval i dopravený náklad včetně vědeckých přístrojů pro ruské, italské i jihoafrické experimenty. Domácí páni na stanici měli však největší radost z čerstvých potravin, zejména zeleniny a ovoce, které jim po konzervované stravě přišly velice vhod.

Nedočkavá návštěvnická osádka ihned zahájila experimenty. Jako první přišly na řadu Alteino a ESDC. V průběhu dne také hovořil jihoafrický prezident Thabo Mbeki se Shuttleworthem. Nemohl si nechat ujít příležitost prezentovat tak přítomnost prvního občana afrického kontinentu - byť bílé pleti - na palubě Mezinárodní kosmické stanice.

Týden pobytu návštěvníků na stanici ubíhal velice rychle a brzy bylo na čase chystat se k návratu na Zemi ve staré lodi Sojuz-TM 33. V úterý 30. dubna přenesli návštěvníci do jeho návratového modulu nouzové vybavení a postupně tak ukládali i výsledky svých pokusů.

Den před tím byl na Kennedy Space Center převezen z montážní budovy VAB na rampu LC-39A i zkompletovaný raketoplán Endeavour, chystající se na expedici STS-111 čili ISS-UF-2.

Raketoplán Endeavour se vrátil z předcházející mise STS-108 (viz L+K 78, 2002, č. 3, s. 174-177; č. 4, s. 243-245; č. 5, s. 308-313) 17. prosince 2001 a ještě téhož dne byl převezen z letiště SLF do montážní budovy OPF k poletovému odstrojení. První inspekce potvrdila, že přestál svůj let v dobré formě: na jeho spodní straně sice napočítali technici 57 šrámů, z toho 14 o rozměru větším než 25 mm, způsobených většinou kusy ledu odpadávajícími z nádrže ET během vzletu, ale to bylo zcela v normě a dalo se to odstranit vytmelením poškozených míst. Na horní straně družicového stupně nalezli jen devět zásahů, z toho pět kráterů o průměru větším než 25 mm.

Po odčerpání posledních zbytků toxických pohonných látek mohly být počátkem ledna 2002 demontovány oba postranní moduly manévrovacích motorů OMS i přední modul stabilizačních trysek RCS a předány k pravidelné údržbě. V předním modulu bylo nutno vyměnit jednu z trysek, která v průběhu letu selhala, v pravobočním modulu dokonce tři. Z nákladového prostoru také putoval ven logistický modul MPLM Raffaello. Jeho nástupce Leonardo, který předchozí let absolvoval na palubě Discovery v srpnu loňského roku (let STS-105/ISS-7A.1), byl technikům k dispozici již od počátku října 2001. Po nezbytné údržbě začali technici hned po Novém roce kompletovat užitečné zatížení, které mělo být do jeho nitra ukládáno. Patřily sem především dvě další skříně a to ER-3 s experimenty a další s manipulačním boxem MSG, které měly být instalovány v laboratorním modulu Destiny. Kusový náklad včetně vědeckých přístrojů byl ukládán jednak do transportních skříní RSR, jednak na transportní palety RSP, které v únoru putovaly do nitra nákladního modulu MPLM.

V té době se počítalo s tím, že raketoplán Endeavour odstartuje ke stanici 2. května 2002. Příprava družicového stupně ke vzletu i sestavování pomocných startovacích motorů SRM tomu nebránily. Ve čtvrtek 21. března však rozhodlo vedení projektu ISS přidat do nákladu expedice náhradní zápěstní kloub kanadského dálkového manipulátoru SSRMS.

Staniční manipulátor začal vykazovat poruchy v ovládání již od samého počátku. Při jednom ze čtyř možných způsobů ovládání této „kanadské ruky číslo 2“ zlobilo odbrzďování servosystému natáčejícího jeden ze sedmi kloubů tohoto manipulátoru, tzv. rotační zápěstní spoj RWJ. Příčinou byl zřejmě přechodně se vyskytující zkrat. Pokaždé, když k závadě došlo, řídicí počítač zablokoval celou ruku, což samozřejmě komplikovalo montážní práce, jichž bude v budoucnosti na stanici ještě mnoho. I když tři další možnosti ovládání SSRMS pracovaly bez závad, nedalo se na manipulátor beze zbytku spolehnout. Pro let STS-110 (ISS-8A) raketoplánu Atlantis byl sice vypracován nový počítačový program pro řízení SSRMS při montáži základního dílu příčné příhradové konstrukce ITS-S0, který využíval pouze ostatní klouby manipulátoru, ale dlouhodobě však bylo takové omezení manévrovatelnosti SSRMS považováno za nemyslitelné.

Zajistit dodávku náhradního dílu od kanadské kosmické agentury CSA, respektive od jejího dodavatele firmy MD Robotics, nebyl problém. Horší to bylo s přípravou osádky raketoplánu, které přibyl další úkol - zajistit v rámci nově plánované třetí vycházky do vesmíru výměnu kloubu. Bezprostředním důsledkem bylo odsunutí vzletu nejméně o tří týdny, protože bylo nutno celou operaci dokonale nacvičit v simulátoru beztíže WET-F - velkém bazénu s maketou kosmické stanice - v houstonském Johnson Space Center. Jak se vyjádřil jeden z amerických astronautů:

„Výstup do volného prostoru, po našem EVA čili činnost mimo loď, se dá přirovnat k baletu na scéně divadla. Každý jednotlivý krok musí být na zemi stokrát a stokrát nacvičen, aby je člověk ve vesmíru mohl zopakovat s potřebnou precizností. Nelze tu spoléhat na zkušenost z běžného života. Ve stavu beztíže je všechno jinak a vy musíte provádět jen přesně vykalkulované pohyby. A nad vámi bdí ostříží oko přísného choreografa - kolegy astronauta v kabině raketoplánu, který vám také nic nepromine.“

Znamenalo to také, že stávající osádka Mezinárodní kosmické stanice se vrátí na Zemi později, než bylo původně plánováno.

Na Kennedy Space Center však již přípravy raketoplánu postoupily hodně daleko. Na místo vymontovaných hlavních motorů SSME putovaly tři jiné exempláře (výr. č. 2050, 2044 a 2054) prošlé pravidelnou údržbou. Technici NASA ve spolupráci se svými kanadskými kolegy dokončili už také přípravy další části užitečného zatížení, tzv. mobilní báze MBS, k letu. Toto zařízení bude sloužit jako základna k uchycování staničního manipulátoru SSRMS na mobilní transportér, pojíždějící po příčné hlavním nosníku stanice a přemění jej tak na pojízdný jeřáb.

Bylo sice možno již teď připojit raketoplán ke zkompletovaným motorům SRB (komplet BI-113/RSRM-84) a odhazovací nádrži ET (výr. č. ET-113), ale vedení projektu rozhodlo tuto operaci odložit a ponechat zatím raketoplán v budově OPF. Do VAB se proto raketoplán přesunul až v noci z 18. na 19. dubna. V té době byl jeho start naplánován na 30. května 2002.

Po připojení družicového stupně k odhazovací nádrži a nezbytných testech pak 29. dubna putoval na mobilním vypouštěcím zařízení MLP za přísných protiteroristických bezpečnostních opatření na rampu.

Po obvyklých zkouškách pohonného systému družicového stupně byly otevřeny dveře nákladového prostoru a 6. května technici do trupu Endeavour uložili nákladní modul Leonardo. Po nezbytných prověrkách správného propojení jeho systémů na družicový stupeň nákladový prostor definitivně uzavřeli.

Mezitím skončil pobyt návštěvnické osádky REP-3 na palubě stanice. Jeho druhá polovina byla poznamenána celou řadou problémů se systémy zabezpečení životních podmínek. Krátce po příletu návštěvníků aktivovala osádka stanice vzhledem ke zvýšenému počtu osob na palubě také odlučovač oxidu uhličitého v modulu Destiny, přestože byla pochybnost o hermetičnosti jeho vakuové části. Ta způsobila několik výpadků tohoto zařízení.

Mnohem horší situaci však znamenaly časté výpadky zařízení Elektron, ve kterém se vyrábí kyslík pro dýchání elektrolýzou vody získané kondenzací z atmosféry stanice v klimatizačním zařízení BRPK. Pravidelně vypadávala čerpadla v bloku zásobování systému vodou BŽ dodávajícím vodu do zásobníku KOV. Astronauti prověřovali kde co: zavzdušnění hlavního i záložního čerpadla (MNO a MNR), zavzdušnění vlastní nádrže KOV i výměnných nádrží JeDV, možné poškození pružné membrány v KOV, ale na nic nemohli přijít. Při vyšším výkonu prostě systém Elektron pravidelně vypadával. Bezprostřední nebezpečí osádkám nehrozilo: v tlakových láhvích HPGA modulu Quest byla rezervní zásoba 180 kg kyslíku postačující na 225 osobodní, další kyslík byl ještě v nádržích SPK nákladní lodi Progress-M1 8 a na ruském segmentu stanice byla dostatečná zásoba 160 kusů chloristanových svíček pro pyrogenerátor kyslíku TGK na 150 osobodní. Nicméně situaci bylo nutno řešit, takže hlavní osádka měla o zábavu postaráno.

Ve čtvrtek 2. května Gidzenko a Vittori vyzkoušeli telekomunikační prostředky Sojuzu-TM 33, prověřili jeho navigační systém SUD a zkušebně zažehli manévrovací a stabilizační motorky DPO. Shuttleworth mezitím hovořil s bývalým jihoafrickým prezidentem Nelsonem Mandelou. Další den pak ukončili poslední experimenty, naložili zbytek věcí do návratového modulu a nepotřebné předměty a odpad do orbitálního modulu a přichystali lehké skafandry typu Sokol v nichž měli absolvovat návrat na Zemi.

V neděli 5. května v 00:31:08 UT se transportní loď Sojuz-TM 33 odpojila od modulu Pirs a započala samostatný let. Návrat zahájila palubní automatika v 02:57:27 UT. Hlavní manévrovací motor pracoval 252,4 sekundy a snížil rychlost lodi o 115,2 m/s. Po odhození již nepotřebného obytného a přístrojového úseku vstoupil návratový modul do atmosféry a po aerodynamickém brzdění následovaném sestupem na padáku úspěšně přistál v 03:51:53 UT asi 26 km jihovýchodně od města Arkalyk v Kazachstánu, v bodě o zeměpisných souřadnicích 50,03° s. š., 66,98° v. d.

Návštěvnická osádka přistála v pořádku. Hned na místě přistání Shuttleworth - který v legraci tvrdil, že by se vlastně měl jmenovat Soyuzworth, protože neletěl raketoplánem, ale ruskou lodí - nabídl odkoupení návratového modulu do své sbírky, ale z toho později sešlo. Vrtulníkem byli astronauti nejprve dopraveni do Arkalyku a odtud pak v druhé polovině dne letecky do Hvězdného městečka u Moskvy.

Na kosmodromu na Cape Canaveral proběhlo ve dnech 15.-16. května obvyklé zkušební odpočítávání TCDT. Zúčastnila se jej jak vlastní osádka raketoplánu, kterou tvořili velitel Kenneth D. Cockrell (* 1950, STS-56 v dubnu 1993, STS-69 v září 1995, STS-80 v listopadu 1996, STS 98 v únoru 2001), pilot Paul S. Lockhart (* 1956, nováček) a letoví specialisti Franklin R. Chang-Diaz (* 1950, STS-61C v lednu 1986, STS-34 v říjnu 1989, STS-46 v červenci 1992), STS-60 v únoru 1994, STS-75 v únoru 1996 STS-91v červnu 1990) a Phillipe Perrin (Francie, * 1963, nováček), tak členové nové směny na ISS, nový velitel stanice Valerij G. Korzun (* 1953, Sojuz-TM 24/Mir v srpnu 1996 až březnu 1997) a palubní inženýři Peggy A. Whitsonová (* 1960, nováček) a Sergej J. Treščov (* 1958, nováček). Těsně před ukončením zkušebního odpočítávání se sešli manažeři letů raketoplánů na obvyklé oponentuře FRR, na níž potvrdili, že expedice STS-111 bude zahájena ve večerních hodinách 30. května 2002.

Ve čtvrtek 23. května technici však při rutinních kontrolách čerpadel APU hydraulického systému zjistili u jednotky č. 3 únik chladicí vody, používané k ochlazování čerpadla během jeho práce v průběhu startu a přistání. Podezřelý byl jeden z ventilů, který zřejmě netěsnil. Přístup k této součástce při vertikální poloze raketoplánu na rampě byl velmi obtížný a její výměnu nikdy před tím na rampě technici nedělali, ale odborníkům od výrobce ventilu, firmy Hamilton Sunstrand, se komplikovaná oprava přes víkend zdařila.

Proto mohlo být v pondělí 27. května 2002 ve večerních hodinách místního času na rampě LC-39A zahájeno ostré odpočítávání raketoplánu ke startu podle původního plánu. Po technické stránce probíhalo vcelku hladce, meteorologové však dávali jen 40% šanci na start v původně stanoveném termínu. V sobotu 30. května v půl desáté ráno místního času (13:30 UT) se sešel tým manažerů letu STS-111 v zasedací místnosti střediska řízení startu v přístavku nejobjemnější budovy na světě, známé pod zkratkou VAB, aby rozhodl o zahájení tankování obří odhazovací nádrže raketoplánu Endeavour. Přes pochybnosti, které vyvolávala předpověď počasí, dali k této akci svůj souhlas a tak technici na rampě 39A zahájili ve 14:32 UT čerpání přibližně 600 tisíc litrů kapalného kyslíku o teplotě -183 °C a více než milionu litrů kapalného vodíku ochlazeného dokonce na -253 °C.

Letová osádka zaujala svá místa na palubě Endeavour mezi 20:30 a 21:02 UT. V závěru příprav došlo k technickému problému na regulátoru tlaku v systému manévrovacích motorů družicového stupně. Tento regulátor slouží ke snížení tlaku plynného dusíku vypouštěného z tlakové láhve do pneumatického systému ovládaní hlavních ventilů přívodu kapalných pohonných látek do spalovacích komor motorů OMS. Technici se nejprve domnívali, že jde pouze o ucpání přívodu plynu k měřiči tlaku, který profoukli, ale teprve v sobotu zjistili odborníci, že závada byla závažnější. Šlo o netěsnost v redukčním ventilu, kterou dusík unikal ze zásobníku a která by mohla mít v průběhu letu nedozírné následky.

S ohledem na to se dá říci, že start naštěstí znemožnilo počasí. V průběhu posledního plánovaného přerušení odpočítávání za stavu T -9 minut se pronikavě zhoršilo a bouřková oblačnost, které se meteorologové tak obávali, dorazila z vnitrozemí Floridy nad kosmodrom. Protože nebyla naděje, že se do okamžiku plánovaného startu meteorologická situace zlepší, ve 23:20 UT manažerský tým letu rozhodl start pro tento den odvolat. Osádka raketoplánu, která strávila na jeho palubě přes dvě hodiny, v pátek ráno kolem 00:15 UT začala opouštět jeho kabinu a vrátila se do svého dočasného obydlí v budově O&CB.

Původní předpověď počasí ve čtvrtek večer hovořila o 30% možnosti odstartovat v pátek večer místního času a proto ředitel startovních příprav Mike Leinbach rozhodl o odkladu o pouhý jeden den. V pátek ráno se však předpověď zhoršila na pouhých 20 % šance a tým manažerů se dohodl, že se sejde dříve, než bylo plánováno a znovu zhodnotí situaci. Protože pravděpodobnost na zlepšení meteorologické situace byla příliš malá, usnesli se na této konferenci, že nebudou plýtvat drahými pohonnými látkami - kapalným vodíkem a kapalným kyslíkem - a že se přípravy na páteční vzlet vůbec nerozeběhnou. Protože předpověď na sobotu a na neděli byla stejně nepříznivá, tak se rovnou rozhodli, že další pokus o start se uskuteční nejdříve v pondělí večer. To také znamenalo, že NASA ušetří nemalou částku za příplatky ke mzdě techniků za práci v sobotu a v neděli. V souvislosti s prodlouženým odkladem však bylo nutno do nových příprav zahrnout i doplnění nádrží s kyslíkem a vodíkem v trupu raketoplánu, které slouží k zásobování palivových článků vyrábějících elektrickou energii pro raketoplán během jeho kosmického letu.

V sobotu se rada manažerů letu STS-111 znovu sešla kolem poledne místního času (EDT) a odložila vzlet ještě o další den na úterý večer.

Manažeři měli k dalšímu odkladu startu dva pádné důvody. Prvním z nich byla špatná předpověď počasí, která naznačovala 70% pravděpodobnost bouřek v místě startu v době předpokládaného vzletu v pondělí. Na úterý a následující dva dny již dávali meteorologové 40% šanci na vzlet.

Druhým důvodem byla nutnost vyměnit zmíněný regulátor tlaku dusíku na levém manévrovacím motoru OMS na zádi družicového stupně.

Přes víkend a pondělní dopoledne technici vadný redukční ventil vyměnili a okamžitě zahájili jeho zkoušky. Přes jejich úsilí si vše vyžádalo více času než se čekalo a proto byl termín startu znovu posunut, tentokráte na středeční večer místního času.

Osádka stanice mezitím přešla na nový časový režim pracovního dne, aby byla „ve fázi“ s plánovaným příletem raketoplánu. Běžně astronauti na ISS vstávají v 06:00 UT a chodí spát ve 21:30 UT. Až do konce svého pobytu na stanici však měli budíček až v 09:00 UT a přiměřeně tomu byla večerka odsunuta až na 00:30 UT.

Nový pokus o vzlet se tedy uskutečnil ve středu 5. června 2002. Za přísných bezpečnostních opatření, doprovázeni na zemi ozbrojenými strážci a ze vzduchu vojenskou helikoptérou, dorazili astronauti těsně před 18. hodinou UT na rampu 39A, kde již čekal natankovaný raketoplán Endeavour, připravený ke svému osmnáctému letu do vesmíru. Pak postupně zaujali svoje přidělená místa na palubě a v 19:10 UT začali technici za osádkou hermeticky zavírat poklop vstupního průlezu.

Tentokrát vše klaplo a raketoplán Endeavour vzlétl z Kennedy Space Center na Floridě 5. června 2002 ve 21:22:49,065 UT. Po 8 minutách a 30 sekundách byly vypojeny hlavní motory SSME a raketoplán se dostal na suborbitální dráhu. O 22 sekund později byla odhozena již nepotřebná nádrž ET.

Další manévr se uskutečnil přibližně v T +39 minut. Zážehem obou motorů OMS na zádi raketoplánu ve 22:01 UT na dobu 62 sekund byla dosažena výchozí oběžná dráha ve výši 158 až 235 kilometrů. Po nezbytných prověrkách všech palubních systémů dostali astronauti souhlas s pokračováním v letu. Kolem 23:20 UT otevřeli dveře nákladového prostoru a vyklopili malou otočnou parabolickou anténu, která jednak slouží pro spojení se sledovacími družicemi TDRS na stacionární dráze, jednak jako radiolokátor při stíhání Mezinárodní vesmírné stanice.

První korekční manévr NC-1 se uskutečnil v 00:58 UT. Potom piloti pro úsporu elektrické energie vypojili část elektronického vybavení, která byla zapotřebí jen v průběhu startu.

Pak se kolem 03:20 UT osádka uložila ke svému prvnímu osmihodinovému odpočinku v kosmickém prostoru.

Druhý den letu (6. června) byl zahájen budíčkem v 11:23 UT. Po snídani se osádka raketoplánu pustila do plnění úkolů. Nejdříve Chang-Diaz a jeho francouzský kolega Perrin připravili přechodovou komoru raketoplánu k výstupu do kosmického prostoru, i když její použití v případě normálního průběhu letu nebylo plánováno. Dopoledne velitel Cockrell za asistence Perrina oživil dálkový manipulátor RMS, vyzkoušel jej a prostřednictvím televizní kamery umístěné na jeho konci provedl obhlídku nákladového prostoru, zda se tam něco v průběhu startu při silných vibracích a přetížení něco nepoškodilo. Pak ještě osádka připravila stykovací uzel do pohotovostní polohy.

Po obědě se letoví specialisti Chang-Diaz a Perrin pustili do kontroly svých skafandrů a připravili je ke přestěhování na palubu kosmické stanice, až k ní v pátek doletí. Při práci se skafandry jim pomáhal pilot raketoplánu Lockhart. Před večeří astronauti připravili navigační přístroje pro zítřejší chystané setkání se stanicí.

V průběhu dne uskutečnil raketoplán celkem tři korekční manévry. K sedmihodinovému odpočinku se osádka uložila v 02:23 UT.

Třetí den letu (7. června) zahájila osádka družicového stupně hned po budíčku a snídani, okolo 12:15 UT, přípravy k setkání se stanicí. Piloti uskutečnili ve 12:25 UT poslední velký manévr výkonnými motory OMS na zádi své lodi. Raketoplán se pohyboval po téměř kruhové dráze ve výši kolem 380 kilometrů, jen asi sedm kilometrů pod drahou stanice.

Na stanici mezitím její dosavadní osádka začala s přípravami na přílet raketoplánu. Ve 13:35 UT otočila celý komplex tak, aby přechodový tunel PMA-2, k němuž raketoplán přistával, mířil ve směru letu.

Když raketoplán dosáhl bodu vzdáleného jen 11 kilometrů od stanice, zahájily v 13:57 UT jeho počítače poslední přibližovací manévr Ti.

„Jsme pár mil, přesněji tři míle za vámi,“ navázal rádiové spojení se stanicí velitel Ken Cockrell krátce po 18:00 UT. „Už vás krásně vidíme!“

„Co si myslíte,“ ozval se z ISS Carl Walz, „my už tu vás máme v hledáčku kamery dost dlouho. Před chvílí jsme vás zachytili a těšíme se, až u nás přistanete.“

„Na moment promiňte,“ odpověděl Ken, „víte, my tu máme teď pár takových věciček s manévrováním. Ozveme se zase za chvíli.“

„Takže hodně zdaru s těmi věcičkami,“ vmísil se do hovoru palubní inženýr stanice Dan Bursch.

Po dalších třech takto avizovaných drobných korekcích dráhy řízených ještě počítači převzal ruční řízení velitel raketoplánu a v 15:28 UT zabrzdil svůj stroj 180 metrů přesně pod Mezinárodní vesmírnou stanicí.

Po kontrole situace mu řídicí středisko v texaském Houstonu dalo souhlas s pokračováním setkávacího manévru a raketoplán tedy vyrazil po čtvrtkruhu před stanici ISS. Tento bod dosáhl Endeavour v 15:43 UT a odtud, ze vzdálenosti pouhých 130 metrů, se začal pomalu přisunovat ke stykovacímu uzlu.

Mezitím astronauti na palubě ISS nastavili panely slunečních baterií hranou proti přilétajícímu raketoplánu, aby spalné plyny z jeho manévrovacích motorů nepoškodily citlivé sluneční baterie a námořní kapitán Dan Bursch podle tradice amerického námořnictva začal zvonit na zvon v laboratorním modulu:

„Endeavour připlouvá,“ zanotoval.

S osmiminutovým zpožděním přirazil v 16:25 UT raketoplán rychlostí pouhých tří centimetrů za sekundu k tunelu PMA-2. Vysunutá odpružená příruba na stykovacím uzlu raketoplánu posloužila jako mohutný nárazník. Zámky zaklaply a po částečném utlumení kmitů začaly v 16:38 UT servomotory přitahovat příruby k sobě, aby bylo dosaženo pevného a hermetického spojení obou těles.

Protože však mírné kmitání obou těles - raketoplánu o hmotnosti 111 tun a 149tunové stanice - stále pokračovalo, přitahování přírub bylo v 16:45 UT pozastaveno a astronauti museli čekat, až se kolébání zastaví. Protože k tomu stále nedocházelo, dalo středisko v 16:54 UT povel znovu obě tělesa od sebe odsunout a použít stabilizační motorky k uklidnění situace.

K pevnému spojení raketoplánu se stanicí tak došlo se značným zdržením až v 17:27 UT, což ovlivnilo časový harmonogram následných akcí. Po prověrkách hermetičnosti vestibulu stykovacího uzlu otevřeli v 19:08 UT astronauti poslední z poklopů mezi raketoplánem a stanicí a přibližně o čtvrt hodiny později návštěvnická osádka raketoplánu i nová směna pro stanici proplula tunelem PMA-2 do prostor laboratoře Destiny, kde je již čekali dosavadní obyvatelé stanice. Krátký uvítací ceremoniál, zdržený přibližně o 50 minut proti plánu, nebyl vysílán přímým přenosem jak bylo plánováno, protože v té době již nebyla vhodná konfigurace systému sledovacích a retranslačních družic TDRS. Proto jej astronauti natočili na video pro pozdější odvysílání na Zemi.

Pak následovalo obvyklé „bezpečnostní školení“, aby se návštěvníci i noví obyvatelé seznámili se skutečným stavem na stanici. Poté se všichni pustili do překládky věcí, umístěných na obytné palubě. Patřily mezi ně především lehké skafandry pro členy 5. dlouhodobé expedice, sloužící pro návrat na Zemi a hlavně tvarovaná křesla IELK do sestupného modulu transportní lodi Sojuz-TM 34.

Ukončením výměny výplní křesel ve 22:55 UT se členové páté expedice, Korzun, Whitsonová a Treščov stali fakticky novými obyvateli stanice, kde se také uložili ke svému prvnímu odpočinku, zatímco členové čtvrté expedice zabrali jejich místa na obytné palubě raketoplánu. Odpočinek začal kolem 00:25 UT .

Na samotném raketoplánu Endeavour, který dosud letěl bez jediné chybičky, nalezli na základě telemetrických údajů technici řídicího střediska MCC-H v Houstonu první závadu, která však bezprostředně neohrožovala bezpečnost astronautů. Zjistili, že nefunguje větev B primárního ovládání výparníku vody FES. Druhá větev primárního ovládání (A) i zjednodušený záložní systém řízení výparníku byly v pořádku.

Výparník FES se používá na počátku a na konci letu, v době, kdy jsou uzavřena obě křídla dveří nákladového prostoru. Na jejich vnitřní straně jsou umístěny velké panely radiátorů termoregulačního systému raketoplánu, které vyzařují do kosmického prostoru odpadní teplo, vznikající chodem elektronického vybavení družicového stupně. Při uzavřených dveřích samozřejmě nemohou fungovat a chlazení zajišťuje FES, v němž se vypařuje odpadní voda. Vypařováním vody do vakua kosmického prostoru se ochlazuje cirkulující freon v primárním chladicím okruhu termoregulačního systému raketoplánu.

Hlavní událostí dalšího pracovního dne (8. června) na Mezinárodní kosmické stanici bylo přesunutí nákladního modulu MPLM Leonardo z nákladového prostoru Endeavour na ISS. Velitel raketoplánu Ken Cockrell zapojil opět malý manipulátor raketoplánu a uchopil jím kotvičku na boku nákladního modulu. Potom pilot Paul Lockhart povelem přes přenosný počítač odpojil konektory, zásobující dosud systémy Leonarda elektrickou energií z rozvodné sítě raketoplánu. Následovalo odemknutí zámků, poutajících nákladový modul o celkové hmotnosti kolem 6700 kilogramů v trupu raketoplánu. Ken manipulátorem modul pomalu zdvihl nad raketoplán, otočil jej v prostoru a stykovacím uzlem CBM jej přitiskl k přírubě na spodní straně modulu Unity. Tady byl modul pevně připojen průlezem proti průlezu.

Mezitím však došlo na stanici k nemilé události. Krátce po připojení modulu Leonardo jeden ze členů osádky ISS - Carl Walz - zaslechl nepříjemný zvuk, vycházející z míst nad stropem modulu Unity. Informoval řídicí středisko v Houstonu, které astronautům sdělilo, že asi před třičtvrtě hodinou došlo na jednom ze čtyř silových setrvačníků CMG k nečekanému růstu teploty a vibrací a elektromotor, pohánějící setrvačník, začal odebírat větší množství elektřiny.

„Mám pro vás dvě zprávy,“ sdělil astronautům na ISS jejich kolega Robert Thirsk z Houstonu, „jednu dobrou, druhou špatnou. Zdá se, že došlo na CMG-1 k vážné mechanické závadě; pravděpodobně se zadřelo ložisko. To je samozřejmě špatná zpráva. Dobrá zpráva je, že ostatní gyroskopy jsou v pořádku a celý stabilizační systém pracuje.“

Stanice má k dispozici čtyři setrvačníky GMG, přičemž k plné stabilizaci stanice stačí kterékoli dva z nich. Kromě toho je stanice vybavena i malými raketovými motory, které sice mohou stanici orientovat, ale za cenu spotřeby pohonných látek, které se musejí na stanici dovážet nákladními loděmi Progress. Použití setrvačníků pro řízení polohy je výhodnější, protože potřebují jen elektrickou energie a jen čas od času musí být doplněny manévrováním raketovými motorky. Nepříjemné však je to, že náhradní setrvačník, který má NASA ve skladu na Zemi, může být odeslán na palubu stanice teprve počátkem příštího roku. Zbývající dva lety raketoplánů v letošním roce totiž povezou další dvě části příčného nosníku, což plně vytíží jejich nosnou kapacitu. Silový setrvačník včetně pouzdra a transportního nosníku totiž váží téměř jednu tunu.

Osádka se proto mohla pustit do obvyklého testování hermetičnosti připojení nákladního modulu ke stanici, než mohla otevřít průlez do MPLM a začít s vykládkou dvou a půl tuny nákladu určeného pro stanici.

Před převzetím role stěhováků se museli všichni tři ruští kosmonauti věnovat chvíli reportérům v řídicím středisku CUP v Koroljovu u Moskvy. Ty nejvíce zajímala reakce nového velitele stanice na nejčerstvější zprávy, podle nichž by mohl stanici navštívit během jejich směny již třetí „turista“, zpěvák Lance Bass z americké vokální skupiny ‚N Sync.

„A co takhle rovnou poslat sem Cindy Crawfordovou,“ zažertoval Korzun, „ta by se mi líbila víc. Ale abych mluvil vážně, rádi tady uvítáme kteréhokoliv turistu. Ovšem pokud budeme hovořit o Marku Shuttleworthovi, tak to byl prvotřídní počítačový odborník a tady na palubě stanice nám hodně pomohl. Takže někdo s určitými profesionálními kvalitami by byl rozhodně lepší.“

Závada na gyroskopu CMG-1 neovlivnila ani průběh letu raketoplánu, ani plánovaný pobyt nové expedice na palubě stanice. Ta se v následujících dne věnovala přebírání ISS od svých předchůdců a instalaci dvou nových skříní s experimenty v laboratoři Destiny, o které se bude během svého čtyř a půl měsíce trvajícího komického letu starat, zatímco osádka raketoplánu se věnovala montážním pracím ve volném kosmickém prostoru.

V neděli 9. června 2002 uskutečnili astronauti Franklin Chang-Diaz a Phillipe Perrin první ze tří plánovaných výstupů. Přípravy k vycházce začaly přibližně hodinu po budíčku, tedy kolem 11:30 UT. Oba dva astronauti se uzavřeli v přípravně modulu Quest, kde byl snížen tlak o čtvrtinu, a během fyzického cvičení na veloergometru dýchali z masek čistý kyslík, aby si vyplavili dusík z krve. Teprve potom si oblékli skafandry a přešli do vlastní přechodové komory, z níž začali vyčerpávat vzduch ve 14:45 UT.

Po dosažení nulového tlaku v komoře otevřeli v 15:24 UT výstupní dveře přechodové komory a o tři minuty později přepojením skafandrů na vlastní zdroje zahájili oficiálně svůj montážní výstup do kosmického prostoru.

V rámci výstavby ISS šlo již o 39. výstup do volného prostoru. Chang-Diaz a Perrin se stali 37. a 38. astronautem, kteří uskutečňovali montážní práce na vnějším povrchu stanice. Předchozích 38 výstupů se zúčastnilo 30 Američanů, 5 Rusů a jeden Kanaďan, kteří při montážích již strávili 236 hodin a 27 minut ve volném kosmu.

Přestože Chang-Diaz byl ve vesmíru již posedmé, zatímco jeho kolega Perrin se na oběžnou dráhu vydal teprve poprvé, zkušenosti s výstupem do volného prostoru zatím neměli ani jeden. Z rozhovoru mezi nimi to bylo více než patrné:

„To je vzrušující zkušenost,“ ozval se Franklin, „co říkám, je to neuvěřitelné!“

„Ještě jsme toho moc neviděli,“ odporoval Phillip, „byla tma, když jsem lezl ven.“

„Jejda, východ Slunce. Počkej chvilku a koukej se jak vychází!“

„Tak jo.“

„Člověče, to je něco!“

„Frankline,“ ozvala se z nitra laboratorního modulu Peggy Whitsonová, která odtamtud řídila staniční manipulátor, „Valerij by rád věděl, jestli je to lepší než v NBL.“

Mínila tím velký bazén simulátoru WET-F v houstonském středisku, kde astronauti nacvičovali vycházky.

„Ano, fantastické,“ potvrdil to Chang-Diaz, „mnohem pohodlnější a hlavně nádhernější. Je to absolutně velkolepé!“

„Ten východ Slunce,“ přerušil ho Perrin. „Není to neuvěřitelné?“

„Jo, s Endeavour v pozadí je to prostě úžasné.“

Prvním úkolem dnešní vycházky byla montáž univerzálního soklu pro připojení staničního manipulátoru SSRMS. Pro nový sokl PDGF si dojel Chang-Diaz na plošince PFR, umístěné na konci manipulátoru do nákladového prostoru raketoplánu. Tady jej vyzvedl a v 17:15 UT i s ním dorazil na místo určení, to jest k boku příhradové konstrukce P6, kde jej společně s Perrinem začali připevňovat.

„Řekněte mi, co právě děláte,“ kontroloval montéry pilot raketoplánu Lockhart v roli koordinátora výstupu.

„Jsem na P6,“ informoval ho Perrin, „visím teď na PFR a koukám se na svět.“

„Líbí se ti to?“ zeptal se Franklin. „Není to vzrušující? To je neuvěřitelný pohled.“

„Visím tu teď jako netopýr hlavou dolů a koukám se na Zemi.“

„No né!“

Příhradová konstrukce P6 byla dopravena na stanici a připojena k ní 3. prosince 2000. Nese obří panely slunečních baterií o rozpětí 73 metrů a ční vysoko nad stanici. V roce 2003 však má být přemístěna jako jedna z koncových částí příčného nosníku, který začali astronauti budovat při minulém letu raketoplánu ke stanici letos v dubnu. Právě instalovaný sokl PDGF poslouží k tomu, aby „kanadská ruka“ mohla tuto část konstrukce pevně uchopit a přesunout na místo určení na levobočním konci nosníku.

Instalaci soklu astronauti ukončili v 17:37 UT. Pak Chang-Diaz sjel na své „vysokozdvižné plošině“, kterou ovládali z nitra stanice astronauti Korzun a Whitsonová, opět dolů do nákladového prostoru. Tady uvolnil z transportního nosiče šest panelů DPP, které mají být v budoucnosti instalovány jako ochrana proti mikrometeoritům a kosmickému smetí na povrch modulu Zvězda. Připojil si půlmetrákový balík panelů poutacím lankem ke své plošině a v 18:55 UT i s ním dorazil na přechodový tunel PMA-1, propojující americkou a ruskou část stanice. Tady panely oba montéři provizorně, ale pevně připevnili. Tuto část práce dokončili kolem 19:35 UT.

Pak se Chang-Diaz vydal k příhradové konstrukci Z1, kde měl za úkol pořídit digitálním fotoaparátem snímky silového setrvačníku CMG-1. Technici na Zemi se chtěli prostřednictvím snímků ubezpečit, zda setrvačník o hmotnosti 400 kg a otáčející se rychlostí 6600 obrátek za minutu se po zadření ložiska neutrhl a nepoškodil pouzdro, v němž je uložen. Měli sice k dispozici záběry z televizní kamery na manipulátoru SSRMS, kterou Whitsonová použila předchozího dne k předběžné inspekci CMG, ale jejich rozlišení nebylo dostatečné.

Po fotografování setrvačníku, který nejevil známky vnějšího poškození, se opět oba montéři vrátili do nákladového prostoru a sejmuli ze staničního manipulátoru již nepotřebou pracovní plošinu. Tím uvolnili úchopový mechanismus LEE kanadské ruky SSRMS, která tak mohla uchopit další důležitý díl nákladu, tzv. mobilní základnu pro manipulátor, označovanou zkratkou MBS. Kolem 20:20 UT se Perrin pustil do přípravných prací na odstranění tepelné izolace, která dosud chránila citlivé systémy MBS před chladem kosmického prostoru. Mezitím začala Peggy Whitsonová pomalu přisouvat LEE k jednomu ze čtyř kotvicích míst na MBS a ve 21:17 UT mobilní základnu pevně uchopila. O sedm minut později byly propojeny i konektory, které začaly dodávat systému MBS přes manipulátor nezbytnou elektrickou energii pro temperování. Teprve poté mohli oba montéři již bez obav začít odstraňovat tepelnou izolaci.

S touto prací skončili ve 22:06 UT. Zbývalo uklidit nářadí a ve 22:27 UT se astronauti mohli vrátit zpět do přechodové komory modulu Quest. Výstupní průlez za sebou zavřeli a zajistili o sedm minut později. Zahájením napouštění vzduchu do přechodové komory ve 22:41 UT ukončili první montážní výstup letu STS-111/ISS-UF-2 v celkovém trvání 7 hodin 14 minut.

Whitsonová mezitím zaparkovala manipulátor se zachycenou mobilní základnou v takové poloze, aby ji Slunce rovnoměrně zahřívalo. To je nezbytně nutné, aby se teplota její konstrukce vyrovnala s teplotou drezíny MT. Jinak by automatické zámky správně nereagovaly na přitištění základny k vozíku.

Formální předání Mezinárodní vesmírné stanice ISS čtvrtou dlouhodobou expedicí jejich nástupcům se uskutečnilo ve 23:08 UT v pondělí 10. června 2002. Původně mělo proběhnout přibližně o pět hodin dříve, ale slavnostní okamžik přerušil požární poplach, který se rozezněl v prostorách ruského modulu Zarja. Poplach byl falešný; jak se zdá, vyvolal jej prach zvířený při stěhování nákladu mezi transportním modulem Leonardo a kosmickou stanicí.

„Jsem šťasten, že vás mohu ubezpečit, že vybavení a pracovní podmínky v laboratoři jsou výtečné,“ řekl nově nastupující směně odcházející palubní inženýr Dan Bursch, „také robotická ovládací stanice RWS i manipulátor SSRMS jsou ve výborném stavu a budou ještě dokonalejší.“ Měl přitom na mysli instalaci mobilní báze. „Přeji páté expedici hodně štěstí a aby pociťovala takové uspokojení ze své služební cesty, jako jsem pociťoval já.“

„Také systémy přechodové komory Quest pracují dobře,“ přidal se jeho kolega Carl Walz, „a záchranný člun Sojuz je ve výtečném stavu. Přejeme vám všechno nejlepší.“

Rezignující velitel Onufrijenko popřál svému nástupci vše nejlepší a dodal:

„Jsem připraven k vystřídání.“

„Uvolňuji vás z funkce, pane,“ řekl oficiálně nový velitel stanice Korzun, který má za sebou jeden dlouhodobý pobyt na stanici Mir. „Chtěl bych vám za nás všechny slíbit, že si to tady užijeme a že budeme šťastni, když budeme moci naším následovníkům říci podobně povzbudivá slova, jaká jsme slyšeli od vás. Ale hlavně se těšíme, že přidáme ke stanici něco dalšího, S1 a P1.“

Tím narážel na skutečnost, že v době pobytu páté expedice na stanici přivezou raketoplány další dvě části příhradové konstrukce příčného nosníku stanice, na něž pak budou v roce 2003 připojena další křídla panelů slunečních baterií.

V pondělí pokračovalo předávání jednotlivých systémů stanice mezi osádkami. Důležitou operací bylo uchycení mobilní základny MBS na drezínu MT, které uskutečnili ve 13:04 UT astronauti Whitsonová a Korzun staničním manipulátorem SSRMS. Piloti raketoplánu v závěru pracovního dne korigovali motory RCS raketoplánu dráhu komplexu.

V úterý 11. června astronauti Franklin Chang-Diaz a Phillipe Perrin po druhé vystoupili z modulu Quest do volného vesmíru. Oficiálně jejich vycházka začala v 15:10 UT přepojením skafandrů na vlastní akumulátory a o deset minut později se oba vysoukali průlezem ven do volného prostoru.

Jejich hlavním úkolem bylo propojit řadu kabelů mezi mobilní základnou MBS pro staniční manipulátor, silových pro dodávku elektrické energie, datových pro přenos povelů z řídicího počítače i pro odesílání telemetrických údajů o stavu systémů základny zpět na stanici a v neposlední řadě i kabelů, přenášejících videosignál z televizní kamery, která je součástí výbavy MBS. Od okamžiku vyzvednutí základny z nákladového prostoru raketoplánu zásobovaly životně důležité systémy MBS kabely vedoucí staničním manipulátorem, který základnu držel i po předběžném připojení k „drezíně“ předchozího dne.

Prvním krokem před zahájením propojování konektorů samozřejmě bylo odpojení dodávky elektrického proudu, aby náhodou nedošlo ke zkratu. V 16:10 UT byl proud vypojen a Perrin a Chang-Diaz se pustili do práce. Na několika místech měli problémy kabely správně natáhnout a zachytit příchytkami, protože izolace kabelů byla mrazem kosmického prostoru ztuhlá. Nicméně již v 17:22 UT mohli nahlásit do střediska v texaském Houstonu, že tato část jejich dnešního úkolu byla splněna. To je požádalo, aby z bezpečnostních důvodů vyklidili dočasně pracoviště, aby technici mohli zkušebně zapojit proud, což se stalo v 17:33 UT.

Dalším bodem práce bylo vyklopení speciálního držáku POA, který bude sloužit při převážení těžkých přístrojových bloků při jejich montáži nebo výměně. Tento držák byl při přepravě MBS raketoplánem na oběžnou dráhu zaklopen, aby nezabíral v trupu raketoplánu tolik místa. Na vyklopení POA pracovali oba současně. Když byl držák ve správné poloze, Perrin se pustil do vyklápění stožárku s otočnou a sklopnou plošinkou pro televizní kameru do vertikální polohy.

Před 18:10 UT začali Perrin a Chang-Diaz upevňovat šrouby, poutající základnu MBS pevně k mobilnímu transportéru MT. Tato část práce byla také velmi důležitá, neboť na robustnosti spojení obou částí mobilního obslužného systému MSS velmi záleží. Je třeba mít na paměti, že staniční manipulátor, který se bude kotvit na mobilní základně bude převážet a manipulovat s břemeny o hmotnosti až 21 tun.

Krátce nato se mobilní transportér MT ukotvil na jedné svoji zastávce. Tím jednak získal dodatečnou stabilitu, ale hlavně jeho servomotor mohl automaticky zasunout blok konektorů do zdířek umístěných vedle kolejnice na příhradové konstrukci S0. Poznamenejme jen, že proces tohoto kotvení byl příčinou potíží při prvních zkušebních jízdách „drezíny“ po první železnici ve vesmíru. Tentokráte všechno klaplo a prostřednictvím transportéru začala v 18:25 UT i mobilní základna dostávat proud definitivní cestou.

Upevňování MBS astronautům netrvalo dlouho a již v 18:38 UT byly všechny čtyři šrouby pevně utaženy. Krátce před 19. hodinou UT se astronauti pustili do přemisťování televizní kamery na její definitivní místo na vyklopený stožárek. V 19:04 UT ji Chang-Diaz sejmul z místa jejího dosavadního uložení.

Během dopravy a připojování MBS k mobilnímu transportéru byla totiž kamera dočasně umístěna na spodní straně MBS, kterou se tato základna připojovala k „drezíně“. To umožňovalo obsluze staničního manipulátoru – astronautům Whitsonové a Korzunovi – v neděli sledovat i vizuálně, zda ustavují MBS na správné místo.

Práce pokračovala hladce a již v 19:11 UT mohli nahlásit technikům na Zemi, že kamera je na svém místě, připojena k videokabelu a že tedy mohou zahájit její testování.

Zbýval již jen poslední úkol. Astronauti připevnili na bok mobilní základny MBS vak s nouzovým kabelem, který by mohl posloužit pro připojení systémů drezíny na rozvody kolejové trati, kdyby se mobilní transportér MT zablokoval na trati a nemohl dojet ani k nejbližší zastávce, kde jsou přípojné zdířky pro konektory. V takovém případě by astronauti ze stanice museli vystoupit do volného kosmu a natáhnout tento kabel k nejbližšímu konektoru. Teprve potom by mohl být robotický staniční manipulátor znovu ovládán z nitra stanice a byl by pak například schopen „odkráčet“ na jiný přípojný bod na povrchu stanice nebo odložit svůj náklad. Tento poslední úkol druhé vycházky splnili již v 19:24 UT. Pak pořídili ještě fotodokumentaci uskutečněné práce, uklidili nářadí a ve 20:10 UT již byli zpátky v přechodové komoře modulu Quest.

„Chtěl bych vzkázat několik slov Kanaďanům,“ řekl Perrin na adresu výrobců mobilní báze MBS a celého mobilního obslužného systému MSS, „dali jste dohromady zázračný kus techniky a všechno fungovalo naprosto fantasticky. Jsem pyšný na MBS. Díky všem, kdo na tomto projektu pracovali!“

„Chlapi, taky vy jste dnes odvedli bezvadnou práci,“ odpověděl z houstonského střediska kanadský astronaut Bob Thirsk, který právě sloužil u pultu spojení. „Nezvládli bychom to sice bez odborníků tady na Zemi, ale bez vás už určitě ne. Projevila se vaše profesionalita a vaše dovednosti. Kanada vám děkuje.“

Práce tentokráte běžely tak hladce, že vycházku mohli ukončit zahájením tlakování přechodové komory již ve 20:20 UT, tedy s půldruhahodinovým předstihem proti plánu. Výstup do volného vesmíru trval přesně pět hodin.

Další pracovní den (12. června) pokračovala překládka nákladu určeného pro odeslání na Zemi do vyprázdněných prostor modulu Leonardo. Do konce pracovní směny bylo přeloženo přibližně 2000 kg z celkového plánovaného množství 2116 kg. Piloti raketoplánu v průběhu dne uskutečnili další korekci dráhy komplexu a všichni astronauti se podíleli na tiskové konferenci, během níž vyslali na Zemi videozáběry lesních požárů v té době sužujících stát Colorado. Otázky novinářů se soustřeďovaly především na podmínky dlouhodobého letu.

„Bez váhání mohu říci, že nejvýznamnější jsou duševní a psychologické problémy, prostě vyrovnat se s tou dlouhou dobou pobytu tady. Když si představíte rodinný výlet, ať již s partnerkou nebo s celou rodinou, při kterém nikdy nemůžete vystoupit z auta, tak se prostě začnou hromadit problémy bez ohledu na to, jak jinak dobře spolu vycházíte. Když se na to podíváte jako na manželství, tak i v něm vznikají problémy, ať již jde o chybnou komunikaci nebo její nedostatek. Tady to funguje podobně.

Je úplně lhostejné, s kým letíte,“ pokračoval Bursch. „Může to být váš nejlepší přítel, ale přijdou chvíle, kdy si prostě lezete na nervy. To se prostě stává. Jde o to, najít způsob, jak to překonat. Můžete to vybít fyzickým cvičením, nebo zalezete někam do koutku, či se věnujete nějakému koníčku.“

Na přetřes přišlo také překonání amerického národního rekordu v trvání letu.

„To jsme samozřejmě nemohli plánovat předem,“ řekl Bursch. „Všem nám chyběly naše rodiny, ale jinak jsme byli šťastni, že všechno proběhlo mimořádně dobře a budeme nejšťastnější, když taky hoši dole na Zemi ve středisku budou hrdi na to, co jsme tu vykonali.“

„Souhlasím s Danem,“ přidal se Walz. „Rekord nebyl našim cílem. Ale myslím, že jsme během našeho letu splnili všechny úkoly, ba i něco navíc. Pro naše rodiny to bylo trochu tvrdší a musíme jim poděkovat, že to tam dole během toho dlouhého letu všechno samy zvládly. Udělaly obrovskou práci a my už se těšíme na shledání s nimi.“

Na otázku, na co se jinak těší, všichni svorně prohlásili, že na pravou čerstvou pizzu.

„A já? Já taky, možná si dám dvě,“ trumfoval Onufrijenko.

Třetí a poslední plánovaný výstup do volného prostoru zahájili astronauti Franklin Chang-Diaz a Phillipe Perrin ve čtvrtek 13. června 2002 v 15:16 UT s půlhodinovým zpožděním, způsobeným drobnými technickými problémy s hlasovým spojením a s vývěvou, vyčerpávající vzduch z přechodové komory Quest. Jediným úkolem této dodatečně naplánované vycházky byla výměna porouchaného zápěstního kloubu WRJ staničního manipulátoru SSRMS.

Téměř dvě hodiny trvala astronautům příprava pracoviště a nářadí. Teprve kolem 17. hodiny světového času zaujal Perrin svoje místo na „vysokozdvižné plošině“ PFR na konci manipulátoru RMS raketoplánu Endeavour, který ovládal jeho pilot Paul Lockhart a mohl vyjet k „nemocnému“ kloubu staničního manipulátoru. Jeho prvním úkolem bylo na úchopový mechanismus LEE instalovat tepelnou izolaci, aby jeho elektronické i mechanické systémy při delším odpojení od proudu příliš neprochladly a nepoškodily se. Po dokončení této práce v 17:36 UT byla dodávka proudu pro SSRMS zastavena a Perrin mohl bez nebezpečí rozpojit konektory mezi úchopovým mechanismem a zápěstním kloubem. Pak následovalo vyšroubování šesti expanzních šroubů, které mechanicky držely přibližně dvoumetrákový LEE o velikosti automatické pračky na svém místě. Když zbýval k uvolnění poslední šroub, Perrin úchopový mechanismus pevně přidržel v objetí, aby neulétl do vesmíru a Chang-Diaz uvolnil jeho poslední mechanické pouto s manipulátorem. Pak oba astronauti LEE opatrně usadili na plošinku připevněnou na vnějšku laboratorního modulu a bezpečně jej zajistili.

V 18:10 UT se mohli pustit do analogické práce při odpojování zápěstního kloubu WRJ od zbytku manipulátoru. Tuto práci dokončili za pouhých osm minut a zatímco Lockhart odvážel Perrina s připoutaným stokilogramovým kloubem na vysokozdvižné plošině do nákladového prostoru raketoplánu, Chang-Diaz musel tam sešplhat sám, aby mu pomohl s dočasným uskladněním starého a uvolněním nového kloubu z transportního nosiče. Během této operace byla dočasně zapojena dodávka proudu do SSRMS, aby se jeho systémy alespoň trochu zahřály.

Minutu po 19. hodině UT již byli oba astronauti zpátky u staničního manipulátoru i s náhradním kloubem. Dodávka proudu byla samozřejmě krátce předtím znovu odpojena, takže se mohli okamžitě dát do usazování nového WRJ na své místo. To jim zabralo pouhé dvě minuty a pak se pustili s vervou za pomoci ručních elektrických šroubováků PGT do mechanického upevňování zápěstního kloubu ke „kanadské ruce“. Následovala zpětná montáž LEE.

Za necelou hodinu byli hotovi a v 19:55 UT oznámili svým kolegům na stanici a v raketoplánu, i odborníkům ve středisku MCC-H v Houstonu, že s opravou skončili, a že tedy předávají staniční manipulátor k odzkoušení.

Zatímco středisko dalo pokyn k obnovení dodávky proudu, Chang-Diaz a Perrin se opět přesunuli do nákladového prostoru raketoplánu, aby zde definitivně připevnili starý zápěstní kloub na transportní nosník ABA k odvozu na Zemi. Technici jej hodlají rozebrat do posledního šroubku, aby přišli na to, jak přesně závada vznikla. Nosník ABA byl vybaven přípojkou na elektrický rozvod raketoplánu, takže systémy starého kloubu WRJ mohly být temperovány a nehrozilo nebezpečí, že by poškození mrazem mohlo zamaskovat původní závadu.

Středisko nechalo zahřívat systémy staničního manipulátoru přibližně půl hodiny, než přistoupilo ke jeho testování. Na první pohled vypadalo vše dobře a tak další zkoušky předalo středisko do rukou osádky na ISS. I tyto zkoušky probíhaly dobře. Mezitím oba montéři uklidili pracoviště a umístili na povrchu stanice vaky s nářadím, potřebným při následujících výstupech při montáži stanice.

Vysoce úspěšnou poslední vycházku do kosmického prostoru ukončili Chang-Diaz a Perrin ve 22:34 UT. Trvala 7 h 17 min.

Poslední plný den společného letu (14. června) byly uloženy do prostor nákladového modulu MPLM Leonardo poslední drobnosti. Astronauti demontovali pomocné větrací potrubí mezi MPLM a modulem Unity, uzavřeli oba průlezy a vyzkoušeli jejich hermetičnost. V 15:49 UT Cockrell za asistence Perrina uchopil manipulátorem RMS kotvičku na boku transportního modulu. Vlastní odpojení MPLM se uskutečnilo v 19:17 UT a za necelou hodinu nato ve 20:11 UT se již Leonardo nacházel v nákladovém prostoru raketoplánu Endeavour.

Poté ještě piloti raketoplánu uskutečnili v závěru pracovního dne poslední, v pořadí třetí korekci dráhy komplexu motory raketoplánu.

V sobotu 15. března 2002, krátce potom, co v naší vlasti zamkly komise volební místnosti, uzavřeli také ve 12:23 UT astronauti na komplexu ISS poslední hermetické poklopy mezi stanicí a raketoplánem Endeavour. Družicový stupeň se od komplexu odpoutal o dvě hodiny později, ve 14:32 UT 15:17 UT: Ve vzdálenosti přibližně 135 m zahájil pilot Lockhart inspekční oblet stanice. Ten byl ukončen v 16:15:45 UT úhybným manévrem dvěma motory RCS a raketoplán se začal definitivně vzdalovat od stanice. V závěru dne, v 17:58:04 UT upravili piloti dráhu Endeavour korekčním manévrem motory OMS tak, aby družicový stupeň mohl přistát na Floridě v pondělí 17. června 2002.

Neděli strávili astronauti na palubě Endeavouru přípravami na přistání. Piloti Cockrell a Lockhart prověřili systémy družicového stupně, zatímco zbytek osádky uklízel obytné prostory. Pasažéři - vracející se čtvrtá dlouhodobá expedice ze stanice ISS - intenzívně cvičili, aby jejich těla, zesláblá 194 dny pobytu v beztíži, mohla lépe vzdorovat přetížení během sestupu atmosférou i zemské tíži po přistání.

Nová osádka stanice Valerij G. Korzun, Peggy A. Whitsonová a Sergej J. Treščev, měla částečně odpočinkový den po hektickém týdnu předávání stanice. Také na pondělí a úterý byla na programu lehčí práce. Kromě nutné obsluhy systémů stanice zahájili pomalu vybalování nákladu, který byl na stanici dopraven raketoplánem.

Špatné počasí na Floridě zabránilo v návratu raketoplánu jak v pondělí 17. června, tak v úterý 18. června 2002.

Po dvou dnech odkladů zahájil Endeavour ve středu 19. června 2002 přistávací manévr. Když byly odvolány toho dne oba pokusy o přistání na floridském kosmodromu pro přeháňky a bouřky v jeho okolí, rozhodl management letu využít první ze tří možností přistání na Edwards AFB v Mojavské pouští v Kalifornii. Bylo tam výtečné bezoblačné počasí a vítr v nárazech dosahoval jen 33 km/h.

Družicový stupeň byl otočen zádí proti směru letu a nad západní částí Indického oceánu v 16:50:27 UT zažehly palubní počítače na dobu 2 minut a 55 sekund oba velké manévrovací motory OMS, které snížily rychlost raketoplánu o 92 m/s a ten začal sestupovat směrem k atmosféře. Její horní hranici ve výši 122 kilometrů proletěl v 17:26:34 UT.

Raketoplán, pilotován velitelem Kenem Cockrellem, dosedl s předstihem 29 sekund proti plánu v 17:57:41 UT na dráhu č. 22 základny Edwards AFB na dně vyschlého Rogersova jezera v Mojavské poušti. O 12 sekund později se betonu dotklo příďové kolo a v 17:58:45 UT se Endeavour zastavil. Skončil tak let STS-111 trvající 13 dní 20 hodin 34 minut a 52 sekund, tedy přibližně o dva dny déle, než počítal původní plán. Díky tomu také čtvrtá dlouhodobá expedice na Mezinárodní vesmírné stanici strávila ve vesmíru 195 dní 19 hodin a 39 minut, čímž její američtí členové téměř o týden překonali jejich národní rekord, který zatím držela Shannon Lucidová (188 dní 4 hodiny 0 minut).

Absolutní světový rekord v délce jednoho pobytu ve vesmíru však stále drží ruský kosmonaut Valerij Poljakov, který během letu na stanici Mir strávil v kosmu od února 1994 do března 1995 celkem 437 dní 17 hodin a 59 minut.

Úspěšné splnění všech plánovaných úkolů třech montážních výstupů do volného prostoru opět posunulo výstavbu Mezinárodní vesmírné stanice kupředu, přes zjištěné drobné nedostatky, které však podle mluvčího řídicího střediska nebude obtížné odstranit. Mezi nejzávažnější patřilo zjištění, že si nerozumějí řídicí počítače v laboratorním modulu a na mobilní základně, které si neumějí předat zásobování staničního manipulátoru elektrickou energií. Tuto závadu však programátoři velmi rychle odstranili.

Na floridský kosmodrom se družicový stupeň vrátil 29. června 2002. Dalším letem raketoplánu Endeavour má být mise STS-113 alias ISS-11A s příhradovou konstrukcí ITS-S1, která se podle posledních informací má uskutečnil v listopadu 2002.

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-111 ]