STS-110/ISS-8A/ITS-S0

ŽELEZNICE VE VESMÍRU

Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

První let raketoplánu k Mezinárodní vesmírné stanici ISS v letošním roce znamenal zahájení významné etapy její výstavby. Úkolem sedmičlenné osádky raketoplánu Atlantis byla montáž středového dílu příčné příhradové konstrukce, která se má stát v budoucnosti tím nejmarkantnějším rysem celého družicového komplexu.

Po odletu raketoplánu Endeavour dne 15. prosince 2001, který v rámci mise STS-108/ISS-UF-1 dopravil na stanici 4. základní osádku ve složení Jurij I. Onufrijenko, Carl E. Walz a Daniel W. Bursch, noví obyvatelé stanice ihned přešli na standardní režim dne. Pokud tomu nebránily mimořádné úkoly, vstávali každý den v 06.00 UT (světového času) a po ranní hygieně, snídani a konferenci s řídicími středisky v Houstonu a v Koroljovu u Moskvy prostudovali denní plán práce a do plnění svých úkolů se pustili kolem čtvrt na devět. Mezi úkoly pravidelně značnou část času zabíralo fyzické cvičení na tělocvičném nářadí, ať již šlo o běhací dráhu TVIS, veloergometr CEVIS nebo pružinový posilovač RED. Každý člen osádky tomu musel věnovat nejméně půldruhé hodiny z pracovní doby. Mezi dvanáctou a jednou hodinou měli astronauti vymezen čas na oběd a potom pokračovala směna, která obvykle končila kolem čtvrt na sedm večer. Následovalo studium plánu úkolů na následující den a konzultace s řídicími středisky a půlhodinka na večeři mezi 19.30 a 20.00 UT. Potom si astronauti ještě připravili v kuchyňském koutě potraviny na další den a po osobní hygieně se kolem 21.30 UT odebrali ke spánku.

Hodně času jim zabírala také běžná obsluha systémů stanice, především systému zabezpečení životních podmínek SOŽ (sistěma obespečenija žiznědějatělnosti) ruského segmentu stanice. Zejména zařízení Elektron neustále zlobilo - podobně jako na Miru - a vyžadovalo proto velké množství pozornosti. Tento přístroj vyrábí kyslík elektrolýzou vody, získané kondenzací vzdušné vlhkosti systémem regenerace vody SRVK (sistěma regeneracii vody iz kondenzata). Naštěstí tady byla pro případ jeho totálního kolapsu k dispozici i záložní možnost výroby kyslíku nezbytného k dýchání za použití chloristanových svící, kde se jejich exotermním rozkladem uvolňuje do vzduchu kyslík¹⁾. Od doby, co byla ke stanici připojena přechodová komora Quest, její čtyři tlakové nádrže obsahují také nouzovou zásobu kyslíku a dusíku, určenou sice primárně pro doplňování zásob vzduchu ve skafandrech, ale jsou použitelné v havarijních případech i pro obnovení nebo doplnění atmosféry na stanici.

Také systém CDRA (Carbon Dioxide Removal Assembly) na odstraňování oxidu uhličitého v laboratorním modulu Destiny vykazoval stále závady; především se projevovaly různé netěsnosti ventilů. Proto bylo rozhodnuto jej vypojit a používat jen v době, kdy na stanici pobývaly i návštěvnické osádky Sojuzů.

Každý týden bylo také nutno regenerovat patrony na pohlcování oxidu uhličitého v zařízení BMP systému řízení chemického složení atmosféry stanice SOGS (sistěma obespečenija gazovogo sostava). Jednou týdně bylo nutné udělat "velký úklid", při němž osádka otřela všechny přístupné povrchy stěn modulů desinfekčním roztokem, aby zabránila přemnožení mikroorganismů, zejména plísní, v relativně teplém a vlhkém prostředí komplexu. Na sobotu a neděli většinou připadaly dny volna, kdy astronauti měli možnost pohovořit se svými rodinami. Každé pondělí se obvykle podrobili malé lékařské prohlídce včetně měření objemu holeně a zvážení svých těl. Odběr krve k rozboru připadal na úterní ráno - samozřejmě na lačno, ještě před snídaní. Jednou měsíčně se konala "velká" lékařská prohlídka pro zjištění celkové fyzické kondice členů dlouhodobé expedice.

S měsíční periodicitou také astronauti nacvičovali evakuaci stanice v případě havarijní situace na její palubě.

Na vlastní výzkumnou práci tedy mnoho času nezbývalo. Naštěstí většina experimentů probíhala buď zcela automaticky, nebo řízena vědci ze Země, v režimu, pro který má americká angličtina přiléhavý termín "telescience", tedy cosi jako "věda na dálku". Zásahy ze strany osádky byly nutné jen v případě potíží, nebo při výměně vzorků v jednotlivých zařízeních, či při instalaci experimentálního vybavení.

Vlastní vědeckovýzkumná činnost astronautů je tak omezena prakticky jen na lékařskobiologické a psychologické testy prováděné na nich samotných a pak - většinou však pouze v "ušetřeném" času - na dálkový průzkum Země v rámci ruských programů Uragan a Diatomea a amerického projektu CEO.

Aby se nemohly opakovat problémy s pevnými disky hlavních řídicích počítačů C&C MDM amerického segmentu stanice, začali astronauti od ledna s jejich postupnou záměnou za velkokapacitní polovodičovou paměť SSMMU.

Koncem prvního lednového týdne osádka zahájila přípravy k výstupu do volného prostoru, který se uskutečnil v noci ze 14. na 15. ledna 2002. Astronauti Onufrijenko a Walz, oblečeni do ruských skafandrů typu Orlan M, otevřeli výstupní poklop přechodové komory modulu Pirs ve 20.59 UT a tím oficiálně zahájili první výstup z tohoto modulu²⁾. V průběhu výstupu přemístili montážní jeřáb GStM-2 (gruzovaja strela modificirovannaja), dosud provizorně umístěný na přechodovém tunelu PMA-1, na povrch modulu Pirs. Dále instalovali na jedno madlo na přístrojovém úseku modulu Zvezda první ze čtyř antén pro amatérskou radiostanici. Pak ještě odhodili pár ochranných rukavic od skafandru Orlan-M, u kterých bylo podezření, že byly znečištěny stopami pohonných látek z motorů modulu Zvezda během předchozího výstupu ze stanice ISS.

V 02:55 UT se astronauti vrátili do přechodové komory a o sedm minut později uzavřením výstupního průlezu ukončili Onufrijenko a Walz výstup do volného prostoru v celkovém trvání 6 h 03 min. Byl to 32. výstup při výstavbě stanice a sedmý uskutečněný přímo z ISS.

Další výstup uskutečnila 25. ledna dvojice Onufrijenko a Bursch. Astronauti otevřeli tentokráte poklop vnějšího průlezu přechodové komory modulu Pirs v 15:19 UT. V průběhu výstupu sejmuli z povrchu modulu Zvezda vzorky materiálů umístěné zde v rámci experimentu Kromka 1-0. Pak na povrch Zvezdy instalovali vodicí tyč pro připevňování karabin amerických poutacích lan pro jištění astronautů a.na jeho přístrojovém úseku upevnili druhou ze čtyř plánovaných antén pro radioamatérské vysílání.

Hlavním úkolem výstupu však bylo namontování šesti deflektorů GZO/EPA (gazozaščitnyj otražatěl/Efflux Protection Assembly), jejichž úkolem bude ochránit tepelnou a protimeteorickou obšívku modulu Zvezda před znečištěním spalinami z orientačních a stabilizačních motorků. V budoucnosti se při další výstavbě ruského segmentu budou v tomto prostoru často pohybovat astronauti. Mohli by si přitom znečistit svoje skafandry nebo přinejmenším ochranné rukavice těmito jedovatými a dráždivými látkami a zanést je do nitra stanice. Na jeden z těchto deflektorů - GZO/EPA KI - potom umístili soubor vzorků materiálů Kromka 1.

V závěru svého výstupu pak ještě připojili kabely k oběma radioamatérským anténám, instalovali tři kazety SKK (sjomnaja kasseta-kontejner) s materiálovými experimenty na moduly Pirs a Zvezda. a konečně schránku s experimentem Platan-M pro registraci nízkoenergetických těžkých jader v kosmickém záření slunečního a galaktického původu.

Výstup oficiálně ukončili ve 21:18 UT hermetickým uzavřením výstupního průlezu přechodové komory modulu Pirs. Celková doba pobytu Onufrijenka a Bursche vně stanice činila tentokrát 5 h 59 min.

Pravidlený rytmus života na stanici přerušila 4. února havárie dvou ze tří terminálů TVM (termialnaja vyčislitělnaja mašina), zajišťujících propojení hlavního počítače CVM (centralnaja vyčislitelnaja mašina) ruského segmentu na řídicí navigační počítače GNC MDM (Guidance, Navigation and Control Computer Modulator/Demodulator) amerického segmentu. Vzhledem k tomu, že došlo k pokusu o restart obou počítačů TVM současně, byl přenos dat potřebných pro řízení stability komplexu silovými setrvačníky CMG umístěnými na konstrukci ITS-Z0 přerušen a komplex přešel do nestabilizovaného letu.

Odchylka ISS od požadované orientace se začala rychle zvětšovat a ve 13:18 UT počítače amerického segmentu vyhlásily poplach způsobený nemožností dalšího řízení polohy pomocí setrvačníků CMG. Následné pokusy o převzetí řízení polohy komplexu stabilizačními motory na ruském segmentu selhaly pro potíže v přenosu dat mezi počítači TVM a CVM. V důsledku obavy z poklesu příkonu elektrické energie bylo zahájeno automatické vypojování méně důležitých systémů amerického segmentu podle naprogramovaného algoritmu a další snížení odběru elektřiny provedla osádka komplexu ručně.

Teprve po určité době se astronautům zdařilo nasměrovat panely fotovoltaických baterií ručně a obnovit plnou dodávku elektrické energie. Jako první byly opět připojeny chladnička pro biotechnologické vzorky BTR (Biotechnology Refrigerator), v níž mezitím vzrostla teplota z normálních 4 °C na 13 °C a termostaty experimentu PCG-STES (Protein Crystal Growth/Single Thermal Enclosure System). U těchto zařízení totiž hrozilo nenahraditelné zničení vzorků.

V 15:10 UT se pracovníkům řídicího střediska CUP-M v Koroljovu zdařilo úspěšně restartovat počítače TVM a rekonfigurovat počítačovou síť. Pak již vše šlo rychle. Nejprve v 18:43 UT převzaly řízení orientace komplexu stabilizační motory ruského segmentu. Po prověření plné funkčnosti lokální počítačové sítě v ruské části stanice mohly být americká a ruská síť LAN znovu propojeny, v 19:20 UT bylo řízení orientace ISS předáno silovým setrvačníkům CMG amerického segmentu stanice a situace přešla do normálu.

Dočasné snížení dodávky proudu však přesto způsobilo ztrátu některých dat z vědeckých experimentů probíhajících v modulu Destiny.

Po uklidnění situace se osádka komplexu pomalu začala připravovat na další výstup do volného prostoru, tentokráte z amerického modulu Quest. Protože před tím byla tato přechodová komora použita pouze jedinkrát, uskutečnil se 15. února nácvik výstupu nanečisto, včetně oblečení skafandrů, snížení tlaku v komoře a dýchání čistého kyslíku.

O den později, 16. února v 17:34 UT, se stanice minula ve vzdálenosti 5,83 km s úlomkem čtvrtého stupně rakety PSLV³⁾.

K plánovanému výstupu došlo 20. února. V 10:35 UT zahájili astronauti Bursch a Walz dekompresi přechodové komory modulu Quest a o tři minuty později přepojením skafandrů na vlastní zdroje elektrické energie oficiálně zahájili činnost mimo loď, čili EVA. Onufrijenko jistil výstup z nitra komplexu a obsluhoval televizní techniku zaznamenávající průběh výstupu.

Po otevření výstupního poklopu v 11:47 UT astronauti vystoupili z přechodové komory do volného prostoru. V průběhu vycházky, která měla především za úkol prověřit funkčnost systémů modulu Quest, instalovali kabely mezi dvěma dálkově ovládanými spínači CID (Circuit Interrupt Device) převaděčů stejnosměrného proudu DDCU (DC-to-DC Converter Unit), umístěnými na příhradové konstrukci ITS-Z1, a modulem Destiny.

Pak odstranili čtyři izolační panely z ITS-Z1, aby mohli vizuálně zkontrolovat a fotograficky zdokumentovat rychlospojky v potrubích kapalného amoniaku vnějšího okruhu systému tepelné regulace. Během jejich montáže totiž došlo ke krátkodobému úniku amoniaku a technici na Zemi se chtěli přesvědčit, že od té doby nejsou s těsností těchto spojů žádné problémy.

Potom Bursch a Walz demontovali pomocný sokl pro jeřáb GStM-2, dosud umístěný na přechodovém tunelu PMA-1 a přemístili jej na povrch modulu Zarja. Pak ještě zkontrolovali a opravili závlačky na zámcích poutajících tlakové nádrže HPGA na povrch modulu Quest a přemístili část nářadí ze schránky na konstrukci ITS-Z1 do přechodové komory pro potřebu osádky letu ISS-8A.

Ve 14:05 UT, tedy pouhé tři čtvrtě hodiny před tím, než uplynulo přesně 40 let od startu prvního amerického astronauta J. H. Glenna na oběžnou dráhu, oba kosmičtí montéři připomněli tuto historickou událost.

Během výstupu astronauti pořídili fotografickou dokumentaci několika stop po nárazech mikrometeoroidů a kosmického smetí na průzorech stanice a panelech radiátorů. Také nafotografovali pro vědce na Zemi stav japonského experimentu MISSE

V 17:25 UT zahájením rekomprese přechodové komory modulu Quest Walz a Bursch oficiálně ukončili výstup v trvání 5 h 47 min.

Ve čtvrtek 21. února 2002 uskutečnilo středisko CUP-M z Koroljovu u Moskvy dálkovými povely dvouimpulsní korekci dráhy komplexu malými manévrovacími motorky DPO, kterými byla zvýšena rychlost stanice o 5,5 m/s. Spotřebovalo se na to celkem 150 kg pohonných látek, ale k překvapení techniků na Zemi byl výkon motorů přibližně o 10 % nižší, než se čekalo. Po dobu manévrování byla orientace komplexu udržována motory modulu Zarja, které spotřebovaly dalších 24 kg paliva a okysličovadla.

Zatímco probíhaly tyto manévry, osádka ošetřovala skafandry po výstupu do volného prostoru. Mezi úkoly patřila také regenerace absorpčních patron Metox, které v klimatizačních jednotkách skafandrů slouží k pohlcování oxidu uhličitého. Na rozdíl od patron s hydroxidem lithným, používaným ve skafandrech při výstupech z raketoplánu, se dají používat opakovaně. Adsorbovaný CO₂ se z Metoxových patron dá uvolnit zahřátím na vysokou teplotu.

Proto je Bursch umístil do speciální pícky, umístěné v přístojovém úseku modulu Quest, a začal je vypékat. Krátce nato však byli astronauti na palubě komplexu ISS zaskočeni nepříjemným zápachem, který se šířil do prostor stanice z modulu Quest. Okamžitě padlo podezření na vypékané patrony a proto po konzultaci se střediskem MCC-H v Houstonu Bursch pec opět vypojil.

Z počátku se myslelo, že příčinou byla plíseň, která se mohla usadit na patronách, ponechaných osádkami v regenerační peci od jejich posledního použití v červenci 2001 při prvním výstupu z modulu Quest.

Přestože řídicí středisko MCC-H v Houstonu ubezpečilo astronauty, že zápach je neškodný, většinu dne strávila osádka v ruském segmentu stanice a do amerického segmentu vstupovala jen v nejnutnějších případech. Z toho důvodu byla také odložena rekonfigurace přechodové komory A/L modulu Quest po výstupu.

Také úprava tlaku v prostorách stanice doplněním kyslíku z tlakových nádrží nákladní lodi Progress-M1 7 byla odložena. Americký segment byl částečně izolován od ruského segmentu uzavřením průlezu v tunelu PMA-1, přechodová komora A/L byla hermeticky uzavřena, byla vypojena ventilace mezi ní a zbytkem stanice a systém odstraňování škodlivin ze vzduchu (TCCS) laboratoře Destiny čistil vzduch.

Později však odborníci usoudili, že příčinou byly skutečně dvě absorpční patrony Metox, zapomenuté ve vypékací peci v přechodové komoře modulu Quest a použité v průběhu prvního zkušebního výstupu amerických astronautů z modulu Quest v červenci 2001. Ty byly po dokončení výstupu astronautů dány k regeneraci do pece a ta byla spuštěna. Vzhledem k tomu, že ventilační systém v modulu Quest byl příliš hlučný, vypojila tehdy osádka pec již po 50 minutách, aby mohla prověřit stav tohoto systému a již nikdy znovu pec nespustila. Omylem byla také nechána pootevřená dvířka pece a tak byl absorbující materiál v kontaktu s ovzduším stanice po dobu přibližně sedmi měsíců.

Během této doby absorboval z atmosféry nejrůznější látky, především organické sloučeniny, jako jsou např. různá rozpouštědla z nátěrů (např. etylalkohol, etylacetát, toluen, isopropanol) a pod. Tyto sloučeniny nyní při zahřátí rychle z adsorbentu vytěkaly a způsobily nepříjemný nasládlý zápach, připomínající hnilobu, ale prakticky zdraví neškodný.

Znečištění ovzduší v americkém segmentu stanice ISS bylo během jediného dne filtračním systémem modulu Destiny zlikvidováno. Dopad na provoz stanice i na průběh vědeckých experimentů nebyl naštěstí velký.

Naproti tomu závažnější důsledky měl výpadek všech počítačů C&C/MDM v americkém segmentu, k němuž došlo v ranních hodinách 27. února v důsledku chyby v datech s provozními limity pro jednotlivé systémy amerického segmentu. Data byla sice v zásadě správná, ale obsahovala chybné adresy, odpovídající staré verzi palubního software. Data proto byla odmítnuta kontrolními programy v řídicím počítači telekomunikačního systému, pracujícího v pásmu S. Následně navigační počítač GNC MDM systému řízení polohy MCS odpojil silové setrvačníky CMG a předal řízení polohy systému SUD ruského segmentu. Došlo i ke ztrátě spojení přes americké telekomunikační systémy pracující v pásmech Ku a S přes systém družic TDRS. Spojení v pásmu S bylo sice krátce nato obnoveno, ale jen v nízkorychlostním režimu LDR. Do normálního stavu se systém počítačů dostal teprve následujícího dne a proto vědci ztratili nezanedbatelné množství dat ze svých experimentů, probíhajících na palubě komplexu.

Ve středu 6. března uskutečnilo středisko CUP-M další dvouimpulsní korekci dráhy komplexu, opět motory nákladní lodi. Protože však vlastní pohonné látky Progressu-M1 7 již byly prakticky spotřebovány, bylo nutno předtím přečerpat do jeho vyprázdněných nádrží potřebné množství KPL z nádrží modulu Zvezda.. Další podobná korekce dráhy se uskutečnila ještě 13. března.

V té době létal v kosmu raketoplán Columbia vyslaný k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu. Řídící středisko v Houstonu umožnili oběma osádkám uskutečnit několik rozhovorů.

Počátkem března dostala osádka komplexu ze Země první verzi letového plánu expedice ISS-8A, aby se mohla začít seznamovat se svými úkoly při montáži středového dílu příhradové konstrukce. Ústřední roli při jejím usazování na laboratoř Destiny měl sehrát staniční manipulátor SSRMS (Space Station Remote Manipulator System). A tady byl kámen úrazu.

Při jeho zkouškách již dříve se zjistilo, že v primárním systému ovládání jednoho zápěstního kloubu je závada, která se sice projevuje jen občas, ale celý systém je proto nespolehlivý. Záložní ovládání bylo až doposud naprosto v pořádku, ale nikdo nechtěl riskovat, že v průběhu montáže dvanáctitunového dílu stanice se kanadská ruka číslo 2 vymkne náhle kontrole a natropí nějakou neplechu, nebo že se v důsledku selhání záložního ovládacího systému stane zcela nepoužitelnou.

Proto bylo rozhodnuto vypracovat novou verzi počítačového programu pro řízení manipulátoru během montáže ITS-S0 s tím, že postižený kloub bude v průběhu celé operace naprosto nehybný. Samozřejmě se i nadále počítalo s tím, že další expedice raketoplán - ISS-UF-2 - plánovaná na přelom května a června přiveze na stanici náhradní kloub manipulátoru. Před osádkou komplexu tak stál úkol vyzkoušet nový způsob řízení SSRMS.

Tyto prověrky byly zahájeny 13. března a pokračovaly téměř až do startu raketoplánu Atlantis.

Mezitím uložili astronauti do nákladové sekce nákladní lodi Progress-M1 7 již nepotřebné zařízení a odpadky. Naopak z nitra Progressu putovala na palubu komplexu kompletní elektronika setkávacího systému Kurs-A, která při odpojování a následném samostatném letu nákladní lodi již není potřeba. Jedná se o značně drahé zařízení, které je proto nyní pravidelně odesíláno zpět na Zemi raketoplány a RKK Energija je využívá po generálce do dalších exemplářů Progressů, aby pomohla již beztak napjatému rozpočtu.

K odpojení lodi Progress-M1 7 došlo 19. března 2002. V 15:45 UT převzal řízení polohy ISS ruský segment, který celý komplex převedl v 17:10 UT do orientace pro oddělení nákladní lodi. Pak byly vypojeny všechny stabilizační motory stanice a v 17:40 UT vyslalo středisko CUP-M povel k odemčení zámků stykovacího uzlu. O tři minuty později se Progress-M1 7 odpoutal a manévrém motory DPU se začal vzdalovat. Během odletu byla ze stykovacího uzlu nákladní lodi vypuštěna rusko-australská studentská družice Kolibri.

Po znovuzapojení stabilizačních motorků stanice se v 17:48 UT uskutečnil manévr do orientace XPOP pro testování účinnosti fotovoltaických panelů ruského segmentu a po ukončení těchto zkoušek, přibližně po další hodině, bylo řízení polohy ISS předáno americkému segmentu.

Odpojení nákladní lodi vzhledem k operacím spojeným s vypuštěním družice Kolibri neproběhlo jak je obvyklé mezi vzletem další nákladní lodi a jejím připojením, ale v předstihu, aby nebyli příliš zatěžováni pracovníci řídicího střediska.

Nový Progress-M1 8 vzlétl na nosné raketě Sojuz-FG z rampy č. 6 komplexu 31 Pátého státního zkušebního kosmodromu Ministerstva obrany Ruské federace, spíše známého jako Bajkonur, ve čtvrtek 21. března 2002 ve 20:13:36 UT v rámci expedice ISS-7P a o tři dny později, 24. března ve 20:58 UT, se připojil k uprázdněnému stykovacímu uzlu na zádi modulu Zvezda. Kromě běžných zásob pro osádku, pohonných látek pro korekce dráhy komplexu, kyslíku a vody nákladní loď dopravila na palubu komplexu i vybavení a materiály pro nejrůznější experimenty.

O netypický let ke stanici delší o jeden den požádali konstruktéři závodu RKK Eněrgija, kteří umístili do nákladového prostoru k testování soupravu akcelerometrů BILU (blok izmeritělja linějnych uskorenij). Toto zařízení bylo vyvinuto pro novou variantu transportních lodí typu Sojuz-TMA, která nahradí stávající Sojuzy-TM v roli záchranných člunů Mezinárodní vesmírné stanice. Funkce BILU byla úspěšně vyzkoušena během testovací korekce dráhy druhý den po startu Progressu z Bajkonuru.

V úterý 26. března nahráli technici řídicího střediska MCC-H v Houstonu do řídicích počítačů C&C MDM na palubě ISS nové programové vybavení, určené k řízení komplexu během expedice ISS-8A i po ní. Bylo to neklamnou známkou toho, že datum startu raketoplánu Atlantis se nezadržitelně blíží.

Raketoplán Atlantis se vrátil ze své předchozí expedice STS-104/ISS-7A na Kennedy Space Center 25. července 2001 a ještě týž den byl odtažen z letiště SLF do haly číslo 2 budovy OPF. Tady prošel obvyklou poletovou kontrolou, během níž technici zjistili na dlaždicích tepelné ochrany 110 stop po nárazech "kosmického smetí". Z toho 26 poškození mělo průměr větší než 25 mm. Pak technici demontovali všechny tři hlavní motory SSME. Protože však dostaly přednost přípravy raketoplánu Discovery, byl 21. srpna Atlantis převezen do haly č. 4 budovy VAB, kde zůstal až do poloviny září a teprve 18. 9. 2001 byly jeho přípravy k letu STS-110 opět obnoveny v plné šíři. V té době se počítalo s jeho startem 28. února 2002, ale počátkem října 2001 došlo k celkovémupřehodnocení časového harmonogramu startů raketoplánu a vzlet mise ISS-8A byl odsunut až na 21. března 2002.

V průběhu následujícího dvou a půl měsíce prošel družicový stupeň částečnou střední opravou, během níž byla vyměněna část elektrických a datových rozvodů a palubní počítače dostaly modernější velkokapacitní vnější paměti. Technici také vyměnili jedno z oken pilotního prostoru, které bylo v průběhu předchozích letů několikrát poškozeno kosmickým smetím a jehož optická kvalita již plně nevyhovovala.

Krátce po ukončení střední opravy však technici zjistili, že bude nutno sejmout z trupu moduly manévrovacích motorů OMS. Při běžných kontrolách se totiž zjistilo, že rozměry nosníků, k nimž jsou tyto moduly přišroubovány, neodpovídají specifikacím a technici se chtěli přesvědčit, zda tato odchylka může znamenat bezpečnostní riziko. V důsledku toho management rozhodl znovu odložit start raketoplánu, tentokráte na 4. dubna 2002.

Zatímco pokračovaly prověrky nosníků modulů OMS a jejich adjustace, v polovině ledna 2002 na místo původních motorů SSME přišla jiná trojice (výr. č. 2048, 2051 a 2045), která se mezitím podrobila revizi a opravám. Moduly OMS se dostaly zpět na svoje místo v polovině února a po jejich elektrickém propojení a vyzkoušení bylo vše připraveno k převozu družicového stupně do budovy VAB, kde již od 13. prosince 2001 čekaly na mobilním vypouštěcím zařízení sestavené pomocné startovací motory SRB (soubor BI-112PF) a vylehčená odhazovací nádrž ET (výr. č. ET-114). Také užitečné zatížení, připravované v budově SSPF, bylo již připraveno.

Do budovy VAB převezli technici družicový stupeň 6. března a ještě téhož dne jej mechanicky připojili k odhazovací nádrži ET. Jako obvykle následovaly komplexní prověrky a po jejich ukončení 12. března putovala celá sestava na rampu LC-39B.

Tady ve dnech 18.-19. března proběhlo zkušební odpočítávání TCDT. V sobotu 23. března přivezli technici na rampu také hlavní části užitečného zatížení - příhradovou konstrukci ITS-S0 - umístili ji do obslužné věže a 27. března ji instalovali do nákladového prostoru raketoplánu Atlantis. Den před tím se sešli zástupci NASA a dodavatelů na plenární schůzi manažerského týmu MMT (Mission Management Team), a v rámci oponentury FRR (Flight Readiness Review) schválili připravenost raketoplánu ke startu a potvrdili datum startu na 4. dubna večer místního času. Poprvé od utajovaných vojenských misí raketoplánu však nebyl veřejně oznámen přesný čas vzletu, z důvodu údajných obav z možného teroristického útoku na vzlétající raketoplán. Většina odborníků však tento krok považuje při letech k ISS za nesmyslný, protože optimální okamžik startu si může každý nebeské mechaniky znalý člověk spočítat s přesností na několik sekund sám doma na svém osobním počítači.

Na Velikonoční pondělí - 1. dubna - přiletěla na Kennedyho kosmické středisko na Floridě osádka pro let STS-110 raketoplánu Atlantis. Přílet osádky, kterou tvoří velitel Michael J. Bloomfield (* 1959, 3. let do vesmíru), pilot Stephen N. Frick (* 1964, nováček), letoví specialisté Jerry L. Ross (* 1948, 7. let), Steven L. Smith (* 1958, 4. let), Ellen L. Ochoaová (* 1958, 4. let), Lee M. Morin (* 1952, nováček) a Rex J. Walheim (* 1962, nováček), probíhal za zvýšených bezpečnostních opatření. Utajování podrobností příprav z obavy před možným teroristickým útokem šlo tentokráte tak daleko, že NASA neoznámil poprvé v historii letů raketoplánů ani přesný okamžik zahájení odpočítávání ke startu, k němuž došlo někdy v průběhu pondělí 1. dubna.

Přípravy ke startu probíhaly hladce až do čtvrtka 4. března. Asi půldruhé hodiny po zahájení plnění odhazovací nádrže ET došlo na pozemním zařízení rampy k úniku plynného vodíku. Naštěstí nedošlo k jeho vznícení, ale přípravy musely být přerušeny a start odložen na neurčito.

Příčinou byl prasklý svár v bočním potrubí na mobilním vypouštěcím zařízení, sloužícím k odpouštění vypařeného plynného vodíku. Toto pomocné potrubí je vyrobeno z hliníkových slitin a má průměr 400 mm.

Vedení NASA rozhodlo, že další pokus o vzlet raketoplánu Atlantis se uskuteční až v pondělí 8. dubna večer. To dalo opravářům dostatek času, aby mohli v klidu ukončit opravu prasklého vodíkového potrubí a uskutečnit následné zkoušky těsnosti sváru. V sobotu byla oprava dokončena a v neděli proběhly zkoušky těsnosti sváru souběžně s novou přípravou palivových článků v trupu raketoplánu, což byla jediná položka příprav, kterou bylo nutno opakovat.

V 11:18 UT v pondělí 8. dubna zahájili technici na kosmodromu na Floridě opětovné plnění nádrže ET kapalným kyslíkem a vodíkem. Tentokráte vše probíhalo hladce a celá operace skončila kolem 14. hodiny světového času.

Letová osádka dorazila na rampu 39B kolem 17:20 UT a o několik minut později začala zaujímat svoje místa na palubě raketoplánu Atlantis. Také další přípravy běžely bez problémů. V T -20 minut byl odpočet plánovaně přerušen na 10 minut a znovu v T -9 min, tentokrát na 45 minut a 31 sekundu. Tato pauza slouží k tomu, aby bylo možno v případě potřeby řešit technické problémy na raketoplánu, které by se mohly v závěru příprav vyskytnout. Odpočítávání bylo znovu zahájeno ve 20:30:31 UT. Tentokrát běželo jen do T -5 minut, kdy bylo opět přerušeno, tentokrát neplánovaně pro závadu na pozemním počítači. Tu se naštěstí podařilo vyřešit před uplynutím pětiminutového startovního okna.

Raketoplán Atlantis vzlétl k letu STS-110/ISS-8A se svoji sedmičlennou posádkou v pondělí 8. dubna 2002 ve 20:44:19,039 UT. Průběh vzletu byl hladký. Motory SRB dohořely po dvou minutách práce a byly ve 20:46:29 UT odhozeny. Raketoplán hnán silou motorů SSME, jimž přišly na dobu přibližně tří minut na pomoc i manévrovací motory OMS nabíral výšku i rychlost a do 20:52:54 UT, kdy palubní počítače vydaly příkaz MECO: vypojení hlavních motorů. O 11 sekund později byla odhozena již nepotřebná nádrž ET, aby skončila svůj krátký život v atmosféře na Tichým oceánem.

Piloti manévrem OMS-2 ve 21:24 UT zvýšili rychlost raketoplánu o 28,6 m/s a Atlantis se tak dostal na výchozí stíhací dráhu ve výši 159 až 232 km, se sklonem 51.64° k rovníku a dobou oběhu 88.40 min. Po nezbytných prověrkách systémů družicového stupně dostala osádka souhlas s pokračováním v letu a kolem 22:15 UT otevřela dveře nákladového prostoru.

Druhý den letu (9.-10. dubna) začal budíčkem v 09:44 UT. V průběhu dne piloti uskutečnili tři ze čtyř plánovaných korekcí oběžné dráhy. Ostatní členové osádky družicového stupně se zabývali kontrolami jednotlivých systémů raketoplánu.

V prvé řadě zkontrolovali všechny čtyři skafandry i záchranné jednotky SAFER, umožňující astronautům bezpečný návrat ke stanici, pokud by nedopatřením uletěli do prostoru. Zapojili dálkový manipulátor RMS - tzv. "kanadskou ruku" a prověřili její činnost. Televizní kamerou, umístěnou na jejím konci pak prověřili stav nákladu, uloženého v trupu Atlantis, zda nebyl vibracemi a přetížením v průběhu startu poškozen.

Pracovní den skončil kolem 00:45 UT.

Třetí den letu (10. dubna) začal budíčkem v 08:44 UT. Po dvou korekcích oběžné dráhy v 11:29:45 UT (korekce NC-4) a ve 12:13:17 UT (NH) zahájili piloti raketoplánu závěrečné přibližování manévrem Ti v 13:45:45 UT z bodu vzdáleného něco přes 10 kilometrů od stanice.

Po půldruhahodinovém letu po Hohmannově půlelipse zaparkovali v 15:16 UT dočasně svůj stroj asi 180 metrů pod stanicí. Pak přeletěli čtvrtobloukem do bodu 120 metrů před stanicí ve směru jejího letu a odtud velitel ručním řízením opatrně přimanévrovával družicový stupeň k stykovacímu uzlu na konci přestupového tunelu PMA-2, který slouží jako přistávací molo pro americké raketoplány. V 16:04 UT, tedy s jednominutovým předstihem proti letovému plánu, se raketoplán Atlantis připojil k Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Celý průběh setkání byl zcela hladký. Ve vesmíru tak vzniklo těleso o hmotnosti přibližně 245 tun.

Vysunutý odpružený nárazník na stykovacím modulu stodesetitunového raketoplánu pak narazil do svého protějšku na stanici rychlostí nepřevyšující třicet milimetrů za sekundu a západky na jeho obvodu zaklaply. Poté, co astronauti vyčkali, až se utlumí kmity způsobené nárazem, začaly servomotory nárazník přitahovat. Po dosednutí přírub byly v 16:22 UT uzamčeny hlavní zámky stykovacího uzlu a astronauti zahájili prověřování vzduchotěsnosti spojení obou těles.

V 18:10 UT astronauti otevřeli průlezy mezi raketoplánem a stanicí a v prostorách laboratorního modulu Destiny se uskutečnila krátká uvítací ceremonie. Následovalo nezbytné bezpečnostní školení návštěvníků a potom se všichni pustili do práce. Jako první se stěhovalo na palubu stanice zařízení pro experiment CPCG-H (Commercial Protein Crystal Growth - High Density). Zde se ho ujali Onufrijenko a Walz, aby je instalovali a okamžitě na něm spustili experimenty. Z raketoplánu do modulu Quest také putovaly čtyři skafandry členů osádky raketoplánu, zatímco Ochoaová a Bursch se vrhli na počítač RWS (Robotics Work Station), aby naposledy nanečisto projeli celou proceduru vyzdvižení příhradového nosníku ITS-S0 z nákladového prostoru raketoplánu na "střechu" laboratorního modulu Destiny.

Naostro to spustila Ochaová hned následujícího, čtvrtého dne letu (11. dubna). V 10.08 UT za asistence Bursche uchopila staničním manipulátorem SSRME za kotvičku na jeho boku segment ITS-S0 a v 10:50 UT jej vyzvedla z nákladového prostoru. Přesněji řečeno, za jejich společného dozoru tak učinil počítač RWS. Ten jej pak opatrně přesunul do volného prostoru, přetočil a ve 13:25 UT uložil provizorním stykovacím zařízením MTSAS-P (Module to Truss Structure Attach System - Passive) na obdobné, aktivní zařízení na dočasném podpůrném nosníku LCA (Lab Craddle Assembly), které instalovali astronauti Helmsová a Voss v březnu loňského roku na stropě laboratoře Destiny.

První část obřího příčného nosníku, který se má stát 108 metrů dlouhou páteří Mezinárodní vesmírné stanice, tak byla úspěšně provizorně připojena ke stanici.

Tato středová část, označovaná anglickou zkratkou ITS-S0 Integrated Truss Structure - Starboard Zero), je 13,2 metru dlouhá a váží 12 624 kilogramů. Má průřez ve tvaru zploštělého šestiúhelníku o rozměrech 3,4 × 5,0 metru. Nejedná se o pouhou příhradovou konstrukci, která by jen nesla panely slunečních baterií a radiátory klimatizačního systému, ale o komplexní modul, vybavený řadou důležitých systémů⁴⁾. Patří mezi ně například velmi citlivé gyroskopy, měřící orientaci stanice v prostoru, čtyři antény družicového navigačního systému GPS, určujícího polohu stanice v prostoru s přesností několika málo metrů, detektory kosmického záření a hlavně první kolejové vozidlo ve vesmíru.

Po celé délce segmentu ITS-S0 vedou dvě kolejnice, na nichž je připevněna malá drezína MT, o rozměrech plošiny 2,7 × 2,6 metru, přibližně 1 metr vysoká. Dva lineární elektromotory ji mohou pohánět rychlostí až 90 metrů za hodinu. Samotná má hmotnost 885 kg a uveze až 21 tun nákladu. Při příštím obslužném letu ISS-UF-2 na drezínu namontují astronauti úchytný sokl PDGF (Power and Data Grapple Fixture), ke kterému bude možno připojovat robotický manipulátor stanice SSRMS. Dosud totiž mohla tato "kanadská ruka č. 2" pracovat jen připojená k soklu na laboratoři, ale v blízké budoucnosti bude se moci "přehmátnout" i na sokl na MT. To v budoucnosti umožní, aby manipulátor SSRMS jezdil na drezíně MT po příčném nosníku jako pojízdný jeřáb. Přitom na vybraných místech kolejové tratě budou speciální zastávky, kde bude možno drezínu zabrzdit a pevně ukotvit, aby manipulace s kanadskou rukou byla co nejpřesnější.

V době, kdy Ochoaová a Bursch dohlíželi na přesun ITS-S0, jejich kolegové Smith a Walheim již byli oblečeni ve skafandrech a připraveni v přechodové komoře modulu Quest vyrazit do volného prostoru. Ve 14:36 UT přepojením svých skafandrů na vnitřní zdroje zahájili první montážní výstup do volného prostoru v rámci expedice ISS-8A. Po nezbytných přípravách nářadí se oba přemístili na strop laboratorního modulu, přičemž Walheim využil plošinku připojenou ke konci staničního manipulátoru jako vysokozdvižnou plošinu. Tu opět ovládala z nitra laboratoře astronautka Ochoaová za asistence palubního inženýra stanice, Dana Bursche. Druhý menší manipulátor raketoplánu řídili z Atlantisu Bloomfield a Frick. Jejich úkolem bylo využít televizní kameru na konci manipulátoru k sledování průběhu montáže. Další člen posádky raketoplánu - Ross - byl pověřen funkcí "dirigenta". Dohlížel z nitra raketoplánu na průběh montáže.

Mezitím Smith vyklopil první ze čtyř vzpěr, které budou pevně poutat příčný nosník ITS-S0 k laboratoři Destiny a v 15:43 UT začal Walheim za jeho asistence vzpěru pevně přišroubovávat k připravenému závitu na povrchu laboratoře.

V 16:56 UT dokončil Walheim připojení druhé ze čtyř nosných vzpěr pevně přidržujících nosník k laboratornímu modulu. Tím byla splněna polovina práce pro dnešní výstup.

Nyní se oba astronauti pustili do neméně důležité činnosti. Vyklopili dvě kabelové lávky, aby mohli elektricky připojit systémy nosníku - zejména citlivé měřicí gyroskopy - k rozvodné síti stanice. Stejně jako další elektronické přístroje na ITS-S0 by totiž nepřežily více než několik málo hodin v chladu kosmického prostoru.

S vyklopením zadní lávky měl Walheim trochu potíže, takže mu musel přispěchat na pomoc kolega Smith. S jeho asistencí se akce zdařila a oba se pak jen s nepatrným zdržením mohli věnovat propojování elektrických konektorů.

Postupně se však montážní práce na propojování různých konektorů na kabelech zásobujících nový segment stanice elektrickou energií, zajišťujících přenos povelů i sběr telemetrických dat, se dostaly do více než půlhodinového skluzu. Zatímco Walheimův skafandr byl zcela v pořádku, Smithův začal hlásit pokles tlaku v zásobní láhvi s kyslíkem, takže ho středisko ve 21:15 UT poslalo zpět do přechodové komory, aby "natankoval" novou zásobu a mohl se tak po čtvrthodinovém zdržení zúčastnit další práce vně stanice. Nebezpečí mu však v žádném případě nehrozilo.

Středisko MCC-H však přesto rozhodlo o tom, aby instalace několika pojistkových skříní, která byla také na programu prvního výstupu, se odložila na výstup plánovaný na sobotu. Astronautům již tedy zbývalo jen instalovat samonavíjecí cívku TUS (Trailing Umbilical System) s kabelem zásobující drezínu MT elektrickým proudem.

Kolem 22:00 UT zahájili montéři úklid pracoviště, ve 22:19 UT se vrátili do přechodové komory a uzavřeli výstupní průlez. Ve 22:24 UT zahájením rekomprese přechodové komory modulu Quest Smith a Walheim oficiálně ukončili výstup v celkovém trvání 7 h 48 min.

Pátý den letu (12. dubna) byl na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a raketoplánu Atlantis klidný. Spojené osádky v poklidném tempu stěhovaly z obytné paluby družicového stupně náklad určený pro stanici. Kromě zásob potravin, oblečení a zdravotnických potřeb putovalo i vybavení pro vědecké pokusy, mj. i nový kosmický skleník BPS (Biomass Production System) se semenáčky řepáku, rostliny podobné řepce, a osením pšenice. Skleník zůstane na stanici až do příští návštěvy raketoplánu počátkem června, kdy má raketoplán Endeavour zajistit i výměnu dlouhodobých osádek na stanici.

Dále se stěhovaly na ISS další přístroje pro biotechnologické experimenty, uskutečňované ve stavu beztíže také za úplatu pro farmaceutické firmy i vědecká pracoviště na univerzitách. V nákladu byly i další vzorky pro zpracování na přístrojích dopravených na stanici již dříve.

Hlavním bodem programu šestého dne letu (13. dubna) byl druhý výstup do volného kosmu.

Vlastní přípravy k výstupu zahájili Jerry Ross a Lee Morin kolem 09:45 UT. Za asistence Smitha se přesunuli do přechodové komory Quest, kde za sníženého atmosférického tlaku dýchali čistý kyslík, aby přizpůsobili svůj krevní oběh práci v čisté kyslíkové atmosféře ve skafandrech. Po obléknutí skafandrů a jejich opětovné kontrole začali kolem 13:30 UT snižovat v přechodové komoře tlak. Oficiálně svůj výstup zahájili přepojením skafandrů na vnitřní akumulátorové baterie s téměř půlhodinovým předstihem proti plánu ve 14:09 UT.

Jejich prvním úkolem byla montáž zbývajících dvou vzpěr sloužících k pevnému připojení nosníku ITS-S0 k laboratornímu modulu Destiny. Tuto část práce zvládli kolem 18:10 UT. Pak zahájili demontáž dvou trnů, které nosník během přepravy raketoplánem na oběžnou dráhu udržovaly na místě v nákladovém prostoru. Současně odstraňovali i pomocné výztuhy, podobné těm, kterými je například zesílena pro přepravu ze skladu k zákazníkovi pračka nebo jiný objemný domácí spotřebič. Trny i výztuhy vyčnívaly mezi kolejnicemi pro "kosmickou drezínu", zabraňovaly tak jejímu pohybu a proto bylo nutno je před provozními zkouškami demontovat.

Tento úkol splnili Morin a Ross krátce po 19. hodině světového času. V té době byli v přibližně dvacetiminutovém skluzu proti časovému harmonogramu.

Po připojení záložního kabelu napájení kosmické drezíny se kolem 19:50 UT Marin vrátil k demontáži a přemisťování kotvicích trnů, zatímco Ross přemísťoval přenosnou pracovní plošinu z příhradové konstrukce ITS-Z1 na nový nosník ITS-S0. Pak se pustil do přípravných prací pro další, třetí výstup.

Oba kotvicí trny byly kolem 21:00 UT připevněny na horní části příhradového nosníku, kde nebudou překážet. Pak se oba astronauti pustili do úklidu pracoviště a ve 21:24 UT se vrátili do přechodové komory modulu Quest. Zahájením rekomprese přechodové komory modulu Quest v 21:39 UT Morin a Ross oficiálně ukončili výstup v celkovém trvání 7 h 30 min.

Ve večerních hodinách mezi 21:39 UT a 22:40 UT krátkodobými zážehy manévrovacích motorků RCS zvýšili piloti raketoplánu výšku oběžné dráhy komplexu přibližně o 1,9 km.

Sedmý den letu (14. dubna) ve 13:48 UT astronauti Steve Smith a Rex Walheim přepojili v přechodové komoře modulu Quest svoje skafandry na vnitřní akumulátory a tím oficiálně zahájili již třetí montážní výstup do vesmíru v průběhu mise raketoplánu Atlantis.

Hlavním úkolem této vycházky bylo přepojení řady kabelů, propojujících staniční manipulátor SSRMS s jeho ovládací jednotkou RWS, umístěnou uvnitř laboratorního modulu Destiny.

Během první hodiny výstupu si astronauti připravili nástroje a odpojili již nepotřebný dočasný spojovací uzel LCA (Lab Cradle Assembly). Pak se pustili do rekonfigurace primárních obvodů napájení a ovládání "kanadské ruky č. 2". Těsně před 16. hodinou světového času měli tuto práci za sebou a pustili se do odstraňování mechanických pojistek na podvozku mobilního transportéru MT. Mezitím řídicí středisko zahájilo testy nového propojení. Jakmile bylo jisté, že primární okruhy jsou v pořádku, mohli technici vypojit sekundární obvody.

Krátce před 17:00 UT se proto Smith mohl vrátit k přepojování kabelů dálkového manipulátoru, zatímco Walheim dokončoval práci na podvozku MT. Kolem 17:30 UT dokončili oba svoji práci a mohli se pustit do zpětné instalace tepelné a protimeteorické ochrany na povrchu laboratorního modulu Destiny, kterou museli částečné odkrýt, aby získali přístup k přepojovaným konektorům.

V 18:12 UT oznámilo řídicí středisko, že dálkově zapojilo i druhý okruh ovládání manipulátoru SSRMS a že vše vypadá dobře. Nyní se astronauti pustili do instalace pojistkových skříní na novém segmentu konstrukce ITS-S0. Tuto práci nestihli udělat při svém prvním výstupu.

V plánu pro třetí výstup byla ještě montáž vzpěry mezi ITS-S0 a přechodovou komorou Quest. Vzhledem k nedostatku času se řídicí středisko rozhodlo odložit tuto montáž na poslední, čtvrtý výstup astronautů.

Těsně před 20. hodinou UT se Smith a Walheim začali vracet do přechodové komory a ve 20:11 UT za sebou uzavřeli výstupní poklop. Zahájením napouštění vzduchu do přechodové komory ve 20:15 UT oficiálně ukončili velmi úspěšný montážní výstup v celkovém trvání 6 h a 28 min.

Stejně jako předchozího dne zahájili piloti ve 21:44 UT hodinu trvající korekci dráhy motory RCS raketoplánu.

Vedle úkolů, kterým se věnovala osádka raketoplánu, obyvatelé stanice pracovali s vědeckými experimenty. Po spuštění nového skleníku BPS (Biomass Production System) zjistili, že instalované tlumiče hluku ve skleníku způsobují nadměrný růst vlhkosti. Onufrijenko instaloval 19 dopravených kovových pouzder se vzorky zeolitů do pece ZCG (Zeolite Crystal Growth) a Bursch dokončil přípravu skleníku ADVASC k transportu na Zemi. Na jeho místo instaloval nově dodaný experiment CGBA (Commercial Generic Bioprocessing Apparatus). Vzorky zpracované na předchozím zařízení CGBA byly přeneseny z mrazničky v modulu Destiny do mrazničky na palubě raketoplánu Atlantis

Osmý den letu (15. dubna) byl věnován prvním zkušebním jízdám mobilního transportéru MT, ale hned na první zastávce "kosmické drezíny" došlo k problémům, které průběh zkoušek zkomplikovaly. Když astronaut Carl Waltz dal povel prostřednictvím řídicího počítače RWS, transportér se poslušně rozjel ze svého parkoviště po první železniční trati ve vesmíru - zatím dlouhé pouhých 13 metrů - směrem k první zastávce, označené číslem 4. Tady se měl zastavit a v automatickém režimu sevřít čelisťové zámky, které ho měly pevně v tomto místě ukotvit.

Proces ukotvení "drezíny" však automatika náhle v polovině přerušila. Bylo sice možné, aby astronauti na stanici akci ukončili ručně, ale technici v řídicím středisku v Houstonu chtěli zjistit příčinu selhání automatiky. Proto zatím další pokusy odvolali.

Po několikahodinovém studiu telemetrie dospěli k závěru, že transportér MT v hodnotě 190 milionů dolarů je v pořádku a že vlastně reagoval správně. Nejpravděpodobnější příčinou nezdaru bylo to, že se MT ve stavu beztíže nepatrně pohnul, když se čelisti čtyř kolejových brzd začaly svírat. Senzory, detekující polohu "drezíny" podle malých magnetů umístěných na zastávkách v kolejnicích, tak nabyly dojmu, že "drezína" není na správném místě, a proto další postup zastavily.

Po zjištění, že i programové vybavení pracuje tak, jak bylo instruováno, technici manuálním povelem z řídicího střediska v Houstonu nejprve transportér odbrzdili, a když se poté indikace správné polohy na dráze potvrdila, jej znovu zabrzdili na stanici č. 4. Pak Walz dal ze svého laptopu příkaz k přejezdu na stanici č. 5, situovanou na levobočním konci příhradové konstrukce ITS-S0. Tady se situace opakovala. Zakotvení se opět v automatickém režimu nezdařilo, ale ruční ovládání brzd fungovalo dobře.

Testy transportéru MT byly definitivně završeny opětovným přejezdem "drezíny" do stanice č. 4, kde zůstane zaparkována až do příští návštěvy raketoplánu, kdy dostane přípojný sokl PDGF (Power and Data Grapple Fixture) pro připojení staničního manipulátoru SSRMS.

Přes počáteční problémy tedy zkoušky transportéru dopadly nakonec vcelku dobře.

Devátý den letu (16. dubna) uskutečnili Ross a Morin poslední výstup této expedice raketoplánu. Po přibližně tříhodinových přípravách začali kolem 13:55 UT vyčerpávat vzduch z přechodové komory Quest. To je výhoda tohoto modulu proti přechodové komoře raketoplánu i modulu Pirs, u kterých se při dekompresi vzduch z přechodové komory prostě vypouští do vesmíru a je tak nenávratně ztracen.

Ve 14:28 UT astronauti otevřeli průlez z přechodové komory do nákladového prostoru a ve 14:29 UT přepojením skafandrů na akumulátory oficiálně zahájili výstup.

Kolem 14:50 UT se "dědečkové" Ross a Morin - jak jim vzhledem k jejich věku přezdívají v Houstonu - pustili do práce. Ross, připoutaný na plošince na konci manipulátoru, byl vyzvednut postupně k oběma čelům instalovaného segmentu příhradové konstrukce a zde odzkoušel, zda mikrospínače, určené pro detekci připojení dalších segmentů správně reagují na tlak. Řídicí středisko mu oznámilo, že všechno je v pořádku.

Pak se oba pustili do montáže "žebříku". Tuto vcelku jednoduchou práci, spočívající v uvolnění jednoho konce vzpěry, připevněné ke konstrukci ITS-S0, její otočení kolem čepu o 270° a následné přišroubování k boku přechodové komory Quest, ukončili již v 15:17 UT. Morin se vrátil do přechodové komory, aby zde vyzdvihl dva halogenové reflektory, určené pro osvětlování prostoru kolem stanice. Jejich použití značně zefektivní práci jejich následovníků, kteří budou moci lépe pracovat i za kosmické noci, při letu nad neosvětlenou stranou Země. Teď kosmickým montérům musí stačit slabé svítilny připevněna po stranách přileb jejich skafandrů.

Halogenky postupně instalovali jeden na modulu Unity, druhý na Destiny. Tato část práce jim zabrala přibližně hodinu času. Následovala instalace tlumičů nárazů ke kolejnicím. Jedná se o zařízení, které má tlumit vibrace kolejí, které by mohly způsobovat malé, ručně poháněné vozíky CETA, které budou používat astronauti k vlastnímu přesunu po hlavním nosníku stanice, případně i s nářadím a drobným materiálem. Nežádoucí chvění, způsobené pohybem vozíků a zejména přejezdy přes spoje kolejnic mezi jednotlivými segmenty, by se mohlo přenášet na mobilní transportér a přes něj i na staniční manipulátor k němu připojený, a tím ovlivňovat přesnost jeho navádění na správné místo při montážích.

Dalším krokem byla instalace dodatečných madel na povrchu příhradové konstrukce S0 a poté odstraňování transportní tepelné ochrany z antén pro příjem signálu z navigačních družic systému GPS.

V závěru vycházky instalovali ještě hmotnostní spektrometr pro detekci molekul amoniaku. Jeho přítomnost v okolí stanice by signalizovala únik tohoto chladicího média z primárního okruhu termoregulačního systému a upozornila by tak astronauty na nutnost opravy tohoto životně důležitého zařízení stanice. Bez jeho správné činnosti by se elektronika uvnitř ISS přehřála a selhala.

Morin a Ross ještě umístili na různá místa povrchu stanice vaky s nářadím pro další montážní výstupy v červnu, uklidili pracoviště a vrátili se zpět do přechodové komory v modulu Quest Mezinárodní vesmírné stanice. Napouštění vzduchu do přechodové komory zahájili ve 21:06 UT. Celkově čtvrtá a poslední vycházka v rámci expedice STS-110/ISS-8A trvala 6 hodin a 38 minut.

Desátý den letu (17. dubna) v 11:20 UT piloti uskutečnili třetí hodinový korekční manévr komplexu motory RCS raketoplánu Atlantis Celková změna výšky dráhy všemi manévry činila 9,6 km.

Pak již nezbývalo osádkám než se rozloučit. V průběhu společného letu bylo na palubu komplexu dopraveno 1010,6 kg kusového nákladu, 10,4 kg nářadí a přípravků pro výstupy a 663,6 kg vody. Na Zemi bylo odesláno 1111.5 kg nákladu a prostřednictvím odpadního systému raketoplánu bylo vypuštěno přibližně 104 kg kondenzované vody z ovzduší stanice.

Průlezy mezi stanicí a raketoplánem byly definitivně uzavřeny v 16:04 UT a po kontrole hermetičnosti se v 18:31 UT raketoplán Atlantis za symbolického zvonění na palubní zvon stanice od ISS odpoutal.

Po dosažení vzdálenosti kolem 120 metrů zahájil pilot Stephen Frick v 19:17 UT inspekční oblet stanice než se ve 20:15 UT separačním manévr začal raketoplán od stanice definitivně vzdalovat.

Jedenáctý den letu raketoplánu (18. dubna) byl jako obvykle věnován přípravám k přistání. Piloti Bloomfield a Frick kontrolovali systémy družicového stupně a kondičně trénovali na simulátoru PILOT přistávací manévr, zatímco ostatní uklízeli prostory raketoplánu.

Po posledním odpočinku ve stavu beztíže se 19. dubna začala osádka raketoplánu Atlantis chystat k návratu na Zemi. Vlastní přípravy na přistání zahájili astronauti v 11:20 UT. Ve 12:53 UT uzavřeli dveře nákladového prostoru. Počasí, které často ohrožuje bezpečné přistání a bývá příčinou neplánovaného prodlužování letu, tentokráte díky tlakové výši nad Bermudami bylo mimořádně dobré. Proto osádka raketoplánu dostala souhlas s přistáním při první možné příležitosti. Atlantis se otočil zádí proti směru letu a nad Indickým oceánem v 15:18:59 UT počítače zažehly na dobu 2 minut a 19 vteřin oba manévrovací motory OMS na jeho zádi. Jejich činnost snížila rychlost raketoplánu o 80 m/s a ten začal sestupovat směrem k zemské atmosféře. Její vrchní hranici ve výši 120 km nad Tichým oceánem prolétl v 15:55 UT nad Tichým oceánem a pak klouzavým letem doplachtil až nad Floridu.

Raketoplán dosedl hlavním podvozkem na dráhu 33 letiště SLF v 16:26:57 UT. O 12 sekund později následovalo kolo příďového podvozku a v 16:28:07 UT se Atlantis zastavil. Velice úspěšný let tedy trval celkem přesně 10 dní 19 hodin 42 minut a 38 vteřin.

Týž den byl převezen do budovy OPF k poletovému odstrojení. Jeho další expedicí se má stát let STS-112 alias ISS-9A s příhradovou konstrukcí ITS-S1, předběžně plánovaný na 22. srpna letošního roku.

------------------

¹⁾ Jejich používání však američtí odpovědní pracovníci projektu ISS vidí velice neradi. Naštěstí výpadky zařízení Elektron byly až do první poloviny května krátkodobé a chloristanové svíce nebyly zapotřebí.

²⁾ Podle metodiky Rosaviakosmosu se výstup - rusky označovaný zkratkou VKD (vněkorabelnaja dějatělnost) - počítá od otevření do uzavření výstupního průlezu, zatímco podle zvyklostí NASA se EVA (Extra Vehicular Activity) měří od přepojení skafandrů na vnitřní zdroje energie do zahájení rekomprese přechodové komory; Američané tedy vykazují delší čas výstupů.

³⁾ Šlo o objekt 2001-049AV, SSC 27101. Čtvrtý stupeň rakety PSLV 19. prosince 2001 explodoval a vytvořil oblak několika set úlomků, z nichž bylo zaregistrováno celkem 299. Objekty se pohybuji po výstředných drahách. Průměrná výška jejich dráhy vlivem atmosféry rychle klesá a postupně se dostávají i do výšky, v níž operuje ISS. Naštěstí pro stanici jich rychle ubývá (do poloviny května 2002 jich zaniklo v atmosféře již celkem 119).

⁴⁾ V průběhu letošního roku při dvou samostatných letech vynesou raketoplány dva další segmenty příhradového nosníku ITS-P1 a ITS-S1, které prodlouží na obě strany budovanou páteř stanice. Celkem bude nosník tvořen 13 segmenty, označenými z levoboku na pravobok P6, P5, P4, P3, P2, P1, S0, S1, S2, S3, S4, S5 a S6.

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-110 ]