Komplikovanost montážních letů raketoplánů k Mezinárodní vesmírné stanici s postupující dostavbou stále roste. Výjimkou nebyla ani poslední loňská expedice raketoplánu Discovery, který sice dopravil ke stanici zanedbatelně malý stavební díl, ale v průběhu čtyř výstupů do volného prostoru jeho posádka zcela předělala elektrické rozvody stanice.

Služebně nejstarší družicový stupeň OV-103 Discovery se vrátil ze své poslední mise STS-121 na Kennedy Space Center na Floridě 12. července 2006. Ještě týž den byl odtažen do montážní haly OPF-3 k poletové inspekci a odstrojení. Předběžné vyšetření jeho tepelné ochrany odhalilo celkem pouhých 93 poškození - tedy mírně podprůměrný počet. Ani při zevrubném termografickém nedestruktivním zkoumání uhlík-uhlíkových panelů náběžné hrany a přídě nenalezli technici žádné závady.

Ze zádi stroje demontovala pozemní obsluha všechny tři hlavní motory SSME k obvyklé prohlídce a údržbě. Na jejich místo později přišla jiná trojice s výrobními čísly 2050, 2054 a 2058. Postupnými kontrolami prošly i hlavní manévrovací motory OMS i všechny tři skupiny orientačních a manévrovacích motorků RCS. Jeden z nich - dolaďovací motor L5L - v levém zadním modulu byl vyměněn, protože u něho těsně před vzletem k misi STS-121 zlobilo temperační topení. Ve výparníku vody FES bylo zapotřebí prověřit funkci ventilu u rozprašovací trysky podsystému Prime B. Ta prošla mnoha cykly testů, ale nakonec během letu zase ona nebo okruh jejího ovládání zlobil. Technici také v OPF-3 nahradili palivovou baterii č. 2, u které se zjistila drobná netěsnost.

Šestičlenná základní posádka raketoplánu v té době měla za sebou téměř půldruhého roku tvrdého výcviku. Byla totiž jmenována pro expedici ISS-12A.1 již 9. února 2005. Jejich velitelem byl Mark L. Polansky (*1956, STS-98 v únoru 2001), fregatní kapitán US Navy William A. Oefelein, řečený Billy-O (*1965, nováček) a letoví specialisté dr. Nicholas J. M. Patrick (*1964, nováček), fregatní kapitán US Navy Robert E. L. Curbeam, Jr., přezdívaný Beamer (*1962, STS-85 v srpnu 1997 a STS-98 v únoru 2001), astronaut Evropské kosmické agentury (ESA) dr. A. Christer Fuglesang (*1957, nováček) ze Švédska a konečně Joan E. M. Higginbothamová (*1964, nováček). O více než rok později, 2. května 2006, potvrdil NASA složení 14. základní posádky ISS. Do funkce palubního inženýra stanice byla jmenována Sunita L. Williamsová (*1965, nováček), která měla vystřídat německého astronauta Thomase Reitera a kterou měla do vesmíru dopravit právě Discovery během mise STS-116.

V průběhu měsíce srpna bylo vyměněno postupně i všech pět předních oken kokpitu a pneumatiky předního podvozku. Přípravy běžely v podstatě podle harmonogramu a příliš je neovlivnila ani tropická bouře Ernesto, která se přehnala v posledních srpnových dnech přes Floridu, ale na kosmodromu žádné škody nezpůsobila. Stále tak platilo pro chystanou expedici STS-116 cílové datum startu 14. prosince 2006. Jediným problematickým bodem byl určitý skluz v dodávce odhazovací nádrže ET-124, určené pro raketoplán Atlantis. Ten měl být v pohotovosti, aby v případě neopravitelného poškození Discovery mohl doletět pro jeho posádku a dopravit ji ze stanice ISS zpět na Zemi.

Manažeři letů kosmických raketoplánů v té době stále zvažovali, zda si mohou dovolit poprvé od havárie Columbie nechat vzlétnout raketoplán v noci, kdy nebude možno tak důkladně opticky sledovat případné odpadávání pěnové izolace z odhazovací nádrže. Nakonec usoudili, že dvě úspěšné mise (STS-121 a STS-115) dávají dostatečnou záruku bezpečnosti, zejména s přihlédnutím k tomu, že u nádrže ET-123 určené pro let STS-116 nedošlo proti předchozím dvěma exemplářům k žádným změnám. Teprve následující odhazovací nádrž totiž bude mít rekonstruovanou izolaci t. zv. námrazových ramp IFR svorek, poutajících k povrchu ET kabely a tlakovací potrubí. Pravděpodobnost odpadnutí pěny z IFR starého typu s katastrofickými důsledky v té době manažeři odhadovali na 1 : 575, tedy značně nízkou. Nakonec na zasedání rady programu (PRCB), které proběhlo 28. září, odvolali požadavek na starty pouze za denního světla a rozhodli, že tedy s přihlédnutím k dalším omezujícím podmínkám bude možno posunout cílové datum startu již na 7. prosince 2006. To manažeři uvítali ze dvou důvodů: v prvé řadě let raketoplánu tak nemusel probíhat přes Vánoce a zaměstnanci v Houstonu a na Cape Canaveral by tak mohli strávit svátky v rodinném kruhu, stejně jako posádka raketoplánu.

Druhý důvod spočíval v problému označovaném zkratkou YERO. Na něj upozornili odborníci na navigační systémy raketoplánu již v létě minulého roku. Jednalo se o to, že hlavní hodiny MTU na palubě raketoplánu ve 24.00.00 světového času (UTC) na Silvestra změní pořadové číslo dne z hodnoty 365 na 1, zatímco programové vybavení PASS řídicích počítačů prostě otrocky zvětšuje číslo dne na 366. Při vzájemné kontrole v důsledku tohoto nesouladu by počítače GPC prohlásily, že došlo k chybě a celý systém by se tak mohl na neurčito zastavit a znemožnit po nějakou dobu ovládání systémů raketoplánu.

V létě roku 2006 byla situace taková, že raketoplán nesměl letět samostatně v době přelomu roku. Znamenalo by to, že startovní okno v prosinci, které jinak mohlo být otevřené až do Štědrého dne, by muselo končit již 16. prosince. A pouhý třídenní interval je šibeničně krátký pro vzlet raketoplánu s přihlédnutím k možným technickým problémům i potížím s počasím.

NASA proto ustavil zvláštní pracovní skupinu, která sice tento problém během čtvrt roku vyřešila vypracováním zvláštní programové procedury, ale její testování v laboratoři SAIL nebylo ještě v září 2006 dokončeno. Přesunutí začátku startovního okna na 7. prosince proto všichni přivítali.

V druhé polovině září dorazila do kotviště na Kennedy Space Center bárka s odhazovací nádrží ET-123. V montážní budově VAB mezitím technici dokončovali sestavování motorů RSRM-95, tvořících hlavní část vzletových stupňů SRB BI-128. Nádrž ET k nim připojili 13. října 2006.

Přípravy družicového stupně Discovery v hale OPF-3 se také blížily k závěru, stejně jako kompletace hlavního užitečného zatížení, kterým tentokrát byl jednoduchý modul Spacehab v nákladní modifikaci připravovaný ve zvláštní budově SPPF v přístavu Port Canaveral. V jeho prostorách bylo umístěno přibližně půldruhé tuny nákladu. Mimo jiné tady byly komponenty nového generátoru kyslíku OGS, filtry s aktivním uhlím CBA na čištění atmosféry, výměnné kazety ORU pro odstraňování vlhkosti a zápachu ze vzduchu, náhradní televizní kamera ETVCG, náhradní řídicí jednotka RJMC servomotoru natáčení spoje mezi segmenty ITS-P3 a ITS-P4, ovládací elektronika k silovému setrvačníku CMG stabilizačního systému, stabilizační gyroskop k běhací dráze TVIS a mnoho dalších položek. Nechyběly ani schránky s potravinami pro posádku ISS.

Druhým hlavním nákladem pro stanici ISS byl krátký distanční segment ITS-P5 příhradové konstrukce, který se připravoval přímo v areálu kosmodromu, v budově SSPF. Tento segment, o délce 3,37 metru, šířce 4,55 m, výšce 4,24 m a hmotnosti 1864 kg, je jedním z nejmenších stavebních dílů stanice, nicméně značně důležitým. Vytváří totiž dostatečnou vzdálenost mezi ITS-P4 a ITS-P6, aby si vzájemně nebránily panely fotovoltaických baterií.

Na ITS-P5 jsou umístěny také dva trojosé akcelerometry a vysílač bezdrátového měřicího systému EWIS, sloužící k registraci otřesů a chvění konstrukce. Na této příhradové konstrukci bude v budoucnosti umístěna i úložná plošina ESP, na níž mohou být kromě náhradních bloků instalovány i různé vědecké přístroje. Uvnitř konstrukce ITS-P5 jsou samozřejmě části kabeláže pro propojení energetického systému sousedních segmentů, i datové kabely pro přenos telemetrických, povelových signálů i videodat z televizních kamer rozmístěných na vnějších částech levoboční příhradové konstrukce. Jsou zde i potrubí pro kapalný amoniak, která zajistí doplňování vnějších okruhů termoregulačního systému EATCS tuto chladicí kapalinou.

Příhradovou konstrukci postavila firma Rocketdyne Power and Propulsion Division (nyní Pratt & Whitney) v továrně v městě Tulsa v Oklahomě již v roce 2000. Na kosmodrom ji letecky dopravili 19. července 2001. Zde byla zkompletována a čekala pak čtyři roky na vypuštění.

Třetí částí užitečného zatížení byl nosič nákladu ICC, na němž byly umístěny tři balíky protimeteorických panelů, určených pro budoucí instalaci na povrch ruského modulu Zvezda. Mají sloužit k jeho ochraně nejen proti částicím přirozeného původu, ale také proti tzv. kosmickému smetí, pozůstatkům umělých kosmických objektů, vypuštěných do vesmíru člověkem. Dále se na ICC nacházel válcový vypouštěcí kanystr STP-H2 se třemi mikrodružicemi.

V noci z 31. října na 1. listopad převezli technici družicový stupeň Discovery z budovy OPF-3 do VAB, kde byl hned připojen k odhazovací nádrži a vzletovým motorům. Po nezbytných prověrkách se pak 9. listopadu půl hodiny po půlnoci místního času mobilní vypouštěcí zařízení MLP-1 vydalo na pásovém transportéru na rampu LC-39B.

Ve středu 15. listopadu opět přiletěla na Cape Canaveral letová posádka. To již na rampě probíhalo zkušební odpočítávání TCDT. Ve čtvrtek se celá sedmička zúčastnila posledních tří hodin simulace.

Po jejich odletu zpět do Houstonu pozemní obsluha naplnila nádrže manévrovacích motorů OMS a RCS pohonnými látkami.
Ve dnech 28. a 29. listopadu se na Kennedy Space Center sešli manažeři k obvyklé předletové oponentuře FRR. Po prostudování a podepsání půl tisícovky dokumentů dali podmíněný souhlas se zahájením montážní mise ISS-12A.1 dne 7. prosince. Start byl stanoven na 21.35.45 místního času (EST).

Proč podmíněný? V té době bylo zapotřebí vyřešit dva problémy na Mezinárodní vesmírné stanici. V době, kdy probíhala FRR, se měla uskutečnit korekce dráhy stanice osmi motory DPO nákladní lodi Progress M-58, kterou se měla zvýšit dráha komplexu o 7,3 km, aby byly optimální podmínky pro přílet raketoplánu. Slabé motorky DPO měly pracovat přes 18 minut, ale řídicí systém SUDN manévr předčasně po 78 sekundách přerušil, když zjistil překročení povolené odchylky orientace komplexu od požadované. Příčina byla v tom, že přidáním nových segmentů ITS-P3 a ITS-P4 se podstatně posunulo těžiště stanice a vektor tahu tak mířil mimo ně. Velká poloosa dráhy se zvýšila jen o 732 m a balistici v Johnson Space Center museli nyní vše přepočítat. Šlo o to, zda i při stávající dráze bude možno uskutečnit setkání do dvou dnů po startu raketoplánu z Floridy. Rusové sice slibovali, že problém spočívající v řídicím algoritmu navigačního systému vyřeší včas, ale to nebylo jisté.

Druhý problém byl na straně Američanů. Programové vybavení počítače řídicího otáčení spoje SARJ mezi segmenty ITS-P3 a ITS-P4 nepracovalo zcela správně. Protože po této expedici měla být dodávka proudu přepojena na fotovoltaické panely na P4, bylo nutné, aby SARJ pro jejich natáčení za Sluncem pracoval naprosto spolehlivě.

Další v daném okamžiku méně závažnou otevřenou otázkou zůstával problém YERO. Teoreticky byl sice vyřešen, ale pracovníci laboratoře SAIL požadovali ještě další a další zkoušky. Proto FRR rozhodla, že i když osvětlení na dráze umožňovalo starty až do 26. prosince, bude startovní okno končit nejpozději 17. prosince. V tomto termínu by i s dvoudenní rezervou pro případný odklad přistání z důvodů špatného počasí byl Discovery na Zemi ještě před Novým rokem.

Analýza nových elementů dráhy ISS ukázala, že setkání raketoplánu se stanicí třetí den letu bylo 7. prosince možné, stejně tak 9., 11., 13., 15. a 16. 12. i bez opakované korekce dráhy. V ostatních dnech by se setkání muselo uskutečnit až čtvrtý den letu, což by podstatnou měrou nabouralo napnutý letový plán. Rozbor nezdařeného manévru specialisty skupiny GOGU v řídicím středisku v Koroljovu u Moskvy vedl k závěru, že bez nebezpečí pro stanici může být tolerance na odchylky v orientaci komplexu zvětšena. Nová korekce dráhy se nakonec uskutečnila bez problémů v pondělí 4. prosince ve 21:36 UTC a stanice se po ní pohybovala v požadované výšce 335 až 355 km. Teď mohl raketoplán startovat každý den od 7. do 24. prosince včetně tak, aby dostihl stanici do 48 hodin po vzletu.

To již byli astronauti zpět na kosmodromu. Ostré odpočítávání raketoplánu ke startu začalo jako obvykle za stavu T -43 hodin v pondělí 4. prosince 2006 ve 23.00 EST (5. 12. ve 4.00 UTC). Meteorologové byli optimističtí, dávali osmdesátiprocentní šanci na příznivé podmínky pro start v prvním dni startovního okna, ale ta se neustále změnšovala.

V pátek 7. prosince se tato pravděpodobnost dokonce zmenšila na pouhých 10 %. Přesto dali manažeři zelenou pro plnění nádrže ET kapalným vodíkem a kyslíkem. Mezitím v budově O&CB posádka posnídala, piloti dostali poslední meteorologický brífing a všichni astronauti si oblékli lehké oranžové skafandry LES. Při jejich vážení v plné výstroji se přišlo na to, že dva z nich nesplňují váhové limity, dané bezpečností při přitížení 20g při nouzovém přistání¹. Bylo proto nutno povolit výjimku, platnou pouze pro tento start. Kolem 23.14 UTC začali nastupovat na palubu raketoplánu a v 00.45 UTC (8. 12.) se za nimi hermeticky uzavřel poklop vstupního průlezu.

Počasí stále nespolupracovalo². Dolní hranice mračen byla v 900 metrech, v okruhu 50 km se očekávaly přeháňky. Pro nouzové přistání RTLS byl nepříjemný čelní vítr o rychlosti 33 km/h s nárazy až do 48 km/h. Na všech třech nouzových letištích v Evropě hlásili možnost bouřek.

Odpočítávání doběhlo do předposledního plánovaného přerušení v T -20 min. Počasí nad kosmodromem se zlepšilo, oblačnosti ani přeháňky se momentálně nevyskytovaly, potíže však stále byly s transatlantickými letišti³. Po desetiminutovém oddechu pokračoval odpočet proto dál, až do T -9 min, kde měl vyčkávat dalších necelých 46 minut. Zatímco počasí v Zaragoze se výrazně zlepšilo, na Floridě tomu bylo právě naopak: nad kosmodrom se znovu nasunula silná vrstva nízké oblačnosti.

Startovní okno bylo ten den jako obvykle pouze 5 minut dlouhé. Po hlasování odpovědných pracovníků střediska řízení startu Mike Leinbach rozhodl pokračovat až do T -5 min, což je nejzazší bod, ve které je možno ještě odpočítávání přerušit a přitom zůstává možnost opakovat start již za 24 hodin. V 02.26.28 UTC se hodiny odtikávající sekundy do startu znovu rozeběhly, ale všechny čekalo zklamání. V T -5 min se znovu zastavily a ani maximálně možné pětiminutové vyčkávání mraky nerozehnalo. Astronauti vypojili palubní systémy Discovery a kolem 03.45 UTC opustili svůj stroj. Pozemní obsluha pak vyprázdnila kryogenní pohonné látky z nádrží ET a vysušila je.
Protože předpověď na další noc byla ještě horší, rozhodli manažeři vyčkat dva dny a pokusit se o start v noci z 9. na 10. prosince znovu, i když i tentokrát dávali meteorologové jen třicetiprocentní šanci na příznivé podmínky.

Den přerušení využili technici na rampě k doplnění kapalného kyslíku a vodíku do nádrží pro palivové baterie v trupu družicového stupně. To dávalo možnost pokusit se znovu o pokusy vzlétnout ve třech po sobě následujících dnech.

Přípravy v sobotu ráno 9. prosince začaly nešťastně. Procedurální chybou obsluhy se o třiapůl hodiny zdrželo odsunutí obslužné věže RSS od raketoplánu a tak i plnění nádrže ET vodíkem a kyslíkem začalo s podobným zdržením až ve 12.55 EST (17.55 UTC). Také počasí dělalo vrásky: rosničkáři předpovídali dolní hranici oblačnosti v 500 metrech a hlavně vítr od východoseverovýchodu - tedy boční na přistávací dráze - o rychlosti 22 až 33 km/h. Přesto všech sedm astronautů nastoupilo na palubu raketoplánu a zaujalo svá místa. Polansky jako velitel vlevo vpředu na letové palubě, po jeho pravici pilot Oefelein, za ním vpravo Patrick a uprostřed v roli palubního inženýra Curbeam. Zbytek posádky obsadil místa na obytné palubě a ve 23.33 UTC se za nimi hermeticky uzavřel vstupní průlez.
V té době prodělalo počasí neuvěřitelný skok. Frontální oblačnost přes Floridu postupovala rychleji než se čekalo, boční vítr slábl a také mraky už nebyly tak husté, takže nyní dávali meteorologové plných 70 % šance na dobré počasí v okamžiku startu.

Jejich optimismus nebyl planý. Raketoplán Discovery o celkové vzletové hmotnosti 2 050 850 kg se 10. prosince 2006 v 01.47.34,973 UTC odlepil od rampy LC-39B a zamířil k tmavému nebi, aby zahájil svou 33. expedici do vesmíru. I když vzhledem k nočnímu startu - prvnímu po havárii Columbie - nebylo možno opticky sledovat raketoplán ze Země, záře z motorů stačila televizním kamerám, rozmístěným jak na družicovém stupni, tak na odhazovací nádrži ET, zaregistrovat několik případů odpadávání izolace. K první takové události došlo v T +125 s, krátce po oddělení vzletových stupňů SRB. V tomto případě se nejednalo o izolaci z nádrže ET, ale o část výplňové pěny z límce na spodku SRB. Tento kus zasáhl dlaždice na spodku raketoplánu, ale jak ukázala pozdější vizuální kontrola, jen s nepatrnými následky. Stav náběžné hrany sledovaly akcelerometry instalované uvnitř křídla, které detekovaly otřesy způsobené nárazy cizích těles do panelů RCC. Během vzletu Discovery tentokrát zaznamenaly pouze šest impaktů⁴, všechny však v druhé polovině letu, kdy z aerodynamického hlediska nebylo tak velké nebezpečí poškození uhlík-uhlíkových desek. Také naměřené zrychlení při těchto otřesech dosáhlo pouze desetiny hodnoty, která byla považována za potencionálně nebezpečnou. Radiolokátory zaregistrovaly neznámé předměty - pravděpodobně odpadlé úlomky - v obdobích od T +168 do T +170 s a T +198 s až T + 202 s, ale časově nesouvisející se zaznamenanými impakty. Kamera na ET zaznamenala po oddělení nádrže od družicového stupně v T +524 s kus odpadlého ledu, který sice mohl narazit do spodku raketoplánu, ale vzájemná rychlost byla při kolizi zcela zanedbatelná.

V T +512 s dosáhl raketoplán plánované suborbitální dráhy ve výši 58 až 220 km, byly vypojeny hlavní motory SSME a o 20 sekund později byla odhozena již nepotřebná nádrž ET. Piloti manévrem motorky RCS vzdálili družicový stupeň do bezpečné vzdálenosti,
Po dosažení prvního apogea v 2.26 UTC počítače zapojily oba motory OMS a raketoplán přešel na výchozí dráhu ve výši 225 až 251 km, se sklonem 51,63° k rovníku a dobou oběhu 89,26 min. Stíhání stanice ISS mohlo začít.

Po kontrole systémů raketoplánu dostala posádka souhlas s pokračováním letu a mohla otevřít dveře nákladového prostoru. Letoví specialisté Curbeam a Higginbothamová otevřeli průlez vedoucí z obytné paluby do modulu Spacehab, oživili jeho systémy a astronautka si zde instalovala svůj spací pytel. Spacehab jí jako ženě měl po celou dobu letu sloužit jako ložnice, aby měla trochu soukromí, zatímco druhá žena na palubě, Suny Williamsová, se již následujícího dne měla i se svoji výbavou odstěhovat na palubu ISS, kde také měla pro sebe vyhrazen koutek. Ta teď ve spolupráci s Fuglesangem vybalila přenosné laptopy PGSC zkontrolovala jejich stav a spustila je.

Velitel s pilotem oživili manipulátor SRMS a prověřili jeho systémy. Během přibližně hodinových testů se objevila první drobná, ale nepříjemná závada. V pákovém ovladači byl zřejmě poškozen jeden spínač, ovládající prostřednictvím počítače elektromagnety zámků koncového úchopového zařízení LEE. Znamenalo to, že odpojování SRMS bude nutno provést manuálně, vypínačem na palubní desce.
Ve 4.43 UTC uskutečnil raketoplán první korekční manévr NC-1 zážehem obou motorů OMS na dobu 67 sekund. Pak se posádka připravila k odpočinku a kolem 7.45 UTC vlezla do spacích pytlů.

V Houstonu středisko pokračovalo na dálku v kontrolách systémů raketoplánu. Kolem 11.45 UTC telemetrie přinesla další nepříjemnou zvěst: V té době se mělo ovládání Prime B výparníku vody FES, sloužícího k doplňkovému chlazení systémů družicového stupně v době vyšší spotřeby elektřiny, přepojit z pohotovostního stavu do plného provozu, ale nestalo se tak. Obvykle to bývá způsobeno tím, že voda, která se ve FES vypařuje a tím chladí freonovou smyčku, vytvoří led, který ucpe trysku nebo výfuk, jímž jinak vodní pára uniká do vesmíru. Obvykle stačí zapnout pomocné temperační topení, aby led roztál a vypařil se, ale tentokrát se to nepovedlo a zařízení zůstalo až do konce letu nefunkční. Protože druhý systém ovládání Prime A i záložní systémy chlazení pracovaly, nebylo nutno let raketoplánu kvůli této závadě přerušit.

Po budíčku v 15.47 UTC začal druhý pracovní den (10.-11. prosince). Fuglesang a Williamsová dokončili oživování a konfiguraci laptopů zatímco piloti Polansky a Oefelein připravili a dohlédli na průběh dalšího korekčního manévru, NC-2, při kterém byla zvýšena rychlost raketoplánu o 17,3 m/s zážehem obou motorů OMS na dobu 38,5 sekundy v 18.45.43 UTC.

Polansky a Patrick znovu oživili manipulátor SRMS a připojili k jeho konci prodlužovací tyč OBSS s laserovými senzory. Většinu dne pak za asistence Oefeleina věnovali postupnému podrobnému zkoumání stavu tepelné ochrany náběžné hrany křídla a přídě raketoplánu. Výsledky průzkumu pak před koncem pracovního dne Patrick přehrál na Zemi. Naštěstí žádná poškození tepelné ochrany nebyla zaznamenána.

Curbeam, Fuglesang a Williamsová se v první polovině dne věnovali nejprve kontrole skafandrů EMU a jejich přípravě k chystaným výstupům do volného prostoru. Pak první dva z nich vybalili televizní kameru, určenou k montáži na povrch stanice místo poškozené, instalovali jinou kameru do průzoru poklopu ve stykovacím uzlu modulu ODS, sloužící k vizuální kontrole posledních metrů přibližování raketoplánu ke stanici. Před obědem ještě stačili vysunout přírubu stykovacího uzlu do pohotovostní polohy.

Higginbothamová začala s přípravami nákladu ve Spacehabu k jeho vykládce na stanici. Poté, co Williamsová ukončila práci se skafandry, společně instalovaly na obytné palubě dosud složený veloergometr, který hned také vyzkoušely.

V odpoledních hodinách zabalili astronauti skafandry EMU a připravili je k transportu na palubu ISS. Velitel a pilot po ukončení prověrek tepelné ochrany TPS připravili další korekční manévr, NC-3, který uskutečnily dva motorky RCS ve 4.48.39 UTC.
Úspěšný pracovní den zakončila večerka v 7.17 UTC.

Během odpočinku posádky kolem 10.30 UTC zaregistrovaly akcelerometry v náběžné hraně levé poloviny křídla mezi panely 19 až 22 náraz neznámého tělesa, který vyvolal zrychlení přibližně 0,12g. Přestože pro zřetelné poškození panelů RCC je zapotřebí nárazu generujícího nejméně 1g a k poškození takového rozsahu, který by znemožnil návrat do zemské atmosféry dokonce 10g, rozhodli manažeři po připojení raketoplánu ke stanici provést opakovanou cílenou prohlídku uvedené části náběžné hrany.

Třetí den letu (11.-12. prosince) začal budíčkem v 15.47 UTC. V 17.57.09 UTC se uskutečnila korekce NC-4 zážehem dvou motorů OMS a o více než půl hodiny později,v 18.30.41 UTC pak korekční manévr NH dvěma motorky RCS zažehnutými na pouhou jednu sekundu byla doladěna výška výchozí dráhy. Mezitím Higginbothamová hermeticky uzavřela průlezy do Spacehabu a stykovacího modulu ODS.

Závěrečným manévrem Ti v 19.28.29 UTC uskutečněným pouze levým motorem OMS zahájil raketoplán závěrečné přibližování ke stanici po elipse, končící přibližně 180 m pod stanicí. Tady, přibližně v 21.02 UTC, Polansky vyrovnal rychlost obou těles a o tři minuty později zahájili piloti pětiminutový "kotoul" svého stroje, oficiálně manévr RPM, aby tak umožnili posádce stanice pořídit snímky tepelné ochrany raketoplánu. Tjurin pořizoval snímky digitálním fotoaparátem s 800mm teleobjektivem, zatímco Reiter měl objektiv s pouze 400mm ohniskovou délkou⁵. Během snímkování byl zjištěn kus izolační fólie, vyčnívající z dvířek prostoru připojení palivových potrubí a v téže oblasti několik mírně poškozených dlaždic. Podrobná analýza snímků na zemi však potvrdila, že odhalené šrámy neznamenají pro raketoplán ani jeho posádku žádné nebezpečí.

Po ukončeném snímkování dostali piloti souhlas s přeletem čtvrtobloukem před stanici a odtud se ze vzdálenosti 120 m začal raketoplán sunout rychlostí přibližně 0,06 m/s směrem ke stykovacímu uzlu na konci přechodového tunelu PMA-2.

Ve 22.12 UTC se příruby stykovacích uzlů dotkly a záchytné zámky zacvakly.

"Houstone a Alfo, zde Discovery, zachycení potvrzeno," ozval se Polansky.

Spojená tělesa plula 350 kilometrů nad jihovýchodní Asií. Trvalo ještě téměř čtvrt hodiny, než servomotory k sobě stykovací uzly přitáhly, hlavní zámky se uzamkly a vytvořilo se hermetické spojení. Po nezbytné kontrole hermetičnosti vestibulu mezi stykovacím uzlem raketoplánu a přechodovým tunelem začaly posádky Discovery a stanice z obou stran otevírat průlezy a ve 23.54 UTC za zvonění palubního zvonu ISS všech sedm astronautů proplulo do laboratorního modulu Destiny.

Po slavnostním přivítání a vzájemných objetích následovalo obvyklé bezpečnostní školení, při němž se posádka raketoplánu seznámila zejména s únikovými cestami v případě havárie. Jednou z prvních položek nákladu, která putovala z obytného prostoru raketoplánu na palubu stanice, byla individuální výplň křesla IELK pro Williamsovou. Mezitím Tjurin demontoval z křesla v transportní lodi Sojuz TMA-9 původní IELK ze sedadla, určeného pro Reitera a to pak putovalo opačným směrem. Po dokončení instalace nové výplně se stala Suni Williamsová oficiálně novou členkou 14. dlouhodobé expedice ISS, a Reiter naopak členem posádky STS-116, byť až do posledního dne společného letu stále spal na palubě komplexu.

Curbeam a Fuglesang za asistence Oefeleina mezitím stěhovali skafandry EMU, nářadí a přípravky pro práci ve volném prostoru z Discovery do přípravny modulu Quest. Průlezy mezi raketoplánem a stanicí bylo nataženo potrubí pro přečerpávání kyslíku, potřebného pro jeho dýchání z masek před výstupem do kosmu⁶, aby nebylo nutno čerpat z palubních zásob komplexu.

Polansky a Patrick mezitím uchopili manipulátorem raketoplánu kotvičku na horní straně příhradové konstrukce ITS-P5, doposud upoutané ve středu nákladového prostoru Discovery. Na stanici mezitím velitel Lopez-Alegria a nová členka její posádky Williamsová za asistence Higginbothamové oživila staniční manipulátor SSRMS a oproti původnímu plánu jeho konec, vyzbrojený televizní kamerou přisunula ke konci levé poloviny křídla, aby se odborníci na Zemi mohli přesvědčit, jaké byly důsledky nárazu neznámého tělesa na náběžnou hranu. Jak se očekávalo, žádné stopy po nárazu nezjistili. Poté, co se manipulátor SSRMS přesunul do výhodné pozice, Polansky vyslal povel k odemčení zámků, poutajících ITS-P5 v nákladovém prostoru a Patrick opatrně začal zdvihat příhradovou konstrukci do volného prostoru. Tady ji operátoři na ISS, pracující v modulu Unity, chytili manipulátorem SSRMS za jinou kotvičku a pak, když bylo zřejmé, že konstrukci pevně drží, Polansky přepínačem na zadní palubní desce manipulátor raketoplánu od ITS-P5 odpojil.
Williamsová pod dozorem velitele Lopez-Alegrii přemístila konstrukci blízko levobočního konce příčné příhradové konstrukce stanice, aby se její teplota přizpůsobila segmentu ITS-P4.

Mezitím dokončili Curbeam a Fuglesang přípravy na přenocování v modulu Quest, kde začali z masek dýchat čistý kyslík. Později byl uvnitř tohoto modulu snížen tlak z obvyklých 1013 hPa na 704 hPa, aby odstraňování dusíku z krve probíhalo rychleji.

Nabitý pracovní den skončil kolem 7.47 UTC.

Další pracovní den (12.-13. prosince) začal pro posádku raketoplánu v 15:47 UTC. Na počest Fuglesanga zazněla v prostorách raketoplánu i modulu Quest skladba švédské popové skupiny ABBA "Waterloo" z roku 1974.

"Pěkná hudba dneska ráno," kvitoval s povděkem výběr střediska MCC švédský astronaut.

Posádka stanice, včetně odlétajícího Reitera, měla budíček o půl hodiny později. V modulu Quest pokračovaly přípravy na první výstup do volného prostoru v rámci mise STS-116. Curbeam a Fuglesang se oblékli do skafandrů EMU, profoukli je čistým kyslíkem a ověřili naposledy jejich systémy. Higginbothamová a Williamsová se opět ujaly robotické ovládací stanice RWS a manipulátorem SSRMS přisunuly konstrukci ITS-P5 k sekci ITS-P4 téměř na dotek. Práci celého týmu koordinoval z letové paluby Discovery Oefelein a Polansky pořizoval videodokumentaci.

Kolem 20.00 UTC hermetizovali oba montéři své skafandry a zahájili dekompresi přechodové komory modulu Quest. Vývěvy z ní začaly vyčerpávat vzduch zpět do přípravny, takže téměř žádný nepřišel nazmar. Ve 20.30 UTC Curbeam a Fuglesang otevřeli výstupní průlez komory a ve 20.31 UTC přepojením skafandrů EMU na vnitřní zdroje energie oficiálně zahájili výstup. O pět minut později se již oba nacházeli ve volném kosmu, připravili si potřebné nářadí a vydali se poutáni jisticími lanky na konec pravoboční konstrukce. Tady jako první krok odstranili z nového kusu příhradové konstrukce ITS-P5 aretační pojistky.

Řídicí středisko vypojilo stabilizační systém stanice, aby jeho náhlá náhodná reakce nezkomplikovala připojení nového dílu. Teprve potom Williamsová začala manipulátorem SSRMS pomalu překonávat posledních 30 mm vzdálenosti, která dosud dělila ITS-P5 od ITS-P4, přičemž Curbeam a Fuglesang tento proces vizuálně sledovali a naváděli ji. Teprve na druhý pokus vodicí trny na P4 vklouzly do patřičných kuželovitých otvorů na P5 a oba díly byly v těsném kontaktu a správně vzájemně ustavené. Nyní montéři, vyzbrojení univerzálním akumulátorovým šroubovákem⁷ PGT, zašroubovali částečně horní a dolní šroub na přední straně⁸ spoje MRTAS, pak se vrhli na dvojici šroubů na zadní straně, které utáhli naplno a opět se vrátili zpět k předním, které teď dotáhli také úplně. Pevné spojení obou dílů bylo ukončeno ve 22.43 UTC a o tři minuty později Williamsová pustila novou konstrukci ze sevření úchopového mechanismu staničního manipulátoru. Potom dálkovým povelem středisko MCC obnovilo plnou stabilizaci stanice.

Dalším úkolem bylo propojení kabelů vnějšího měřicího systému EWIS. Následovala demontáž úchopového madla PVRGF se dvěma kotvičkami pro manipulaci s břemeny manipulátory SRMS a SSRMS. Toto madlo se nacházelo na horní straně ITS-P5 a při natáčení fotovoltických panelů mohlo překážet. Bylo proto dočasně přesunuto na mobilní základnu MBS.

Curbeam a Fuglesang položili část pomocné kabeláže mezi ITS-P4 a ITS-P5. Pak demontovali boční transportní aretaci na nové konstrukci a na jejím čele připravili zámky pro budoucí připojení konstrukce ITS-P6. Fuglesang se vrátil do přechodové komory modulu Quest, kde vyzvedl náhradní kameru ETVCG. Pak se oba přesunuli na příhradovou konstrukci ITS-S1, kde na pozici CP3 selhanou ETVCG nahradili nově přivezenou.

Vzhledem k dostatku času středisko poslalo Fuglesanga zpět na příhradovou konstrukci ITS-P5, aby zde demontoval zbývající dvě transportní aretace. Někdy během přesunu však ztratil prodlužovací nástavec ke šroubováku PGT a proto MCC muselo tento úkol odvolat.

Curbeam mezitím ukončil úklid pracoviště. Ve 2.58 UTC se oba vrátili do přechodové komory a ve 3.04 UTC hermeticky uzavřeli výstupní průlez. Zahájením napouštění vzduchu do přechodové komory modulu Quest ve 3.07 UTC oficiálně ukončili výstup STS-116/EVA-1. Trval 6 h 36 min, o 21 minut déle, než stanovil plán.

Zbytek posádky jednak opravoval systémy Vozduch a Elektron s využitím čerstvě dodaných náhradních dílů a věnoval se přenášení nákladu. Pracovní den skončil v 7.17 UTC.

Hlavní náplní pátého dne letu (14.-15. prosince) bylo zatažení levobočního křídla fotovoltaických baterií (SAW-4B) na příhradové konstrukci ITS-P6. Bez jeho zatažení nejméně o 40 % by se nemohly nové panely na konstrukci ITS-P4 natáčet za Sluncem a nebylo by možno překonfigurovat energetický systém EPS amerického segmentu stanice do definitivní podoby. Letový plán počítal s tím, že to bude trvat přibližně hodinu, ale skutečnost byla zcela jiná.

Každé křídlo tvoří dva paralelní panely, mezi nimiž je vysouvací čtyřboký příhradový stěžeň tvořený 31 segmenty, který se může kroucením vysouvat nebo zasouvat. Na jeho konci je příčný dutý nosník nesoucí vysunutý konec panelů. Ty jsou tvořeny celkem 82 úzkými původně harmonikovitě složenými dílci, udržovanými po rozložení téměř v rovině dvěma napnutými vodicími dráty. Tyto dráty se navíjejí a odvíjejí z cívek tak, aby byly dobře napnuty⁹. Měly také zabezpečit pravidelné skládání dílců do transportního pouzdra SABB.

Aby se mohly nové panely na ITS-P4 otáčet v plném rozsahu 360°, bylo nezbytně nutné, aby se zasunulo nejméně 13 segmentů stěžně¹⁰.

Zatahování prvních tří segmentů, zahájené v 18.28 UTC Williamsovou, proběhlo snadno. Ale následná vizuální kontrola odhalila, že jeden z panelů se neskládá tak, jak by měl. Při dalším zatahování došlo mnohokrát k úplnému zborcení panelů a nezbývalo, než je znovu o něco vysunout, aby se vodicí dráty napnuly a znova zatahovat. Nakonec po více než pěti a půl hodinách a více než 40 pokusech zbývalo vysunutých ještě 17,5 segmentu stěžně a středisko MCC další pokusy odvolalo. Takové zasunutí již umožňovalo natáčet nové panely libovolným způsobem.

Curbeam a Fuglesang v modulu Quest zahájili přípravy k druhému výstupu do volného prostoru. Ten byl hlavním bodem šestého dne letu (14.-15. prosince), který začal po osmihodinovém odpočinku budíčkem v 15.17 UTC.

V 19.40 UTC byl znovu otevřen výstupní průlez z přechodové komory modulu Quest a o minutu později přepojením skafandrů na vnitřní zdroje Curbeam a Fuglesang oficiálně zahájili výstup. Ke splnění hlavního úkolu - přepojení energetických kanálů 2 a 3 - potřebovali necelé dvě hodiny, tedy o 25 minut více, než předpokládal plán. Pak museli přemístit na kolejové dráze příčného nosníku stanice vozíky CETA-2 a CETA-1 z pravoboku na levobok, aby mobilní transportér MT, sloužící pro pojezd manipulátoru SSRMS v roli jeřábu, se mohl dostat až na pravý konec dráhy. To bude nezbytné pro instalaci příhradové konstrukce ITS-S3/S4. To má být hlavní náplní letu STS-117, plánovaného na březen 2007. Výstup oficiálně skončil v 0.41 UTC, tedy přesně po pěti hodinách, místo plánovaných šesti hodin.

Na Zemi mezitím uvažovali odborníci o řešení problému s neúplně zataženým křídlem slunečních baterií. Zvažovala se možnost čtvrtého, neplánovaného výstupu do volného prostoru. To však záviselo na tom, zda bude bezchybně fungovat čerpadlo kapalného amoniaku vnějšího okruhu chladicího systému EATCS. Na úložné plošině bylo připraveno náhradní čerpadlo a předem se počítalo s výměnou čerpadel v rámci třetího výstupu a přepojení druhé větve energetického systému by se přesunulo na výstup čtvrtý. Tento scénář měl prioritu před vším ostatním.

Naštěstí aktivace termoregulačního systému EATCS zahájená ještě v průběhu druhého výstupu, proběhla bez problémů. Naproti tomu další pokusy o uvolnění zablokovaného panelu fotovoltaických baterií sedmého dne letu (15.-16. prosince) se minuly účinkem. V druhé polovině toho dne proto zahájili Curbeam a Williamsová v modulu Quest přípravy k výstupu STS-116/EVA-3 podle nezměněného plánu.

Po budíčku ve 14.47 UTC začal osmý den letu (16.-17. prosince). Curbeam a Williamsová zahájili v 19:25 UTC oficiálně výstup do volného prostoru a během jeho první části přepojili kabeláže energetických kanálů 1 a 4 energetického systému EPS. Krátce poté středisko MCC dálkovými povely úspěšně aktivovalo i druhou část termoregulačního systému EATCS. Oba montéři se vrátili do nákladového prostoru raketoplánu, kde z nosiče nákladu ICC vyzvedli balíky s protimeteorickými štíty¹¹ a umístili je na vnějšku nepoužívaného tunelu PMA-3.

Pak ještě upravili energetické propojení amerického a ruského segmentu a instalovali na úložnou plošinu ESP pomocné madlo pro přenášení nákladů. Nakonec se Curbeam ještě pokusil zatřást zablokovaným panelem slunečních baterií, ale jen s částečným úspěchem; po jeho opakovaných zásazích zbývalo ještě 11 segmentů stěžně k zasunutí. Jinak vysoce úspěšný výstup do prostoru, který skončil oficiálně ve 2.56 UTC po 7 hodinách a 31 minutách (plán 6 h 10 min), zkalila jen ztráta digitálního fotoaparátu Kodak DCS 760, který Suni Williamsové uplaval mimo dosah a připojil se k prodlužovací tyči ztracené Fuglesangem do seznamu kosmického smetí.

Manažeři toho dne rozhodli o prodloužení letu raketoplánu o den a o zařazení neplánovaného výstupu STS-116/EVA-4 do programu.

Přípravy k tomuto výstupu zahájili Curbeam a Fuglesang devátý den letu (17.-18. prosince), který začal ve 14.17 UTC a jehož první polovina byla věnována především překládce nákladu. Bylo také zapotřebí připravit nářadí k uvolňování zablokovaných segmentů panelu fotovoltaických baterií. Spočívalo to především v důkladném omotání různých páčidel a háků izolepou, aby byli astronauti chráněni před případným elektrickým výbojem¹². Bylo také nutno přizpůsobit velikost skafandru pro Fuglesanga, neboť při předchozím výstupu jej použila drobnější Williamsová.

Desátý den letu (18.-19. prosince) zahájil budíček opět ve 14.17 UTC. Poslední výstup do vesmíru oficiálně začal v 19.00 UTC. Zatímco Curbeama přisunula k zablokovaným panelům na pracovní plošince na konci staničního manipulátoru SSRMS Williamsová za asistence Higginbothamové, Fuglesang se zavěsil jako opice na konstrukci ITS-P6 a třesením úložnými pouzdry SABB se snažil pomáhat svému kolegovi v uvolňování jednotlivých dílců panelů. Ve 20.55 UTC Lopez-Alegria vydal první povel k postupnému zatahování panelů, které bylo vždy po zasunutí jednoho segmentu stěžně záměrně přerušeno, aby Curbeam měl dost času na urovnání skládajících se dílců. Práce, byť pomalu, spěla k úspěšnému konci. Ve 23.55 UTC byl zasunut poslední segment stěžně a o půl hodiny později, v 0.34 UTC mohlo středisko MCC dálkovým povelem uzamknout obě pouzdra SABB se složenými panely 4B. Výstup oficiálně skončil po 6 hodinách a 38 minutách v 1.38 UTC. Trval jen o 8 minut déle, než předpokládal plán.

Poslední den společného letu (19.-20. prosince) začal pro posádku raketoplánu ve 13.47 UTC a pro posádku ISS jako vždy o půl hodiny později. Na palubu Discovery putovaly poslední položky nákladu, demontovalo se pomocné kyslíkové potrubí a Reiter přenesl na obytnou palubu družicového stupně své osobní věci. Kolem 19.00 UTC se posádky shromážděné v modulu Destiny slavnostně rozloučily.

"Tato mise," řekl velitel stanice Lopez-Alegria na adresu řídicího střediska, "kterou všichni můžeme označit za úspěšnou, je výsledkem úsilovné práce nás tady, i týmů na Zemi. Myslím, že jsme fungovali pro vás jako ten konec robotického ramene. Vy jste to vymysleli, a my tady udělali. Tak nám nezbývá než vám poděkovat, že jsme se mohli podílet na tomto velkém kroku vpřed v pilotované astronautice."

"Pokaždé je cílem zanechat za sebou stanici v lepším stavu než jste na ní dorazili," řekl Polansky. "Myslím, že jsme toho díky tvrdé práci všech dosáhli. A tak si myslím, že to byl výtečný start při dokončování stavby ISS."

Pak posádka Discovery včetně Reitera naposledy proplula tunelem PMA-2 a hermeticky za sebou uzavřela průlezy. Raketoplán se odpoutal od stanice přesně podle plánu ve 22.10 UTC a po inspekčním částečném obletu stanice¹³ a třech úhybných manévrech nastoupil samostatnou cestu.

Manažeři na Zemi mezitím zvažovali možnost vynechat novou kompletní kontrolu tepelné ochrany raketoplánu a umožnit tak přistání Discovery již v noci ze čtvrtka na pátek. Protože zásoby kyslíku a vodíku pro palivové baterie mohly vydržet jen do nedělního dopoledne, měl by raketoplán tři dny na vlastní přistání. Vzhledem k tomu, že počasí na Floridě bylo velmi nejisté, stála tato varianta za úvahu.

Přestože předchozí průzkumy tepelné ochrany nezjistily žádná její poškození během startu, nedala se vyloučit další, způsobená mikrometeoroidy nebo kosmickým smetím. Proto nakonec dvanáctý den letu (20.-21. prosince) opět přístroje na tyči OBSS prozkoumaly náběžnou hranu i příď družicového stupně. V závěru dne byly z nákladového prostoru raketoplánu vypuštěny studentské družice MEPSI a RAFT posluchačů Námořní akademie.

Další den (21.-22. prosince) byl věnován obvyklým prověrkám řídicích systémů raketoplánu, zkušebnímu zážehu motorků RCS a nácviku přistávacího manévru na simulátoru PILOT. Nákladový prostor také opustila dvojice pikodružic ANDE.

Čtrnáctý den letu (22. prosince) začal budíčkem ve 12.18 UTC. Ten den existovalo celkem šest možností k přistání, vždy po dvou na Floridě, v Kalifornii a v Novém Mexiku. Kdyby to ani při jedné nevyšlo, zbývala ještě sobota, kdy těch možností bylo celkem sedm.

Meteorologové předpovídali na Floridě nízkou oblačnost a možnost přeháněk¹⁴ v okolí kosmodromu; na základně Edwards AFB v Kalifornii se očekával nadlimitní boční vítr a proto se poprvé od roku 1982 začalo uvažovat o využití přistávací dráhy Northrup Strip¹⁵ na White Sands Space Harbour v Novém Mexiku. To by přineslo značné problémy, neboť zde není k dispozici pozemní zařízení potřebné k naložení družicového stupně na hřbet přepravního Boeingu 747-SCA. Tento jeřáb by se musel ve výrobním závodě raketoplánů v Downey v Kalifornii rozebrat a přepravit na White Sands. Odhadem by trvalo nejméně 45 dní, ale spíše až 60 dní, než by se Discovery mohl dostat zpět na kosmodrom. I když jeho další vzlet je plánován až na 27. listopadu 2007, zamíchalo by to pořádně harmonogramem jeho příprav, vzhledem k tomu, že při expedici STS-122 má být vynesena ke stanici evropská laboratoř Columbus¹⁶.

Přes nepříznivou předpověď se začala posádka Discovery připravovat k přistání na Floridě na 202. oběhu kolem Země. Protože se počasí nevylepšovalo, rozhodl letový ředitel Norm Knight odvolat první možnost přistání na Floridě a posádka se začala připravovat na přistání v Kalifornii.

Ale ani tam to nevyšlo, protože po přechodu studené fronty tam zesílil vítr nad povolený limit. Ale mezitím se dosud nepříznivá meteorologická situace nad Kennedy Space Center začala dramaticky zlepšovat a tak King mohl ve 21.21 UTC dát souhlas s přistáním na Floridě.

Raketoplán uskutečnil brzdicí manévr oběma motory OMS ve 21.26.10 UTC, zapálenými na dobu 197 s, což snížilo jeho rychlost o 99 m/s. Pomyslnou hranicí atmosféry prolétl ve 22.00.03 UTC a po standardním sestupu dosedl ve 22.32.00 UTC hlavním podvozkem na dráhu 15 letiště SLF. O dvanáct sekund později se betonu dotklo i kolo příďového podvozku a ve 22.32.52 UTC se Discovery zastavil. Let trval 12 dní 20 hodin 44 minut a 24 sekund

Úspěšná expedice zajistila výměnu jednoho člena dlouhodobé posádky stanice, dopravila na ISS 2000 kg vnějších komponent, 2012 kg kusového nákladu, 106 litrů pitné vody, 31,3 kg kyslíku, 22,2 kg dusíku a potraviny na 20 dní pro tříčlennou posádku. Zpět na Zemi bylo odesláno 2075 kg nákladu. Rozsáhlou úpravou rozvodné sítě a oživením termoregulačního systému pak připravila scénu pro připojení evropského a japonského laboratorního modulu v letošním roce. Na práci se významně podílelo i řídicí středisko v Houstonu, které během mechanické a elektrické montáže vyslalo na stanici 17 901 povelů, ve špičce asi 2000 denně ve srovnání s průměrným počtem 800 povelů během běžného pracovního dne na ISS.

Poznámky:

¹ Maximální povolená hmotnost je 313 lb, tj. 142 kg.

² Požadavky na počasí pro start jsou: oblačnost 4/8 nebo méně pod 1500 m; spodní hranice souvislé oblačnosti pod 2400 m; žádné srážky a bouřky v okruhu 50 km a v dráze letu; dohlednost minimálně 6,4 km; teplota na rampě nad 1 °C (přesné hodnoty závisejí na relativní vlhkosti a rychlosti větru) a pod 37 °C; na letišti čelní vítr maximálně 46 km/s, zadní max. 18,5 km/s, boční max. 28 km/h; turbulence nejvýše mírná.

³ Moron, Zaragoza a Istres.

⁴ Čtyři nárazy byly registrovány u panelů 7, 10, 11 a 12 náběžné hrany levé poloviny křídla, zbývající u panelů 15 a 16 pravé poloviny křídla.

⁵ Rozlišení 800mm teleobjektivu bylo přibližně 25 mm, 400mm teleobjektivu asi 75 mm.

⁶ Vzhledem k tomu, že při pobytu mimo stanici je ve skafandrech přibližně třetinový tlak, dýchají astronauti před výstupem za sníženého tlaku z masek a později i ve skafandrech čistý kyslík, aby se z krve vyplavil rozpuštěný dusík. Ten by se při náhlém poklesu tlaku vyloučil v krvi, kloubech i tkáních v podobě bublinek, což by vedlo k aeroembolismu (dekompresní čili kesonové nemoci), který se v lehčím případě projevuje těžkými křečemi, v horším případě může končit až smrtí.

⁷ PGT je univerzální nástroj umožňující utahování či povolování šroubů, matic a otočných zámků s možností nastavení maximálního kroutícího momentu a s jeho poloautomatickou kompenzací, aby se astronaut při práci neroztočil.

⁸ Předním se rozumí ve směru osy +x, tj. směrem k připojenému raketoplánu.

⁹ Napětí se má pohybovat mezi 4 až 5 N.

¹⁰ Při přesunu konstrukce ITS-P6 (plánováno pro misi STS-120 v září 2007) je však z dynamických důvodů nutné, aby byla obě křídla plně zatažena; nejvýše by bylo možno ponechat vysunutý jen jeden segment stěžně.

¹¹ V průběhu června 2007 je kosmonauti Kotov a Jurčichin mají instalovat na povrch modulu Zvězda.

¹² Neregulované napětí generované fotovoltaickými bateriemi může dosáhnout až 173,5 V.

¹³ Proti plánu byl oblet zkrácen, neboť v důsledku zvýšené sluneční aktivity byla hustota atmosféry extrémně vysoká. To namáhalo stabilizační systém ISS, kterému musel po dobu asi 17 hodin vypomáhat svými dolaďovacími motorky systému RCS raketoplán, který jimi také částečně kompenzoval rychlý pokles výšky dráhy. Na to spotřeboval část zásob pohonných látek. Při zachování plného obletu ISS by mu pak nezbylo dost paliva pro případný nouzový návrat ke stanici v případě zjištění závažného poškození TPS.

¹⁴ Kapky deště by mohly při rychlosti raketoplánu kolem Mach 1 způsobit svými nárazy rozsáhlé poškození dlaždic TPS.

¹⁵ Byla použita pouze jednou při návratu raketoplánu Columbia z mise STS-3 dne 30. března 1982.

¹⁶ V době přistání STS-116 byl termín startu STS-122 říjen 2007.

Použité zkratky:

BGA - Beta Gimbal Assembly
CBCS - Centerline Berthing Camera System
CUP - Centr upravlenija poljotom
CWC - Collapsible Water Container
EDT - Eastern Daylight-saving Time
EMU - Extravehicular Mobility Unit
ET - External Tank
EVA - Extravehicular Activity
FES - Flash Evaporator System
FKA - Federalnoje kosmičeskoje agentstvo
GOGU - Glavnaja operativnaja gruppa upravlenija
GPC - General Purpose Computer
ITS - Integrated Truss Structure
LVLH XVV - Local Vertical/Local Horizontal, X-axis in Velocity Vector
MBS - Mobile Base System
MCC - Mission Control Center
MISSE - Materials on ISS Experiment
MMT- Mission Management Team
NC - Nominal Corrective Maneuver
NH - Nominal Height Correction Maneuver
OBSS - Orbiter Boom Sensor System
ODS - Orbiter Docking System
OPF - Orbiter Processing Facility
PMA - Pressurized Mating Adapter
PRCB -Program Requirements Change Board
PVR - Photovoltaic Radiator
RPM - Rotational Pitch Maneuver
SABB - Solar Array Blanket Box
SARJ - Solar Alpha Rotary Joint
SASA - S-band Antenna Support Assembly
SAW - Solar Array Wing
SRB - Solid Rocket Booster
SRM - Solid Rocket Motor
SRMS - Shuttle Remote Manipulator System
SSME - Space Shuttle Main Engine
SSPF - Space Station Processing Facility
SSRMS - Space Station Manipulator System
TCDT - Terminal Countdown Demonstration Test
Ti - Terminal Initiate Maneuver
TPS - Thermal Protection System
ULF - Utility and Logistic Flight
UTC - Universal Time Coordinated
VAB - Vehicle Assembly Building

Vyšlo v L+K 2-3/2007

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-116 ]