STS-96/SHab-DM/ISS-02-2A.1

S NÁKLADEM KE STANICI

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Na kosmodromu Kennedy Space Center na Floridě je 27. května 1999, 06:49:42 východoamerického letního času EDT (10:49:42.731 UT). Družicový stupeň Discovery se majestátně zvedá z rampy 39B, aby zahájil čtyřiadevadesátou expedici amerických raketoplánů, druhou, která směřuje k zárodku mezinárodní kosmické stanice ISS. Skončilo druhé nejdelší přerušení letů raketoplánů v jejich více jak osmnáctileté historii; trvalo rovných 162 dnů - počítáno od návratu družicového stupně Endeavour z expedice STS-88 (viz L+K 75, č. 3, s. 173-176 (1999)), tedy více než pět měsíců.

Prodlevu tentokrát nezavinily problémy s raketoplány, ale neustále narůstající skluz při výrobě i zkouškách ruského služebního modulu Zvezda, s nímž se počítalo již na jaře roku 1999, který však teprve před 18 dny, devátého května tohoto roku opustil závod RKK Energija. Zvláštní vlak, zkompletovaný v RC im. Chruničeva, s ním odjel z Moskvy směrem do Kazachstánu v noci z 12. na 13. května a na bajkonurský kosmodrom dorazil o týden později (20. 5.). Předběžný termín startu modulu Zvezda byl orientačně stanoven na 12. listopadu 1999; na jeho vypuštění závisí starty dalších stavebních dílů stanice.

Při tak výrazném posunu v harmonogramech se americké raketoplány ocitly tak říkajíc na suchu, protože se již před mnoha lety počítalo s tím, že v roce 1999 bude následovat jeden montážní start k ISS za druhým. Následkem toho se neuvažovalo o téměř žádných lety za jiným účelem; výjimku tvořil jen stařičký OV-102 Columbia, s nímž se při stavbě stanice nepočítalo, vzhledem k jeho větší vlastní hmotnosti a tedy nižší nosné kapacitě. Na počátku roku 1999 měl Columbia vynést na oběžnou dráhu observatoř Chandra pro rentgenovou astronomii; i tento start byl však z řady technických důvodů mnohokrát odložen.

Za těchto okolností byl let STS-96 nakonec do rozpisu misí přidán dodatečně, jak ostatně naznačuje i poslední jednička v jeho identifikačním označení ISS-02-2A.1. Primárním úkolem vložené mise bylo zvýšit oběžnou dráhu stanice, která disponuje jen s malým množstvím vlastních pohonných látek. I když 16 nádrží modulu Zarja je schopno pojmout až 6100 kg asymetrického dimetylhydrazinu a oxidu dusičitého, startoval tento modul vzhledem k limitované kapacitě svého nosiče (Proton) s nádržemi naplněným jen ze dvou třetin (přesněji se 3800 kg). Využití raketoplánu jen jakožto tahače ke zvýšení dráhy ISS by ovšem bylo neekonomické. Let měl proto navíc posloužit k vybavení stanice zásobami v rámci příprav na první dlouhodobou expedici, chystanou na počátek roku 2000, a navíc jako oprávářský k odstranění menších závad, které byly na modulech Zarja a Unity odhaleny v průběhu jejich prověrek na oběžné dráze. Kromě toho bylo do nákladu Discovery přidáno i nářadí a přípravky pro další chystané montážní mise, včetně dvou jeřábů - ruského Strela a amerického OTD - pro manipulace s objemnými stavebními díly. Ale raději popořádku.

Ze své předchozí mise STS-95 se raketoplán Discovery vrátil na floridský kosmodrom 7. listopadu 1998 a v pozdních nočních hodinách byl přepraven do montážní haly č. 1 v budově OPF, kde prošel obvyklými procedurami. V jejich průběhu došlo k postupné výměně hlavních motorů SSME; na jejich místo se v březnu 1999 dostaly jednotky s výrobními čísly 2047, 2051 a 2049. Mezitím - od poloviny února 1999 - začali technici v hale 3 v budově VAB sestavovat na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-2 startovací motory RSRM-70 (soubor BI-098), k nimž později přibyla i vylehčená odhazovací nádrž výr. č. ET-100 (SLWT-4).

Do nákladového prostoru raketoplánu Discovery po čase přibyl stykovací modul ODS s přechodovou komorou pro výstup do volného prostoru. Ty měly být tunelem propojeny se zdvojeným přetlakovým modulem Spacehab (jednotky s výr. č. FU-2 a FU-3), sloužícím zároveň jako úložní prostor pro více než 1600 kg nákladu, určeného stanici ISS; tento modul byl prozatím připravován mimo raketoplán. Do prostoru mezi ODS a Spacehab umístili technici nový výrobek firmy Spacehab: kýlový třmen KYD podpírající nosnou plošinu ICC, sloužící pro umístění předmětů, určených k montážím na ISS v průběhu výstupu astronautů. Právě zde se nalézaly oba dříve zmíněné jeřáby. Zevrubné zkoušky raketoplánu vyvrcholily prověrkami 24. března za účasti mezinárodní osádky. Tu tvořili: velitel Discovery Kent V. Rominger (STS-73 v říjnu 1975, STS-80 v listopadu 1996 a STS-85 v srpnu 1997), pilot Rick D. Husband (nováček), letoví specialisté Tamara E. Jerniganová (STS-40 v červnu 1991, STS-52 v říjnu 1992, STS-67 v březnu 1995 a STS-80 v listopadu 1996), Ellen Ochoaová (STS-56 v dubnu 1993 a STS-66 v listopadu 1994), Daniel T. Barry (STS-72 v lednu 1996), kanadská astronautka Julie Payetteová (nováček) a ruský kosmonaut Valerij Ivanovič Tokarev (nováček). Poté putoval družicový stupeň 15. dubna do budovy VAB, kde byl připojen ke zkompletovaným motorům SRB a nádrži ET. Po dalších prověrkách a výměně vadného kabelu propojujícího Discovery s levým SRB došlo konečně 23. dubna k přepravě na rampu 39B. V té době se orientačně počítalo se startem 20. května 1999. Krátce po Discovery dorazil na rampu i připravený Spacehab, který technici 28. dubna umístili do nákladového prostoru raketoplánu a propojili ho tunelem s ODS a s obytnými prostorami družicového stupně.

Pak se však do programu zamíchalo počasí. O druhém májovém víkendu (8. května), se přehnala přes kosmodrom prudká bouřka, doprovázená silným krupobitím. Zatímco družicový stupeň, krytý obslužnou věží, žádnou škodu neutrpěl, odnesla řádění živlů odhazovací nádrž ET, z jejíž tepelné izolace z pěnového polyuretanu nadělaly kroupy řešeto. Technici napočítali na 150 větších či menších děr, z nichž 13 nebylo z rampy vůbec dosažitelných. Vyvstalo reálné nebezpečí, že se během tankování kryogenních pohonných látek vytvoří v těchto děrách velké množství ledu, který by při odpoadnutí mohl vážně poškodit tepelnou ochranu družicového stupně. Ve čtvrtek 13. května se proto odpovědní pracovníci rozhodli přesunout Discovery zpět do budovy VAB, aby bylo možno vyměnit poškozené části izolace. To však znamenalo další komplikaci, protože nejdříve se musel (v sobotu 15. května) z haly č. 1 vystěhovat raketoplán Columbia, připravovaný k letu STS-93, který byl přemístěn na parkoviště mobilních vypouštěcích zařízení MLP. Discovery proto opustil rampu 39B až v neděli. Oprava ve VAB naštěstí proběhla rychle - i když nakonec bylo nutno opravit celkem 648 šrámů - takže již ve středu 19. 5. bylo možno stanovit nové datum startu na 27. května v 06:48 EDT (10:48 UT) a Discovery se pak vrátil na rampu 39B 20. května.

V neděli 23. května pozdě večer přiletěla z Houstonu na Floridu jeho osádka a druhý den ráno v 09:00 EDT (14:00 UT) začalo ostré odpočítávání jako obvykle od T -43 hodin. Meteorologové dávali 70 % šanci na úspěch vzletu; jedinou potenciální hrozbu představovala tentokrát možnost mlh, vzhledem k relativně časné hodině startu. Odpočítávání probíhalo bez problémů a také povětrnostní předpověď se zlepšovala.

V noci z 26. na 27. května naplnili technici odhazovací nádrž kapalným vodíkem a kyslíkem, takže už nic nebránilo startu.

V brzkých ranních hodinách osádka Discovery povečeřela, oblékla si skafandry a vyslechla poslední informace o počasí. Obávaná mlha se nevytvořila a tak astronauti vyrazili na rampu a postupně zaujali svoje místa na palubě: velitel Rominger vlevo na letové palubě, po jeho pravici pilot Husband, v zadní řadě uprostřed Ochoaevá a vpravo vzadu Barry. Na obytné palubě seděli v řadě vedle sebe zprava doleva Jerniganová, Payetteová a Tokarev.

Poslední plánované přerušení v T -9 minut, obvykle jen desetiminutové, se tentokrát protáhlo na 45 minut a 42 sekund pro případ, že by bylo třeba vyřešit nějaké problémy krátce před startem, protože startovní okno bylo omezeno na pouhých 10 minut. Problémy se skutečně vyskytly, nikoli však technického rázu. Hlídka námořní pobřežní stráže musela vyhnat soukromou plachetnici z oblasti dopadu pomocných startovacích motorů SRB. Další potíž představovalo špatné počasí na záložním letišti v Zaragoze ve Španělsku, ale to se vyřešilo jednoduše, totiž přeprogramováním naváděcího programu, který dostal příkaz, aby v případě nouze použil letiště Moron.

Jinak běželo vše ráz na ráz: V T -6,6 sekundy začala zážehová sekvence hlavních motorů, ty naběhly na plný tah a v T -0 palubní počítače vydaly povel k zážehu motorů SRB. O 731 milisekund později se raketoplán odpoutal od rampy. Let STS-96 začal.

Dvě minuty po startu dohořely motory SRB a v T +126 sekund byly odhozeny. Raketoplán stoupal vzhůru, poháněn motory SSME, které pracovaly až do T +508 sekund. O deset sekund později byla odhozena nádrž ET. Družicový stupeň však pokračoval po suborbitální dráze 74-320 km do apogea, kde v T +46 min došlo k zážehu motorů OMS. V 11:32 UT přešel družicový stupeň manévrem OMS-2 na výchozí dráhu ve výši 324-341 km, se sklonem 51,59° k rovníku a s dobou oběhu 91,19 min. Start jako celek proběhl mimořádně hladce; jedinou zjištěnou závadou byl výpadek motorku v pozici F4R v předním modulu RCS.

Po obvyklé kontrole systémů dostala osádka Discovery od letového ředitele Wayne Haleho souhlas k pokračování v letu. Otevřela proto nákladový prostor, přičemž se zjistilo, že jedna ze stacionárních televizních kamer v tomto prostoru nepracuje; to však v podstatě nic neznamenalo. Tři hodiny po startu piloti uskutečnili první korekci dráhy NC-1 a o dvě hodiny později se celá osádka odebrala na kutě.

Druhý pracovní den (27.-28. 5.) začal budíčkem ve 23:50 UT. Astronauti oživili Spacehab a ověřili činnost dálkového manipulátoru RMS - což měly na starosti Ochoaeová a Payetteová. Dále bylo třeba zapojit proud do servomotorů, ovládajících androgynní stykovací zařízení na modulu ODS, a vysunout jeho přírubu do pohotovostní polohy. Piloti uskutečnili postupně tři korekce dráhy (NC-2, NPC a NC-3). Barry a Jeninganová začali s přípravou svých skafandrů na plánovaný výstup do volného prostoru. Oba také podrobili prověrkám záchranné zařízení SAFER. Tento zjednodušený manévrovací přístroj vybavený plynovými tryskami na stlačený dusík by astronautům posloužil k návratu zpět v případě, že by nedopatřením odlétli do volného prostoru, pryč od stanice.

Před odchodem na odpočinek (ve 13:50 UT) byl v obytných prostorách snížen atmosferický tlak z 1041 hPa na 703 hPa a Jerniganová a Barry začali jako obvykle v rámci příprav na výstup z lodi dýchat z masek čistý kyslík.

Třetího dne letu (28.-29. 5.) byli astronauti vzbuzeni po zkráceném sedmiapůlhodinovém odpočinku ve 21:20 UT; tentokrát je čekaly přípravy na setkání s ISS. Discovery byl prozatím přibližně 220 km za stanicí a přibližoval se k ní rychlostí 76 km za oběh.

V 01:35 UT, po dvou drobných korekcích dráhy (NH a NC-4), zahájil Rominger ze vzdálenosti 15 km závěr setkání manévrem TI. Řídil raketoplán od zadní palubní desky a postupně vyrovnával řadou ručních manévrů vzájemnou rychlost raketoplánu a stanice. Po půldruhé hodině se Discovery nacházel přesně pod zárodkem ISS, ve vzdálenosti 180 m. Stanice byla orientována podélnou osou ke středu Země, přičemž se americký modul Unity nalézal na odvrácené straně. Rominger dalším manévrem převedl raketoplán polokruhem nad stanici. Discovery nejprve překřížil její dráhu asi o 100 m vpředu a znovu se "zavěsil" 75 metrů nad stanicí. Rominger začal tento výškový rozdíl pozvolna snižovat a kolem 03:37 UT pomalé přibližování úplně zastavil; raketoplán se teď nacházel už jen asi 50 od stanice. S dalšími operacemi bylo třeba počkat, dokud se obě tělesa nedostanou na dosah ruských pozemních stanic, protože ovládání zárodku ISS mělo na starost řídicí středisko v Koroljovu poblíže Moskvy. Správnou orientaci stanice totiž udržovalo 16 malých motorů (typ 17D58E na kapalné dvousložkové pohonné látky o tahu 13 N), tvořících systém přesné orientace DTS (dvigatěli točnoj stabilizacii) modulu Zarja.

Asi po čtvrt hodině čekání dostala osádka Discovery souhlas z Houstonu k pokračování v setkávacím manévru. Obě tělesa - jedno o hmotnosti přes 100 tun, druhé třicetitunové - se znovu začala zvolna přibližovat. Ve vzdálenosti kolem 10 metrů Rominger raketoplán zastavil ještě jednou, ale pak už Discovery pomalu, pomaličku, rychlostí kolem 30 milimetrů za sekundu, sestupovala dolů. V 04:23:53 UT se příruby stykovacích uzlů APDS na modulu ODS a na přechodovém tunelu PMA-2 dotkly a zachytly se. Stalo se tak přibližně nad hranicemi mezi Ruskou federací a Kazachstánem.

"Máme kontakt," ozval se Rominger. Trvalo však ještě čtvrt hodiny, než bylo pevné spojení raketoplánu s ISS ukončeno. "Už je to šest měsíců, co tu naposledy někdo byl," ohlásilo středisko MCC v Houstonu. "Vítejte na palubě."

"Celá stanice vypadá jedna radost," liboval si Barry, "jsme šťastni, že ji můžeme navštívit."

"Zdá se, že první historické spojení se stanicí jste zvládli levou zadní, naprosto bez problémů," ozval se capcom ze střediska. "Myslím, že jste dalším osádkám nastavili laťku pořádně vysoko."

"Je to historický okamžik, první spojení s novou kosmickou stanicí, který neupadne v zapomenutí, i když se v budoucnosti bude mnohokrát opakovat," nechal se slyšet náměstek administrátora NASA pro kosmickou stanici, astronaut Frank Culbertson.

Na oslavné tirády však nezbýval čas. Práce musela pokračovat. Prostor mezi stykovacími uzly byl naplněn vzduchem a osádka Discovery provedla kontrolu hermetičnosti spojů. Po otevření poklopů odstranil Tokarev za pomoci Ochoaové setkávací terče a oba v úzkém průlezu prozkoumali těsnění poklopů. V Unity se Rominger a Husband dali do demontáže čtyř elektronických bloků, ovládajících stykovací uzly CBM na bocích amerického modulu, aby tohle zařízení nepřekáželo při stěhování přivezeného nákladu. Uzly CBM (Common Berthing Mechanisms) poslouží v budoucnosti k připojování dalších amerických modulů. Protože k tomu dojde až na jaře roku 2000, kdy má odstartovat americký laboratorní modul Destiny, budou bloky elektroniky prozatím uskladněny a s jejich zpětnou instalací se počítá v prosinci 1999 na závěr letu STS-101.

Po těchto úvodních přípravách se astronauti vrátili na palubu raketoplánu, kde už Barry a Jerniganová dokončovali svoje přípravy na zítřejší výstup do kosmu. Všechny průlezy byly opět uzavřeny a k odpočinku se celá osádka uložila ve 13:50 UT.

Další, už čtvrtý pracovní den (29.-30. 5.) byl zahájen budíčkem z Houstonu ve 21:50 UT. Jerniganová a Barry měli na programu montážní výstup, který začal v 02:56 UT.

"Neuvěřitelné," vykřikla Jerniganová, když se protáhla průlezem do nákladového prostoru raketoplánu a zvedla hlavu, aby se podívala vzhůru na ISS, tyčící se nad Discovery do výše sedmipodlažní budovy.

"Jo," přidal se Barry, který jí byl v patách. "Člověka to láká, aby se tady prostě postavil a u vytržení zíral na Zemi."

Na něco takového nebylo ovšem ani pomyšlení. Prvním úkolem - který se podařilo splnit v limitu - bylo přemístění amerického jeřábu OTD, jenž oba montéři připevnili k tunelu PMA-1. Jerniganová byla při práci uchycena na plošince PFR, usazené na konci dálkového manipulátoru RMS, který ovládala z kabiny raketoplánu Ochoaevová. Kanaďanka Paeytteová stojící po jejím boku u zadní palubní desky činnost obou montérů koordinovala. Druhý jeřáb - ruská Strela - dal astronautům podstatně více zabrat. Dva z tuctu šroubů, kterými byl jeřáb připevněn k plošině ICC, byly utaženy tak pevně, že se do nich museli opřít oba pracovníci spojenými silami. I tak to nebyla hračka, protože ve stavu beztíže, i když má člověk zapřeny nohy v úchytech, se jenom obtížně vyvíjí síla. Díky společnému úsilí byla Strela konečně umístěna na PMA-2, ovšem za cenu citelného zpoždění proti plánu. Dvojice se pak na chvíli zastavila, aby po té námaze nabrala dech, zatímco pod nimi ubíhala Země.

"Koukni se na tu deltu Nilu. Podívej se, jak je obrovská," volal nadšeně Barry. "Suezský kanál - je ho skutečně vidět! To je neuvěřitelné, opravdu neuvěřitelné!"

Astronaut začal básnit o zářivých barvách planety, o modři oceánu a o zeleni pevniny a nevynechal ani duhu polární záře.

"Fotografie tohle nedokáže věrně reprodukovat," tvrdil. "To, co je vidět tady - hvězdy neblikají, výrazný kontrast mezi stínem a světlem, zářivá oblaka - to všechno vede člověka nutně k přesvědčení, že jsme všichni děti jediné Země a že jsme jen nepatrnou částí vesmíru. Je to až děsivé..."

Barry se s lítostí vrátil k práci. Na PMA-2 putovaly dvě plošinky PFR pro budoucí montéry, na povrch stanice umístili astronauti tři schránky s nářadím, na čtvrtý nosný trn modulu Unity instalovali tepelnou krytku, ztracenou při předchozím letu STS-88. Také pořídili fotografickou dokumentaci povrchu stanice, aby se ukázalo, co udělal půlroční pobyt ve vesmíru s nátěry a s tepelnou obšívkou. Navíc bylo třeba věnovat pozornost jedné ze dvou antén prozatímního komunikačnícho systému ECS (Early Communications Systém) na modulu Unity, u níž byla při testech zjištěna snížená úroveň signálu. Vycházka se protáhla z plánovaných šesti a půl hodiny bezmála na osm hodin.

"Nevykládejte mi, že už máme končit," hádal se se střediskem Barry. "Kdepak. Já si připadám, jako bychom právě vylezli ven."

"Celý let nám ubíhá rychlostí blesku," přitakala Jerniganová. "Co naplat."

V 10:51 UT, po 7 hodinách a 55 minutách pobytu ve volném prostoru, zapadl za oběma montéry poklop předchodové komory EAL. Zaznamenejme, že při 4 výstupech v průběhu dvou expedic raketoplánů k ISS bylo dosud během montáže nasbíráno 29 hodin a 17 minut pobytu v kosmickém prostoru.

Zbytek pracovního dne byl věnován úklidu a zaslouženému odpočinku a k spánku se osádka Discovery odebrala ve 13:50 UT.

Pátý den letu (30.-31. 5.) začal budíčkem ve 21:50 UT. V 01:14 UT Jerniganová a Tokarev otevřeli podruhé průlez do modulu Unity, a shledali, že uvnitř panuje citelné chladno. "Chovejte se tam jako doma," vyzvalo je řídící středisko. "Ale měli byste si obléci svetry." Přestože elektrické topení hřálo v rámci přípravy na přílet raketoplánu nepřetržitě více jak dva týdny, teplota v modulu se zatím pohybovala kolem 14 °C.

"To nám nevadí," řekla Jerniganová. "Jsme rádi, že už jsme na palubě."

"Je to nádherný kosmický objekt," přidal se ke chvále velitel Rominger. "Ve srovnání s tím, na co jsme zvyklí z raketoplánů. Prostě hotel. Jen tu zatím chybí toaleta, takže při trvalém pobytu by to bylo trochu nepohodlné." "Připomíná mi to nové auto," vyjádřila svoje pocity Jerniganová. "V pozadí slyšíte slabý hukot běžících ventilátorů a dalšího zařízení, ale pracovní prostředí je tu výborné."

Po přestupu tunelem PMA-1 otevřeli návštěvníci v 02:07 UT poslední, šestý průlez do modulu Zarja. Nato se úlohy jednotlivých členů osádky rozdělily. Jerniganová a Husband nejprve nainstalovali ve dvou úložných skříních v Unity police, aby se do nich mohla dát část dovezených zásob. Tokarev za asistence Payetteové se pustil do údržbářské práce v modulu Zarja. Krátce po nevedení na oběžnou dráhu totiž řídicí středisko zjistilo potíže s jeho palubními akumulátory. Elektronika MIRT řídící jejich nabíjení a vybíjení nepracovala zcela podle předpokladů a neumožňovala plné využítí kapacity akumulátorů. Proto bylo rozhodnuto regulační moduly (tři u každé z šesti akumulátorových baterií) vyměnit. V průběhu dne se podařilo instalovat celkem 12 nových elektronických bloků.

Další závadou, s níž se musela osádka STS-96 vypořádat, byla snížená úroveň signálu ECS v modulu Unity. Tenhle oříšek dostali k rozlousknutí Husband a Barry, kteří vyměnili rozvodnou jednotku a převaděč, čímž se podařilo uvést ECS do plně funkčního stavu.

"Gratulujeme," pochvalovalo si MCC. "Jak se tu koukáme kolem, tak je vidět spoustu techniků, šťastných, že mají na obrazovkách pořádná data."

Další montážní prácí byla instalace protihlukové izolace v modulu Zarja; s tímhle se ovšem počítalo o samého počátku. Již během pozemních zkoušek modulu FGB technici zjistili, že klimatizační zařízení, především ventilátory a čerpadla, jsou příliš hlučná, a že nesplňují kritéria zadání americké strany, která požadovala, aby úroveň hluku v modulech stanice nepřevyšovala v období klidu 60 dB. V Zarje byla tato hodnota vysoce překročena; měření zjistilo 65 až 69 dB. To sice není přímo zdraví škodlivé, ale rušilo by to osádku při odpočinku a hlavně: při vzájemné komunikaci by astronauti museli zvyšovat hlas. Dodatečná izolace ještě na Zemi by byla zvýšila vzletovou hmotnost modulu (což by bylo nutno kompenzovat sníženým množstvím pohonných látek v nádržích) a navíc by to způsobilo odklad při startu Zarji; proto odborníci rozhodli, že izolaci klimatizačních rozvodů a skříní provede až osádka STS-96. Práce byla svěřena Barrymu a Tokarevovi, kteří se jí ujali v druhé polovině pracovního dne. Zbytek osádky se až do konce pracovní doby chopil přemisťování nákladu ze Spacehabu na palubu ISS. K odpočinku se všichni odebrali ve 13:20 UT.

Dalšího dne letu (31. 5.-1. 6. od 21:20 UT), pokračovala činnost zahájená předchozího dne. Payetteová a Tokarev dokončili výměnu modulů MIRT u zbývajících baterií a vymontované bloky dopravili na palubu raketoplánu; bloky budou na Zemi předmětem zkoumání, aby se zjistila příčina problematické funkce. Pokračovala také montáž protihlukové izolace. Při její instalaci se astronautům nechtěně podařilo "přiškrtit" jednu z trubic pomocného ventilačního rozvodu, což vedlo k dočasnému zvýšení relativní vlhkosti v modulu Unity; po konzultaci s oběma pozemními středisky se podařilo závadu brzy objevit a odstranit. Také přenášení nákladu probíhalo dle plánu; koordinovala je Ochaeová ve funkci "hlavního skladníka" a práce se pomalu chýlila ke konci (večer již bylo přeneseno asi 70 % materiálu).

"Určitě jste už vyšlapali v podlaze cestičku při tom, jak pobíháte stále sem a tam," zažertovalo si středisko. "Jen abyste v ní nenadělali koleje."

Když se konečně všichni ukládali na kutě, ukazovaly hodiny v přepočtu kolem 12:50 UT, při čemž bylo po vší té rachotě ještě třeba zkontrolovat systémy raketoplánu.

Další pracovní den (1.-2. 6.) nebyl tak hektický, protože většina úloh na palubě ISS skončila a zbývalo přemístit již jen zbytky materiálu. Po budíčku ve 20:50 UT, obvyklé hygieně a snídani Barry přenosným přístrojem změřil úroveň hluku uvnitř Zarji. Zjistil, že klesla na 62 až 64 dB, což sice neznamenalo dosažení původně požadované úrovně, ale přesto to znamenalo podstatné zlepšení proti předchozímu stavu.

"Je tu stále trochu hlučno," komentoval situaci Barry, "ale myslím, že izolace přece jen trochu pomohla. Určitě nebude problém konverzovat mezi sebou, nebo se soustředit na práci."

Ten den zbyl osádce Discovery také čas na několik tiskových konferencí. Ke spánku se ukládali ve 12:50 UT.

Poslední den pobytu na palubě ISS (2.-3. 6.) byl zahájen budíčkem ve 20:50 UT. Astronauti přesunuli poslední předměty mezi raketoplánem a stanicí (celkem šlo 1618 kg materiálu přeneseného na stanici a o 89 kg v opačném směru), mimo jiné také poslední vak s vodou z palivových článků.

"Odvedli jsme pořádný kus práce," konstatovala "vrchní skladnice" Ochoaová. "Pro první stálé osazenstvo je připravena spoustu zásob, takže by se tu měli cítit pohodlně."

Poté začala osádka Discovery opouštět stanici. Nejprve byl uzavřen vnitřní průlez, oddělující část PGO (priborno-gruzovoj otsek) modulu Zarja od jeho přední kulovité části GA (germetičnyj adapter) a v 07:12 UT došlo na průlez mezi GA a přechodovým tunelem PMA-1. Poslední uzávěr ve stykovacím modulu ODS raketoplánu zavřeli astronauti v 08:44 UT. Tím skončila celková doba pobytu osádky na stanici ISS, která činila 76 hodin a 30 minut. Poté, v 09:40 UT, zahájili piloti sérii 17 zážehů motorků RCS. Těmito manévry byla zvýšena dráha stanice z původní hodnoty 380-386 km na 386-396 km.

Ještě před odpočinkem (ve 12:50 UT) došlo k vypuštění atmosféry z prostoru mezi stykovacími uzly raketoplánu a PMA-2, aby bylo možno zkontrolovat hermetičnost uzavření obou průlezů (na straně ISS i na straně raketoplánu). Devátý den letu (3.-4. 6.) byl dnem loučení. Po budíčku ve 20:50 UT astronauti naposledy zkotrolovali stav stykovacích uzlů a ve 22:39:30 UT dal Rominger povel k oddělení raketoplánu od stanice. Discovery byl ke stanici připojen celkem 5 dní 18 hodin a 17 minut.

Velitel jemně odmanévroval družicový stupeň do vzdálenosti asi 120 metrů. Odsud zahájil inspekční oblet stanice, při němž celá osádka pořizovala fotodokumentaci. Po dvou a půl obletech Rominger znovu zapojil manévrovací trysky, takže v 00:53 UT raketoplán přešel na samostatnou dráhy, na níž se vzdaloval od ISS rychlostí přibližně 13 km za jeden oběh.

"Jménem všech tady v Houstonu a v Moskvě bychom vám chtěli poděkovat za to, co jste udělali," ozval se capcom Mike Fincke z MCC. "Určitě jste za sebou nechali mezinárodní kosmickou stanici v lepším stavu než byla před vašim příletem."

Zbytek dne samostatného letu byl věnován především odpočinku. Velitel a pilot ovšem využili část doby k tréninku přistávacího manévru na simulátoru PILOT. Noční klid byl zahájen ve 12:50 UT.

Předposlední, desátý den letu (4.-5. 6., budíček 20:50 UT) byl jako obvykle věnován bezprostředním přípravám raketoplánu na přistání. Zatímco velitel Rominger, pilot Husband a Ochoaová v roli palubního inženýra prováděli zevrubné testy systémů raketoplánu včetně zkušebního spuštění jednoho hydraulického čerpadla APU, pustil se zbytek osádky do úklidu Spacehabu i obytných prostor samotného raketoplánu.

Zbýval však ještě poslední úkol. V 07:21 UT vypustila Payetteová z pouzdra GAS pružinovým mechanismem studentskou družici Starshine, určenou ke studiu hustoty vysoké atmosféry a jejích změn v závislosti na sluneční aktivitě.

"Byl to fantastický pohled," komentovala situaci. "První co jsme všichni viděli, byly tisíce záblesků od zrcátek družice. Kamerou se dala sledovat hodně dlouho. Ještě teď tu a tam zahlédneme nějaký záblesk a to už je vzdálená kdoví kolik mil." Družice Starshine je zcela pasivní; tvoří ji dutá hliníková koule o průměru 0,48 m, jejíž povrch je osázen 878 kruhovými zrcátky z leštěného hliníku o průměru 25 mm; ty slouží k odrazu slunečního světla. Na leštění zrcátek, jejíchž polotovary vyrobili studenti v Utahu, se podílela mládež z dvacetí zemí světa. Jedno zrcátko bylo vyleštěno také v pražském planetáriu.

Počítá se s tím, že družice zanikne odporem atmosféry přibližně za 6 až 8 měsíců. NASA však přislíbil, že v průběhu jedenáctiletého slunečního cyklu budou podobné družice vypouštěny každoročně.

V odpoledních hodinách byla do nákladového prostoru sklopena parabolická anténa pro pásmo Ku, která slouží jednak jako radiolakační anténa při stíhání stanice ISS, jednak pro spojení přes družice systému TDRSS. Konec dne nastal ve 12:50 UT.

Jedenáctý den letu (5.-6. 6.) se Discovery nabízely dvě možnosti k návratu. Na floridském kosmodromu mohl přistát buď v 02:03 EDT (06:03 UT) nebo o oběh později, v 03:38 EDT (07:38 UT). Předpověď počasí nebyla nejhorší. Existovala jen vzdálená možnost přeháněk v okruhu 30 mil kolem letiště a ani síla bočního větru neměla překročit stanovené meze. Pohotovost pro záložní letiště na Edwards AFB nebyla proto ani vyhlášena. (S EAFB by se pro 7. června počítalo jen v případě, že by došlo k odvolání obou možností přistání na KSC dne 6. června).

Protože však se počasí na Kennedy Space Center i nadále vyvíjelo příznivě, byla využita již první možnost ukončení letu.

Po budíčku ve 20:50 UT zahájili astronauti poslední přípravy k sestupu a zaujali příslušná místa, v podstatě stejná, jako při startu. Pouze Barry si (podle plánu) vyměnil křeslo s Payetteovou. Kolem 02:15 UT byly uzavřeny dveře nákladového prostoru. Letová ředitelka pro sestup Linda Hamová kolem 04:30 UT naposledy zhodnotila vývoj počasí na Floridě a pak dala souhlas se zahájením sestupu. Raketoplán otočil do polohy pro brzdicí manévr, jenž se uskutečnil v 04:54:09 UT nad Thajskem. Celkem 206 sekund akce obou motorů OMS snížilo rychlost družicového stupně o 105,2 m/s a raketoplán začal sestupovat do hustých vrstev atmosféry. Po standardním sestupu přistál ještě za tmy na dráze 15 letiště SLF na Cape Canaveral. Hlavní podvozek se dotkl betonu v 06:02:43 UT (02:02:43 EDT), o 15 sekund později ho následovalo příďové kolo a Discovery se zastavil v 06:03:39 UT. Celková doba letu činila 9 dní 19 h 13 min 01 s.

"Vítáme vás doma z prvního letu k mezinárodní kosmické stanici," přivítalo astronauty na Zemi houstonské středisko.

"Je to výborné, být zase doma," odpověděl velitel Rominger.

V průběhu dne byl družicový stupeň odtažen do haly č. 1 budovy OPF, kde začala jeho příprava k letu STS-103, plánovanému na říjen tr. Náplní mise bude údržba družicové observatoře HST.