ING.JAN DRNEC, KOSMOS KLUB MV SSM PRAHA
(Časopis Letectví + kosmonautika : L+K č. 26 / 1978)

Dva měsíce poté, co na stanici Saljut 6 pobýval polský kosmonaut M. Hermaszewski (viz L + K 54, 1978, č. 20, s. 784 : Druhý interkosmonaut mluví polsky), zavládl na bajkonurském kosmodromu opět typický předstartovní ruch. Připravoval se zde start Sojuzu 31, třetí kosmické lodě s mezinárodní osádkou organizace INTERKOSMOS. Členem hlavní osádky byl tentokrát občan NDR, kosmonaut-výzkumník podplukovník letectva Sigmund Jähn, jemuž velel kosmický veterán plukovník Valerij Fjodorovič Bykovskij. Záložní osádku pro tento let potom vytvořili velitel plukovník Viktor V. Gorbatko a ve funkci kosmonauta-výzkumníka podplukovník letectva NDR Eberhard Köllner. V této souvislosti je na místě připomenout svým způsobem překvapující skutečnost, že do záložních osádek pro první dva mezinárodní lety byli proti dosavadní praxi sovětské kosmonautiky jako velitelé jmenováni místo příslušníků armády civilní pracovníci, kteří se předcházejících letů zúčastnili jako palubní inženýři (N. N. Rukavišnikov a V. N. Kubasov).

Poslední předletové přípravy probíhaly na Bajkonuru bez jakýchkoliv potíží a závad. A tak nosná raketa s kosmickou lodí Sojuz 31 opustila startovací rampu v plánovaném čase - dne 26. srpna 1978 v 15.51.30 SEČ. Všechny tři její stupně pracovaly perfektně, takže se Sojuz 31 dostal za 530 s na dráhu ve výšce 196,6 až 243,7 km, s dobou oběhu 88,6 min a obvyklým sklonem 51,6°

Příprava ke spojení s komplexem Saljut 6 - Sojuz 29, obydleným kosmonauty Kovaljonkem a Ivančenkovem (jejich letu je věnován samostatný článek – viz. L+K č.5/1979 – Útok na beztíží pokračuje.), začala ještě před vyvezením Sojuzu 31 na startovací pozici úpravou oběžné dráhy tohoto komplexu. Korekční motory družicové stanice byly zažehnuty celkem třikrát, naposledy dva dny před startem Sojuzu 31.

Prvním důležitým manévrem nové kosmické lodě byla obvyklá dvouimpulsní korekce její dráhy na 4. a 5. oběhu, krátce po 22.00 SEČ. Nejprve byla rychlost lodě zvýšena o 6 m/s, potom ještě o 36 m/s. Výsledkem této korekce byl přechod Sojuzu 31 na montážní dráhu. Mezitím, přesně ve 22.28 SEČ, jej při přeletu území NDR poprvé zaměřila hvězdárna Bautzen. Tím první pracovní den třetí internacionální osádky v kosmu skončil a osádka se uložila ke spánku.

Program stanovený na 27. srpna vrcholil spojením se stanicí Saljut 6 a přestupem kosmonautů na její palubu. Pro splnění tohoto hlavního úkolu dne bylo nutné provést na 16. a 17. oběhu - po 13.00 SEČ - ještě druhý dvouimpulsní korekční manévr Sojuzu 31. Jím byla ukončena příprava k vlastnímu spojení, neboť ani kosmonauti na Saljutu 6 v této době nezaháleli a mj. zorientovali stanici tak, aby Sojuz 31 mohl zakotvit u jejího zadního spojovacího uzlu.

Letový plán předpokládal spojení obou těles v 17.38 SEČ, s dovolenou odchylkou ± 1 až 2 minuty, neboť tato operace je spojena s větším počtem dynamických procesů při sbližování lodě a stanice, jejichž průběh je těžké předem předpovědět s absolutní přesností. Navíc podle původních výpočtů vycházel okamžik spojení právě na hranici světla a stínu, což není z hlediska zrakového vnímání moc výhodné. Proto došlo k posunutí spojení na noc, aby si oči kosmonautů přivykly na tmu a aby byla lépe vidět signální světla.

Po 17. hodině SEČ 27. srpna oba kosmické objekty letěly nad Atlantikem a jejich komunikaci s řídicím střediskem přes družici typu Molnija postupně zajiš­ťovaly lodě AV SSSR „Boroviči", kotvící v jižním Atlantiku, „Kosmonaut Pavel Beljajev" u břehu západní Afriky a „Kosmonaut Vladimír Komarov" ve Středozemním moři. V okamžiku, kdy obě tělesa přelétala nad Kazachstánem hranici světla a stínu, dělila je vzdálenost 1200 m, při rychlosti sbližování 3,5 m/s; v té době již také byla v dosahu sovětských pozemních sledovacích stanic. Spojení kosmické lodě s družicovou stanicí se uskutečnilo v 17.37.37 SEČ nad Ulan-Ude (SSSR), když Sojuz 31 dokončoval svůj 18. a Saljut 6 již 5250. oběh, z toho 1151. oběh s Kovaljonkem a Ivančenkovem na palubě. Z technického hlediska byl spojovací manévr proveden skvěle, neboť Sojuz 31 na manévrování spotřeboval pouze třetinu svého paliva (méně než při spojení Sojuzu 30) a časová odchylka od plánovaného okamžiku doteku obou těles činila pouhé 23 s. Nově vytvořený komplex, složený ze dvou lodí a družicové stanice, obíhal Zemi ve výšce 342 - 360 km s periodou 91 min 24 s.

Následující dva oběhy komplexu byly vyhrazeny ukončení procesu mechanického přitažení a propojení elektrických a hydraulických systémů, prověrce hermetičnosti spojovacího uzlu a vyrovnávání tlaků v tělesech. Když začalo ve 20.30 SEČ poslední rádiové a televizní spojení se Zemí, hlavní osádka, sledována televizními kamerami, očekávala u pomalu se otvírajícího krytu přechodové komory již podruhé během svého dlouhodobého letu přátelskou návštěvu mezinárodní osádky. Tři hodiny po prvém spojení, přesněji ve 20.33 SEČ, vplul jako první do stanice Sigmund Jähn, následovaný Valerijem Bykovským. Členové třetí mezinárodní osádky potom „hospodářům" předali mj. zvláštní výtisk deníku Izvěstija, knihy o NDR a hodinky s věnováním. Poté následovala tradiční společná večeře a po ní pracovní činnost, plánovaná na zbytek dne - konzervace Sojuzu 31 a vybalování dovezeného materiálu; obojí se protáhlo přes půlnoc, takže kosmonauti ulehli k zaslouženému odpočinku až v 01.00 SEČ 28. srpna.

Stejně jako v případě první a druhé mezinárodní osádky byl i pro V. Bykovského a S. Jähna připraven sedmidenní pracovní pobyt na Saljutu 6. Těžiště jejich činnosti mělo spočívat především v realizaci společných výzkumu a experimentů, týkajících se kosmické medicíny, biologie, technologie a sledování Země (viz tab. 1). K jedinému vážnějšímu programovému přesunu došlo hned 28. srpna, kdy kosmonauti mimo plán (po dohodě s řídicím střediskem) pozorovali a fotografovali neobyčejné seskupení a zbarvení oblaků nad oblastí poblíž Antarktidy. Na tento dosud nepozorovaný přírodní úkaz poprvé upozornila hlavní osádka již v den startu Sojuzu 31.

Již z přehledových tabulek I a II je zřejmé, že pracovní náplň třetí mezinárodní osádky byla značně rozsáhlá a náročná, a vyžadovala proto vysoké fyzické a duševní nasazení jak při pozemské přípravě, tak při vlastní práci na stanici. Vždyť jen experimentů bylo pro tuto expedici připraveno tolik, kolik pro obě předchozí mezinárodní osádky dohromady. Pracovní zatížení kosmonautů Bykovského a Jähna nejlépe ilustruje rozpis jejich pracovního programu na středu 30. srpna:

6.00 budíček;
6.12 - 6.17 kontrola systémů komplexu a společná snídaně;
7.40 - 7.53 experimenty Látková výměna a Audio;
9.13 - 9.28 experimenty MKF-6 a Polarizace;
10.46 - 11.03  společný oběd  a po něm pokračování obou předchozích experimentů spolu s experimentem Biosféra;
16.53 televizní reportáž o experimentu Berolina;
17.05 experimenty Růst bakterií a Zesítění;
17.10 společná večeře;
17.50 experimenty Audio a Reportér;
20.04 - 20.18 experiment Polární záře;
21.00 - 6.00   ukončení pracovního dne a spánek.

Z tohoto dílčího rozvrhu lze vyčíst, že vedle hlavní pracovní činnosti kosmonauti měli ještě určitou časovou rezervu na nezbytné lékařské vyšetření, fyzická cvičení, osobní hygienu a osobní volno.

S ohledem na omezenou životnost některých systémů dopravní lodě Sojuz - 90 dnů v sestavě s družicovou stanicí - bylo již dříve rozhodnuto, že se V. Bykovskij a S. Jähn vrátí na Zemi v Sojuzu 29, aby mohl být zajištěn bezpečný návrat hlavní osádky po ukončení jejího dlouhodobého letu (skutečná délka letu byla 140 dnů). A tak v rámci příprav k návratu kosmonauti 29. srpna demontovali individuální křesla v Sojuzu 31 a instalovali je v návratové kabině Sojuzu 29.

Den před plánovaným přistáním třetí internacionální osádky, 2. září, kosmonauti prověřovali činnost palubních systémů a pohonné jednotky lodě a spolu s řídicím střediskem inventarizovali zásilku, připravenou k přepravě na Zemi. Kontejnery s filmovými kazetami, kapsle s látkami získanými při technologických experimentech, nádobky s biologickými objekty aj. při ní byly pečlivě umísťovány do návratové kabiny, s přihlédnutím k zachování příslušného těžiště. Kromě výsledků své vlastní práce Bykovskij s Jähnem přivezli i dílčí výsledky práce základní osádky, včetně dopisů rodinám a přátelům.

Závěrečný den třetího internacionálního letu začal budíčkem ve 4.00 SEČ 3. září. Po něm následovala ranní hygiena, snídaně a kontrolní prověrka palubních systémů obou Sojuzů. Pak se kosmonauti rozloučili a v 6.17 SEČ uzavřeli průlez mezi Saljutem 6 a Sojuzem 29. Krátce poté se Bykovskij a Jähn oblékli do skafandrů a věnovali se komplexní kontrole hermetičnosti spojovacích uzlů a připravenosti systémů lodě. Když se třídílný komplex pohyboval nad územím sovětského Dálného východu v oblasti Ussurijska, byl v 9.20 SEČ vydán povel k rozpojení. Po oddělení bylo úkolem mezinárodní osádky na Sojuzu 29 pomocí fotoaparátu Praktica EE-2 pořídit bočním okénkem lodě sérií fotografií komplexu Saljut 6 - Sojuz 31, převedeného do stabilizovaného režimu (rovnoměrně se otáčel v jedné rovině). V 11.52.8,8 SEČ byl nad jižním Atlantikem zažehnut na 215,3 s hlavní motor Sojuzu 29 a tím se kosmická loď dostala na sestupnou dráhu. Před vstupem do hustých vrstev atmosféry došlo ve 12.10 SEČ nad Súdánem, ve výšce asi 184 km a vzdálenosti 3000 km od místa přistání, k rozdělení lodě na tři konstrukční celky. Návratová kabina pak pronikla ve 12.18 SEČ do atmosféry a bylo s ní na obvyklou dobu ztraceno spojení; obnoveno bylo po šesti minutách, ve výšce přibližně 45 km a vzdálenosti 500 km od přistávací oblasti. Několik minut poté byl odpálen kryt padákového kontejneru a malý výtažný padák uvedl do činnosti hlavní padákový systém. Ve 12.25.18 SEČ, ve výšce kolem 10 km, se nad přistávací kabinou rozevřela kopule hlavního padáku.

Po klidném sestupu Sojuz 29 ve 12.41.15 SEČ měkce přistál v západní oblasti území SSSR, asi 140 km jihovýchodně od kazašského města Džezkazganu. Z kabiny, ležící na boku, jako první vystoupil V. Bykovskij a po něm S. Jähn. Následovalo tradiční písemné zvěčnění na ožehnutou návratovou kabinu a 33 min po přistání slavnostní mítink v Džezkazganu. Ještě týž den - po hodinovém letu Tu-134 - osádku přivítali na kosmodromu Bajkonur. Vřelého přijetí se kosmonautům dostalo i ve Hvězdném městečku, kam se vrátili 11. září.

Návratem třetí mezinárodní osádky z kosmického letu trvajícího 188 hod 49 min 45 s byl ukončen první cyklus mezinárodních pilotovaných letů programu INTERKOSMOS. Na svou velkou příležitost nyní čekají vybraní kandidáti z BLR, Kuby, MLR, MoLR a RSR, kteří se od března letošního roku podrobují náročnému výcviku ve Hvězdném městečku.

Hlavní osádka kosmické lodě Sojuz 31: velitel plukovník Valerij Fjodorovič Bykovskij a kosmonaut-výzkumník podplukovník letectva NDR Sigmund Jähn

Dvojnásobný hrdina SSSR V. F. Bykovskij se narodil 2. 8. 1934 v Pavlovském Posadě, městě ležícím v Moskevské oblasti. Po dokončení kačinského vojenského učiliště A. F. Mjasnikova v roce 1955 sloužil v různých leteckých jednotkách Sovětské armády. V roce 1960 byl vybrán do legendárního „gagarinovského" oddílu kosmonautů. Svůj první kosmicky let uskutečnil v červnu 1963 na palubě lodě Vostok 5. V roce 1968 ukončil dálkové studium vojenské letecké akademie N. J. Žukovského. Po úspěšné obhajobě kandidátské disertace v roce 1973 získal titul kandidáta technických věd. V září 1976 absolvoval jako velitel lodě Sojuz 22 svůj druhý kosmický let, realizovaný v rámci programu INTERKOSMOS. V. F. Bykovskij je ženatý, manželka Valentina pracuje v Muzeu Hvězdného městečka. Jeho synové, patnáctiletý Valerij a třináctiletý Sergej, studují na střední škole.

Sigmund Jähn se narodil 13. 2. 1937 ve vesnici Rautenkranz (Poznámka M.F.: rodná obec prvního německého kosmonauta leží cca 12 km severně od hraničního přechodu mezi ČR a SRN - Kraslice - Klingenthal. V současnosti je v obci Morgenröthe-Rautenkranz umístěno Deutsche Raumfahrtausstellung – Muzeum kosmických letů. Konají se zde výroční setkání německých kosmonautů). V roce 1951 se začal učit typografem a diplom odborného tiskaře získal v Klingenthalu. Službu v ozbrojených silách NDR nastoupil v roce 1955. Po absolvování důstojnické vysoké školy vojenského letectva a protivzdušné obrany Franze Mehringa získal v prosinci 1958 za vynikající zvládnutí letecké techniky a pilotáž vrtulových i reaktivních letadel hodnost podporučíka. Ve svých 26 letech se stal náčelníkem pro leteckou taktiku a střelbu ve stíhacím leteckém pluku. V letech 1966 až 1970 studoval na vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v SSSR. Po návratu si obnovil kvalifikaci stíhacího pilota I. třídy a zastával odpovědné funkce v letectvu Národní lidové armády NDR. Je nositelem titulu Zasloužilý vojenský letec NDR a má nalétáno 1225 hodin. Na svůj kosmický křest se připravoval od prosince 1976 ve skupině prvních šesti interkosmonautů. S. Jähn je ženatý, manželka se jmenuje Erika, a má dvě dcery -dvacetiletou Marinu a dvanáctiletou Gretu.

Záložní osádka Sojuz 31: velitel plukovník Viktor Vasiljevič Gorbatko a kosmonaut-výzkumník podplukovník letectva NDR Eberhard Köllner.

Dvojnásobný hrdina SSSR. V. V. Gorbatko se narodil 3. 12. 1934 ve vesnici Vency-Zarja, Kavkazská oblast v Krasnodarském kraji. Po ukončení střední školy v roce 1952 navštěvoval základní vojenskou leteckou školu a v následujícím roce Batajske letecké učiliště. Po jeho absolvování v roce 1956 sloužil u různých jednotek sovětského letectva. V roce 1960 se stal členem prvního oddílu kosmonautů. Dálkově vystudoval vojenskou leteckou akademii N. J. Žukovského. V říjnu 1969 se zúčastnil skupinového letu lodí Sojuz 6, 7 a 8 jako inženýr-výzkumník na Sojuzu 7. Při druhém kosmickém letu v únoru 1977 pracoval jako velitel komplexu Saljut 5-Sojuz 24. Gorbatko je ženatý, manželka Valentina je lékařkou, a má dcery Irinu (21 let) a Marinu (12 let).

Eberhard Köllner se narodil 29. 9. 1939 ve Stassfurtu. Po ukončení základní školy se vyučil zámečníkem. Před vstupem do Národní lidové armády v roce 1958 pracoval v automobilce Karla Liebknechta v Magdeburgu. Na důstojnické vysoké škole vojenského letectva a protivzdušné obrany F. Mehringa získal odbornost stíhacího pilota. Po absolvování školy zastával odpovědné funkce v různých leteckých složkách. Rovněž úspěšně zvládl studium na sovětské vojenské letecké akademii J. A. Gagarina. Je pilotem 1. třídy a na svém kontě má více než 1 000 letových hodin. Kromě toho získal za své zásluhy titul Zasloužilý letec NDR. Ve Hvězdném městečku prošel od prosince 1976 úplnou přípravou na pilotovaný kosmický let programu INTERKOSMOS. E. Köllner je ženatý, manželka pracuje jako lékařsko-technická asistentka, a má dvě děti ve věku 12 a 5 let.

EXPERIMENTY TŘETÍ MEZINÁRODNÍ OSÁDKY NA SALJUTU 6

Experiment Audio si kladl za cíl určení vlivu komplexu faktorů kosmického letu na sluch kosmonautů a analýzu hladiny hluku na stanici. V první části experimentu si jeden z kosmonautů nasadí sluchátka přenosného audiometru Elbe (hmotnost přístroje 2 kg), pracujícího ve frekvenčním rozsahu 500 až 6000 Hz, a druhý člen osádky pomalu zvyšuje či snižuje intenzitu měřicího tónu. Do záznamové karty se potom uvádí naměřená hodnota hladiny prahové slyšitelnosti. Stejné měření se opakuje celkem šestkrát (odděleně pro levé a pravé ucho), přičemž se používá šesti tónu různých frekvencí. Porovnání získaných výsledků s pozemskými měřeními ukáže, zda a jak se v průběhu pracovního dne na oběžné draze mění sluchová citlivost kosmonautů. Druhá část experimentu spočívá v měření okamžitých zvukových hladin šumového pozadí stanice pomocí speciálně upraveného impulsního hlukoměru o hmotnosti 3,5 kg a oktávového filtru.

Úkolem experimentu Čas (Zeit) bylo zjistit, jak mohou kosmické podmínky ovlivnit subjektivní pocity času u kosmonautů. Experiment se skládá ze tří dílčích zkušebních variant, plánovaných na 10.00 a 21.00, při nichž se používá elektronických ručních stopek Ruhla. Při pokusu nejprve jeden kosmonaut zapne světelný indikátor na panelu a druhý kosmonaut jej musí co možná nejrychleji zhasnout. Poté je třeba zhasnout indikátor přesně za 10 s, bez pohledu na hodinky. Při poslední variantě pokusu musí kosmonaut porovnat dva časové intervaly a určit jsou-li stejné, popř. který z nich je větší. Jeden časový interval je stabilní (9 s), druhý se může měnit v rozmezí od 4 do 14 s. Srovnání těchto zkoušek s předletovými umožní posoudit, do jaké míry se při kosmickém letu mění schopnost člověka rychle reagovat, hodnotit určené časové období a porovnávat různé časové intervaly.

V průběhu experimentu Řeč (Sprache) se zjišťovala frekvence a amplituda časových charakteristik řeči kosmonauta NDR při vyslovování jedné a téže fráze v průběhu letu, v tomto případě čísla 226 (aby nedošlo k záměně s jinými číslicemi, čte se na rozdíl od běžné praxe ,,zwo sechs und zwanzig"). Kvantitativní a kvalitativní analýza nahrávky na magnetofonovém pásku umožní objektivně hodnotit emocionální stavy kosmonauta v různých fázích kosmického letu.

Experiment Chuť (Geschmack) byl pokračováním stejného pokusu z letu druhé internacionální osádky. Pomocí polského přístroje Elektrogustometr-1 se vyšetřovaly změny chuťových pocitů podle metodiky rozpracované specialisty PLR, SSSR a NDR.

V experimentu Anketa (Befragung) kosmonauti vyplňovali již dříve zpracovaný lékařsko-psychologický dotazník, doplněný psychology NDR o jednačtyřicet otázek, zaměřených zejména na stravu a potřebu vody, spánek a sny, vidění, slyšení, vůni, pohyb, řeč, pracovní nástroje, oblečení a estetiku. Toto subjektivní vyšetření je součástí studia vlivu specifických podmínek kosmického letu na psychologický stav a pracovní činnost kosmonautů.

Při experimentu Odpočinek (Freizeit), který je obdobou experimentů z programu předešlých dvou internacionálních osádek, sledovali kosmonauti na palubním videomagnetofonu Vatra zábavný televizní program NDR a hodnotili jej podle speciálního dotazníku.

Experiment Tkáňová kultura (Gewebekultur) je součástí studia otázek přizpůsobování životních procesů kosmickým podmínkám. Objektem zkoumání zde byly buňky tkání čínského křečka (Cricetulus griseus). Konzervované tkáňové kultury (teplota 4 °C) byly na Saljut 6 dopraveny v přístroji Einsatz, umístěném v přepravním termostatu. Na družicové stanici byl přístroj Einsatz, se čtyřmi nádobami naplněnými živným roztokem, na jejichž vnitřních stěnách zmíněné buňky rostou, přeložen do palubního termostatu. Zde probíhalo po dobu pěti dnů při teplotě 37 ºC vyživování tkáně a dělení buněk. Potom byla životní činnost buněk přerušena a po návratu na Zemi byly letové vzorky porovnávány s pozemskými. Zhodnocení pokusu přispěje i k objasnění lékařsko-biologických otázek, týkajících se dlouhodobých pilotovaných letů.

Za experimentu Růst bakterií (Bakterienwachstum) mělo být - za předem přesně vymezených podmínek - vypěstováno asi osm jednobuněčných bakteriálních kultur, se dvěma různými typy látkové výměny. Tyto mikroorganismy využívají pro svůj růst a vývoj jako zdroj uhlíku metan a v průběhu kosmického letu vytvoří mnoho generací. Na nich se později na Zemi při dalších výzkumech prokáže, zda tyto kultury v beztížném stavu vybudovaly atypické membrány, či byla vnitřní struktura buněk změněna jiným způsobem, případně zda vznikla zvláštně rovnoměrná struktura vnitrobuněčných orgánů. Nelze ovšem vyloučit, že kosmické podmínky nemají na růst těchto mikroorganismu vůbec žádný vliv, neboť experimenty toho druhu jsou v kosmu zcela nové. Pokus má současně přispět k lepšímu porozumění a efektivnímu řízení biotechnických procesů při velkovýrobě.

Experiment Zesítění (Vernetzung) zjiš­ťuje, jak působí beztížný stav na geometrii, slučovací mechanismus a stabilitu struktury při zesítění mikroorganismů ve vodních roztocích se syntetickými polymery. Tato otázka je rovněž velmi důležitá pro další vývoj biotechnologie. Přísluš­né fyzikálně chemické procesy totiž nejsou ještě dokonale prozkoumány, neboť na výzkum vedlejších elementárních procesů v pozemských laboratořích rušivě působí zemská přitažlivost.

V programu experimentu Látková výměna (Stoffwechsel) byly zkoumány výtrusy mikroorganismů s jednoduchou buněčnou strukturou (Bacillus subtilis). Vědce, kteří tento kosmický pokus připravili, zajímá především jaká je minimální energie nezbytně nutná pro zachování struktury buněk organismů, a zda se sníží, přestane-li na ně působit zemská přitažlivost. Aby mohl byt tento problém objasněn, zkoumal se při použití přístroje Jena přírůstek bakterií za jinak stejných podmínek v pěti různých koncentracích živných látek.

Experiment Berolina byl logickým pokračováním experimentu Morava-S a Siréna, realizovaných první a druhou internacionální osádkou. Zahrnuje celkem šest dílčích pokusů, při nichž se zkoumal vliv stavu beztíže (a mikrogravitace) na průběh technologických procesů a na vlastnosti amorfních látek a Krystalů, získaných v elektrických pecích Splav-01 a Kristall:

- Experiment Krystalizace (Kristallisation) umožňuje tavením slitiny vizmutu a antimonu (s nepatrným podílem antimonu), umístěné v uzavřené křemenné ampuli, a jejím následným programovým chlazením získat v zařízení Kristall válcovou formou monokrystalu s libovolnou krystalografickou orientací.

- Experiment Rekrystalizace (Rekristallisation) předpokládá posouzení řízeného tuhnutí taveniny telluridu olovnatého (PbTe) v zařízení Splav-01, jímž vzniká v uzavřené křemenné ampuli homogenní krystal výchozí sloučeniny.

- Při experimentu Sublimace (Sublimation) se zpracovává v zařízení Kristall také tellurid olovnatý, ale monokrystal se v tomto případě vytváří přes plynnou fázi, usazováním molekul odpařeného výchozího materiálu na zárodečném krystalu v uzavřené křemenné ampuli.

- U experimentu Pohyb plynné fáze (Gasphasetransport) je objektem zájmu polykrystal germania, jenž se při ohřevu v zařízení Splav-01 odpařuje a reaguje s plynem uvnitř křemenné ampule (celkem bylo použito pěti ampulí s tlakem plynové náplně od 50 kPa do 1 MPa). V důsledku nestability chemické sloučeniny germanium-plyn (rovnováha chemické reakce obou komponent je závislá na teplotě) dochází k jejímu opětovnému rozložení a na zárodečném krystalu se potom vytváří po dobu asi 30 hodin Monokrystal čistého germania.

- Experiment Tvarový růst (Formzüchtung) se rovněž zabývá tavením a řízeným tuhnutím slitiny vizmutu a antimonu v zařízení Kristall, na rozdíl od předchozího pokusu však zde monokrystal roste v požadované vnější formě.

- Experiment Sklo (Glas) je zaměřen na tavení a tuhnutí speciálního skla v zařízení Splav-01; pokus trvá asi 20 hodin.

Experiment Urychlení (Beschleuningun) se týkal kvantitativního vyšetřování vlivu mikrogravitace (vznikající na družicové stanici v důsledku jejího pohybu) na průběh technologických,fyzikálních a psychologických procesů. Za tím účelem sovětští specialisté vypracovali měřicí metodiku a zkonstruovali přístroj DU-2, který slouží k vizuálnímu měření malých zrychlení pozorováním kmitů kyvadla, zavěšeného na křemenném torzním vláknu.

Cílem experimentu Reportér (Reportér) byla fotografická dokumentace jednotlivých etap společného kosmického letu, a to jak událostí a jevů, tak činnosti kosmonautů. Současně s tím se při pořizování dokumentárních snímků prověřovala funkce malé jednooké zrcadlovky Praktica EE-2, speciálně uzpůsobené pro použití v kosmu. Fotoaparát je vybaven automatikou, která při předvolené cloně a citlivosti filmu okamžité bez zásahu nastavuje dobu osvitu. Tento přístroj se může ukázat jako velmi vhodný např. pro snímkování klíčových fází spojovacího manévru, oddělování kosmických těles a pro fotografování dílčích konstrukčních prvků, ukazatelů přístrojů a průběhu experimentů.

Při práci s multispektrální kamerou MKF-6M se tentokrát plánovitě snímkovaly jak vybrané jižní oblasti NDR (okolí Karl-Marx-Stadtu a Drážďan), tak zku­šební oblasti na území SSSR a dalších socialistických států. Souběžně s multispektrálním snímkováním z kosmu probíhalo letecké fotografování, sondáž z vrtulníků a pozemsky průzkum ve vybraných zkušebních oblastech. Tento experiment, zahrnující rovněž snímkování světových oceánů a atmosférických jevů, je součástí dlouhodobého programu řešení řady vědeckých úkolů pro národní hospodářství.

Podstatou experimentu Biosféra (Biosphäre) byly vizuální metody průzkumu Země. Kosmonauti pozorovali např. prašné a kouřové clony, které zastírají průmyslová centra, oceánské vztlakové oblasti a další zajímavé meteorologické a atmosférické jevy. Tato pozorování, přesně a podrobně zaznamenávaná do palubního deníku a dokumentovaná fotograficky kamerou středního formátu Pentacon six-m, speciálně upravenou pro použití při kosmickém letu, pomohou dále zdokonalit metody dálkového průzkumu Země z kosmu.

V rámci experimentu Polarizace (Polarisation), připraveného sovětskými odborníky, se prováděl výzkum polarizace slunečního záření v zemské atmosféře pomocí vizuálního polarizačního analyzátoru VPA-1. V popředí zájmu bylo mj. posouzení vlivu atmosféry a povrchu Země na přesnost zaměření vědecké aparatury.

Experiment Polární záře (Polarlicht), který zahrnoval vizuální pozorování tenké struktury polárních září, jejich pulsací, zvláštního zbarvení, dlouhých paprsků apod., je dalším příspěvkem k objasnění podstaty těchto magnetosférickych a geofyzikálních jevů.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Fotografie k článku „Potřetí mezinárodně“  a „Experimenty třetí mezinárodní osádky na Saljutu 6“ : (Snímky:  ČTK, archiv L+K)

1) Valerij Bykovskij (vpravo) a Sigmund Jähn na palubě Sojuzu 31 v prvních hodinách letu

2) Státní znak Německé demokratické republiky

3) Okamžik přechodu V. Bykovského (druhý zprava) a S. Jähna (vpravo) na palubu družicové stanice Saljut 6

4) Snímek z tiskové besedy uspořádané na palubě stanice Saljut 6 dne 29. srpna 1978

5) Pohled do řídicího střediska v okamžiku startu nosné rakety se Sojuzem 31

6) Podplukovník Sigmund Jähn

7) Podplukovník Eberhard Köllner

8) Aparatura Kristall 1 s ovládacím panelem

9) Elektrická pec Splav 01

10) Přístroj Jena pro experiment Látková výměna

11) - 12) (MB) Dva mimořádně zdařilé záběry z přistání prvního kosmonauta NDR S. Jähna osvětlují techniku přistávání sovětských kosmických lodí. Na prvním snímku se Sojuz 29 blíží k závěrečné fázi přistání stabilizován na hlavním padáku - tedy již po oddělení brzdícího padáku a odhození tepelného štítu kabiny. Na pravém snímku je loď těsně před přistáním, kdy se zažehly brzdící rakety, zmenšující rychlost dopadu (L+K č.4/1979 str.156)

13) (MB) První kosmonaut NDR - státu, jehož občan díky sovětské technice pronikl do vesmíru - ukončil úspěšný let. Ještě autogram na vnější stěnu kosmické lodi...(L+K č.25/1978 str.999)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přepis článku: M.Filip, 21.4.2006

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Sojuz 31 ]