Ing. JAN DRNEC, Kosmos klub MV SSM Praha
(Časopis Letectví + kosmonautika : L+K č. 5 / 1979)

S blížícím se závěrem dlouhodobého kosmického letu J. Romaněnka a G. Grečka byl nejednou vysloven dohad, zda nedojde ke směně hlavních osádek tak říkajíc za letu, tj. bez převodu družicové stanice Saljut 6 do autonomního režimu letu. Díky dvěma spojovacím uzlům této stanice to bylo možné.

Nakonec k tomu nedošlo a Saljut 6 létal plného čtvrt roku neobydlen. Za důležitější se totiž považovalo provést nejprve analýzu technického stavu stanice a veškerého získaného materiálu, zejména lékařského, zaměřenou v prvé řadě na zajištění bezpečnosti při dlouhodobých letech, a detailně zhodnotit všechny kritické připomínky první základní osádky; na jejich podkladě se pak upřesňovaly metody a styl práce na družicovém komplexu.

Kromě toho byla věnována pozornost i některým technicko-organizačním aspektům přípravy dalšího využití Saljutu 6. Celé dva týdny např. probíhalo cvičení řídicího střediska v režimu práce s kosmonauty (vedle nepřetržité práce s řízením stanice v autonomním letu). Dále se kontroloval stav akumulátorů, dobíjených ze slunečních baterií, činnost základních a záložních systémů a zásoby kyslíku, vody a potravin na Saljutu 6. Před samotným startem další expedice byla ještě provedena korekce oběžné dráhy stanice, postupně se zapínaly různé systémy a agregáty (čerpadla, ventilátory) a prověřovala orientace a stabilizace stanice v prostoru.

Souběžně s tím také nabývaly na intenzitě přípravy nosné rakety s lodí Sojuz 29, která měla dopravit na Saljut 6 druhou základní osádku ve složení velitel plukovník V. V. Kovaljonok a palubní inženýr A. S. Ivančenkov. Oba dva mají za sebou několikaleté působení ve Středisku pro přípravu kosmonautů J. A. Gagarina. Vladimír Kovaljonok, který se narodil 3. března 1942 ve vesnici Běloje, v krupském okrese Minské oblasti, je činný ve Hvězdném městečku již od roku 1967. Alexandr Ivančenkov, narozený 28. září 1940 v městě Ivantějevka, v Moskevské oblasti, se ke kosmickým letům začal připravovat v roce 1970. Byl členem jedné ze záložních osádek projektu ASTP/ EPAS. Než byli oba jmenováni do hlavní osádky Sojuzu 29, pracovali spolu jako náhradníci pro Sojuz 26 a 27.

Ke startu jejich nosné rakety se Sojuzem 29 došlo 15. června 1978 ve 21.16.45 SEČ, když se Saljut 6 pohyboval asi 11 000 km před Sojuzem 29. Aby se dráhy obou těles patřičně sjednotily, byly nutné celkem čtyři korekční manévry, jejichž okamžiky provedení se stanovily na základě upřesnění parametrů oběžné dráhy. Vzhledem k nočnímu startu tyto korekce připadly na ráno a večer 16. června; vždy šlo o dvouimpulsní manévr. Řízený sbližovací proces měl potom standardní průběh, takže se oba kosmické objekty spojily téhož dne ve 22.58.14 SEČ (orientační čas, daný výpočtem, činil 22.58 SEČ) na osvětlené straně, nad východní částí území Sovětského svazu.

Po zachycení okamžitě následovalo přitahování a pevné mechanické spojení Sojuzu 29 se Saljutem 6, propojeni elektrického a hydraulického systému a metodická prověrka hermetičnosti spojovacího uzlu.

V okamžiku spojení byl Saljut na oběžné dráze 261. den a dokončoval 4118. oběh kolem Země. Nově vzniklý družicový komplex se přitom pohyboval ve výšce 338-368 km, s dobou oběhu 91,4 min a sklonem dráhy 51,6°.

První rádiová relace řídicího střediska s komplexem Saljut 6-Sojuz 29 začala 17. června 1978 v 01.49.11 SEČ, když ještě poklopy předního přechodového úseku nebyly otevřeny. Ovšem několik minut nato již Ivančenkov a po něm Kovaljonok sledováni televizní kamerou přestoupili na stanici.

Zde je čekal velmi bohatý a rozmanitý program vědeckých výzkumů a experimentů, dotýkajících se lékařství, biologie, technologie, sledování zemského povrchu a atmosféry, astrofyziky a technických záležitostí. Díky vysoké pracovní aktivitě kosmonautů a operativní součinnosti se specialisty v řídicím středisku byly všechny plánované i dodatečně zařazené úkoly, jež jsou shrnuty do tab. 1, v plném rozsahu splněny.

Druhá základní osádka Saljutu 6 mimoto také hostila dvě mezinárodní výpravy, realizované v rámci programu společných pilotovaných letů organizace INTERKOSMOS, které na základní osádku působily jako neoddiskutovatelný psychologický doping. První z nich se účastnil polský kosmonaut M. Hermaszewski, druhé kosmonaut NDR S. Jähn. Protože podrobnému popisu průběhu těchto internacionálních letů byly věnovány samostatné články, uveřejněné v L+K 54, 1978, č. 20 - Druhý interkosmonaut mluví polsky, s. 784 a č. 26, s. 1022 - Potřetí mezinárodně, je zbytečné znovu všechna fakta opakovat; přehledně jsou shrnuta v tabulce 2.

Pokud jde o společný pobyt na stanici, oba kosmonauti z druhé základní osádky Saljutu 6 přes vlastní povinnosti, dané letovým plánem, pomáhali dočasným hostům jak v zabydlování, tak při experimentech. Po nich zase, což se velice osvědčilo, odesílali na Zemi ke zpracování dílčí výsledky své práce. Tak bylo možné upřesňovat, případně rozšiřovat některé zvlášť důležité výzkumné a experimentální úkoly.

Jak rovněž dokazuje tab. 2. V. Kovaljonok a A. Ivančenkov za svého pobytu na Saljutu 6 "odbavili" též celkem tři bezpilotní nákladní lodě typu Progress.

Progress 2 odstartoval 7. července 1978 ve 12.26 SEČ, aby se po dvou dnech, 9. července ve 13.59 SEČ, připojil k zadnímu spojovacímu uzlu Saljutu 6. Jeho náklad obsahoval asi 300 položek o celkové hmotnosti zhruba 2 tuny. Podstatnou část zaujímaly kontejnery s potravinami (235 kg) a čerstvou vodou (18 l), což je padesátidenní zásoba pro dva kosmonauty nebo dvanáctidenní pro čtyřčlennou osádku, dále pak 4 regenerátory atmosféry (zásoba kyslíku pro dvě osoby na 80 dní), filmový materiál (124 kg), dodatečné přístroje, zařízení a nářadí (mezi nimi např. nová pec Kristall, dalekohled, magnetofon apod.), osobní věci pro osádku včetně pošty; k tomu je třeba připočítat ještě pohonné hmoty pro motory Saljutu 6 (613 kg) a nádrže se stlačeným vzduchem (46 kg).

Paralelně s vykládkou Progressu 2 specialisté pozemní služby připravovali nádrže motorové sekce k přečerpání pohonných hmot. Tato operace započala 19. července 1978, kdy byla přečerpána prvá složka - asymetrický dimetylhydrazin. 20. července bylo dokončeno doplnění druhého komponentu - oxidu dusičitého jakožto okysličovadla. Tankováni proběhlo z větší části bez účasti osádky, podle povelů ze Země.

K odpojení Progressu 2, do něhož kosmonauti přenesli nepotřebný materiál, došlo v 05.57 SEČ 2. srpna 1978. Po prověrce záložního systému sblížení a orientace v režimu autonomního letu byla nákladní loď 4. srpna navedena na sestupnou dráhu a poté nad danou oblastí Tichého oceánu v hustých vrstvách atmosféry zanikla.

S ohledem na materiální zajištění další pracovní činnosti na družicové stanici byl v rychlém sledu vypuštěn 7. srpna 1978 ve 23.31 SEČ Progress 3. Spojení se Saljutem 6 se uskutečnilo 10. srpna jednu hodinu po půlnoci SEČ. V tomto případě přepravovala nová nákladní loď pouze potraviny a vodu (mnohem větší množství než předcházející lodě), aparaturu a materiály pro vědecké výzkumy, výměnné prvky systému zabezpečení životních podmínek, kontejner s poštou aj. Na přání Ivančenkova byla na stanici též dopravena kytara pro zpestření volných chvil. Kosmonauti museli tedy přenést z Progressu 3 více než 1 tunu předmětů. Poprvé tak loď této řady nesloužila k přepravě pohonných hmot.

Dne 17. srpna 1978 bylo motorů Progressu 3 využito ke korekci oběžné dráhy komplexu. O čtyři dny později se loď, naplněná demontovaným zařízením, oddělila od Saljutu 6 a v období do řízeného zániku 24. srpna ji technici řídicího střediska využívali ke zkouškám hlavních palubních systémů a agregátů.

Progress s pořadovým číslem 4 vzlétl na oběžnou dráhu v 00.09 SEČ 4. října, s cílem doplnit nádrže pohonných hmot Saljutu 6, obohatit jídelníček kosmonautů a dopravit na stanici především novou přístrojovou techniku, zařízení a prostředky osobní hygieny. V nákladu samozřejmě nechyběla ani nejvíce očekávaná poštovní zásilka.

Progress 4 zakotvil u volného zadního spojovacího uzlu Saljutu 6 dne 6. října v 02.00 SEČ. Při vykládce asi 1200 kg materiálu se už u osádky projevila zkušenost s touto činností, neboť celá akce proběhla dvakrát rychleji než bylo plánováno.

Opětné plnění pohonných hmot bylo nutné vzhledem ke korekčním manévrům stanice a udržování orientace komplexu při některých experimentech. Automatický proces přečerpávání obou složek pohonných hmot byl potom dokončen 13. října. Mimo to, s přihlédnutím k dalšímu autonomnímu letu Saljutu 6, se uskutečnily 19. a 20. října 1978 dvě korekce dráhy komplexu pomocí motorů Progressu 4.

Ten se pak od stanice odpojil 24. října ve 14.07 SEČ a byl podroben ještě plánovaným testům. Krátce po zažehnutí brzdicího motoru, k čemuž došlo 26. října 1978 v 17.28 SEČ, nákladní loď s obsahem asi 850 kg odpadu shořela v atmosféře Země.

Přestože je člověk schopen přivyknout - jak se ukazuje - těžkým kosmickým podmínkám a žít ve stavu beztíže velmi dlouho, přece jen ho to vždy potáhne na rodnou planetu. A výjimkou nebyli ani Kovaljonok s Ivančenkovem. Se zcela pochopitelnou radostí začali oba dva 30. října, v 137. den svého pobytu na oběžné dráze kolem Země, přenášet a ukládat do návratového modulu Sojuzu 31 (záměna transportních lodí s třetí internacionální osádkou Bykovskij-Jahn; viz L+K 54, 1978, č. 26, s. 1023 - Potřetí mezinárodně) veškerý nashromážděný materiál: kazety s filmy, kontejnery s biologickými objekty a vzorky odebrané krve, ampule obsahující vzorky nových materiálů, letovou dokumentaci s poznámkami apod., neboť nadešel čas jejich návratu na Zemi.

Protože se ani tentokrát nepředpokládala přímá směna osádek a přednost dostal opět důkladný poletový rozbor, bylo nutné, aby kosmonauti připravili stanici k letu v autonomním režimu. Vedle konzervace palubních systémů Saljutu 6 Kovaljonok a Ivančenkov rovněž sestavovali přesný seznam vybavení stanice, včetně jeho rozmístění. V odpoledních hodinách 31. října bylo pak na programu mj. odkonzervování Sojuzu 31 a prověrka jeho systémů a agregátů. Veškeré práce na družicovém komplexu, bezprostředně související s návratem druhé základní osádky, skončily v předposlední den letu, 1. listopadu 1978.

Ráno následujícího dne se kosmonauti rozloučili se Saljutem 6 a přešli do Sojuzu 31. V 08.47.12 SEČ 2. listopadu 1978 se objekty začaly od sebe odpojovat a postupně vzdalovat. Dva oběhy po tomto manévru byl v 11.15.17 SEČ - jako vždy nad Atlantikem - na 200 s zažehnut brzdicí motor, v důsledku čehož kosmická loď přešla na sestupnou dráhu; rychlost Sojuzu 31 se po zážehu motoru změnila o 120 m.s-1. Za 18 minut poté došlo nad Afrikou, severně od rovníku, k rozdělení lodě. Nepřímým důkazem provedení této operace bylo zapojení krátkovlnného vysílače návratové kabiny Sojuz 31. V této chvíli dělilo osádku od vstupu do hustých vrstev atmosféry asi 6 až 7 minut. I tato závěrečná fáze sestupu probíhala přesně podle programu.

Návratová kabina Sojuzu 31 s kosmonauty potom přistála měkce 2. listopadu 1978 ve 12.05 SEČ, asi 180 km jihovýchodně od města Džezkazganu. V místě přistání vládlo typické podzimní počasí -bylo chladno, pošmourno a vál mírný vítr. Jako první vystoupil na pevnou zemi Kovaljonok, následovaný Ivančenkovem. Oba kosmonauty uložili na nosítka, nikoliv však pro špatný stav, ale proto, aby první minuty přivykání k zemské tíží absolvovali v klidu. Následující předběžné lékařské vyšetření ukázalo, že Kovaljonok s Ivančenkovem přestáli dlouhodobý let dobře. Po kratší přestávce v Džezkazganu byli kosmonauti večer uvítáni na kosmodromu Bajkonur.

Readaptace členů druhé základní osádky Saljutu 6 po letu trvajícím 139 dnů 14 h 48 min 15 s (což je samozřejmě nový světový rekord) probíhala nad očekávání snadno, rychle a bez komplikací, takže nic nebránilo tomu, aby lékaři dali souhlas k jejich návratu do Hvězdného městečka již 14. listopadu 1978. Slavnostního uvítání kosmických rekordmanů se zde zúčastnili mj. také kosmonauti M.Hermaszewski z PLR a S. Jähn z NDR.

Komentář jednoho z konstruktérů družicové stanice Saljut 6 a současně jednoho z vedoucích představitelů sovětských pilotovaných programů dr. K. P. Feoktistova:

(Časopis Letectví + kosmonautika : L+K č. 5 / 1979)

Když jsme posuzovali práci V. Kovaljonka a A. Ivančenkova, zaznamenali jsme, že v posledních měsících letu pracovali jistěji, lehčeji a operativněji než na začátku. To jakoby ne zcela souhlasilo s tradiční představou o adaptaci organismu na podmínky kosmického letu. Jak je však vidět, věc není tak jednoduchá. Je třeba přivykat nejen určitému nepohodlí, spojenému s beztížným stavem, s omezeným prostorem stanice, ale i k změněnému rytmu života, k namáhavé a v podstatě nepřetržité práci. K tomu je také třeba určitý čas, podle všeho ne zanedbatelný.

Lékaři nepochybně vysloví k této problematice své názory a doporučení, ale konstruktéry kosmických systémů, tvůrce vědecké aparatury a autory výzkumných programů vysoká pracovní schopnost osádky naladila optimisticky. Stejně jako v každé profesi, i v profesi kosmonauta mnoho závisí na zvycích, zkušenostech, na osobním vztahu k vykonávané práci. Kovaljonok a Ivančenkov se v tomto směru na stanici Saljut 6 chovali jako opravdoví hospodáři.

Neobyčejně důležitá je i technická stránka přípravy dlouhodobých letů. I zde existují specifické zvláštnosti. Stroje, pracující na Zemi, jsou obvykle pod dohledem lidí, kteří je mohou zastavit, prohlédnout, opravit nebo vyměnit libovolnou součást. Družicová stanice je komplex strojů, pracujících ve složitém souboru, stovky přístrojů a systémů, a navíc neméně složitá technika, zabezpečující splnění celého programu beze zbytku pilotované a nákladní lodě, včetně prostředků jejich řízení. Rukou však nelze do větší části tohoto komplexu vůbec zasáhnout. Ale kosmická technika, stejně jako pozemská, nepracuje věčně. Přitom pravděpodobnost poruchy jednotlivých systémů s časem přirozeně vzrůstá. Lze říci, že dlouhodobý let je prověrkou odolnosti celého kosmického komplexu. Taková prověrka se samozřejmě neprovádí živelné, ale na základě důkladných propočtu různých možností. Ale i přesto se při provozu nezřídka setkáváme s nepředvídanými okolnostmi.

S prací komplexu Saljut 6 jsme plně spokojeni. Z hlediska techniky vše odpovídá výpočtům a předpokladům, které byly dány při projektování stanice a lodí. S nepředvídanými komplikacemi jsme se nesetkali. To však nelze chápat tak, že by nedostatky vůbec nebyly. Za rok se v jakémkoli zařízení mohou objevit nejrůznější závady. A tak se proto čas od času prováděly opravy i na Saljutu 6.

Spolehlivost je jeden ze základních principů, kterými je třeba se řídit při navrhování kosmické techniky. A ta je rok od roku stále dokonalejší. Samotný Saljut 6 se značně odlišuje od svých předchůdců, přičemž rozdíly jsou markantní a principiální. Z nich bych vyzdvihl tři, mající zvláštní význam pro prodlužování kosmických letů. Zaprvé, na Saljutu 6 se používá orientovatelných panelů slunečních baterií. Zajišťují značně vyšší příkon energie bez potřeby natáčení stanice v prostoru při dobíjení baterií. Je jasné, že na energetických možnostech přímo závisí objem mnoha důležitých prací.

Za druhé, Saljut 6 se prakticky po celou dobu nacházel v orbitální orientaci, to je v poloze nejvýhodnější pro pozorování zemského povrchu a horizontu. Toho bylo dosaženo díky využití gravitační stabilizace, tj. gradientu gravitačního pole Země.

A nakonec nejpodstatnější nový rys Saljutu 6 - druhý spojovací uzel. Umožnil pronikavě prodloužit dobu letu a tedy i možnosti provádění vědeckých výzkumů a experimentů pro potřeby národního hospodářství. Toto řešení, zdánlivě čistě technického charakteru, sebou přineslo principiální a kvalitativní změny programu letu. Díky druhému uzlu se do kosmického komplexu, kromě samotné stanice a pilotované lodě hlavní expedice, začleňovaly jak další pilotované lodě Sojuz, tak nákladní lodě Progress. Tím bylo umožněno doplňování zásob nezbytných pro zajištění života, doprava nářadí pro opravu a preventivní údržbu systémů a přístrojů pro provádění experimentů.

Dříve bylo možno na stanici rozmístit 1,5-2 tuny techniky, potřebné pro realizaci výzkumného programu. Čtyři Progressy, které Saljut 6 přijal, dopravily na oběžnou dráhu mnoho dodatečné vědecké aparatury, technologických zařízení, často značně rozměrných a hmotných.

Podstatná však není jen hmotnost přepravovaného materiálu. V průběhu dlouhodobého letu se objevují nové podněty, rodí se zajímavé myšlenky, vzniká potřeba provést dříve neplánované pokusy. Přínosem je pak také to, že ještě před skončením expedice se na Zemi mohou zhodnotit výsledky experimentů provedených na oběžné dráze.

V rodině Saljutů zaujal její šestý představitel zvláštní místo - je to první stanice druhé generace. Její provoz potvrdil uskutečnitelnost dlouhodobých letů, zásadní možnost směny osádek během letu, rozšiřování programu výzkumů nejen od letu k letu, ale i operativně v jejich průběhu. Existence dodatečného spojovacího uzlu vede i k promýšlení obecnějšího plánu. Není vyloučeno, že v budoucnosti vzniknou celé bloky stanic, spojené obdobně jako voštiny. V každém případě se konstruktérům otevírá široké pole možností.

Hledíce do nepříliš vzdálené budoucnosti si již v duchu představujeme Saljuty další, třetí generace. Nepůjde tu jen o prosté zvětšování jejich rozměrů. Ten nejdůležitější hlavní rys nových stanic znali konstruktéři již dříve a od stanice ke stanici se rýsuje stále zřetelněji: směřujeme k maximální automatizaci pracovních procesů na palubě, k jejich nepřetržitosti. To je hlavní cesta zdokonalování stanic. Všichni, kteří propadli kosmonautice, si již dávno uvědomili známý a objektivně existující rozpor: Na jedné straně musí být program a řízení letu bezvadně naplánováno - vše musí být do puntíku rozepsáno po obězích, dnech, často i po hodinách a minutách. A na druhé straně nevyhnutelně dochází ke změnám, upřesněním a zahrnování nových prvků do harmonogramu letu.

Jako prostředník při hledání kompromisu mezi možným a potřebným často vystupuje osádka. Mnoho záleží na její náladě, vytížení a někdy prostě na lidské ochotě. Musím říci, že v tomto ohledu Kovaljonok a Ivančenkov obstáli se ctí.

Cestu další automatizace různých procesů sledujeme proto, aby se zvětšil koeficient využitelnosti stanice. Čas na oběžné dráze není jen drahý, aleje ho i velmi málo: spánek - 8-10 hodin; snídaně, oběd, večeře - 1,5-2 hodiny; osobní volno - alespoň 2 hodiny. Kolik zůstává na práci? Proto je nutné, aby se osádka zabývala především přestavbou zařízení, úpravou výzkumných programu, nezbytnými opravami a preventivní údržbou, tedy činností, kde automat nemůže soupeřit s člověkem. Tam, kde jsou stroje schopny od osádky převzít část břemene, je třeba se obracet na automatiku.

Chci přitom zdůraznit, že pokud se: nám nepodaří plně automatizovat řízení kosmických aparátů a chod vědeckých výzkumů, bude role kosmonautů na palubě při prodlužování délky letů stále náročnější.

Z jakých důvodů v současnosti směřujeme k prodlužování doby letu? Aby se objasnila možnost práce a života v kosmickém prostoru v nejbližším okolí Země, které se časem stane nedohledným polem praktické činnosti. To již budou v kosmu pracovat ne jednotlivé osádky, ale velké kolektivy lidí. A ke zkušenostem z prvních dlouhodobých expedic se budou všichni obracet jako k prvotnímu zdroji.
Ve své práci vycházíme z předpokladu, že vytvoření dlouhodobých družicových stanic je hlavní cestou rozvoje kosmonautiky.

Všechny dosud vypuštěné Saljuty ukázaly schopnost sloužit nejrůznějším cílům a vědním oborům.

Existuje ovšem ústřední bod pozornosti, na který se upínáme všichni, bez ohledu na svou profesi. Je to člověk v kosmu. Když se Kovaljonok a Ivančenkov připravovali ke startu, prohlásili, že se během letu budou snažit pečlivě "studovat sami sebe". Téměř pět měsíců trval tento kosmický experiment. V těžké a namáhavé práci sovětští kosmonauti opět prokázali nejlepší lidské vlastnosti. Jejich let je nejen vkladem pro kosmonautiku dnešních dnů, ale i důležitým počinem pro budoucnost.

EXPERIMENTY DRUHÉ ZÁKLADNÍ OSÁDKY NA SALJUTU 6

Ing. JAN DRNEC, Kosmos klub MV SSM, Praha
(Časopis Letectví + kosmonautika : L+K č. 6 / 1979)

Sto čtyřicet dní druhé základní osádky na Saljutu 6, V. Kovaljonka a A. Ivančenkova, na oběžné dráze kolem Země nebylo již pouhým kosmickým letem, ale životem v kosmu. Byl to další příspěvek k jednomu z ústředních problémů kosmonautiky - k objasnění otázky, jak dlouho může člověk pracovat v kosmickém prostoru bez újmy na zdraví. Na určení optimální délky efektivní činnosti kosmonautů totiž v mnohém závisí jak plánování budoucích kosmických letů (v okolí Země i planetárních), tak také vývoj nové kosmické techniky.

Svou náplní navazoval vědeckovýzkumný program kosmonautů Kovaljonka a Ivančenkova, jehož výsledky očekávalo více než 400 akademických, odvětvových a projekčních ústavů, průmyslových organizací a konstrukčních kanceláří v SSSR a také některá pracoviště v ČSSR, PLR a NDR, na činnost předcházejících osádek. Je však pochopitelné, že byl rozšířen o další pokusy a zavedením nových metod příslušně modifikován (přehled uskutečněných pokusů viz L + K 1979, č. 5 s 183 - Útok na beztíží pokračuje).

Režim práce a odpočinku

Na základě poznatků ze všech předchozích letů byl vypracován racionální režim pracovní činnosti kosmonautů a jejich odpočinku, který nezanedbával ani psychologickou podporu při dlouhodobém pobytu v omezeném prostoru stanice a neobvyklých životních podmínkách.

Druhá základní osádka Saljutu 6 v zásadě dodržovala pětidenní pracovní týden se dvěma dny volna a řídila se podle moskevského času. Každý pracovní den pak začínal zpravidla v 06.00 a končil ve 21.00. V jeho skladbě byly - kromě pracovních operací - pevně zakotveny: osobní hygiena, stravování (třikrát denně), rádiové spojení, tělesná cvičení, osobní volno.

Ve chvílích odpočinku kosmonauti využívali palubní videomagnetofon Vatra s bohatým výběrem zábavných programů, knihovnu a fonotéku. Vítaným osvěžením byla vodní procedura s využitím speciálního sprchového zařízení Kolos při tzv. koupelových dnech, které program předepisoval jednou za měsíc. Nedostatek informací osádce nahrazoval pravidelný poslech nejnovějších a nejzajímavějších zpráv, který organizovalo řídicí středisko. Zvláště účinné se v tomto smyslu ukázaly rádiové rozhovory se zajímavými lidmi různých profesí. Z hlediska psychologické podpory měly velký význam také průběžné kontakty s rodinnými příslušníky a hudbou podbarvená komunikace s pracovníky řídícími let.

Lékařské experimenty

Již v období přípravy rekordního letu, při vlastním letu a samozřejmě po přistání byl získán rozsáhlý a velice zajímavý lékařský materiál, který značně rozšiřuje dosavadní znalosti o životě a práci člověka za dlouhodobého pobytu v kosmu. Přímo na palubě družicového komplexu se uskutečnil široký program výzkumů, zahrnující asi 50 experimentů.

Přístroj k měření hmotnosti těla v beztíží (vibrační váhy), který na Saljut 6 dopravil Progress 1, např. umožňuje získat správnou představu o dynamice hmotnosti kosmonautů. Princip "vážení'' spočívá v tom, že se kosmonaut fixuje v dané poloze na plošině ustalované pružinou. Uvolněním této pružiny ze stlačeného stavu začne plošina s kosmonautem kmitat, přičemž perioda kmitů je úměrná hmotnosti těla.

Dvakrát denně se na Zemi telemetricky přenášely hlavní snímané ukazatele zdravotního stavu osádky a jeden den v týdnu byl pravidelně cele vyhrazen komplexnímu lékařskému vyšetření. Při něm se pro registraci měřených parametrů používalo osvědčených aparatur Polinom-2M, Reograf, Beta a přenosného kardiomonitoru.

Každodenní tělesná cvičení, trvající asi 2 hodiny, se odbývala na kosmickém "ministadiónu". Zde měli kosmonauti k dispozici komplexní tělocvičný trenažér (běžící pás) a veloergometr.

Pomocí vakuového obleku Čibis, který si osádka oblékala jednou za 4 dny, bylo možné simulovat účinek hydrostatického tlaku krve a vytvářet zatížení na oporné ústrojí (kostru) v podélné ose.

Aby nedocházelo vlivem beztíží k oslabování některých svalových skupin, nosili kosmonauti prakticky po celý den speciální pružné obleky Pingvin.

Pro důkladnou pozemskou analýzu případných změn ve složení krevní plazmy si Kovaljonok s Ivančenkovem odebírali kontrolní vzorky krve s použitím autonomního mikroanalyzátoru.

V souvislosti s přípravou k návratu na Zemi došlo 6. října 1978 ke změně v pracovním harmonogramu kosmonautů, neboť byl vyčleněn dodatečný čas na tělesná cvičení. Od 15. října 1978 potom začali kosmonauti pod dohledem lékařů také pravidelně denně používat obleku Čibis. Poslední týden před přistáním vzrostla denní dávka posilovacích cviků až na 5 hodin.

Biologické experimenty

Byly zahájeny jako jedny z prvních - ihned po spojení Sojuzu 29 se Saljutem 6. Kosmonauti přenesli na stanici dva skleněné kontejnery s houbami a k nim dva analogické kontejnery s živným prostředím. Kromě toho umístili do termostatu Bioterm biologickou vložku s oplodněnými vajíčky žab, z nichž měli v termostatu vyrůst pulci.

Na "kosmickém pozemku" pak osádka pěstovala cibuli při umělém osvětlení a prováděla experimenty zaměřené na studium genetických změn při klíčeni semen v podmínkách beztíží.

Spolu s tím pokračovaly výzkumy vlivu faktorů dlouhodobého kosmického letu na vývoj různých rostlin; růst rostlin druhu huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), běžně užívaných pro genetický výzkum, byl sledován ve speciální komoře Fiton.

S úvahami o vzniku organických látek v kosmu má úzkou souvislost zajímavý experiment Medúza, který začal současně s vynesením Saljutu 6 na oběžnou dráhu. Vně stanice byly totiž v kazetách umístěny vzorky biopolymerů, které byly účinkům kosmického prostoru podrobeny po 10 měsíců. Jedna sada vzorků obsahovala čtyři různé aminokyseliny, druhá fragmenty molekul DNK a RNK.

Jednotlivé kazety se vzorky byly vystaveny působení různých dílčích faktorů prostředí - jedny radiaci, druhé ultrafialovému záření a další byly spolehlivě chráněny. Všechny vně umístěné objekty experimentu Medúza kosmonauti sejmuli při svém výstupu do kosmu a zajistili jejich dopravu na Zemi k srovnávací analýze s pozemskými vzorky.

Do kosmické biologie lze zařadit také experiment zaměřený na studium dynamiky změn složení plynného prostředí v obytných prostorech družicového komplexu. Výsledky analýzy odebraných vzorků vnitřní atmosféry byly současné v průběhu letu podkladem pro eventuální úplnou nebo částečnou výměnu vzduchu ve stanici.

Technologické experimenty

Patřily vedle lékařských experimentů a průzkumu Země k nejobsažnějším. Úkolem kosmonautů bylo shromáždit další fakta o fyzikálně chemických vlastnostech průběhu krystalizace různých kovů a polovodičů z kapalné a plynné fáze a vzniku skel. Osádka využívala ke zpracování těchto materiálů elektrických pícek Splav-01 a Kristall, v nichž se v průběhu 55 experimentů uskutečnilo celkem 58 taveb a během asi 900 hodin jejich provozu získalo při 7 technologických procesech kolem 50 různých látek a příslušných modifikací.

Smyslem experimentu Splav, který sérii technologických pokusů druhé základní osádky Saljutu 6 zahájil, byla tavba a řízená krystalizace směsného krystalu teluridů kademnatého (CdTe) a rtuťnatého (Hg Te) z kapalné fáze v zařízení Splav-01. Tento krystal, označovaný jako polovodič KRT (20% CdTe a 80% HgTe), je pokládán v současnosti za nejlepší detektor infračerveného záření v pásmu 8-14 µm. Předpokládá se, že získaných vzorků bude z části již využito v praxi.

Další z realizovaných pokusů určil Kovaljonkovi a Ivančenkovovi na sedmadvacet hodin úlohu kosmických sklářů. V pouzdru zařízení Splav-01 byly tentokráte umístěny 3 ampule se vzorky základních typů optických skel (silikátové, fosfátové a borátové). Do jedné z ampulí navíc specialisté přidali železo, aby se prověřila rovnoměrnost jeho rozděleni ve vzorku. Po dvě a půl hodiny udržovali kosmonauti tyto vzorky na teplotě 930 °C, potom je prudce ochladili, aby se zafixovala vznikající struktura. Další ochlazování bylo již pomalé, aby vzorky získaly nezbytnou pevnost.

Kosmonauti Klimuk a Ivančenkov rovněž navázali na experimenty internacionálních osádek. Při pokračování pokusu Siréna (SSSR-PLR) byly získány v zařízení Kristall kromě krystalů selenidu kademnatého (CdSe) ještě krystaly arsenidu galitého (GaAs) a antimonidu inditého (InSb). Tvůrci dalšího experimentu, Morava-Kristall (SSSR-ČSSR), se zaměřili na směrové tuhnutí polovodivého skla v soustavě germanium-antimon-síra a růst krystalů bromidů jednomocné rtuti v eutektické směsi bromidů jednomocné a dvojmocné rtuti (Hg2BR2 a HgBr2).

Astrofyzikální experimenty

Aby bylo možné řešit základní otázky vývoje hvězd a planetárních systémů, je nutné vést pozorování především v oblasti tzv. submilimetrových vln (50 až 1000 µm), která však ze Země není prakticky pozorovatelná. Mnoho cenných informací proto mohou poskytnout pouze přístroje vynesené za hranice atmosféry.

Hlavním přístrojem pro takto orientovanou výzkumnou činnost Kovaljonka a Ivančenkova na Saljutu 6 byl velký submilimetrový dalekohled BST-1M s průměrem zrcadla 1,5 m. Protože schopnost registrace velmi slabého submilimetrového záření je podmíněna nutností ochlazování přijímače na teploty blízké absolutní nule, byl dalekohled vybaven speciálním kryogenním systémem, produkujícím kapalné hélium o teplotě -269 °C.

Během úplného zatmění Měsíce 16. září 1978, které kosmonauti poprvé v historii pozorovali z kosmu, se potom pomocí BST-1M provádělo měření ultrafialového záření přirozené družice Země. Souběžně s tím, v průběhu dvou oběhů, když se komplex pohyboval ve stínu Země, osádka ve čtyřminutových intervalech snímala všechny fáze tohoto ojedinělého jevu na barevný film.

Pozornost byla věnována i měření submilimetrového záření zemské atmosféry s cílem získat údaje o aktivních lokálních oblastech v troposféře a upřesnit metody předpovídání fyzikálních procesů v atmosféře.

Palubního dalekohledu BST-1M kosmonauti také využívali k měření ultrafialového záření řady hvězd, aby mohla být stanovena jejich relativní jasnost. V této souvislosti kosmonauti realizovali sérii měření ultrafialového záření hvězdy ß Centauri při jejím západu za horizont Země. Obdobné výzkumy dovolují rozšířit poznatky o ozónové vrstvě zemské atmosféry.

Sledování Země a atmosféry

S mimořádným zaujetím kosmonauti Kovaljonok a Ivančenkov pozorovali Zemi a jevy v její atmosféře. Speciální program zahrnoval snímkování zemského povrchu stacionárními kamerami MKF-6M a KATE-140, využití dvou ručních fotokamer s výměnnými objektivy a vizuální sledování pevniny, oceánu a atmosféry. Multispektrální kamerou MKF-6M a topografickou kamerou KATE-140 bylo celkem získáno okolo 4000 snímků, ručními fotokamerami asi 1000. V kvantitativním porovnání je to zhruba dvojnásobek snímků pořízených Romaněnkem a Grečkem. Kompletní zpracování filmového materiálu, z něhož 90 % bude využito pro praktické potřeby národního hospodářství a 10 % připadne na vědecké účely (propracování metodiky snímkování), potrvá několik měsíců a jeho výsledky budou k dispozici mnoha organizacím v SSSR.

Pomocí velkoformátové topografické kamery KATE-140 (šířka záběru je 450 km a jeden snímek zachycuje plochu 200 000 km2), která umožňuje přesně určit souřadnice libovolných bodů povrchu Země, mapovat rozsáhlá území, studovat reliéf krajiny apod., kosmonauti prováděli stereoskopická fotografování tzv. konvergentní metodou. Při tomto čistě experimentálním snímkování jedné z oblastí Střední Asie se dynamickými operacemi vybrané území udržovalo po celou dobu expozice v zorném poli kamery. Několik takových snímků jedné a téže oblasti z různých bodů oběžné dráhy potom dovolí získat její prostorové zobrazení.

Nemalý význam měl dálkový průzkum Země, zaměřený na hledání nových ložisek rudy, nafty a plynu a sestavení seismotektonických map (na podkladě snímků jižních seismických oblastí SSSR -Krym, Kavkaz, Střední Asie).

Během letu druhé základní osádky Saljutu 6 pokračoval také sběr materiálů pro atlas sněhových a ledovcových zdrojů světa, sestavovaný sovětskými glaciology na žádost UNESCO.

Téměř neuvěřitelné výsledky přinesl experiment kvantitativního hodnocení rozlišovací schopnosti při pozorování prostým okem. Jako přírodní testovací objekt posloužil jeden z ledovců Pamíru, na němž se synchronně provádělo měření za účasti letadel, vrtulníků a pozemní expedice. Vyhodnocení tohoto experimentu dokázalo vysokou efektivnost vizuálních pozorování z kosmu, neboť zjištěné diference činily řádově několik metrů. Přitom kosmonauti registrovali ledovcové krátery o průměru pouhých 20-30m.

Při plnění oceánologických výzkumů se podle barvy vody určovaly různé vírové jevy a objasňovaly vzájemné účinky oceánu a atmosféry. Zabarvení oceánské hladiny se porovnávalo s palubním atlasem, obsahujícím 192 barevné odstíny.
Pozornosti neušlo ani znečištění atmosféry a oceánu, kde osádka velmi jasné rozlišovala charakter a měřítka tohoto jevu.

Technické experimenty

Skladba tohoto druhu prací byla velice různorodá, počínaje ryze vědecko-technickými experimenty a konče běžnou údržbou družicového komplexu.

K vrcholným zážitkům kosmonautů bezesporu patřil výstup do volného kosmického prostoru, který se uskutečnil ráno 29. července 1978. Operace, nesoucí označení Východ, započala v 04.57 SEČ, kdy bylo vydáno povolení k otevření průlezu, umístěného na boku předního přechodového úseku Saljutu 6. Palubní inženýr Ivančenkov vystoupil ze stanice v 05.00 SEČ a pomocí speciálních zámků na botách skafandru polotuhého typu se zachytil na plošince Jakor, instalované u výstupního průlezu. Prvořadým úkolem bylo sejmutí vzorků materiálů, upevněných na vnějším povrchu stanice - byla tu guma, plastická hmota, barvy, kovy (dural, titan, ocel), sklo, které se používají v kosmické technice. Součástí programu bylo také sejmutí biologických vzorků (exp. Medúza) a demontáž analyzátoru systému registrace mikrometeoritů a plastického analyzátoru korpuskulárních galaktických paprsků a instalace nového systému pro registraci tvrdého rentgenového záření.

Velitel Kovaljonok svému druhovi při práci aktivně pomáhal a navíc přenosnou barevnou kamerou snímal televizní reportáž z kosmické procházky. V 07.05 SEČ se kosmonauti vrátili do stanice a uzavřeli průlez. Vzorky vystavené po deset měsíců drsným kosmickým podmínkám byly potom dopraveny na Zemi k podrobné analýze.

Zcela jiného zaměření byl experiment Rezonans z 31. července 1978, experiment, který poprvé realizovali Romaněnko s Grečkem. Jeho podstatou je studium dynamických charakteristik družicového komplexu (stanice a jedné či dvou lodí) a určení hodnot zatížení, působících na jeho konstrukci. Protože jedním z nejpravděpodobnějších směrů budování složitých zařízení na oběžné dráze se jeví spojování stavebních modulů, je nutné znát zákonitosti chování kosmických konstrukcí při změně zatížení (v daném případě k tomu posloužila nákladní loď Progress 2).

Třetí mezinárodní osádka, která se jak známo vrátila na Zemi v Sojuzu 29, jemuž končila životnost, zanechala u zadního spojovacího uzlu Saljutu 6 svůj Sojuz 31. Aby však mohl být družicový komplex plynule zásobován prostřednictvím Progressů, musel být tento uzel uvolněn. Do letového programu druhé základní osádky Saljutu 6 byla proto již dříve plánovitě zařazena operace Perestykovka, náležející do kategorie manévrů vyšší kosmické pilotáže, ale mající zatím charakter experimentu. Podle vyjádření dr. K. Feoktistova se pravděpodobnost úspěšného přemístění Sojuzu 31 k přednímu uzlu na přechodovém úseku stanice odhadovala na 0,9.

Přestavba komplexu připadla na 7. září 1978. Po oživení dopravní lodě a přechodu kosmonautů na její palubu se obě tělesa v 11.53 SEČ nad jižním Atlantikem rozpojila; Saljut 6 přitom letěl v režimu gravitační stabilizace. Sojuz 31 se začal od stanice vzdalovat rychlostí 0,3 m.s-1 až do vzdálenosti 240 m. Ve stanoveném okamžiku byl zapojen automatický systém sblížení a spojení Igla a stanice se otočila o 180°, předním spojovacím uzlem k Sojuzu 31. Operace probíhající nad jižními oblastmi SSSR byla dokončena ve 12.21.29 SEČ opětovným připojením Sojuzu 31 k Saljutu 6. Po dalších třech hodinách prověrek spoje kosmonauti přešli opět do stanice.

Kromě těchto stěžejních experimentů osádka provedla také dodatečné tlakování stanice vzduchem ze zásob dopravených Progressem 2. Část atmosféry byla totiž spotřebována nejen při výstupu, ale i během provádění technologických experimentů v zařízení Splav-01.

Do technologických experimentů rovněž spadají průběžně vykonávané profylaktické, opravářské a montážní práce a činnost spojená se zdokonalováním vnitřního interiéru stanice a pracovních pomůcek.

Fotografie k článku "Útok na beztíží pokračuje" a "Experimenty druhé základní osádky na Saljutu 6" :
(Snímky: ČTK, TASS, archiv L+K)

1. Osádka Sojuzu 29 V. Kovaljonok (vlevo) a A. Ivančekov před třetím stupněm nosné rakety (foto k článku : Druhý interkosmonaut mluví polsky)
   
2. Mezi technické experimenty lze počítat také výstup A. Ivančekova do volného vesmíru
   
3. V. Kovaljonok (vlevo) a A. Ivančenkov krátce po přistáni návratové kabiny Sojuzu 31
   
4. Sestup návratové kabiny Sojuzu 31
   
5. Druhá základní osádka Saljutu 6 - vlevo velitel V. Kovaljonok, vpravo palubní inženýr A. Ivančenkov
   
6. Kontejner experimentu Medúza
   
7. Cibule rostla na palubě Saljutu 6 v tomto speciálním pouzdru
   
8. Komora na odpadky, v níž byla umístěna elektrická pícka Splav-01
   
9. V. Kovaljonok a A. Ivančenkov při nácviku v maketě družicové stanice
   

Přepis článků: M.Filip, 22.4.2006

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Sojuz 29 ]