Ing. JAN DRNEC, Kosmos klub MV SSM Praha
(Časopis Letectví + kosmonautika : L+K č. 20 / 1978)

Návratem kosmonautů J. Romaněnka a G. Grečka z rekordního 96 dní trvajícího pobytu v kosmu skončilo první pracovní období na Saljutu 6. V této fázi družicová stanice hostila na své palubě celkem 6 kosmonautů, včetně první internacionální osádky s prvním československým kosmonautem V. Remkem, jež tam dopravily lodě Sojuz 26, 27 a 28. Kromě toho se odbyla i premiéra nové nákladní lodě Progress, určené k transportu nejrůznějšího nákladu na stanice Saljut (podrobnosti viz L + K 54, 1978, č. 7-15 : S československou vlajkou na rukávu).

Po tříměsíční přestávce, která potom následovala a během níž mohlo být množství nových informací alespoň předběžně zpracováno a vyhodnoceno, Saljut 6 znovu ožil. Dne 15.června 1978 ve 21.17 SEČ se v Sojuzu 29 ke stanici vydala další dvojice kosmonautů - velitel plukovník V. V. Kovaljonok a palubní inženýr A. S. Ivančenkov. Kovaljonka známe již jako velitele Sojuzu 25, který se nemohl v říjnu 1977 spojit se Saljutem 6; je tedy prvním kosmonautem cestujícím k téže stanici dvakrát. Ivančenkov byl veřejnosti představen také dříve, a to v souvislosti s přípravou společného letu Sojuz-Apollo, když byl vybrán do jedné ze záložních osádek jako palubní inženýr.

Po zcela hladkém průběhu startu a setkávacím manévru se Sojuz 29 spojil 16.června ve 22.58 SEČ se Saljutem 6 a oba kosmonauti přešli do jeho obytných prostorů. Začalo oživování stanice, konzervace dopravní lodě a adaptace na beztížný stav. Druhá základní osádka Saljutu 6 se pak ubytovala na palubě stanice k dlouhodobému několikaměsíčnímu pobytu - viz.článek v L+K č.5/1979 - Útok na beztíží pokračuje.

Hlavním tématem tohoto článku je však jiná, neméně významná kosmická expedice, která s orbitálním komplexem Saljut 6-Sojuz 29 bezprostředně souvisí - let druhé internacionální osádky programu INTERKOSMOS, jejímž členem byl občan PLR. Hlavní osádka nové kosmické lodě - Sojuzu 30 - pracovala ve složení velitel plukovník Pjotr Iljič Klimuk (třetí kosmický let) a kosmonaut-výzkumník, major polského letectva Miroslav Hermaszewski, záložní pak tvořili velitel Valerij N. Kubasov a kosmonaut-výzkumník, podplukovník polského letectva Zenon Jankowski.

Start Sojuzu 30 byl podle balistických výpočtů určen na 27.6.1978. Pro druhou internacionální osádku tento den začal po 12 hodinovém spánku budíčkem v 6 h SEČ. Kosmonauti absolvovali závěrečnou lékařskou prohlídku a ve 13 h SEČ si začali oblékat skafandry. Prověřili jejich funkci a již před 14. hodinou SEČ kosmonauty odvezl autobus ke startovní rampě.

Následovalo hlášení předsedovi státní komise a krátce poté oba kosmonauty rychlovýtah vyvezl až na vrchol nosné rakety. Po zaujetí míst v kabině Sojuzu 30 přistoupili Klimuk a Hermaszewski (volací znaky Kavkaz 1 a 2) k předstartovní prověrce palubních systémů. V 15.42 SEČ měli již navlečené přilby a rukavice a kontrolovali hermetičnost skafandrů. Současně s vyhlášením půlhodinové hotovosti byl vydán povel k odklonu ramen montážní věže a nejbližší prostranství kolem rakety osiřelo.
Asi 20 minut před plánovaným okamžikem startu přeletěl nad kosmodromem Saljut 6, cílový objekt chystané kosmické výpravy. Bylo 10 s po 16.27 SEČ, když nosná raketa se Sojuzem 30 vzlétla z bajkonurského kosmodromu. Po dvou minutách letu, ve výšce 45 km, byl odhozen 1. stupeň nosné rakety, druhý potom ve výšce 170 km a 560 s po startu třetí. To už ale Sojuz 30 obíhal Zemi po dráze ležící ve výšce 199-246 km. Jeho vzdálenost od Saljutu 6, pohybujícího se v téže chvíli nad Tichým oceánem na dráze ve výši 340-350 km, činila přibližně 10 000 km. Hned na 1. oběhu osádka prověřila funkci vyhledávacího a sbližovacího systému a po jejich prověření, dvě hodiny nato, byla zahájena příprava k prvnímu motorickému manévru.

Při 4. oběhu Sojuz 30 přelétl území Polska a tak mohl Hermaszewski poprvé pozorovat osvětlení některých velkých polských měst (Vroclav, Varšava). Program prvního dne předepisoval na 5. oběhu dvouimpulsní korekci pro přechod na montážní dráhu. Korekční motor poprvé pracoval 8 s a zvýšil rychlost o 4,2 m/s, podruhé, při 57 s chodu motoru, rychlost vzrostla o 33 m/s. Po korekci kosmonauti povečeřeli a v 1 h SEČ 28. 6. 1978 již spali.

Nový pracovní den, v němž před sebou měli důležitý a náročný úkol - spojení s orbitálním komplexem Saljut 6-Sojuz 29, začal pro Klimuka a Hermaszewského v 10 h SEČ. V této vrcholné fázi prvé etapy letu měl Sojuz 30 při spojení s řídicím střediskem přednost před osádkou Saljutu 6. Po další dvouimpulsní korekci na 17. oběhu se dráha Sojuzu 30 upravila na téměř kruhovou. Mezitím, v 16.47 SEČ, Kovaljonok s Ivančenkovem zorientovali stanici zádí proti přibližujícímu se Sojuzu a uvedli do činnosti automatický systém stabilizace polohy. Na začátku 18. oběhu Sojuzu 30, ve vzdálenosti asi 20 km od cílového tělesa, byla na obou tělesech zapnuta aparatura autonomního systému sbližování. V 17.59 SEČ stanice i loď, vzdáleny od sebe několik set metrů, vyletěly ze zemského stínu.

K měkkému připojení Sojuzu 30 k zadnímu spojovacímu uzlu došlo nad východními oblastmi Kazachstánu 28. června v 18.07,50 SEČ. Obě osádky přistoupily ihned k prověrce hermetičnosti spoje a kontrole kvality propojení elektrických a hydraulických systémů. Po dvou obězích začalo ve 21.06 SEČ uvolňování průlezu a o pět minut později jako prvý vplul do Saljutu 6 (bylo to při 4305. oběhu stanice) Hermaszewski a po něm i Klimuk.

Po tradičním uvítání interkosmonautů chlebem a solí, předání symbolických suvenýrů (druhá internacionální osádka s sebou přivezla znaky a vlajky SSSR a PLR, portréty L. Brežněva a E. Gierka a prsť z Běloruska a Varšavy) a v družné zábavě čekaly na kosmickou čtyřku ještě 3 hodiny práce, spojené s konzervací systémů Sojuzu 30 a přenosem materiálů do Saljutu 6. Součástí této činnosti byla také instalace speciálního vzduchovodu, jímž vhánějí ventilátory stanice do lodě teplý vzduch. Je to nutné proto, aby nedošlo k podchlazení lodě, jejíž veškerá aparatura je po dobu připojení lodě ke stanici vypnuta (pohonné hmoty jsou proti zmrznuti chráněny účinným systémem termoregulace, pracujícím na palubě lodi). Osádka Sojuzu 28 totiž zpozorovala před odpojením lodě od stanice, že se na iluminátorech Sojuzu objevily kapky vody, vlastně vlhkost zkondenzovaná na značně studených stěnách. Stejným způsobem by se mohla objevit voda i v některých přístrojích a uzlech lodě, se všemi důsledky z toho plynoucími. Proto bylo druhé internacionální osádce doporučeno, aby prostory Sojuzu 30 intenzívně vyhřívala teplým vzduchem. Když se kosmonauti konečně uložili ke spánku, bylo již půl druhé hodiny po půlnoci 29. 6.

Stěžejní náplní práce druhé internacionální osádky za jejího pobytu na Saljutu 6 bylo především 11 experimentů z oblasti kosmické medicíny, technologie a dálkového průzkumu Země, z nichž některé logicky navazovaly na výzkumný program první internacionální osádky (viz tab. 1).

Technologický experiment "Syrena" (Siréna) byl zaměřen na růst monokrystalů polovodiče typu HgCdTe (tellurid rtuťnatokademnatý), který je nejlepším detektorem infračerveného záření, směrovou krystalizací z kapalné fáze. Poprvé vložili kosmonauti do zařízení Splav-01 válcové pouzdro, v jehož ocelovém plášti byly uzavřeny 3 křemenné ampule s výchozí látkou, hned první pracovní den v 18.18 SEČ. Po ohřevu a dvouhodinové výdrži na teplotě 860 °C se tavenina programově ochlazovala rychlostí 11,8 °C/h a pokus skončil asi po 47 hodinách. Druhá část tohoto experimentu byla zahájena v pátém pracovním dnu v 17.26 SEČ. Identická kapsle byla podrobena témuž režimu ohřevu a výdrže, ale ochlazovala se pasivně, s vypnutou pecí, takže celková doba pokusu činila 15 hodin. V obou případech byla pícka umístěna v komoře na odpadky a přebytečné teplo se odvádělo do kosmu. Aby případná urychlení neovlivnila průběh technologického procesu, byly po vymezenou dobu vypnuty všechny motory systému orientace a byla přerušena i tělesná cvičení.

Velice zajímavý experiment "Smak" (Chuť), sloužil ke studiu změn chuťových vjemů ve stavu beztíže. Pro tento účel polští specialisté vyvinuli metodu nespecifického vyšetření, při níž se nevyužívá potravinových produktů, ale elektrického proudu, a zkonstruovali pro ni speciální přístroj - elektrogustometr. Princip pokusu spočívá v tom, že kosmonaut, se dvěma elektrodami připevněnými na určitou část jazyka a ruku, reguluje pomocí regulátoru pilového napětí intenzitu elektrických impulsů stejnosměrného proudu v rozmezí 0-300 µA. Elektrický impuls přitom podráždí chuťové buňky a způsobí vznik iontů H a OH jako výsledek elektrolýzy kapaliny v ústech, v důsledku čehož se vyvolává pocit zásadité nebo kyselé chuti. Prahová hodnota intenzity proudu se na číselníku registračního systému elektrogustometru fixuje právě v okamžiku, kdy nastává změna chuťové vnímavosti. Porovnání získaných výsledků s pozemskými experimenty pomůže objasnit, vztahují-li se chuťové změny k psychickému stavu, nebo jsou-li na něm nezávislé.

Další ze skupiny lékařských experimentů nesl označení Kardiolider a spočíval v kontrole fyzické námahy kosmonauta během letu při současné signalizaci zatížení srdce. Sledoval se tedy přírůstek frekvence srdečních stahů v závislosti na odolnosti kosmonauta v průběhu kosmického letu. Příslušný kontrolní přístroj vyrobili ve Varšavském závodě rentgenových přístrojů a lékařského zařízení pod označením Kardiolider-DO1. Je to miniaturní kompaktní krabička s autonomním napájením o velikosti dvou cigaretových balíčků a hmotnosti 200 g, připevňovaná speciálními řemínky na hruď. Funkce přístroje je založena na analýze dynamiky frekvence srdeční činnosti v rozsahu 60-180 tepů/min, vycházející z registrace bioproudů srdce. Spodní a horní mez lze libovolně nastavovat, přičemž na jejich překročení je kosmonaut upozorněn zvukovým signálem. Kardiolideru-DO1 používala druhá internacionální osádka ve spojení s oblekem Čibis a palubním veloergometrem.

Měření a hodnocení míry práce vykonané kosmonauty během letu bylo obsahem experimentu "Zdrowie" (Zdraví). Cílem byla klasifikace tělesné kondice osádky před startem a po jejím návratu na Zemi pomocí nové metodiky a měřicí elektronické aparatury Fizjotest. Díky této aparatuře je možné během fyzického zatížení snímat následující parametry: elektrokardiogram, frekvenci srdečních tepů, krevní tlak, frekvenci dýchání, objem minutové plicní ventilace a teplotu těla.

Experiment ,,Czajka" (Pohodlí) sloužil k vyšetření reakce oběhového ústrojí na imitaci zemské tíže v počáteční fázi kosmického letu. Používalo se k tomu speciálního vakuového obleku Čibis, pomocí něhož se vytváří podtlak na spodní část těla a krev tak proudí od hlavy k nohám, a Kardiolideru-DO1 podle jehož signálů si kosmonauti regulovali stupeň podtlaku.
Pokračováním experimentu "Tepelná výměna", zařazeného do programu první internacionální osádky, byl experiment "Cieplo" (Teplo). Při vyšetřování hygienických podmínek prostředí uvnitř stanice je zkoumán stupeň korelace mezi údaji obyčejného teploměru, elektrického dynamického katatermometru československé výroby a objektivním a subjektivním tepelným stavem kosmonauta.

Mezi 16.30 a 17.45 SEČ ve třetím pracovním dnu kosmonauti kromě experimentu "Cieplo" realizovali i experiment "Tlen" (Kyslík), který je pokračováním experimentu "Kyslíkový režim" z letu první internacionální osádky. Pomocí československého přístroje Oxymetr, pro který druhá internacionální osádka dopravila na Saljut 6 nové napájecí bloky (jejich výměnu provedl Klimuk v 17.10 SEČ v prvním pracovním dnu), se zjišťuje množství a dynamika kyslíku ve tkáních.

Pro komplexní zhodnocení stavu kosmonautů jsou důležité nejen objektivní ukazatele lékařských přístrojů, ale i subjektivní pocity kosmonautů. Proto kosmonauti v rámci psychologického experimentu "Test" (Dotazník) každý den odpovídali na otázky uvedené ve speciálním palubním deníku. Tento materiál má spolu s československým dotazníkem Supos 8 posloužit při zhodncení vlivu různých faktorů kosmického letu na stav a činnost kosmonautů.

Jednu z možností, jak vyvolat příjemné emoce a zlepšit náladu osádek družicových stanic, ukázal experiment "Relax" (Volná chvíle). Odborníci pro něj ve spolupráci s polskou televizí sestavili čtyřhodinový zábavný program, zachycený na speciálních videokazetách pro palubní videomagnetofon Vatra. Kosmonauti měli za úkol sledovat vybrané zábavné pořady a zhodnotit je; přitom vkus M. Hermaszewského se považoval na "vztažný bod". Je totiž velmi důležité znát vliv určitého druhu zábavného programu na psychofyziologický stav kosmonautů a získat informace, týkající se vlivu různých zábavných programů na jejich sebevědomí (s přihlédnutím k délce letu).

Kosmonauty velice oblíbené sledování Země bylo předmětem experimentu "Ziemia" (Země). S použitím kamery MKF-6M v rámci něj kosmonauti fotografovali střední a jižní části Polska, včetně zkušebních oblastí poblíž Mosina, Sroda Slaska a Plocka, kromě toho byla pozornost věnována snímkování vybraných území SSSR, plochy Indického (celkem 206 fotografií) a Atlantského oceánu a polární záře. Pouze špatné počasí zabránilo snímkování území Polska na konci čtvrtého pracovního dne. Ale následující den, když orbitální komplex v 18.30 SEČ nalétl nad území Polska, bylo během 90 s získáno 20 snímků, přestože se počasí o mnoho nezlepšilo. Současně s pořizováním fotografií z paluby Saljutu 6 se prováděla nad zkušebními oblastmi měření ze speciálního letadla a fotografování z vrtulníků. Přímo v terénu probíhala meteorologická měření, měření vlhkosti půdy a měření spektrálních charakteristik. Experiment jako celek se bezprostředně váže k potřebám národního hospodářství a je zejména užitečný pro zemědělce, rybáře a ekology.

Cílem experimentu "Zorza" (Záře) bylo vizuální pozorování polární záře a jevů na okrajích zářivé sféry. Je to příspěvek ke studiu vzniku charakteristických struktur polárních září v různých geofyzikálních podmínkách a k interpretaci jejich skutečných fyzikálních vlastností.

Kromě těchto experimentů samozřejmě kosmonauti pravidelně cvičili, fotografovali, případně vystupovali též v roli televizních komentátorů (viz tab. 2).

Příprava Sojuzu 30 k návratu na Zemi začala již v průběhu šestého dne, kdy kosmonauti více jak čtyři hodiny přenášeli do návratové kabiny výsledky výzkumů a do orbitální sekce nepotřebná zařízení. Důkladné pozemské analýze bude podrobeno asi 70 kg studijního materiálu; filmové kazety se snímky Země, ampule s krystaly polovodičů, kontejnery s biologickými objekty, vzorky směsi plynného prostředí uvnitř stanice (nutné pro studium dynamiky jeho změn a výzkum kvantitativního a druhového složení mikroflóry v obytných prostorech orbitálního komplexu), vzorky odebrané krve, palubní deníky a dokumentace.

Rádiovým signálem ze Země byly v 11 h SEČ 4. července přesně synchronizovány palubní hodiny Sojuzu 30. Prověrce neušly ani základní systémy a motorová sekce, kterou kosmonauti ve 13.44 SEČ na 5 s zapojili, aby se ověřila její správná funkce.
Do posledního dne svého pobytu v kosmu se druhá internacionální osádka probudila 5. července ve 4 h SEČ. Po rozloučení se základní osádkou přešli Klimuk s Hermaszewskim ze Saljutu 6 do Sojuzu 30 a v 8.07 SEČ uzavřeli poklopy přechodové komory spojující obě tělesa. Během dvou následujících oběhů byla na programu závěrečná příprava k rozpojení, zahrnující prověrku palubních systémů. V 11.14 SEČ zapracovaly výkonné pružiny a Sojuz 30 se pomalu vzdaloval od orbitálního komplexu. Určitou dobu letěly oba objekty ve formaci, potom vzdálenost mezi nimi začala vzrůstat. K tomuto manévru, jehož časové vymezení je podmíněno především výběrem místa a dobou přistání, došlo nad oblastmi Dálného východu SSSR.

Na dalším obletu bylo ve 12.30 SEČ zapojeno programové zařízení, řídící automaticky další fáze letu, a krátce nato, ve 12.45 SEČ kosmonauti ještě zkontrolovali orientaci a funkci systému stabilizace. Oblečeni ve skafandrech a připoutáni řemeny v amortizačních anatomických křeslech Klimuk s Hermaszewskim ohlásili řídicímu středisku plnou připravenost k závěrečné části přistávacího manévru. Ve 13.44 SEČ začal korekční motor Sojuzu brzdit rychlost lodě. Pracoval 208,1 s, přičemž spotřeboval asi 200 kg paliva a snížil rychlost lodě na 150 m/s. Za tuto dobu urazil Sojuz 30 dráhu dlouhou 1500 km a přešel na sestupnou dráhu. Vzhledem k výšce letové dráhy, která mezitím klesla z 350 na 342 km, chybělo do okamžiku vstupu do hustých vrstev atmosféry ještě 20 min. Nedlouho v předtím, přesně ve 14.02.24 SEČ, byl nad Lýbií dán povel k oddělení jednotlivých částí lodi. Pro osamocenou návratovou kabinu s osádkou začal poté řízený sestup. Jeho trasa vedla nad Blízkým východem, Tureckem, Černým mořem a Kavkazem. Přibližně ve výšce 100 km (při letu nad Tureckem) se na ovládacím pultu před kosmonauty rozsvítil nápis "Atmosféra", což signalizovalo zahájení aerodynamického brzdění. Palubní automatika neustále porovnávala vypočtenou a skutečnou dráhu návratové kabiny a pomocí šesti mikroreaktivních motorů řídila kabinu tak, aby narůstající přetížení nebylo příliš veliké. Doprovodným jevem této fáze je také dočasná ztráta spojení s osádkou; spojení se obnovilo asi ve výšce 40 km.

Po deseti minutách řízeného sestupu se uvolnil z padákového kontejneru hlavní padákový systém - nejdříve brzdicí padák a po 16 s hlavní o průměru 35 m. Z výšky asi 4,5 km již návratová kabina klesala vertikálně rychlostí 9 m/s. Těsně nad Zemí, v metrové výšce, se zažehly motory měkkého přistání, které kabinu zahalily oblakem stepního prachu. Kabina potom přistála rychlostí 3-4 m/s, přičemž se dvakrát odrazila od Země. V přistávací oblasti bylo v té době příznivé počasí - teplota 25 °C, mírný vítr, dohlednost 10 km.

Když návratová kabina Sojuzu 30 dosedla 300 km západně od Celinogradu, zářil na světelné tabuli v řídicím středisku v Kaliningradu pod Moskvou čas 14.31 SEČ a datum 5. července 1978. Let Klimuka a Hermaszewského tedy trval celkem 190 hodin 4 minuty a ve srovnání s délkou letu Gubareva a Remka (190 h 16 min 40 s) byl o několik minut kratší.

Vrtulník pátrací služby potom dopravil oba interkosmonauty do Arkalyku, kde po lékařské prohlídce a krátkém odpočinku přestoupili na palubu letadla Tu-134, které s nimi odletělo do Bajkonuru. Veškeré lékařské prohlídky druhé internacionální osádky po skončení letu však proběhly nikoliv na kosmodromu jako u první osádky, ale ve Hvězdném městečku, kam Klimuk s Hermaszewskim přiletěli 6. července v 7.30 SEČ.

Návratem druhé internacionální osádky nebyla zdaleka udělána definitivní tečka za letem Sojuzu 30. Těžiště práce se nyní přesunulo na nejrůznější instituce, zejména v SSSR a PLR, v nichž budou specialisté ještě velmi dlouho veškerý studijní materiál, získaný během letu, podrobně analyzovat.

A tak jako výzkumný program osádky Sojuzu 30 logicky navazoval na pokusy první internacionální osádky Sojuzu 28, lze očekávat, že se - při současném respektování národních tradic v oblasti kosmického výzkumu - obdobným způsobem bude postupovat i v případě třetí internacionální osádky, v níž se na palubě Sojuzu 31 dostal na Saljut 6 občan NDR S. Jähn.

Hlavní osádka Sojuzu 30: velitel plukovník Pjotr Iljič Klimuk a kosmonaut-výzkumník major polského letectva Miroslav Hermazsewski

Dvojnásobný hrdina SSSR P. I. Klimuk se narodil 10. 7. 1942 ve vesnici Komarovka v Brestské oblasti. Po ukončení černigovského vysokého vojenského leteckého učiliště od r. 1964 sloužil ve vojenském letectvu. Do oddílu kosmonautů byl zařazen v následujícím roce, kdy také začal s výcvikem ve Hvězdném městečku. Poprvé se dostal do kosmu v prosinci 1973 jako velitel Sojuzu 13. Druhý kosmický let uskutečnil ve funkci velitele Sojuzu 18 a družicové stanice Saljut 4 v roce 1975. Dva roky poté, bez přerušení práce ve výcvikovém středisku, ukončil vojenskou leteckou akademii J. A. Gagarina. Klimuk je ženatý, manželka Lilija absolvovala moskevský lékařský institut a nyní pracuje ve středisku pro přípravu kosmonautů, a má desetiletého syna Michaila.

Miroslav Hermaszewski se narodil 15. 9. 1941 v Lipnikách v početné rolnické rodině. Již na základní škole ho zaujalo letecké modelářství, v sedmnácti létech pak získal průkaz pilota bezmotorových letadel. Po ukončení střední školy byl v roce 1961 přijat na deblinské vojenské letecké učiliště, které ukončil v roce 1964. Po absolvování učiliště nastoupil službu ve stíhacím letectvu vojsk polské protivzdušné obrany jako velitel roje. V létech 1969 až 1971 studoval na letecké fakultě akademie generálního štábu K. Swierczewského. Poté zastával řadu vedoucích funkcí v jednotkách stíhacího letectva. Je pilotem 1. třídy a na svém kontě má 1480 letových hodin, z toho 550 na nadzvukových letadlech. V lednu 1975 mu byla udělena hodnost majora a v květnu 1976 se stal velitelem stíhacího pluku. Po přísném výběru byl v prosinci 1976 zařazen do první skupiny interkosmonautů. M. Hermaszewski je ženatý, jeho manželka se jmenuje Emilia, a má jedenáctiletého syna Miroslava a tříletou dceru Emilii.

Záložní osádka Sojuzu 30: velitel Valerij Nikolajevič Kubasov a kosmonaut-výzkumník podplukovník polského letectva Zenon Jankowski

Hrdina SSSR V. N. Kubasov se narodil v r. 1935 ve městě Vjazniki, Vladimirovská oblast. V roce 1952 ukončil střední školu, začal studovat na moskevském leteckém institutu S. Ordžonikidzeho a po jeho absolvování nastoupil v konstrukční kanceláři. Hodnost kandidáta technických věd získal v roce 1969. Do oddílu kosmonautů byl zařazen roku 1966, kosmický křest si odbyl v říjnu 1969 jako palubní inženýr Sojuzu 6. V červenci 1975 byl přímým účastníkem společného letu Sojuz-Apollo, při němž zastával funkci palubního inženýra Sojuzu 19. Kubasov je ženatý, manželka Ljudmila je absolventkou moskevského leteckého institutu, a má dvě děti.

Zenon Jankowski se narodil 22.11.1937 v Poznani v dělnické rodině. V roce 1956 začal studovat na důstojnické letecké škole a v březnu 1960 se stář důstojníkem letectva. Akademii generálního štábu K. Svierczewského, po jejímž ukončení vykonával řadu vedoucích funkcí v leteckém taktickém svazku, potom absolvoval v létech 1966 až 1969. Na svém kontě má více než 2000 letových hodin. Vroce 1976 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Spolu s M. Hermaszewskim se od prosince 1976 připravoval na kosmický let v programu INTERKOSMOS. Je ženatý, manželka se jmenuje Aniela, a má třináctiletou dceru Kateřinu.

Fotografie k článku "Druhý interkosmonaut mluví polsky": (Snímky: ČTK, archiv L+K)
1) Setkáni kosmonautů na palubě Saljutu 6. Zleva V. Kovaljonok, A. Ivančenkov, P. Klimuk a M. Hermaszewski
2) Státní znak Polské lidové republiky
3) Druhá internacionální osádka bezprostředně po přistání
4) Znak programu Interkosmos
5) Osádka Sojuzu 29 V. Kovaljonok (vlevo) a A. Ivančekov před třetím stupněm nosné rakety
6) Major Miroslav Hermaszewski
7) Podplukovník Zenon Jankovski
8) Major Miroslav Hermaszewski: Srdečně zdravím čtenáře a redakční kolektiv sympatického časopisu Letectví a kosmonautika, jenž úspěšně propaguje letectví a kosmonautiku. Jsem rád, že již patnáct let k vám patřím (L+K č.20/1978, obálka)

Přepis článku: M.Filip (20.4.2006)

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Sojuz 30 ]