Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracovali Ing. J. KRUPIČKA a J. KROULÍK

(L+K č. 7 až 15 / 1978)

(snímky ČTK)

Raketa nesoucí na vrcholu sovětskou kosmickou loď Sojuz 28 s první mezinárodní osádkou odstartovala z bajkonurské odpalovací rampy ve čtvrtek 2. března 1978 v 18 hodin 28 minut moskevského času.

V Československu, kde bylo o dvě hodiny méně. si v té chvíli sotva někdo uvědomoval, jak významný okamžik to představuje zejména pro naši zemi. Mnoho lidí bylo pravě na cestě z práce a shánělo se po nákupech. Lidé čekali na nákupní košík nebo na tramvaj a většina z nich přemýšlela jak strávit nastávající večer.

Kdybyste se přesto někoho nezasvěceného zeptali co o tom startu soudí, řekl by patrně: No co. Sovětský svaz svůj program soustavného výzkumu vesmíru přece proklamoval už před mnoha léty a také jej plní. To je konečně nejlépe vidět na Saljutu s pořadovým číslem 6, kde pracují Romaněnko s Grečkem, a také na té vaší osmadvacítce. To už je přece nějaké číslo, ne ?

Měl by pravdu, a přece by stále ještě netušil to hlavní: že před několika okamžiky vykročil do vesmíru první československý kosmonaut, devětadvacetiletý kapitán vojenského letectva, inženýr Vladimír Remek, pilot Zvolenského stíhacího leteckého pluku a v tomto okamžiku inženýr výzkumník kosmické lodě Sojuz s pořadovým číslem 28.

Tím spíše by sotva kdo z těch nezasvěcených věděl o jeho méně šťastném druhovi, čtyřiatřicetiletém majorovi ing. Oldřichu Pelčákovi, který zůstal dole na Zemi jako člen záložní osádky.

Kdo jsou tito dva šťastlivci, zastupující 15 miliónu Čechoslováků? Jak se dostali až na práh vesmíru?

Inženýr-výzkumník záložní osádky Oldřich Pelčák se narodil začátkem listopadu 1943 ve Zlíně. Svou pilotní dráhu nastoupil v roce 1959 v aeroklubu v Kunovicích, kde začal létat na větroních. O čtyři roky později měl už za sebou výcvik na motorových letounech, ale ctižádost ho hnala dále. Podal si žádost o přijetí na Vyšší vojenské letecké učiliště v Košicích a po jeho absolvování nastoupil v roce 1965 jako pilot u bojového útvaru.

V roce 1971 získal 1. výkonnostní třídu - to už působil u pluku zařazeného do protivzdušné obrany státu - a v témže roce byl mimořádně povýšen do hodnosti kapitána za výtečné provedení obtížného manévru, při němž startovaly z krátké a úzké dráhy dvě letky nadzvukových stíhacích letounů proti sobě.

Už předtím byl jmenován do funkce zástupce velitele letky pro věci politické; obě tyto pocty byly pro Oldřicha Pelčáka pobídkou k prohloubení a rozšíření odborných znalostí. Podal si žádost o přijetí na Vojenskou akademii A. Zápotockého v Brně, avšak k vlastnímu překvapení se dostal někam docela jinam: podle umístěnky nastoupil v září 1972 na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Sovětském svazu.

Během čtyřletého studia se k létání příliš nedostal, leda při krátkodobých návratech na stáže k mateřskému útvaru. Definitivně se tam vrátil v hodnosti majora v červenci 1976, ale dlouho se doma neohřál. Za necelých pět měsíců se vracel zpět do Sovětského svazu, tentokrát ovšem jako člen internacionálního týmu kosmonautů. Spolu s ním odjížděl i jeho spolužák z vojenské akademie Vladimír Remek.

Druhý československý budoucí kosmonaut - vlastně co do významu první - byl o pět let mladší než jeho méně šťastný soudruh. Narodil se v Českých Budějovicích v roce 1948 a místo moravské bodrosti Pelčákovy se u něho dala očekávat tvrdá jihočeská palice. Pomineme-li tyto regionální rozdíly, byla životní dráha Vladimíra Remka dosti podobná.

Začínal v Košicích na Delfinech, ale už tam přešel i na MiG-21. Když si v roce 1970 vybíral z nabídnutých volných míst své budoucí působiště, vybral si útvar, jehož historie sahá až do konce druhé světové války - Zvolenský stíhací letecký pluk. Oťukávali si ho tam přirozeně znovu na “spárce", ale jeho instruktorovi bylo brzy zřejmé, že má před sebou talent, jemuž technika pilotáže nedělá potíže a jehož je možné pustit hned na “sólo" s nadzvukovým letounem.

Pro Delfiny si však Remek zřejmě zachoval slabost. To už studoval spolu s Pelčákem na akademii J. Gagarina a k pluku se vracel jenom na stáže. Při jedné takové příležitosti se “svezl" s kamarádem na L-29, hezky nízko, aby byly vidět všechny podrobnosti krajiny, a dlouho pak na tento let vzpomínal.

Po Remkově absolutoriu na sovětské letecké akademii to probíhalo ..nachlup" stejně jako u Pelčáka: Krátkodobý návrat do funkce, síto, kterým procházeli budoucí adepti kosmických letů a nakonec hlavní výhra v této ošemetné loterii.

Když se u jednotky prozradilo, že bude kosmonautem, vrhli se na něj kamarádi ze všech stran jako vosy.

“Kluci, nenadávejte mi," bránil se jak mohl. ,,Já za to nemůžu, já musím teď shodit dvanáct kilo váhy, víte co to pro mě je za peklo?"

Ale ve vážnějších hovorech, a i když byl sám. táhlo mu často hlavou: proč zrovna já, když je tu přece tolik lepších.

Ano. Podle čeho, podle jakého klíče se vlastně vybíralo?

Dříve, nežli se budeme zabývat touto otázkou, je třeba se vrátit poněkud nazpět, do poloviny roku 1976. V době kdy Remek a Pelčák vychutnávali první chvíle létání po dlouhém půstu na vojenské akademii, byly v Moskvě učiněny první krůčky na cestě, která měla od základu změnit jejich životní osudy a přivést je nečekaně brzy nazpět do Sovětského svazu, který před nedávném opustili.

Na červencovém zasedání rady organizace INTERKOSMOS tlumočil akademik B. Petrov zástupcům národních komisí organizace nabídku sovětské vlády, aby se členské státy organizace zúčastnily kromě dosavadního technického příspěvku při vybavování sond a družic také přímou účastí svých občanů na pilotovaných kosmických letech.

Méně formálně řečeno, vyzval přítomné delegáty, aby jejich země vyslaly vhodné adepty kosmonautiky do Hvězdného městečka, kde se sovětská strana postará o jejich konečný výběr a vyškolení. Z takto vytvořené internacionální skupiny kosmonautů budou vybíráni účastníci letu na kosmických lodích Sojuz a družicových stanicích.

To byla velkorysá nabídka. Spolu s ní však vyvstal i problém - koho a podle jakého klíče vybrat nejdříve. Vzhledem k podílu na programu INTERKOSMOS padla nakonec volba na NDR, PLR, a ČSSR. Z příslušníku těchto tří státu měla být v co nejkratší době vytvořena první skupina interkosmonautů na světě.

Bez ohledu na dobu dovolených začaly okamžité přípravy k výběru vhodných kandidátů kosmonautiky. U nás byl tímto úkolem pověřen Ústav leteckého zdravotnictví.

Komise jeho odborníků začala na výběru pracovat ihned poté, co do Československa přišla první, ještě neúplná informace o kritériích. Protože však prozatím požadavky na adepty kosmonautiky podle sovětských měřítek nebyly k dispozici, vytvořila si komise prostě na základě svých zkušeností kritéria vlastní. Pozdější srovnání ukázalo, že v podstatě nasadila jen nepatrně přísnější měřítka než sovětští odborníci. To ovšem mohlo být věci jen na prospěch. Současně s tím byla poněkud pozměněna i doporučená metodika výběru - lékaři začali tím, že na základě písemných materiálů vytřídili skupinu pilotů připadající v úvahu podle určitých kritérií.

Při posuzování písemných materiálů pilotů prošlo hrubým sítem výběru mnoho adeptů ve věku od 25 do 35 let. V užším výběru jich zůstalo jen 25, přičemž se přirozeně přihlíželo “takřka pod mikroskopem" k dosaženému stupni vzdělání, profesionálním schopnostem a přirozeně také k fyzické kondici těch, kteří připadali v úvahu.

Vybraná pětadvacetičlenná skupina prošla v druhé polovině srpna 1976 klinickým vyšetřením. Čtrnáctidenní pobyt v nemocnici nebyl žádný med. Každý jedinec byl vyšetřen co nejdůkladněji po stránce interní, chirurgické, nervové, oční, ušní a krční, zubní a kožní. Potom ho přesvítili rentgenem na všech možných místech a ze všech stran, odebrali mu všechny možné tělní tekutiny pro laboratorní zkoušky, ale to všechno byl teprve začátek.

V další fázi se lékaři soustředili na tzv. psychofyziologické vyšetření, v němž kandidát musel prokázat např. rychlost svých reakcí, odezvu na pohybující se podnět, asociační schopnost, emoční stálost, komunikační schopnost a individuální reakce v obtížných situacích.

Po všech těchto procedurách bylo možné skupině odborníků, vedené lékařem-kosmonautem V. G. Lazarevem, která přijela ze Sovětského svazu koncem října, představit už jen sedm mužů, kteří prošli uvedeným vyšetřením a vydrželi to.

Jeden z nich měl smůlu v podobě jakýchsi nejasných jizev na dvanácterníku. Třebaže si na žádné potíže nestěžoval, stačila tato maličkost k tomu, aby se specialistům jevil jako nežádoucí. Některá onemocněni zažívacího traktu -zvláště vředová - se posuzují velice přísně.

Další dva vyloučilo vrchní velení letectva, čímž se počet vybraných zúžil na čtyři piloty.

Čtyřlístek zbylých skoro-kosmonautů odjel do výcvikového střediska v Hvězdném městečku a tam během čtrnácti dnů absolvoval většinu vyšetření znovu a k nim navíc ještě některé speciální testy. Rentgeny sice odpadly, ale zato byli adepti poprvé vystaveni účinkům přetížení v centrifuze: 5 g ve směru hlava - nohy a 8 g v ose prsa - záda. Při dalším vyšetření čtverým různým způsobem se u dvou z československých kandidátů projevila vyšší citlivost vestibulárního ústrojí, která však nebyla na překážku přijetí.

Přesto však doporučili sovětští odborníci svým československým partnerům, že by při konečném výběru měla být daná přednost zbývajícím dvěma kandidátům. Tak se Vladimír Remek a Oldřich Pelčák stali po komplexním zhodnocení těmi vyvolenými.

Výcvik skupiny interkosmonautů, do které patřili vedle Remka a Pelčáka ještě dva piloti z NDR a dva polští kandidáti, začal v Hvězdném městečku začátkem roku 1977.

Hned první týdny přípravy prokázaly velké letové zkušenosti polských adeptů kosmonautiky. Naši dva piloti s nimi mohli v tomto směru jen stěží soutěžit: Remek měl nalétáno asi 300 hodin; Pelčák se svými 700 hodinami byl na tom jen o málo lépe. Od té doby co se přihlásili k letectvu se zabývali převážně studiem a příležitostí k praktickému výcviku bylo poskrovnu. Tady se však naskytla příležitost k poznání a ovládnutí nového “létacího stroje" a oba naši kosmonauti se jí chopili se vší vervou. Pelčák měl výhodu ve své výborné paměti a schopnosti vytvořit správné prostředí, případně se i dopálit v zájmu věci, když někdo dělal “kazimíra". Přijít věcem na kloub patřilo k Remkovým silným stránkám. O tom by mohli nejlépe vypravovat mechanici jeho mateřského pluku. Při každé sebemenší závadě, která se objevila na letounu, se jich vyptával na příčinu i důsledky do těch nejmenších detailů.

Všechny tyto vlastnosti se hodily při seznamování s kosmickou lodí, jejími jednotlivými systémy, ovládacími prvky a indikačními přístroji.

V jednom důležitém směru však naši budoucí kosmonauti své druhy výrazně předčili - po svém nedávném a poměrně dlouhodobém pobytu na vojenské akademii oba dokonale ovládali ruštinu a komunikace s instruktory či sovětskými kosmonauty jim nečinila nejmenší potíže. Navíc však měli štěstí, když po teoretickém výcviku došlo v polovině roku 1977 na rozdělení do dvoučlenných osádek. Velitelem Vládi Remka se stal podplukovník Alexej Alexandrovič Gubarev, jenž byl v roce 1975 velitelem Sojuzu 17 a absolvoval takřka třicetidenní pobyt na Saljutu 4.

Oldu Pelčáka dostal na povel Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Tento sovětský kosmonaut má na svém kontě už dva kosmické lety (v Sojuzu 10 a 16) a v době příprav společného letu Sojuzu s Apollem měl jakožto člen záložní osádky možnost se dokonale obeznámit nejen se sovětskou, ale i s americkou technikou kosmických lodí.

Oba tito veteráni, kteří jsou ve skupině sovětských kosmonautů už od šedesátých let, představovali pro nastávající československé kosmonauty ty nejlepší partnery i učitele, jaké si jen kdo mohl přát pro závěrečné fáze výcviku - cvičení na simulátorech.

Pjotr Klimuk, velitel všech smíšených osádek, tvrdě vyžadoval maximální soustředění a bezvadný výkon. Trénink postupoval od jednodušších typů simulátoru rychle až k tomu nejnáročnějšímu, komplexnímu simulátoru kosmické lodě Sojuz a simulátoru družicové stanice Saljut.

Zde si Remek a Pelčák do nekonečna nacvičovali jednotlivé fáze letu, aby je zvládli i ve spánku a s nohama zavěšenýma od stropu, jak se říkalo ve výcvikovém středisku.

Komplexní simulátor však poskytoval i možnost k procvičení různých havarijních situací a k přípravě osádky na úkony a operace nezbytné v případě ohrožení.

Zpočátku docházelo k chybám a omylům a často zvláště ti mladí zajíci vycházeli ze simulátoru dokonale zpitomělí neustálým opakováním i střídáním situací. Učení však znamená umění a jak čas plynul, připadalo Remkovi a Pelčákovi, že vlastně od začátku života nebyli ničím jiným než kosmonauty.

Ve výcvikovém kolotoči ani jednomu z nich nezbývalo mnoho času na soukromý život. Remek jakožto svobodný se mohl po večerech věnovat rybičkám v akváriu, pro něž si písek přivezl až z rodných jižních Čech. Také se sem tam dostal do divadla, když mu ochotní kamarádi obstarali vstupenku. Ani na maminku doma a na své dvě sestry v Československu nezapomínal. Volal domu pravidelně jednou týdně - v neděli mezi pátou a šestou ráno, protože v této době je možné získat spojení takřka okamžitě.

Olda Pelčák to měl ještě trochu horší, vzhledem k historii, která začala už dávno před deseti léty. Tehdy chodil podezřele často vyřizovat agendu na útvarovou spisovnu. Zlí jazykové to ovšem spojovali spíše s pohlednou písařkou, která tam tehdy byla zaměstnána. Něco na těch řečech muselo být, protože Olda si do roka onu písařku vzal a teď kradl chvilky svého volného času pro manželku Hanu, tříletého Miloše a osmiletého Oldu.

Do Československa se oba čekatelé-kosmonauti dostali také, ale jen na skok, na pár týdnů, na dovolenou. Bylo to brzy potom, co složili zkoušku z teoretické části výcviku. Vyšla jim oběma na výbornou, ale tím spíše je povinnost volala nazpět do Hvězdného městečka k trenažérům a simulátorům. Blížil se čas vypuštění družicové stanice Saljut 6, která se možná pro někoho z nich stane dočasným obydlím. Ale ať tak či onak, alespoň na kosmodromu se Remek a Pelčák na ni mohli podívat zblízka.

Nová družicová stanice Saljut se skládá pouze ze tří válců spojených navzájem kuželovými přechody. Na krajním, nejužším válci o průměru 2 metrů je upevněn přední spojovací uzel spolu s radiolokačními anténami jako tykadly pro spojovací manévr. Válec sám představuje přechodovou komoru vybavenou otvorem pro výstup osádky do kosmu.

Střední část stanice (průměr 2,9 m a délka 3,8 m) je od přechodové komory oddělena hermetickým uzávěrem, obvykle otevřeným. V této střední části je umístěn hlavní řídicí pult a - vlevo ve směru od přechodové komory - tzv. autonomní navigační systém Delta, který představuje mozek Saljutu: počítač Saljut 2M a bloky pamětí. Na základě údajů získaných z radiovýškoměru, rychloměru, astronavigačních snímačů a z některých dalších indikačních zařízení lze pomocí systému Delta řídit Saljut 6 automaticky. Systém sám je napojen na dálnopis Stroka, na němž se pro snadnou orientaci kosmonautů některé údaje vypisují z paměti – např. počátek každého oběhu, jeho zeměpisná délka při přechodu rovníku, čas vstupu a výstupu ze stínu Země a celá řada jiných potřebných údajů. Přes Deltu a dálnopis lze pořídit i záznam denního programu, aby osádce připomínal druh a pořadí úkonů, které je třeba právě vykonat.

Největší válec o průměru 4,15 m a délce 4,1 m tvoří další pracovní prostor Saljutu. Zde je umístěn “ministadión" s “běhátkem" a veloergometrem a naproti tělocvičně novinka Saljutu 6 - sprcha s teplou vodou.

Při jejím použití je třeba napnout od stropu k podlaze ochranné fóliové pouzdro v němž se kosmonaut sprchuje. Nucený oběh vody obstarává odsávací zařízení umístěné v podlaze.

Po obou stranách nejširší části Saljutu mají kosmonauti prostory na spaní a také chladničky se zásobami potravin. Na zadní stěně jsou dva otvory pro odklízení odpadků a je zde i toaleta.

K nejpodstatnějším konstrukčním zásahům došlo na zádi stanice. Samostatná pohonná sekce byla odstraněna a válec o největším průměru o něco prodloužen. Motory i palivové nádrže zaujaly místo na jeho obvodu, zatímco středem vede průlez o světlosti jednoho metru. Na jeho konci se nachází druhý spojovací uzel - tj. zcela nový a významný prvek, umožňující současné připojení dvou kosmických lodí k družicové stanici.

Vladimír Remek a Oldřich Pelčák znali maketu stanice z Hvězdného městečka, avšak skutečný Saljut 6 viděli v montážní hale, když byl připojován v horizontální poloze k nosné raketě.

Teprve tady, na bajkonurském kosmodromu, mezi odpalovacími rampami a konstrukcemi obslužných věží, zapůsobil na oba kosmonauty ve vší své mohutnosti jako jeden z vrcholu lidských možnosti i lidského důvtipu. Jako každý, kdo měl možnost přihlížet startu rakety do vesmíru, byli i oni uchváceni oním neopakovatelným kouzlem shonu, příprav i napětí posledních okamžiků před startem.

Raketa Proton s částečně zakrytým Saljutem 6 na špici se vznesla k obloze 29. záři 1977. Zatímco ožehlá rampa dole na Zemi pomalu vychládala, započal nahoře v kosmickém prostoru let takřka devatenáctitunové družicové stanice jakožto první článek řetězu velkých událostí v budoucnosti.

Počáteční drahá stanice ve výši 219 až 275 km byla 7. října upravena na konečnou, stabilnější, s apogeem 352 km, perigeem 336 km, s dobou oběhu 91,42 min a se sklonem dráhy k rovníku 51,58°. Po této korekci kroužil Saljut 6 kolem Země dokonale připraven k přijetí očekávaných návštěvníků. A nemusel čekat dlouho.

Dne 9. října 1977 v 5 hodin 40 minut moskevského času k němu odstartovala kosmická loď Sojuz 25 se dvěma ,,kosmickými" nováčky na palubě.

Velitel lodě Vladimír Kovaljonok přišel do oddílu kosmonautů v roce 1967 od letectva. Absolvoval Balašovské vojenské letecké učiliště a během času nalétal na různých typech přes 1600 hodin u dopravního letectva. Zprvu na pravém sedadle, později jako kapitán letadla na levém. Nabídku, aby se stal kosmonautem, přijal stručným - proč ne. Napoprvé však neprošel lékařskou komisí a štěstí se na něj usmálo teprve při opakovaném pokusu.

Druhý člen osádky Sojuzu 25, palubní inženýr Valerij Rjumin, absolvent moskevského zemědělského institutu, měl původně ke kosmonautice na hony daleko. Jeho specializací byla elektronika a výpočetní technika. Nastoupil však zaměstnání v konstrukční kanceláři, zabývající se technickými problémy kolem kosmických lodí a zde se postupně vypracoval až na zástupce hlavního inženýra. Odtud stačil už jen malý krůček k tomu, aby se Rjumin dostal v roce 1973 do Hvězdného městečka jako kosmonaut.

S Kovaljonkem spolupracoval Rjumin poprvé v astrofyzikální observatoři na Krymu při přípravách souvisejících s použitím slunečního dalekohledu v kosmu. Kovaljonok tam tehdy byl jako budoucí spojař a Rjumin ve funkci vedoucího směny řídicího střediska. Oba se pak i nadále podíleli na kosmických letech jen jako příslušníci pozemního personálu.

Osádkou kosmické lodě se stali až mnohem později.

Když však před startem seděli připoutáni na sedadlech Sojuzu 25, nebylo na nich možno pozorovat ani stopu nervozity. Jednotlivé úkony, které předpisoval letový program, plnili klidně a beze spěchu. Kdysi v simulátoru si Rjumin raději předříkával jednotlivé úkony a bručíval při tom pod vousy: Teď dělám ten a ten úkon a tisknu to a to tlačítko. Později mu přibývalo na rychlosti a s předříkáváním přestal. Jeho soudruh, velitel lodě, si při tom párkrát pomyslel: Jen nebuď tak sebejistý, jednou se spleteš a bude to. Což se také stalo a celá sekvence se musela zopakovat. Tato maličkost však Rjumina vyburcovala k rozvaze a patřičné ostražitosti.

Kovaljonok si na to vzpomněl právě teď, chvíli před startem a pootočil hlavu, aby se podíval na Rjumina. ,,Ne, teď už chybu neudělá," usmál se pro sebe, když viděl rozvážné pohyby palubního inženýra. “Tak to má být."

Raketa odstartovala přesně podle plánu, navedení na dráhu proběhlo normálně, takže konverzace s řídicím střediskem se omezila na formální dotaz ze Země.

“Tady je všechno v pořádku," odpovídal velitel lodě. “Připadáme si málem jako v simulátoru."

“Jenom je tu větší ticho," dodával Rjumin. “A taky částečky prachu se tady vznášejí jinak než na Zemi."

Tento úkaz způsobil beztížný stav, jehož účinky Kovaljonok s Rjuminem dosud pociťovali nanejvýš na pažích, které nebyly připoutány ke křeslům. Teprve když se oba kosmonauti odpoutali, ukázalo se, zač je toho loket. Naráz se vznesli do výše a narazili hlavami o strop. Bylo třeba si zvykat a krotit nepřiměřené pohybové reakce. Kontrola palubních systémů a aparatur se nedala odložit a musela být provedena hned na prvním oběhu, i když nepřítomnost gravitace činila všechno mnohem obtížnějším.

Oba kosmonauti to zvládli. Na druhém oběhu otevřeli průlez mezi orbitální části a návratovou kabinou. Nyní bylo možné sejmout skafandry a v letu poobědvat. Mezitím pozemní stanice stanovily parametry dráhy Sojuzu 25 a výpočetní středisko připravilo podklady pro další činnost.

Cílové těleso - Saljut 6 - začínalo 158. oběh a bylo někde tisíce kilometrů vpředu. Sojuz 25 se musel dostat do polohy vhodné pro stíhací manévr. První dvouimpulsní korekci, dráhy provedla osádka na pátém oběhu. Po jeho dokončení ve 12 hodin moskevského času bylo apogeum Sojuzu 25 již 310 km, perigeum 280 km, doba oběhu 90,2 min a sklon dráhy k rovníku 51,6°. Víc se prozatím nedalo dělat, protože kosmická loď byla až do 23 hodin moskevského času mimo dosah rádiové viditelnosti. Kosmonauti si mohli odpočinout.

Druhý pracovní den Vladimíra Kovaljonka a Valerije Rjumina započal o půl dvanácté v noci moskevského času. Prvním jejich úkolem byla další dvouimpulsní korekce, k níž došlo na 17. oběhu. Výška dráhy se zvedla a Sojuz 25 se dostal za Saljut 6. Stíhací manévr končil a Sojuz 25 se přiblížil k družicové stanici na požadovanou minimální vzdálenost. Nyní letěla obě tělesa po tzv. montážní dráze, na níž bylo možné zahájit automatické přibližovaní.

Oba kosmonauti zahlédli Saljut 6 před sebou ovšem již dříve. Jevil se na černém pozadí jako malá jasná hvězdička, která se znatelně zvětšovala. Stanice na svém 175. oběhu zůstávala pasivním tělesem, zatímco automatika přiváděla Sojuz 25 pomocí korekčního motoru o tahu 4090 N - střídavým zrychlováním i zbržďováním - každým okamžikem blíž k cíli.

Radiolokační signály dodávaly přístrojům údaje o vzdálenosti a poloze, ventily systému dodávky pohonných hmot k motoru citlivě reagovaly na povely a kosmonauti vzrušeně hlásili dolu do řídicího střediska:

“Vzdálenost 2500 metrů, začal pracovat korekční motor."

,,Všechno probíhá normálně. Máme pocit brždění a zase zrychlování. Loď se chvílemi natáčí jedním a pak zase druhým bokem. To je úžasné."

Hluboko dole na Zemi pod oběma loděmi ubíhalo modré Středozemní moře, ale Kovaljonok a Rjumin měli oči jen pro matnici periskopu. Přední spojovací uzel Saljutu 6 byl takřka na dosah, vyrovnávaly se úhlové rychlosti a boční úchylky.

“Vzdálenost 120 metrů," hlásil Kovaljonok řídicímu středisku. “Začínám ruční manévr přibližování."

Ano, teď spočívala tíže úkolu na lidské osádce. Také hlavní korekční motor byl už dříve, od 400 metrů, vystřídán motorky stabilizačního a orientačního systému o malém tahu.

Osádka Sojuzu mohla sledovat manévr na televizní obrazovce a na matnici periskopu. Pomocí kamer umístěných na Saljutu byla i Země informovaná o průběhu přibližování. Napětí ve středisku každým okamžikem rostlo. Obě tělesa už byla v bezprostřední vzdálenosti. A pak se to stalo. Vodicí tyč Sojuzu narazila do kuželu pasivního spojovacího uzlu na Saljutu. Nesklouzla však po stěně do lůžka k zachycení záchytných zámků. Odrazila se nazpět a obě tělesa se začala od sebe vzdalovat!

Snad nebyly dostatečně vyrovnány osy, snad byla rychlost spojování příliš velká, snad se projevilo i vzrušení a nezkušenost osádky. Kdo ví ...

Dosud však nebylo nic ztraceno. Na následujícím oběhu dalo středisko pokyn k druhému pokusu o přiblížení. Také ten však ztroskotal a Sojuz 25 zůstal na metry vzdálen od svého cíle se značně sníženou zásobou paliva pro motory. Vzhledem k této okolnosti se řídicí středisko rozhodlo neriskovat další pokusy a dalo kosmonautům pokyn k návratu. K tomu došlo hned další den.

Po řadě nezbytných manévrů přistála návratová kabina Sojuzu 25 dne 11. října v 6 hodin 26 minut moskevského času u města Atbasar, 185 km severovýchodně od Celinogradu, a kosmonauti byli dopraveni do Hvězdného městečka.

Plánovaný průběh zatím nejrozsáhlejšího světového kosmického experimentu byl jejich nezdarem vážně narušen.

Zbývala jediná naděje, že přední spojovací uzel, na němž operace ztroskotala, nebyl ani před manévrem, ani v průběhu pokusu o spojení vážně poškozen. Kontrolu zařízení však mohla uskutečnit pouze lidská osádka přímo na místě samém, i když tento postup znamenal - jak později uvidíme - nezbytnou změnu v sekvenci jednotlivých letů k Saljutu 6.

Jakmile padlo rozhodnutí, okamžitě se pro tento důležitý úkol začala připravovat osádka další kosmické lodě v tomto složení: podplukovník Jurij Romaněnko (33 let, člen jedné ze záložních osádek pro let Sojuz-Apollo) jako velitel a Georgij Grečko (46 let) jako palubní inženýr.

Starší a zkušenější Grečko měl už za sebou třicetidenní pobyt v kosmu spolu s A. Gubarevem na palubě soulodí Sojuz 17 - Saljut 4. Ke svému mladšímu veliteli se choval s žertovnou shovívavostí. Když poprvé nastupovali ve dvojici k nácviku na simulátoru, přišoural se už ve skafandru k Romaněnkovi a zeptal se ho se lstivě skloněnou hlavou:

“Kolikpak je ti let, synku."

Jurij vycítil tón a přijal hru:

“Rozměnil jsem čtvrtou desítku, tatínku."

“Hmm . . . Máš pravdu. Co nevidět budu mít stejně staré děti. No nic, netrap se. Doufám, že tu přípravu spolu zvládneme."

Žerty však Grečka brzy přešly. Vedle běžného tréninku bylo třeba nacvičit ještě operaci spojenou s výstupem do kosmu a prověrkou předního spojovacího uzlu. Tento nácvik probíhal v budově hydrolaboratoře, kde byla pod vodou umístěna maketa družicové stanice. Pro kosmonauty byly také vyrobeny speciální nástroje, které měly posloužit ke kalibraci a kontrole jednotlivých částí spojovacího zařízení. Práce tedy víc než dost - a času málo. Zahálet se ve výcvikovém středisku nedalo, ale tvrdá příprava se vyplatila. Jak už na počátku prorokoval Grečko: zvládli to.

Start jejich lodě - Sojuzu 26 - se uskutečnil 10. prosince 1977 ve 4 hodiny 18 minut 34,093 sekund moskevského času. Let proběhl jako na drátku a stejně tak i celý stíhací manévr. Po zkušenostech, které získali oba kosmonauti v Hvězdném městečku (a Romaněnko i v Houstonu) se jim teď v kosmu podařilo spojit se na první pokus se Saljutem 6, z chodu, jen s minimální ztrátou paliva. Byl to současně první případ, kdy se na Saljutu využilo zadního spojovacího uzlu.

Od 11. prosince 6 hodin a 2 minut moskevského času začalo Zemi znovu obíhat soulodí - tentokrát Saljut 6 - Sojuz 26. Vyhráno tím ovšem ani zdaleka nebylo, ba prozatím nebylo ani pomyšlení na to, rozřešit palčivý problém předního spojovacího uzlu. Přednost měla družicová stanice se všemi řídicími a kontrolními systémy, se všemi vědeckými přístroji a aparaturami na palubě.

Navíc bylo třeba, aby si Grečko a Romaněnko před výstupem do kosmu přivykli nezvyklým podmínkám. Příprava k tomu začala sice už na Zemi, kde poslední dny před startem spávali na lůžku skloněném tak, že nohy měli výše než hlavu. Tak si zvykali na přiliv krve do hlavy. Přesto však nebylo radno zatěžovat zpočátku jejich organismus velkou svalovou nebo psychickou námahou. Rutinní práce byla pro aklimatizaci nejvhodnější.

Okamžitě po spojení Sojuzu 26 se Saljutem 6 kosmonauti přestoupili úzkým zadním průlezem do družicové stanice. Grečko připlul do zorného pole objektivu kamery a s rozesmátou tváří prohlásil:

“Zdravím vás u příležitosti prvního pracovního dne na Saljutu 6. Hned začneme s uváděním přístrojů v činnost tady i s konzervací na naší kosmické lodi. Děkujeme vám za spolupráci."

V této činnosti pokračovala osádka soulodí také druhého dne. Podle telemetrických údajů i vlastního prohlášení se Grečko a Romaněnko cítili v dobré kondici. Bez ohledu na to byl však třetí den jejich pobytu na družicové stanici vyhrazen odpočinku, přesněji řečeno aktivnímu odpočinku - především nejrůznějšímu cvičení a kontrolám. Saljut 6 v té době dokončil 1188 oběhů okolo Země a všechny jeho systémy byly v naprostém pořádku, jenom problém předního spojovacího uzlu stále zůstával otevřený.

Lékaři ve středisku nabádali k trpělivosti, zato však sami využívali každé příležitosti k tomu, aby prověřili fyzickou kondici kosmonautů, zejména při zátěži. Romaněnko s Grečkem proto musili především šlapat na veloergometru 5 minut při frekvenci 60 obrátek za minutu, přičemž se pomocí dvou přístrojů, Polinomu 2M a Reografu, přenášely do řídicího střediska hodnoty tepové frekvence, frekvence dechu, krevního tlaku, objemu krve, který protekl srdcem za jednu minutu, a míra rozpínání hrudníku, jakožto výsledek zmenšení objemu srdce. Reografem byl rovněž snímám elektrokardiogram o dvanácti parametrech, stejně jako se to dělá na klinice na Zemi. Třetí lékařský test spočíval v měření objemu lýtkového svalu, protože v kosmickém prostoru je zmenšení antigravitačního svalstva patrné zejména na nohou.

Neustále opakovaná vyšetření potvrzovala výbornou připravenost osádky, avšak řídicí středisko nechtělo nic riskovat. Výstup do kosmického prostoru se uskutečnil až po dokonalé adaptaci na nezvyklé podmínky beztíže.

V úterý 20. prosince 1977, desátý den svého pobytu na družicové stanici, zahájili kosmonauti přípravy k výstupu na povrch Saljutu 6. Oba se přesunuli dopředu, do přechodové komory.Tady se museli převléci do skafandrů zcela nového typu. Zatímco všechny dosud užívané obleky byly měkkého typu a vesměs látkové, šlo v tomto případě o tzv. polotuhý typ. Jeho horní část, která kryje trup, je totiž zhotovena z kovu, takže připomíná kyrys s pevně usazenou přílbou. Pohyblivé části, tj. rukávy a nohavice, ovšem pozůstávají z ohebné tkaniny.

Do nového typu skafandrů museli oba kosmonauti vstoupit dvířky na zádech, skoro jako do ledničky. Přirovnání není příliš přehnáno, protože skafandr sám je vybaven vodním chlazením v podobě jakéhosi spodního prádla se zabudovaným systémem trubek. Cirkulující chladná voda jimi odvádí přebytečné teplo, nashromážděné při namáhavé práci v izolujícím prostředí mnohavrstvého obleku.

Na skafandru rovněž odpadly vnější hadice a celý systém zabezpečení životních podmínek, umístěný dříve v zádovém vaku, je nyní situován na vstupních vhodně tvarovaných dvířkách.

Po nezvyklé oblékací proceduře došlo na prověrku funkcí autonomního zabezpečení životních podmínek. S družicovou stanicí zůstává totiž pracovník ve skafandru spojen pouze radiofonnírn kabelem, přívodem elektrické energie a zajišťovacím lanem. Jakmile shledali, že je vše v pořádku, uzavřeli oba kosmonauti průlez do hlavního pracovního prostoru a Grečko položil ruku v rukavici na velkou černou páku výpustného ventilu.

“Zahajujeme odhermetizování,'' hlásil řídicímu středisku. Současně začal otáčet pákou a vzduch z komory se sykotem unikal ventilem do okolního vakua.

“Jen klid," ozvala se Země. “Všechno probíhá podle programu."

“Copak nejsem klidný?" opáčil Grečko. “Račte se podívat na můj tep."

Jeho srdce opravdu bušilo skoro normálně, 80-90 tepů za minutu.

“Můžete otevřít průlez," souhlasilo středisko.

Tím ovšem nebyl míněn boční otvor pro výstup ze Saljutu do kosmu, ale průlez, za nímž se nalézal nešťastný stykovací uzel, tedy ten, jímž osádka prochází z kosmické lodě do stanice.

Třicet šest minut po půlnoci moskevského času byl uzávěr uvolněn a Grečko se vzniklým otvorem opatrně vysoukal do kosmického prostoru. Romaněnko, na něhož připadl úkol asistenta, mu podal na povrch Saljutu přenosnou televizní kameru a speciální kontrolní šablonu. Práce započala. Kousek po kousku prověřoval Grečko vnější obvodovou část spojovacího uzlu. Prohlédl každý odtlačný kolík zvláště, pomocí šablony proměřil vodicí kolíky a konektory a konečně obrátil pozornost k těsnění a západkám zámku.

“Povrch uzlu je bez nejmenšího poškození," hlásil, když celou inspekci dokončil. “Prohlédl jsem všechno raději třikrát, ale vypadá to, jako by celé spojovací zařízení právě vyšlo z dílny."

Pokud byl Saljut nad osvětlenou častí Země, sledovala jeho činnost barevná televizní kamera.

“Podívám se ještě na povrch stanice a provedu zběžnou kontrolu a údržbu," hlásil Grečko.

To už se družicová stanice přesunula do stínu Země a palubní inženýr se po chvíli vsoukal zpět, po hodině a osmadvaceti minutách ve volném prostoru. Průlez za ním byl uzavřen a oba kosmonauti se společně připravovali k opětovnému natlakování přechodové komory.

Na Zemi však právě teď prožívali horkou chvilku. Zavinil ji signál telemetrie, který ohlásil, že vypouštěcí ventil na odhermetizaci přechodové komory není uzavřen.

Jakmile k tomu došlo, podal vedoucí směny okamžité hlášení přítomnému řediteli letu. Alexej Jelisejev, veterán kosmických letů, člověk, jehož tvář jen zřídka kdy opouštěl úsměv, po této zprávě zvážněl: Nepodaří-li se ventil zavřít, znamená to, že nebude možné natlakovat přechodovou komoru a kosmonauti nebudou moci přejít do nitra stanice.

Alexej Jelisejev horečně přemýšlel, probíraje v duchu všechny možnosti a závady. Vzpomněl si, jak často selhala právě jen signalizace, a rozhodl se.

“Ať zahájí tlakování," vydal příkaz s napjatou tváří. Spolu s ostatními pracovníky střediska pak nespouštěl oči z promítacího plátna, na jehož ploše se zobrazoval údaj indikátoru tlaku, přenášený telemetrií z přechodové komory stanice až na Zemi.

Tlak rychle dosáhl předepsané hodnoty - a neklesal. Bylo vyhráno. Jelisejevův předpoklad o chybné signalizaci se potvrdil. Vypouštěcí ventil byl uzavřen, ale jak později Grečko s Romaněnkem zjistili, konektor čidla polohy ventilu se rozpojil, a to vedlo k omylu v detekci.

Kosmonauti se vrátili bez problémů do pracovních prostor Saljutu 6 s blahým vědomím, že spojovací uzel je v pořádku a že celkový program letu není ohrožen.

Napětí povolilo ale nejenom na Zemi. Grečko, jemuž dosud nebylo nejlépe, se nyní po úspěchu svého vystoupení v kosmu cítil jako znovuzrozený.

Po tomto vzrušujícím exptempore mohla osádka Saljutu 6 zahájit pravidelný režim práce a odpočinku, který nejlépe dokáže udržet vysokou práceschopnost kosmonauta při dlouhodobém letu. Koloběh dne začínal v 8 hodin ráno a končil ve 23 hodiny moskevského času a pracovní program během dne probíhal bez ohledu na rádiovou slyšitelnost z území SSSR. (Její rozsah byl ostatně rozšířen zakotvením lodě “Kosmonaut Vladimír Komarov" ve Středozemním moři, lodě “Kosmonaut Jurij Gagarin" u pobřeží Kanady u ostrova Sable a lodě “Kosmonaut Vladislav Volkov" u břehů Kuby.) To byl rozdíl proti předchozím letům, při nichž na “hluchých" obězích osádky odpočívaly. Nově zavedený systém sice znamenal částečné zhoršení situace při výměně informací, ale pro osádku Saljutu 6, která se mohla přidržet obvyklého biologického rytmu a uložit se ke spánku podle pozemského času, to bylo výhodnější.

Hned po budíčku platil první zájem kosmonautů jejich dočasnému obydlí. Bylo třeba zkontrolovat desítky, ne-li stovky indikátorů, pracovních systémů a aparatur. Pravidelně se přepínaly určité bloky - například v systému regenerace vzduchu z hlavních na záložní, aby došlo k jejich rovnoměrnému využití, a čas od času museli Grečko a Romaněnko věnovat svůj čas také inspekci zařízení na připojeném Sojuzu. Tohle všechno dohromady představovalo 40-60 minut času a teprve potom, když byla družicová stanice zabezpečena, se mohl rozeběhnout další pracovní program.

Svátečním pracovním dnem byl 5. leden 1978, kdy se osádka Saljutu 6 na svou žádost věnovala pozorovaní a fotografování tzv. stříbřitých oblaků. Tento vzácný fyzikální jev, který lze zřídka kdy pozorovat na Zemi za soumraku při výjimečně jasné obloze, nebyl dosud uspokojivě vysvětlen.

,.Při minulém letu jsem nic podobného neviděl," uváděl při rozhovoru se spojařem Grečko. “Ale teď stoji nad Jižním pólem dvě, ne tři vrstvy nad sebou. Je to nádherná podívaná."

Hned den nato vzrušila osádku Saljutu jiná událost. “V pracovním prostoru létají mouchy!" hlásili kosmonauti řídicímu středisku a později referovali: “Zpočátku lezla po okně jen jedna jediná a my jsme z ní měli radost, jakožto z černého pasažéra ze Země, který přiletěl s námi. Když však přibyla druhá a třetí, tak už to s námi trhlo a začali jsme hledat. Nakonec bylo jasné, že jsou to drosophily vylíhlé v Biotermu, které se ze vzduchovodu dostaly až k nám. Bylo po radosti. Trvalo nám půl dne, než jsme je všechny pochytali."

Snad pod vlivem tohoto zážitku se probudilo i trochu stesku po lidech a po Zemi, kterou oba muži opustili už před měsícem. Zpestření programu však na sebe nedalo dlouho čekat. Dobrý stav předního spojovacího uzlu sám o sobě ještě neznamenal odstranění všech problémů. Loď, v níž přiletěl Romaněnko s Grečkem, byla zakotvena na zadním spojovacím uzlu a tím vlastně blokovala příruby a potrubí připravené zde pro doplnění pohonných hmot a zásob pro družicovou stanici. Měl-li celkový projekt letu pokračovat podle původního plánu, bylo třeba zadní uzel uvolnit a zároveň prověřit přední spojovací uzel v praxi. Náhradní modifikovaný plán s tím vším počítal.

Vedlejším důsledkem nezdaru “pětadvacítky" bylo rozpuštění těch dosavadních osádek, které byly složené pouze z nováčků. Nově sestavené dvojice byly spárovány tak, aby napříště v každé osádce Sojuzu figuroval alespoň jeden zkušený kosmonaut; toto opatření mělo co možná vyloučit možné selhání vlivem “lidského faktoru" při průběhu letových operací.

Podplukovník Vladimír Džanibekov (narozen 1942) a Oleg Makarov (narozen 1933) tomuto schématu víc než vyhovovali a víceméně tvořili obdobu osádky Sojuzu 26. První z nich patřil do skupiny záložních týmů pro společný let Sojuz-Apollo. Druhý, Oleg Makarov, si odbyl křest na Sojuzu 12 v roce 1973, kde měl příležitost s V. Lazarevem poprvé vyzkoušet nový typ skafandrů, zavedený po tragédii Sojuzu 11. Navíc měl (opět spolu s Lazarevem) na kontě zcela mimořádnou zkušenost: havarijní sestup. Během nezdařeného startu Sojuzu, který by byl dostal č. 18, došlo ve výši přes sto kilometrů nad Zemí k předčasnému oddělení třetího stupně nosné rakety. Kosmická loď přistála v hlubokých závějích v horském terénu nedaleko čínské hranice.

Oba kosmonauti měli také bohaté zkušenosti při řízení pilotovaných letů z pozemního střediska a nebylo je tedy možné pokládat v žádném směru za zelenáče.

Nyní byli vybráni pro důležitý a zodpovědný úkol. Ve funkci osádky Sojuzu 27 měli prověřit přední spojovací uzel Saljutu 6 a v případě úspěchu vytvořit dosud nevídané soulodí Sojuz 26-Saljut 6-Sojuz 27, se čtyřčlennou osádkou na palubě.

Od samého začátku bylo zřejmé, že nezklamou naděje na ně vkládané. Státní komise hned po startu Sojuzu 27 ve večerních hodinách 10. ledna 1978 vysoce ocenila přesnost vyvedení kosmické lodě na oběžnou dráhu. Nejdůležitější okamžiky však nastaly teprve tehdy, když se Sojuz 27 přiblížil k družicové stanici na vzdálenost 25 km. Od tohoto okamžiku začínala vrcholná fáze stíhacího manévru - přibližování a konečné dotyk. Nebyli to však jen Džanibekov a Makarov, kdo nedočkavě očekávali vývoj událostí. Také v řídicím středisku na Zemi stoupalo napětí úměrně se zkracující se vzdáleností mezi oběma kosmickými tělesy.

Nejnedočkavější ze všech však byla sama osádka Saljutu 6, Romaněnko a Grečko. Během pravidelného rádiového spojení se Zemí utrousil spojař náznak, na nějž Romaněnko okamžitě zareagoval:

“Cože? Něco nového v kosmu?"

“Není nás náhodou nahoře víc?" dorážel Grečko.

“Tak si to poslechněte sami," rezignoval spojař. Na pokyn vedoucího směny pak Země odvysílala stanici zprávu o startu Sojuzu 27 a oba “délesloužící" kosmonauti se předháněli v blahopřání nováčkům.

“Čekáme je na palubě Saljutu 6," končil Grečko. “Těší nás, že konečně dojde na další etapu naší práce."

Mínil to samozřejmě v nejširším slova smyslu. Činnost však bylo třeba vyvinout i zcela bezprostředně. Z bezpečnostních důvodů osádka Saljutu 6 před spojovacím manévrem pečlivě uzavřela průlezy do přední a posléze i zadní přechodové komory a prověřila jejich hermetičnost ze své kosmické lodě, kam se pro nadcházející manévr uchýlila. Odtud Romaněnko s Grečkem za pomoci periskopu a televizní obrazovky sledovali mlčky průběh operace. V radiofonii měli nyní přednost Džanibekov s Makarovem.

Sojuz 27 se přibližoval ze směru předního spojovacího uzlu. K Saljutu 6 mu chybělo 450 m, pak 300 m a vzdálenost se stále plynule zkracovala. V 17 hodin moskevského času vplula obě tělesa do stínu Země a družicová stanice zapojila zábleskové majáky. Vzdálenost teď činila jen 8 až 10 metrů.

“Vidíme lesky na vodicím kuželu stanice," hlásil Makarov.

Je 11. 1. 1978, 17 hodin 6 minut moskevského času. Rychlostí menší než 20 cm/s, pomaleji, nežli jede domovní výtah, sklouzla vodicí tyč Sojuzu 27 po kuželu předního spojovacího uzlu družicové stanice. Náraz byl stěží postižitelný. Když se obě tělesa dotkla přírubami, zaklaply ozuby hlavních zámků a začalo přitahování silou několika tun, aby stlačení gumového těsnění zaručilo hermetičnost spoje.

“Proběhlo spojení hydraulických a elektrických systémů mezi lodí a stanicí," hlásí Makarov.

Osádka Saljutu 6 otevírá průlez do přední přechodové komory a druhý na spojovacím uzlu. Na průlezu mezi Sojuzem 27 a družicovou stanicí se činí Džanibekov s Makarovem. Konečně povolí i poslední překážka.

Makarov veplul do stanice a hned za ním i Džanibekov. Z pevného objetí lze tušit, jak se Romaněnkovi a Grečkovi stýskalo po lidské společnosti. Teď dostávají dary: příruční šestinásobně zvětšující dalekohled, o nějž požádal Grečko, přenosný magnetofon, nové kazety do videomagnetofonu pro zpestření volných chvil a zeměpisný atlas světa. Jsou tu noviny, čerstvé časopisy a jako zlatý hřeb programu 5 kg jablek (36 kusů pečlivě vybraných renet) pro Grečka.

Hosté zasedají za stůl a dostávají pohoštění ve formě tub se šťávou. Žerty, veselí a rozesmáté tváře. Ode dneška budou na palubě Saljutu 6 čtyři. Všichni jsou velice šťastní.

Libuje si však i řídicí středisko a ředitel letu A. Jelisejev: přední spojovací uzel stanice je v naprostém pořádku. Původní program letu může pokračovat.

“Není vám tam kapánek těsno na palubě?" ptalo se řídicí středisko čtveřice kosmonautů při zahájení jejich prvního společného pracovního dne ve čtvrtek 12. ledna 1978.

“Co vás napadá," odpověděl Romaněnko. “Máme tu tolik místa, že bychom mohli přivítat ještě jednu návštěvu."

“Jen počkejte, až budete přetahovat křesla," krotil ho spojař ze střediska.

“Nevadí. Pravě v takovéhle sestavě se dá lépe využít vybavení stanice. Například dělat paralelně dva pokusy. Nebo když je třeba, tak může jeden velitel zaskočit za druhého."

“Kromě toho nás ohromně pozvedly dopisy ze Země," doplnil Grečko. “Člověk se od nich těžko odtrhne. Ovšem navyklý pořádek je ten tam."

Na tom bylo hodně pravdy. Nově příchozí se snažili pochytit od zabydlené osádky co nejvíce zkušeností a při každém pokusu či pozorování koukal někdo z nich Grečkovi nebo Romaněnkovi přes rameno.

Naproti tomu “hospodáři" zvídavě sledovali Džanibekova, když prodělával první lékařské testy a měl na hlavě spoustu snímačů.

“Ten jeho úsměv se nám zdá trochu nepřirozený," soudil Romaněnko při této příležitosti. Také Grečko si neodpustil poznámku: “Hej, co vy tam na Zemi? Podle našich údajů zůstane naživu, nemyslíte?"

Veselá nálada však nemohla zpomalit práci. Obě dvojice provedly společně výměnu regenerátoru systému zabezpečení životních podmínek. Staré, které už dosluhovaly, nahradily nové, dopravené na stanici Sojuzem 27. Džanibekov se jakožto vášnivý radioamatér pustil do opravy videokontrolního zařízení, což je v podstatě televizní obrazovka, na níž se však mohou vedle normálního obrazu promítat i parametry některých systémů. Oprava dopadla dobře a občasné poruchy byly odstraněny. Spolu s Makarovem si “Džani", jak mu říkají kamarádi, také zaskákal podle taktu udávaného ze Země v rámci pokusu Resonans, kterým se ověřovala tuhost spojů mezi kosmickými loděmi a družicovou stanicí. Kmitání konstrukce vyvolané poskoky kosmonautů spolu s vlastním kmitáním celého kosmického systému bylo sledováno citlivými čidly a výsledky ukázaly, že obavy z odlomení některého Sojuzu a nebo z porušení hermetičnosti jsou bezpředmětné.

Hlavní starosti Makarova a Džanibekova však byla příprava k odletu na Zemi. Oba nově příchozí se totiž měli vrátit na Zemi v Sojuzu 26, v kosmické lodi, kterou na Saljut přiletěli Grečko a Romaněnko. To ovšem znamenalo demontáž individuálně tvarovaných sedadel a jejich vzájemné přemístění. Uvážíme-li, že průlezy spojovacích uzlů mají kolem jednoho metru v průměru, představovala tato operace vedle nezbytné koordinace úkonů také solidní fyzický výkon. Proto ji pro jistotu, vzhledem k probíhající adaptaci obou nováčků, svěřilo středisko hostitelům a hostům byla přisouzena úloha poradců.

Za křesly pro Džanibekova a Makarova se do Sojuzu 26 stěhovaly nejen jejich skafandry a další individuální vybavení, ale také veškeré materiály, které až dosud nashromáždila osádka Saljutu 6 za svého více než pětitýdenního pobytu - deníky palubní i osobní, protokoly o pozorování kosmického prostoru i Země, filmy, biologické objekty experimentu Cytos a řada dalších vědeckých materiálů. Všechny věci bylo třeba umístit tak, aby se nenarušilo těžiště návratové kabiny. Volné místo v orbitální sekci zaujaly prázdné nádržky na vodu, různé zbytky a tuhé obaly potravin i předmětů. Jejich odstraňování komorami na odpadky přímo na družicové stanici bylo vždy spojeno se ztrátami vzácného vzduchu. Takto však po oddělení orbitální sekce shoří spolu s ní v hustých vrstvách atmosféry.

Jako poslední vstoupili do kabiny Sojuzu 26 Džanibekov a Makarov. Ráno 16. ledna 1978, po pěti dnech pobytu na Saljutu 6, si oba kosmonauti oblékli skafandry a zaujali svá místa na křeslech v návratově kabině. Ve stanoveném okamžiku pružiny odtlačovacích kolíků vzdálily obě tělesa od sebe a potom se zažehly motorky stabilizačního a orientačního systému. Sojuz 26 se vzdaloval od svého kosmického přístaviště.

“Nashledanou, chlapci! Diky za pomoc!" volali za nimi Grečko a Romaněnko od televizní obrazovky.

“Viděli jsme dalekohledem zážeh jejich motoru jako jasně svítící tečku," hlásili později do řídicího střediska. “Přejte jim od nás měkké přistání."

Také sledovací loď Kegostrov, křižující v Atlantiku, ohlásila zážeh brzdicího motoru a potvrdila správnou dobu jeho hoření.

Sojuz 26 sestoupil z oběžné dráhy, nad Saharou se oddělila jeho návratová kabina s kosmonauty a pomocí padáku i prachových raketových motorů měkce přistála poblíž Celinogradu do vysoké vrstvy sněhu.

Bylo půl hodiny před západem slunce. Džanibekov a Makarov podle instrukce vystřelili anténu a zapojili světelný maják, aby je pátrací služba našla co nejdříve. Nebylo to vlastně ani třeba, vždyť už při sestupu kroužily kolem kabiny hlídkující vrtulníky.

Romaněnko s Grečkem na palubě Saljutu 6 opět v kosmu osiřeli. Jejich útěchou bylo vědomí, že program letu se konečně vrátil do původních kolejí: přední spojovací uzel je v pořádku a obsazený kosmickou lodí, zadní volný a připravený přijmout další návštěvu.

Největší radost z takového vývoje událostí měla pravděpodobně dvojice Čechoslováků v oddílu interkosmonautů. Šance na výlet do vesmíru - alespoň pro jednoho i nich - se příznivým obratem situace silně zvýšila a to je povzbudilo, aby se s novou chutí zakousli do nikdy nekončícího tréninku. Od října 1977 se vraceli domů málokdy před jedenáctou večer. V těch posledních fázích přípravy ovšem nešlo ani tak o fyzickou námahu jako o psychické zatížení.

Zpestření v jednotvárném kolotoči výcviku představoval výlet na Bajkonur, kam se Remek s Pelčákem jeli podívat na start “sedmadvacítky". Oba měli poprvé příležitost vidět start lodě s lidskou osádkou, což bylo správným naostřením chuti pro vlastní příležitost. Ovšem tu chuť si ještě nějakou dobu museli nechat zajít.

Romaněnko s Grečkem byli na Saljutu 6 už šest neděl a kdyby to záleželo jen na nich, byli ochotni vítat hosty třeba každý týden. Před další návštěvou však bylo třeba doplnit materiální základnu stanice a tak se pět dnů po návratu Džanibekova a Makarova zákonitě objevilo v kosmickém prostoru další těleso, tentokrát zcela nového druhu. 20. ledna 1978 odstartovala z bajkonurského kosmodromu automatická nákladní loď nazvaná Progress 1. Jejím hlavním úkolem bylo dopravit na družicovou stanici Saljut 6 zásoby pohonných hmot pro manévrovací systémy a potraviny a vodu pro kosmonauty. Tato operace zároveň představovala prověrku úprav, které si vynutil nákladní charakter kosmické lodě a také prověrku způsobu spojení lodě s družicovou stanicí. Spojení měla řídit automatika z paluby Progressu 1, přičemž nákladní loď měla zakotvit u volného zadního spojovacího uzlu, vybaveného potřebnými přírubami a potrubím pro přečerpaní paliva.

Svým vzhledem se nákladní loď Progress 1 liší jen velice málo od pilotovaných lodí typu Sojuz a také jeho startovní hmotnost (7 tun) je jen o málo větší. Konstruktérům šlo v podstatě o to využit co nejvíce systému ověřených na Sojuzech a Saljutech a tak co nejrychleji postavit spolehlivou nákladní loď bez náročného výzkumu a finančních ztrát.

Stejně jako Sojuz skládá se i Progress v podstatě ze tří částí - přístrojové sekce, sekce doplňování pohonných hmot a nákladového prostoru. V tomto uspořádáni může Progress 1 pojmout až 1300 kg nákladu a asi 1000 kg pohonných hmot. Nákladový prostor je hermetizován, udržuje se v něm normální atmosféra o tlaku 101 kPa (760 Torr) a teplota se zde pohybuje od 3 do 30 oC.

Otvor pro výstup do kosmu v Progressu 1 přirozeně odpadl a také tu není průlez do míst, kde se na Sojuzech nachází návratová kabina. V těchto prostorách má Progress 1 nádrže s pohonnými hmotami pro Saljut. Tato část postrádá uvnitř systém zabezpečení životních podmínek, zvenku pak obvyklý tepelný štít a tepelnou izolaci. Progress 1 je totiž určen k zániku v atmosféře. Zato se na jeho vnějším plášti nachází potrubí pro přečerpávání paliva a okysličovadla do nádrží družicové stanice.

Takto upravená loď odstartovala 20. ledna v 11 h 24 min a 40 s z bajkonurské odpalovací rampy. Nezasvěcený pozorovatel by patrně stěží rozeznal nějaký rozdíl proti startům Sojuzů s lidskou osádkou. Nosná raketa Progressu zůstala totiž beze změny, i s věžičkou záchranného systému na špici. Tentokrát přirozeně nešlo o funkční zařízení, avšak konstruktéři pokládali za výhodné zachovat mnohokrát prověřený aerodynamický tvar a neměnit těžiště.

Rozdíl v operaci se projevil teprve tehdy, když Progress 1 zahájil manévrování na oběžné dráze. Sojuz s osádkou zvládl stíhání, přibližování i spojení se Saljutem během jednoho dne. V případě bezpilotní lodě se tato doba prodloužila na dvojnásobek. Na její palubě není nikdo, kdo by bezprostředně opravil případnou chybu automatiky a tak delší doba letu poskytuje řídicímu středisku větší možnosti k manévrovaní i rozhodování.

Prozatím však vše probíhalo podle plánu. Dvaadvacátého ledna ve 12 h 26 min moskevského času byl Progress 1 vzdálen od Saljutu 33 kilometry, o sedm minut později 21 kilometr a za dalších pět minut už jen 18 kilometrů.

Osádka Saljutu zaujala místo u řídicího pultu, odkud bylo možné kontrolovat průběh automatického spojení. Oba kosmonauti netrpělivě pozorovali obrazovku.

“Jen klid, jen klid," nabádal je ze Země ředitel letu A. Jelisejev. ,,Za chvíli bude Progress od vás asi deset kilometrů."

“Už jej vidíme!" vykřikl hned nato Romaněnko. Po chvíli, když se Progress dostal do patřičné vzdálenosti, ohlásil: “Přibližuje se tak jak má. Všechna světla jsou v jedné přímce."

To bylo důležité. K tomu, aby na Saljutu mohli určit polohu lodě, je Progress 1 vybaven třemi signálními světly: jedním vpředu na nákladové sekci, dalšími dvěma vzadu na bocích. Tyto světelné majáky jsou rozmístěny tak, aby v případě správné polohy Progressu vzhledem k Saljutu byla všechna tři světla v jedné přímce a ve stejných vzdálenostech od sebe. V případě odklonu od předepsané polohy vidí kosmonauti na Saljutu trojúhelník, anebo světelné majáky na přímce nejsou od sebe vzdáleny rovnoměrně.

“Osádka tam pracuje na výbornou," žertoval Grečko.

“Už jsme viděli dva zážehy korekčního motoru. Progress je vidět čím dál tím lépe."

“Vzdálenost tisíc metrů, rychlost čtyři metry za sekundu," hlásil Romaněnko klidně. “Dá se rozpoznat jeho spojovací uzel."

“Jak to vypadá, nebudete muset Progress ,,oslepit" projevilo svůj názor středisko. “Oslepit" znamenalo v podstatě vypojit sledovací automatiku v případě nepředvídané situace. Progress by ihned přestal družicovou stanici pronásledovat.

“To jistě ne," odvětil Romaněnko. “Přibližuje se naprosto podle programu. Je už docela blízko . . . Dotek!"

Současně s Romaněnkem to hlásil i spojař v řídicím středisku. Bylo 13 hodin 12 minut moskevského času.

“Máte tam pro nás dárkové balíčky?" ptal se Grečko nedočkavě, jakmile bylo ukončeno přitažení a spoj hermeticky utěsněn. “Už jsme si zvykli na to, že je dostáváme."

“Je tam několik set kilogramů nákladu,"odpovídal spojař ze střediska. “Potrvá několik dnů, než to všechno vyložíte. Kyslík, dusík, palivo, filmy, konzervy, regenerátory, vodu pro sprchu, prádlo, náhradní díly, zkrátka skoro tisíc nejrůznějších položek. Všechno ve speciálních rámech a schránkách přidržovaných upínkami, aby se to nezpřeházelo při startu a při manévrech. Při překládání vám to určitě vadit nebude."

“Čeká nás zkrátka nová profese. Pro změnu budeme zase jednou nakládači," mínil Grečko. “To tu ještě nebylo."

“Však to zvládnete. Ale napřed si musíte odpočinout."

Aby nebyli v pokušení začít místo odpočinku s prací, nesměli Romaněnko s Grečkem původně ani otevřít průlez do Progressu. Škemrali však tak dlouho, až k tomu dostali souhlas. První, co jim padlo do očí, byl svitek dokumentace, který Romaněnko omylem pokládal za nějaké suvenýry.

“Ale já vidím čerstvý chleba," sděloval Grečko spojaři na Zemi. “Ten nám tady nahoře přijde náramně k chuti."

“To rádi věříme," odpovídali ze Země. “Ale podívejte se napřed na systém doplňování pohonných hmot a zkontrolujte jeho hermetičnost! Taky připravte nádrže na palivo a okysličovadlo. To bude ovšem jen první etapa příprav."

Když bylo spojení přerušeno, podívali se oba muži ve stanici jeden na druhého, jako by chtěli říci: čeká nás pořádná facha.

Saljut 6 je pravda prvním sovětským kosmickým tělesem, jehož velké i malé motory pracují na stejné, dvousložkové pohonné hmoty. Odpadá zde tedy zdvojený systém nádrží a potrubí a tím i dvojitý způsob ovládání motoru. Ovšem i tak představovalo natankování družicové stanice za letu mnohem obtížnější problém, než je zásobení auta u benzínové pumpy.

Veškeré nádrže pohonných hmot na Saljutu 6 (tři na palivo a tři na okysličovadlo - kysličník dusičitý a asymetrický dimetylhydrazin) jsou vybaveny kovovým vlnovcem, který je zpočátku přitlačen ke stěnám nádrže příslušnou dávkou pohonných hmot. Za chodu motoru se membrána - vlnovec v nádrži rozpíná pod tlakem dusíku, přiváděného mezi stěnu nádrže a membránu, a vytlačuje tak palivo nebo okysličovadlo do potrubí, k vstřikovacím ventilům a tryskám.

Aby bylo možno vyprázdněnou nádrž opět naplnit ze zásob v Progressu, museli se Grečko a Romaněnko v další etapě postarat o zpětné přečerpání dusíku do tlakových lahví. Tuto operaci provádí kompresor poháněný elektromotorem o příkonu jednoho kilowattu. Takový spotřebič ovšem odčerpává plných 25 % elektrické energie, kterou Saljutu dodávají sluneční baterie. Jeho zapojení představuje solidní zátěž energetického systému a proto je cyklus přečerpávání dusíku z nádrží a jeho stlačování v ocelových lahvích na 2,20 MPa rozložen na delší čas. Oba kosmonauti jej ukončili teprve po několika dnech.

Druhého února mohli konečně přikročit k doplnění pohonných hmot ze zásob Progressu 1. Sledování průběhu tohoto unikátního technického experimentu usnadňoval kosmonautům pult kontroly ODU, tj. pohonného systému. Tento pult se v podstatě skládá ze dvou částí: na horní z nich je zobrazen celý systém palivové instalace na stanici i na nákladní lodi. Jsou zde vyznačeny všechny motory, nádrže, potrubí a ventily. Druhá část slouží k vlastnímu ovládání systému - stisknutím tlačítka se uvede do chodu odpovídající sekce a současně se na horním schématu rozsvítí ty části, které jsou právě v činnosti. Lze tedy snadno přehlédnout, z jaké nádrže a přes které ventily palivo prochází.

Celý proces sledovala ovšem nejenom osádka družicové stanice, ale také směna v řídicím středisku v čele s příslušnými specialisty.

Nejprve bylo převedeno do útrob Saljutu 6 palivo a následující den došlo na okysličovadlo. V obou případech bylo k přečerpání použito tlakového dusíku; zásobní nádrže na Progressu 1 jsou totiž vybaveny stejně jako u Saljutu 6. Dusík slouží i ke konečnému profouknutí potrubí, aby při oddělení obou lodí nedošlo ke znečištění jejich bezprostředního okolí zbytky pohonných hmot.

Složitou přípravu tankování i jeho vlastní průběh se podařilo Romaněnkovi a Grečkovi zvládnout bez jediné chybičky. Přitom je třeba si uvědomit, že to v té době nebyl jediný úkol.

Průběžně s přípravami na doplnění paliva se kosmonauti museli věnovat také stěhování zásob a materiálu. Tato napohled jednoduchá akce probíhala v kosmickém prostoru složitěji než na zemi. “Přejímku zboží" prováděli oba kosmonauti v určitém sledu, podle speciálního seznamu. Nejdříve upevnili každý dovezený předmět vedle jeho opotřebovaného předchůdce, ten byl ihned po demontáži nahrazen novým a definitivně odstraněn do Progressu na uprázdněné místo. Tímto způsobem, vylučujícím jakýkoliv omyl, se na palubu dostaly nové regenerátory a filtry systému zabezpečení životních podmínek, lékařské vybavení, filmy a potraviny, náhradní součástky pro kontrolní čidla na Saljutu 6 a ovšem i kazety do videomagnetofonu a věci určené pro rekreaci osádky.

“Snažte se vyhnout nekontrolovanému pohybu věcí při přenášení," napomínalo řídicí středisko oba nakladače při práci. “Chraňte bloky před úderem o konstrukci, zvláště o řídicí pulty."

V posledním případě šlo řídicímu středisku zřejmě spíše o poškození řídicích pultů než přepravovaných věcí, ale to spojaři nevadilo, aby nepokračoval:

“Zaplňte všechny vyložené pevné i snímací kontejnery už nepotřebnými přístroji a odpadky. Vyhazovat je odpadními otvory stojí vzduch!"

Tak se zpět do vyprázdněného Progressu 1 stěhovaly vedle upotřebených zařízení i prázdné krabice od konzerv a vody a Grečko s Romaněnkem neustále poletovali mezi Saljutem 6 a nákladní lodí s nějakou věcí v náručí.

Úplné vyložení Progressu 1 i doplnění nádrží Saljutu 6 bylo skončeno v sobotu 4. února 1978. Nákladní loď však prokázala družicové stanici ještě jednu službu: o den později, v neděli 5. února, byla dráha spojeného soulodí zvýšena pomocí motorů na nákladní lodi. Progress 1 při tomto manévru fungoval jako kosmický tahač. Jelikož však i po této operaci zbylo v jeho nádržích dostatečné množství paliva, vypracovalo pozemní středisko pro Progress 1 náhradní program navíc - až dosud bylo pro stíhání a přibližování k Saljutu využíváno hlavní radiolokační aparatury. Nyní měl Progress 1 prověřit i druhou, záložní.

Ráno 6. února se nákladní loď odpoutala pomoci odtlačných kolíků od soulodí Sojuz 27-Saljut 6 a pomalu se začala vzdalovat.

“Už odplul," hlásil Romaněnko na Zemi. “Vzdálil se lehce, jakoby se mu nechtělo. Jak jej z jedné strany osvětluje Slunce, je na něj nádherný pohled."

V bezpečné vzdálenosti od družicové stanice se zažehly manévrovací motory Progressu 1 a loď se ztratila osádce z dohledu. Dosud však ne definitivně. Ve vzdálenosti asi 10 km byly zapojeny záložní radiotechnické systémy, pomocí nichž měl Progress 1 znovu vyhledat Saljut 6. Za okamžik se ze stanice ozvalo hlášení:

“Progress 1 nás vyhledal a zachytil. Znovu se přibližuje. Vidíme jak se zapínají motory."

Tím byla prověrka záložního systému sbližování ukončena, avšak inženýři ještě dlouho zapínali a vypínali motory nákladní lodě, aby ověřili jejich životnost v kosmických podmínkách. Konečně 8. února po ukončení všech operací byl Progress 1 zorientován v prostoru a po zážehu hlavního motoru uveden na sestupnou dráhu.

Nákladní loď zanikla v hustých vrstvách atmosféry nad Tichým oceánem, avšak Romaněnko a Grečko měli ještě skoro týden co dělat, aby dokončili výměnu všech náhradních systémů, za něž vděčili Progressu 1.

Tyto práce se ovšem prolínaly v souladu s normálním pracovním režimem na Saljutu 6 s údržbou stanice, s lékařskými kontrolami, se cvičením a samozřejmě také s vlastními vědeckými experimenty v kosmu.

Dvacátého čtvrtého února provedli oba kosmonauti další letový manévr, tentokrát “vlastními silami". Pomocí motorů Saljutu 6 převedli komplex obou lodí na dráhu 364-335 km, s oběžnou dobou 91,4 min a obvyklým sklonem 51,6°. Musely se však plnit i méně atraktivní úkoly. Patřila k nim i důkladná prohlídka všech okének, která přinesla zajímavé zjištění, že pětiměsíční kroužení stanice okolo Země zanechalo na povrchu stopy po dopadu mikrometeoritů. Na průzoru č. 7 se objevila rýha v délce jednoho centimetru a všechna okénka Saljutu 6 se potáhla zvenčí narůžovělým povlakem. Všechny systémy však pracovaly bez poruch a družicová stanice s doplněnými zásobami materiálu byla připravena na další akci. Stejně tak její osádka. Po jedenácti týdnech pobytu v kosmu se Romaněnko a Grečko výtečné přizpůsobili stavu beztíže, plnili náročné úkoly bez potíží a problémů a nedočkavě se připravovali na příští události. Ty se nyní počaly řítit přímo kosmickou rychlostí.

V polovině února 1978 bylo rozhodnuto, že první internacionální osádky (hlavní i záložní) budou vytvořeny z československých kosmonautů, kteří jsou nejlépe připraveni ke kosmickému letu. Pětadvacátého února určila Státní komise, že hlavní osádku pro připravovaný let Sojuzu 28 budou tvořit Alexej Alexandrovič Gubarev jakožto velitel a Vladimír Remek jakožto inženýr-výzkumník. Druhý československý budoucí kosmonaut, Oldřich Pelčák, byl vybrán spolu s Nikolajem Nikolajevičem Rukavišnikovem do záložní osádky, připravované pro všechny případy naprosto stejné jako osádka hlavní.

O tři dny později bylo toto rozhodnutí potvrzeno na zasedání v hotelu Kosmonaut v Leninsku. Čtyři kosmonauti, kterých se toto rozhodnutí týkalo, bydleli v té době v témže hotelu a podíleli se na přípravě Sojuzu 28 na bajkonurské základně. Komplexní výcvik, kterým procházeli ve Hvězdném městečku více než rok dva Čechoslováci, byl u konce. Nyní už jen společně se svými veliteli kontrolovali systémy ,,své" kosmické lodě a probírali znovu a znovu jednotlivé fáze letu.

Sojuz 28 byl asi čtyři dny před startem připojen v budově MIKu k nosné raketě a smontovaný kolos se přesunul na rampu. To už ovšem byly obě osádky v karanténě a přicházely do styku s co nejmenším počtem lidí. Ti, kteří se s kosmonauty stýkali, byli pod neustálou bakteriologickou kontrolou. Také tradiční tisková konference - první toho druhu za přítomnosti novinářů z Československa - probíhala tak, že kosmonauti byli od novinářů odděleni skleněnou přepážkou.

Na tiskovce hovořili Gubarev a Remek o štěstí a radosti nad nastávajícím úkolem a o své zodpovědnosti za splnění úkolů.

“Nejvíce se mi na mém veliteli (Gubarevovi) líbí jeho pracovitost," řekl při této příležitosti Vladimír Remek. “Často jsme spolu pracovali “přes čas hodinu, půl druhé, i více."

“Snažil jsem se Vladimírovi předat všechny své poznatky a zkušenosti z dřívějších letů," vysvětloval Gubarev. “On mne zasypal takovou spoustou dotazů, že jsem musel dolovat z paměti i to, co už zapadlo jako méně podstatné.

Vláďa by mohl být mým synem," dodával. “Nikdy jsme se spolu nepohádali, a když jsme přihlíželi v televizi utkání SSSR-ČSSR v hokeji, tak jsme si oba přáli, aby skončilo nerozhodně.

Věřím, že náš první společný internacionální let ještě více utuží přátelství mezi oběma bratrskými národy."

Start kosmické lodě Sojuz 28 byl stanoven na čtvrtek 2. března 1978. Gubarev a Remek opustili hotel Kosmonaut v němž byli ubytováni a naposledy mohli zahlédnout vlajky vztyčené před vchodem: sovětskou, československou a vlajku Kazašské svazové republiky.

Do poslední chvíle je provázela i náhradní osádka, jejímž údělem bylo zůstat na Zemi. Až dosud sledovali Rukavišnikov a Pelčák veškeré akce současně, aby se mohli za nepředvídaných okolností připravit k letu sami. V takovém případě by však bylo nutno odložit start o dva dny, vzhledem k nutným změnám v kosmické lodi a nezbytnosti zopakovat předstartovní operace rakety. K ničemu mimořádnému však nedošlo.

Přesně ve 14 hodin moskevského času, tj. ve 12 hodin našeho času, dopravil autobus Remka a Gubareva na bajkonurský kosmodrom. Nastaly závěrečné chvíle před vlastním letem - poslední zběžná lékařská prohlídka a oblékání do skafandrů. To proběhlo za účasti vedoucího přípravy sovětských kosmonautů generálporučíka Vladimíra Šatalova. Dvojnásobný hrdina Sovětského svazu byl od kosmonautů oddělen skleněnou přepážkou, kterou mohl sledovat jak technici pomáhají oběma do skafandrů se znakem organizace INTERKOSMOS na pravém a státními vlajkami na levém rukávu. Prověrka hermetičnosti a manipulační schopnosti skafandrů uspokojila všechny zúčastněné.

Vedoucí československé delegace, člen předsednictva ÚV KSČ soudruh J. Lenárt, krátce pozdravil kosmonauty připravené k odletu a přijal od nich ujištění, že vykonají vše pro splnění úkolů.

V 16 hodin moskevského času zamířil Gubarev a Remek na startovní rampu. Byla to táž, ze které jako první odstartoval Jurij Gagarin před sedmnácti lety a jako poslední před dvěma měsíci Džanibekov s Makarovem.

Jasný den přecházel do mrazivého soumraku. Téměř padesátimetrový kolos rakety se ostře rýsoval proti nebi. Spodní část byla chvílemi zcela zahalena do chuchvalců bílých par z odpařujícího se kapalného kyslíku.

Sem dorazil autobus s kosmonauty ve skafandrech. Na vyhrazeném místě podali Gubarev i Remek předsedovi Státní komise formální hlášení o připravenosti osádky ke kosmickému letu. Potom už oba kosmonauti vystoupili na plošinu u rakety. Poslední pozdrav - poslední zamávání a obě postavy v bílém zmizely ve výtahu.

O třicet metrů výše se jich ujali technici připravující start a pomohli jim vstoupit do kosmické lodě: nejprve bylo nutno vlézt bočním otvorem do orbitální sekce a pak se ještě - i s kufříky klimatizačního systému - protáhnout průlezem do návratové kabiny. Teprve nyní se Gubarev a Remek mohli odpojit od přenosných zařízení a připojit se na systémy Sojuzu 28. Následovalo uzavření průlezu do orbitální sekce a nakonec i vnějšího vstupního otvoru. O ten se postarali především technici na montážní plošině.

Do startu stále ještě zbývala více než hodina. Oba kosmonauti uložení v individuálně tvarovaných křeslech zahájili cyklickou prověrku systémů lodi. Venku soumrak přešel v jasnou noc, prozářenou světly reflektoru. Technici před chvílí dokončili práce a opustili věž. Spojení mezi osádkou lodě a střediskem řídícím start je bezvadné. Televizní obrazovky přibližují tváře obou kosmonautů. Ti vysílají prohlášení před startem. Nejprve Gubarev, pak i Remek. Jejich letem začíná nová etapa spolupráce socialistických zemí při výzkumu kosmického prostoru. Občanu Československé republiky se dostalo velké cti být členem první mezinárodní osádky. Oba její členové vynaloží všechny síly ke splnění úkolu, který jim byl svěřen.

Prohlášení dozněla a do startu zbývají už jen minuty. Velitel střediska vydává povel: Klíč na start! Od tohoto okamžiku je průběh operací řízen už jen automatikou. Povely - odpočítávání - start! Je 18 hodin 28 minut moskevského a 16 hodin 28 minut našeho času.

Pod raketou se zablesklo, vyšlehly plameny mizející v oblacích dýmu. Řev motorů narůstá a kolos rakety se zdánlivě lehce odpoutává od rampy a stoupá kolmo vzhůru. Jeho rychlost se zvyšuje, ohnivý uzel na zádi rychle ztrácí na objemu.

Jasná noc je spojena se skvělou viditelností. Pozorovatelé mohou sledovat start skoro sedm minut. Každých deset sekund dostávají ze střediska hlášení o některém z parametrů letu. Bajkonurský kosmodrom splnil svůj úkol na výbornou. Okamžik startu byl dodržen s přesností několika tisícin sekundy.

Napětí, které pociťovali Gubarev a Remek v posledních hodinách před vzletem, povolilo, jakmile se kosmonauti usadili do křesel a zahájili předstartovní operace. Když se rozehřměly motory a raketa začala stoupat vzhůru, nezbyl už na nějakou nervozitu čas. Osádka sledovala průběh startu a hlásila středisku každý pozorovaný vjem.

Po 120 sekundách se oddělil první stupeň nosné rakety, pocit tahu však nezmizel, protože motory druhého stupně pracovaly dál.

“Cítím lehké kolébání," hlásil Gubarev ve sto devadesáté sekundě.

“Otřesy," doplnil Remek o půl minuty později.

Všechno však probíhalo v normě a tváře osádky Sojuzu 28 na televizních obrazovkách zůstávaly klidné a spokojené. Po 530 sekundách letu došlo k oddělení posledního stupně nosné rakety a v tomto okamžiku také převzalo vedení Sojuzu 28 řídicí středisko v Kalininu nedaleko Moskvy. Odtud, z malého sálu - velký je až do spojení Sojuzu 28 s družicovou stanicí vyhrazen řízení komplexu

Saljut 6-Sojuz 27 - bude nadále telemetricky i pomocí rádiového a televizního spojení sledován průběh letu internacionální osádky.

,,Už jsme ve stavu beztíže," znělo jedno z prvních hlášení. Sojuz 28 s osádkou se dostal na oběžnou dráhu. Vladimír Remek udiveně pozoroval tužku, která mu uplavala a teď se pro pozemšťana nepochopitelně vznášela v prostoru lodě.

Na pozorování hříček beztížného stavu však nebylo času. Bod po bodu proběhla prověrka všech systémů kosmické lodě: kontrola naváděcího systému, uvedení spojovacího mechanismu do pracovní polohy, sledování hermetičnosti všech částí kosmické lodě a desítky dalších úkonů. Později Gubarev a Remek vyrovnali tlak v obou prostorách Sojuzu 28 a pak přestoupili do orbitální části. Bylo možno si udělat pohodlí a skoro po sedmi hodinách se zbavit krunýře skafandru, protáhnout se, ale opatrně vzhledem k beztížnému stavu, a pak se zase pustit do práce.

Na řadě byla kontrola orientačního systému a na ni navazující korekce dráhy na pátém oběhu. Ta proběhla jako vždy dvouimpulsně na základě dat nadiktovaných pozemním řídicím střediskem pro automatiku řízení Sojuzu 28. Po korekčním manévru se kosmická loď dostala na dráhu 309-269 km, s dobou oběhu kolem Země 90 minut a se sklonem dráhy 51,6°.

První část programu skončila a osádka Sojuzu 28 se mohla věnovat zaslouženému odpočinku. Starost o další vývoj událostí se pro tuto chvíli přesunula na Zemi a na osádku Saljutu 6, která netrpělivě očekávala další návštěvníky.

Saljut 6 přeletěl nad bajkonurským areálem krátce před startem Sojuzu 28. Romaněnko s Grečkem, kteří už trávili v kosmu dvanáctý týden, se začali připravovat na setkání vlastně již tím, že uklidili prostory na stanici a zvýšili její oběžnou dráhu. Nyní po startu svých druhů, se při každé příležitosti dožadovali zpráv o vývoji situace.

“Jak to jde Zenitům?" dorážel na spojaře v průběhu jednoho spojení Romaněnko. “Netrpělivě je očekáváme. Rádi bychom už slyšeli jejich hlasy."

“Však se dočkáte," uklidňoval ho spojař, když vyčerpal dávku informací o startu a dráze Sojuzu 28. “Prozatím přemýšlejte, kam ty své nové hosty uložíte."

“Žádné strachy," odbýval ho Grečko. “Remka uložíme tam, co spal Makarov, a pro Alexeje se také nějaké místečko najde. Jenom nám při každé relaci o nich něco povězte."

“Samozřejmě. Ale teď je nejdůležitější, abyste se i vy na to dobře vyspali. Čeká vás zítra dlouhý den."

“Do kolika to natáhneme?"

“Tak do dvou, do tří do noci."

“Tedy do rána," komentoval to Grečko. Narážel na to, že po příletu Džanibekova s Makarovem nemohlo středisko dostat celou čtveřici do spacích pytlů až do rána. Bylo třeba si vypovědět novinky ze Země, dojmy z letu.

“Dělali jste vůbec něco jiného než přípravu na ně?" smál se spojař.

“To se rozumí. Úklid a rozcvičku jako každodenně," ohrazoval se Romaněnko.

“Tak spát. Vaši přátelé jsou v pořádku, tak ať je můžete přivítat jak se sluší a patří," ukončil debatu spojař.

Sojuz 28 se opravdu přibližoval. V okamžiku vyvedení na oběžnou dráhu byla jeho vzdálenost od Saljutu asi 10 000 km. Na podstatně nižší dráze měl však větší rychlost, takže na každém oběhu se přibližoval víc a víc ke svému cíli. Dvojí korekce dráhy (tu druhou, také dvouimpulsní, provedli Gubarev a Remek po probuzení, na 17. oběhu) přivedla jejich kosmickou loď přibližně na 25 km od Saljutu. Z této vzdálenosti se radiotechnické systémy obou lodí “vidí" - začíná automatické přibližování.

V okamžiku, kdy Sojuz 28 zachytil signály vysílané ze Saljutu, rozsvítil se na řídicím pultu před kosmonauty nápis “Přítomnost cíle". Za chvíli potom se rozzářil i signál “Zachycení". Kosmická loď se dostala do vymezeného koridoru a automatika ji začala navádět k volnému spojovacímu uzlu na Saljutu 6. Nyní Sojuz 28 signály nejen přijímal, ale i vysílal, a družicová stanice se začala zadním spojovacím uzlem natáčet do směru příletu Sojuzu 28. Také Sojuz hned brzdil, hned zrychloval a natáčel se postupně ke stanici levým a pravým bokem. Remek a Gubarev klidně, bez nervozity sledovali průběh manévru, připraveni zasáhnout a v případě potřeby převzít řízení místo automatiky.

Saljut před nimi zářil nejprve jako bílá hvězda, která se rychle přibližovala a měnila se v kosmické těleso zářící všemi barvami. Zelenou, stříbřitou i červenou. Z panelu slunečních baterií vycházela nafialovělá záře, uprostřed temné zádi se matně leskl vodicí kužel spojovacího uzlu.

Vlastní spojení se však odehrálo na noční straně Země, a tak osádky obou lodí zapojily signální světla.

“Už jen 160 metrů," hlásil Remek. ..Pozoruji zábleskové majáky."

“Stanice se orientuje výtečně," doplnil Gubarev. “Jsou vidět poziční světla. Červené vlevo, zelené vpravo, dole dvě blikající a nahoře ještě jedno. Také bliká."

Ještě pár okamžiků a potom: “Dotyk!" a hned nato “Zachycení!"

Je 20 hodin 10 minut moskevského času. Obě osádky si vyměnily první pozdravy, ale na setkání si ještě musí počkat zhruba dvě hodiny. Zábava ve volnějším tónu se však rozproudila hned po přitažení.

“Voloďo, přivezl jsi nám české pivo?" volal Grečko, který je členem klubu milovníků chmeloviny.

Čekal-li Remek kde co, tak tohle určitě ne.

“Chtěl jsem vzít sebou hned celou basu na pohoštění," řekl v rozpacích. “Jenže konstruktéři mi pro ni nikde nechtěli udělat místo."

Ale to už přišel Remkovi na pomoc Gubarev: “Copak máme chodit na návštěvu s vlastním pivem? To na vás je, abyste nás pohostili koňakem!"

Jenže Grečko se nedal: “My už létáme tak dlouho, že jsme jej všechen vypili."

Při tomhle vzájemném popichování se však práce nezastavila ani na okamžik.

Romaněnko s Grečkem byli jako vždy na druhém konci soulodí v Sojuzu 27, takže přátele zpočátku dělilo celkem osm průlezů. Bylo třeba prověřit hermetičnost spojení a teprve pak začít s otevíráním krytů. Pět přepážek velkou rychlostí zdolala osádka Saljutu 6. U šestého poklopu se Romaněnko s Grečkem zastavili a netrpělivě očekávali hosty. Romaněnko co chvíli pohlédl na své hodinky. Zdálo se mu, že se osádka Sojuzu 28 opožďuje za plánem.

Teprve ve 23 hodin 10 minut moskevského času se šestý kryt nadzvedl. Ještě ani nezaklapl v horní poloze a už se vzniklou škvírou vsoukal do stanice Vladimír Remek. Osádka Saljutu 6 ho bouřlivě pozdravila, ale to už veplul i Gubarev. Grečko svého bývalého velitele objal s nehraným nadšením.

“Voloďo a Andreji!" snaží se v tom významném okamžiku zachovat seriózní tón Jurij Romaněnko. “Jsme rádi, že vás můžeme uvítat na palubě stanice. Buďte tu jako doma. Bohužel . . . experiment Chlorella začíná už za dvacet minut. Ale napřed ochutnejte kosmický chléb a sůl!"

Televizní kamera zachycující setkání se Romaněnkovým přičiněním obrátila o 180° ke stolu. K němu zleva doprava zasedli Remek, Gubarev, Grečko a Romaněnko. Jemu jakožto hostiteli připadla povinnost uvítat hosty - první internacionální osádku - už tradičně chlebem a solí. Příchozí na revanš odevzdali hostitelům pamětní medaile a odznaky zhotovené na počest tohoto společného letu.

Pozornost Romaněnka a Grečka se však soustředila na celý náklad Sojuzu 28. Vladimír Remek na to později na Zemi vzpomínal s úsměvem:

“Vrhli se na naši loď hned po uvítání a vytahovali co se dalo, i když vykládání bylo plánováno až na příští den. Především se zmocnili dopisů a četli a četli... Byl to ohromný pocit, že jsme mohli takhle potěšit své přátele ..."

Saljut 6 se naplnil smíchem, žerty a příjemnou pohodou. Ke spánku se čtveřice na soulodí Sojuz 27-Saljut 6-Sojuz 28 dostala až dlouho po půlnoci.

Abychom však kosmonautům na Saljutu nekřivdili: jejich společná práce začala opravdu už dvacet minut po příchodu dvojice Gubarev - Remek. Šlo o experiment Chlorella-1, jehož účelem bylo zjistit vliv beztížného stavu na růst jednobuněčných řas rodu Chlorella. Chlorella patří k veteránům kosmických letů - sloužila jako objekt pozorování téměř na všech pilotovaných lodích i stanicích.

“Zajímáme se o ni proto," řekl Gubarev v pozdější televizní relaci, “že má schopnost vyrábět bílkoviny, tuky i uhlohydráty. Je tedy jedním z perspektivních zdrojů potravy při dlouhodobých letech."

“Já osobně nejsem proti. Jenom doufám, že časem získá trochu víc na chuti," vpadl mu do řeči Grečko. “Zatím o ní říkají, že je příliš hořká."

“Zato však možná nahradí naše chemické regenerátory," pokračoval Gubarev. “Myslím, že se ještě dožijeme toho, že nás Chlorella bude zásobovat kyslíkem. Prozatím tu máme zelenou, červenou a bílou formu, čtyři skleněné baňky s obsahem této jednobuněčné řasy. Včera jsme ji naočkovali do živného roztoku . . . , ale konečně - experiment sleduje československý kosmonaut Vladimír Remek. Voloďo, řekni jim o té Chlorelle!"

“Děkuji za slovo," řekl Remek rusky a pokračoval česky pro naše televizní posluchače:

“Chlorella je společný československo-sovětský kosmický pokus, první, do něhož jsme se pustili. My s Gubarevem jsme sem dopravili čtyři takovéhle prosklené kontejnery s živným roztokem a tady na Saljutu krátce po příletu bylo naším úkolem rozbít skleněné ampule s násadou Chlorelly. Speciálním úderníkem - takhle. Tím se řasa smísila s živným roztokem a její růst započal. Jenom musím .občas obsahem pořádně zatřepat. Až se vrátíme na Zemi, srovnají vědci naše pokusy s těmi, které paralelně probíhají na Zemi. Mikrobiologové z Československa i ze Sovětského svazu určí, jak se tato jednobuněčná řasa rozvíjí v kosmu, ve stavu beztíže."

“Tím jsme vám snad Chlorellu alespoň trochu přiblížili," ujal se slova opět Gubarev rusky, když se Vláďa Remek odmlčel. “Pro nás má i tu výhodu, že se rychle množí. Každé čtyři hodiny dovede zdvojnásobit počet svých buněk. Taková rychlost má při poměrně krátké době experimentu také svou cenu. Času tady nahoře je stále málo."

Proti tomuto tvrzení se dalo sotva co namítat. Rozmnožená osádka soulodí zahájila svůj první společný pracovní den 4. března v 10 hodin ráno moskevského času. Chlorella se v té době už několik hodin nerušeně rozmnožovala a kosmonauti se mohli věnovat údržbě Saljutu, lékařským testům v obleku Čibis, známém z dřívějších letů, a vyšetření pomocí aparatury Polinom 2M. Je samozřejmé, že pozornost lékařů se soustředila na oba nově příchozí kosmonauty, zvláště na Vláďu Remka, který tu byl mezi veterány úplným nováčkem. Všechno však bylo shledáno v obvyklé normě. Lékaři mu pro jistotu doporučili méně pohybu, aby adaptace na beztížný stav proběhla co nejsnáze, a zvláště ho varovali před prudkými pohyby hlavou. To všechno ale snad ani nebylo zapotřebí.

“Vláďa se skvěle připravil na let," mohl si Gubarev svého podřízeného pochvalovat, jako už to učinil dříve. Také středisko neskrblilo uznáním a osádka, která podle prohlášení vedoucích letu “pracovala při spojení na výbornou", se teď s novou chutí mohla věnovat další činnosti.

Na pořadu dne byl technologický experiment Morava, prováděný na zařízení Splav-01. V podstatě jde o speciální elektrickou pec, dopravenou na Saljut 6 nákladní lodí Progress 1. Je to kovový válec asi půl metru vysoký, připomínající pouzdro na rysy. Uvnitř pece lze dosáhnout teploty až 1000 °C s příkonem pouhých 300 W. Tepelnou izolaci obstarávají tenkostěnné evakuované molybdenové válce umístěné kolem tavící komory. Odvod tepla je regulován speciálním vyzařovačem, jakýmsi miniaturním deštníkem ve dnu pece. Teplo ovšem nevyzařuje dovnitř, do stanice, ale ven, do kosmického prostoru.

Romaněnko s Grečkem totiž pec nainstalovali do jedné ze dvou komor na odpadky. Během tavby zůstává příklop ze stanice do komory hermeticky uzavřen, zatímco druhý, vedoucí do kosmu, je naopak otevřený: Tato úprava zaručuje jak tepelnou izolaci pece, tak volný odvod tepla do vesmíru. Od řídicího pultu nedaleko komory pak lze naprogramovat dobu ohřevu, dobu tavby, regulaci teploty i průběh ochlazování.

Vlastní pokus Morava - Slitina byl připraven Ústavem fyziky pevných látek a má sloužit především k poznám zákonitostí tuhnutí tavenin ve stavu prakticky nulové gravitace. Získané poznatky bude možné později uplatnit u nových materiálů pro elektroniku a optiku. O průběhu pokusu hovořili kosmonauti při jednom z televizních přenosů z paluby Saljutu 6.

Gubarev po uvítání posluchačů a všeobecném úvodu se rychle vrátil k jádru problému tohoto pokusu a řekl:

“Abychom se co možná vyhnuli nežádoucím vlivům gravitace na experiment Morava, vyrovnali velitel Romaněnko spolu s inženýrem Grečkem všechny úhlové rychlosti naší stanice a omezili činnost některých zařízení. Nyní se nacházíme v režimu nestabilizovaného letu. O tom, jak proběhne pokus vám řekne několik slov tady inženýr-výzkumník Vladimír Remek. Tak Voloďo spusť."

Bylo 14 hodin 53 minuty našeho času, když se poprvé ozvala z kosmu Vladimírova čeština:

,,Ano. Jak už jste slyšeli začínáme pokus Morava na sovětské aparatuře Splav. Tady, v tomto kovovém pouzdru, které vypadá jako tlustá kulatá tužka, jsou dvě ampule z křemenného skla. Jedna obsahuje soli olova a stříbra a druhá soli olova a mědi. Nyní pouzdro vložím do kosmické pece, kde se ohřeje na požadovanou teplotu a pak bude následovat regulované ochlazování."

“Já mohu divákům ukázat pult," doplnil výklad Gubarev, “odkud lze celý proces naprogramovat. Předehřátí, tavení a tuhnutí. Máme to rozpočteno na víc jak čtyřicet pět hodin. Ale pokračuj, Voloďo, a řekni ještě něco o tom, k čemu to má být dobré."

“Ale napřed si uprav mikrofon," vpadl mu do řeči spojař ze Země. “Tak, takhle je to lepší."

“Ano. To je věčný problém," usmál se Remek. “Mikrofon maličký a hlava velká a ještě mi tady trochu narostla." Narážel tím na otok způsobený nezvyklým přílivem krve do hlavy.

“Tedy v 18.40 jsme zapnuli pec a -"

“Jen mluv, mluv, slyšíme tě dobře," pobídl ho spojař.

“Jak už jste slyšeli, očekává se získání nových materiálů -"

“Můžeš mluvit česky," nabídl mu spojař ze Země.

“V tom to není. Napovídají mi tady rusky a mně přitom vypadlo jedno slovo, právě jeho překlad do češtiny. - No nic," řekl rusky a přešel opět na mateřský jazyk: “Tablo na pultu nám ukazuje přibližnou teplotu taveniny a lampa hovoří o tom što pult je vkl - tedy zapnut. Až se směs prohřeje, dáme povel pusk a materiály se budou ohřívat až na 500 °C. Většinu z těch naplánovaných pětačtyřiceti hodin bude probíhat řízené ochlazování. A to je asi tak všechno.

“Díky," navázal Gubarev. “Jsi chlapík!"

“Já už si za tu dobu přivykl mluvit rusky. Splávka metalej, pult upravlenija a tak. Dělalo mi potíže přeložit to do češtiny, zvlášť, když mi ke všemu ještě napovídali rusky."

“To nic, to je jen dočasné zapomínání," klidnil ho spojař. “Soudruzi, přenos končí, rozlučte se, a potom se uložte ke spánku, aby otřesy vašeho obydlí byly co nejmenší. Na shledanou!"

Podruhé se česká řeč z kosmického prostoru ozvala o pár hodin později, v jiné souvislosti než při popisu vědeckých experimentů. Bylo to v sobotu 4. března v 19.56 našeho času, když kosmický komplex přelétával nad územím Československa a Vláďa Remek měl příležitost uvidět světla Prahy.

“Dávej pozor na matnici periskopu, Voloďo," upozorňoval ho spojař v průběhu televizní reportáže. “Blížíte se právě k hranicím. Od jihozápadu. Asi za dvacet sekund bude vidět Praha. Podívej se na ni."

“Dívám se, dívám."

“Je vidět? Měla by být vpravo dole."

“Oblačností prosvítá světlo," odpověděl Remek.

Televizní obrazovka přenášela jeho tvář soustředěnou nad matnicí periskopu.

“Tak nám pověz, co jsi uviděl," pobídl ho spojař. “A mluv česky."

“Viděl jsem mezi mraky záři města," začal Vladimír zvolna, hledaje české výrazy. “Praha už mizí za námi. Byla vidět před několika málo sekundami. Bohužel naši republiku pokrývají mraky a tak skrz ně jenom prosvítalo světlo, jako když vychází Slunce nebo Měsíc. Budeme teď nad vámi přelétávat párkrát, ale za dobu kratší než jedna minuta. Třebaže je republika tak malá, měla možnost jako třetí země na světě vyslat kosmonauta. A já jsem hrdý na to, že tímto úkolem pověřila vlast právě mne."

Pak přešel Vladimír Remek do ruštiny, poslal všem posluchačům pozdrav od svých soudruhů, sovětských kosmonautů a rozhovořil se spolu s nimi o pokračování pokusu s chlorellou. Jednou se snad těmito řasami budou kosmonauti živit na cestách vesmírem. Prozatím však jsou spokojeni s běžnými pozemskými jídly, i když upravenými pro stav beztíže.

Takového kosmického oběda na Saljutu 6 se zájemci mohli zúčastnit v pondělí 6. března, opět při televizním přenosu.

“Tady se třikrát denně scházíme stejně družně ke společnému jídlu, jako společně pracujeme," oznámil Vladimír Remek v roli reportéra i hostitele. Před sebou - tedy před námi na stole - vidíte náš dnešní jídelní lístek: je to především výběr několika šťáv a kompotů. Vidíte, že jsou v tubách. Máme také kávu s mlékem, tvaroh, boršč a zeleninovou polévku. Také vidíte konzervy. Jak jsem se sám přesvědčil, jíst ve stavu beztíže není nic prostého. Všechny ty tuby a konzervy jsou připevněny ke stolu speciálními příchytkami či gumami. Necháte-li něco prostě ležet na stole jako na Zemi, může se vám stát, že než se otočíte, tak vám tuba uletí a potom ji můžete třeba nechytit, jako se to stalo právě mně," usmál se Remek při předvádění.

“Vidíte, že i příbory jsou u nás přichyceny na šňůrkách, také s tím cílem, aby od nás nikam neuletěly, Teď vám právě ukazuje Jura Romaněnko, jak lze v kosmu pít - voda vytvoří kuličky - a chytí se do úst. No. Co bylo jako polévka a předkrm jsem řekl. Maso je v konzervách, slepičí, a pak máme dokonce zákusky, kandované ovoce, například sušené švestky.

Pečivo nebo chleba je speciálně zabalen v polyetylénu, aby se jedno každé sousto mohlo vzít a položit přímo do úst, protože jak jistě víte, kousáním se vytváří drobky a drobky jsou v naší stanici dosti nebezpečné. Ve spánku může člověk mimochodem vdechnout kousek chleba a následky si dovedete představit sami.

Jak už jsem řekl, většina produktů je konzervovaných. Poslední vylepšení kosmické stravy jsou dehydrované potraviny. To se na Zemi připraví žádoucí potravina. Například tohle je soljanka po děrevinsky neboli něco jako guláš po vesnicku. Z balíčku se ustřihne část, horkou vodou z palubních systémů se naplní pytlík se suchou potravinou, deset patnáct minut se promíchává a pak už mi nezbývá, než popřát vám i svým přátelům dobrou chuť. Oběd se zapije z hadice s ventilem a je to."

“A co vám nejvíce chybí při obědě v kosmu?" ptali se zvědaví novináři.

“Všichni naši soudruzi z oddílu, přátelé, a nejvíc ovšem naši náhradníci," odpověděl Romaněnko.

“Ano, náhradníky, kteří se s námi připravovali k letům, ty bychom zde viděli nejraději," přizvukoval Gubarev.

“A kromě toho, co řekli moji kolegové," přidal se Remek česky, “kromě toho mi tady ještě chybí akorát pivo k obědu."

Jeho poznámka vyvolala všeobecný smích jak u spolustolovníků, tak na Zemi.

“To chybí nám všem," přidal se Grečko, jakmile mohl promluvit.

“Snad si to na Zemi vynahradíme," doplnil ho Remek opět za všeobecného veselí.

Tak se denní program na kosmickém komplexu rozběhl na plné obrátky podle předem připraveného plánů. Občas bylo potřeba protřepat živný roztok s rostoucí chlorellou, kosmonauti průběžně kontrolovali činnost zařízení Splav-1 a jeho teplotní režim, zvláště poté, kdy vysadila kontrolní signalizace a začalo ochlazování teplejší zóny.

Pátého března provedli Gubarev s Remkem další společný experiment, zaměřený na výzkum koncentrace kyslíku v lidské tkáni za podmínek beztížného stavu. Pokus se uskutečnil pomocí československého přístroje Oxymetr.

Do vyprávění se to lehce napíše, ale kosmonautům se to hůře provádělo - alespoň ze začátku. Když totiž chtěli přístroj zapojit, ukázalo se, že zdroj elektrické energie zabudovaný v oxymetru je úplně vybitý, třebaže vypínač na panelu přístroje byl v poloze vypnuto.

Naštěstí, jak už se ostatně několikrát ukázalo při letech Sojuzů a Apolla, jsou kosmonauti rozenými improvizátory. Namísto aby se pokusu vzdali, pustili se do obtížné přípravy nouzového zdroje. Ve chvílích volna a na úkor spánku ušili jakousi punčochu, která měla sloužit jako pouzdro na baterie. Uložit do ní dvacet kusů baterií typu Saturu a pevně je propojit, aby měly kontakt, to také nebyla žádná maličkost. Jednu chvíli se články rozletěly po palubě lodi a kosmonauti je honili jako mouchy. Nakonec všechno dopadlo dobře a úsilí kosmonautů přivézt vědcům zasloužené výsledky bylo korunováno úspěchem.

Vědecká práce byla ovšem proložena cvičením, lékařskými testy (Gubarev měl 5. března frekvenci tepu 61 za min a krevní tlak 130/60, Remkovi naměřili lékaři 53 tepy a tlak 135/55 Torr), fotografováním a také údržbou stanice.

“Mají to tu nablýskané, jen co je pravda," pochválil Gubarev Romaněnka a Grečka, sotva že se pořádně rozhlédl po příletu na Saljut. “Všude je pořádek a hezky si to zabydleli."

Tento stav bylo ovšem nutno udržovat, což po příchodu “návštěvy" vyžadovalo obzvláštní pozornost. Hlavní těžiště činnosti však stále spočívalo ve vědeckém pozorování.

Šestého března - čtvrtý den pobytu internacionální osádky na palubě Saljutu - došlo i na pokus pojmenovaný “Extinkce hvězd". Kosmonauti o něm vyprávěli během televizního přenosu a jak už se pomalu stalo zvykem, stal se jejich mluvčím nejmladší člen čtveřice, kosmický nováček, inženýr-výzkumník Vladimír Remek.

Při experimentu šlo v podstatě o pozorování jasu hvězd zapadajících za zemský horizont. Jak postupné zdánlivě vstupují do stále hustších vrstev atmosféry, měl by jejich svit slábnout a zmizet v přízemní atmosféře. Američtí a sovětští kosmonauti však pozorovali, že zapadající hvězdy začínají slábnout dříve než by se očekávalo, popřípadě že “mrkají" - střídají jasnost a dokonce se před západem na okamžik rozjasní docela.

Tento efekt zřejmě souvisí s tím, že ve výšce asi 80-100 km je vrstva s větší koncentrací

částic - mikrometeoritů, zabržděných ve svém letu atmosférou. Tato vrstva v závislosti na své hustotě více či méně pohlcuje světlo, ať ze Slunce či z hvězd, takže pozorovatel registruje pokles jeho intenzity. Úkolem kosmonautů bylo právě pozorování vybraných hvězd nízko nad horizontem, přičemž jejich poznatků má být využito při konstrukci automatického fotometru na hvězdárně na Ondřejově.

Po Gubarevově úvodu se ujal slova Vláďa Remek, hned česky:

“Pozorování hvězd se děje z takzvaného přechodového úseku a k jeho usnadnění byla provedena předem gravitační stabilizace, kdy podélnou osou komplexu směřujeme do středu země. V této poloze všechna okénka na obvodu přechodového úseku dovolují pozorovat horizont Země. Takže můžeme dobře sledovat západ hvězd a jejich průchod absorbující vrstvou. K tomu máme brýle se speciálními filtry, které pohlcují záři atmosféry, abychom lépe viděli hvězdy. Za jeden oběh jsme sledovali řádově 40-50 hvězd, právě když procházely nejzajímavější částí atmosféry. Snad ta trocha naší práce přinese užitek vědcům obou zemí. Dnes, když jsme vylétli do světla, bylo vidět proud drobných částic osvětlených Sluncem jak odlétají od stanice a táhnou se za námi skoro jako za kometou. Eto vsjo," zakončil bezděčně rusky.

“Voloďa věnuje mnoho času pozorování jevů z kosmu," doplnil na závěr reportáže Gubarev. “Je pro něj všechno nové, a pokaždé si najde svoji vlast, i když je zahalena mraky. Je těžké ho odtáhnout od okénka ..."

“Poprvé jsme proletěli nad Československem hned po vyvedení na dráhu," dodal Remek na dotaz novinářů. “Někdy na čtvrtém oběhu Sojuzu 28, nebo tak nějak. Podruhé v době spojování se Saljutem. V obou případech prostě nebyla možnost se zakoukat na Zemi. Na Československo jsem se mohl podívat až když jsme je přelétávali večer čtvrtého března. Dlouho jsem se na tu chvíli těšil a tak mi bylo těžko o ní hovořit. Viděl jsem světla měst, Prahu, Bratislavu. Z kosmu se mi zdá naše Země menší než zezdola. Prostě nejsou vidět hranice. A to bych přál i všem obyvatelům Země, aby žili jako my tady na palubě kosmické lodi. V pohodě, míru a přátelství. V tom je opravdu všechno a to je také vše ode mne."

Zdálo by se, že program čtyř kosmonautů na Saljutu 6 se skládá především z vědeckých pokusů a z televizních přenosů. Je samozřejmé, že s příchodem internacionální osádky se pozornost veřejnosti větší měrou obrátila k činnosti lidí “tam nahoře", a že bylo záhodno ukojit zájem i zvědavost lidí. Kosmonauti se s pochopením snažili vyhovět a věnovali se této reportážní stránce svého letu tak, jak nejlépe dovedli. Grečko dokonce při této příležitosti šokoval řídící středisko tím, že si navlékl límeček a kravatu, aby vypadal jako dokonalý televizní hlasatel. Že ale nebylo všechno tak snadné, o tom nejlépe svědčí Gubarevův povzdech při tiskové konferenci po letu.

“Představte si, že by nějaký vědecký pracovník měl zčista jasna předstoupit před televizní kameru a posluchačské fórum a musel spatra začít vykládat o své práci. . . A právě tohle na nás lidé chtějí."

Vědečtí pracovníci možná namítnou, že se do podobných situací dostávají dost často. Zřídkakdy je však jejich publikum tak různorodé a potom: budou-li upřímní, vzpomenou si jistě na případy, kdy takové vystoupení neskončilo právě na výbornou.

V každém případě však není na škodu si při této příležitosti uvědomit, že kosmonaut není specialista, spíše tak od každého něco, nebo jak kdysi nejlépe vyjádřil sám Koroljov: “Kosmonaut musí být švec a žnec a všeumělec."

K tomu přistupuje navíc problém zcela mimořádného prostředí, čímž není právě teď míněn zrovna stav beztíže, popřípadě otázka prostorové iluze jako spíše problém dlouhodobého odtržení od pozemských podmínek ve stroze zařízeném prostoru, chcete-li strojovně nebo laboratoři o rozměrech několika desítek čtverečních metrů, navíc stále se stejnou společností. Každé drobné nepohodlí zvlášť i všechno dohromady představuje pro lidskou mysl zatěžkávací zkoušku.

Lékaři jsou si této výjimečné situace vědomi a snaží se jí odpomoci. Především vhodně voleným pracovním režimem, ale i účinně sestavenými programy, jimiž se kosmonauti mohou rozptýlit ve svém osobním čase i ve dnech aktivního odpočinku.

Vedle přímých rádiových pořadů se mohla osádka Saljutu 6 osvěžit i magnetofonovými nahrávkami a barevnými záznamy na videorekordéru. Několik takových střihových filmů obsahovalo mimo jiné písně našich i cizích zpěváků a hudebních souborů. Ozval se z nich hlas Karla Gotta nebo Heleny Vondráčkové, stejně jako veselá písnička švédské skupiny ABBA. Kosmonauti mohli pozorovat tváře zpěváků na malém televizním monitoru a naslouchali jim se sluchátky na uších. Na takové rozptýlení ovšem mnoho času nezbývalo.

Byl tu však ještě jiný problém. O vlivu hudebních pořadů na mysl člověka je už lékařům specialistům dosti známo. O psychologii osádek kosmických lodí existuje však prozatím jen málo poznatků. Aby se tento nedostatek alespoň poněkud odstranil, a aby v případě potřeby bylo možno ovlivnit nepříznivý vývoj duševního stavu kosmonautů, měla osádka Saljutu 6 na palubě formuláře dotazníku, na nichž vyznačovala svoje pocity a nálady.

Na dotazníku nazývaném “SUPOS 8" bylo pod záhlavími “Obvykle", ,,V uplynulých dnech" a “Během posledních 24 hodin" předepsáno celkem čtyřiadvacet duševních stavů.

Třeba: spokojený -jízlivý -nejistý -zarmoucený -napjatý apod. U každého pojmu zaškrtávali kosmonauti číslici 0 až 3, což znamenalo, že jsou třeba sklíčeni mírně (1), lítostiví vůbec ne (0), svěží soustavně (3) a napjatí často (2). Toto vytipování celkového duševního stavu kosmonautů bylo doplněno ještě dotazy po jídle, spánku a zdaru v práci. Všechno dohromady představovalo další výzkumný pokus, tentokráte přímo na osádce družicové stanice.

Stavu kosmonautů se ovšem týkal i další československo-sovětský lékařský experiment “Tepelná výměna 2". V podstatě šlo o srovnání subjektivních tepelných pocitů kosmonauta a objektivních údajů o změnách jeho kožní teploty s údaji o stavu mikroklimatu v kabině kosmické lodě.

V kosmickém prostoru nedochází totiž k proudění vzduchu ohřátého na teplém tělese vzhůru, tak jako se to děje v gravitačním poli Země. V beztížném stavu vrstva teplého vzduchu narůstá a výměna tepla s okolím je ztížena. Aby se zabránilo přehřátí organismu a nepříjemnému pocení, je třeba odvádět teplo nuceným prouděním, ovšem jen do té míry, aby nedošlo k onemocnění následkem prochlazení organismu, který na změnu teploty reaguje opožděně.

Tyto složité teplotní poměry bylo na Saljutu 6 možno sledovat pomocí speciálního elektrického dynamického katatermometru. který reagoval na mikroklima v kabině komplexně, podobně jako lidský organismus, s výjimkou pocení. Přístroj přitom reagoval na změny v ochlazovacím účinku rychleji než lidské tělo. K přístroji patřil dále číslicový teploměr a šestibodový snímač, zachycující změny kožní teploty kosmonautů.

Jako dosud žádná osádka kosmické lodě ani čtveřice kosmonautů na Saljutu 6 si nemohla stěžovat na jednotvárnost v práci. Jejich pestré zaměstnání přecházelo od údržby stanice (to měli na starosti především Romaněnko a Grečko) k lékařským testům a ke cvičení na veloergometru či ve speciálním obleku Čibis. Pak se zase vraceli k pokusům, anebo k pozorování kosmu i zeměkoule.

Nováček v kosmických poměrech, palubní inženýr Vladimír Remek, měl právě tuto poslední činnost nejraději. “Hvězdy a Slunce jsou odtud mnohem jasnější než při pozorování ze Země," prohlašoval. “Do blízkosti Slunce se nelze podívat bez ochranných brýlí. Prostě bije do očí jeho jas. A hvězdy neblikají tak jako na Zemi. Pochopitelně. Nejsou rušeny atmosférou.

Řekl bych, že jich je vidět o hodně víc než na Zemi. . ."

V neustálém kosmickém kolotoči ubíhal čtveřici kosmonautů čas rychleji než si sami přáli. Po šesti dnech pobytu Gubareva a Remka na Saljutu 6 nastal 9. března čas k ukončení vědeckých výzkumných pozorování a k přípravám návratu Sojuzu 28 na Zemi. Kosmonauti zapínali jednotlivé systémy lodě a prověřovali jejich funkce.

K začátku stěhování však došlo na návrh Romaněnka už o tři dny dříve, v pondělí 6. března. Romaněnko mínil: “Když se minule loučili Džanibekov a Makarov, tak jsme přenášeli potřebné materiály až do pozdních hodin, a oni pak ráno, unavení a nevyspalí, museli absolvovat náročnou operaci odpojení a přistání. Tentokrát by bylo lépe začít dříve, aby si pak Remek a Gubarev mohli před odletem řádné odpočinout. My jim ostatně s prací pomůžeme."

Díky tomuto organizačnímu opatření vybyl 8. března čas také na dvě hodiny osobního volna, které obě osádky využily k psaní dopisů a na orazítkování oficiálních zásilek. Poštmistrem byl při tom Grečko, ale razítkování si nacvičili všichni. Ono to není jen tak přirazit razítko s vervou na stůl. Ve stavu beztíže se okamžitě uplatní třetí zákon Newtonův -princip akce a reakce -a člověk vyletí vzhůru, proti směru pohybu ruky, dřív než se naděje. A tak si kosmonauti razítkování odzkoušeli na vlastních obálkách, které si potom vzali na památku.

Devátého března, poslední den pobytu na Saljutu 6, měl Vladimír Remek příležitost si popovídat se svým náhradníkem Oldou Pelčákem, jenž byl v té době v řídicím středisku. Při spojení ve 14.50 moskevského času se ohlásil vlastním volacím znakem.

“Tajmyry, Zeniti, mluví s vámi Saturn dva," řekl rusky. “Jak mě slyšíte? Podle Voloďova úsměvu na obrazovce vidím, že dobře," dodal po chvilce, když mu nikdo neodpovídal.

“Slyším dobře," potvrdil hned nato správnost jeho dohadu Remek.

“Drazí přátelé kosmonauti tam nahoře, mohu si popovídat s Vladimírem česky? Svolujete?"

“Da, da."

“Ahoj, Oldo," ozval se teď Remek.

“Buď zdráv, Vladimíre! Držíme ti všichni palce. Jak já vidím z novin, z Jihočeské Pravdy, tak se všichni tvoji blízcí těší z tvého úspěchu a jsou na tebe hrdí. A nejen tvoje maminka a sestry, ale i všichni z tvého pluku, všichni občané Českých Budějovic, celý jihočeský kraj a nakonec všichni občané Československa. Já ti mám vyřídit pozdrav od své ženy a poděkování za vaše přání, které jste poslali z kosmu všem ženám k MDŽ.

Člověče, to bys nevěřil, jak ti fandí moji kluci, Miloš i Olda. Miloš se chtěl včera za tebou podívat do hotelu a pohrát si s tvými autíčky. A to tě vidí každý den v televizi."

“To jako abych se šel na sebe taky podívat," usmál se Remek. “Oldo, dneska je první příležitost, abych ti řekl, že jsme splnili všechno co jsme si naplánovali a o čem jsme spolu mluvili."

“Tak ti děkuju," kvitoval zprávu s povděkem Pelčák a Remek pokračoval:

“Teď už máme prakticky všechno uložené a čekají nás ještě nějaké ty testy a poslední práce. Jak se říká: Ukliď po sobě, zavři dveře a odejdi."

“To jsem rád, že to tak dopadlo," odpověděl Olda. “Máš tu spoustu blahopřání k úspěchu a hlášení o závazcích na počest letu prvního československého kosmonauta."

“To zase těší mě, Oldo. Já taky udělám všechno, aby náš program byl splněn do posledního puntíku. Právě teď na mne čeká reportáž, tak pozdravuj ženu a kluky, a že mám pro ně nějaké malé překvapení. Na shledanou na Zemi!"

Nadešly závěrečné přípravy k ukončení pobytu na Saljutu 6. Konečná prověrka systémů Sojuzu 28, uložení posledních materiálů do návratové kabiny a zbytečností do sekce, která zanikne.

Večeře čtyř kosmonautů u jídelního stolku proběhla skoro mlčky pod dojmem brzkého loučení. Ve 22.18 moskevského času podepsala internacionální osádka formální protokol o svém letu s údajem o délce jeho trvání. Spolu s tím došlo i na pět diplomů dokládajících uskutečnění letu mezinárodní osádkou. Ty byly určeny pro různá muzea. Po ukončení tohoto víceméně oficiálního aktu se Grečko, Romaněnko, Gubarev i Remek kolem 23. hodiny moskevského času uložili naposled ke společnému odpočinku.

Ráno 10. března už nebyl čas na sentimentalitu. V 10.18 se za internacionální osádkou uzavřel kryt zadní přechodové komory Saljutu 6. Romaněnko a Grečko opět osaměli. Jejich přátelé na druhé straně uzavírali průlez a kontrolovali hermetičnost prostoru mezi oběma tělesy. O hodinu později v 11.20 přešli Gubarev a Remek do návratové kabiny Sojuzu 28. Ještě dvě minuty - a poslední příklop za nimi byl uzavřen. Opět kontrola hermetičnosti a prověrka ovládacích systémů lodě. Prověrka aparatury řídící sestup a kontrola radiotechnického systému. “Všechno proběhlo podle plánu," ohlásil konečně Vladimír Remek dolů, do řídicího střediska.

13.25.25 moskevského času. V oblasti Dálného východu, nad Bajkalským jezerem, se Sojuz 28 oddělil od Saljutu 6. Nejprve odtlačovacími kolíky, potom pomocí motoru stabilizačního a orientačního systému. Společný let skončil. Řídicí středisko však nedopřálo kosmonautům čas ke vzpomínání.

“Do konce spojení chybí ještě pět minut," ohlásil spojař. “Tak vám nadiktuji další informace."

Šlo v podstatě o sérii časů pro jednotlivé manévry, které musel Sojuz 28 provést před zahájením sestupu. Nakonec došlo i na čas pro rozdělení lodě a pro vstup do atmosféry a jako zlatý hřeb programu i na plánovaný okamžik přistání. Všechno ovšem ve zkratkách:

“KS KDU (konec hoření brzdicího motoru) plus šest minut, 16.00.34," hlásil spojař. “Rozdělení -"

“Ano, rozdělení," opakoval Gubarev.

“Na následující straně. 16.16.05, 16.16.05."

“Hmm," potvrdil Gubarev.

“Atmosféra, orientačně -"

“Ano, v kolik?" ozval se Gubarev.

“16.22.12. OSP (otevření hlavního padáku) 16.30.45. A přistání, na následující stránce . . . přistání 16.45.45." zakončil spojař sérii údajů.

“Děkujeme, 16 ..."

“16.45.45," opakoval spojař.

“Díky. Mám to všechno číst znova?"

“Není třeba. Až při další relaci. Teď už končíme - a šťastný návrat."

V 15.54.40, ve výši 356 km nad jižním Atlantikem, byl zažehnut brzdicí motor. Sojuz 28 začal sestupovat. Do místa přistání chybělo ještě deset a půl tisíce kilometrů.

“Motor pracoval 198 sekund," ohlásil Gubarev po ukončení operace. “Máme spuštěné hledí na skafandrech, i rukavice. Cítíme se normálně. Čekáme na povel k rozdělení."

K oddělení návratové kabiny došlo dvě minuty po tomto rozhovoru, v 16.16.04 moskevského času.

“Máme pocit, jako bychom nesestupovali z dráhy, ale padali kolmo dolů," řekl jeden z osádky. “Prach kolem nás šel ke dnu, cítíme, že začíná přetížení."

To byla poslední slova zachycená před průletem atmosférou. V 16.21 bylo rádiové spojení přerušeno oblakem plazmy obklopujícím kabinu s kosmonauty. Teprve po sedmi dalších minutách se ozval Remek: “Při rázech a přetížení bylo těžké mluvit."

“Pravé okénko je úplně zakryto červeným povlakem," hlásil Gubarev. “Ale všechno je v pořádku."

V 16.30.45 ve výši asi 7 km nad Zemí se otevřel hlavní padák. V přistávací oblasti v Turgajské stepi bylo jasno. Dohlednost 10 km, -13 °C, sníh.

Kabinu krátce po otevření padáku zpozorovala osádka pátracího An-12 a navázala s ní spojení, k němuž se hned nato přidaly i vrtulníky doprovázející sestupující zbytek kosmické lodě Sojuz 28 až na pevnou zemi.

K přistání došlo v 16.44.40 moskevského času, minutu před plánovaným časem, 135 km severně od Arkalyku, nedaleko místa přistání Makarova a Džanibekova.

Ohořelou loď okamžitě otevřeli odborníci záchranné a pátrací skupiny. První z ní s úsměvem vystoupil Gubarev a za malou chvíli i Remek, První stisky rukou, první nejisté kroky po tak výrazné změně podmínek a také první lékařská prohlídka. Kolik jich ještě bude!

Za čtvrt hodiny už vrtulníky odvážely oba kosmonauty do Arkalyku, střediska Turgajské oblasti. Gubarev a Remek se podle zdejších zvyklostí stali čestnými občany tohoto města.

Po půlhodinovém slavnostním ceremoniálu nastoupili oba kosmonauti do zvláštního letadla směřujícího na Bajkonur. U cíle cesty je čekalo několikadenní hodnocení letu a - jak již bylo řečeno -důkladné lékařské vyšetření.

Mimořádný zážitek Vladimíra Remka byl u konce. První československý kosmonaut se stane jistě předmětem obdivu a možná i závisti. Ale ruku na srdce: kdo z nás by byl ochoten se na dlouhou dobu podrobit tvrdé řeholi výcviku a kázně, navíc bez jistoty dosažení konečného cíle? Stačí maličkost, hloupá náhoda, a člověk ztrácí svou šanci. Ale i když všechno vyjde - a kolik bylo opravdu vyvolených z toho množství povolaných k výcviku - začnou nejrůznější testy, výslechy a prohlídky nanovo. Tak vypadá rub mince, na jejímž líci je letící kosmická loď. Právě na ten rub by se nemělo tak rychle zapomínat.

“Vidím Sojuz dobře, přesně uprostřed monitoru," hlásil Romaněnko řídicímu středisku, nespouštěje oči z obrazovky. “Loď si znamenitě zachovává stabilitu."

Bylo to krátce po rozpojení kosmického soulodí a oba kosmonauti, kteří zůstávali na oběžné dráze, se ještě chtěli posledním pohledem rozloučit s Gubarevem a Remkem.

“Už zmizel, zmizel. Sojuz 28 pohltila kosmická tma," řekl za chvíli Romaněnko. “Naši spolupracovníci definitivně odešli."

,,Tak teď vypnete kameru, ne?" připomínal spojař.

“Už jsme ji vypnuli," opáčil Romaněnko. “Nastane zase všední, obyčejný život."

Byl to však spíše formální povzdech, protože čas pobytu základní osádky SaIjutu 6 v kosmu se už také nachyloval ke konci. V sobotu 4. března ve 3.35 moskevského času vyrovnali Romaněnko a Grečko rekord třetí osádky amerického Skylabu v délce pobytu v kosmickém prostoru. O několik dnů později dostali od G. Carra, W. Poguea a E. Gibsona, kteří setrvali v kosmu 84 dny 1 hodinu a 16 minut, upřímné blahopřání, které si tehdy ještě čtyřčlenná osádka Saljutu 6 přečetla během jedné poslední siesty.

K uznání nového rekordu bylo však podle pravidel Mezinárodní letecké federace (FAI) zapotřebí, aby Romaněnko a Grečko překročili bývalý rekord ještě nejméně o 10 % času - tj. o 9 dnů. S tímto termínem také řízení letu více méně počítalo, protože už v době pobytu první internacionální osádky na palubě Saljutu 6 bylo známo, že Romaněnko a Grečko se vrátí na Zemi asi týden po Gubarevovi a Remkovi.

Oba kosmičtí veteráni se během posledních dnů intenzívně věnovali cvičení a posilování svalů, aby se jejich organismus připravil co nejlépe na readaptaci v pozemských podmínkách. Přitom byli pod neustálou lékařskou kontrolou a lékaři také trvali na pětidenním pracovním týdnu, s následujícím dnem odpočinku, a na dostatečně dlouhé - osmihodinové - době spánku.

Ráno 13. 3. 1978, po 94 dnech pobytu v kosmu, zahájila osádka Saljutu 6 přípravy k opuštění svého dočasného obydlí. Podle připraveného programu bylo třeba konzervovat palubní systémy stanice a také ty vědecké aparatury a přístroje, na nichž už práce skončila.

Pro poletovou analýzu pořídili Romaněnko a Grečko v těchto posledních dnech fotografické snímky okének Saljutu 6, aby bylo možno podle této dokumentace posoudit vliv kosmického prostředí na optické vlastnosti použitého skla. Oba kosmonauti se při tom nevyhnuli pozorování Země i svého okolí, jako už tolikrát před tím.

“Dalekohledem jsme sledovali i letouny," hlásili. “Nejdříve jejich stopy-kondenzační páry, ale potom na konci i černou tečku letadla.

Bylo vidět i družice. Jedna z nich se kolem nás pohybovala hezky dlouho, druhá prolétla poměrně rychle. Teď už je dovedeme snadno rozlišit od hvězd."

Patnáctého března kolem 13. hodiny moskevského času měla družicová stanice Saljut 6 za sebou 2638 oběhů Země, z toho 1484 oběhy s lidskou posádkou. Patnáctý březen byl tak posledním dnem pobytu Romaněnka a Grečka na palubě stanice. Dokončili už konzervaci přístrojů a připravovali Sojuz 27 k návratu na Zemi. K tomu patřilo i nezbytné stěhování materiálů do návratové kabiny a prázdných obalů a upotřebených věcí do části určené k zániku.

Ráno 16. března nastalo loučení. Oba kosmonauti naposled propluli prostorami Saljutu do přední přechodové komory a po uzavření průlezu dále do své kosmické lodě. V orbitální sekci si oblékli skafandry, přestoupili do návratové kabiny, uzavřeli průlez a začali snižováním tlaku v orbitální sekci prověřovat jeho hermetičnost, aby si byli jisti, že po rozdělení lodě před vstupem do atmosféry bude vše v pořádku.

“V průběhu dvou minut se tlak v návratové kabině nezměnil," ohlásil Romaněnko výsledek prověrky. To znamenalo. že Sojuz 27 je bezpečně uzavřen.

“Urovnejte a vystelte nám přistávací plochu," žertoval Grečko.

“To už jsme udělali," odpovídal spojař, “A jestli se někde poblíž ukáže traktor, tak se vám postaráme ještě o přeorání, abyste to měli co nejměkčí!"

V 11.01 se otevřely hlavní zámky a kolíky na spojovacích uzlech odtlačily obě kosmická tělesa od sebe silou 3000 N. Když byl Sojuz 27 vzdálen asi 20-30 metrů, bylo už možno spustit manévrovací motorky.

“Poprvé za tři měsíce vidíme, jak vypadá Saljut 6 ze strany předního spojovacího uzlu," podotkl při té příležitosti Romaněnko. To souhlasilo, protože Romaněnko a Grečko se původně se Sojuzem 26 přiblížili k zadnímu spojovacímu uzlu. Pohled na mechanismus, který sám spolu s Grečkem revidoval, však Romaněnkovi dlouho nevydržel. Jak probíhaly jednotlivé manévry, zmizel Saljut 6 záhy oběma kosmonautům ze zorného pole.

Asi po čtyřiceti minutách přišla ze sledovací lodě zakotvené na západní polokouli zpráva, že Sojuz 27 ve 13.31.09 zažehl svůj brzdicí motor. Kosmická loď přešla na sestupnou dráhu a na kosmonauty začalo působit přetížení. Na to však byli oba připraveni. Poslední dny před návratem denně cvičili devadesát minut na běhátku a každý z nich strávil vždy dvě hodiny ve vakuovém obleku Čibis, způsobujícím odliv krve do dolních končetin zhruba v tom rozsahu jako na Zemi. Navíc měli na sobě pod skafandrem speciální kompenzační oblek, který měl při sestupu zabránit rychlému odlivu krve do spodních částí těla.

Návratová kabina prolétla hustými vrstvami atmosféry jako meteor a blížila se ke svému cíli.

“Okénka jsou zanesena, viditelnost nulová," hlásil Romaněnko.

To už se však nad Sojuzem 27 otevřel oranžovobílý padák a loď nastoupila nejpomalejší kilometry své cesty. Ihned byla zaměřena letounem pátrací služby, a když ve 14 hodin 19 minut přistála 265 km západně od Celinogradu, byla už obklopena vrtulníky.

“V okamžiku doteku se zemí jsem byl tak vzrušený, že jsem si ani pořádně neuvědomil, že jsme dole," vzpomínal později Romaněnko. “První nával radosti přišel až v okamžiku, kdy bylo za stěnou kabiny slyšet lidské hlasy. Pak mě do tváře udeřil mrazivý vzduch, který k nám vnikl průlezem."

“Sníh, jiskřící sníh ve slunečním světle," doplňoval ho Grečko, “udělal ze mne nejšťastnějšího člověka na Zemi. Nabral jsem si jej do dlaně, a aby to lékaři neviděli, omyl jsem si s ním ruce."

To byly první zážitky po návratu z kosmu, v němž oba strávili 96 dnů 10 hodin. Romaněnko i Grečko shodně shledali, že adaptace na stav beztíže je snazší než opak, readaptace na pozemskou gravitaci.

Saljut 6 zůstal na čas opuštěný. Ne však na dlouho. Na svou příležitost už totiž čekala další dvojice kosmonautů, Vladimír Kovaljonok a Alexandr Ivančenkov, připravená na několik měsíců převzít stanici do své péče. A spolu s nimi na svůj velký den čekaly i další internacionální osádky.

Jejich čas se naplnil právě v době, kdy poslední část vyprávění o prvním československém kosmonautovi odcházela do tiskárny. U předního spojovacího uzlu Saljutu 6 kotvil Sojuz 29, u zadního Sojuz 30. A uvnitř na stěně stanice přibyly nejen podpisy druhé hlavní osádky, ale také podpisy dalších dvou hostů - Pjotra Klimuka a prvního polského kosmonauta Miroslawa Hermaszewského. Ale to už by samo o sobě vystačilo na samostatnou kapitolu.

Konec

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Sojuz 28 | Sojuz 28 v L+K č. 5/1978 ]