• 4. čtvrtletí 2002
  (Delta 4, Atlas 5, Ariane 5, Družice TDRS-I, Integrovaný plán kosmické dopravy organizace NASA, Zkoušky makety japonského bezpilotního raketoplánu a start H-2A, Asteroidy v blízkosti Země, Sondy Stardust a NEAR Shoemaker, Sonda Galileo, Sonda Cassini, Mars, Nobelova cena za fyziku 2002 za rentgenovou astronomii, Rentgenová observatoř Chandra, Rentgenová observatoř Newton, Hubbleův kosmický teleskop HST, Černá díra ve středu naší galaxie)
• 3. čtvrtletí 2002
  (Atlas 5, Delta 4, H-2A, Hyshot, Magnetoplazmový motor VASIMR, Vývoj nových iontových motorů, “Modifikace gravitace”, Světový kosmický týden, Dopady asteroidů na Zemi v minulosti, Asteroidy v blízkosti Země, Vztahy Země-Slunce, Použití vlečených družic, ESA a výzkum sluneční soustavy, Sonda Stardust, Sonda CONTOUR, Kosmický teleskop NGST, Rentgenová observatoř Chandra)
• 2. čtvrtletí 2002
  (Automatická dopravní loď ATV “Jules Verne”, Kosmická turistika, Atlas 5, Program vývoje technologií vícenásobně použitelného nosiče - SLI, Kosmická doprava, "Kosmický výtah", Asteroidy, Kosmické "smetí", Vnější magnetosféra – zemský štít proti kosmickým bouřím, Objev komety prostřednictvím Internetu, Mars – led pod povrchem planety, Sondy Stardust a Pioneer 10, Sonda Cassini, Kosmický teleskop HST, Záblesky gama záření, černé díry a neutronové hvězdy, Tmavá nezářivá hmota ve Vesmíru, Arianespace a organizace ESA)
• 1. čtvrtletí 2002
  (Družice Artemis, Ariane 5, Automatická dopravní loď ATV, Nosič Vega, H-2A, Atlas 5, Delta 4, Program vývoje technologií vícenásobně použitelného nosiče - SLI, Nové pohonné systémy, Navigační systém Galileo, Objekty v blízkosti Zemské dráhy [NEO], Slunce, Mars, “Marsovské” výzkumné stanice na Zemi, Jupiter, Sonda Galileo, Sonda Cassini, Prachový prstenec sluneční soustavy, Rentgenové záblesky, kvasary, černé díry, Zrychlující se rozpínání Vesmíru)

• Lidé prý na Měsíci vůbec nepřistáli
• Smrtící tajemství podzemní továrny nacistů
• Astronauté pomáhají diabetikům
• Etnu sleduje satelit z kosmu (Terra)
• Evropská stavebnice pro levný vesmír
• Rentgenový pohled odhalil astronautům žhavý střed Mléčné dráhy (Chandra)
• Stres hrozí nejen na Zemi, ale i ve vesmíru
• Pohled pod závoj Venuše
• Deimos Odyssey: amatérská raketa míří do vesmíru
• Neptune: suchou nohou na dno oceánu
• Jupiter už má 39 měsíců
• Na Měsíc se chystá ledoborec (Icebraker)
• Kosmický teleskop pro hledání nových světů (SIRTF)
• Gravitační mapa Země pomůže hlídat klima (Grace)
• Atomy prozradí sopky
• Cryobot se chystá pod kosmické ledovce
• Scramjet - motor pro levné dobývání vesmíru
• Voyagery letí ke hvězdám
• Zkáza kosmické sondy vyslané ke kometě (Contour)
• Foto - Kanadské robotické rameno
• Japonci přistanou na Měsíci (sonda SELENE)
• Sluneční vítr možná zničil marťanský ráj
• Kibo - japonské území ve vesmíru (modul ISS)
• Foto - Dívka se zmenšeným modelem stroje Hyper-x
• Nápoj pro spokojený pobyt ve vesmíru
• i-Space: vzdělání, zdraví a bezpečnost z vesmíru
• Sonda přiveze na Zemi vzorek z asteroidu (Muses-C)

12.12.2002 - Jan Novák - str. 01

USA v poslední době nečelí jen zesilujícím fyzickým útokům teroristů, ale i propagandistické válce. Do jejího arzenálu nejspíš také patří stále častěji opakované tvrzení, že američtí astronauté na Měsíci vůbec nepřistáli, ale že šlo o propagandistický trik. Intenzita těchto pomluv nyní dosáhla takové míry, že americká Národní agentura pro letectví a vesmír (NASA) se rozhodla k protiakcím, které je mají vyvrátit.
NASA není první, kdo byl obviněn z kosmického podvodu. Také po letu prvního člověka do vesmíru vznikly články a knihy snažící se dokázat, že Jurij Gagarin byl jen figurkou nastrčenou do kolosální propagandistické lži. Ani tehdy však oficiální americká místa na tuto hru nepřistoupila, stejně jako Sovětský svaz v případě přistání na Měsíci - obě supervelmoci dokázaly své vesmírné porážky přijmout statečně a vítězným soupeřům prvenství přiznat. Navzdory tomu existuje početná skupina lidí, kteří i v kosmických letech vidí spiknutí mocných. Zejména tvrzení, že americké prvenství na Měsíci bylo ve skutečnosti jen filmovým trikem, se v poslední době začala na internetu objevovat s dosud nevídanou četností.
Velká kosmická lež
Podle názorů zastánců teorie spiknutí byla americká kosmická technologie koncem 60. let za sovětskou pozadu a hrozilo, že závod o Měsíc vyhrají Rusové. Na pokyn nejvyšších míst proto NASA ve filmovém studiu zinscenovala představení, které posléze vydávala za přímý přenos z prvního přistání lidí na Měsíci. V červenci 1969 tedy miliarda televizních diváků po celém světě neviděla procházku Neila Armstronga a Edwina "Buzze" Aldrina po povrchu jiného kosmického tělesa, ale jen trikové záběry odkudsi ze Spojených států. Tato myšlenka byla posléze použita i jako děj amerického filmu Kozoroh 1, kde zlotřilí politici stejným způsobem zfalšují i první let na Mars… Příznivci "teorie velké kosmické lži" věří, že mají i dostatek důkazů. Uvádějí například, že americká vlajka na záběrech vlaje, přestože na Měsíci nefouká vítr, že na fotografiích nejsou vidět hvězdy nebo že stín astronauta směřuje jinam, než na objektech, které se zrcadlí v jeho přílbě. Poukazují také na skutečnost, že jednu ze dvou kamer astronauté zapomněli na Měsíci, takže zveřejněných snímků historické události bylo podezřele málo nebo že NASA dlouho nedala k dispozici zvukové nahrávky z radiové komunikace mezi řídícím střediskem a expedicí Apolla 11. Ve skutečnosti většina těchto argumentů usvědčuje své autory ze základních neznalostí a jde snadno vyvrátit. Vlajka na záběrech "vlaje" jednak proto, že je vyztužena vodorovnou žerdí a navíc právě proto, že na Měsíci není atmosféra. Pohyby záhybů látky, které vznikly, když s ní astronauté manipulovali, by na Zemi velmi rychle ustaly díky odporu vzduchu, na Měsíci však setrvačností ještě nějaký čas pokračovaly. Ještě hloupější je argument týkající se nepřítomnosti hvězd na fotografiích. Každý bystřejší amatérský fotograf ví, že když bude správně exponovat silně osvětlené objekty, nezobrazí se objekty slabě osvětlené. Měsíční povrch, bílé skafandry a lunární modul osvícené přímým sluncem byly tak jasné, že slabé světlo hvězd nemělo proti nim šanci. Hvězdy zobrazené na snímcích by pro podvod mluvily víc než jejich nepřítomnost. Na pohled přesvědčivě naopak vypadá tvrzení, že stíny v odrazu hledí skafandru směřují jiným směrem, než na zbytku snímku. Ve skutečnosti však vypouklé sklo zorníku způsobuje výrazné zakřivení obrazu - především však si mnozí diváci neuvědomí, že největší stín v odrazu nepatří fotografovi, ale fotografovanému a že v zrcadle se vše zobrazuje obráceně. Při troše přemýšlení není těžké zjistit, že na všech snímcích jdou stíny tam, kam mají. Také ztracený magnetofonový pásek se nakonec našel. Ukázalo se, že jej kdosi označil nápisem "vadný", a proto unikl pozornosti. No a zapomenutá kamera? Neříkejte, že jste ještě nikde nic nenechali. Kdoví, na co byste zapomněli při historicky prvním startu z jiného kosmického tělesa…
Nevěří, protože nechtějí
Také statní "důkazy o podvodu" jsou podobného ražení. Ještě výmluvnější však jsou celkové souvislosti. V roce 1969 už měla americká astronautika čas porážek za sebou a - na rozdíl od sovětské - šla tou dobou od úspěchu k úspěchu. Tím posledním byl květnový let Apolla 10, které nejenže s posádkou obíhalo kolem Měsíce, ale jehož přistávací modul dokonce sestoupil na pouhých 14,5 kilometrů od povrchu. Kromě vlastního přistání a startu šlo o kompletní prověrku programu historického Apolla 11. Kdyby Američané opravdu chtěli být první za každou cenu, nic by jim nezabránilo přistát už tehdy. Ani tato posádka však nebyla u přirozené družice Země jako první, protože již o Vánocích předešlého roku ji obíhalo Apollo 8. Naproti tomu Sovětský svaz tou dobou dokázal vypouštět kolem Měsíce jen kabiny se zvířaty. Nejpřesvědčivější však jsou desítky kilogramů vzorků lunárních hornin přivezených Apollem 11 a několikanásobné zopakování jeho úspěchu dalšími americkými expedicemi. Přesto se NASA nedávno rozhodla, že reakcí na slabomyslné pomluvy už nebude jen mlčení a za 15 000 dolarů najala Jima Oberga, publicistu a novináře, jehož specializací je letectví a vesmír. Výsledkem zakázky má být publikace dokazující, že expedice Apolla 11 nebyla podvodem. "Naši kritici, kteří tvrdí, že jsme o přistání na Měsíci nepřinesli dostatečné důkazy, je najdou v této knize," řekl mluvčí NASA Bob Jacobs. Někteří odborní komentátoři však rozhodnutí NASA kritizují. Podle nich jenom zviditelní zastánce teorie spiknutí a poskytne jim to, o co nejvíc usilují - publicitu. "Ti lidé přistání na Měsíci nevěří prostě proto, že tomu z nějakého důvodu věřit nechtějí. Přinášet jim opačné důkazy je jen mrhání silami a prostředky. Ti, kdo jsou přístupní rozumným argumentům, mají k dispozici dost kvalitních informací, aby si sami učinili objektivní názor," uvedl jeden z nich.
Fakta o misi Apolla 11
Posádka: Neil Armstrong, Michael Collins, Edwin Aldrin
Start ze Země: 16. 7. 1969
Přistání na Měsíci: 20. 7. 1969
Přistání na Zemi: 24. 7. 1969
Doba pobytu přistávacího modulu na Měsíci: 21 hodin, 37 minut
Doba pobytu astronautů na Měsíci mimo modul: 2 hodiny, 16 minut
Celková doba trvání: 8 dní, 3 hodiny, 18 minut, 35 vteřin
Množství přivezené měsíční horniny: 22 kg
Podle zastánců "teorie velké kosmické lži" jsou snímky z Měsíce důkazem o podvodu, protože stíny na povrchu míří jiným směrem než na odrazu v zorníku přilby astronauta. Ve skutečnosti jde o klam způsobený zakřivením skla přilby a chybnou interpretací objektů na odrazu. Foto NASA (2)

12.12.2002 - Jan Novák - str. 02

Smrtící tajemství podzemní továrny nacistů

Záhada pro tento týden
Nacistická podzemní továrna Richard III u Litoměřic ukrývá tajemství, které svým životem zaplatily tisíce lidí. Nikdo z vězňů nahnaných na otrocké práce pod zem nesměl přežít, aby prozradil, co se zde vlastně dělo. Někteří badatelé soudí, že se zde mohly připravovat i pověstné tajné zbraně, které měly zvrátit průběh války.
Podzemní labyrint známý jako Richard vznikl ve vrchu Radobýl už před druhou světovou válkou jako podzemní důl na vápenec. V jeho oddílech zvaných Richard I a II se za války vyráběly především součástky k motorům Maybach pro tanky Panther a Tiger a elektronika pro firmu Osram. Dnes jsou tyto prostory opět nepřístupné, protože se zde skladuje radioaktivní odpad. Mnohem větší záhadu však představuje podzemí nazývané Richard III. Navzdory mnoha pokusům se do jeho tajemných prostor dodnes nikomu nepodařilo proniknout.
Svědci jsou mrtví
Když se válečné štěstí začalo od nacistické veleříše odvracet, projevovalo se to zpočátku především vzdušnou převahou spojenců. Časté bombardování průmyslových objektů nutilo německé vedení k rozptýlení výroby do většího počtu menších podniků a především k umisťování výrobních linek pod zem. Vhod přišly staré doly, železniční tunely i přírodní jeskyně - němečtí nadlidé se tak ironií osudu vraceli do obydlí neandrtálských pralidí. Pozornosti neušly ani lomy v podzemí Radobýlu u Litoměřic. Továrnu Richard zpočátku budovali především vězni z terezínské Malé pevnosti. Později tu vznikl samostatný koncentrační tábor SSKommando B5, Lobositz 2. Pod zemní objekty se stavěly ve zběsilém tempu a za vydatné pozornosti nejvyšších úřadů Říše. Richard se sice nepodařilo úplně dokončit, přesto byl zdaleka největší říšskou tajnou továrnou nacházející se na území dnešní České republiky. Odhaduje se, že tunely dosáhly celkové délky okolo třiceti kilometrů. Pro mnoho vězňů se těžká ocelová vrata u vstupu do hlavní chodby zavřela jednou pro vždy - pouze v části Richard I během druhé světové války zahynulo asi 6 tisíc lidí z celé Evropy. Poslední pracovní směnu měli vězni ještě 5. května 1945; tak moc se naděje pohlavárů Třetí říše upínaly k podzemí Radobýlu. Po válce obsadila Richard Rudá armáda a podle očitých svědků odtud prakticky všechno zařízení okamžitě odvezla. Když se do podzemí dostali zástupci československých úřadů, našli tu už jen holé stěny - a především rozsáhlé závaly, které zcela znemožňovaly přístup do prostor Richardu III. Nepodařilo se ani zjistit, zda takto svá tajemství pohřbili sami Němci, nebo zda zametla stopy až Rudá armáda. Stejně tak neuspěly ani pokusy proniknout do zavalených částí podzemní továrny z povrchu nebo alespoň lokalizovat průběh chodeb. Poslední neúspěšný pokus o rozsáhlejší průzkum podzemí probíhal za podpory České televize a s využitím moderních geofyzikálních metod.
Kanceláře - nebo tajné zbraně?
O to barvitější pověsti kolují o tom, co se v Richardu III vlastně za války odehrávalo. Oficiální materiály tvrdí, že tato část nebyla do konce války dokončena a měly zde být pouze kanceláře a sklady pro ostatní dva oddíly. To však odporuje mnoha skutečnostem - a tak ještě nahrává nejdivočejším domněnkám. Podle některých je Richard III dokonce jakousi "pobočkou" pověstného štěchovického pokladu: mají zde být dokumenty o činnosti SS nebo dokonce části jantarové komnaty, Němci odvezené z Ruska. Jako podstatně logičtější se jeví domněnka o výrobě spojené s reaktivními střelami V1 a V2. Její reálnost jako by potvrzovala i blesková návštěva Richardu generála SS Hanse Kammlera na podzim roku 1944. Kammler měl totiž na starosti právě válečné nasazení raket V2. Tuto domněnku podporuje i svědectví zajatců, popisujících sklady trysek k raketovým motorům. Jistý atomový vědec zase soudil, že se tu Němci chystali vyrábět těžkou vodu pro jaderné zbraně. Dospěl k tomuto závěru na základě výpovědi jednoho z přeživších vězňů, který ličil podivné vany uspořádané v podzemních halách Richardu III do jakýchsi vějířů. Nechybějí ale ani fantastičtější domněnky. Podle jedné z nich tu měly být koncem války ukryty archívy SS a snad i plány tajných zbraní, podle jiné zde leží zlato vysoce postaveného esesáka Kaltenbrunnera. Někteří lovci záhad soudí, že v Richardu III probíhaly i práce na tajemné zbrani V-7, což měly být diskovité letouny neuvěřitelných vlastností, údajně vyvíjené především v okolí Prahy. I seriózní historický materiál "Zbrojnice III. říše", uveřejněný ve specializovaném zbrojařském časopise ATM, připouští: "V závodě Richard (firma Elsabe) byly vyráběny díly bezpilotních letounů V1, taktických raket V-2 a komponenty pro německý jaderný program, případně další tajné zbraně. Technická dokumentace a vzory vyvíjené výzbroje se údajně nacházejí ve štolách na Hradištku (tj. u Štěchovic) dodnes." Pravdu by mohl prozradit pouze skutečný průnik do podzemí, který by si vyžádal nepředstavitelné náklady. Průběh hledání "pokladů" u Štěchovic stejně jako nejistý výsledek takového podniku nejspíš bezpečně zaručují, že se o něco takového hned tak někdo nepokusí.
Podzemní sály v Richardu I, kde je dnes úložiště jaderného odpadu. Do tajemného Richardu III dosud nikdo nepronikl.

Foto Jan Novák

12.12.2002 - (LR) - str. 02

Ačkoliv je mnoho lidí přesvědčeno, že lety do vesmíru jsou jen vyhazováním peněz, astronautika přináší užitek v každodenním životě. Jedním z výsledků práce kosmonautů jsou i nové léky s lepšími vlastnostmi.
Bez inzulínu se neobejdou milióny diabetiků na celém světě - lék pro ně představuje naději na plnohodnotný život. Přípravek ale má i negativní vlastnosti, které se výzkumníci snaží odstranit. Jenže krystaly inzulínu vyráběné v podmínkách pozemské gravitace mají z hlediska výzkumu celou řadu nedostatků: jsou malé a nepravidelného tvaru. Farmakologové si odedávna přáli inzulín s velkými pravidelnými krystaly, které by umožňovaly přesně zjišťovat jejich působení na organismus pacientů a další vlastnosti, jenže toto přání se dlouho zdálo být nesplnitelné. Přelom ve výzkumu inzulínu znamenaly až lety do vesmíru. Výzkumníci z Hauptman-Woodward Medical Research Institute v Buffalu (stát New York), University of Alabama v Birminghamu a NASA připravili experiment, při němž byly pěstovány krystaly inzulínu přímo na palubě raketoplánů. Zpět na Zemi pak astronauté dopravili látku, jakou předtím nikdo neviděl: jde o největší krystaly inzulínu, jaké dosud měli farmakologové k dispozici. Díky tomu bude možné přesněji analyzovat molekulární strukturu této látky a faktory, které ovlivňují její působení na lidský organismus. Na konci výzkumu by měly být účinnější léky pro diabetiky vyráběny zde na Zemi. Někteří odborníci ale soudí, že v budoucnu ve vesmíru vzniknou i skutečné farmaceutické továrny. Stav beztíže totiž umožňuje vyrábět mimořádně čisté látky, nebo naopak takové sloučeniny a směsi, jaké na Zemi nemohou vzniknout, protože gravitace jednotlivé složky oddělí. Překážkou pro realizaci těchto plánů je však vysoká cena dopravy nákladů na oběžnou dráhu a zpět. Vývoj nových kosmických nosičů proto zdaleka není jen hraním pošetilých vědců a ctižádostivých konstruktérů; jde o prostředky, které by jednou mohly změnit k lepšímu i život na Zemi.
Krystaly inzulínu vyrobené na Zemi jsou malé a mají nepravidelný tvar.
Astronauté přivezli z vesmíru inzulín, jaký dosud farmakologové neviděli.Foto NASA (2)

05.12.2002 - (PK) - str. 02

Sicilská Etna je už od časů antického přírodovědce Empedokla nejzkoumanější sopkou světa. Její nedávné mohutné erupce zájem vulkanologů ještě prohloubily. Kromě toho se o ni stále více zajímají také odborníci na vesmírný výzkum. Jedním z kosmických přístrojů, které upřely svou pozornost na soptící Etnu, je i zařízení zvané MODIS (Moderate Resolution Imaging Spectroradiometer) umístěné na satelitu Terra. Přístroj je schopen velmi věrně zobrazit barvy, což mimo jiné umožňuje vyhodnocovat změny zbarvení dýmu unikajícího z kráteru sopky. Například záběr pořízený 29. října tohoto roku během silné erupce ukazuje hnědošedý pruh kouře táhnoucí se stovky kilometrů jihovýchodním směrem nad Středozemní moře. Sopka není ostře sledována jen proto, že v poslední době zvýšila svou aktivitu. Již před rokem upozornili francouzští vulkanologové z Univerzity Blaise Pascala, že projevy Etny se mění. Zatímco ještě nedávno složení magmatu a vystupujících plynů bylo typické pro sopky vznikající nad tzv. horkými body zemské kůry, nyní se hora projevuje jako typická sopka nad tektonickými ostrovními oblouky, kde se jedna kra zemské kůry podsouvá pod druhou. Satelitní snímky pořízené v poslední době tuto teorii potvrzují. Hypotéza, která na první pohled zajímá jen odborníky, má bohužel bezprostřední dopad na všechny obyvatele postižené oblasti, stejně jako na turisty, kteří si Sicílii oblíbili. Vyplývá z ní, že další erupce budou nejen častější, ale také mnohem ničivější.
Satelitní záběr z konce října ukazuje soptící Etnu, jejíž dým se táhne daleko nad Středozemní moře. Foto NASA/NTSC

05.12.2002 - Jan Novák - str. 01

Evropská kosmická agentura (ESA) vypracovala novou strategii přípravy kosmických výprav, která by jí umožnila rozsáhlejší a přitom levnější výzkumné aktivity. Spočívá ve vytvoření jednotného systému součástí a prvků kosmických automatů, které bude možné využívat pro různé druhy misí a pro různé cíle.
"S penězi, které máme k dispozici, chceme realizovat co nejvíc kosmických letů a přinést z nich maximum vědeckých poznatků," uvedl v této souvislosti Anton Linssen, vedoucí vědeckých programů Evropské kosmické agentury.
Rychleji a levněji
ESA za tímto účelem ze svého rozpočtu vyčlenila 50 miliónů eur, které poslouží k vývoji jakési kosmické stavebnice, skládající se z co největšího množství shodných konstrukčních prvků. Díky tomu bude jednou možné sestavit většinu vesmírných sond velmi rychle a levně: konstruktéři si z této stavebnice vezmou již hotové díly a k nim pouze připojí systémy a vědecké přístroje nutné pro splnění úkolů konkrétní mise. Základní díly této kosmické stavebnice tedy půjde vyrábět ve větších sériích, čímž se ušetří nemalé částky peněz, nutné pro samostatný vývoj i na kusovou práci. Sériově budou moci být vyráběny například nosné rámy, urychlovací, manévrovací a brzdicí raketové motory, navigační a komunikační systém sond iněkteré vědecké přístroje. Dalším požadavkem na nový systém je, aby jednotlivé prvky byly co nejmenší a co nejlehčí. Vypouštění menších a lehčích sond sníží náklady na raketový nosič nebo umožní vyslat do vesmíru větší množství vědeckých přístrojů a dalšího užitečného nákladu. "Snížení hmotnosti a inteligentnější systémy ušetří náklady na každou misi," tvrdí Anton Linssen. "Pokud se to povede, budeme moci také zvýšit počet výprav." Evropská kosmická agentura vyzvala vesmírné organizace členských zemí, aby zpracovaly své návrhy na podobu stavebnicového systému i jeho filozofii.
Pozor na kosmická překvapení
Již nyní jsou některé myšlenky vzniklé z těchto aktivit zkoušeny v praxi. Například Integral, evropská kosmická observatoř pro detekci zdrojů gama záření, která je připravována ke startu na ruském kosmodromu Bajkonur, obsahuje některé komponenty dříve vypuštěného rentgenového teleskopu XMM Newton. Stejně tak byly při misi Mars Expres využity některé prvky určené současně pro sondu Roseta, jejímž cílem bude několik asteroidů a kometa Wirtanen. Při budování kosmické stavebnice si ESA hodně slibuje od připravované sondy Smart-1 k Měsíci. Prvotním cílem této mise totiž není vědecký výzkum našeho vesmírného souseda, ale vyzkoušení iontového motoru, který má později urychlovat v meziplanetárním prostoru i další sondy. Většina odborníků myšlenku levnějšího jednotného systému pro kosmické výpravy vítá, upozorňuje však i na možné problémy. "Je to dobrý nápad, pokud se uplatní u satelitů pro dálkový průzkum Země," uvedl například skotský profesor Colin McInnes z University of Glasgow. "Poněkud obtížnější bude jeho uplatnění ve vzdáleném a dosud neprozkoumaném vesmíru, kde se mohou sondy setkat s mnoha překvapeními," dodal. Mnozí odborníci z národních kosmických agentur také poukazují na problematické výsledky podobného programu americké NASA. Ta po havárii sondy Mars Observer místo jedné velké sondy raději vypouští velké množství malých a levných přístrojů. Výsledkem je - vedle několika nesporných úspěchů - i velké množství havárií.
Podle nové filozofie jsou již stavěny některé evropské sondy, například kosmický teleskop Integral. Foto ESA

Datum: 21.11.2002, Autor: (jnk), Zdroj: Právo, Strana: 01

Astronomové se dlouho snažili zjistit, jak vypadá střed naší galaxie. V pohledu tím směrem jim však bránila oblaka mezihvězdného plynu. Teprve rentgenový teleskop umístěný na oběžné dráze umožnil proniknout touto překážkou.
Naše sluneční soustava je součástí galaxie Mléčná dráha, kterou je možné za jasných bezměsíčných nocí daleko od velkoměst spatřit na obloze jako jasnější pás. Už malý dalekohled (třeba obyčejný triedr) ukáže, že se skládá z obrovského množství hvězd. Přesto ani astronomové vybavení silnými teleskopy nemohou vidět vlastní střed Mléčné dráhy, protože jej zakrývají oblaka temné mezihvězdné hmoty.
Gravitační past polyká hvězdy
Střed galaxie se nachází v souhvězdí Střelce (Sagittarius) a je od naší sluneční soustavy vzdálen asi 25 až 30 tisíc světelných let. Jde o místo, které má klíčový vliv na podobu celé galaxie: kolem něj obíhají všechny hvězdy i další útvary, včetně našeho Slunce. Až dosud mohli astronomové odhadovat jeho podobu jen nepřímo, sledováním jiných galaxií, podobných té naší. Mělo to nezanedbatelnou nevýhodu spočívající v tom, že tyto "modelové objekty" se nacházejí v nepředstavitelných vzdálenostech. Vědci už dlouho předpokládali, že za závojem mezihvězdného prachu se musí uprostřed Mléčné dráhy nacházet gigantická černá díra - útvar s gravitací tak silnou, že nedovolí uniknout ani světlu. Její hmotnost je přibližně třimiliónkrát větší než hmotnost Slunce. Tuto hypotézu podporovaly radioteleskopy namířené na centrum naší galaxie. Gigantická gravitační past totiž nepřetržitě polyká okolní hmotu, která při svém zániku vydává silné rádiové záření. To projde i mračny mezihvězdného prachu a lze je zachytit na Zemi. Ještě lepší pohled do záhadné oblasti však mohlo poskytnout pozorování v oblasti rentgenového záření. Mělo to však háček: rentgenové paprsky z vesmíru nedokáží proniknout atmosférou Země. Bylo proto nutné vyslat rentgenové teleskopy na oběžnou dráhu.
Za závojem prachu
V roce 1999 vypustila americká kosmická agentura NASA z paluby raketoplánu Columbia 14 metrů dlouhý rentgenový teleskop Chandra. Ten od té doby pořídil tisíce snímků, které zcela změnily pohled na vývoj a podobu vesmíru. I díky úspěšné Chandře byl letos mezi laureáty Nobelovy ceny za fyziku Američan italského původu Riccardo Giacconi, jeden z jejích "otců" a průkopník rentgenové astronomie. Chandra se dlouhodobě věnuje i problému centra Mléčné dráhy. Jedním z posledních úspěchů jejího vědeckého týmu je mozaika složená z několika záběrů, která ukazuje střed galaxie ve falešných barvách nahrazujících různé hladiny intenzity rentgenového záření. Červeně jsou zbarveny slabé zdroje, zeleně silnější a modře až bíle nejsilnější. Díky tomu může i lidské oko spatřit oblast o rozloze přibližně 900krát 400 světelných let, která se dosud ukrývala za oblaky temné mezihvězdné hmoty. Na unikátním snímku jsou jasně vidět neutronové hvězdy, hvězdy zvané bílí trpaslíci a další objekty obklopené plyny o teplotě mnoha miliónů stupňů. Samotná supermasivní černá díra, kolem níž rotuje celá galaxie, se nachází v jasně bílé skvrně nalevo od středu snímku. Zánik hvězd a dalších objektů v jejím okolí je totiž doprovázen mimo jiné i silným rentgenovým vyzařováním. Chandra tak opět umožnila vědcům spatřit na vlastní oči to, co až dosud jenom tušili. Úspěchy rentgenového teleskopu na oběžné dráze vedly k tomu, že po Chandře se do vesmíru vypraví další a ještě výkonnější přístroje tohoto druhu.
Rentgenový pohled do centra mléčné dráhy. V jasně bílé skvrně nalevo od středu se ukrývá gigantická černá díra. Foto NASA

Datum: 21.11.2002, Autor: Jan Novák, Zdroj: Právo, Strana: 02

Jak se prodlužují pilotované výpravy do kosmu, stále důležitější je udržet posádku kosmické lodi v dobrém psychickém stavu po celou dobu expedice. Vědci přitom získávají poznatky, které jsou užitečné i pro překonávání problémů každodenního života zde na Zemi. Přestože si mnozí lidé stěžují na stres, kterému je vystavuje život v moderní společnosti, stále ještě to není nic proti zátěži, které jsou vystaveny kosmické posádky při dlouhodobých expedicích. Přesto má stres na Zemi i ve vesmíru mnoho společného.
Kdy potlačit emoce
Kosmonauti musí trávit čtyřiadvacet hodin denně v těsném prostoru a v bezprostředním kontaktu se svými kolegy, jsou dlouhodobě odloučeni od rodin a přátel, vidí kolem sebe stále jen umělé prostředí stanice nebo lodi. Navíc za vším neustále stojí vědomí bezprostředního ohrožení: kdykoliv může dojít k selhání techniky, zvýšení radiace nebo srážce s jiným tělesem. Proti tomu jsou naše pozemské starosti se zaměstnavatelem, rodinou nebo úřady většinou bezmála ozdravným pobytem. Přesto se mohou zkušenosti z vesmíru hodit i při zdolávání docela přízemních starostí tak, aby to nezanechalo trvalé následky na zdraví či psychice. "Aby astronaut dobře zvládl všechny kritické situace, musí především dokonale ovládat své emoce," říká Nick Kanas, psychiatr z University of California, který pracuje pro americkou Národní agenturu pro letectví a vesmír (NASA). "Problém je v tom, že pokud emoce potlačujete několik měsíců, můžete se nakonec zhroutit. To platí nejen pro astronauty, ale také pro mnoho náročných pozemských profesí, jako jsou chirurgové, požárníci a podobně." Podle doktora Kanase je proto nutné vědět, kdy emoce přemáhat a kdy jim lze dát volný průchod. V okamžicích hrozící krize pro ně není místo, v klidnějších chvílích je však nutné umět relaxovat.
Hledání náhradní oběti
Dlouhodobé potlačování emocí při kosmickém letu vede k tomu, že problém se vybije nějakým nečekaným a často i nebezpečným způsobem. Například když jsou členové posádky dlouhodobě podráždění z neustálého poslouchání stále stejných historek od svých kolegů na palubě, může se stát, že dojde ke konfliktu při komunikaci s pozemním řídícím střediskem. Je to podobný mechanismus, jako když rodiče špatně zacházejí se svými dětmi, protože si tím odreagovávají konflikty s nadřízenými v zaměstnání. Je to nebezpečná situace, protože konflikty se tak neřeší, ale naopak hromadí. Psychologové také zjistili, že při dlouhodobých expedicích v Antarktidě docházelo ke krizi po polovině trvání výpravy. "Nejdříve si řeknete: Sláva, mám polovinu za sebou! Jenže vzápětí si uvědomíte, že přesně stejně dlouhá doba je ještě před vámi - přinejmenším se vším, co jste právě nelehce překonali," objasňuje dr. Kanas. "Musíme naučit především velitele expedic, aby dokázali tyto věci vnímat a počítat s nimi."
Pro Mars - i pro nemocnice
NASA proto již počátkem 90. let zahájila na palubách raketoplánů a ruské stanice Mir program psychologických výzkumů vzájemných vztahů mezi členy posádek v tvrdých podmínkách vesmírného letu. Ten později přerostl do projektu s názvem Vztahy mezi posádkami a pozemním personálem při misích na Mezinárodní kosmické stanici (ISS). V jeho rámci musí astronauti na ISS každý týden odpovídat na otázky Nicka Kanase a jeho kolegů. Vědce zajímá nálada, pocity, reakce na různé situace, chuť řešit problémy a podobně. Psychické problémy na palubě ISS nemusejí být právě zanedbatelné, protože dlouhodobé mise zde trvají okolo tří měsíců. Rekord v době pobytu ve vesmíru stále ještě drží ruští kosmonauti, jejichž nejdelší pobyt na Miru trval přibližně půldruhého roku. Ani to však ještě není nic proti tomu, co by čekalo astronauty při cestě na Mars. Ta má trvat okolo tří let, přičemž - na rozdíl od ISS - není možné expedici přerušit ani v těch nejkritičtějších situacích a během několika desítek hodin se vrátit na Zemi. Proto musí být taková výprava dokonale připravena ipo psychologické stránce. Již dnes je však zřejmé, že výzkum neposlouží jen při pronikání do vesmíru. Již dnes o něj projevila zájem armáda, policie, záchranáři, nemocnice a další organizace, jejichž zaměstnanci musí pracovat ve stresujících podmínkách.
Jedna z představ, jak by měla vypadat stálá vědecká základna na Marsu. Laboratoře a technické zařízení jsou ve válcových objektech, tvořených upravenými přistávacími moduly, zatímco obytná budova má nafukovací kulovou konstrukci.,Foto NASA
Posádky kosmických stanic musí často pracovat ve stresujících podmínkách., Foto archív

31.10.2002 - Jan Novák - str. 01

Současná astronautika věnuje nejvíce pozornosti Marsu, zatímco Venuše zůstává stranou pozornosti. Neprávem, protože se Zemi podobá mnohem víc. Na rozdíl od Marsu, který je spíše čímsi mezi Zemí a Měsícem, představuje Venuše skutečné dvojče naší planety. A pod jejími hustými mraky se ukrývá krajina plná překvapení a záhad.
Poměrně malý zájem o Venuši je způsoben především malou pravděpodobností existence života. Povrchová teplota přes 400 stupňů Celsia a tlak 9 MPa (tedy asi jako v hloubce jednoho kilometru pod hladinou pozemského moře) skutečně nedávají mnoho šancí. Bližší pohled pod hustý, nikdy nemizející oblačný závoj však ukáže svět, který se tomu našemu překvapivě podobá - a ani život není tak docela vyloučen.
Pevniny krásných žen
Venuše je přibližně stejně velká jako Země - na rozdíl od malého Marsu tam tedy vládne i přibližně stejná gravitace. Radarové mapování Venuše prováděné ze Země a především z kosmických sond potvrdilo, že i z geologického hlediska jsou si obě planety velmi podobné. Na rozdíl od Marsu, Merkuru či Měsíce je na Venuši jen velmi málo malých meteorických kráterů. Hustá atmosféra totiž (podobně jako na Zemi) nedovolila většině kosmických projektilů dopadnout až na povrch. Krajinu utvářela především vlastní sopečná činnost planety. Ta byla v minulosti možná ještě silnější než na Zemi - mnohé nasvědčuje tomu, že před několika stovkami miliónů let byl celý povrch kompletně přemodelován mohutnými výlevy lávy. Na Venuši se také nacházejí mohutné štítové vulkány podobné havajským nebo gigantickým sopkám Marsu. Dnes je povrch klidný, přesto vědci nevylučují, že na několika místech sopečná činnost stále doznívá. Pohled skrz oblačnou vrstvu planety nabídne obraz, který se překvapivě podobá tomu, jak by vypadala Země bez oceánu. Na Venuši je několik rozlehlých depresí, jako například Atalanta Planitia nebo Lavinia Planitia, které odpovídají pozemským hlubokomořským plošinám. A jsou zde také skutečné pevniny vyvýšené o několik kilometrů nad okolí - stejně jako pevninské kry na Zemi. Ištařina země na severní polokouli Venuše je rozlohou srovnatelná s Austrálií, zatímco Afroditina země na rovníku je velká asi jako Jižní Amerika. Na povrchu pevnin se střídají mírně zvlněné pláně se skutečnými velehorami. Za Himálaj Venuše by se dala označit krajina Lakshmi Planum v Ištařině zemi - kdyby to nebylo poněkud "snižující". Tamní hory totiž převyšují i pozemský Mt. Everest. Při pojmenovávání zeměpisných útvarů na Venuši vycházeli vědci z toho, že planeta byla ve starých kulturách často bohyní lásky. Na mapě tedy najdeme nejen ženské postavy mytologií mnoha civilizací, ale i celou řadu skutečně existujících významných žen. Je mezi nimi také Božena Němcová, podle níž byla pojmenována jedna z hor. Je s podivem, že feministky dosud neprotestovaly proti tomu, že "planeta žen" je při výzkumu vůčihledně diskriminována na úkor Marsu, který je - jako bůh války - přímo ztělesněním agresivního mužství...
Přece jen život
Kdyby se prolákliny Venuše zaplnily vodou, vypadal by její povrch prakticky stejně jako pozemský - jen s jinými obrysy kontinentů. V dávné minulosti tomu tak nejspíš opravdu bylo. Voda se však později vypařila v důsledku menší vzdálenosti planety od Slunce a především skleníkového efektu. Současné podmínky na povrchu spíše připomínají podmínky ve sterilizační aparatuře. A tak se většina prostředků vydávaných na kosmické sondy přesunula ve prospěch Marsu, který je z tohoto hlediska mnohem nadějnější. Oživení zájmu o jitřní planetu by mohla znamenat zpráva vědců z Texaské univerzity, podle které v její atmosféře možná přece jen existuje život. Dirk Schulze-Makuch a Louiz Irwin na základě údajů z kosmických sond usoudili, že ve vyšších vrstvách atmosféry se společně nacházejí plyny (například sirovodík a oxid siřičitý), které by tam vlastně být neměly. Za podmínek, jaké na Venuši panují, by totiž v krátké době měly reagovat s ostatními složkami ovzduší. Jejich přítomnost - alespoň podle autorů vědecké zprávy - naznačuje, že tu stále vznikají. Nejpravděpodobnějším zdrojem přitom jsou baktérie vznášející se vysoko nad nehostinným povrchem planety. Tam také vládnou teploty a tlaky, které jsou srovnatelné s podmínkami na povrchu Země. "Mikroorganismy žijící v oblacích Venuše mohou získávat energii chemickými reakcemi oxidu siřičitého a oxidů uhlíku, tak jako to dělaly primitivní baktérie v dávné minulosti Země," uvedl Dirk Schulze-Makuch ve zprávě uveřejněné v odborném časopisu New Scientist. "Z hlediska existence života bych Venuši rozhodně nepovažoval za beznadějný případ."
Nová Země
I když je většina ostatních vědců k této hypotéze zatím spíš skeptická, nevylučují, že v minulosti na Venuši život opravdu vznikl. Pokud tomu tak opravdu bylo, mohly se některé odolné mikroorganismy opravdu uchýlit do vyšších vrstev atmosféry. Tuto možnost připouštěli někteří astrobiologové již dříve, ale teprve práce vědců z Texaské univerzity přináší konkrétnější argumenty. Venuše nejspíš také - hned po Marsu - poslouží jako nový domov pro rychle rostoucí lidstvo. Ve skutečnosti se jitřní planeta pro trvalé osídlení hodí mnohem lépe; prakticky shodná gravitace a podobná geologická stavba dávají naději na to, že jednou by z ní skutečně mohla vzniknout nová Země. Případná existence vlastního života by však pro tyto záměry představovala (stejně jako v případě Marsu) značný bezpečnostní i etický problém. Nejsou organismy Venuše nebezpečné pro pozemský život? A mají lidé právo ovlivňovat svět, kde se vyvinul a dále vyvíjí vlastní ekosystém? A naopak: pokud by se ukázalo, že na Marsu život existuje, zatímco Venuše je opravdu sterilní, bylo by možné začít s první fází její přeměny, například "naočkováním" vhodných baktérií, které začnou měnit tamní atmosféru... Uskutečnění těchto plánů je zatím v nedohlednu, přesto v současnosti zájem o Venuši opět roste. Evropská kosmická agentura připravuje sondu Venus Express a svou expedici chystá také Japonsko. Pokud uspějí, budeme o tajemném světě pod oblačným závojem Venuše vědět zase o něco víc.
Některé úspěšné sondy k Venuši
rok název výsledky
1962 Mariner 2 Průlet kolem planety, první údaje o podmínkách
1965 Venera 3 Tvrdý dopad (shořela v atmosféře Venuše)
1967 Venera 4 Sestup do atmosféry za pomoci padáků
1967 Mariner 5 Zpřesnění výsledků Marineru 2
1969 Venera 5 Měkké přistání na padácích
1975 Venera 9 Přistání, první panoramatické snímky povrchu
1978 Pioneer Venus 1 Globální mapování z oběžné dráhy
1978 Pioneer Venus 2 Přistání na povrchu
1981 Venera 13 První barevné snímky z povrchu
1985 Venus Vega Vypuštění balonových sond do atmosféry
1990 až 95 Magellan Podrobné radarové mapování
Tak nějak by vypadal pohled na povrch Venuše, kdyby neměla hustou neprůhlednou atmosféru.
Mapa Venuše sestavená na základě radarového průzkumu., Foto NASA (2)

31.10.2002 - (jnk) - str. 02

Britští nadšenci sdružení ve skupině MARS Advanced Rocketery Group už několik let vyvíjejí raketu, která by byla schopná s minimálními náklady doletět do vesmíru. Po úspěšném vyzkoušení nového typu motoru věří, že mají svou kosmickou premiéru na dosah ruky.
Před dvěma lety se skupině MARS podařilo dosáhnout evropského výškového rekordu výkonem 10 670 metrů. Úspěšný start se uskutečnil v USA na nevadské poušti Black Rock Desert. Raketoví nadšenci však s tímto výkonem nebyli spokojeni. Především jim vadí, že "oficiální" hranice vesmíru je desetkrát výš. Jako britským patriotům jim také není jedno, že jejich rekordní raketa, pojmenovaná Phobos EAV, měla americký motor.
Úspěšný Deimos 2
Od té doby se skupina zaměřila na vývoj vlastního raketového pohonu, který by byl schopen vynést jejich stroj až na hranice vesmíru. Nový motor již absolvoval úspěšné pozemní testy a čeká na zabudování do rakety. Ta je dvakrát větší než rekordní stroj z předminulého roku a dostala jméno Deimos Odyssey, na počest slavného Clarckova filmu 2001: Vesmírná Odyssea. "Máme za sebou tu nejtěžší práci a jsme si jistí, že starý rekord překonáme," řekl nedávno Ben Jarvis, člen skupiny MARS. "Přitom všechny díly stroje a veškeré technologie jsou tentokrát britského původu," dodal. "Je to nejdokonalejší a nejvýkonnější raketa, jaká kdy byla vyvinuta ve Velké Británii." Pro kosmickou raketu vyvinuli členové týmu raketový motor B4, který spaluje tzv. hybridní palivo. Jde o kombinaci tekutých a pevných pohonných hmot, což není příliš obvyklé. Naprostá většina raket v současnosti totiž používá buď kapalné palivo, nebo pevné pohonné hmoty. Britští amatérští konstruktéři věří, že právě hybridní pohon je pravou volbou pro levnou cestu do vesmíru. Start rakety na hybridní pohon přijde podle nadšenců z MARS na desetinu ceny stejně výkonné rakety s pevným palivem. S hybridními motory mají v MARS již zkušenosti. Již dříve vyvinuli menší hybridní motory B1 a B2. Loni v listopadu uskutečnili na soukromé odpalovací základně ve Skotsku úspěšný test rakety Deimos 2 poháněné tímto způsobem. Šestimetrová raketa, vážící 60 kilogramů, přitom dosáhla výšky přes dva kilometry. Kamery a měřicí přístroje umístěné v návratové hlavici prokázaly, že i při skutečném letu hybridní motor pracoval dobře.
Deset vteřin posvátné bázně
MARS má v plánu do budoucna využívat malý hybridní motor ze stroje Deimos 2 pro horní stupně svých raket. Některé jeho systémy pak posloužily pro vývoj většího motoru B4. Ten členové skupiny vyzkoušeli při pozemním testu v červnu letošního roku. Pokusný zážeh byl sledován za pomoci mnoha vědeckých přístrojů. Například spektrometrické pozorování plamene umožnilo vyhodnotit proces a účinnost spalování. Podle členů MARS šlo o metodicky nejlépe připravený test raketového motoru, jaký kdy provedla amatérská skupina ve Velké Británii. "Motor se bez problémů zažehl ve chvíli, kdy jsme otevřeli ventil - kyslíkový zážehový systém opět pracoval vzorně. Po celých deset vteřin činnosti motoru se země chvěla a všichni přítomní cítili posvátnou bázeň... Bylo to velmi působivé," uvedl jeden z členů týmu po testování. Ještě v tomto roce mají následovat další pozemní zkoušky motoru B4 a nakonec proběhne i testování při skutečných letech rakety Deimos Odyssey. K její výbavě bude patřit ivideokamera s vysokým rozlišením, jejíž obraz bude za letu přenášen do pozemní základny přes satelit. Lidé z MARS se netají tím, že ve svém motoru B4 vidí "koně", který je dotáhne až do vesmíru. To bylo také hlavním cílem skupiny po celých pět let existence, kdy vyvíjeli a zkoušeli stále větší a výkonnější raketové motory. "Naším nejbližším cílem je poslat raketu do vesmíru," sdělil novinářům Ben Jarvis ze skupiny MARS. "Jsme velmi optimističtí - máme dobře otestovaný motor, který je základem pro kosmický start."
Úspěšný pozemní test amatérského raketového motoru určeného pro start do vesmíru.,Foto Mars

24.10.2002 - Jan Novák - str. 01

Podmořští roboti, měřicí bóje, hlubinné kamery a další vědecké zařízení na dně oceánu spojí tisíce kilometrů optických kabelů s vědeckými pracovnami a vysokoškolskými učebnami. Vznikne tak informační síť Neptune, která umožní přímý přístup na hlubokomořské dno vědcům i studentům. Projekt Neptune je společným dílem kanadských a amerických vědců. Podstatnou část podmořských technologií dodá americké válečné námořnictvo. Řízením je pověřena University of Washington v Seattlu, protože výzkumný polygon bude zbudován na dně Tichého oceánu v hloubce několika tisíc metrů poblíž severozápadního pobřeží USA. Jeho podstatná část zahrne podmořskou tektonickou plošinu Juan de Funca.
Pod kontrolou robotů
Neptune představuje oceánografický experiment, jaký nemá v historii obdoby. Budou při něm zkoumány nejrůznější charakteristiky podmořského prostředí, od mikrobiálního prostředí přes ekologické vztahy v hlubinách oceánu, zastoupení ryb a mořských savců, složení vody a dna až po sledování tektonické aktivity a procesů probíhajících pod zemskou kůrou. Cíle projektu nejsou nejskromnější: "...porozumění mnoha globálním fenoménům odehrávajícím se v oceánu a zemské kůře, trojrozměrný pohled na všechny podmořské systémy a porozumění tisícům procesů odehrávajících se ve sledované oblasti," vypočítávají oficiální materiály Neptune. V oblasti Juan de Funca mimo jiné leží i tzv. subdukční zóna, kde se podsouvá tektonická deska oceánského dna pod pevninskou kůru amerického kontinentu. Experiment tedy může mít také praktický dopad, protože okolí Seattlu je proslulé ničivými zemětřeseními. Unikátní je nejen komplexnost, ale i rozsah experimentu. Na polygonu bude umístěno velké množství měřicích přístrojů, podmořských kamer, roverů pohybujících se po dně, nezávislých plovoucích robotů (AUV, Autonome Undewater Vehicle) a dalších zařízení.
Z oceánu ke hvězdám
Pohybliví roboti budou mít za úkol nejen sbírat vědecká data, ale také kontrolovat a udržovat v provozu ostatní zařízení. To vše spojí okolo 3000 kilometrů kabelů - zčásti klasických pro dodávky elektrické energie přístrojům, zčásti optických vláken pro přenos informací. Všechny prvky polygonu tak budou moci být ovládány z vědeckých pracovišť a vysokoškolských učeben na dálku prostřednictvím vysokorychlostní počítačové sítě. Vědci a studenti tak získají unikátní možnost komplexně studovat podmořské dno, aniž by museli opustit pohodlí a bezpečí civilizace. Neptune bude současně využit pro testování robotických systémů, senzorů a dalších přístrojů, které najdou uplatnění nejen v hlubinách oceánu, ale také při dálkovém průzkumu sluneční soustavy. Polygon Neptune má být uveden do operačního provozu v roce 2006. Náklady na vývoj, instalaci na mořské dno a prvních pět let provozu se odhadují na 250 milionů dolarů. Po dobudování Neptune by měly být zřízeny na dalších místech oceánského dna obdobné polygony Venus a Mars. Ani tím ale nic neskončí - podle předpokladu vědců zúčastněných na projektu jsou Neptune, Venus a Mars předobrazem podobných výzkumných polygonů kontrolovaných na dálku, které budou jednou zřízeny na jiných planetách.
Podmořský výzkumný polygon Neptune. 1 - nezávislý podmořský robot, 2 - měření proudu, 3 - podmořský rover, 4 - kamera se světly, 5 - doplerovský akustický senzor, 6 - měření obsahu živin, 7 - indikace vlnění..,Foto CEV

24.10.2002 - (LR) - str. 01

Zatímco až dosud vedl v počtu objevených měsíců Saturn, na základě nedávných objevů získal "mistrovský titul" v této disciplíně Jupiter. Vědci objevili dalších 11 měsíců, čímž se celkový počet známých satelitů této obří planety vyšplhal na 39. Poslední skupinu měsíců objevil vědecký tým z University of Hawai v Honolulu na snímcích pořízených teleskopem umístěným na Havaji. Přístroj má zrcadlový objektiv o průměru 3,6 metru a především digitální kameru s největším rozlišením na světě. Snímkování oblasti Jupitera tímto zařízením začalo v prosinci loňského roku, analýzy záběrů však byly ukončeny až letos v květnu. Dráhy měsíců pak propočítávali vědci z Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně a v dalších vědeckých institucích. Všechny nově objevené měsíce mají velmi protáhlou dráhu a obíhají Jupiter proti směru jeho rotace. O jejich tvaru, povrchu a dalších detailech není nic známo, protože jde o velmi malá tělesa. Astronomové nicméně předpokládají, že jde o objekty podobné asteroidům, nebo přímo o asteroidy zachycené gravitačním polem planety. Taková je i většina ostatních Jupiterových měsíců - vědci je proto označují jako "neregulérní" satelity. Pouze 8 Jupiterových satelitů má vlastnosti skutečných měsíců, včetně čtyř největších, které objevil již Galileo Galilei a které představují skutečné kosmické světy. Naproti tomu největší Jupiterův rival a druhá největší planeta sluneční soustavy Saturn má v současnosti sice "jen" 30 známých oběžnic, pouze 13 z nich však je "neregulérních".
Jupiter a jeho čtyři největší měsíce na fotografické koláži. Většina ostatních satelitů této planety jsou patrně pouhé úlomky skal., Foto NASA

24.10.2002 - Jan Novák - str. 02

Dálkově ovládané vozítko s názvem Icebreaker (Ledoborec) se chystá vyslat na Měsíc společnost LunaCorp. Hlavní úlohou přístroje bude prozkoumání polárních oblastí, kde by na dně některých hlubokých kráterů mohla existovat voda v podobě ledu smíšeného s měsíčními horninami.
Možnost, že na měsíčních pólech existuje voda, poprvé naznačily výsledky radarového mapování prováděného v roce 1995 ze sondy Clementine. O tři roky později se na lunární oběžnou dráhu vydala sonda Lunar Prospector, která tyto výsledky potvrdila.
Dvojnásobný pohřeb kosmických nadějí
Podle radarového průzkumu měla být v okolí pólů v hloubce okolo půl metru ledová vrstva obsahující celkem asi miliardu tun vody. Ta se měla dostat na Měsíc při srážkách s jádry komet. Věčný mráz na dně hlubokých kráterů u pólů, kam nikdy nesvítí slunce, ji měl ochránit před vypařením. Důkazy existence vody byly velkou vzpruhou pro všechny, kdo usilovali o návrat na Měsíc, o jeho výzkum, stavbu trvalých základen i komerční využití. Závěr expedice Lunar Prospector však nakonec nevyzněl pro hypotézu přítomnosti vody na Měsíci příliš příznivě. Když se v červenci 1999 chýlila životnost sondy ke konci, nasměrovalo ji řídící středisko přímo proti měsíčnímu kráteru s předpokládaným výskytem ledu. Vědci doufali, že náraz rychlostí 6000 km/hod. vyvine dostatek tepla, aby uvolnil oblak plynů vzniklých z měsíčních hornin. Jejich průzkum pomocí spektrometru umožnil provést podrobnou analýzu složení. Experiment tehdy současně splnil poslední přání americkému astronomovi Eugenu Shoemakerovi. Ten měl v rámci programu Apollo zkoumat Měsíc, byl však z přípravy vyloučen kvůli zdravotním problémům. Chtěl proto dosáhnout svého životního cíle alespoň po smrti. Když v roce 1997 zemřel při autonehodě, byla urna s jeho popelem umístěna právě na sondě Lunar Prospector... Vedle kosmického pohřbu Eugene Shoemakera možná náraz na povrch pohřbil i naděje na přítomnost vody. K překvapení astronomů totiž experiment přítomnost ledu nepotvrdil. Poněkud tak ochladil nadšení pro návrat na Měsíc. Záhadný rozpor mezi tvrzením palubních radarů obou satelitů a výsledků pokusu tedy musí prověřit další výpravy.
Měsíc pro každého
Jednu z nich by chtěla v nedaleké budoucnosti podniknout soukromá společnost LunaCorp. Už několik let konstruuje dálkově ovládané vozítko, které původně mělo svérázným způsobem využívat Měsíc ke komerčním účelům. Představitelé společnosti chtěli nechat dvojici těchto roverů přistát u některého z lunárních modulů expedic Apollo a umožnit zájemcům (samozřejmě nikoliv zadarmo) usednout za páky dálkového ovládání stroje. Když přišly zprávy o objevu vody, vedení LunaCorp své záměry přehodnotilo a v současnosti již mají jejich plány pevné obrysy. V příštím roce chtějí z paluby Mezinárodní kosmické stanice (ISS) vypustit směrem k Měsíci malý satelit SuperSat. Prakticky jediným výzkumným přístrojem na palubě bude kamera digitální televize pro pořizování záběrů s vysokým rozlišením. Úkolem SuperSatu má být podrobné zkoumání polárních oblastí Měsíce - půjde o první digitální vysílání podle normy HDTV (televize s vysokým rozlišením) od jiného kosmického tělesa. Záběry z televizního satelitu mají pomoci vybrat místo přistání dálkově ovládaného vozítka Icebreaker (Ledoborec), který je vlastně překonstruovaným původním roverem určeným ke komerčnímu využití. Přístroj prozkoumá dno některého kráteru v okolí pólů a snad definitivně odpoví na otázku, jak to vlastně je s lunární vodou. Ani původní využití však nebylo zavrženo - společnost již předvedla počítačové programy a speciální ovládací stanoviště pro všechny zájemce, kdo by si chtěli alespoň na dálku vychutnat pocit z projížďky po měsíčním povrchu. LunaCorp zatím za pomoci bývalých kosmonautů a mediálních hvězd především shání sponzory. Mezitím jí přibývá konkurence; záměr vypustit satelit k Měsíci nedávno ohlásila také kalifornská společnost TransOrbital, která navíc již získala svolení americké vlády. Není pochyb o tom, že komercionalizace kosmonautiky a poměrně snadná dosažitelnost Měsíce bude iniciovat vznik dalších takových plánů - a ikdyby současné podnikatelské záměry nakonec nevedly přímo k návratu na přirozený satelit Země, přinejmenším prošlapávají cestu dalším firmám.
Dálkově ovládané vozítko Icebreaker Moon Rover na okraji měsíčního kráteru, v němž bude hledat vodní led.,Kresba LunaCorp

24.10.2002 - (jnk) - str. 02

Vědci usilující o nalezení planet jiných sluncí dostanou příští rok nový výkonný nástroj. Na oběžnou dráhu kolem Slunce bude vypuštěn kosmický infračervený teleskop SIRTF. Jeho úkolem bude v příštích deseti letech prohledat okolí stovek hvězd a přinést informace o všem, co by nasvědčovalo existenci planet. "SIRTF pravděpodobně neobjeví přímo planety. Je však zkonstruován tak, aby přinášel nepřímé důkazy o jejich existenci v okolí zkoumané hvězdy," uvedla Michelle Thallerová, vedoucí pracovnice projektu. Zkratka SIRTF znamená Space Infrared Telescope Facility - Kosmický infračervený teleskop. Bude tedy pozorovat vesmír v oblasti infračerveného světla, které nedokáže proniknout atmosférou naší planety. Astronomové si od nového zařízení slibují především objevy tzv. protoplanetárních disků kolem hvězd, tedy seskupení prachové hmoty, z níž se během dalšího vývoje vytvářejí planety. SIRTF by mohl nalézt také obdobu Kuiperova pásu našeho Slunce - prstence daleko za drahou Pluta, v němž je soustředěno obrovské množství ledu. "SIRTF je uzpůsoben k hledání prachu, plynu, prstenců asteroidů a dalších objektů, které provázejí vznik nebo zánik planet v okolí hvězd," upřesnila dr. Thallerová. "Všechny tyto objekty vyzařují infračervené záření. Nový teleskop je tedy bude moci zobrazit." V uplynulých deseti letech bylo objeveno přibližně 100 planetárních systémů v okolí hvězd. Ke většině těchto objevů vedly nepřímé důkazy získané v pozemních observatořích. Teleskop SIRTF bude moci toto hledání rozšířit o nové okno, které dosud bylo pro astronomy na povrchu Země uzavřeno - o infračervené záření. Na oběžnou dráhu bude vypuštěn v lednu příštího roku. Astronomové očekávají, že pokud nedojde ke komplikacím, mohli by začít s pozorováním nejpozději v březnu.
Infračervený kosmický teleskop SIRTF bude hledat planety u jiných hvězd., Foto NASA

24.10.2002 - (PK) - str. 02

Již šest měsíců měří dvojice americko-německých satelitů Grace výchylky gravitačního pole naší planety. V současnosti již přináší experiment první praktické výsledky v podobě přesné mapy gravitačních anomálií. To mimo jiné dovolí sledovat pohyb vod v oceánech a jeho vliv na klima planety. Grace je zkratka slov Gravity Recovery and Climate Experiment - Gravitační a klimatický experiment. Jde o společnou misi americké kosmické agentury NASA a německé agentury DLR (Deutsches Zentrum für Luft und Raumfahrt). Satelity Grace byly na oběžnou dráhu vyneseny v březnu tohoto roku. Hlavním cílem mise je sledovat nepatrné změny gravitačního pole naší planety. Měření výchylek gravitačního pole probíhá při tomto experimentu neobvyklým způsobem. Dvojice satelitů Grace je vybavena mimořádně přesnými přístroji, které měří doslova mikroskopické odchylky jejich vzájemné vzdálenosti na oběžné dráze způsobené gravitačními anomáliemi. Jde o přesnost v měřítku milióntin metru, tedy menší, než je desetina tloušťky lidského vlasu. Přístroje na palubě satelitů proto musí být extrémně citlivé, vzájemně dokonale sladěné - a současně mimořádně odolné, aby přestály přetížení a vibrace při startu nosné rakety. Díky nové metodě jsou gravitační mapy vypracované na základě mise Grace tisíckrát přesnější než mapy zpracované na základě údajů ze starších geofyzikálních satelitů. Mapy gravitačních anomálií naší planety a jejich průběžných změn mají celou řadu praktických uplatnění. Čekají na ně také geologové, kteří s jejich pomocí hledají ložiska surovin a zkoumají hlubinné struktury zemské kůry. Neméně užitečné jsou pro oceánology, glaciology, klimatology a další odborníky. Jedním z hlavních cílů experimentu Grace však má být lepší porozumění průběhu cirkulace vody v oceánech. I zdánlivě rovná hladina oceánu má svá "pohoří" a "údolí", jejichž vývoj a pohyb lze sledovat pomocí mimořádně přesných měření gravitačních anomálií. Vědci se snaží zjistit vztah mezi výkyvy mořské hladiny a klimatem naší planety. "Náš tým nyní vyhodnocuje geofyzikální data získaná během první fáze projektu Grace," uvedl Christopher Reigber z výzkumné organizace Geo Forschung Zentrum v Postupimi, která je odpovědná za německou část vědeckého programu. "Výsledky vypadají velmi slibně."
Dvojice satelitů Grace na oběžné dráze měří i nepatrné výchylky gravitačního pole Země.,Kresba DLR

Datum: 24.10.2002, Autor: (LR)

Atomový výzkum může vést k vytvoření speciálních laserů, které předem upozorní na možné erupce sopek, nebo pomohou nacházet ložiska surovin. Tyto přístroje by mohly také zkoumat oceány ukryté pod ledem Jupiterova měsíce Europa. "Před čtyřiceti lety si jen málokdo dovedl představit lasery, které přehrávají hudbu v našich autech, nebo kontrolují potraviny ve skladech," říká dr. Randall Hulet, fyzik a astronom z Rice University, vedoucí týmu usilujícího o vývoj atomových laserů. "Naše současná práce možná jednou také povede k mnoha dnes těžko představitelným aplikacím."
Objev lodníka
Tým dr. Huleta vyvíjí speciální lasery, v nichž jsou světelné fotony jsou nahrazeny atomy. V těchto zařízeních atomy produkují zvláštní uspořádané vlny zvané solitony, které - na rozdíl od běžného vlnění - při svém postupu neztrácejí tvar ani svou energii. Poprvé byly solitony pozorovány nikoliv v laboratoři, ale na vodě v jednom skotském plavebním kanále. Již roku 1838 si jistý skotský majitel člunu všiml, že jeho plavidlo při náhlém zastavení vytvořilo příďovou vlnu, která dál kanálem postupovala velkou rychlostí, aniž by přitom ztrácela na síle. Všímavý člunař vlnu sledoval na koni, dokud mu to utváření břehu dovolilo a nezapomněl o tom informovat vědce. Ti usoudili, že tento soliton vznikl díky tomu, že v daném místě byla vhodná hloubka a šířka kanálu. V současnosti již tým Randalla Huleta nevytváří solitony na vodním kanále, ale za pomoci nejmodernější laboratorní techniky. Pomocí magnetického pole stabilizují atomy lithia, ochlazují je na extrémně nízké teploty. Vzniká tak zvláštní forma hmoty zvaná Bose-Einsteinův kondenzát, v níž neplatí zákony klasické fyziky, ale projevují se kvantové jevy. Díky tomu je možné s jejich pomocí vytvářet solitonové vlnění.
Pohled pod povrch
Podle současných předpokladů vědců by mohly atomové lasery využívající solitonových vln sloužit především v přístrojích pro velmi přesné měření gravitačních anomálií. Toho půjde využít například při geologickém výzkumu - malé místní změny gravitačního zrychlení obvykle prozrazují ložiska ropy, zemního plynu nebo rud a dalších nerostných surovin. Stejně tak jimi půjde sledovat pohyby žhavého magmatu v hlubinách Země. To mimo jiné umožní i předpovídat sopečné erupce nebo některé typy zemětřesení. "Lasery využívající atomy najdou uplatnění nejen na Zemi, ale také při studiu ostatních těles sluneční soustavy," upozorňuje Lute Maleki, z Laboratoře tryskového pohonu (JPL), která je součástí americké kosmické agentury NASA. "Díky jejich mimořádné přesnosti půjde na základě satelitních měření vytvářet prostorové mapy hlubinného uspořádání geologických vrstev planet a měsíců. Počítáme také s tím, že by mohly mapovat zamrzlý oceán na Jupiterově měsíci Europa." Atomové lasery se mají stát i součástí gyroskopů kosmických lodí a sond. Tak se zpřesní navigace při vesmírných letech. I to je jeden z důvodů, proč výzkum v rámci projektu nazvaného Quantum Gravity Gradient sponzoruje a sleduje NASA.
Solitonové vlnění umožní hledat ložiska surovin, hlídat sopky i zkoumat vesmír. Na obrázku je grafické znázornění solitonové vlny vytvořené atomy lithia., Foto JPL

17.10.2002 - (LR) - str. 01

Významný test prodělalo zařízení zvané Cryobot. Sonda, která má jednou hledat život pod ledovci Marsu a na Jupiterově měsíci Europa, nedávno úspěšně pronikla ledovou pokrývkou na Špicberkách za severním polárním kruhem.Výzkumy prováděné kosmickými sondami ukázaly, že pokud ve sluneční soustavě existuje život na jiných planetách, nejspíš jej bude nutné hledat pod silným ledovým příkrovem. K tomu však musí konstruktéři vymyslet zcela nový typ přístrojů.

Jako nejslibnější se pro hledání života jeví Jupiterův měsíc Europa, kde pod silnou ledovou kůrou možná existuje oceán tekuté vody. Také na Marsu by mohly přinést zajímavé výsledky vrty skrz ledovce polárních čepiček. Jinou z možností využití je průzkum jezer tekuté vody ukrývajících se pod ledovci Antarktidy. Také v nich někteří vědci připouštějí možnost existence neobvyklých forem života. Zatímco dříve se předpokládalo, že ledový příkrov Europy může být silný i více než 100 kilometrů, poslední data ze sondy Galileo připouštějí možnost, že vrstva ledu v některých místech klesá na tloušťku pouhých několika málo kilometrů. To dovolilo pomýšlet na konstrukci robota, který by ledovcem pronikl a vysadil zde miniaturní ponorku pátrající po životě a dalších zajímavých jevech. Koncept přístroje dostal jméno Cryobot-Hydrobot. Vývoj zařízení Cryobot probíhá v americké Jet Propulsion Laboratory (JPL), která je součástí NASA. V současnosti je připraven funkční model, který má tvar válce o průměru deseti centimetrů a délce několika desítek centimetrů. Protavuje se ledem díky topným tělesům zásobovaným elektrickým proudem kabelem z povrchu. V kosmické sondě by měla být zdrojem potřebné energie izotopová baterie. Protože roztavený led po průchodu Cryobotu opět zamrzá, nemůže být zařízení spouštěno z povrchu, jako je tomu například u běžných vrtných sond. V tomto případě je kabel naopak nesen uvnitř hlubinného zařízení na speciálním navijáku, ze kterého se odvíjí. Musí být zhotoven ze speciální kombinace měděných vodičů a skleněných vláken, které dovolují přenášet elektrickou energii i naměřená data a současně odolávají mechanickému namáhání v ledu.

V současnosti probíhá testování modelu Cryobotu přímo v terénu. Tým složený z vědců z JPL a z California Institute of Technology se za tím účelem utábořil na ledovci jednoho z ostrovů norského souostroví Špicberky. V dlouhodobých testech prověřovali schopnosti sondy pronikat ledem, možnosti jejího dálkového ovládání a předávání získaných dat na povrch. Další fáze testů proběhnou v Grónsku a Antarktidě. Příprava miniponorky Hydrobot bude podstatně náročnější. Konstruktéři musí její pohon, řízení i vědecké přístroje vtěsnat do takových rozměrů, aby se pohodlně vešla do nevelkého průměru sondy Cryobot. Vývoj a testování Hydrobotu proto nejspíš proběhnou až po definitivním prověření tavné sondy Cryobot. Pozemská kariéra Hydrobotu nejspíš začne testy v oceánu, v otevřených jezerech v tzv. suchých údolích Antarktidy. Kompletní sestava Cryobot-Hydrobot nejspíš začne jako první zkoumat jezero Vostok, ukryté pod ledovcem u stejnojmenné ruské polární stanice. Datum startu do vesmíru zatím není stanoveno ani přibližně, ale jistě to nebude před rokem 2010. Ještě před tím by měla k Europě letět sonda Europa Orbiter, která (jak název napovídá) bude obíhat přímo okolo jednoho z nejzajímavějších těles sluneční soustavy. Výsledky výzkumu - především přesné měření tlouštky ledové pokrývky - by pak vědci využili při plánování expedice Hydrobot-Cryobot.

Kosmická sonda spouští zařízení Cryobot-Hydrobot skrz ledovec na měsíci Europa.

Členové amerického týmu při testování modelu Cryobota na Špicberkách., Foto JPL

17.10.2002 - Jan Novák - str. 02

Zatímco fantastické romány i vědecké odhady z poloviny minulého století předpovídaly, že dnes již bude lidstvo osidlovat Měsíc a Mars, skutečnost je mnohem skromnější. Důvodem je astronomická cena dopravy užitečného nákladu na oběžnou dráhu. Hlavní cíl současné astronautiky proto není ve vesmíru, ale na Zemi: najít pohon, který zlevní kosmické cestování na úroveň blízkou letecké dopravě.

Současné raketové motory vznikaly v době studené války, kdy rychlá řešení dostávala přednost před levnými. Máloco je tak nehospodárné: raketa nebo raketoplán si s sebou nese i zásoby kyslíku, přestože podstatnou část cesty na orbitu jej má kolem sebe dost. Nutnost zdvihat ze Země stovky tun kapalného kyslíku nebo okysličovadla dělá stroj nejen složitý, těžký a velký, ale především drahý při stavbě i provozu.

Raketoplány příštích generací

Do budoucnosti se proto předpokládá, že raketoplány už nebudou mít raketové startovací motory i gigantické nádrže s kyslíkem. Do výšek okolo 20 až 30 kilometrů vynese družicový stupeň běžné proudové letadlo a poté se zapálí zvláštní motory, které dokáží spalovat vzdušný kyslík při rychlostech mnohonásobně přesahujících rychlost zvuku. Teprve ve výškách nad 100 kilometrů přijde ke slovu klasický raketový motor. Díky tomuto řešení budou moci být raketoplány menší, levnější a především výrazně poklesnou náklady na provoz. Většina komponentů takové sestavy dnes nepředstavuje problém. Existují jak výkonné proudové motory pro letadla schopná dosahovat potřebných výšek, tak i raketové motory pro poslední fázi letu. Zbývá dořešit prostřední prvek: pohon spalující vzdušný kyslík ve velkých výškách a při vysokých rychlostech. I jeho podoba je v hrubých rysech známá - půjde o náporový motor, který nepotřebuje žádné turbíny ani další pohyblivé části, protože vzduch do spalovacích komor vhání a stlačuje samotná rychlost letu. Tyto motory jsou známé také pod anglickým označením ramjet. Pro kosmickou dopravu však musí pracovat při rychlosti mnohonásobně převyšující rychlost zvuku - jde o tzv. scramjet. Na jejich vývoji se pracuje řadu let, dlouho se však nepodařilo postavit skutečně fungující motor tohoto typu. Teprve nedávno australští vědci ohlásili první skutečný úspěch.

Náporový motor vymyslel už roku 1913 francouzský inženýr René Lorin. Jde snad o vůbec nejjednodušší pohon, jaký si lze představit - a přitom může dosahovat nejvyšších výkonů. Má podobu trubky, která se pohybuje velkou rychlostí. Díky tomu předním otvorem vstupuje dovnitř vzduch pod vysokým tlakem. Do něj se vstříkne palivo a zažehne se. Směs uvnitř mnohonásobně zvětšuje objem a tryská ven zadním otvorem, protože dopředu ji nepustí přetlak vstupujícího vzduchu. Roura tak může dosáhnout extrémních rychlostí, aniž by k tomu potřebovala jedinou pohyblivou součástku. Stačí dodat počáteční rychlost pomocí katapultu nebo jiného pohonu. Ve Francii už od 30. let minulého století experimentoval s náporovými motory konstruktér René Leduc. O tento princip pohonu se živě zajímali také letečtí a raketoví odborníci v nacistickém Německu. Známá je především modifikace náporového motoru pro nižší rychlosti (pulsační motor) použitá u bezpilotní střely V-1, kterou Němci ostřelovali Anglii. Po druhé světové válce se Leducovi podařilo postavit několik prototypů náporové nadzvukové stíhačky, nepodařilo se mu však s ní prosadit v konkurenci turbínových strojů. Málo se ví, že v dobách vrcholící studené války během 50. let pracovali Američané na vývoji atomového náporového motoru pro jakousi jadernou obdobu V-1. Vzduch by v ní ohřívala štěpná reakce probíhající uvnitř roury. Protože se s nasazením této střely počítalo pouze pro případ nukleární války, bylo podružné i radioaktivní znečištění, které motor produkoval. Poněkud šílený projekt byl na nějaký čas posledním vážně míněným pokusem uplatnit náporový pohon.

Návrat zájmu znamenala v 80. letech potřeba zlevnit kosmonautiku a také projekty mimořádně rychlých suborbitálních letounů. Takový stroj by mohl dosáhnout kteréhokoli místa na Zemi za nejvýše dvě hodiny, což samozřejmě zajímá jak civilní dopravce, tak i vojáky. Náporový motor je pro tyto účely ideální: při rychlosti mnohonásobně převyšující rychlost zvuku dokáže "vydolovat" dost kyslíku i z řídké atmosféry ve velkých výškách. Je k tomu potřeba jen jediné: vyřešit problémy spalování směsi při extrémních rychlostech. Jednoduchost náporového motoru je totiž jen zdánlivá - spalování při nadzvukové rychlosti je velmi složitý proces, který lze zkoumat pouze při mimořádně drahých experimentech. Každému pokusu se skutečným motorem předcházejí léta práce na počítačových modelech za pomoci matematických simulací. První pokus otestovat scramjet při skutečném letu uskutečnila americká Národní agentura pro letectví a vesmír (NASA) loni v červnu v rámci projektu Hyper-X. Tehdy bombardér B-52 vynesl do výšky šesti kilometrů raketu Pegasus, která měla vynést pokusné těleso X-34-A s náporovým motorem do výšky 33 kilometrů. Raketa se však vymkla kontrole a k zážehu náporového motoru vůbec nedošlo. Podobnou smůlu měli o pár měsíců později i australští vědci, když v rámci projektu HyShot nechali vynést scramjet raketou do výšky přes 300 kilometrů. Odtud měl padat k zemi a v posledních minutách experimentu dosáhnout rychlosti vhodné pro nastartování. Také v tomto případě se nosná raketa vymkla kontrole. Australané se však nevzdali a letos v srpnu pokus zopakovali. Tentokrát byli úspěšní: pokusné těleso vynesené z kosmodromu Woomera do výšky raketou Orion Mk-70 při pádu k zemi skutečně zažehlo náporový motor a dosáhlo rychlosti 7,6 machu (tedy 7,6násobku rychlosti zvuku - přibližně 9000 km/h). Šlo o vůbec první úspěšné použití scramjetu během skutečného letu v historii.

Vědci hledají nejvhodnější tvary tělesa motoru pro nadzvukové spalování ve speciálních zařízeních., Foto University of Queensland

17.10.2002 - (LR) - str. 02

Kosmické sondy Voyager jsou první přístroje zhotovené lidskou rukou, které dosáhnou hranice zvané heliopauza, a opustí tak sluneční soustavu. Vědci doufají, že odtud budou moci podat svědectví o prostředí, které vládne na pomezí vlivu Slunce a mezihvězdného prostoru.

Obě sondy Voyager se vzdalují od Slunce rychlostí okolo 3,5 astronomické jednoty AU - jedna astronomická jednotka měří 149,6 miliónu kilometrů. Mají dost energie, aby dokázaly provádět základní měření a vysílat data na Zemi nejméně do roku 2020. V té době bude Voyager 1 ve vzdálenosti přibližně 23 miliard kilometrů od Slunce a Voyager 2 ve vzdálenosti okolo 19 miliard kilometrů. Proletí přitom oblastmi, v nichž se střetává proud částic ze Slunce (tzv. sluneční vítr) s částicemi pocházejícími z okolního vesmíru. Je to první možnost, jak toto vzdálené a neobvyklé prostředí zkoumat přímo. Americká Národní agentura pro letectví a vesmír (NASA) proto po průletu okolo Neptunu misi obou sond přejmenovala na Voyager Interstellar Mission - VIM (Mezihvězdná mise Voyager). Bezprostředním úkolem VIM je podávat data o prostředí během průletu rozhraním mezi sluneční soustavou a jejím okolím. Vzdálenějším cílem je zjišťovat charakteristiky mezihvězdného prostoru, který již není bezprostředně ovlivňován Sluncem. Sondy Voyager odstartovaly ze Země v roce 1977. Prozkoumaly Jupiter, Saturn, Uran a Neptun, čímž splnily základní vědecké úkoly původní mise. Po jedenadvaceti letech ve vesmíru "předběhly" starší sondy Pioneer, letící po podobné dráze, a zamířily mimo sluneční soustavu. K nejbližším hvězdám však doletí až za desítky tisíc let. Voyager 1 míří k jedné z hvězd v souhvězdí Žirafy, kam dospěje za 40 000 let. Mine ji ve vzdálenosti 1,6 světelného roku. Voyager 2 se za 296 tisíc let podívá zblízka na nejjasnější hvězdu pozemské oblohy Sirius, nacházející se ve vzdálenosti 4,3 světelného roku od Slunce.

Sondy Voyager zahajují první mezihvězdnou misi lidstva., Foto NASA

10.10.2002 - (PK) - str. 02

Zkáza kosmické sondy vyslané ke kometě

Sonda Contour, která měla navštívit hned několik komet, zřejmě už své úkoly nesplní. Řídící středisko ztratilo s automatem kontakt a selhaly všechny pokusy o jeho opětovné navázání.

Sonda Contour (Comet Nucleus Tour) odstartovala za pomoci nosné rakety Delta-2 z mysu Canaveral 3. července tohoto roku. V roce 2003 měla dosáhnout Enckovy komety během jejího přiblížení k Zemi a o tři roky později prozkoumat kometu Schwasman-Wachman 3. Poslední návštěva měla být obzvlášť zajímavá. Tato kometa se totiž v roce 1995 rozdělila na dva kusy a byla velká naděje, že kamery nasnímají struktury, které byly ještě nedávno hluboko pod povrchem. Vědci také doufali, že přístroje a zdroje energie na palubě sondy vydrží dostatečně dlouho, aby Contour navštívil i některou z dalších nově objevených komet, pokud se přiblíží k Zemi po příznivé dráze. Konec nadějím učinil 15. srpen. Tehdy se na pokyn z řídícího střediska zažehl raketový motor na pevná paliva, který měl sondě udělit excentrickou dráhu vhodnou pro let k první kometě. Po zážehu se však již nepodařilo obnovit rádiový kontakt. Na pomoc přišli astronomové a zamířili do vesmíru své nejvýkonnější dalekohledy. Výsledek byl pozitivní, ale neradostný: vědci z observatoře Kitt Peak v Arizoně uviděli 28. srpna tři kusy nacházející se ve vzdálenosti dvou miliónů kilometrů od Země. Nicméně NASA se stále ještě nevzdává. Podle zprávy uveřejněné 5. září se chce jednou týdně pokoušet o rádiové spojení ještě nejméně tři měsíce. V polovině prosince, kdy bude sonda v obzvlášť příznivém postavení pro komunikaci se Zemí, pak pokusy o styk ještě zintenzívní. "Je zde ještě naděje pro navázání spojení, ale - popravdě řečeno - bude to vyžadovat trochu štěstí," uvádí se optimisticky ve zprávě NASA. Ani v případě ztráty americké ambice dosáhnout některé z komet nekončí. V příštím roce by měla odstartovat další mise v rámci programu Deep Impact.

Sonda Contour v podobě, v níž již zřejmě neexistuje - mise ztroskotala po zapálení urychlovacího motoru.,Kresba NASA

01.08.2002 - Foto ESA - str. 02

Na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) nebude jen dnes již namontované kanadské robotické rameno. Menší podobný nástroj připravuje také Evropská kosmická agentura pod názvem ERA (European Robotic Arm - Evropská robotická paže). Také ona umožní provádět některé experimenty, údržbářské práce a opravy, aniž by astronauti museli opouštět relativní bezpečí interiéru stanice. ERA bude umístěna na ruském modulu stanice, budou jí však používat všichni zúčastnění vědci. V současnosti již hotové zařízení prodělává testy na pozemních simulátorech.

25.07.2002 - (JNK) - str. 01

Dlouhá přestávka, která nastala ve výzkumu Měsíce po předčasném ukončení programu Apollo před více než čtvrt stoletím, nyní zřejmě končí. K nejbližšímu sousedovi Země se chystá několik automatů, z nichž japonský má na povrchu dokonce přistát.

Japonský útok na povrch Měsíce má proběhnout v příštím roce v rámci projektu SELENE. Nejde jen o výraz pro Měsíc, ale (jak je v kosmickém výzkumu jakousi módou) i o zkratku, která projekt blíže specifikuje. Celý název mise tedy zní SELenological and ENgineering Explorer (Selenologický a inženýrský průzkumník) a společně jej realizují dvě japonské organizace zabývající se výzkumem vesmíru - NASDA a ISAS.

Slovo Engineering v názvu projektu SELENE vypadá na první pohled nenápadně, ale ve skutečnosti naznačuje, že za ambice dnešního Japonska by se nemuseli stydět ani "císařští orli", kteří kdysi letěli proti Pearl Harbour - nejde totiž o nic méně než o vytvoření předpokladů pro budoucí surovinové využití měsíčního povrchu. Japonsko se jako malá ostrovní země musela vždy potýkat s nedostatkem surovinových zdrojů. Nyní soudí, že co se kdysi nepovedlo v dobyvačných válkách, bylo by možné získat díky stále rostoucí technologické převaze ve vesmíru. Dokladem toho mohou být i studie a kresby lunárních stanic a těžebních zařízení na webových stránkách japonské kosmické agentury NASDA. Zde se také říká, že "vědecká data z projektu SELENE poslouží také pro hledání možností budoucího využití Měsíce. Zkušenosti budou použity při vývoji technologií pro další průzkum tohoto tělesa." Mise SELENE však má samozřejmě především vědecké cíle. Podle NASDA jde hlavně o získání poznatků, které by objasnily vznik a vývoj tohoto tělesa. V současnosti je projekt SELENE ve značně pokročilém stadiu. Koncem února prošlo zařízení sondy vibračními testy napodobujícími podmínky při startu nosné rakety. Na palubě nosiče H-IIA by se sonda měla podívat do vesmíru pravděpodobně v polovině příštího roku.

Na první pohled se projekt SELENE příliš neliší od jiných sporadických lunárních experimentů ostatních kosmických velmocí, které proběhly nedávno, nebo které se připravují. Rozdíl však je velmi podstatný - v případě Japonska totiž tentokrát jde o ucelený program výzkumu našeho kosmického souseda. Přestože není tak ambiciózní, jako někdejší program Apollo, či sovětské úsilí o dobytí Měsíce, v dlouhodobé perspektivě jej nelze podceňovat. I když Japonci své úsilí o dobytí Měsíce nevyhlašují tak nápadně jako Čína, mnohé nasvědčuje tomu, že cíl je přinejmenším podobný. Projet SELENE ve skutečnosti navazuje na orbitální průzkum pomocí sondy Lunar A. Ta měla původně startovat už v roce 1995, avšak vývoj se o několik let zdržel. Samotný projekt SELENE počítá jak s průzkumem z oběžné dráhy, tak především s měkkým přistáním malého modulu v podobě osmibokého hranolu. Později by mělo následovat dopravení robotického průzkumníka. Oficiální program zatím (na rozdíl od čínských plánů) nemluví o přistání lidí, mezi neoficiálními studiemi však nechybí ani projekty lunárních dolů a hotelů. Mnohé tedy nasvědčuje, že se schyluje k novému kolu závodů o Měsíc. Tentokrát již nebudou hlavními protagonisty USA a neexistující SSSR, ale nově se rodící asijské kosmické velmoci. Vše totiž zatím nasvědčuje tomu, že americká NASA zahleděná do nákladné Mezinárodní kosmické stanice a do průzkumu Marsu, Měsíc zcela pustila se zřetele.

1998 - začátek práce na projektu
1999 - stavba inženýrského modelu
2000 - začátek stavby testovacího modelu
2001 - testy kompletního systému sondy
2002 - předletové testy
začátek 2003 - předstartovní kontroly
léto 2003 – start

Sonda SELENE složená ve špici japonské rakety H-IIA.,Japonský automatický průzkumník přistává na povrchu Měsíce.,Foto NASA (2)

25.07.2002 - Jan Novák - str. 02

Již dlouhou dobu přinášejí kosmické sondy informace nasvědčující tomu, že kdysi bylo na Marsu mnohem příjemněji a mohly zde být i podmínky vhodné pro vznik života. Jednou zpříčin, proč se sesterská planeta Země později tak dramaticky změnila k horšímu, může být zánik jejího magnetického pole.

Mars je jednou z tzv. terestrických planet - tedy planet pozemského typu - mezi které patří také ještě Venuše a Merkur. Přestože jsou tato tělesa svou vnitřní stavbou navzájem pravděpodobně velmi podobná, významně se liší přítomností magnetického pole. Zatímco Zemi a Merkur obklopuje, na Marsu chybí. Nejde o bezvýznamný rozdíl, protože právě silný magnetický štít chrání život na povrchu naší planety před nebezpečnými částicemi z vesmíru. Mnohé přitom nasvědčuje tomu, že v dávné minulosti Mars měl magnetické pole také a ztratil je teprve v průběhu dalšího vývoje. Znamená to, že podobná katastrofa může potkat i Zemi?

Ve skutečnosti Mars tak docela bez magnetismu není. Kosmická sonda Mars Global Surveyor, která již několik let z oběžné dráhy provádí přesné mapování "rudé planety", je vybavena také citlivým magnetometrem. Vědci potom naměřené hodnoty přiřazují ke konkrétním oblastem na mapách Marsu. Tak byly v některých místech objeveny silné magnetické anomálie způsobené pravděpodobně přítomností železa v horninách. Právě některé z těchto anomálií naznačují, že kdysi na této planetě mohlo být vše jinak než dnes. Podobně jako v některých pozemských horninách jsou totiž i zde opakovaně vedle sebe pruhy s opačnou orientací magnetického pole. Takový jev je znám i ze Země, kde byl již dříve objasněn mechanismus jeho vzniku. Souvisí s vytvářením nové zemské kůry na dně oceánů a s opakovanou změnou orientace pole celé planety. Nová zemská kůra se na Zemi tvoří v jakýchsi švech. Podél zlomových zón se vylévá láva a tlačí zemské desky od sebe. Jak hmota chladne, zůstávají magnetické částečky v ní orientované ve směru magnetického pole planety. To se však čas od času samovolně "přepólovává", takže na dně moří jsou vedle sebe dlouhé pásy horniny s opačnou magnetickou orientací. Díky konzervaci dávného magnetismu dnes mohou vědci nejen určovat stáří některých hornin, ale současně i zjišťovat, jak se různé kry zemské kůry v minulosti po povrchu planety stěhovaly a natáčely.

To, že byly podobně magneticky uspořádané horniny nalezeny i na Marsu, může mít dalekosáhlý význam. Jde o horniny staré několik miliard let, což znamená, že tehdy planeta měla silné magnetické pole, které fungovalo na stejném principu jako pozemské. Z jiných úkazů planetologové vědí, že přibližně ve stejné době panovaly na Marsu také mnohem příznivější podmínky než dnes - na povrchu bylo velké množství vody v tekutém stavu, teplota tedy musela být vyšší a atmosféra hustší. Tehdy zde existovaly přinejmenším podmínky pro vznik života - stále více vědců však připouští, že život na Marsu opravdu vznikl a začal se rozvíjet. Přitom právě dávná přítomnost magnetosféry mohla být dalším z činitelů, který to umožňoval. Pak se ale z nějakého důvodu podmínky dramaticky změnily. Došlo k poklesu teploty, zmrznutí nebo vysublimování tekuté vody a k úniku větší části atmosféry do vesmíru. Pokud na planetě existoval nějaký život, pak buď vyhynul, nebo v nejprimitivnějších formách přežil jen hluboko pod povrchem. Někteří odborníci považují za podezřelé, že předpokládaná planetární katastrofa se časově přibližně shoduje s vymizením magnetického pole planety - v mladších marťanských horninách již jeho stopy nejsou patrné. Soudí proto, že jeho ztráta mohla být prvotní příčinou katastrofy. Bez magnetických siločar přestala být atmosféra Marsu chráněna před tzv. slunečním větrem, což je proud elektricky nabitých částic unikajících z naší hvězdy. Tyto částice pak strhly větší část plynného obalu planety do vesmíru a podmínky na povrchu se výrazně zhoršily. Z vlídné krajiny s jezery, řekami a moři se stala mrazivá poušť.

Otazníky by však zůstaly i v případě, že teorie má pravdu. Nic totiž neříká o tom, proč magnetické pole planety náhle vymizelo. Potíž je také v tom, že dodnes není přesně známo, proč celá naše Země funguje jako obrovský magnet. Vědci zatím znají na tuto otázku jen přibližnou odpověď. Vědí, že uvnitř planety je železné jádro, které se společně s celou planetou otáčí. Podle současných představ se tak Země chová jako obrovské dynamo. V důsledku toho fungují kompasy a život se může vyvíjet bez obav z kosmického záření. Mnohé otázky však zůstávají nezodpovězené, což činí údaje z Marsu ještě znepokojivějšími. Dodnes se například neví, proč magnetické pole Země v určitých intervalech zeslábne, vymizí a poté změní svou polaritu - skutečná dynama nic takového neprovádějí. Stejně tak panují jen mlhavé představy o příčinách toho, že zemské magnetické póly se nejen nekryjí s osou otáčení planety, ale dokonce se průběžně stěhují; v minulosti patrně došlo i k případům, že se nacházely poblíž rovníku. Je proto možné, že mechanismus vzniku magnetického pole Země je mnohem složitější. Jisté je jen to, že dočasná vymizení magnetického pole Země a periodické změny jeho polarity měly výrazný dopad na vývoj života. Zvýšené množství radiace z vesmíru vedlo k vymírání druhů, k mutacím a ke vzniku druhů nových. Mars měl větší smůlu, protože jeho pole se ztratilo jednou pro vždy - a s ním nejspíš i život. Dokud se nedozvíme, proč se tak stalo, nemůžeme vyloučit, že totéž jednou nepostihne také Zemi.

Měření magnetického pole Marsu prováděla sonda Mars Global Surveyor.

Mapa Marsu s vyznačenými výskyty místního magnetického pole.,Foto NASA - JPL (2)

15.08.2002 - Ludvík Reiter - str. 02

Ambiciózní japonský kosmický program počítá i s pilotovanými lety. Na rozdíl od jiných aktivit však nebudou podnikány samostatně, ale v rámci stavby a provozu Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Její nejviditelnější japonskou částí bude modul zvaný Kibo.

Kibo znamená v japonském jazyce naděje. Už sama volba názvu ukazuje, co pro zemi vycházejícího slunce cesta do vesmíru znamená - je to naděje na další rozvoj. Kibo je s největší pravděpodobností odrazový můstek k tak ambiciózním projektům vzdálenější budoucnosti, jako například trvalé stanice a těžba surovin na Měsíci.

Oficiální anglický název japonského modulu pro ISS je Japanese Experiment Module (Japonský modul pro provádění experimentů) - JEM. Skládá se ze tří hlavních částí: z hermetizovaného modulu s normální atmosférou (Presurized Module - PM), z otevřené plošiny (Exposed Facility - EF) a z dálkově ovládaného manipulátoru (Remote Manipulator System - RMS). Kibo umožní čtyřem astronautům dlouhodobě provádět experimenty a co nejlépe využít čas na oběžné dráze. Zde budou jen pracovat, pro odpočinek jim budou sloužit jiné části kosmické stanice. Centrálním prvkem JEM je tlakovaný modul PM. Jde o válec dlouhý 11,2 metru s průměrem 4,4 metru, má tedy velikost srovnatelnou s vyhlídkovým autobusem. Uvnitř obsahuje deset speciálních rámů určených pro uchycení kontejnerů. V nichž budou probíhat nejrůznější experimenty. Zejména takové, při nichž se sledují různé procesy v podmínkách mikrogravitace. Běžná atmosféra uvnitř umožní astronautům snadnou kontrolu, manipulaci a případně i rychlou výměnu pokusného zařízení. Další významnou částí JEM je otevřená plošina. Sem jsou umístěny materiálové experimenty, při nichž se zjišťuje vliv kosmických podmínek na nejrůznější materiály. Význam těchto pokusů je zřejmý: najít hmoty vhodné pro stavbu satelitů, kosmických lodí a dalších objektů ve vesmíru.

Na otevřené plošině budou probíhat experimenty vyžadující trvalé vystavení vlivu kosmického vakua. Japonský modul bude mít k dispozici vlastní dálkově ovládané robotické rameno. To se bude skládat ze dvou manipulátorů: velkého pro základní operace a malého pro vykonávání jemnějších činností. Ovládat se budou z tlakovaného modulu PM, mimo jiné i za pomoci televizní kamery umístěné na konci manipulátoru. Modul JEM staví z částí dodaných subdodavateli organizace Tcukuba Space Center. Celek se musí vejít do kontejneru o délce 13 a šířce 5 metrů a hmotnost nesmí překročit 20 tun. Po dokončení totiž bude celý modul Kibo naložen do speciálního transportního velkoletadla a dopraven do USA. Tam proběhnou závěrečné testy. Z Floridy pak JEM odstartuje na palubě raketoplánu, aby byl definitivně připojen k Mezinárodní kosmické stanici. Konečný termín umístění JEM ve vesmíru zatím není známý. Stavba ISS je v časovém skluzu, který nejspíš bude dále narůstat. Přeprava z Japonska do USA by měla proběhnout v příštím roce.

Pohled na japonský modul JEM připojený k Mezinárodní kosmické stanici.,Kresba NASDA

08.08.2002 - (JNK) - str. 01

Dívka na snímku si nehraje s modely letadel, ale připravuje pokus, který má ovlivnit další vývoj letů do vesmíru. V ruce drží zmenšený model stroje Hyper-x, který by se měl stát předobrazem budoucích kosmických raketoplánů. V aerodynamickém tunelu proběhne testování modelu za podmínek odpovídajících pohybu rychlostí několikanásobně přesahující rychlost zvuku.

Foto Langley Research Center

08.08.2002 - Jan Novák - str. 01

Kosmonauté musí ve vesmíru nejen bádat a pracovat, ale také jíst a pít. S prodlužující se délkou pobytu je stále důležitější, aby přijímání potravy bylo nejen nutností, ale také požitkem. V laboratořích proto vzniká mimo jiné i nová generace kosmických nápojů.

Požadavky na kosmické nápoje trochu připomínají vlastnosti Whiscoly z filmu Limonádový Joe - musí mít vlastnosti jak kvalitního alkoholu tak i dobrých nealkoholických nápojů. Ještě ke všemu by měly organismus nejen zavlažit, ale také posilovat a dodávat chybějící vitaminy a minerály.

Ruská akademie zemědělských věd připravila speciální nealkoholické pivo určené pro kosmonauty. Je dodáváno v balení, které usnadňuje konzumaci ve stavu beztíže, a obsahuje přídavky vitamínů a minerálů. Pivo původně vzniklo pro potřeby záchranářů, kteří při těžkých akcích potřebují vypít velké množství tekutin. Nápoj musí být prostředkem proti stresu a velkému duševnímu vypětí, avšak nesmí snižovat soustředění záchranářů a jejich výkony - nemůže tedy obsahovat alkohol. Vědci proto vzali za základ nealkoholická piva, která se vyrábějí pro řidiče. Ta se chutí i dalšími vlastnostmi podobají běžnému pivu, mohou proto nahradit velké úbytky tekutin lépe než limonády, kterých jen málokdo dokáže vypít potřebné množství - nejen v extrémních podmínkách, ale i v kabině automobilu, traktoru či kombajnu je nutné konzumovat celé litry. Pro speciální potřeby záchranářů bylo pivo ještě obohaceno vitamíny, minerály a rostlinnými výtažky. Do vesmíru je nutné pivo balit tak, aby při pití neunikaly do okolí ani nejmenší kapičky. Ty totiž ve stavu beztíže vytvoří kuličky, které by mohly vniknout do elektroniky a způsobit poruchy. Neméně nepříjemné by bylo takovou pivní kouli plující vzduchem nechtěně vdechnout. Rusové proto pivo expedují ve speciálních plastových obalech. "Je ovšem nepravděpodobné, že by NASA na Mezinárodní kosmické stanici dovolila kosmonautům vytvořit pohodovou atmosféru skutečné hospody," dodává k tomu moskevská komentátorka britské BBC Caroline Wyattová.

Američané se - v duchu národních zvyklostí - kromě kosmického piva zabývali také kosmickou colou. Už v srpnu roku 1985 zkoumali na palubě raketoplánu Atlantis, jak se budou ve stavu beztíže chovat nápoje sycené kysličníkem uhličitým. Jako příklad si na to vzali klasickou coca-colu. Každá běžná kapalina vytvoří ve stavu beztíže volně se vznášející kapku, která se snaží zaujmout tvar koule. Je to dáno vzájemnou přitažlivostí jejích molekul. Ty se snaží semknout co nejvíce a nejblíže. Koule je těleso, které této podmínce nejlépe vyhovuje, protože má při nejmenším povrchu největší obsah. Nápoje sycené rozpuštěným oxidem uhličitým však představují trochu odlišný případ. Na Zemi drobné bublinky plynu stoupají k hladině a praskají za typického šumění. Ve vesmíru však není ani "nahoře" ani "dole", a tak se plyn ve vznášející kouli pohybuje zcela nahodile. Většina bublinek zůstává uvnitř, ale ty, které se dostanou k okraji, někdy překonají povrchové napětí tekutiny a explodují. Vytrhávají části tekutiny, deformují původní tvar koule a kapka na to reaguje dalšími pohyby. Výsledkem je, že kapka nápoje se ve vzduchu chová dost bouřlivě. Pokud byste ji proťali třeba jehlou, plyn by se syčením hromadně unikal, protože povrchové napětí se snaží kouli stlačovat k sobě podobně jako pružný obal míče.

Podobně jako Rusové i NASA si je vědoma, že ke komfortnímu pobytu ve vesmíru patří tradiční nápoje sycené oxidem uhličitým - a že pivo je svými osvěžujícími účinky mezi těmito nápoji na prvním místě. Podle archeologických nálezů pili fermentovaný nápoj podobný našemu pivu již Sumeřané. Pivo znali také staří Čínané, Egypťané a předkolumbovské kultury Ameriky. Díky tradičním biotechnologickým postupům přípravy piva vznikl už několik tisíc let před naším letopočtem nápoj, který dokázal nejen hasit žízeň, ale i osvěžovat při těžké práci a "rozpouštět" stres ve vypjatých situacích. Nápoj pro vesmír samozřejmě nemůže obsahovat alkohol, mnohé z tradičních postupů výroby piva však mohou být při jeho přípravě použity. Již před počátkem výstavby Mezinárodní kosmické stanice proto NASA ve spolupráci s University of Colorado připravila program BioServe Space Technologies. Mezi jeho úkoly patřil i výzkum chování sycených nápojů ve stavu beztíže, včetně piva. Kirsten Sterrettová z University of Colorado šla ještě dál a zkoumala, jak by to dopadlo, kdyby se pivo ve vesmíru přímo vyrábělo. Stav beztíže nepochybně má vliv na rozmístění látek iplynů v roztoku, stejně jako na život mikroorganismů, kteří mají fermentaci na svědomí. "Mám ráda experimenty, jejichž výsledky se dají vypít nebo sníst," prozradila další důvod k pokusu Kirsten Sterrettová. Při jenom z letů raketoplánu proto bylo na palubě i malé množství ještě nedozrálého piva. Po návratu výzkumníci zjistili, že obsah všech důležitých látek je stejný jako u piva vyrobeného na Zemi. K velké lítosti vědců nebylo možné provést posouzení chuťových kvalit, protože vzorek měl objem pouhý jeden mililitr.

Kapka kolového nápoje ve stavu beztíže. Bublinky plynu většinou neunikají, ale zůstávají uvnitř.,Foto NASA

08.08.2002 - (PK) - str. 02

Sérii experimentů, které by měly vyústit ve vytvoření kosmické datové sítě, zahájilo Japonsko pod názvem i-Space. Několik technologických satelitů bude využito k vyzkoušení možností vysokorychlostní bezdrátové komunikace pro potřeby vzdělávání, telemedicíny, zajišťování bezpečnosti a dalších pokročilých aplikací. Studium mořského dna v bezpečí školní třídy, a přece s dojmy z hlubin oceánu, nebo operace prováděná chirurgem na pacientovi vzdáleném tisíce kilometrů - to je jen pár z mnoha možností, k nimž by měl vést projekt i-Space organizovaný japonskou kosmickou agenturou NASDA.

Japonsko má v současnosti na oběžných drahách několik satelitů určených k testování vysokokapacitní mobilní komunikace. Jde například o ETS-VIII (Engeneering Test Satelite), o satelit Wind (Wideband InterNetworking enegeneering test and Demonstration Satelite) a o další objekty schopné zkoušet technologii projektu i-Space. Jeho cílem by mělo být vytvoření všeobecně přístupné mobilní vysokokapacitní sítě nejen pro oblast japonských ostrovů, ale pro celý asijsko-pacifický region. "Pouze kosmické komunikace mohou v 21. století uspokojit potřeby společnosti," komentují v této souvislosti projekt i-Space informační materiály NASDA. V Japonsku se také již uskutečnilo několik demonstrací možností kosmických datových sítí. Na jaře například proběhl ve městě Košoku "Mobile Hospital Experiment", kdy byla zdravotnická data z konzultací přenášena na velkou vzdálenost.

Test "Mobile Hospital Experiment" prováděný za pomoci satelitu ETS-VIII měl ověřit základní technologické předpoklady pro vytvoření komunikačního prostředí mobilní medicíny. Jde o systém (známý u nás spíše pod pojmem "telemedicína"), který by dovoloval nejen konzultace, ale i provádění náročných lékařských výkonů na dálku prostřednictvím vysokokapacitní datové sítě a robotických chirurgických nástrojů. V Japonsku používaný termín "mobilní medicína" souvisí s cílovou představou vytváření lékařských pracovišť ve speciálních malých střediscích spojených pomocí datové sítě se špičkovými lékařskými institucemi. Jinou z demonstrací v rámci projektu i-Space byl experiment, kdy data z výzkumné oceánografické lodi Kaiyou na širém moři byla vysokokapacitní kosmickou linkou přenášena do přednáškové síně v National Museum od Emerging Science and Inovation. Účastníci namísto nezáživné vědecké přednášky získali dokonalou iluzi pobytu v mořském prostředí. NASDA předpokládá, že tyto technologie najdou využití také při odstraňování následků katastrof, při přenosu průmyslových a obchodních dat a v celé řadě dalších aplikací.

Satelit ETS-VIII využitý při budování sítě projektu i-Space.,Foto NASDA

08.08.2002 -   - str. 02

Asteroidy ohrožující Zemi si v posledních letech zahrály hlavní roli hned v několika velkofilmech a pravidelně plní přední stránky novin. Nečekané blízké přiblížení jednoho takového tělesa během června opět vzbudilo zájem veřejnosti. Mnoho otázek bude zodpovězeno, až japonská sonda MUSEC-C přiveze první vzorky materiálu z asteroidu.

Mise Muses-C začne koncem letošního roku na japonském kosmodromu Kagočima Space Center, odkud odstartuje raketa M-V se sondou na palubě. V polovině roku 2005 dorazí automat k asteroidu s označením 1998 SF36 a tři měsíce jej bude zkoumat ze vzdálenosti okolo 20 kilometrů. Pak sonda poprvé v historii kosmického výzkumu odebere vzorky hmoty asteroidu a zamíří s nimi zpět k Zemi.

Původně se měly na misi Muses-C podílet také Spojené státy. Americká Národní agentura pro letectví a vesmír NASA chtěla dodat miniaturní vozítko (nano-rover), které by se po přistání pohybovalo po povrchu a podstatně tak rozšířilo možnosti vědců při zkoumání tohoto tělesa. Na palubě vozítka měla být mimo jiné i kamera pořizující snímky v oblasti viditelného a infračerveného světla. V listopadu roku 2000 však představitelé NASA oznámili, že od své účasti na projektu odstupují především z finančních důvodů. Vývoj a příprava nanoroveru velikosti lidské dlaně a hmotnosti okolo 5 kilogramů měla původně přijít na 21 milionů dolarů. Když však byla tato částka překročena ještě před dokončením vývoje, dalo vedení NASA pokyn k zastavení všech prací a převedení zdrojů i pracovníků na jiné projekty. Přestože vedení NASA tehdy prohlásilo, že bude s Japonci jednat o jiných formách účasti na projektu, ve skutečnosti tehdy MUSES-C prakticky přestal být mezinárodní akcí. Navzdory velké finanční náročnosti však japonský Institut pro vesmír a kosmonautické vědy (ISAS) pokračuje v přípravách ke startu.

Sonda MUSES-C následuje po projektech MUSES-A a B, které však měly zcela odlišné poslání. MUSES-A byl demonstrátor pro průzkum Měsíce a MUSES-B radioastronomický satelit. Rozměry a hmotnost sondy MUSESC se musely přizpůsobit poměrně skromným možnostem japonské rakety M-V. Přístroj je vysoký 1,5 metru a má hmotnost okolo půl tuny, z toho však přibližně polovinu tvoří palivo pro manévrovací motory. Přesto se Japoncům díky vysoké úrovni elektroniky podařilo do těchto limitů vtěsnat pohonný systém sestávající z klasického chemického raketového motoru (50 kilogramů) a z elektrického iontového motoru (65 kilogramů), nezávislý řídící a komunikační systém (40 kilogramů) a vědecké přístroje včetně pouzdra, které odebere vzorky a vrátí se na Zemi. Během letu bude sonda urychlována dvěma elektrickými iontovými motory používajícími jako pohonnou látku ionizovaný xenon. Energii budou dodávat sluneční panely o ploše 12 čtverečních metrů. Při manévrování v závěrečné fázi letu přijde na řadu klasický chemický raketový pohon. Během tříměsíčního zkoumání asteroidu přijde ke slovu dvojice kamer (širokoúhlá a pro detailní průzkum), laserové zařízení pro měření vzdáleností (LIDAR), infračervený spektrometr a další přístroje. Získané údaje budou moci astronomové v červnu 2004 porovnat s údaji z pozemských hvězdáren. Tehdy se totiž asteroid 1998 SF36 přiblíží k Zemi na relativně malou vzdálenost okolo 2 miliónů kilometrů a vědci plánují velkou výzkumnou kampaň.

Vrcholem mise MUSES-C bude vysazení přistávacího modulu, odběr vzorků a jejich odeslání zpět na Zemi. Návratová kapsle má průměr 40 centimetrů, výšku 25 centimetrů a váží přibližně 20 kilogramů. Její hlavní součástí je unikátní zařízení pro odběr vzorků ze tří různých míst povrchu asteroidu. Má tvar nálevky o průměru 40 centimetrů, která bude namířena na plochu, z níž se odeberou vzorky. K tomu dojde neobvyklým způsobem: pyrotechnické zařízení vystřelí z paluby sondy desetigramové kovové projektily, ty vytvoří na povrchu asteroidu malé krátery a část materiálu vyrazí do prostoru tak, aby skončil v nálevce na sondě. Odtud se přemístí do speciální komory kapsle. Koncem roku 2005 sonda ukončí své úkoly u asteroidu a zamíří zpět k Zemi. Ve vzdálenosti okolo 400 000 kilometrů od naší planety se od ní oddělí návratová kapsle, opatřená speciálním tepelným štítem, který jí umožní průlet atmosférou. K tomu by mělo dojít v červnu roku 2007. Po zpomalení se otevřou padáky a kapsle se vzorky měkce přistane. Vědci tak poprvé v historii získají možnost zkoumat materiál asteroidu, který (na rozdíl od meteoritů) neprošel destrukcí při průletu pozemskou atmosférou. Kromě cenných vědeckých dat to má i praktický význam. Pokud by v budoucnu hrozila srážka naší planety s asteroidem, pro odvrácení pohromy je nutné dokonale znát vlastnosti materiálu, z něhož se skládá.

Cíl výpravy MUSES-C,označení: asteroid 1998 SF36, oběžná doba kolem Slunce: 1,5 pozemského roku, objeven: Lincolnovou laboratoří v USA roku 1998

Japonská sonda MUSES-C odebere vzorky z asteroidu a dopraví je zpět k Zemi., Foto ISAS

M.Filip - 19.12.2002

Asi sto kilometrů severně od Berlína se nachází německé město Neubrandenburg. Pro zájemce o kosmonautiku (stále nemáme jednoslovný český název?) je zajímavé především tím, že se zde každý rok v září koná setkání "Tage der Raumfahrt" - Kosmické dny. Dvojnásob zajímavá je tato skutečnost ve světle faktu, že se tohoto semináře/setkání zpravidla účastní praví a nefalšovaní kosmo/astronauti. Nejinak tomu bylo i letos ve dnech 7. a 8. září 2002. Protože to byl víkend a protože jsem celý rok poctivě šetřil a protože mám hodnou manželku (která mě pustila), letošní osmnáctý ročník akce jsem osobně navštívil. Nejzajímavějším bodem programu byly, jsou a pravděpodobně ještě dlouho budou přednášky kosmonautů. Letos do Neubrandenburgu zavítali tři: Anatolij Solovjov - Druhý ruský (sovětský) kosmonaut, který se do vesmíru vydal pětkrát (první byl Vladimir Džanibekov). V letech 1988 až 97 byl celkem pětkrát velitelem stanice Mir. Patří mu absolutní světový rekord v počtu kosmických vycházek (16) i v době strávené ve skafandru mimo kosmickou loď (78:32 hod.). Absolvoval výpravy Sojuz TM-5/1987, TM-9/1990, TM-15/1992, Atlantis STS-71/1995 a Sojuz TM-26/1997. Jurij Usačov - Čtyřnásobný kosmonaut, první ruský velitel ISS v rámci Expedice-2 (2001). Třikrát pracoval dlouhodobě ve vesmíru - dvakrát jako člen posádky stanice Mir, jednou na ISS. Je stále aktivním kosmonautem. Mise: Sojuz TM-18/1994, TM-23/1996, Atlantis STS-101/2000 a Discovery STS-102/ISS-2/2001. Jerry Ross - První člověk, který se vydal do vesmíru sedmkrát. V oddíle amerických astronautů je od roku 1980, má za sebou mise Atlantis STS-61B/1985, Atlantis STS-27/1988, Atlantis STS-37/1991, Columbia STS-55/1993, Atlantis STS-74/1995, Endeavour STS-88/1998 a Atlantis STS-110/2002. Mimo to se chystal i k letům STS-51D (nezúčastnil se po "rošádách" s posádkami v roce 1985) a STS-62A (první start z Vandenberg AFB, díky havárii Challengeru ale nebyl komplex SLC-6 nikdy použit). Všechny jejich přednášky byly zajímavé a výtečně je doplňovala prezentace paní Karen Rossové - shoda jména s americkým astronautem není náhodná, jedná se skutečně o jeho manželku. Paní Karen pracuje v JSC v týmu specialistů, kteří se podílejí na vývoji a přípravě stravy pro posádky raketoplánů a kosmické stanice. Vysvětlila rozdíl mezi americkou a ruskou filozofií v této oblasti, možnosti stravování na ISS, budoucí plány a představila několik vzorků stravy. Jerry Ross hovořil především o svém posledním (zatím, ale spíše i úplně) kosmickém letu v rámci mise Atlantis STS-110 na ISS. Přednášku doplnil promítáním zajímavých záběrů. Anatolij Solovjov zase o své zkušenosti z pozice pětinásobného velitele stanice Mir. A Jurij Usačov především o ISS a mezinárodní spolupráci vůbec. Mimo připravených vystoupení (pokud bych měl hodnotit, beznadějně nejlepší a nejzajímavější - ač to zní trochu s podivem - byla Karen Rossová) byla možnost vznášet dotazy v diskusi, o přestávkách probíhala autogramiáda, možnost společných fotografií a prostor pro soukromé otázky. O jedné z přestávek pak vznikl rozhovor s Jerry Rossem, který vyšel v Letectví + kosmonautice č. 21/2002 (v prodeji od 11. října 2002). Podtrženo, sečteno - cesta (celková délka 1780 km - navštívili jsme nejen Neubrandenburg, ale i raketovou střelnici v Peenemünde) byla dlouhá, únavná, ale rozhodně stála za to. Setkání s třemi kosmonauty z kategorie "živých legend" se nepodaří každý den… Tomáš Přibyl Foto autor a Jiří Halouzka Fotografie: 1 - Osmnácté setkání "Tage der Raumfahrt" začíná, přednáší Karen Rossová. 2 - Jerry Ross se svou manželkou. 3 - Karen Rossová předvádí vzorky kosmické stravy. 4 - Jerry Ross hovoří o svých sedmi kosmických letech. 5 - Jurij Usačov, první ruský velitel ISS. 6 - Anatolij Solovjov při autogramiádě (za povšimnutí rozhodně stojí literatura na stole vedle něj). 7 - Vzniká rozhovor s Jerry Rossem pro Letectví + kosmonautiku. 8 - Podepisování fotografie s věnováním čtenářům Letectví + kosmonautiky. 9 - Autor reportáže s Jurijem Usačovem.

V březnu letošního roku v rámci informace o rozšíření výstavy papírových modelů kosmické techniky na ostravské hvězdárně bylo naznačeno, že výstava se bude stěhovat na jinou hvězdárnu v Čechách. Tak se opravdu stalo a výstava byla nainstalována na Hvězdárně v Hradci Králové, byla zpřístupněna 10.8. a bude trvat až do 30.10.2002. Proti předchozí výstavě je rozsah výstavy značně rozšířen a nyní je k vidění již celkem 68 modelů, a to od Sputniku 1 až po Mezinárodní kosmickou stanici ISS. Modely byly vydány v časopisech ABC a E+Z (Slovensko) a vydavatelstvích Albatros, Betexa, TiskExpres, Hobby Model (Polsko) a Delta 7 Studio (USA). K vidění je dále několik modelů z internetu. Výstava je rozdělena na dvě části. V první části jsou modely řazeny chronologicky podle data startu skutečné předlohy do kosmu. V druhé části jsou modely rozděleny do několika samostatných oddílů, jako např. nosné rakety, raketoplány a programy s nimi spojené, expedice na Měsíc, kosmické lodě z amerického programu Gemini a amerického vojenského programu Blue Gemini a orbitální komplexy včetně prvních několika modulů Mezinárodní kosmické stanice ISS (přehled vystavených modelů s dalšími údaji je obsažen v příloze vyst-hk.xls). Zajímavostí pro návštěvníky a zájemce o kosmonautiku budou určitě modely lodí z programu Gemini, Mercury a Blue Gemini, které jsou zpracovány v měřítku 1:24 a jejich autorem je nadšený modelář ze Spojených států. Výstavu doplňují fotografie skutečných předloh vystavených modelů a fotografie kosmonautů. Miloš Drábek, Petr Balda - otvírací doba na hvězdárně - viz. http://www.astrohk.cz/#program

Kosmonautika rozhodně nemá v České republice na růžích ustáno. O to více jistě potěší zpráva, že v sobotu 3. srpna 2002 došlo k pokusu o start prvního valašského kosmonauta na palubě rakety Cérka-1. Raketa má výšku čtyř metrů, je vyrobená ze šindelů a na vrcholku vybavena zvoničkou (zlí jazykové tvrdí, že jde o umíráček). Na palubě byl první valašský vesmírný turista Bolek (turista každým coulem - na zádech batoh se sazenicemi švestek, které hodlal dopravit na Měsíc) se svým osobným kosmonautem. První pokus o vzlet plánovaný na 16:00 byl odvolaný pro technickou závadu (nefunkčnost mikrofonů), proto bylo nutné celou událost o dvě hodiny zopakovat. Raketa vzlétla, dosáhla rekordní výše jednoho metru - a zase přistála. Za nezdar prý mohla vadná dřevěná součástka elektronické firmy Flinkstroniks (která tak s ostudou opouští Českou republiku). Start se vydařil, přistání se vydařilo, jen ten let nebyl stoprocentní - přesto se první valašský turista na Měsíc dostal (a mj. zde odzkoušel nafukovací dřevěné vozidlo), jak o tom svědčil následující přímý televizní přenos. Samozvaný valašský král Bolek pokus o start rakety okomentoval slovy: "Chvíli jsem měl i strach, že by to opravdu mohlo vzlétnout!" Událost byla zmíněna ve zprávách na ČT1 v sobotu 3. srpna, sestřih z celého dne na Farmě Bolka Polívky v Olšanech bude na pořadu 24. srpna 2002 (bez záruky). Foto Tomáš a Katka Přibylovi.

Důmyslné vypouštěcí zařízení: Raketa, kladkostroj a traktor.

Raketa v průběhu zkoušek poněkud "neposlouchala", na snímku po jednom z nevydařených přistání.	První valašský vesmírný turista bral odklad startu sportovně a dbal na pravidelné doplňování pohonných hmot. Aby nevychladl…	Valašská kosmická raketa Cérka-1 v celé své kráse.	Valašský král se svým osobním kosmonautem přijíždí.
Tradice je tradice. Ruští kosmonauti před startem čůrají na kolo svého autobusu, a tento fakt valašského kosmického turistu přímo nadchnul.	Nástup do rakety!	Start!	Do rakety proniká proud žhavých plynů a spaluje valašskému kosmonautovi neoholené nohy - pumpky nejsou nejvhodnějším úborem pro cestu na Měsíc…
Kosmonauti vystupují z rakety a HOŘÍ!	Vesničané pomáhají hasit kosmonauty - a sami také vzplanou! Naštěstí je po ruce zásahová jednotka dobrovolných hasičů…	Viník neúspěchu je potrestán. Německý raketový odborník von Fulner - jinak zapřísáhlý abstinent - je "popravován" lahví trnkovice…	Nechybělo ani pravé a nefalšované Hvězdné městečko.

Osm startů raketoplánů ročně, sedmičlenná posádka kosmické stanice - tak měla podle plánů NASA z před několika let vypadat pilotovaná kosmonautika. Realita je trochu skromnější - šest startů raketoplánů ročně (s možností redukce na čtyři!) a tříčlenná posádka ISS. Ve světle těchto nových faktů se jeví oddíl amerických astronautů (věnováno mu bylo celé číslo Kosmosu 26/2001) čítající 146 osob jako zbytečně velký. A tak není divu, že si americká média začala všímat i ekonomických aspektů výcviku astronautů. Celých 41 procent (60 ze 146ti aktivních astronautů) v kosmu ještě nebylo ani jednou, přesto (tito nováčci) už mají za sebou 214 osobolet výcviku. Jejich příprava dosud stála přes 106 mil. dolarů. Celkově (včetně veteránů) představuje současný oddíl 1126 let výcviku za 558 mil. dolarů (tato částka nezahrnuje platy astronautů). NASA ročně vynakládá 25 mil. USD na údržbu flotily 32 letounů T-38 v Johnsonově kosmickém středisku (každý pilot musí měsíčně nalétat nejméně patnáct hodin). První rok výcviku pilota raketoplánu stojí 1,13 mil. USD, každý další přes 830 tisíc USD. Letový specialista vyjde NASA kapku levněji - první rok přípravy stojí 600 tisíc, každý další 300 tisíc USD. Oddíl 25ti astronautů z roku 1998 díky výše popsané situaci dostal přezdívku "Penguins" (Tučňáci) - ptáci, kteří nelétají. Ani jeden z jeho členů totiž dosud neletěl, stejně jako nebyl zařazen do žádné posádky! (Stejně tak nebylo zařazeno do žádné posádky ani osm členů oddíl z roku 1996 - jen dvanáct z jeho členů letělo do kosmu, zbývající jsou zařazeni v posádkách a připravují se na svou hvězdnou premiéru.) Jak již bylo uvedeno výše, současný oddíl astronautů čítá 146 osob. Podle nejnovějších odhadů by přitom stávající americký pilotovaný program bylo schopno zajistit 15 velitelů a pilotů raketoplánů a 60 letových specialistů. (Nyní má NASA k dispozici 50 velitelů a pilotů, zbytek - 96 osob - tvoří letoví specialisté.) (Údaje k 31. prosinci 2001.) (TP)

O uplynulém víkendu byla na Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy v Ostravě doplněna stálá výstava papírových modelů kosmické techniky o další modely. K již vystaveným 34 modelům přibylo dalších 8 modelů raket, družic a raketoplánů. K dominantě výstavy ve foyeru planetária teď patří model Michala Urbánka ze Strakonic, a to raketoplán Atlantis s družicí Magellan. K dalším exponátům, které na výstavě přibyly, patří rakety z počátků amerického programu Mercury, a to Mercury Redstone 4 - Liberty Bell 7 (druhý suborbitální let) a Mercury Atlas 6 - Friendship 7 - první americký pilotovaný let do vesmíru. Mezi další doplněné modely patří raketoplán Challenger, velmi zdařilý model družice Fobos a orbitální stanice Saljut 6. Posledním přidaným modelem je kosmická loď Sojuz TM - první z řady modelů Mezinárodní kosmické stanice (ISS), která nyní začíná vycházet na stránkách déček časopisu ABC (více informací k tomuto modelu najdete na adrese www.iabc.cz, v čísle 5 ročník 47). Pro zájemce ze vzdálenějších koutů naší republiky snad dobrá zpráva - výstava těchto modelů by měla být k vidění na další hvězdárně v Čechách, a to od konce letošních letních prázdnin. Více informací se dozvíte včas na těchto stránkách. Miloš Drábek, Petr Balda

Z Měsíce na Příkopy (Svět motorů č.12/2002 - vr)(foto A.Nosková) (Květy č.12/2002) (Mladá fronta dnes 14.3.2002 - ker) (foto MAFA D.Neff) (pro MEK upravil M.Filip) Trénink na další let? To pražská ulice Na Příkopě ještě nezažila - 13.3.2002 v poledne se tam projížděl americký astronaut Eugene Cernan na funkčním modelu lunárního vozítka, se kterým v prosinci 1972 jezdil po Měsíci. Náhodní chodci v Praze Na Příkopě před hodinářstvím Dušák mohli užasnout nad neobvyklým vozidlem připomínajícím buggy. Jednalo se o přesnou repliku měsíčního vozidla Lunar Roving Vehicle, přezdívaného Rover. Originál roveru na Měsíci i jeho repliku v Praze řídil zatím poslední člověk, který před 30 lety stál na Měsíci, astronaut česko-slovenského původu Eugene Cernan. Jeho předkové pocházejí z jižních Čech a ze slovenských Kysuc, a on považuje obě republiky za svůj druhý domov. ,,Spřátelil jsem se tady s mnoha lidmi a jsem rád, že se s nimi mohu opět setkat,,. Cernan, který 14.března 2002 oslavil své 68. narozeniny, se cítí výborně - říká, že kdyby to bylo možné, hned by opět letěl na Měsíc nebo na Mars. Vozidlo o délce 3100 mm a šířce 1830 mm má sklopná drátěná kola o průměru 810 mm. Vozidlo pohánějí čtyři elektromotory, po jednom v každém kole, které získávají energii ze dvou stříbro-zinkových akumulátorů. Pro pohyb na Měsíci stačil výkon každého motoru 0,2 kW, protože tam měl rover hmotnost jen 35 kg, zatímco na Zemi váží 209 kg. Největší rychlost rover dosahoval 14 km/h. Na svůj vesmírný řidičský zážitek Cernan, se kterým 28.října 2001 u Milevska havaroval český armádní vrtulník, vzpomíná: "Nebyl bych to já, abych s ním nezažil první dopravní nehodu i na jiné planetě. Stalo se to, když se nám pod blatník nahrnul prach. Museli jsme si s opravou poradit sami, protože v okruhu nějakých 250 000 mil nebyl žádný servis. Při jízdě z kopce jsem vytvořil měsíční rekord rychlostí téměř 18 km/h." Měsíční vozidlo do Prahy přivezla společnost Vedu jako součást prezentace nové generace legendárních hodinek Omega Speedmaster Broad Arrow. První hodinky Omega Speedmaster se objevily před 45 lety. Později byly využívány v kosmických programech NASA. Ty z výpravy Apolla 17 Gene Cernan nosí dodnes. Na oslavu dvou mistrovských titulů Michaela Schumachera s Ferrari ve F1 byly vyrobeny rovněž limitované série těchto hodinek Speedmaster Racing resp. Date Racing.

Výstava papírových modelů kosmické techniky probíhá od října 2001 až do konce července 2002 v prostorách Hvězdárny a planetária Johanna Palisy v Ostravě. Je zde vystaveno 34 papírových modelů kosmické techniky, které vyšly především na stránkách časopisu ABC a dále pak ve slovenských časopisech Zenit a E + Z. Výstava zachycuje historii letů do kosmu od prvního úspěšného letu Sputniku 1 v roce 1957 přes významný krok v dějinách lidstva, prvním přistáním člověka na Měsíci první lety raketoplánů až po Hubblův teleskop. Každý z modelů má zpracovánu identifikační kartičku, která obsahuje základní údaje o skutečné předloze modelu včetně krátkého technické popisu a informace o vydavateli modelu, jméno autora modelu a stavitele modelu. Modely pro výstavu zapůjčili p. Petr Balda, p. Miloš Drábek a p. Michal Kavalier. K této výstavě byla rovněž vydána příležitostná pohlednice a dvě barevná leporela s tématikou papírových modelů kosmické techniky. Miloš Drábek milos.drabek@ods-dso.cz - adresa na ostravskou hvězdárnu: http://www.vsb.cz/planet - další podrobnější údaje o výstavě: http://www.hyperlink.cz/paper_model/papermodel/akce/Ostrava01.htm