(3. čtvrtletí 2002)

Ještě v květnu se zdálo, že se první start rakety Atlas 5 uskuteční počátkem srpna (L+K 78 (2002) č. 14, s. 937). Poslední předstartovní zkouška odpočítávání byla plánována na 15 – 17. 7. Technici si při této zkoušce chtěli speciálně ověřit funkci systému oddělujícího v okamžiku startu kabely, spojující raketu se startovní věží. Dne 15. 7. byla tedy raketa Atlas 5 opět vyvezena z budovy pro vertikální integraci rakety VIF na startovní rampu komplexu 41 na Cape Canaveral Air Force Station k poslední závěrečné zkoušce odpočítávání ke startu. V úterý 16. 7. provedl startovní tým kompletní odpočítávání včetně naplnění rakety pohonnými látkami. Na základě tohoto posledního opakování nácviku odpočítávání bylo nakonec určeno datum startu na 12. 8. Současně s nácvikem odpočítávání probíhaly v hale pro přípravu družic společnosti AstroTech v nedalekém Titusville poslední testy družice Hot Bird 6 pro přímé televizní vysílání vyrobené společností Alcatel Space. Výrobce nakonec požádal ještě o devítidenní odklad startu, takže družice, plně natankována a pod aerodynamickým krytem, byla nakonec umístěna na stupeň Centaur dne 10. 8. Závěrečný integrovaný test nosiče a družice dohromady se uskutečnil 13. 8. a konečně 20. 8. byl Atlas 5 ve variantě 401 (označení letu AV-001) naposledy vyvezen na startovní komplex 41. Raketa byla kompletně připravena v montážní budově VIF (Vertical Integration Facility), takže na startovní rampě již není potřeba obslužné věže, obvyklé na startovních rampách staršího typu. Na startovní rampě probíhalo pouze odpočítávání ke startu, trvající 9 h 40 min. Startovní okno dne 21. 8. mělo délku 89 min. V T-4 min se uskutečnila plánovaná 10 min trvající pauza a pak byla spuštěna počítačem řízená automatická startovní sekvence. V jejím průběhu byly nádrže rakety natlakovány na letový tlak, stupně CCB (Common Core Booster) a Centaur přešly na vlastní elektrické zdroje. V T-2,7 s byl zažehnut hlavní motor RD-180 stupně CCB. Při najíždění na plný tah byla prověřována jeho správná funkce. V T-0 (22.05 UT) byly odpáleny výbušné nýty, držící raketu ve třech uchyceních ke startovnímu stolu a raketa relativně pomalu vzlétla, neboť její poměr tahu k hmotnosti je 1,2. V T+15 s minula vrchol startovní věže, v T+20 s začalo škrcení tahu na 99%, v T+1 min se raketa začala natáčet do letového kursu. V T+1 min 40 s (1:40) byl tah motoru RD-180 snížen na 95%, neboť raketa procházela režimem maximálního aerodynamického zatížení. V T+4:10 byl po spotřebování pohonných látek vypnut motor stupně CCB, který byl za 8 s oddělen. V T+4:30 byl zažehnut motor stupně Centaur a za dalších 15 s byl odhozen aerodynamický kryt, chránící družici Hot Bird 6 při průletu atmosférou. Parkovací dráhy dosáhl stupeň Centaur s družicí v T+15:20. Druhý zážeh stupně Centaur se uskutečnil již v T+24:24 a trval 4 min 21 s. Řídící počítač rakety na stupni Centaur vypnul motor v okamžiku dosažení plánované dráhy přechodové ke geostacionární (GTO). Pak se stupeň zorientoval, stabilizoval rotací a v T+31:36 byla družice Hot Bird 6 oddělena. Tím první let rakety Atlas 5 úspěšně skončil.

Při prvním letu byla raketa vybavena řadou přístrojů, sledujících výkon rakety a také dvě kamery pro přímý přenos startu. Jedna kamera byla na vnějšku stupně CCB, druhá na stupni Centaur v mezistupňové sekci pro sledování oddělení stupňů a funkce motoru RL-10. J. Karas, zástupce ředitele vývoje Atlasu 5 u společnosti Lockheed Martin, komentoval let jako perfektní misi. Odpočítávání před startem bylo velice hladké a první pohled na získaná telemetrická data naznačil, že i raketa za letu pracovala dobře. Řada předstartovních zkoušek a důkladná příprava rakety se tedy vyplatila.

Úspěšným prvním startem rakety Atlas 5 se společnosti Lockheed Martin podařilo předběhnout svého konkurenta, společnost Boeing s její raketou Delta 4. I když se první start rakety Delta 4 původně předpokládal před prvním startem Atlasu 5, nakonec Boeing musel řešit problémy s vývojem nového motoru RS-68 a některými technickými problémy s konstrukcí nového startovního komplexu 37. Při konstrukci Atlasu 5 se vsadilo na již vyzkoušenou technologii ruského motoru RD-180 na prvním stupni CCB a na horní stupeň Centaur s motory RL-10A-4-2, které již byly úspěšně vyzkoušeny na předchozích verzích Atlas 3A a 3B. Podle názoru J. Karase se tato evoluční strategie postupného zkoušení nových konstrukčních elementů osvědčila a přinesla i vyšší spolehlivost a výkonnost nové rakety. Jak je ostatně známo, raketa Atlas 5 tvoří celou třídu raket, využívajících jako základu společného základního stupně CCB a jako horního stupně CC (Common Centaur). Různé varianty se pak liší velikostí aerodynamického krytu, kryjícího při startu vynášené užitečné zatížení, počtem urychlovacích motorů na tuhé pohonné látky (TPL) připevněných k CCB a počtem motorů RL-10 stupně Centaur. Při prvním startu bylo použito nejméně výkonné varianty 401 bez urychlovacích stupňů zavěšených na CCB, s jedním motorem RL-10 a s aerodynamickým krytem o průměru 4 m. Tato varianta má nosnost 5456 kg na GTO. Nosnosti různých variant raket Atlas 5 na GTO jsou shrnuty v tabulce. Podle komentáře J. Karase (viz http://spaceflightnow.com/atlas/av001/020814rocket/ ) je série 500 určena k vynášení objemnějších užitečných zatížení. Jelikož aerodynamický kryt má průměr 5 m, je i aerodynamický odpor rakety větší a zhruba je kompenzován přidáním jednoho urychlovacího motoru k CCB. Proto je třeba varianta 431 zhruba stejně výkonná jako 541. Dále je zajímavé, že pro vynášení na GTO se používá jeden motor RL – 10 na stupni Centaur. Přidání druhého motoru by totiž snížilo nosnost prvního stupně rakety na přechodovou dráhu, neboť se tak při startu vynáší zátěž navíc. Na druhé straně pro umístění hmotného užitečného zatížení na nízkou dráhu je potřeba vyššího tahu a tak je druhý motor na stupni Centaur nutný.

Pro vynášení ještě hmotnějších nákladů se počítá i s tzv. těžkou variantou Atlas 5 – Heavy se třemi CCB a aerodynamickým krytem, upraveným pro potřeby takovéhoto zatížení.

Tabulka: Nosnost variant raket Atlas 5 na GTO

Číselné označení variant raket Atlas 5 XYZ:

X – průměr aerodynamického krytu, tj. 4 m nebo 5 m.

Y – počet urychlovacích stupňů na TPL, připojených k CCB. U variant 400 se tento počet mění od 0 do 3, u variant 500 od 0 do 5.

Z – počet motorů RL – 10 na stupni Centaur. Pro dopravu družic na GTO se používá 1, pro dopravu těžkých zatížení na nízkou dráhu 2.

Stejně důkladně jako raketa Atlas 5 je ke svému prvnímu letu připravována i raketa Delta 4. Průběh zkoušek na novém startovním komplexu 37B se však poněkud opozdil, a tak se start neuskutečnil koncem srpna, jak se původně předpokládalo. Společnost Boeing žádala u USAF, pod jejíž velení spadá Air Force Station, o nový termín v září, ale ukázalo se, že další možný termín pro start je až 9. října. Mezi tím je dvoustupňová raketa Delta 4 od 30. 4. na startovním komplexu. Byla tam dopravena v horizontální poloze z nedalekého montážního hangáru a hydraulickým zvedákem umístěna na startovní plošinu. Od té doby byla uskutečněna řada ověřovacích zkoušek kompatibility nosiče a startovního komplexu. Ve čtvrtek 1. 8. bylo uskutečněno první tankování rakety, kdy byl první i druhý stupeň naplněn kapalným kyslíkem. První stupeň je plněn kyslíkem vedeným potrubím ústícím na startovním stole u základny prvního stupně. Přívodní potrubí je propojeno s nádrží prvního stupně z krabicového krytu. Na startovní stůl ústí šest takových krytů. Střední pár slouží k plnění středního stupně CBC (Common Booster Core) kapalným kyslíkem a vodíkem, dva postranní kryty budou použity při plnění těžkého nosiče Delta 4 se dvěma bočními stupni CBC na centrálním stupni. Druhý stupeň byl naplněn kyslíkem, přiváděným středním ze tří otočných ramen na pevné startovní věži. Toto rameno je určené k tankování druhého stupně pohonnými látkami. Druhá zkouška předpokládá plnění rakety kapalným vodíkem a konečně při třetí zkoušce bude raketa naplněna současně kapalným kyslíkem a vodíkem.

Celá příprava rakety s odpočítáváním byla poprvé komplexně zkoušena 26. 8. Zkouška však musela být přerušena v T-5 min pro problémy s pozemním počítačovým systémem, který způsobil přerušení záznamu telemetrie z rakety. Pro špatné počasí již ve zkoušce nebylo pokračováno a raketa byla zabezpečena přisunutím mobilní obslužné věže.

Druhá zkouška odpočítávání rakety ke startu byla uskutečněna v pátek 30. 8. Měla být zastavena těsně před zážehem motoru RS-68 prvního stupně. Všechny systémy pracovaly správně až do 17 s před zážehem motoru, ale pak byla zkouška opět zastavena pro nesprávnou funkci pozemního zařízení startovního komplexu. Jelikož vznikla obava, že jde o chybu v programovém vybavení, společnost Boeing nakonec dne 4. 9. rozhodla, že bude datum startu ještě odloženo z 9. října až na 3. listopadu. Podaří-li se upravit software, bude zkouška odpočítávání opakována zřejmě v polovině září. Ukázalo se totiž, že jedním z problémů programového vybavení je časová synchronizace hlavního programu kontrolujícího odpočítávání a některých podprogramů. Například podprogram sledující polohu hlavního motoru získával až 300 měření orientace motoru za vteřinu. Ukázalo se, že takové množství dat je zbytečné a tak bylo možné snížením počtu měření urychlit tuto proceduru. Před skutečným startem by se měla uskutečnit ještě závěrečná kompletní zkouška odpočítávání až do zážehu motoru prvního stupně, který bude zkušebně pracovat 5 s. Ta zřejmě bude realizována až po plánovaném startu raketoplánu 2. 10. Jak start raketoplánu, tak i zkušební zážeh motoru RS-68 totiž vyžadují systémovou podporu od řízení kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station. Řízení kosmodromu potřebuje na rekonfiguraci systémů určitý minimální čas.

Při prvním startu by měla být na oběžnou dráhu vynesena komerční telekomunikační družice Eutelsat. Ta dorazila na Floridu 6. 9. a je připravována ke startu v hale pro přípravu komerčních užitečných zatížení firmy Astrotech v Titusville. Ve stejný den dorazil i stupeň CBC, který bude použit pro vynesení prvního vojenského užitečného zatížení USAF. Bude konfigurován jako Delta 4 – Medium.

Dne 26. 8. byl na startovní komplex v Tanegašimě vyvezen třetí exemplář japonské nosné rakety H-2A, který je identický s 2. exemplářem rakety, který úspěšně odstartoval 4. 2. 2002 (L+K 78 (2002) č. 8, s. 514). Jde o konfiguraci rakety 2024 se dvěma standardními urychlovacími bloky doplněné čtyřmi menšími urychlovacími motory na TPL. Zatímco předchozí dvě rakety byly experimentálními starty, tato třetí raketa je určena k vynesení dvou komerčních družic. Pod aerodynamickým krytem o průměru 4 m byla umístěna družice pro retranslaci dat, nazývaná DRTS (Data Relay Test Satellite) a zkušební družice USERS (Unmanned Space Experiment Recovery System) pro experimenty v mikrogravitaci. V průběhu zkoušek plnění rakety kryogenními pohonnými látkami sice došlo k drobným technickým problémům, ale start dne 10. 9. jimi nebyl ohrožen. Vzlet rakety proběhl úspěšně. První stupeň rakety sice nepracoval tak dlouho, jak bylo plánováno, ale tato ztráta byla vykompenzována delší funkcí druhého stupně. Nejprve byla uvolněna družice USERS na zhruba kruhové dráze o výšce kolem 450 km. Družice se skládá ze servisního modulu a návratového modulu obsahujícího experimenty v mikrogravitaci, doplněného brzdícím motorem. Servisní modul zabezpečuje pro celou družici elektrickou energii generovanou slunečními články a nese komunikační systém. Experimenty s růstem krystalů zejména vysokoteplotních supravodičů v mikrogravitaci budou probíhat asi 8,5 měsíce. Potom návratový modul se získanými vzorky krystalů přistane.

Telekomunikační družice DRTS byla druhým zážehem 2. stupně rakety H-2A umístěna na dráhu přechodovou ke geostacionární o výšce 450 –35800 km. Vlastním apogeovým motorem byla družice DRTS dopravena téměř na geostacionární dráhu, ale motor pracoval pouhých 103 s místo plánovaných 204 s. Podle zprávy Japonské komise pro kosmické aktivity ze dne 18. 9. se motor zastavil pro vyčerpání okysličovadla. Pro dosažení geostacionární dráhy muselo řídící středisko použít malých orientačních motorů družice a jejich asi půl hodiny trvající zážeh zvýšil dráhu družice o posledních chybějících 4000 km. Dne 14. 9. se tak družice dostala na téměř geostacionární dráhu a byly rozevřeny její telekomunikační antény. Po dosažení oběžné dráhy dostala družice název Kodama. Koncem října by měla dorazit do svého operačního místa nad Indický oceán nad 90,75° v.d. Zde bude družice zavěšena na geostacionární dráhu a odtud bude přenášet data z družic na nižších dráhách. Podle specialistů NASDA má družice stále dostatečnou zásobu pohonných látek pro manévrovací motory, a tak bude moci na geostacionární dráze pracovat 7,6 roku.

V souvislosti s budoucností rakety H-2A se ve zprávě japonské Komise pro kosmické aktivity SAC (Space Activities Commision) ze dne 28. 8. doporučuje, aby raketa byla komercializovaná svým výrobcem, japonskou společností MHI (Mitsubishi Heavy Industries). Podle zprávy se předpokládá tříleté období počínaje dubnem 2003, kdy by společnost MHI přebírala od organizace NASDA řízení výroby a marketinku této rakety. Od dubna 2006 by MHI měla být schopná prodávat raketu na komerční bázi jak organizaci NASDA, tak soukromému sektoru.

Experimentální program HyShot australské university v Queenslandu předpokládá letové zkoušky náporového motoru s nadzvukovým spalováním vodíku (scramjet). Při letových zkouškách scramjetu se předpokládá vynesení náporového motoru dvoustupňovou sondážní raketou Terrier Orion Mk70 společnosti AstroTech do výšky 320 km, odkud je motor urychlován tak, aby dosáhl rychlosti 7-8 M ve výškách kolem 40 km. O první neúspěšné zkoušce z 28. 10. 2001 jsme informovali v L+K 78 (2002) č.1, s. 38. Vyšetřování nehody ukázalo, že brzy po startu rakety Terrier z australské základny Woomera došlo k destrukci stabilizačních ploch rakety, jejichž uchycení k trupu rakety nevydržela aerodynamická zatížení. Pro zvýšení stability byly totiž aerodynamické plochy zvětšeny oproti standardní raketě Terrier, ale jejich upevnění nebylo zesíleno. Proto firma AstroTech znovu ověřovala navrhované úpravy zvětšení aerodynamických ploch před druhým pokusem o let scramjetu, který se nakonec uskutečnil 30. 6. Celý let rakety trval 10 min, ale vlastní let scramjetu trval jen několik závěrečných vteřin letu. Podle A. Paulla, vedoucího výzkumného týmu programu HyShot na Queenslandské universitě předběžný rozbor přijatých telemetrických dat naznačuje, že pokus byl úspěšný. Úspěšnost pokusu však bude potvrzena po detailním rozboru dat.

Pro zkrácení letu pilotované sondy na Mars se uvažovalo o použití magnetoplazmového motoru s proměnným specifickým impulzem VASIMR (VAriable Specific Impulse Magnetoplasma Rocket), jehož projekt řídil astronaut F. Chang-Diaz v Laboratoři pro pokročilý kosmický pohon v Johnsonově kosmickém středisku organizace NASA. Připomeňme, jak tento motor, popsaný v L+K 77 (2001) č. 2, s.105, vypadá a funguje. Motor VASIMR se schematicky skládá ze tří magnetických komor. Do přední magnetické komory je vstřikován neutrální plyn (např. vodík) a ionizován. Ve střední komoře je ionizovaný plyn zahříván elektromagnetickým zářením, podobně jak k takovému zahřívání dochází v klasické mikrovlnné troubě. Zadní magnetická komora má vlastně funkci výtokové trysky. Zde se plazma (směs elektronů a iontů), mající kinetickou energii získanou ohřátím ve střední komoře, odděluje od speciálně profilovaného magnetického pole a opouští tak motor určitou výtokovou rychlostí (těžké ionty díky elektrické přitažlivosti sebou strhují i lehčí elektrony). Proměnný magnetický profil trysky pak řídí i specifický impuls motoru. Například při zrychlování kosmické lodi lze nastavovat růst impulsu a při zpomalování při příletu k cíli opět jeho pokles. Motor je nutné od kosmické lodi izolovat chlazeným tepelným štítem, který ji bude chránit zejména před účinky radiace. Vývoj motoru spočívá na využití řady pokročilých technologií jako jsou lehké supravodivé magnety nutné pro udržování ionizovaného plazmatu v komorách či v materiálech pro tepelný štít. Chang-Diaz se též domnívá, že nejlepší zkušební platformou pro motor VASIMR bude kosmická stanice ISS. Na ISS například odpadá nutnost používat vakuové komory, které prodražují laboratorní zkoušky na Zemi.

Kritikové projektu poukazovali zejména na to, že pro let na Mars by motor potřeboval ke své funkci 4 – 6 MW energie. Takovou energii může dodat jen nukleární reaktor, jaký zatím pro kosmické aplikace neexistuje.

I když prostředky, vynakládané na vývoj motoru nebyly zatím velké (celá Laboratoř pro pokročilý kosmický pohon měla roční rozpočet 1,4 mil. USD), NASA chtěla tento program z úsporných důvodů zrušit. Nakonec bylo financování vývoje motoru VASIMR pouze pozastaveno. Projekt však zatím nestojí, neboť v jiných laboratořích se řeší fyzikální problémy spojené s konstrukcí motoru, zejména otázka chování plazmatu v různých geometriích magnetických polí, které budou na výstupu z motoru.

Úřad pro kosmické vědy organizace NASA oznámil počátkem července výběr týmu, který pro NASA bude vyvíjet pokročilý iontový motor pro pohon v kosmickém prostoru. Hlavním vývojem iontového motoru NEXT (NASA Evolutionary Xenon Thruster) byl pověřen tým z Glennova výzkumného střediska NASA. Jak již vyplývá z názvu, motor bude používat k pohonu xenon. Pro vývoj tzv. “iontové optiky”, která koncentruje iontový svazek před jeho opuštěním motoru, byl vybrán tým z oddělení elektrodynamických přístrojů společnosti Boeing. Nový iontový motor vychází z iontového motoru úspěšné mise sondy Deep Space 1, který během 20 měsíců funkce zvýšil rychlost sondy o 3,5 km/s. Iontové motory jsou asi 10× účinnější než konvenční chemické raketové motory. Je to dáno tím, že lze ionty urychlovat elektrickým napětím na rychlost 40 km/s, případně vyšší. Nevýhodou iontových motorů, kde jsou ionty urychlovány pouze elektrostatickým polem, je jejich menší tah. Vylepšením tohoto principu je umístění iontů do radiálního magnetického pole. Toho se dosáhne tím, že se ionty urychlují elektrickým polem v komoře mezi vnitřní a vnější válcovou plochou, které jsou současně i opačnými póly magnetu. Kombinovaným vlivem elektrického a magnetického pole se ionty pohybují po spirále podél osy válcových ploch ven z komory. Toto uspořádání dovoluje při stejné výtokové rychlosti snížit urychlovací napětí ve srovnáním se stejně výkonným iontovým motorem a také dovoluje řídit proud iontů pomocí magnetického pole. Tento motor se někdy nazývá Hallův motor vzhledem k tomu, že se ionty pohybují po trajektoriích podobných jako při tzv. Hallově jevu. V Glennově výzkumném středisku NASA zkonstruovali prototyp takového Hallova motoru o příkonu 50 kW a tahu kolem 3 N. Motor, označovaný jako NASA-457M, by měl ukázat cestu ke konstrukci výkonnějších iontových motorů tohoto typu s vyššími úrovněmi tahu.

Dne 24. 7. zveřejnil N. Cook v časopise Jane´s Defense Word zprávu, že se společnost Boeing ve svých vývojových dílnách “Phantom Works” v Seattle zabývá projektem GRASP, týkajícím se využití efektu modifikace gravitace pro pokročilý kosmický pohon. Tato informace vyvolala značný zájem sdělovacích prostředků (např. Lidové noviny 3. 8. 2002). Firma Boeing si však pospíšila s upřesňující informací, že GRASP (Gravity Research for Advanced Space Propulsion) není nějaký konkrétní vývojový projekt, ale jde o monitorování pokusů ruského vědce E. Podkletnova. Ten počátkem 90. let informoval o svém pozorování, že nad supravodičem rotujícím v elektromagnetickém poli dochází ke snižování váhy těles (L+K 74 (1998) č. 14, s.1018). NASA již delší dobu zkouší ověřit tato pozorování v rámci svého programu “Průlom ve fyzice kosmických pohonů”, ale zatím se jí to nedaří. E. Podkletnov v současné době přichází s dalším pozoruhodným pozorováním: při elektrickém výboji mezi supravodičem a elektrodou, mezi kterými byl rozdíl potenciálů kolem 2 MV, dochází v ose výboje ke vzniku síly, která odpuzuje hmotná tělesa úměrně jejich hmotnosti (New Scientist 12.1. 2002, s. 25). Síla je lokalizována do relativně úzkého svazku a působí na velké vzdálenosti. Při výboji byl podle odhadu Podkletnova vytvořen puls síly (gravitační puls) odpovídající gravitačnímu zrychlení až 1000g, což je značně silný efekt. Takový puls, podobající se pulsům gravitačního laseru z vědeckofantastického románu “Charonův prstenec – ztracená Země” (Vydavatelství AF167, Brno 2000) by jeho autora R. MacBride Allena jistě potěšil. Je však nutné mít na paměti, že u informací přinášejících převratné a neočekávané výsledky je třeba počkat na nezávislé experimentální ověření dříve, než bude akceptována jejich věrohodnost.

V prosinci 1999 OSN schválila rezoluci č. 54/68, podle které byl každoročně týden od 4. 10. do 10. 10. vyhlášen jako “Světový kosmický týden” (L+K 76 (2000) č. 23, s. 1563). Začátek tohoto týdne připomíná vypuštění první umělé družice Země a jeho konec připadá na výročí podepsání Smlouvy o mírovém využívání kosmického prostoru v roce 1967. V letošním roce se tedy uskuteční v pořadí již třetí Světový kosmický týden, jehož tématem je “Kosmos a každodenní život” (Space and Daily Life). Akce, pořádané v průběhu tohoto týdne by měly na mezinárodní úrovni jednak ukázat, jak kosmické vědy a technologie přispívají zlepšení životních podmínek lidstva a kromě toho přispět k tomu, aby se mezi lidmi rozšiřovaly aktuální výsledky ze zkoumání kosmického prostoru kolem Země i vzdáleného Kosmu. I když jsme my, obyvatelé planety Země, jen malou součástí Vesmíru, naše budoucnost bude možná záviset na tom, jak tento Vesmír poznáme.

Koordinátorem akcí, které budou probíhat v České republice je Česká kosmická kancelář, výkonný orgán Rady pro kosmické aktivity ( viz http://www.czechspace.cz/ ), kterou vede doc. J. Kolář. Připomeňme, že Rada pro kosmické aktivity vznikla na základě smlouvy mezi ČR a organizací ESA a jejím úkolem je jednak zajišťování spolupráce naší republiky s Evropskou kosmickou agenturou (ESA) a zabezpečování rozvoje kosmických věd a aplikací v ČR všeobecně. Do akce je zapojena i řada kosmonautických nadšenců. Akce amatérských zájemců o kosmonautiku koordinuje M. Halousek, vydavatel internetového časopisu KOSMOS-NEWS (http://web.quick.cz/kosmos-news/ ). Aktuální informace o kosmonautických akcích v ČR, uskutečněných v průběhu Světového kosmického týdne, lze nalézt na adresách http://web.quick.cz/SKT, nebo na http://www.mus.cz/~ales/.

V souvislosti se Světovým kosmickým týdnem možná stojí za zmínku i první start rakety, která dosáhla hranic kosmického prostoru (jak upozornil ing. B. Křížek). Stalo se tak před šedesáti lety při prvním úspěšném pokusu s raketou A-4/V-2 dne 3. 10. 1942, kdy tato raketa vzlétla do výšky asi 84,5 km. O historii rakety A-4/V-2 se čtenáři mohou dovědět mnoho zajímavého na české stránce http://jirzy.webzdarma.cz/index.html.

Krátery, způsobené dopadem asteroidů na povrch Země v minulosti a které se zachovaly, jsou velmi řídké. Ty, které vznikly před miliony let, většinou již z povrchu Země zmizely díky erozi či tektonickým pohybům zemského povrchu. I známý Barringerův kráter v Arizoně, který vznikl před pouhými 45 000 lety, je již silně erodován působením větru a deště. Proto je zajímavý nález kráteru v Severním moři, který vznikl impaktem asteroidu přibližně před 60 – 65 mil. lety. Kráter, nazvaný Silverpit, byl nalezen při hledání nafty. Nachází se ve vzdálenosti asi 130 km od východního pobřeží Anglie (Humber Estuary blízko města Hull). V současnosti je skryt pod stovkami metrů sedimentů v hloubce asi 40 m. Zřejmě byl kráter brzy po svém vzniku zanesen naplaveným materiálem, což jej zachovalo dodneška. Má asi 20 km v průměru. V jeho středu je centrální vyvýšenina a kolem dalších asi 10 prstencových stupňů. Tvar kráteru byl zjišťován metodou odrazu seismických vln, což dovoluje odfiltrovat různé materiály a odlišit tak tvar dna od sedimentů. Datování kráteru je určováno z usazenin vyplňujících kráter. Hmotnost asteroidu, který kráter vytvořil, se odhaduje na asi 2×10⁹ kg a rychlost dopadu kolem 20 km/s. Datování není zatím tak přesné, takže není vyloučeno, že se dopad možná odehrál ve stejném časovém období jako dopad asteroidu do oblasti Yucatanu před 65 mil. lety, o kterém se předpokládá, že byl příčinou vyhynutí dinosaurů. To vše je ještě otázkou dalších výzkumů. Předběžná studie o kráteru Silverpit, jejímiž autory jsou S. Stewart, P. Allen a J. Spray, byla publikována v časopise Nature z 1. 8. 2002.

Pokud se týče katastrofy, způsobené dopadem asteroidu o průměru kolem 6 km do oblasti Yucatanu před 65 mil. lety, byly prováděny počítačové simulace následků srážky. Po dopadu byly z kráteru vymrštěny úlomky, které pak dopadaly znovu na povrch Země po několik dní. Při průchodu atmosférou se tyto úlomky zahřívaly a po dopadu na Zemi spontánně zažehovaly vegetaci. Podle výpočtů byla srážka velice energetická, odpovídající asi 10 mld hirošimských atomových bomb. Asi 12% úlomků bylo vymrštěno do kosmického prostoru. Kolem 25% úlomků spadlo zpět do dvou hodin po srážce, 55% do 8 hod. a 85 % do 72 hod. po impaktu. Díky rotaci Země úlomky dopadaly zejména v rovníkové oblasti, kde tedy zejména docházelo k šíření požárů. Odhaduje se, že následkem požárů se do zemské atmosféry dostalo asi stejné množství CO₂, které se tam dostalo vypařením vápence v okamžiku srážky. Tím došlo ke vzniku globálního oteplování planety díky skleníkovému efektu a tak řada živočišných druhů buď nepřežila nebo postupně vyhynula, neboť se nepřizpůsobila změněným podmínkám.

Problematice asteroidů přibližujících se dráze Země, tzv. objektů NEO (Near Earth Objects), bylo věnováno pracovní setkání (workshop), které se konalo v Arlingtonu ve Virginii od 3. do 6. září. Setkání se účastnilo na 70 vědeckých pracovníků z USA, Evropy, Japonska a Austrálie. Cílem schůzky bylo dohodnout společné postupy při vyhledávání a výzkumu asteroidů typu NEO vzhledem k jejich potenciálnímu nebezpečí spočívajícím ve srážce se Zemí (viz např. L+K 78 (2002) č. 15-16, s. 1070). Účastníci setkání se shodli na tom, že nejlepší metodou, jak předejít srážce s potenciálně nebezpečným asteroidem je změna jeho dráhy spíše dlouhodobým působením malé síly než jednorázovým použitím tradičních výbušnin, které by asteroid mohly změnit na roj úlomků. Aby bylo možné použít navrhovanou metodu, je nutné včasné zjištění takového potenciálně nebezpečného asteroidu a určení jeho geologických vlastností. Na setkání bylo konstatováno, že jsou zatím známé dráhy a odhadnuté rozměry asi 1500 objektů NEO, z nichž kolem 600 má průměr 1 km a větší (asteroidy této velikosti již mohou způsobit při srážce se Zemí globální kalamitu). Asi šestinu z pozorovaných NEO tvoří binární asteroidy, kdy menší z dvojice je měsícem většího asteroidu. Tato skutečnost může zkomplikovat úsilí změnit jejich dráhu. Pro určování chemického složení asteroidů byl např. navržen velký a lehký koncentrátor slunečního záření, který by mohl soustředit svazek slunečního záření na povrch asteroidu a vypařit materiál na malé plošce jeho povrchu. Ze spektra par by pak bylo možné odvodit chemickou kompozici povrchových hornin.

V souvislosti s objekty NEO zmiňme jednu zajímavost. Dne 3. 9. byl na dráze kolem Země ve vzdálenosti asi dvojnásobku vzdálenosti Země - Měsíce zjištěn objekt, který byl nejprve zaregistrován ve středisku pro malé planetky v Cambridge jako J002E3. Nejprve bylo toto těleso zaregistrováno jako asteroid, ale když se zjistilo, že se pohybuje kolem Země s dobou oběhu 43 dní, bylo z tohoto seznamu vyňato. Vzhledem k typu dráhy a tomu, že odráží na 50% dopadajícího světla, došli specialisté z Laboratoře tryskových pohonů (JPL) organizace NASA k závěru, že se zřejmě jedná o 3. stupeň S-IVB rakety Saturn 5, použité při letu mise Apollo 12 k Měsíci ze 14. 11. 1969. Stupeň po uvedení velitelské a pomocné sekce spojené s lunárním modulem na dráhu k Měsíci byl po průletu kolem Měsíce 18. 11. 1969 naveden na dráhu kolem Slunce. Podle počítačových analýz se jeho dráha příliš nelišila od dráhy Země, i když byla blíže ke Slunci. Když se stupeň dostal do blízkosti Lagrangerova bodu L1 systému Země – Slunce (místo, kde se gravitační působení Země a Slunce vyrovnávají), došlo k jeho zachycení na oběžnou dráhu Země. Podle toho, jak postupným sledováním byly zpřesňovány parametry dráhy tohoto objektu, zpřesňovala se i předpověď jeho pohybu v budoucnosti. První zprávy naznačovaly, že je 20% pravděpodobnost, že objekt dopadne v příštím roce na Měsíc. Pozorování dráhy objektu J002E3 v týdnu do 19. 11. však snížily předpovídanou pravděpodobnost dopadu na Měsíc na pouhé 1%. Analýza dráhy ukázala, že objekt byl zachycen na dráhu kolem Země v dubnu tohoto roku a že v červnu příštího roku opět přejde na heliocentrickou dráhu. Nadto astronomové z Arizonské university proměřili odražená spektra objektu a zjistili, že se shodují se spektry oxidu titaničitého. Toto zjištění znovu potvrzuje, že jde velmi pravděpodobně o stupeň S-IVB, který byl natřen barvou obsahující TiO₂.

Když jsme se již zmínili o letu Apolla 12, poznamenejme, že si čtenáři mohou průběh jeho letu připomenout v článku, který vyšel v L+K 40 (1970) č. 3 – 8 a který je i po 32 letech zajímavý. V této souvislosti je kuriózní, že s prodlužováním doby, která uplynula od posledního letu na Měsíc, se objevují i hlasy tvrdící, že NASA vlastně na Měsíci nikdy nepřistála a že celý let na Měsíc byl trik, podobně jako je možné shlédnout ve filmu “Kozoroh 1”. NASA tyto názory vyvrací na své adrese http://science.nasa.gov/headlines/y2001/ast23feb_2.htm .

Oblast kosmického prostoru mezi Sluncem a Zemí je velice agresivní oblastí. Při masivních koronárních protuberancích, zejména v období maxima sluneční aktivity a v důsledku slunečního větru - nabitých částic slunečního větru vyletujících z povrchu Slunce, dochází v okolí Země ke zvyšování koncentrace těchto částic, zachycených zemským magnetickým polem. Při dopadu mraku nabitých částic do zemské magnetosféry jsou zde vytvářeny vysokoenergetické elektrony, vedoucí k vytváření elektrických nábojů v elektrických systémech družic případně k jejich zkratování. Takové elektrické efekty mohou působit i na elektrická zařízení na zemském povrchu. Např. v roce 1989 sluneční bouře vedla k indukci intenzivních proudů v rozvodné elektrické síti energetického systému Hydro Quebec v Kanadě, neboť některé transformátory vyhořely. Také zemské klimatické jevy jsou vázány na sluneční aktivitu. Měnící se sluneční ultrafialové emise mění tloušťku zemské ozónové vrstvy a tím ovlivňují i proudění vzduchu nad velkými zemskými oblastmi. V období slunečního minima je naopak intenzita slunečního větru slabší a do zemské atmosféry naopak snáze proniká galaktické kosmické záření. V poslední době se tvrdí, že vliv galaktického kosmického záření ovlivňuje formaci oblaků v nízkých vrstvách atmosféry. Vliv Slunce na zemské počasí je tedy komplexní a studium vazeb Země – Slunce tak vytváří novou vědní disciplinu, nazývanou “kosmické počasí”, které bude zřejmě v budoucnosti věnována stále rostoucí pozornost. Více podrobností lze nalézt v článku D. Bakera a kol. s názvem “How to Cope with Space Weather”, který vyšel v Science z 30. 8. 2002.

Jak již bylo uvedeno, koncentrace nabitých částic v zemské magnetosféře má škodlivé účinky jak na družice, tak na některá pozemská zařízení. Pracovníci americké firmy Thethers Unlimited Inc z Lynwoodu ve státě Washington proto přicházejí s nápadem, jak koncentraci nabitých částic v okolí Země snížit. Jde o tzv. systém HiVOLT (High Voltage Orbiting Long Tether), který využívá vlečených družic, spojených vodivým kabelem. Z družice vypuštěné na eliptickou dráhu se sklonem 0o bude vysunut vodivý kabel o délce asi 100 km. Zdroj elektrické energie družice bude nabíjet kabel na vysoké napětí, převyšující potenciál magnetosféry. Jelikož má družice rovníkovou dráhu, bude vodivý kabel protínat kolmo radiační pásy, sledující zemské magnetické siločáry (připomeňme, že vodivý kabel zakončený malou vlečenou družicí na vysoké dráze je napínán kombinací odstředivé a gravitační síly, viz L+K 68 (1992) č. 20, s.1261). Nabité částice v radiačních pásech budou tímto potenciálem vychylovány ze své dráhy buď do atmosféry Země, kde zaniknou nebo do okolního kosmického prostoru. Než však bude možné uvažovat o realizaci tohoto nápadu, bude třeba provést výzkum chování interakce plazmatu v magnetosféře s kabelem o vysokém napětí. Není též zřejmé, zda se kolem kabelu nevytvoří obálka z plazmatu, která bude stínit dosah působnosti vysokého napětí. To bude též ovlivňovat velikost napětí, kterým bude třeba kabel nabíjet.

Dalším využitím vlečených družic je technika kosmického pohonu bez použití pohonných látek. Ještě v letošním roce by se měl uskutečnit experiment ProSEDS (Propulsive Small Expendable Deployer System) na raketě Delta 2. Na oběžné dráze bude z jejího druhého stupně rozvinut kabel o délce 15 km, jehož 5 km dlouhá část bude vodivá a nevodivý zbytek slouží pouze k napínání vodivé části kabelu. Vodivá část kabelu bude připojena k velkoplošné elektrodě. Za letu zemským magnetickým polem se bude do kabelu indukovat proud na úkor pohybové energie stupně (poznamenejme, že kdyby se naopak do kabelu dodával proud, získaný třeba slunečními články, družice při průletu magnetickým polem bude kinetickou energii získávat). Tento proud bude vybíjen do elektricky nabitého plazmatu v okolí stupně prostřednictvím zmíněné plošné elektrody. Podle výsledků experimentu by v budoucnu mohlo být tohoto pohonného systému využito ke změnám dráhy družic bez spotřeby pohonných látek. Experiment ProSEDS je připravován Marshallovým letovým střediskem NASA.

V dubnu 2003 by měla k Měsíci vzlétnout sonda ESA nazvaná SMART-1. Z oběžné dráhy kolem Měsíce by měla detailně zmapovat chemické složení celého jeho povrchu. Takový úkol sice již měla sonda Clementine, ale její rozlišení činilo kolem 100 m a její infračervený spektrometr registroval jen 7 vlnových délek v infračerveném spektru. Infračervený spektrometr sondy SMART-1 by měl mít rozlišení kolem 15 cm a registrovat na 266 vlnových délek v infračerveném spektru. Toto rozlišení by mělo umožnit zjištění lunárních minerálů, vznikajících za různých geologických procesů. Hlavní teorie vzniku Měsíce vychází z toho, že po srážce Země s tělesem velikosti Marsu se do okolí Země dostalo množství úlomků, které se časem shlukly a vytvořily náš Měsíc. Dále je známo, že po svém vzniku došlo k zahřátí Měsíce a k jeho natavení. Jak dlouho tento proces trval však není známo. Pomocí rentgenového spektrometru však bude možné zjistit vzájemný poměr hliníku, železa a hořčíku v povrchových horninách. Podle specialistů z Měsíčního a planetárního institutu v Houstonu se ze zastoupení těchto prvků dá soudit na tepelnou historii Měsíce: bude-li na povrchu více hořčíku než železa, natavení Měsíce bylo slabé. Bude-li zastoupení železa a hořčíku zhruba stejné, proces zahřívání a natavování Měsíce trval delší dobu. Stále otevřenou otázkou je existence vody např. ve formě ledu v polárních oblastech Měsíce. Sonda sice neponese neutronový spektrometr, ale bude studovat na optických vlnových délkách povrch Měsíce pod různými úhly. Tím by se mělo zjistit, jsou-li splněny morfologické podmínky pro udržení vody v měsíčním terénu.

Sonda k Venuši, nazývaná Venus Express, byla původně zrušena pro finanční omezení. Pro protesty vědců však nakonec ESA nechala udělat nové posouzení projektu, které ukázalo, že by byl možný. O osudu projektu bude tedy ještě jednáno na podzim tr.

Koncem července byly ukončeny přejímací mechanické testy letového modelu sondy Rosetta a během podzimu bude odeslán do Kosmického střediska v Guyaně k přípravám ke startu raketou Ariane 5 v lednu 2003. Sonda by se měla nacházet na heliocentrické dráze celkem 11 let. Jejím hlavním úkolem je setkání a měření vlastností jádra komety 46P Wirtanen, která přilétá ke Slunci každých 5,5 roku. K tomu nese sonda i přistávací modul, který by měl na povrch jádra komety dosednout a na místě studovat jeho strukturu a složení. Let sondy potrvá tak dlouho, neboť sonda bude manévrovat tak, aby se dostala na dráhu komety v roce 2011, kdy se kometa bude opět přibližovat ke Slunci a bude sledovat kometu z povzdálí. V dubnu 2012 by se měla sonda ke kometě přiblížit a sledovat ji po 17 měsíců až do nejbližšího přiblížení ke slunci v září 2013. V průběhu manévrování k dosažení dráhy komety budou delší období průletů po heliocentrických drahách, kdy bude sonda v klidu. Vzhledem k tomu, že musí vysílat data na velké vzdálenosti, bude sonda vybavena přesným navigačním systémem jak pro správné nasměrování antény, tak pro manévrování v blízkosti komety. Elektrická energie bude zajišťována panely se slunečními články, kombinované s akumulátory. Jelikož se sonda bude nacházet ve vzdálenostech až rovných pětinásobku vzdálenosti Slunce – Země, je vybavena speciálními slunečními články využívajícími i nízkou intenzitu slunečního záření. Vnitřní teplota sondy v těchto vzdálených oblastech její trajektorie je zajištěna tepelnou izolací, černým nátěrem a elektrickými ohřívači.

Podrobnosti o konstrukci sondy Rosetta a o cílech její mise lze také nalézt v článku J. Tomana na http://www.mus.cz/~ales/sondy/ostatni/rosetta/index.htm.

Komunikaci se sondou bude zajišťovat nová sledovací stanice ESA v australském Perthu s anténou o průměru 32 m a sledovací stanice ve Španělsku s 15 m anténou. Řízení sondy bude novinkou i pro Evropské středisko řízení kosmických operací v Darmstadtu. Sonda sice bude autonomní (má být schopná samostatně sledovat i asteroidy, které za letu potká), ale nejvíce práce bude při blízkém manévrování sondy v okolí jádra komety. Pak bude nutné před každým manévrem provádět počítačové simulace, které předpoví důsledky každého manévru.

Koncem července byla ve speciální vysoce čisté komoře na Open University v Milton Keynes v Anglii zahájena montáž britského přistávacího modulu Beagle 2. Montáž ve sterilní komoře je nutná proto, že jedním z cílů přistávacího modulu je hledání života na Marsu. Proto nesmí dojít ke kontaminaci modulu pozemskými mikroorganismy. Při vývoji modulu museli konstruktéři vynaložit značné úsilí, aby vtěsnali své přístroje do omezeného objemu (průměr modulu je 95 cm a hmotnost 65 kg). Hlavní přístroj, analyzátor plynů GAP (Gas Analysis Package), bude zahřívat vzorky hornin a analyzovat uvolňované plyny pomocí miniaturního hmotového spektrometru. Toto zařízení včetně vyhodnocovací elektroniky má v komerčním provedení objem krychlového metru, ale konstruktéři jej umístili do objemu krychlového decimetru. Dále bude GAP analyzovat i marsovskou atmosféru s cílem hledat stopy případného současného mikrobiálního života. Modul by měl získávat podpovrchové vzorky speciální vrtnou soupravou umístěnou na manipulátoru.

Konstrukce modulu by měla být dokončena do 6 měsíců a odeslána organizaci ESA k integraci se sondou Mars Express. Integrace bude provedena u výrobce sondy společnosti Matra Marconi Space V Toulouse. S vypuštěním sondy s přistávacím modulem se počítá v červnu 2003 pomocí ruské rakety Sojuz-Fregat neboť je levnější než rakety Ariane 4 nebo 5, optimalizované pro vypouštění geostacionárních komerčních družic. Po příletu k Marsu zůstane Mars Express na polární dráze, odkud bude sledovat povrch Marsu stereoskopickou kamerou. Vodu ve formě ledu v hloubkách i několik km pod povrchem by měl zjistit radar. Dále sonda ponese spektrometr pro geologické mapování povrchu Marsu a atmosférické čidlo pro sledování meteorologie Marsu. Než bude sonda navedena na dráhu kolem Marsu, bude oddělen přistávací modul Beagle 2. Během přistávacího manévru bude modul zbržděn nejprve aerodynamickým krytem a potom pomocí padáků. Při závěrečné přistávací fázi budou nafouknuty plastikové amortizátory a modul by tak měl měkce dopadnout do oblasti Isidis Planitia. Na povrchu Marsu by měl pracovat 180 dní. Získaná data budou přenášena na Zemi prostřednictvím orbitální sondy.

Další podrobnosti o vědeckých programech organizace ESA lze nalézt na internetové adrese http://sci.esa.int v rubrice Kosmické mise ESA.

Sonda Stardust při svém letu kolem Slunce pokračuje ve své misi sběru kosmického prachu (L+K 76 (2000) č. 10, s. 649). V pondělí 5. 8. začala s druhou fází sběru mezihvězdného prachu, který vniká do naší sluneční soustavy z naší galaxie, Mléčné dráhy. Mezihvězdný prach je tvořen malými částicemi anorganických případně organických látek komplexního složení. Předpokládá se, že by mohl zprostředkovávat v dávné minulosti transport uhlíku a organických látek na mladou Zemi a tak přispět i ke vzniku života na naší planetě. Mezihvězdný prach se tak svým složením liší od částic slunečního větru, což jsou v podstatě izolované atomy či nabité ionty. Sonda Stardust je pro sběr mezihvězdného prachu vybavena kolektorem ve tvaru připomínajícím tenisovou raketu, který se vysunuje z těla sondy. Kolektor je rozdělen na řadu buněk, vyplněných tzv. aerogelem, vysoce pórovitým křemenem. Prachová zrnka se zachytí v aerogelu a nalézají se na konci vstupního kanálku, podle kterého pak lze mikroskopem zjistit, ze které strany zrnko do kolektoru vniklo. V současné době sbírá sonda tzv. mladý mezihvězdný prach, který byl vyprodukován současnou generací vzniklých hvězd. Až se sonda přiblíží v roce 2004 ke kometě Wild 2, kolektor bude otočen o 180o a sonda se pokusí sebrat prach, který se v kometě zachytil před miliardami let. V roce 2006 se sonda přiblíží k Zemi a pouzdro obsahující kolektor přistane. Tak bude možné zjistit chemické složení “mladého” a “starého” mezihvězdného prachu.

Sonda pro kometární průzkum CONTOUR (Comet Nucleus Tour) organizace NASA byla vypuštěna dne 3. července. Úkolem sondy měl být fotografický průzkum jader komety 2P/Encke a komety 73P/Schwassmann-Wachmann 3. Sonda se po úspěšném vypuštění dostala na protáhlou eliptickou dráhu kolem Země o výšce 183 – 108 498 km a sklonu 30,2° . Tato dráha přivedla sondu zpět k Zemi dne 15. 8., kdy se k Zemi měla přiblížit na nejmenší vzdálenost 225 km nad Indickým oceánem. V tom okamžiku se měl zažehnout motor sondy ATK Star 30 na TPL a přírůstkem rychlosti o 1920 m/s převést sondu na dráhu kolem Slunce ve vzdálenosti 0,8 – 1,35 AU v rovině ekliptiky. V okamžiku zážehu motoru byla sonda příliš nízko, takže sledovací antény systému DSN nemohly sondu sledovat v okamžiku motorického manévru. Asi za 46 min po plánovaném okamžiku zážehu očekával tým, řídící operace sondy na Universitě J. Hopkinse, že dojde k navázání kontaktu se sondou. Signál od sondy však nepřicházel. Ihned se tedy začalo s akcemi, jak se sondou navázat kontakt. Začaly se sledovat nominální trajektorie, na kterých by se měla sonda nalézat, kdyby se motorický manévr úspěšně uskutečnil. Nakonec NASA dne 16. 8. oznámila, že se pomocí optického teleskopu, používaného v programu Spacewatch pro detekci asteroidů, podařilo zjistit na dráze, blízké předpokládané dráze sondy, dva objekty vzdálené od sebe asi 250 km. Oba objekty se nacházely ve vzdálenosti asi 400 000 km od Země na odletové dráze. Později byl na této dráze zjištěn ještě třetí objekt. Až do 23. 8. se řídící středisko na Universitě J. Hopkinse snažilo navázat se sondou spojení. Potom byly činěny pokusy vysílat povelové sekvence pro rekonfiguraci sondy pro aktivní komunikaci. Dne 26. 8. však bylo jasné, že je sonda zřejmě ztracena a tak generální ředitel NASA S. O´Keefe ustanovil vyšetřovací komisi pro zjištění pravděpodobných příčin destrukce sondy. Vyšetřovací komisi vede hlavní inženýr NASA T. M. Bradley Jr., který má v organizaci NASA provádět nezávislou technickou oponenturu jejích programů a projektů. Vyšetřovací komise by měla zejména posoudit, zda bylo vhodné, že nebyla telemetrie sondy sledována při kritickém motorickém manévru. I když síť DSN nemohla sledovat sondu, ukázalo se, že její motorický manévr byl sledován několika zařízeními USAF (jak pozemními, tak družicovými). Asi dva týdny před manévrem totiž informovalo řídící středisko americké vojenské organizace o plánovaném motorickém manévru, aby se předešlo nějakému nedorozumění. Podle těchto zdrojů se jevila práce motoru ATK Star 30 normální asi až do 2 – 3 s před plánovaným skončením jeho zážehu. V tom okamžiku byl zaregistrován “záblesk” (v infračervené oblasti spektra), asi 10× intenzivnější ve srovnání s intenzitou infračerveného spektra záření nominálně pracujícího motoru. Sonda či její zbytky se však i po takto ukončeném manévru dostaly přibližně na odletovou dráhu od Země, blízkou předpokládané. To potvrdila i optická pozorování, kdy na téměř správné odletové dráze, byly nalezeny tři úlomky sondy. Podle předběžných úvah se zdá, že pozorovanou explozi mohlo způsobit buď prasknutí motoru STAR, nebo došlo k výbuchu nádrže s hydrazinem pro manévrovací motory sondy. Při tepelném návrhu konstrukce sondy se však počítalo s tím, že by mohlo dojít k zahřátí konstrukce v důsledku funkce motoru STAR, ale v žádné její části nestoupne teplota o více než o 20°C. Lze tedy výbuch hydrazinu vyloučit a tak vše nasvědčuje tomu, že k explozi došlo v motoru STAR. Motor STAR-30BP je velmi spolehlivý a z 86 misí měl jen dvě poruchy. Dále je zajímavé, že k havárii došlo až ke konci jeho činnosti. Taková závada nastala v minulosti již u několika misí, např. při letu sondy Surveyor 4 v červenci 1967, kdy při pokusu o měkké přistání na Měsíci byl se sondou ztracen kontakt asi 2 s před skončením funkce brzdícího motoru STAR-37. Předpokládá se, že před skončením funkce během dohořívání TPL může dojít k tomu, že se odlomí zbytek pohonné látky, který měl být přilepen ke stěně spalovací komory až do jejího vyhoření a na okamžik ucpe výtokovou trysku. Tím dojde k momentálnímu ucpání trysky s explozivním nárůstem tlaku ve spalovací komoře. Taková situace by přirozeně neměla nastat (proto se kvalita spojení pohonné látky se stěnou komory motoru zkoumá rentgenovým zářením). Vyšetřovací komise by se tedy při objasňování havárie sondy měla pokusit odpovědět na tyto i další otázky. Podle USAF bude mít komise k dispozici i data o chodu motoru STAR, získaná vojenskými prostředky. Podle mluvčího USAF však nebude sděleno, jakým způsobem byla tato data získána.

Závěry vyšetřovací komise mohou ovlivnit i financování sondy New Horizons k Plutu, kterou by v případě schválení kongresem USA měla konstruovat opět Laboratoř aplikované fyziky na Universitě J. Hopkinse. Pokud by totiž ze závěrů vyšetřovací komise vyplynulo, že na Universitě J. Hopkinse byly nedostatky v řízení projektu Contour, není vyloučeno, že by NASA pověřila konstrukcí sondy k Plutu Laboratoř tryskových pohonů JPL v Pasadeně.

V každém případě zničení sondy za 159 mil. USD je spíše citelnou ztrátou pro kometární výzkum než ztrátou finanční. I kdyby se totiž rozhodlo o realizaci náhradní sondy, nebude nová sonda k dispozici dříve než za řadu let.

Dne 10. 9. vybrala organizace NASA společnost TRW, aby do roku 2010 vyrobila za 824,8 mil. USD nástupce Hubbleova kosmického teleskopu HST teleskop nové generace NGST (New Generation Space Telescope). Podle zprávy NASA 02-171 se bude tento teleskop nazývat Kosmický teleskop Jamese Webba. J. Webb byl druhým generálním ředitelem organizace NASA v období 1961 - 1968, kdy probíhaly práce na přípravách pilotovaného výzkumu Měsíce v rámci programu Apollo a zasloužil se i o realizaci dalších meziplanetárních výzkumů pomocí sond. Teleskop NGST bude vybaven primárním zrcadlem, které bude během startu složené a až na oběžné dráze bude rozloženo do průměru 6 m. Dalekohled pak bude přesunut do tzv. druhého Lagrangerova bodu L2 systému Slunce – Země ve vzdálenosti asi 1,5 mil. km od Země. Výhodou této dráhy kolem Slunce, kde se teleskop bude pohybovat v okolí bodu L2 je skutečnost, že se mezi teleskopem a Sluncem bude stále nacházet Země. Teleskop tedy bude snazší odstínit od tepelného záření jak Slunce, tak Země pomocí štítu umístěného jen na jedné straně teleskopu. NGST tak bude moci provádět pozorování v oblastech blízkého a středního infračerveného spektra, neboť bude snazší ochlazovat jeho čidla, a tak zvýšit jejich citlivost. Poznamenejme, že tohoto výhodného místa využívá již sonda MAP proměřující anisotropii mikrovlnného záření (L+K 78 (2002) č. 2, s. 108). Cílem mise nového teleskopu je zkoumání procesů, které vedly k vytváření galaxií po rychlé expanzi a ochlazení Vesmíru několik stovek milionů let po Velkém Třesku, k formaci planet kolem mladých hvězd a ke studiu superhmotných černých děr v jiných galaxiích. Detailnější informace o NGST Jamese Webba lze nalézt na internetové adrese http://www.ngst.nasa.gov/.

Pro dokonalé rozlišení bude NGST patrně osazen detektory, které budou mít rozlišení řádově 10⁹ obrazových elementů, tj. asi 1000× více než současné astronomické detektory. To si vyžádát přenosové rychlosti dat až 100 Gbit/s. Současné přenosové systémy zabezpečují rychlosti asi 100× nižší. Aby bylo možné zvýšit tuto přenosovou rychlost, je tudíž třeba zvýšit přenosovou frekvenci elektromagnetického záření. Zemská atmosféra pohlcuje rádiové frekvence nad 300 GHz, ale propouští blízké infračervené záření. Bylo by tedy možné používat v budoucnosti pro přenos dat lasery pracující v blízké infračervené oblasti spektra, např. na vlnové délce 1 µm. I když tuto vlnovou délku pohlcují oblaka v zemské atmosféře, bylo by možné vytvořit optické přijímací stanice v horském terénu, kde v některých oblastech je bezmračná obloha po 350 dní v roce. Úzký laserový svazek by mohl přijímat optický teleskop se zrcadlem o průměru 10 m. Další výhoda úzkého svazku laseru znamená i úsporu z družice vysílané energie. Experimentální přenos dat pomocí laseru mezi družicemi Artemis a SPOT-4 vyzkoušela v loňském roce ESA. NASA také uvažuje o laserových komunikacích, dokonce i v případě spojení se sondami, obíhajícími planetu Mars, tj. na vzdálenost až 400 mil. km.

Počítačové simulace vývoje Vesmíru prováděné v posledních letech naznačovaly, že během prvních několika miliard let po Velkém třesku asi jen 20% veškeré hmoty Vesmíru se shluklo působením gravitačních sil do galaxií a skupin galaxií. Zbytek normální hmoty i skryté nezářivé hmoty vytvářel třírozměrnou síť “vláken” spojujících galaxie. Teorie předpovídá, že do okolí vláken skryté nezářivé hmoty je lokalizován horký plyn, a protože se jeho teplota pohybuje v rozsahu od 300 000°C do 5×10⁶ °C, září částečně v ultrafialové oblasti spektra a v rentgenové oblasti, a tak může být registrován rentgenovou observatoří Chandra (NASA News 02-145).

Kombinovaná dlouhodobá pozorování pulsaru v Krabí mlhovině pomocí Hubbleova kosmického teleskopu HST a rentgenové observatoře Chandra ukazují expandující rotující prstencové útvary kolem rotující neutronové hvězdy (pulsaru), zářící jak ve viditelné, tak v rentgenové oblasti spektra. Dalším zajímavým pozorovaným útvarem je turbulentní lokalizovaný svazek částic tryskající kolmo na rovinu prstencových útvarů. Detaily pozorování jsou popsány ve studii, vycházející v časopise The Astrophysical Journal Letters z 20. 9. 2002, jejímiž autory jsou J. Hester, K. Mori a D. Burrows (další podrobnosti o aktuálních pozorováních observatoře Chandra lze též nalézt na internetové adrese http://chandra.harvard.edu ).

Studium gama záření budoucími rentgenovými teleskopy by mělo přinést další informace o tom, jak se v počáteční fázi tvorby našeho Vesmíru vytvářela jeho struktura. Jedním takovým rentgenovým teleskopem by měl být velkoplošný rentgenový kosmický teleskop GLAST (Gamma ray Large Area Space Teleskope), který v rámci kontraktu NASA staví společnost Spectrum Astro. Teleskop by měl být připraven ke startu v září 2006. Na jeho realizaci se dále podílí Francie, Německo, Itálie, Japonsko a Švédsko. V průběhu jeho pětileté mise by teleskop GLAST měl ještě studovat černé díry, magnetické pulsary, záblesky gama záření (GRB) a další vesmírné rentgenové zdroje.

(lek)

Při přípravě těchto Zajímavostí byly ještě použity další informace z internetových bulletinů:

www.spacefligthnow.com , www.spacedaily.com , www.space.com (červenec – září 2002).

Informaci o dosažené výšce při prvním letu A-4/V-2 dne 3. 10. 1942 laskavě zjistil J. Komprda (http://jirzy.webzdarma.cz/index.html).

Publikováno v Letectví a kosmonautika 78 (2002) č. 22, s. 1492 - 1497; č. 23, s. 1560 – 1564.