STS-94 MSL-1

REPARÁT NA VÝBORNOU

Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Bezprostředně po přistání raketoplánu Columbia 9. dubna 1997 po čtyřdenním letu STS-83, zkráceném v důsledku závady na jedné z palivových baterií (viz. L+K 73, 1997, č. 10, s. 648-649), rozhodlo vedení NASA, že let materiálové laboratoře MSL-1 (Microgravity Science Laboratory) bude v nejbližší době opakován.

Toto rozhodnutí mohli odpovědní činitelé NASA udělat s lehkým srdcem, protože stejně bylo nutno zásadním způsobem předělat časový harmonogram letů raketoplánů na nejbližší období. Vzhledem k více než osmiměsíčnímu skluzu ve výrobě ruských dílů pro chystanou stálou mezinárodní kosmickou stanici Alpha totiž bylo nutno odložit i první montážní lety raketoplánů až na jaro roku 1998.

Let, který v prvních úvahách nesl označení STS-83R, dostal oficiální požehnání a s ním i definitivní číslo STS-94 a stejnou osádku jako předchozí 25. dubna 1997. Protože nebylo zapotřebí v nákladovém prostoru raketoplánu Columbia nic měnit s výjimkou vadné palivové baterie č. 2 (ta byla vymontována z trupu a odeslána výrobci k důkladnému prozkoumání již 14. dubna; vymontována a vyměněna byla také baterie č. 1, která dosáhla provozního limitu 2500 hodin), mohly přípravy v hale č.1 probíhat velmi rychle. Operativně bylo také rozhodnuto použít pro reprízu letu MSL-1 motorů SRB výr. č. BI-88, sestavovaných v budově VAB pro let STS-85.

Technici odpojili od přetlakového modulu Spacelab, hostícího materiálovou laboratoř, přístupový tunel, aby mohli provést údržbu přístrojů a postupnou výměnu vzorků. Paralelně probíhala výměna motorů SSME za nové s výrobními čísly 2037, 2034 a 2033, dokončená 10. května, i údržba modulů OMS a RCS. Přitom technici zjistili na přídi raketoplánu v okolí předního modulu manévrovacích motorků poměrně značné poškození dlaždic tepelné ochrany, které bylo nutno vyměnit.

I tak práce pokračovaly rychle, přes nutnou výměnu dalších drobností, takže již 30. a 31. května mohli technici vrátit přechodový tunel mezi kabinou raketoplánu a Spacelabem na svoje místo a připravit družicový stupeň k převozu do VAB; kde již na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-1 čekaly oba motory SRB i s odhazovací nádrží ET-86.

Převoz se uskutečnil kolem poledne místního času 4. června. Ve VAB ještě pokračovala výměna podezřelých dlaždic na přídi (vyměněno jich bylo kolem 30) a 6. června byl raketoplán připojen ke zbývajícím částem sestavy. Po nezbytných zkouškách pak 11. června vyrazil na pásovém dopravníku na rampu 39A.

Vzhledem k tomu, že konfigurace raketoplánu byla stejná jako při předchozím Ietu, neuskutečnilo se tentokrát simulované odpočítávání TCDT; technici pouze 13. června prověřili funkčnost hlavního pohonného systému SSME. Ve čtvrtek 19. června se sešla komise FRR, která potvrdila připravenost raketoplánu Columbia k letu a stanovila datum startu na 1. července 1997 na 14.37 místního letního času (EDT, tj. 18.37 UT). Vlastní odpočítávání ke startu bylo zahájeno v sobotu 28. června v 15.00 EDT (19.00 UT). Vše probíhalo dobře až na počasí; meteorologové USAF předpovídali na den plánovaného startu 90% šance na špatné počasí, zejména v odpoledních hodinách, kdy na Floridě hrozily místní bouřky. Vedení startovních příprav proto v pondělí 30. června rozhodlo přesunout termín startu o 47 minut na 13.50 EDT (17.50 UT), aby se bouřkám vyhnulo. Tento posun se vyplatil.

V úterý 1. července 1997 osádka, kterou tvořili velitel pplk. USAF James D. Halsell (STS-65 v červenci 1994, STS-74 v listopadu 1995 a jako ostatní i STS-83 v dubnu 1997), pilot korv. kpt. USN Susan L. Stillová (STS-83), velitelka užitečného zatížení dr. Janice Vossová (STS-57 v červnu 1993, STS-63 v únoru 1995 a STS-83), letoví specialisté dr. Michael L. Gernhardt (STS-69 v září 1995 a STS-83) a dr. Donald A. Thomas (STS-65 v červenci 1994, STS-70 v červenci 1995 a STS-83) a vědci (specialisté pro užitečné zatížení dr. Roger K. Crouch (STS-83) a dr. Gregory T. Linteris (STS-83), nastoupila na palubu raketoplánu okolo 11.00 EDT. Vše běželo jako na drátkách - i přes krátkou přepršku kolem 12.15 EDT - až do přerušení v T -9 min ve 13.31 EDT. Ředitele startu Jima Harringtona v té době poněkud znepokojoval vývoj počasí na jihozápad od kosmodromu, který by mohl znepříjemnit případné nouzové přistání na Floridě po manévru RTLS. Rozhodl proto plánované desetiminutové přerušení odpočítávání prodloužit a vyslal do této oblasti astronauta Boba Cabanu na letadle STA, aby se na vlastní oči přesvědčil o meteorologické situaci. Ta naštěstí nebyla tak zlá, jak to vypadalo. Ve 13.52.07 EDT všechny týmy daly řediteli své "ano" a ve 13.53.00 EDT se odpočítávání znovu rozběhlo.

V 18.01.53,428 UT se rozeběhl první z motorů SSME následovaný v pravidelných odstupech 130 milisekund dalšími dvěma a v 18.01.59,993 UT prolétl elektrický impuls zážehovými složemi motorů SRB. Kolos o hmotnosti 2 051 532 kg se pomalu začal zvedat z rampy a v 18.02.00,063 UT se rozpojil kontrolní elektrický kontakt. Mise STS-94 začala.

Průběh startu byl hladký. V T +123,443 s byly odhozeny motory SRB. Signál k vypojení hlavních motorů (MECO) přišel v T +508,7 s, následovaný o 10 sekund později odhozením nádrže ET. Raketoplán pokračoval v letu setrvačností do apogea dráhy, kde manévrem OMS-2 v T +43 min přešel na pracovní dráhu ve výši 300-304 km, s dobou oběhu 90,56 min a se sklonem 28,47° k rovníku. Po nezbytných kontrolách dostala osádka souhlas s operacemi na oběžné dráze a přibližně půl druhé hodiny po startu otevřela nákladový prostor.

Pak se astronauti rozdělili do dvou týmů. "Červení" - Halsell, Stillová, Thomas a Linteris - se přichystali ke spánku, zatímco "modří" - Vossová, Gernhardt a Crouch - se pustili do oživování laboratoře MSL-1 v prostorách Spacelabu. Jediný problém, který zatím osádku potkal, byly tři nevysvětlitelné poplachy při vypojování hydraulického čerpadla APU č. 3, nad nimiž však řídicí středisko v Houstonu mávlo rukou.

Na palubě raketoplánu zavládl čilý pracovní ruch. Astronauti pracovali ve dvanáctihodinových směnách, se střídáním kolem poledne houstonského letního času (CDT, tj. 17.00 UT), kdy přebírala štafetu experimentů modrá směna a kolem půlnoci, kdy šel do práce červený tým. Celkem prováděli devatenáct různých hlavních experimentů na šesti zařízeních. Šlo, především o velkou izotermální pec LIF, vyvinutou v Japonsku pro STS-47 a STS-65 (NASDA), prototyp zařízení EXPRESS na zpracování vzorků pro chystanou kosmickou stanici, pec pro bezkelímkové zpracování vzorků TEMPUS a zařízení pro pokusy s kapalinami CSLM, kontejner pro sledování hoření kapek v beztíži DCE a další schránka pro sledování hoření pevných látek CM-1. Dodatečné materiálové pokusy také probíhaly na obytné palubě v hermeticky uzavřeném manipulačním boxu MGBX.

Let probíhal hladce s minimálními vyrušeními. Určité oživení způsobilo 5. července dvojnásobné přiblížení raketoplánu ke stanici Mir na vzdálenost pouhých 270 km, které velitel Halsell využil k rozhovoru s Mikem Foalem na palubě ruské stanice prostřednictvím radioamatérských vysílaček.

V neděli 6. července si vybrali svoje půldenní volno Thomas a Linteris. Tyto půldenní "dovolené" se staly standardem při dlouhodobých letech raketoplánů, protože se ukázalo, že pomáhají astronautům udržet si vysokou produktivitu práce po celý dvoutýdenní let.

V průběhu letu se samozřejmě nezapomínalo ani na styk s veřejností, ať už šlo o studenty středních škol, či novináře, nebo vystoupení na celostátních televizních kanálech.

V úterý 8. července opět navázali astronauti spojení s Mirem, tentokrát prostřednictvím pozemních středisek, protože obě tělesa se nepřiblížila blíže než na 2500 km. Foale byl přes stále se hromadící problémy na palubě Miru v dobré náladě, ale přece jen si postěžoval: "Co mě nejvíce vadí, je že jsem ještě neviděl ani jeden snímek z Marsu. Ani jeden z nás tady tu možnost neměl, na rozdíl od vás, jak předpokládám."

Astrofyzik Foale měl na mysli čerstvé snímky ze sondy Mars Pathfinder, která úspěšně přistála na povrchu Rudé planety na americký státní svátek - Den nezávislosti.

S potěšením - ale taky s trochou lítosti - poslouchal nadšené líčení Gernhardta, který popisoval "děsivě krásné" snímky, které jim poslali z řídicího střediska v Houstonu. Foale svým kolegům na oplátku sdělil, že konečně měl - díky přibyvší nákladní lodi Progress-M 35 - dnes poprvé po dvou týdnech šálek čaje. Přišel totiž po srážce předchozího Progressu se stanicí o všechny svoje soukromé zásoby i o většinu oblečení a hygienických potřeb, protože byl ubytován v modulu Spektr.

"Když jsme otevřeli průlez do nákladní lodi," dodal, "tak z ní na nás zavanul nádherně čerstvý vzduch. Voněl po jablkách. Ale zatím jsme při vykládání nákladu na žádné ovoce nenarazili. Ale. stejně nám to připadalo jako vánoční nadílka. Největší radost jsem měl z videopřehrávače; abych se mohl občas rozptýlit koukáním na nějaký ten film. A vůbec. Víte co? Když jste už tady nahoře, zaskočte k nám na návštěvu. Máme čaj, máme kávu, taky čokoládu, cukroví. Skutečně tu na kosmické stanici Mir máme všechno, co si můžete přát, až na jednu věc. ale o tom se nebudu šířit," dodal a zasmál se.

"Co se dá dělat," přistoupil na hru Halsell. "Budu se snažit číst mezi řádky."

Přestože let probíhal v podstatě hladce, drobné závady se přece objevily. Jedenáctý den letu začala zlobit televizní kamera, kterou vědci ze země pozorovali průběh pokusů na zařízení TEMPUS. Vossová a Gernhardt měli problémy s odšroubováním krycího panelu, aby se mohli dostat k elektronice. Nakonec to dokončila až druhá směna, když Stillová na pokyn ze Země nejprve uvolnila vzdorující šrouby několika přesně mířenými ranami kladivem.

Nejzajímavějšími pokusy pro osádky byly experimenty s hořením ve stavu beztíže, kde mohli přímo pozorovat a kamerami snímat jejich průběh.

Třináctý den letu (13. července) začali astronauti poněkud posouvat začátky svých směn tak, aby piloti byli dobře odpočatí před přistáním, plánovaným na 17. července na ranní hodiny.

Toho dne v 17.27 CDT (22.27 UT) byl zlomen další rekord: na palubu poslali vědci již 25 838. povel pro vědecké vybavení, čímž byl překonán dosavadní rekord z roku 1994.

Tisková konference s novináři shromážděnými v JSC v úterý 15. července již předznamenávala konec letu. Halsell při ní poděkoval všem pracovníkům řídicích středisek v Houstonu a v Huntsville za jejich podporu, která umožnila tak vědecky úspěšný let.

Poslední plný den letu - 16. července - byl jako obvykle věnován kontrole systémů raketoplánu, ukončování experimentů a balení. Vše bylo připraveno k návratu a meteorologové předpovídali na mysu Canaveral dobré počasí. Vadit mohla při prvním ze dvou možných termínů v 06.47 EDT jen ranní přízemní mlha.

Dveře průlezu do Spacelabu se naposledy uzavřely ve 22.47 CDT (17. července, 03.47 UT). Vlastní přípravy k přistání zahájili piloti 17. července kolem 01.00 CDT (06.00 UT). O hodinu později osádka uzavřela dveře nákladového prostoru a kolem 03.45 CDT (08.45 UT) se všichni astronauti usadili do svých křesel, připoutali se a vyčkávali rozhodnutí řídicího střediska o brzdicím manévru. Krátce před půl pátou přišel souhlas s přistáním na KSC při první příležitosti. V 04.44 CDT (09.44 UT) byly zažehnuty motory OMS a raketoplán začal sestupovat k Zemi. Po standardním průletu atmosférou se dotkl hlavním podvozkem dráhy 33 letiště SLF 17. července 1997 v 06.46.34 EDT (10.46.34 UT) po letu trvajícím 15 dní 16 h 44 min 34 s. Příd'ové kolo dosedlo o 10 sekund později a raketoplán Columbia se zastavil v 10.47.29 UT.

Krátce po poledni už byl družicový stupeň v hale č. 2 budovy OPF, aby se tady podrobil přípravám na další vědecký let STS-87, plánovaný na listopad t.r.