STS-85/CRISTA-SPAS

KOMETA A ATMOSFÉRA

Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Raketoplán Discovery se vrátil z předcházející vysoce úspěšné mise STS-82 k Hubbleovu kosmickému dalekohledu 21. února 1997. Okamžitě po přistání byl dopraven do haly č. 2 budovy OPF, kde proběhlo obvyklé vyložení nákladu a odstrojení, včetně demontáže modulů trysek RCS. Okamžitě se také rozběhly vlastní přípravy k letu STS-85, který se podle tehdejšího harmonogramu měl uskutečnit za pět měsíců, s předpokládaným datem startu 17. července 1997. Koncem března byly také demontovány motory SSME a v průběhu dubna je nahradily nové, s výrobními čísly 2041, 2039 a 2042.

Protože však nejstarší raketoplán americké flotily - Columbia - se v dubnu vrátil předčasně z letu STS-83 pro závadu na palivové baterii a protože bylo rozhodnuto tuto expedici urychleně zopakovat, byl termín startu Discovery posunut až na 7. srpna, aby bylo možno použít startovacích motorů SRB původně určených pro expedici STS-85 k náhradnímu letu STS-94.

A tak se teprve počátkem června započalo v budově VAB na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-3 se sestavováním pomocných startovacích motorů SRB (soubor BI-089, motory 360T057A a B), k nimž byla později připojena odhazovací nádrž ET-87. Po dokončení jejich montáže a ukončení příprav družicového stupně byl Discovery převezen do VAB dne 7. července 1997 a hned následujícího dne spojen se zbytkem sestavy. O tři dny později, 11. července, technici úspěšně dokončili prověrky propojení všech částí a 14. července odjela celá sestava na rampu 39A, kde již na obslužné věži očekávala raketoplán německá autonomní družice CRISTA-SPAS, aby byla hned následujícího dne uložena do nákladového prostoru.

Obvyklé zkušební odpočítávání TCDT proběhlo ve dnech 22.-23. července zcela hladce. Zúčastnila se ho celá osádka, kterou tvořili velitel pplk. USAF Curtis L. Brown (STS-47 v září 1992, STS-66 v listopadu 1994 a STS-77 v květnu 1996), pilot freg. kpt. USN Kent V. Rominger (STS-73 v říjnu 1995 a STS-80 v listopadu 1986), velitelka užitečného zařízení a letová specialistka č.1 (MS-1 ) dr. N. Jan Davisová (STS-47 v září 1992 a STS-60 v únoru 1994), MS-2 a současně palubní inženýr korv. kpt. USN Robert L. Curbeam Jr., MS-3 dr. Stephen K. Robinson (oba nováčci) a kanadský astronaut islandského původu Bjarni V. Tryggvason (také nováček) ve funkci specialisty pro užitečné zatížení (PS-1 ).

Na základě výsledků TCDT potvrdila komise FRR (Flight Readiness Review) na svém zasedání 24. července definitivní termín startu - 8. srpna 1997 v 10.41 místního letního času (EDT). Startovní okno mělo trvání 99 minut s tím, že bylo na dvě minuty přerušeno mezi 10.53 a 10.55 EDT, protože v té době by mohlo dojít k nepřiměřenému přiblížení k transportní lodi Sojuz-TM, přelétávající nad Floridou.

Ostré odpočítávání začalo 4. srpna v 15.00 EDT (19.00 UT) a běželo hladce bez výrazných problémů. Také meteorologové byli dosti optimističtí: slibovali šedesátiprocentní šanci, že počasí bude startu přát, přestože se od Mexického zálivu na Floridu blížila studená fronta, hrozící nízkou oblačností s možností přeháněk.

V úterý 5. srpna osádka opět přilétla na Cape Canaveral, aby se zúčastnila závěrečných příprav. Oba piloti si vyzkoušeli na cvičném Gulfstreamu přistání na letišti SLF. Na rampě mezitím technici plnili nádrže kapalného kyslíku a vodíku pro palivové články v nákladovém prostoru raketoplánu. Po poslední prověrce družice SPAS byly také definitivně uzavřeny dveře nákladového prostoru.

Plnění nádrží ET kyslíkem a vodíkem bylo zdrženo přibližně o hodinu, aby mohl být prověřen regulátor tlaku dusíku v pneumatickém systému SSME, který slouží k pročištění palivových potrubí, než do nich bude napuštěn kapalný vodík. Vzhledem k tomu, že v odpočítávání jsou pro tyto nepředvídané okolnosti vloženy plánované přestávky, nemělo toto zdržení vliv na stanovenou hodinu startu. Tak se stalo, že zatímco hodiny odpočtu ke startu se na 120 min zastavily na hodnotě T -3 hodiny v 05.21 EDT 7. srpna, plnění ET pokračovalo až do 05.53 EDT. V té časné ranní době již byla celá osádka vzhůru a ve svém dočasném obydlí v budově O&CB (Operations and Checkout Building) se připravovala na start. Po snídani ji meteorologové seznámili s nejčerstvější předpovědí počasí a pak se za asistence techniků oblékla do lehkých svítivě oranžověčervených skafandrů. V 07.23 EDT, s tříminutovým předstihem proti harmonogramu, odjela na rampu, kde mezitím technici provedli poslední vizuální kontrolu raketoplánu z vnějšku.

Jako první vstoupil na palubu raketoplánu jeho velitel Brown v 07.45 EDT, následován palubním inženýrem Robinsonem a pilotem Romingerem, kteří se usadili na letové palubě. Zbytek osádky v pořadí Tryggvason, Davisová a Curbeam zaujal místa na spodní, obytné palubě v 08.24 EDT.

To už si meteorologové mnuli ruce: studená fronta zůstala v severní části státu Florida a start již ohrozit nemohla. Ranní mlžný opar nad kosmodromem nebyl také překážkou; počítalo se s tím, že se brzy rozplyne. Snad jen místní přeháňka či bouřka z horka mohla na chvíli zdržet start. Ted' bylo tedy především na technice a lidech jí obsluhujících, aby ukázali, co dovedou. Technici v "bílém pokoji" obslužné věže uzavřeli vstupní průlez a v 09.04 EDT ohlásili do střediska řízení startu "hotovo". Ještě úklid a v 09.39 EDT poslední technici opustili rampu, aby se ukryli do bunkru vzdáleného tři míle od místa startu.

Je 10.22 EDT. Naposledy se zastavují hodiny countdownu na T -9 minutách. Vedoucí startovních prověrek Doug Lyons vyzývá své podřízené, aby mu dali dobrozdání o jednotlivých systémech raketoplánu. Jejich souhlasné stanovisko pak v 10.27 EDT předává řediteli startu Jimu Harringtonovi, který po poradě s vedením letu dává v 10.29 EDT definitivní souhlas ke startu a oznamuje svoje rozhodnutí osádce i Lyonsovi. V 10.32 EDT se naposledy rozbíhá odpočítávání.

Ted' již jde vše ráz na ráz. V T -2 min pozemní středisko vyzývá astronauty, aby uzavřeli přílby a jeho mluvčí dodává: "Veliteli, za moment ti zapálíme svíčky na dortu!"

Rominger, který právě slaví svoje jednačtyřicáté narozeniny, se nedá zaskočit: "To budou skutečně dvě nejlepší svíčky, co jsem kdy měl."

V T -31 s přebírají řízení startu počítače na palubě Discovery. Otevírají se hlavní ventily přívodu paliva a okysličovadla a v 10.40.53,453, 10.40.53,569 a 10.10.53,705 EDT se postupně zažehují motory SSME. Jejich narůstající tah vychýlí příd' raketoplánu o půl metru než se zažehnou motory SRB.

Je čtvrtek 7. srpna 1997. V 10.41.00,013 EDT (14.41.00,013 UT) proletí elektrický impuls zážehovými složemi obřích motorů na tuhé pohonné látky a pyrotechnika uvolňuje poslední spojení raketoplánu s mobilním vypouštěcím zařízením MLP-3. Tah prudce narůstá a v 10.41.00,069 EDT raketoplán opouští rampu. Začíná STS-85, 86. expedice amerických raketoplánů, 23. vzlet Discovery. Ve středisku řídícím start všichni vstávají z křesel a tleskají. Pro ně to znamená konec jedné práce a začátek další.

Řízení letu ted' převzalo středisko MCC v Houstonu. Raketoplán minul obslužnou věž a stočil se do roviny letu, která tentokráte vede rovnoběžně s atlantským pobřežím USA, protože byla naplánována dráha se sklonem 57° k rovníku.

Průběh vzletu byl nominální. Motory SRB dohořely a podle plánu se oddělily od ET v T +123,9 s. Hlavní motory SSME dopravily v T +512,1 s raketoplán na suborbitální dráhu, po které se pohyboval až do apogea, kde v T +46 min zážehem motorů OMS přešel na dráhu ve výši 290-300 km se sklonem 57,00° k rovníku a dobou oběhu 90,42 min.

Po nezbytných prověrkách dalo středisko MCC souhlas k letu na oběžné dráze a osádka otevřela nákladový prostor. Astronauti Davisová a Robinson oživili dálkový manipulátor RMS, kterým pak uchopili družici CRISTA-SPAS a zvedli ji nad nákladový prostor. Po hodinové prověrce systémů družice, zatímco Curbeam připravoval optický zaměřovač, ji ve 23.27 UT uvolnili k samostatnému letu po dráze s parametry 291-301 km, 57,00, 90,44 min. Stalo se tak s mírným zpožděním proti plánu, vynuceným nutností opakovat některé testy.

Piloti pak pomocí trysek RCS upravili dráhu raketoplánu tak, aby se vzdaloval od družice rychlostí 5 až 6 km za oběh.

Další dny byly na palubě raketoplánu věnovány jednak biotechnologickým a materiálovým pokusům, jednak astronomickým pozorováním pomocí ultrafialového dalekohledu, přičemž jedním ze sledovaných objektů byla i známá kometa Hale-Bopp. Významnou částí pracovní náplně bylo i testování prototypu japonského dálkového manipulátoru, vyvíjeného v NASDA pro chystanou stálou kosmickou stanici Alpha. V tomto případě astronauti dohlíželi na to, jak tento robot vykonává příkazy zasílané japonskými techniky na dálku ze Země. Podobným úkolem byl pověřen i kanadský astronaut Tryggvason: ten měl za úkol prověřit zařízení MIM, které má sloužit na stanici k zabránění přenosu vibrací, působených osádkou či chodem jednotlivých agregátů, na citlivé pokusy vyžadující co nejlepší podmínky beztíže.

Piloti se zatím starali o to, aby se raketoplán nevzdálil příliš od družice CRISTA-SPAS, protože pro ni sloužil jako retranslační stanice. Vzdálenost mezi oběma tělesy kolísala v průběhu letu mezi 45 a 110 km.

Družice CRISTA-SPAS, která úspěšně studovala vlastnosti vysoké atmosféry ve spolupráci s pozemními pozorováními, i s experimenty na sondážních raketách a balónech, byla opět zachycena 16. srpna 1997. Vlivem odporu atmosféry se mezitím výška její dráhy snížila na 283-194 km. Velitel Brown přimanévroval Discovery k družici na vzdálenost pouhých 10 metrů pomocí manévrů imitujících přibližování k chystané stanici Alpha. Pak ji ve 14.13 UT Davisová zachytila dálkovým manipulátorem RMS a uložila zpět do nákladového prostoru, kde byla SPAS kolem 15.30 UT zajištěna ve svém lůžku.

Neděle 17. srpna byla ve znamení příprav k přistání. Piloti prověřili stav systémů družicového stupně a snížili. výšku dráhy raketoplánu na 249-262 km, zatímco ostatní členové osádky se zabývali ukončováním experimentů a uklízením vnitřních prostor raketoplánu.

V pondělí 18. srpna byla jen jedna příležitost k přistání na Floridě, a to v 07.14 EDT. Ostatní možnosti přistát v noci na Edwards AFB, či ke konci pracovního dne astronautů, byly vedením odmítnuty, protože předpověd' na pondělní ráno byla vynikající.

V pondělí ráno se tedy astronauti na palubě Discovery připravili na přistání. Oblékli si lehké skafandry, uzavřeli dveře nákladového prostoru, připoutali se do křesel a čekali na povel ředitele "přistávací" směny Wayne Haleho zahájit brzdicí manévr. Škrt přes rozpočet všem však udělala ranní mlha nad Kennedy Space Center. Přistání bylo odvoláno a odloženo na úterní ráno. Řídicí středisko mohlo toto rozhodnutí udělat s lehkým srdcem, protože systémy raketoplánu byly v pořádku a zásoby na palubě by bohatě vystačily až do čtvrtka 21. srpna.

V úterý si tedy astronauti celou proceduru zopakovali. V 05.10 EDT spojař Dom Gorie informoval osádku Discovery, že tentokrát je počasí na Floridě lepší a že to zřejmě podruhé vyjde. Měl pravdu. V 05.45 EDT dal letový ředitel Wayne Hale definitivní souhlas k přistávacímu manévru. Piloti otočili raketoplán zádí proti směru letu a v 06.08 EDT (10.08 UT) zažehli motory OMS na 134 sekund. Raketoplán začal sestupovat z oběžné dráhy.

Po standardním průletu atmosférou přelétl raketoplán od jihozápadu Kennedy Space Center a po pravotočivé zatáčce o 281° nad Atlantikem nasadil na přistání. Discovery, řízený Romingerem, dosedl na dráhu 33 SLF v 07.07.59 EDT (11.07.59 UT). Příd'ové kolo se dotklo betonu o 10 sekund později a celý kolos se zastavil v 07.09.07 EDT (11.09.07 UT). Let trval 11 dní 20 h 26 min 59 s.

V odpoledních hodinách místního času byl raketoplán převezen do haly č. 3 budovy OPF k přípravám na let STS-91, plánovaný na květen příštího roku.