---

Posádka :
Bowersox,K.D.[VE] | Rominger,K.V.[PL] | Lopez-Alegria,M.E. | Thornton[ová],K.R. | Coleman[ová],C.G. | Sacco,A. | Leslie,F.W.

---

Popis letu (převzato z L+K 18/96 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-73/USML-2

NA SEDMÝ POKUS

Družicový stupeň Columbia, upoutaný na hřbetě dopravního letadla Boeing 747SCA, dorazil na Kennedy Space Center v pátek 14. dubna 1995. Zde byl dočasně na týden uskladněn v přístavku budovy VAB, nežli mu raketoplán Atlantis uvolnil místo v hale č. 3 v OPF. Odpoledne 21. dubna se raketoplán Columbia do této montážní haly přestěhoval a zde také započaly přípravy na jeho další expedici do vesmíru.

Po dlouhodobé údržbě, kterou prošel v závodech firmy Rockwell International, se raketoplán vrátil zpět doslova odstrojený, takže jedním z prvních úkolů pozemního personálu byla montáž pátého souboru kryogenních nádrží na vodík a kyslík pro palivové články. Pak následovala příprava rozvodů hlavních motorů před jejich vlastní montáží, stejně tak jako instalace modulů motorů OMS, která proběhla ve dnech 17. května (levý modul) a 15. července (pravý modul). Do trupu Columbie byly počátkem června umístěny palivové baterie a paleta EDO (Extended Duration Orbiter), umožňující prodloužený pobyt na oběžné dráze. Dne 13. června se na svém místě ocitl i přední modul motorů RCS.

Od poloviny července byly zahájeny přípravy k usazení užitečného zatížení do nákladového prostoru. Souběžně s tím došlo k instalaci hlavních motorů SSME a hydraulických čerpadel APU. Dne 8. srpna, po dokončení prověrek správného propojení užitečného zatížení s družicovým stupněm, mohli technici s dobrým svědomím uzavřít dveře nákladového prostoru.

Užitečné zatížení tvořil dlouhý přetlakový modul stavebnice Spacelab, který měl sloužit jako laboratoř pro materiálové a biologické experimenty ve stavu beztíže.

Mezitím se však zjistilo, že motor v pozici č. 2 není způsobilý k letu. Proto byl ve dnech 14.-15. srpna vyměněn za nový, s výr. č. 2031 . Na zbývajících dvou (výr. č. 2037 a 2038) nenašli příslušní pracovníci žádné závady. Výměna vadného motoru však způsobila zpoždění převozu raketoplánu do budovy VAB přibližně o týden, takže se uskutečnil až 21 . srpna.

Montáž s již sestavenými pomocnými startovacími motory SRB (soubor č. BI075) a odhazovací nádrží (ET-73) proběhla v následujících dvou dnech a po úspěšných prověrkách se celá sestava umístěná na mobilním vypouštěcím stole MLP-3 vydala 28. srpna na rampu 39B.

Tady nastala další potíž: ukázalo se, že těsnící tmel ve spojích trysek motorů SRB nemá odpovídající kvalitu, a proto byl ve dnech 1.-7. září přímo na místě vyměněn.

Ve dnech 11 .-12. září proběhlo na rampě zkušební odpočítávání TCDT, samozřejmě za účasti osádky. Tu tvořili: velitel Columbie freg. kpt. USN Kenneth D. Bowersox (STS-50 v červnu 1992 a STS-61 v prosinci 1993), pilot freg. kpt. USN Kent Rominger (nováček), velitelka užitečného zatížení a letová specialistka č. 3 (MS-3) dr. Kathryn Thorntonová (STS-33 v listopadu 1989, STS-49 v květnu 1992 a STS-61 v prosinci 1993), letoví specialisté kpt. USAF Catherine Colemanová (MS-1), korv. kpt. USN Michael LopezAlegria (MS-2) a specialisté pro užitečné zatížení dr. Fred Leslie (PS-1) a dr. Albert Sacco, Jr. (PS-2, všichni nováčci).

Obvyklé zasedání komise FRR stanovilo datum startu raketoplánu na 28. září v 09.35 východoamerického letního času (EDT, 13.35 UT) s trváním startovního okna dvě a půl hodiny.

Ostré odpočítávání začalo 25. září 1995 v 04.00 EDT (08.00 UT) a probíhalo bez problémů až do brzkých ranních hodin 28. září. V té době, v 02.08 EDT, zahájili technici plnění nádrží ET kapalným kys líkem a vodíem. Přitom však bylo zjištěno, že hlavní palivový ventil u motoru SSME v pozici č. 1 netěsní, takže technici nařídili přerušit tankování ET. Po rozboru situace se vedení startovních operací rozhodlo vadný ventil vyměnit, následkem čehož byl plánovaný termín startu posunut na 5. října na 09.40 EDT.

Znamenalo to nejen vyprázdnit ET, ale také odebrat ze Spacelabu ty vzorky, které by po delší době podlehly zkáze. Také osádka Columbie, která již v pondělí přiletěla na Floridu, se musela vrátit s nepořízenou zpět do Houstonu.

Výměna vadného ventilu a jeho následné zkoušky proběhly bez potíží a tak se nové odpočítávání rozeběhlo 2. října v 04.00 EDT opět od T -43 h. Od jeho počátku však dělal pracovníkům na Kennedy Space Center těžkou hlavu hurikán Opal, který se pomalu, ale vytrvale blížil Mexickým zálivem k Floridě. Meteorologové proto dávali jen 30% šanci na uskutečnění plánovaného termínu startu.

I když Opal nezasáhl kosmodrom přímo, nabyl vítr 4. října takové síly, že bylo nutno odložit plnění nádrží ET pohonnými látkami o 24 hodin. Zpožděné tankování však proběhlo bez problémů.

Zato při zkouškách tří nezávislých hydraulických systémů technici zjistili, že v okruhu č. 1 je pravděpodobně bublina, která způsobuje snížení tlaku v ovládacím systému předního . podvozku. Start byl proto odložen o dalších 24 hodin a čas odpočítávání se vrátil zpět na T -11 h.

Propláchnutím systému se závadu podářilo odstranit, takže v noci z 6. na 7. října (19.21 EDT, 23.21 UT) se countdown znovu rozeběhl. Tentokráte dospěl až k T -20 min. V té době však byl start znovu odvolán. Vinu tentokráte neslo časovací zařízení MEC-1-B (Master Events Controller), které zabezpečuje odpalování jednotlivých pyrotechnických náloží. Začíná to výbušnými svorníky, které poutají motory SRB k rampě a končí náložemi, používanými pro oddělení nádrže ET po dosažení suborbitální dráhy. Všechny odpalovací systémy jsou ovládány z paluby raketoplánu. I když celé zařízení MEC má čtyřnásobné zálohování (1A, 1-B, 2-A a 2-B), pravidla nedovolují start s neúplným systémem.

Důsledkem závady na časovacím zařízení bylo opětovné odložení startu na 14. října 1995 na 09.46 EDT. Výměna vadného MEC a následné zkoušky proběhly 9.-10. října a nový countdown se rozeběhl 11 . října opět v 04.00 EDT. Ani tentokrát nebyl úspěšný. K zastavení došlo již 13. října a to hned ze dvou důvodů. Prvním byl objev drobných trhlin materiálu ve vysokotlakém kyslíkovém čerpadle na zkušebním motoru procházejícím testy ve Stennis Space Center, druhým pak závady na jednom z palubních počítačů Columbie.

Ultrazvukové defektoskopické testy přírub čerpadel na Columbii samotné však žádné závady neodhalily, takže nebyla nutná výměna čerpadel. Podezřelý počítač GPC 1 technici promptně během dne vyměnili a otestovali, takže odpočítávání mohlo od stavu T -1 1 h pokračovat dál. Protože však počasí nestálo za nic, rozhodlo se vedení startu posunout čas startu o hodinu - na 10.46 EDT a to ještě před probuzením osádky. Ale ani tato změna nepomohla. Počasí se za tak krátkou dobu nezlepšilo a tak ve 13.30 EDT za stavu T -5 min byl start odvolán definitivně.

Za této situace měli plánovači NASA hlavu pořádně zamotanou: Nevzlétne-li Columbia do týdne, bude nutno tento let odložit až na polovinu listopadu a věnovat se již připravenému Atlantis, který se měl vydat k ruské stanici Mir.

I když další pokus o start Columbie mohl být teoreticky připraven na 19. října 1995, odklad vypuštění rakety Atlas o 24 hodin donutil pracovníky NASA naplánovat čas pro raketoplán na nejzazší možný termín, tj. na 20. října na 09.49 EDT.

Další odpočítávání tedy začalo 19. října v 19.30 EDT za stavu T -11 h, i když počasí neslibovalo nic dobrého. Studená fronta spojená s tlakovou níží nad jižní Floridou přitahovala ke kosmodromu mračna hrozící deštěm. Podle meteorologů měl raketoplán opět jen malou naději na úspěch. Jejich pesimismus byl však tentokrát naštěstí přehnaný.

Raketoplán Columbia odstartoval z rampy 39B na sedmý pokus 20. října 1995 ve 13.53.00,013 UT sice s mírným zpožděním proti plánu, ale zato bez dalších komplikací. Byl to jeho 18. let do vesmíru.

Krátce pa navedení na dráhu dostali astronauti svolení k zahájení prací. Rozdělili se jako obvykle při letech Spacelabu do dvou směn a členové červeného týmu (Thorntonová a Sacco) zhruba dvě hodiny po startu zahájili oživování kosmické laboratoře. Zbývající dva členové této směny - Bowersox a Rominger - měli prozatím plné ruce práce s konfigurací raketoplánu pro dlouhodobý orbitální let.

Thorntonová spustila také experimenty, umístěné na obytné palubě. Tady však došlo odpoledne k nečekanému vzrůstu teploty v experimentu CPCG a proto osádka Columbie snížila poněkud teplotu vzduchu na obytné palubě raketoplánu. Vědci však předpokládali, že se situace sama upraví poté, co poklesne teplota povrchu zahřátého třením o atmosféru v průběhu startu.

Sacco aktivoval přístroje SAMS a TDMA, jejichž úkolem je monitorovat drobné poruchy beztížného stavu, způsobené hlavně činností trysek a také pohybem astronautů v prostorách raketoplánu. Aby vliv motorků RCS byl co nejmenší, přeorientovali piloti Columbii zádí směrem ke středu Země a levou polovinou křídla ve směru letu. V této poloze byla automaticky udržována gradientem gravitačního pole Země a k jejímu doladění postačily slabé vernierovy trysky*. Protože však orientace v prostoru zůstává beze změny, byly ponechány levé dveře nákladového prostoru jen pootevřené - zhruba na polovinu maxima - aby radiátory klimatizačního systému byly chráněny jednak proti přímým slunečním paprskům, jednak proti dopadům částic kosmického smetí a mikrometeoritů.

Sacco také aktivoval nový televizní systém (HPDN), který umožňoval vědcům na Zemi současně přijímat až šest videosignálů z početných kamer, sledujících činnost jednotlivých vědeckých přístrojů.

Večer kolem 18.30 CDT (23.30 UT) převzala laboratoř do svých rukou "modrá směna" (Lopez-Alegria, Colemanová a Leslie). Mezi jejich prvními úkoly bylo vyzkoušet televizní spojení, které poprvé umožňovalo zasílat snímky ze Země na raketoplán.

Druhého dne letu, 21. 10., Colemanová spustila většinu biologických a biotechnologických experimentů. Materiálové části pokusů, především pece VGF, se ujal Leslie, který do ní vložil prvních šest vzorků polovodičových materiálů a různých kovů, či jejich slitin. Osádka Columbie také umístila poblíž pece malou schránku (Glovebox), umožňující manipulaci se zpracovanými vzorky bez přímého dotyku lidské ruky a v bezprašném, nezpečištěném prostředí.

Astronauti pak zaměřili svoji pozornost na experiment STDCE, při němž se zkoumá proudění kapalin, vyvolané změnami povrchového napětí. Colemanová prověřila videokameru, která měla experiment sledovat, zatímco Leslie se věnoval infrakameře a videorekordéru.

Třetího dne, 22. 10., pokračoval raketoplán v letu bez potíží po dráze ve výši 269 až 274 km. Ve Spacelabu neustále běžely vědecké experimenty. Většina z nich byla sledována a řízena vědci přímo ze Země, ze střediska POCC v Marshall Space Flight Center v Huntsville (Alabama). Astronauti na palubě raketoplánu měli na starosti především výměnu zpracovaných vzorků za nové. Colemanová např. připravovala v uzavřeném manipulačním prostoru Gloveboxu vzorky bílkovin pro krystalizaci. Při té práci míchala různé přísady dohromady jako zručný alchymista.

O den později se velitel Columbie Bowersox a jeho pilot Rominger hned po ránu účastnili dalších zkoušek nového televizního systému. Během experimentu byly přenášeny na palubu Columbie záběry z řídicího střediska v Houstonu. Bowersox si v diskusi s capcomem Tomem Jonesem a letovým ředitelem Robem Kelso liboval jak družicový stupeň bezvadně šlape a pochválil pracovníky na kosmodromu za bezvadnou přípravu Columbie k letu.

Badatelé se toho dne věnovali především modulu pro výzkum dynamiky kapalin v beztíži (DPM), experimentu STDCE a přípravě bílkovinných krystalů (PCG).

Velké pozornosti astronautů se také těšil skleník Astroculture, v němž pomalu vyrůstaly výhonky brambor. Po letu budou biologové na Zemi zkoumat, jak nezvyklý stav beztíže ovlivnil tvorbu škrobu v jejich hlízách, což se v budoucnu hodí při vytváření uzavřených ekosystémů na palubě kosmických stanic.

V noci pátého dne letu, 24. 10., došlo ke krátkodobému přerušení spojení raketoplánu se Zemí v důsledku drobných potíží na pozemních linkách. Průběh mise, ani provoz v laboratoři tento několikaminutový výpadek však neohrozil.

Raketoplán nerušeně kroužil ve výši 266-272 km nad Zemí a práce jeho osádky postupovala kupředu přesně podle plánu.

Leslie se věnoval studiu proudění kapalin, vyvolávanému povrchovým napětím a Colemanová zase sledovala, jak tvar nádrží působí na přečerpávání kapalin ve stavu beztíže. Rovněž tato otázka je velmi důležitá pro konstruktéry budoucích kosmických objektů.

Šestý den letu, 25. 10., Bowersox otevřel na hodinku dveře nákladového prostoru naplno, aby mohl bez nebezpečí pro radiátory vypustit přes palubu odpadní vodu zkondenzovanou ze vzduchu do speciální nádrže. Její vypouštěcí ventil je na horní části předního kuželového čela laboratoře. Nashromážděná voda musí být vypouštěna zhruba každých šest dnů.

Později toho dne se shromáždila celá osádka na obytné palubě Columbie, aby nahrála na video slavnostní zahájení pátého ročníku celosvětové basebalové ligy v Clevelandu. Před tím, než Bowersox jakožto velitel provedl první slavnostní hod míčkem - samozřejmě velmi pomalu a opatrně - popřál mužstvům Atlanta Braves a Cleveland Indians hodně štěstí. Poté členové osádky podepsali míček, který bude uložen v basebalovém muzeu v Cooperstownu.

Toto extempore samozřejmě nenarušilo průběh vědeckých experimentů. Astronauti pokračovali v pokusech s dynamikou kapalin a v jednotlivých zařízeních ' telemetrických dat neodhalilo žádnou vyměňovali zpracované vzorky za nové.

V noci o den později (26. 10.) opět došlo ke dvěma dlouhodobým výpadkům spojení mezi raketoplánem a Zemí (trvaly 36 min, resp. 27 min). V podstatě šlo o závadu na pozemní stanici, která způsobila, že družice TDRS-E umístěná nad Atlantikem se dočasně ocitla mimo provoz. S potížemi se však předem počítalo, osádka Columbie byla informována a k žádné škodě nedošlo. Data z pokusů se v té době nahrávala na magnetofon a k jejich odvysílání na Zemi došlo později.

Raketoplán jako takový byl ve výtečném stavu, spíše na jeho osádce se začínala jevit únava z neustálého zapřažení.

Jako první si vzali plánované volno Colemanová a Leslie, aby si mohli odpočinout a pokochat se výhledem na zeměkouli. Experimenty stejně většinou probíhaly automaticky, nebo byly řízeny ze Země, takže i bez dohledu osádky Columbie pokračovaly nerušeně dále.

V peci CGF pomalu chladl monokrystal galiumarzenidu, připravený z taveniny, jejíž teplota během zpracování dosáhla 1255 °C, což byla rekordní hodnota, jaké pec docílila během celého letu.

Dalšího dne, 27. 10., Thorntonová poskytla interview stanici ABC, v němž hovořila o vědeckém významu letu. Na otázku o životních podmínkách na raketoplánu poznamenala, že s ohledem na prostornost Spacelabu a na rozdělení osádky Columbie na dvě směny, poskytuje raketoplán docela komfortní ubytování.

Toho dne kolem 13.15 CDT (18.15 UT) došlo k výpadku dvou vernierových trysek R5R a R5D. Tyto slabší trysky slouží k dolaáování orientace, zejména při gravitační stabilizaci. Osádka Columbie proto převedla raketoplán do tzv. "volného letu", bez dodatečné stabilizace. Když pozemní středisko ani po 40 minutách zkoumání zřejmou závadu, nastartovali piloti reaktivní systém znovu a ten bez problémů opět fungoval. Protože v té době neprobíhaly žádné významné pokusy (vyrobené krystaly již jen chladly v peci), nezpůsobil výpadek stabilizace vědeckému výzkumu žádnou škodu.

Brzy odpoledne odvysílala osádka raketoplánu na Zemi snímky poškození jednoho z oken v pilotní kabině. Na druhém okně odleva se totiž objevila skvrnka asi 3 mm v průměru, pravděpodobně způsobená dopadem nějaké částice - bud mikrometeoritu, nebo tzv. "kosmického smetí". Takových nárazů na dokonale vyleštěném povrchu oken z taveného křemene byla již zjištěna řada. Největší kráter, způsobený během letu STS-59 v dubnu 1994, měřil skoro 12 mm v průměru.

Devátým dnem (28. 10.) se let Columbie přehoupl do druhé poloviny. Družicový stupeň pracoval stále bez poruch, takže jeho piloti Bowersox a Rominger mohli vypomáhat při obsluze vědeckých přístrojů, jakmile upravili orientaci raketoplánu v prostoru, aby omezili rušivé zrychlení, negativně působící na některé pokusy. V tomto směru byl citlivý zejména přístroj GFFC, simulující na speciálním modelu proudění plynů ve sluneční atmosféře.

V průběhu toho dne byly dokončeny pokusy s levitačním zařízením STABLE.

Odpoledne vyňali astronauti tři dokončené a vychladlé vzorky z pece CGF a nahradili je novými pro další 50 hodin trvající pokusnou tavbu. Hlavně se však zajímali o studium dynamiky kapalin.

V průběhu noci (29. 10.) bylo nutno natočit družicový stupeň na dobu osmi hodin spodkem proti Slunci. Při stabilizaci v gravitačním gradientu je totiž řada jeho míst dlouhodobě vystavena přímému slunečnímu záření a jiné části naopak ve stínu prochládají. Nejvíce se to projeví na tlaku v pneumatikách podvozku. Plán proto stanovil, že během dlouhodobé mise STS-73 bude raketoplán čtyřikrát natočen tak, aby Slunce ozařovalo jeho spodek a svým teplem udrželo tlak v pneumatikách na výši vhodné pro bezpečné přistání**.

Jedenáctého dne letu (30. 10.) byla v CGF dokončena příprava dalšího krystalu galiumarzenidu, dlouhého přes 70 mm. Sacco se věnoval přípravě nových pokusů v zařízení STDCE, jehož ovládání se později ujali vědci na Zerrii pomocí nového, mnohakanálového televizního systému.

Odpoledne Sacco fotografoval postup experimentů, probíhajících v biotechnologické laboratoři CGBA. Astronautům se také podařilo odstranit drobnou závadu na palubním videorekordéru.

Modrá pracovní směna potvrdila na zařízení PDE teorii dr. Jona Marshalla o chování částeček v mracích a v kouři: Leslie nejprve třepáním rozptýlil drobné částečky různého tvaru a složení, umístěné v průhledných schránkách a pak snímal jejich pphyb v prostoru přenosnou videokamerou. Výsledky mohl Marshall na Zemi okamžitě sledovat; podle jeho očekávání částečky vytvářely shluky bez ohledu na svůj tvar nebo složení.

V zařízení GFFC byl zahájen pokus s cí1em zkoumat principy proudění, tentokrát v atmosféře Jupiteru.

Dne 31. 10. od 05.00 UT se uskutečnil druhý teplotní manévr v trvání 14 hodin.

Kolem 11.00 CDT (16.00 UT) minul raketoplán družici Kosmos 398 ve vzdálenosti pouhých 120 km, ale astronauti oznámili, že ji nemohli pozorovat, kvůli silnému slunečnímu světlu. V 19.04 UT vrátili piloti raketoplán do gravitačně stabilizované polohy.

Toho dne probíhala v CGF příprava krystalu teluridu kademnatozinečnatého, což je základní materiál, z něhož se vyrábějí nejcitlivější detektory infračerveného záření. Byl to již šestý krystal, připravený během tohoto letu.

Colemanová pokračovala v pokusech s chováním kapalin v zařízení DPM; ve druhé polovině směny se této práce ujal odpočatý Leslie.

Další den (1. 11.) odpoledne uskutečnili Lopez-Alegria a Colemanová přednášku pro středoškoláky v městečku Bozeman (Montana) a Las Cruces (New Mexico). Ještě předtím se Colemanové podařil v zařízení DPM husarský kousek: vytvořila složenou kapku, která kolem vodního jádra měla obal ze silikonového oleje.

"Kapka je přesně uprostřed," jásala, "řeknu vám, vypadá to náramně. Takhle jsem si to představovala po celých osmnáct měsíců výcviku, takže je hrozně fajn, když se vám to konečně podaří!"

Sacco během dne zkontroloval růst brambor a odvysílal záběry jednotlivých výhonků na Zemi. Všechny rostlinky vypadaly napohled v pořádku.

Leslie v roli pyromana prováděl v manipulačním boxu pokusy se zapalováním drobných kapiček hořlavých kapalin (metanolu a jeho směsí s vodou), uchycených na tenkém vlákně.

"Zaslouží si za to jedničku z hvězdičkou z teorie hoření," prohlásili pochvalně vědci na Zemi, oceňujíce tak astronautovu precizní práci, kterou sledovali pomocí televize.

"To víte, s ohněm si tady nahoře jinak moc nepohraju," smál se dr. Leslie, "a přitom ho tak miluju!"

Colemanová se mezitím úspěšně pokoušela tříštit v zařízení DPM rotující kapky pomocí zvukových vln.

Čtrnáctého dne letu (2. 11.) přišel na pořad třetí tepelný manévr, který trval až do do 20.00 UT.

Během ranní směny pokračovaly pokusy se spalováním kapek, tentokráte směsi uhlovodíků. Ty hořely pomaleji, než vědci původně předpokládali (největší kapky vydržely hořet až 40 sekund) a vytvářely mnohem více sazí. V CGF byla dokončena příprava krystalu CdZnTe, tentokrát jen pěticentimetrového.

Rominger a Saco prováděli společné pokusy se studenty středních škol ve Worcesteru (Massachusetts) a Lousville (Kentucky). Astronauti nahoře v kosmu, studenti dole na Zemi.

Odpoledne opět zazlobil tentýž pár vernerových trysek, jako v předchozích dnech letu, ale závada se sama odstranila po vypojení a znovuzapojení autopilota.

Následující den, 3. 11., došlo na tradiční tiskovou konferenci, jakožto předznamenání konce letu.

"To co děláme, jsou jen předběžné pokusy, na jejichž základě budou připravovány experimenty pro stálou kosmickou stanici," řekla velitelka užitečného zatížení dr. Thorntonová. "Tady na palubě máme některé pořádně komplikované ale vycházejí nám výtečně." Dále zdůraznila, že zvláště princip tzv. "vědeckých pokusů na dálku" (telescience) bude hlavním prostředkem používaným na stanici Alpha.

"Já si ted plánuji, že strávím nejméně celý příští rok zpracováváním výsledků našich experimentů," svěřil se novinářům dr. Leslie, maje na mysli zejména pokus GFFC. "My jsme tady doslova ve zkumavce sledovali nitro a atmosféru planet i Slunce."

Během tohoto dne dne se také uskutečnil poslední, čtvrtý z plánovaných tepelných manévrů.

Dalším experimentem v peci CGF byla příprava krystalu germania dopovaného galiem pomocí metody tzv. směrového tuhnutí. Přitom bylo poprvé použito zařízení OARE, sloužící pro měření úrovně mikrogravitace, ve zpětnovazební smyčce autopilota. Zařízení průběžně upravovalo polohu raketoplánu tak, aby směr vektoru reziduálrního rušení ležel v ose vznikajícího krystalu. Jeho výroba trvala 9 hodin.

Thorntonová pomocí přenosné televizní kamery ještě provedla vizuální kontrolu biologických vzorků v zařízení CGBA, ale konec mise se nezadržitelně blížil.

Šestnáctý, poslednf den letu (4. 11.) provedl velitel spolu s pilotem raketoplánu zevrubnou kontrolu všech palubních systémů. Až na ony dvě vernierovy trysky, které předchozího dne znovu vypověděly poslušnost a byly prozatím vypojeny, shledali vše v naprostém pořádku, takže nic nemohlo ohrozit plánované přistání. Jedinou výjimkou byla jedna ze tří obrazovek na hlavní palubní desce, která trochu blikala a proto se ji Rominger s Bowersoxem rozhodli preventivně vyměnit za jinou, kterou si "vypůjčili" ze zadní palubní desky na letové palubě.

Členové vědecké části osádky zatím končili jednotlivé pokusy, ukládali získané vzorky a zabezpečovali získané údaje. Vědecká činnost ve Spacelabu skončila 5. listopadu v 02.38 UT a samotná laboratoř byla deaktivována o hodinu později.

Příštího dne, 5. listopadu 1995, hned při první příležitosti, přistál raketoplán Columbia na letišti KSC. Po zážehu brzdicích motorů v 10.46 UT a po standardním sestupu atmosférou se dotkl hlavním podvozkem dráhy 33 v 11 .45.21 UT. Příďové kolo se dostalo do kontaktu s betonem o 14 sekund později a celý stotunový kolos (přesně 104 398 kg) se zastavil v 11.46.16 UT po letu trvajícím 15 dní 21 h 53 min 16 s. Je to druhý nejdelší pobyt raketoplánu v kosmu, když rekord drží mise STS-67.

O dvě a půl hodiny později zahájili technici ještě na přistávací dráze vykládání té části experimentálního materiálu (především biologických vzorků), které hrozila časová zkáza. Kolem 19.00 UT byl družicový stupeň odtažen do haly č. 2 v OPF, kde byly zahájeny jeho přípravy k letu STS-75.

* Raketoplán má celkem 38 primárních řídicích trysek RCS s tahem po 3870 N a 6 trysek sekundárních (vernierových) s tahem po 111 N.

**Nominální tlak je 2,275 Mpa, minimální pro STS-73 byl podle hmotnosti stanoven na 2,248 MPa; před prvním manévrem činil 2,261 MPa, po manévru 2,303 MPa. Během druhého byl tlak zvýšen z 2,240 MPa na 2, 337 MPa.