---

Posádka :
Brandenstein,D.Ch.[VE] | Chilton,K.P.[PL] | Hieb,R.J.[MS] | Melnick,B.E.[MS] | Thuot,P.J.[MS] | Thornton[ová],K.R.[MS] | Akers,T.D.[MS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 1/93 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-49

ZACHRAŇTE DRUŽICI !

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Když 7. května 1992 odstartoval raketoplán Endeavour (výr. č. OV-105) se sedmičlennou osádkou na palubě, pohlíželi odborníci na nastávající let tohoto nejnovějšího přírůstku do americké kosmické flotily jako na expedici, jejíž zajímavost tkvěla především v činnosti astronautů ve volném prostoru, tedy v práci ve skafandrech.

Širší veřejnost se o misi STS-49 příliš nezajímala. Američané v poslední době vypouštěli kosmická tělesa jako na běžícím pásu, takže jejich jednotlivé starty nakonec zevšedněly.

Přitom šlo o první, zkušební let nového raketoplánu, který NASA postavila v průběhu posledních šesti let za cenu dvou miliard dolarů jako náhradu za Challenger zničený explozí.

Náplní jeho mise měly být původně některé metodické postupy spojené s montáží dílů příhradové konstrukce, jež se má v budoucnosti stát páteří stálé mezinárodní družicové stanice Freedom. V dubnu 1990 se tento program nečekaně rozšířil o další důležitý bod: Osádka Endeavour dostala za úkol zachránit družici Intelsat 6 s výrobní číslem F-3 a tím navázat na úspěšnou opravářskou tradici, kterou astronauti na palubách raketoplánů zahájili v létech 1984 a 1985. Právě tato činnost spolu s montážními pracemi na oběžné dráze představuje jednu z nezastupitelných úloh člověka ve vesmíru a je pádným argumentem proti těm, kteří zpochybňují užitečnost pilotovaných letů.

"Velice mě potěšilo," řekl v souvislosti s náplní letu STS-49 astronaut Pierre Thuot ještě před startem, "že jsem se mohl podílet na plánování záchranné akce a na přípravě postupu, který měl vést k zachycení družice Intelsat 6. Právě takové akce považujeme my všichni tady v Houstonu za hlavní důvod vysílání člověka do komického prostoru. V těchto je jeho role na oběžné dráze nezastupitelná!"

Družice typu Intelsat patří stejnojmenné celosvětové organizaci zabezpečující spojové služby mezi kontinenty. Členem této organizace je od června loňského roku i Československo. Intelsat 6 F-3 představuje válec o průměru 3,66 m, vysoký 4,27 m; jeho hmotnost činí přibližně 4,5 tuny. Do kosmu byl tento kolos vypuštěn 14. března 1990 na palubě rakety Titan 2. Z nízké oběžné dráhy (169-349 km) se družice měla pomocí svého perigeového urychlovacího stupně přenést nejprve na přechodovou a posléze na geostacionární dráhu ve výši 36 000 kilometrů. K její stabilizaci a zakotvení nad Atlantským oceánem pak už postačovaly jen malé vestavěné motory. Spojová organizace investovala do výroby samotné družice 131 mil. USD a dalších 115 mil. USD vydala za nosnou raketu a její vypuštění, dohromady tedy nezanedbatelnou částku 246 mil. USD.

V prvních fázích proběhl let Titanu 2 bezchybně. Po dosažení nízké parkovací dráhy vyslala pozemní stanice povel k pyrotechnickému oddělení družice a jejího urychlovače od druhého stupně nosné rakety, avšak nadarmo. Povel ze Země zůstal bez odezvy. Raketa Titan 2 může mít totiž na palubě současně dvě lehčí stacionární družice a je tedy vybavena dvěma nezávislými pyrotechnickými systémy, které umožňují postupné oddělování družic umístěných v hlavici patrovitě nad sebou. V případě Intelsatu 6 však šlo o náklad s vysokou hmotností, takže družice putovala do kosmu samostatně. Jenže právě tady došlo k lidské chybě. Technici propojili nesprávně kabely mezi rádiovým povelovým systémem a tím pyrotechnickým zařízením, které mělo být aktivováno, takže signál k zapáléní rozbušek nemohl v žádném případě dosáhnout svého cíle.

Družici Intelsat 6 čekal na nízké oběžné dráze rychlý zánik. Během dvou týdnů by shořela v hustých vrstvách atmosféry. Řídicí středisko spojové organizace ve Washingtonu proto sáhlo po jediném možném řešení: družice se oddělila od zbytku rakety bez svého urychlovacího stupně a pomocí vlastních motorů byla navedena na dráhu 376-401 km. Bezprostřední nebezpečí jejího zániku pominulo, zbývalo dost času k úvahám, co dál.

Pouhé tři dny po nezdařeném startu zahájili zástupci společnosti Intelsat s vedoucími činiteli NASA jednání o eventuálním zásahu pomocí raketoplánu. Po několika týdnech potvrdila komise složená z expertů obou stran principiální proveditelnost akce; dohody bylo rychle dosaženo a již v červnu 1990 podepsala společnost Intelsat s NASA smlouvu o záchraně družice osádkou Endeavour.

Odborníci přitom v podstatě počítali se dvěma variantami. Především mohl raketoplán dopravit Intelsat 6 zpět na Zemi. Odsud by ovšem musel být znovu vypuštěn pomocí rakety; tímto způsobem byly například zachráněny družice Palapa a Westar v roce 1984.

Druhá možnost záchrany předpokládala dopravu nového urychlovacího stupně pro Intelsat 6 raketoplánem na oběžnou dráhu a po zachycení družice jejich spojení přímo v kosmu v nákladovém prostoru Endeavour.

Z ekonomických důvodů dostala přednost varianta č. 2, ovšem tak či onak tady zůstával jeden háček: společným problém obou variant totiž byla skutečnost, že družice (vyrobené firmou Hughes) nebyla předem vybavena žádnými prvky, které by umožňovaly její zachycení. Potřebné zařízení bylo třeba nejprve vymyslet a vyrobit.

V úvahu přitom přicházela pouze spodní podstava válcového těla družice, tím spíše, že právě v tomto místě musel být připojen nový urychlovací stupeň. Naštěstí ze dna Intelsatu 6 vystupovala kuželovitá příruba, která původně sloužila ke spojení s nosnou raketou.

S ohledem na to zkonstruovali technici od firmy Hughes dutý trámec s obdélníkovým průřezem 100x250 mm, dlouhý 4,6 m. Na obou jeho koncích byly umístěny pružinami ovládané kleště, které se měly sevřít na přírubě u dna satelitu. Uprostřed přípravku se nacházelo kruhové držadlo, podobné svou velikostí i tvarem automobilovému volantu. Jeden člen osádky raketoplánu měl nasadit s patřičnou opatrností obě dvě čelisti přípravku současně na kuželovou přírubu ve dně. Intelsat, který se pomalu otáčel kolem své osy, měl přitom klouzat mezi otevřenými čelistmi tak dlouho, dokud vystupující výstuha na kuželové přírubě nespustí pružiny a kleště nezaklapnou. Pak již stačilo, aby astronaut volantem zbrzdil rotaci a dosáhl plné stability zachyceného tělesa.

Motor Orbus 21 S, který měl sloužit jako nový urychlovací stupeň, byl zakoupen od firmy United Technologies. U Hughesů ho vybavili řídicím systémem a adaptérem, sloužícím k jeho upevnění na Intelsat 6. Jakmile to bylo hotovo, putoval do "kolébky" v nákladovém prostoru raketoplánu. Celé vybavení přišlo na "pakatel" - pouhých 46 mil. dolarů. Dalších 8 miliónů zaplatila spojová organizace jednak za konzultace s nejrůznějšími firmami, ale hlavně za zřízení nové pozemní stanice u města Gandoul ve Senegalu na západním pobřeží Afriky. Největší finanční položka - 93 miliónů - šla na konto NASA jakožto úhrada za výcvik osádky a za vlastní let raketoplánu do vesmíru.

Družicový stupeň Endeavour v té době ještě ležel v montážní hale Air Force Plant 25 firmy Rockwell International Space Systems Division v Palmdale (Kalifornie). Technici zde teprve dokončovali montáž jeho vnitřního vybavení. Teprve 25. dubna 1991 byl zbrusu nový raketoplán slavnostně předán zástupcům NASA a ve dnech 2.-7. května převezen na hřbetě Boeingu 747-SCA na Kennedy Space Center. Pro úplnost dodejme, že šlo o první let druhého transportního exempláře letounu SCA s nákladem. Tento letoun byl konvertován z běžného dopravního stroje, který před přestavbou patřil společnosti Japan Air Lines. Portálový jeřáb, potřebný při nakládání raketoplánu, byl do Palmdale přesunut z Vandenberg AFB, kde ho už po zrušení rampy SLC-6, určené pro starty raketoplánů na polární dráhu, nebylo zapotřebí. Jeřáb proto zůstane trvale v Palmdale a poslouží při přesunech jednotlivých raketoplánů v rámci jejich generální opravy nebo modifikace.

Na KSC se právě přepravený Endeavour stal obětí pracovní rutiny. Už 8. května na něm technici ve VAB zahájili přípravné akce k letu STS-49. Když se v průběhu srpna uvolnila montážní hala v OPF, rozjely se všechny přípravy naostro. Trvaly samozřejmě podstatně déle, nežli u ostatních raketoplánů, které už za sebou měly řadu startů, a tedy i prověrek. Ještě 9. listopadu zjistila komise pověřená dohledem nad přípravou OV-105, téměř 3000 drobných nedostatků. Teprve 7. března 1992 mohl raketoplán vybavený hlavními motory SSME (výr. č. 2030, 2015 a 2017) putovat do VAB k montáži s nádrží ET a motory SRB a odtud po nezbytných prověrkách 13. března dále na rampu 39B.

Odsud startovala naposledy Columbia v rámci mise STS-40 v červnu 1991. Rampa poté prošla rekonstrukcí v hodnotě 3,5 mil. USD. Dne 6. dubna zde došlo k zásadní prověrce před vlastním letem, totiž ke zkušebnímu zážehu FRF (Flight Readiness Firing) všech tří motorů SSME nového raketoplánu na dobu 22 sekund. I když tato zkouška proběhla vcelku úspěšně, bylo rozhodnuto motory vyměnit, protože u jednoho z nich došlo k příliš velkým vibracím kyslíkového turbočerpadla a u druhého se zase při vypínání objevily drobné anomálie, které mohly vést k mírnému poškození spalovací komory.

Stejně jako technici na Cape Canaveral se tužila i osádka Endeavour v Houstonu. Zachycením družice byl pověřen Pierre Thuot, jemuž měl asistovat Tom Akers. Toho později v kosmu zastoupil Hieb a teprve v závěrečné fázi došlo i na Akerse. Obsluhu dálkového manipulátoru RMS (Remote Manipulator System) dostal na starost Bruce Melnick. Nácvik operace probíhal ve velkém bazénu střediska Johnson Space Center. Astronauti ve skafandrech vyvážených tak, aby se ve vodě vznášeli, trénovali znovu a znovu jednotlivé fáze zachycení s maketou družice. V závěru výcviku se jim zdařilo zvládnout celou proceduru za 5 minut, takže 7. května odpoledne usedali do křesel v Endeavour bez velkých obav o průběh záchranných operací. Od vlastní akce je v té chvíli dělily pouhé čtyři dny. Teprve pak měl okamžik pravdy ukázat, že situaci v nefalšovaném stavu beztíže nelze při nácviku na Zemi věrně napodobit.

Přitom šlo o osádku velice zkušenou. Velitel raketoplánu nám. kpt. Daniel "Dan" C. Brandenstein, který byl v té době vedoucím celého týmu amerických astronautů, měl za sebou již tři lety ve vesmíru (STS-8 v srpnu 1983, STS-51G v červnu 1985 a STS-32 v lednu 1990). Jediným nováčkem v osádce byl jeho pilot pplk. USAF Kevin P. Chilton, přezdívaný "Chili". Všichni letoví specialisté absolvovali po jednom letu. Richard ;,Rick" J. Hieb (MS-1 ) se zúčastnil mise STS-39 na přelomu dubna a května 1991. Korv. kpt. Bruce Melnick (MS-2) od pobřežní stráže má za sebou let STS-41 v říjnu 1990. Freg. kpt. Pierre J. Thuot (MS-3) se zúčastnil STS-36 v únoru 1990, dr. Kathryn C. Thorntonová (MS-4) přezdívaná "K.T." (čti "kej tý") má na kontě let STS-33 v listopadu 1989 a konečně mjr. USAF Thomas D. Akers (MS-5) si připsal k dobru misi STS-41 v říjnu 1990.

S touto fundovanou osádkou na palubě se Endeavour 7. května vydal na svoji první výpravu do kosmu. Za dunivého rachotu hlavních i startovacích motorů se vznesl z rampy 39B ve 23.40.00 UT a za pouhých sedm sekund minul špičku hromosvodu obslužné věže. V T +10 s zahájil osmisekundový rotační manévr, který ho otočil o 180° a pak již přídí zamířil na východ nad Atlantik. Po osmi a půl minutách letu dosáhl suborbitální dráhy 59-333 km. Zde následovalo odhození ET: v T +529 s vydaly palubní počítače povel pyrotechnice, která přerušila spoje mezi nádrží a družicovým stupněm. V zápětí byly poprvé za letu aktivovány motory RCS, aby raketoplán stabilizovaly a udělily mu relativní rychlost 3,4 m/s vzhledem k odhozené ET. Poté došlo na zatažení přírub přívodního systému pro kapalný kyslík a vodík. Z turbočerpadel a ze vstřikovacích hlav byly vypuštěny zbytky kapalného kyslíku (přibližně 1700 kg) přes spalovací komory motorů SSME, zatímco zbytky vodíku (asi 800 kg) putovaly do vzduchoprázdna odvětrávacím potrubím na spodku trupu. Ventily zůstaly na chv1i otevřeny, aby okolní vakuum zbavilo celý systému SSME zbytků pohonných látek: Jejich eventuální vypařování během pozdějšího letu by totiž mohlo ovlivnit parametry dráhy. Potom se za přírubami zavřela dvířka, opatřená dlaždicemi tepelné ochrany a celá tato automaticky probíhající sekvence skončila. Během ní stačili piloti raketoplánu překontrolovat stav turbočerpadel APU a potom vypojili i je. Manévr OMS-1 odpadl, protože Endeavour odstartoval na tzv. dráhu s přímým naváděním. V T +41 min. došlo na OMS-2. Po 135 s hoření motorů a přírůstku rychlosti o 67 m/s se raketoplán dostal na operační dráhu ve výši 264-338 km nad Zemí se sklonem 28,33° k rovníku.

Prověrka systémů dopadla ke vší spokojenosti, bylo možno otevřít dveře nákladového prostoru. V T +1 h 36 min dalo řídicí středisko v Houstonu astronautům "zelenou" k další činnosti. Znamenalo to především možnost odložit lehké skafandry, v nichž osádka raketoplánu absolvuje start i přistání. V průběhu jejich svlékání dostalo řídicí středisko pro Intelsat pokyn od MCC, aby zahájilo manévry s družicí. Intelsat 6 F-3 se totiž v té době pohyboval po dráze 550-568 km, s dobou oběhu 95,64 min a se sklonem 28,33° k rovníku. Plul tedy ve výšce, která byla pro raketoplán nedostupná. Poprvé v historii kosmonautiky bylo zapotřebí, aby během setkávacího manévru operovala obě tělesa. Společným cílem pro ně byl tzv. "g" kontrolní box, imaginární koridor ve výšce 356-376 km nad Zemí o délce 700 km. Zde se obě kosmická tělesa měla během čtvrtého dne letu raketoplánu setkat.

Manévrování - to byl úkol pro oba piloty. Zbytek osádky Endeavour však také nezahálel. Na obytné palubě čekala na obsluhu řada zařízení. Především museli vybalit a spustit osobní počítač PGSC (Payload General Support Computer), který měl kontrolovat další experimenty. Mimo jiné šlo již o mnohokrát opakovaný pokus s přípravou krystalů bílkovin; tento pokus souvisí s bojem proti AIDS. Další nezbytnou činností byla příprava všech čtyř skafandrů určených pro nastávající práci v nákladovém prostoru. Třetí den letu se na výstup do kosmu začali připravovat i astronauti: Thuot a Hieb pomocí masek vdechovali čistý kyslík; také atmosférický tlak v raketoplánu byl snížen.

Družice Intelsat 6 mezitím domanévrovala na dráhu 365-369 km, s dobou oběhu 91,70 min a se sklonem 28,31° k rovníku. Raketoplán po několika setkávacích manévrech letěl ve výši 350-355 km, s periodou oběhu 91,38 min a s totožným sklonem 28,31°.

Nadešlo ráno 10. května. Endeavour i Intelsat se již nacházely v kontrolním boxu a inženýři ze střediska Intelsat ve Washingtonu začali pomalu snižovat rotační rychlosti družice z původních 7,5 obrátky za minutu na pouhé dvě za tři minuty. Tato byť minimální rotace měla tělesu pomoci udržovat stabilitu při pokusech o zachycení.

Když se vzdálenost mezi oběma objekty snížila na 18 km, oblékli si Thuot a Hieb skafandry a přešli do přechodové komory. Z té se pomalu začal vypouštět vzduch. Během dekomprese provedli Brandenstein a Chilton poslední setkávací manévr. Malými motorky RCS zakotvili Endeavour asi 750 m pod Intelsatem 6. To již čas pokročil na 20.17 UT. Teď byli na řadě Thuot a Hieb.

Asi hodinu po dokončení setkávacího manévru otevřeli oba astronauti průlez a vysoukali se do nákladového prostoru. Mezitím Brandenstein přemístil raketoplán před družici do vzdálenosti 120 m. Bruce Melnick od zadního pultu uvolnil "kanadskou ruku" z jejího lůžka a nastavil konec manipulátoru do nákladového prostoru tak, aby oba muži ve skafandrech mohli k jeho zápěstnímu kloubu připevnit pracovní plošinu PAD (Portable Foot Restraint Attachment Device), vybavenou úchytkami pro nohy astronauta. Jakmíle s tím byli hotovi, zasunul Thuot boty svého skafandru do smyček a Hieb mu podal přípravek. Melnick ted' opatrně vyzvedl manipulátor nad nákladový prostor tak, že Thuot na plošince prozatím "visel" jakoby hlavou dolů.

Nyní se raketoplán pomalu začal blížit k družici, natočen k ní otevřeným nákladovým prostorem. To bylo operační novum: až dosud družicový stupeň nikdy nemanévroval na dráze s lidmi mimo vlastní kabinu.

Ted' však nebylo zbytí a tak Thuot čekal na plošině PAD s tyčí v ruce jako nějaký kosmický Neptun s trojzubcem a pozoroval - ne bez pochyb - jak se obě tělesa k sobě přibližují.

Konečně činila vzdálenost mezi stotunovým raketoplánem a čtyřapůltunovou družicí pouhých deset metrů. Zatímco se oba kolosy řítily vesmírem rýchlostí 28 000 kilometrů za hodinu, Melnick opatrně otáčel zápěstním kloubem RMS, až se Thuot ocitl tváří v tváře pomalu rotujícímu válci družice.

"Vypadá úplně stejně, jako ten satelit v Guayaně," ohlásil potěšeně kolegům i řídicímu středisku. Měl tím na mysli svoji služební cestu na kosmodrom CSG u města Kourou ve Francouzské Guayaně, kde čekala na vypuštění nosnou raketou Ariane 44L sesterská družice Intelsat 6 F-1, poslední svého druhu, která ještě byla k vidění na zemském povrchu. Spolu se dvěma dalšími kolegy z osádky Endeavour si tehdy Thuot vyzkoušel, zdali záchytná tyč skutečně "pasuje" na spodní přírubu. Ted' ji měl znovu před očima, jenomže v kosmu.

"Jdu na věc," ohlásil dolů na Zemi.

Pomalu; jako vzpěrač činku, zvedl záchytnou tyč vodorovně nad hlavu. V této poloze musel nasadit obě otevřené čelisti kleští současně na dolní okraj kuželové příruby.

Operace tedy začala a napětí v Houstonu sílilo každým okamžikem. Zbývaly už jen centimetry mezi přírubou a čelistmi.

"Nasazuji," hlásil Thuot, zatímco Hieb, zachycený na boku nákladového prostoru, situaci fotograficky dokumentoval.

"Už ji mám!"

Neměl. Tyč se sice dotkla spodku družice, ale dotek nebyl oboustranně synchronní, tak jak vyžadoval plán. Slabý náraz z jedné strany dokázal ve stavu beztíže znatelně čtyřtunový rotující kolos rozhoupat.

"Kýve se," vykřikl překvapeně Thuot. "Pryč, rychle pryč!"

Melnick, sledující scénu stropním okénkem, pohotově stáhl manipulátor se svým kolegou do bezpečné vzdálenosti. Brandenstein současně zvýšil vzdálenost od družice, která se teď kymácela jako opilec ze strany na stranu.

Opatrnost byla víc než na místě. Případný náraz do družicového stupně mohl vést k nebezpečnému poškození jeho tepelné ochrany. Kosmonaut, který by se dostal mezi obě tělesa, by nevyvázl bez úhony.

Nic z toho obého se nestalo, ale Endeavour se mezitím dostal do stínu Země, takže s novým pokusem se muselo počkat až na východ Slunce. Pak se Thuot pokusil o zachycení Intelsatu ještě dvakrát, ale oba pokusy vedly pouze k většímu a nebezpečnějšímu rozkývání. V dalších pokusech se tedy mohlo pokračovat až po stabilizaci tělesa, přičemž potíž tkvěla v tom, že Intelsat bylo možno ovládat pouze v dosahu pozemních stanic řídce rozházených po povrchu Země: Perth (Austrálie), Tangua (Brazílie), Paumalu (Havajské ostrovy), Jatiluhur (Indonésie) a již zmíněný Gandaul v Senegalu. Brandenstein proto z bezpečnostních důvodů celou akci dočasně odvolal, vycházka do kosmu skončila po 3 hodinách a 43 minutách a neúspěšná dvojice pracovníků se vrátila do přechodové komory.

Stejná situace se odehrála o den později. Nové setkání započalo ve 20.30 UT. Thuot s Hiebem vystoupili do nákladového prostoru ve 21.02 UT a strávili zde při pokusech o zachycení tentokrát 5 hodin a 29 minut. Během té doby se několikrát zdálo, že už je vyhráno, když letový specialista MS-3 nasazoval svou tyč tentokráte co nejopatrněji.

"Mám to," prohlásil jednou mezi hlubokými výdechy, které svědčily o duševním napětí i fyzickém úsilí. Odpovědí byl potlesk v kabině raketoplánu i v řídicím středisku. .Jenže Thuot dělal účet bez hostinského. Intelsat se jako úhoř opět vysmekl z nastavené pasti a kolébavě odlétal. Melnick znovu a znovu uhýbal s kanadskou rukou a zase ji tvrdošíjně vracel na dosah k družici. Thuotovy opakované pokusy však pokaždé setkaly s nezdarem.

Všichni zúčastnění v kosmu i na Zemi se začínali obávat, že záchranná akce skončí fiaskem. Houston dokonce uvažoval o jejím odvolání. Riziko, které astronauti podstupovali, totiž nebylo malé. Vedle již zmíněného mechanického nárazu tady byla i možnost potřísnění skafandru hydrazinem, což je kapalina bez barvy i chuti, zato však silně jedovatá. Družice ji používá jako pohonnou látku pro svoje manévrovací a stabilizační motorky. Přitom právě v jejich okolí i v blízkosti nádrží s hydrazinem se Thuot velice často oháněl se svým nástrojem.

Na rozdíl od pozemního střediska se osádka Endeavour s nezdarem smířit nehodlala; značnou roli při tom jistě sehrála i profesionální hrdost astronautů. Na jejich naléhání se Houston po poradě s odborníky odhodlal ke zvládnutí situace tak říkajíc "holýma rukama".

Na vymyšlení nejlepší strategie lovu se podí1ela řada odborníků na Zemi, ale také osádka raketoplánu. Nakonec to byl právě Dan Brandenstein, který přišel na to, že ke zkrocení neposlušné družice bude zapotřebí tří mužů a šesti rukou. Přitom bylo štěstím, že mise STS-49 počítala s výstupem celkem čtyř účastníků letu do kosmu, i když jen postupně a ne najednou. Proto byl na palubě družicového stupně dostatek těžkých skafandrů.

Řídicí středisko si pro jistotu vymínilo den odkladu, aby novou techniku uchopení bylo možno vyzkoušet v bazénu.

Navrhovaný postup ověřili 12. května astronauti M. Clifford, S. Musgrave a J. Voss. Přesný postup potom i s nákresy putoval do kosmu přes palubní fax raketoplánu Endeavour. Ani jeho osádka nezahálela. Během dne svého zaslouženého odpočinku se zdarem vyzkoušela, že do přechodové komory, konstruované pro dvě osoby, se ve skutečnosti dokáží nacpat tři jedinci včetně těžkých skafandrů s neforemnou krosnou klimatizačních jednotek na zádech.

Za těchto okolností dalo vedení letu souhlas k poslednímu pokusu. Ve středu 13, května večer se raketoplán potřetí přiblížil k Intelsatu 6 a zakotvil asi 15 km za ním. Dalším krokem byl manévr TI (Transfer Initiate), během něhož měl Endeavour družici podletět ve vzdálenosti 760 m a zastavit se pak pouhých 120 m před ní. Při výpočtu potřebných parametrů však palubní počítače signalizovaly chybu. Bleskurychlá analýza situace v MCC ukázala, že chyba netkví ve výpočtu, ale v nově použitém programu. Letový ředitel Al Pennington proto rozhodl, že manévr TI bude proveden podle dat zaslaných ze Země. Vyřešený zádrhel však způsobil přibližně hodinové zdržení, které bylo nepříjemné zejména pro astronauty, namačkané ve skafandrech v přechodové komoře.

Nakonec všechno dopadlo bezvadně. Ve 23.45 UT bylo dokončeno setkání obou těles. Trojice mužů se mohla vysoukat do nákladového prostoru. Thuot, první z nich, zaujal jako obvykle místo na plošince manipulátoru RMS. Hieb a Akers se zachytili nohama na boční stěně nákladového prostoru a na příhradové konstrukci MPESS. Brandenstein musel tentokrát přimanévrovat mnohem blíže k družici - na pouhé 2 metry od okraje nákladového prostoru.

Poslední pokus započal. Astronauti na povel zvolna zvedli ruce a na třech místech současně uchopili přírubu na spodku družice. Bylo 23.59.45 UT.

"Zdá se, že ji máme, Houstone," ozval se velitel raketoplánu, který akci sledoval od zadní palubní desky.

"Výborně," pochválil astronauty spojař Sam Gemar ze Země. "Všichni se už konečně usmívají!"

"Ale ještě nejsme u konce," varoval Brandenstein. Skutečně to trvalo ještě půl hodiny, nežli astronauti zastavili pomalou rotaci obrovského válce. Dva z nich potom Intelsat přidržovali, zatímco Thuot, tentokrát bez problémů, nasadil a zaklapl oboje kleště. Potom Melnick kanadskou rukou uchopil kotvičku umístěnou na jednom konci záchytné tyče, takže družice byla konečně pevně připoutána k raketoplánu.

Zbytek záchranné operace proběhl podle původního plánu. Astronauti připojili k záchytné tyči dva vodicí kolíky, sloužící k přesnému navedení spodku družice proti dvěma přípravkům ve tvaru vidlice. Tím se dosáhlo přesně požadované polohy družice nad kolébkou s motorem Orbus 21 S. K tomu, aby Intelsat dosedl těsně přírubou na přírubu použili Hieb a Thuot rohatkového klíče. Nakonec spojili družici s motorem pomocí čtyř šroubů, pevně dotažených elektrickým šroubovákem, speciálně vyvinutým pro práci v beztížném stavu.

Následovalo propojení dvou kabelů mezi.družicí a náhradním motorem a konečně odstranění vodicích kolíků a záchytné kotvičky. Celá akce trvala přibližně šest hodin.

Po jejím ukončení odjistili astronauti elektrické spojení mezi družicí a motorem, jež bylo až dosud zablokováno v rámci bezpečnosti. Blokáda zabraňovala náhodnému zážehu motoru, kdy se kolem něj motali lidé.

Nyní se trojice pracovníků uchýlila do přechodové komory jako do krytu a Kathy Thorntonová na zadní palubní desce slavnostně překlopila vypínače, na jejichž povel se Intelsat měl uvolnit z kolébky.

Bohužel, nestalo se tak. Teprve, když dosud nezaměstnaný zbytek osádky Endeavour opravil propojení ovládacího pultu s pyrotechnikou na kolébce, podařilo se opravenou družici uvolnit. Dosud stlačené pružiny udělily sestavě o celkové hmotnosti téměř 15 tun počáteční impuls, takže 14. května v 04.53.22 UT vyplula z nákladového prostoru rychlostí asi 0,3 m/s. Přibližně o hodinu později byl zažehnut nově namontovaný motor, který družici navedl na přechodovou dráhu. Dalšími manévry v následujících dnech a týdnech se zachráněná družice se zpožděním dva a půl roku dostala na místo svého původního určení.

Krátce po jejím odletu se tři mušketýři ve skafandrech ještě na chvíli navrátili do nákladového prostoru, aby po sobě uklidili nářadí a použité přípravky. Teprve pak, po 8 hodinách a 29 minutách perné práce, se mohli odebrat do obytných prostor k zaslouženému odpočinku.

Osádka Endeavour měla původně naplánovány ještě dva další výstupy do kosmu, při nichž nejprve Thuot a Hieb a pak i Thorntonová s Akersem hodlali vyzkoušet montážní práce při sestavování příhradových konstrukcí z jednotlivých prvků. Na programu byla i manipulace se velmi hmotnými břemeny (až 2 tuny) a konečně i ověření různých nouzových metod návratu astronautů zpět ke stanici v případě, že by se uvolnilo jejich upoutání. Počítalo se se šestimetrovým lanem se závažím na konci, pomocí něhož by se astronaut mohl zachytit na konstrukci a přiručkovat zpět, se třemi druhy vysunovacích tyčí s hákem na konci, s jejichž pomocí by se zatoulaný astronaut přitáhl nazpět ale také s malou plynovou "koloběžkou", podobnou té, kterou vyzkoušel už Ed White při letu Gemini 4 v roce 1965.

Vzhledem k obrovské ztrátě času při pokusech o záchranu Intelsatu 6 došlo nakonec jen k jediné vycházce. Začala 14. května ve 21.10 UT a trvala 7 hodin a 43 minut. Thorntonová spolu s Akersem po jejím absolvování konstatovali, že i při montážní operacích se ukázala jejich simulace v bazénu v problematickém světle a že před zahájením stavby stanice na oběžné dráze bude nutno řadu operací odzkoušet obrazně řečeno přímo v terénu při dalších letech raketoplánů.

Zbytek letu družicového stupně proběhl ve znamení obvyklých a mnohokrát popsaných procedur. Endeavour dosedl 16. května 1992 ve 20.57.38 UT na dráhu 22 letecké základny Edwards na dně vyschlého Rogersova jezera v Mojavské poušti v Kalifornii a zastavil se ve 20.58.36 UT po letu trvajícím 8 dní 21 h 17 min 38 s.

Přes spoustu obtíží byl let STS-49 bezesporu úspěchem a přinesl řadu nových poznatků o práci člověka ve stavu beztíže. Nově získané zkušenosti budou zúročeny již počátkem roku 1994 při plánované opravě Hubbleova kosmického dalekohledu během, expedice STS-61. Nelze opominout ani úsporu 207,6 mil. USD pro společnost Intelsat. Tolik totiž činil rozdíl mezi náklady na záchrannou misi a stavbou a vypuštěním nové spojové družice.