Obsah > Pilotované lety > Apollo > Apollo 13 > Apollo 13 v L+K 17/1994

(převzato z L+K 17/94 se svolením Mgr. A.Vítka)

ANTONÍN VÍTEK, CSc. , ing JOSEF KRUPIČKA, CSc.

Znak Apolla 13Expedice Apolla 13 měla zamířeno do terénu podstatně složitějšího než Apollo 12. Komise odborníků pro ni vybrala poměrně nerovnou oblast v blízkosti kráteru Fra Mauro. Přes "problematickou" třináctku v názvu byli všichni účastníci letu přesvědčeni o úspěchu mise a nezviklala je ani výměna pilota velitelského modulu Kennetha Mattinglyho ze zdravotních důvodů za Johna Swigerta. Nikdo ze zúčastněných však netušil, že v kyslíkové nádrži č. 2 je poškozená izolace na kabelech vedoucích od míchadla a že právě tady hrozí zkrat a havárie.

Start nosné rakety Saturn 5 (výr. č. 508) nesoucí kosmickou loď proběhl hladce 11 . dubna 1970 v 19.13 UT. Také přechod na translunární dráhu o dva oběhy později, ani přestavba lodi nezaznamenala žádné komplikace. Velitel James Lovell spolu s pilotem LM provedli nezbytnou kontrolu lunárního modulu, který nesl jméno Aquarius - tedy Vodnář - a zcela spokojeni se vrátili do velitelského modulu nazvaného Odyssea. Všechno probíhalo až dosud v poklidu, takže řídicí středisko mohlo s lehkým srdcem dát souhlas ke korekci, jež převedla loď z původně návratné dráhy, která by v případě potřeby zavedla loď zpět k Zemi, na dráhu nenávratnou.

Země z odlétajícího Apolla 13Katastrofa se však neodvratně blížila. Osádka Apolla 13 spustila - jako již mnohokrát předtím - míchadla v nádržích s kapalným kyslíkem, takže poškozený kabel se dostal pod napětí. V T +55.53.52 - 14. dubna v 03.06.23 UT - se oba dráty pokryté jen sporými zbytky zuhelnatělé izolace navzájem dotkly, čímž vznikl mezi nimi elektrický oblouk. V prostředí stlačeného kyslíku zbytky izolace i samotný měděný drát dokáži vzplanout raz dva a oheň letí po vodiči směrem k průchodce ve stěně nádrže. Hoření prudce zvyšuje tlak v nádrži a když průchodka sama žárem změkne, vyráží ji ven téměř 7 MPa přetlaku. Do kabiny osádky se po konstrukci přenese dutá rána. Apollo 13 je v té chvíli 330 250 km od Země a vzdaluje se od ní rychlostí 993 metrů za sekundu.

Měřič tlaku v nádrži č. 2 prudce klesá, ručička na ukazateli množství kyslíku kmitá sem tam a na palubní desce se rozsvěcuje výstražné světlo: podpětí v rozvodu B.

"Houstone, máme tu problém," hlásí Swigert řídicímu středisku.

"Zde Houston. Zopakujte to, prosím!" "Houstone, měli jsme tu problém. Na okamžik nám vypadl rozvod B."

"Příjem. Rozvod B přerušen... Třináctko, čekejte, podíváme se na to."

"Prozatím se zdá, že je napětí v pořádku. Ale současně s poplašným světlem jsme zaregistrovali pořádnou ránu " , odpovídají z lodi.

Osádka Apolla 13 rozbíhá znovu počítač, který byl poklesem napětí vyřazen z provozu: Haise - ten byl v okamžiku výbuchu v měsíčním modulu - se rychle vrací do velitelské sekce. Právem. Na palubní desce vyskakují další poplašné signály: střídavý rozvod 2 vypadl. Haise s nadějí mrkne na hlavní rozvod B. Nula! Také palivové články 1 a 3 jsou na nule. Elektrické rozvody se zřejmě zbláznily. Teď už i hlavní rozvod A vykazuje podpětí o tři a půl voltu. Není divu, táhne všechny spotřebiče na palubě a přitom ho zásobuje jen jediná palivová baterie.

Osádka Apolla 13 se pokouší o nápravu. Dva kyslíkové tanky, tři palivové baterie a dva hlavní rozvody lze propojit v libovolné kombinaci. Teď jde o to, vyloučit místo, odkud uniká kyslík. Vesmírem se křižují informace z lodi s pokyny z řídicího střediska v Houstonu, Všechno probíhá klidně, věcně, bez vzrušení nebo dokonce hysterie.

Lovell se zvedne z křesla a vyhlédne z okénka. Při pohledu dolů zřetelně vidí vločky, doprovázející únik plynu z lodi. Jsou to asi poslední zbytky kyslíku z nádrže č. 2.

Astronauti zahajují nouzové procedury, směřující k maximální úspoře elektrické energie. Kosmická loď je stavěna tak, aby mohla plně fungovat i při ztrátě jedné kyslíkové nádrže. Jenomže situace je horší. Výbuch poškodil příruby také na druhé nádrži obsahující 02, takže Apollo 13 pomalu ale jistě ztrácí poslední zbytky kyslíku potřebného pro výrobu elektrické energie.

Systémy lodi už čerpají z akumulátorů , normálně určených pro poslední desítky minut sestupu zemskou atmosférou. Je zle! Řídicí středisko začíná uvažovat o měsíčním modulu jako o záchranném člunu, který by umožnil osádce kosmické lodi přežít dobu potřebnou k návratu na Zemi.

Gerard Carr seznamuje Mary Haiseovou se situací Apolla 13Devadesát minut po explozi dostávají Lovell a Haise příkaz k přestupu do LM. Velitel přenáší údaje do počítače ve Vodnáři z navigačního zařízení Odyssey a spolu s pilotem oživují další obvody měsíčního modulu. Swigert zůstal v CM a vypíná jeho poslední systémy: palivová baterie č. 2 - ostatní dvě jsou již vypnuty - mele z posledního. V T +58.40 uzavírá pilot velitelské sekce ventily i této baterie. Odyssea, velitelský modul, je prozatím mrtev. Swigert opouští temnou kabinu a přidává se ke kamarádům v záchranném člunu.

Lunární modul je ovšem vybaven jen pro krátkodobý pobyt dvou lidí na povrchu Měsíce, takže tři astronauti se v něm doslova tísní. Jako všichni trosečníci dělají inventuru zásob.

Kyslíku pro dýchání je více než dost. Postačil byl na sto až sto dvacet hodin dalšího letu. Také elektrické energie v bateriích na přistávacím a startovacím stupni LM je nadbytek. Ovšem do odhození přistávacího stupně je tato energie nepoužitelná pro velitelský modul. Horší je to s vodou na chlazení přístrojů. Tou se bude muset šetřit, což jde jen tak, že trosečníci budou šetřit elektrickou energií. Prozatím běží všechny systémy LM na plné obrátky.

Řídicí středisko se proto rozhoduje urychlit první motorický manévr, kterým by celá loď přešla z nenávratné na návratnou dráhu co nejdříve, čímž by se mohla po dokončení manévru snížit spotřeba elektřiny a tím udržet i úbytek vody v rozumných mezích. Počítače ve středisku v Houstonu opřekot kalkulují jednotlivé varianty a výsledky výpočtů předávají Vodnářovi. Je rozhodnuto.

V T +61 .29.43 zapaluje osádka Vodnáře poprvé přistávací motor LM. DPS pracuje nejprve 6 sekund na 10 % výkonu, pak dalších 26 s na plný výkon. Výsledkem nouzového manévru je dráha, která by po 152 hodinách celkové doby letu přivedla loď do Indického oceánu jižně od ostrova Mauritius.

Nejhorší je tedy zažehnáno, havarovaná loď se dostala na návratovou dráhu. Astronauti vypínají část navigačních systémů a mohou se postupně odebrat k odpočinku.

Těžiště práce se nyní přesunuje na Zemi. Do Houstonu se sjíždějí čelní představitelé NASA i odborníci z výrobních závodů, které zkonstruovaly kosmické lodě. Tým astronautů vyhlásil pohotovost, aby bylo možno navržené akce ověřovat na pozemních simulátorech.

Prvním úkolem je další zkrácení letu. Zásoby by sice pro stávající dráhu měly stačit, ale z Apolla 13 je vrak a nikdo neví, co se ještě může přihodit.

Povrch Měsíce byl nedosaženým cílem Apolla 13Nabízí se několik variant. Nejrychlejší návrat v T+118 hodin by byl možný pouze v případě odhození služební části, ale je otázkou, jak by se pak chovala velitelská sekce dlouhodobě vystavená přímému působení vesmírného chladu. Nakonec se všichni odborníci shodují na variantě s dobou letu asi 142 hodin a s přistáním v Tichém oceánu. Kompromisní varianta (130 hodin) s přistáním v Atlantiku byla odmítnuta, protože tam není připravena záchranná flotila.

Těsně před tím, než pochroumané Apollo 13 zmizí za okrajem Měsíce, dostává jeho osádka předběžné informace o dalším manévru, který má proběhnout v sedmdesáté deváté hodině letu.

Definitivní pokyny přijdou poté, když se loď v T . +77.33.10 opět vynoří. V T+79.23.38 požadovaný manévr úspěšně proběhne. Opět krůček k návratu domů.

Nad kosmickými trosečníky se však stahují další mračna. V obytných prostorách LM pomalu narůstá množství vydýchaného oxidu uhličitého. Absorbéry z hydroxidem lithným jsou v LM propočteny jen pro dvě osoby na několik desítek hodin samostatného letu. Další komplikace.

Dole na Zemi Tony England a Jack Lousma zkoušejí, jak použit absorbérů z velitelské sekce, ale vyčerpaná osádka "třináctky" jde spát, samozřejmě na směny, protože není dost místa a je třeba držet stráž pro všechny případy.

Výroba nouzových absorbérů CO2Další den letu se zabývá absorbéry. Na základě instrukcí ze Země vyrobili astronauti za použití kartonových desek z letových plánů, z vaků na uložení chlazeného spodního prádla pro skafandry a z lepicí pásky nouzové absorbéry oxidu uhličitého, které připojili k přívodům kyslíku do skafandrů a tak je zapojili do systému regenerace vzduchu. Improvizace funguje. Další bezprostřední nebezpečí je zažehnáno. Na obzoru se však vynořil jiný problém.

V nádrži s podchlazeným héliem, používaným pro vytlačování pohonných látek z nádrží přistávacího stupně LM postupně roste tlak. Blíží se okamžik, když praskne membrána pojistného ventilu. S tím se nedá nic dělat. Výtrysk plynu bude působit reaktivním efektem a může změnit dráhu lodi. Řídicí středisko proto počítá s další korekcí dráhy. Ta předchozí, v T +1 05.18.32, dobře zkorigovala dosavadní chyby.

V T+108.54.40 membrána po dosažení 1336 kPa praskla. Impulz sice změnil rotaci soulodí, která byla původně vypočtena tak, aby Slunce rovnoměrně ozařovalo povrch Apolla 13, ale vliv impulzu na dráhu byl naštěstí minimální, takže bezprostřední korekce nebyla nutná.

Naproti tomu se ukázalo potřebným dobití návratových akumulátorů ve velitelské sekci. Znamená to, že Lovell nebo Swigert musí čas od času přelézt do Odyssey, kde ovšem teplota díky vypojené elektronice poklesala na 6 až 7 °C. Po návratu do relativního tepla (11 °C) měsíčního modulu si vždy mnou prokřehlé ruce.

"Hoši," ptá se capcom z Houstonu, "vzali jste si už teplejší spodní prádlo s chlupem?"

"Že váháš," zní odpověď. "měsíční muži vězí ve dvou sadách a dychtivě čekají na oteplení."

"Nesněží vám už ve velitelské sekci?" žertuje MCC.

"Ještě to tak. Zatím máme strach, aby na nás ty dvojité potahy nepraskly!" Nálada v lodi se zvyšuje s každým kilometrem, o který jsou trosečníci blíže k domovu. Houston jim diktuje nové procedury pro přípravu ke vstupu do atmosféry.

Zásoby vody i elektrické energie jsou díky předchozímu šetření více než dostatečné, takže řídicí středisko povoluje osádce oživit část přístrojů v LM. Důsledkem je pomalé zvyšování teploty v obytných prostorách, což trojice astronautů vítá s nadšením.

Swigert se pomalu pouští i do testování systémů ve velitelské sekci. Poslední korekce dráhy (MCC-7) hladce proběhla v T +137.39.41 . Hned po ní přechází soulodí do polohy vhodné pro odhození služební sekce. Lovell roztlačuje Apollo 13 motorky RCS na měsíční sekci kolmo ke směru letu a Swigert přepíná oba vypínače pyrotechniky. Ihned poté Lovell brzdí LM manévrovacími tryskami, aby se zbytek lodi vzdálil od SM.

Poškozený SM"Je odhozen," hlásí osádka z Aquaria. "Celá jedna strana servisní sekce je pryč... Právě u... koukni se támhle, Frede... počkej... u parabolické antény je celý panel utržen, skoro odshora až k motoru. Vypadá to, že to sebralo i ventily SPS."

"Sekejte fotky," žádá naléhavě Houston, "ale šetřte RCS. Žádné zbytečné manévrování!"

"Pochopitelně," souhlasí osádka. "Teď vidím do trysky SPS. Zevnitř vypadá O. K. Snad jen..."

"Je deformovaná zvnějšku, naklepnutá, nebo co?"

"Podle toho, co vidím, šla exploze stupňovitě. Spousta trosek visí ven z boku, poblíž S-pásmové antény."

Hodnotu těchto pozorování lze stěží docenit. Je však třeba se věnovat dalšímu kroku. Astronauti přenášejí údaje z navigačního systému LM zpět do CM a adjustují inerciální plošiny velitelské sekce. Nastal čas opustit záchranný člun. Průlez mezi oběma loděmi se uzavírá a astronauti prověřují těsnost poklopu.

Je T +141.30. Zámky, poutající LM a CM se uvolňují.

"Sbohem Aquarie, a děkujeme ti," loučí se s měsíčním modulem osádka "Třináctky".

Apollo 13 se na padácích snáší do mořePak již zbývá jen orientovat velitelskou sekci dnem proti směru letu. Odyssea vstupuje rychlostí přes 11 km/s do zemské atmosféry. Následuje přerušení spojení, pak padáky a konečně dopad do vod Tichého oceánu 13 km od čekající letadlové lodi USS Iwo Jima. Tady 17. dubna 1970 v 18.07.44 UT končí dramatický let Apolla 13.

Jeho účastníci sice nedosáhli měsíčního povrchu, ale spojené úsilí odborníků i osádky ztroskotané lodi ukázalo, že lze s úspěchem čelit nečekané nepřízni osudu.

Plných devět měsíců trvalo, než byly zjištěny příčiny exploze kyslíkové nádrže na Apollu 13 a než mohla osádka následující expedice - velitel Allan B. Shepard, pilot velitelského modulu Stuart A. Roosa a pilot měsíčního modulu Edgar D. Mitchell převzít štafetu letů na Měsíc. Místo přistání - oblast u kráteru Fra Mauro - zdědila po svých předchůdcích.


Aktualizováno : 26.03.1998

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 13 ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.