Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracoval: Jiří Kroulík
(L+K č.25/1975)

Spojení Sojuzu 19 s Apollem v podvečer 17. července 1975 a stisk rukou jejich velitelů Alexeje Leonova a Thomase Stafforda sledovala na svých televizorech takřka miliarda obyvatel naší planety. Všichni lidé dobré vůle přitom pociťovali podobné vzrušení, jako oné červencové noci před šesti léty, kdy televizní sítě celého světa přenášely šedivý a nezřetelný obraz z Měsíce.

Tehdy, v noci z 20. na 21. července 1969, jsme byli svědky - vyjádřeno slovy N. Armstronga, prvního pozemšťana, který v tento památný den vystoupil z měsíčního modulu Apolla 11 na povrch odvěké družice Země - “velkého kroku" v historii lidstva. S napětím jsme čekali, jaké budou ty první kroky na neprobádaném měsíčním povrchu, chtěli jsme vidět, zda pro kosmonauty nebude nebezpečná vrstva prachu, jaké důsledky bude mít menší gravitace.

Avšak tentokrát? Letošní kosmický let přece nebyl zdaleka tak složitý a v zásadě se ani mnoho nelišil od běžných pilotovaných letů na dráze kolem Země. Přesto i tentokrát šlo o první kroky - počáteční krok v oblasti vývoje slučitelných prostředků ke spojování kosmických lodí, a smělý krok na složité cestě uvolňování mezinárodního napětí. Proto chtěl svět slyšet, jak bude z vesmíru znít ruská angličtina a anglická ruština, chtěl se na vlastní oči přesvědčit, že i sebesložitější mezinárodní problém má řešení.

Cesta vrcholící symbolickým stiskem ruky však nebyla snadná ani přímočará, třebaže valná většina lidí na Zemi nejen rozumem, ale i srdcem poznala její význam. Společný sovětsko-americký let měl své odpůrce i kritiky zejména ve Spojených státech. Hlavní osobností mezi nimi se stal senátor W. Proxmire, častý kritik kosmických programů. Podle svého zvyku kritizovat kde co. Vznesl nejprve námitku proti údajně nízké bezpečnosti sovětské kosmické lodě Sojuz, potom z nouzového přistání Makarova a Lazarova vyvodil závěr o nedostatečné spolehlivosti sovětských raket a nakonec napadl americkou televizi za to, že společný kosmický program obhajovala. Škoda, že nevíme, co říkal posledním minutám letu Apolla, v nichž byly bezprostředně ohroženy životy tří amerických astronautů.

Na stranu odpůrců programu ASTP/ EPAS se postavil i známý americký letecko-kosmický komentátor R. Hotz prohlášením, že “drahá mise se klimbá na tenké niti pravé kosmické užitečnosti. Skutečnou tragédií pro tuto zemi bylo rozhodnutí vložit své prořídlé kosmické dolary do politické fanfáry letu Sojuz/Apollo a nebrat přitom na vědomí, co to stojí."

Pro zajímavost je možné uvést neméně pozoruhodné stanovisko “nezaujatého" čínského deníku Peoples Daily. Ten nazval setkání v kosmu “úsilím odhalit technické tajemství druhé strany za účelem získání převahy v kosmu ..." a dodal: “může snad bezvýznamný stisk rukou v kosmu zamaskovat tvrdý boj mezi oběma supervelmocemi na Zemi?"

Převážná část Američanů uvažovala a vystupovala mnohem střízlivěji. Dokazuje to například výrok předsedy Leteckého a kosmického výboru amerického kongresu, senátora F. Mosse: “Projekt Sojuz/Apollo je náznakem nové éry. Mnozí se k tomuto letu stavěli kriticky. Ale co je lepší - stisk rukou v kosmu, nebo nukleární konfrontace." E. Boland z Massachusett ho doplnil názorem: “Musíme si uvědomit, že kosmické lety budou pokračovat. Naučíme-li se v kosmu raději spolupracovat než soupeřit, dosáhneme úspěchu hodného našich investic."

Pod dojmem těchto názorů pro a proti společnému letu je logické probrat vlastní důvody vzniku programu ASTP/EPAS a jeho výsledky. Už od roku 1968 se pravidelně při každém kongresu IAF v rámci sympozií o záchraně kosmonautů diskutovalo mezi odborníky o nevýhodnosti diametrálně odlišných amerických a sovětských zařízení pro spojování kosmických lodí. Vždyť účinná záchranná akce je podmíněna právě slučitelností spojovacích zařízení. Uvědomovaly si to i obě strany, jichž se tento problém bezprostředně dotýkal, jenže k oficiálnímu jednání do té doby nedozrál čas. Rozdílné spojovací prostředky, rozdílnost postupu i atmosfér bránily nejen případné pomoci kosmonautům v nouzi, ale také možné budoucí spolupráci.

Teprve politické a diplomatické úspěchy na sklonku šedesátých let vyústily v říjnu 1970 v první oficiální schůzku zástupců NASA a AV SSSR. V Moskvě, kde se konala, vznikl základní dokument, který naznačil “směry možného přístupu k vytvoření slučitelných spojovacích mechanismů". Závěrečný protokol ze schůzky konané o dva roky později, v dubnu 1972, mohl už konstatovat, že je “žádoucí pokračovat v další práci při vývoji slučitelných setkávacích a spojovacích mechanismů kosmických lodí, a k vyzkoušení takovýchto systémů uskutečnit v roce 1975 zkušební let".

Formálním potvrzením závěru dubnového jednání byla pak Dohoda o spolupráci při výzkumu a využití kosmického prostoru k mírovým účelům, podepsaná nejvyššími státními představiteli SSSR a USA 24. května 1972 v Moskvě. ČI. 3 této dohody mimo jiné praví: “Strany se dohodly, že budou pracovat na vytvoření společných prostředků k setkání a spojení sovětských a amerických kosmických lodí s lidskou osádkou, aby byla zvýšena bezpečnost letů člověka do vesmíru a zajištěna možnost budoucího uskutečnění společných vědeckých experimentů. Předpokládá se, že k ověření těchto prostředků se během roku 1975 uskuteční první zkušební let, při němž má podle předpokladu dojít ke spojení sovětské kosmické lodě typu Sojuz a americké kosmické lodě Apollo . . ."

Z citovaných dokumentů jednoznačně vyplývá, že prvotní cíl experimentálního společného letu byl čistě technického rázu: praktické vyzkoušení prototypu slučitelného spojovacího mechanismu a bezodkladná aplikace poznatků získaných zkušebním letem ve vývoji kosmických dopravních prostředků nové generace. Zdálo se, že politický význam letu byl posunut až na druhé místo.

Jako symbol vzájemného porozumění a příklad k řešení životně důležitých problémů byl však společný let pro lidstvo mnohem cennější. Uvolňování mezinárodního napětí by pokračovalo dík iniciativnímu a konstruktivnímu jednání Sovětského svazu a ostatních zemí socialistického tábora i bez programu ASTP/ EPAS. Stačí si připomenout vladivostocké rozhovory L. Brežněva a G. Forda, mírovou konferenci na nejvyšší úrovni v Helsinkách, rozhovory v SSSR a USA o omezení strategických zbraní. Sbližování a vzájemné porozumění obou zúčastněných národů však právě dík společné činnosti amerických a sovětských kosmonautu na oběžné dráze dostalo další podobu. Čím více bude podobných letů, tím snazší bude řešení všech ostatních problémů.

Na využití technického experimentu, tj. slučitelných spojovacích systémů v celosvětové záchranné službě, si počkáme ještě čtyři-pět let. Zavedení takové služby dnes brání malá frekvence pilotovaných letů (SSSR uvažuje o třech až čtyřech startech ročně, v USA neplánují až do roku 1980 žádný let), těžkopádná příprava nosných raket a přílišné finanční náklady. Z americké strany bude prvním prostředkem se spojovacím zařízením tohoto typu kosmicky raketoplán. Jeho zalétávání v atmosféře se má uskutečnit v roce 1978 a do operační služby se dostane počátkem osmdesátých let.

Dosavadní tempo kosmického výzkumu v Sovětském svazu nenechává nikoho na pochybách, že také sovětská strana bude v té době disponovat novým typem kosmického dopravního systému se slučitelným spojovacím zařízením. Teprve zvýšený počet kosmických letů, který bude po zavedení těchto nových, mnohonásobně použitelných prostředků následovat, spolu s manévrovacími schopnostmi raketoplánu a pronikavým snížením nákladů na kilogram užitečného zatížení, vytvoří pro vznik záchranné služby nezbytné předpoklady.

Jaká je tedy další perspektiva spolupráce Sovětského svazu a Spojených států v oblasti pilotovaných kosmických letů? Situace v USA je taková:

• V týmu amerických astronautů zůstalo v současné době jedenatřicet astronautů, z nichž dobrá polovina nikdy v kosmu nebyla. Letová zkušenost, získaná při mezinárodním letu, by pro ně byla obzvlášť cenná.

• Po ukončeni programu ASTP/EPAS propustil NASA 1500 zaměstnanců floridského kosmodromu a dalších 500 ztratilo práci po startu dvou Vikingů, které míří k “rudé" planetě. Obrat tohoto stavu by přinesl jen další velký kosmický program.

Tyto okolnosti mluví jednoznačné ve prospěch nového společného letu, který by nemusel být pouhým opakováním letu minulého. Potřebnou kosmickou techniku - lodě Apollo, dokonce záložní exemplář družicové laboratoře Skylab, nosné rakety Saturn - má NASA uloženou ve skladech. A přece se nový společný pilotovaný let v nejbližší době zřejmé neuskuteční. “Rusové těžko mohou pochopit," říká jeden z vysokých činitelů NASA, “že je možné nevyužít už vyrobených kosmických objektů. Nemohou pochopit, že nemáme peníze a proto nemůžeme letět …"

Americké náklady na program ASTP/ EPAS dosáhly celkem částky půl miliardy dolarů. Pro NASA to představuje zhruba polovinu toho, co se dává ročně na raketoplán. Nový program by byl, v závislosti na náročnosti, minimálně stejně nákladný. A to je dnes pro NASA příliš drahá záležitost. V USA je nyní vše podřízeno stavbě kosmického raketoplánu. Ve snaze dokončit raketoplán ve stanoveném termínu vrhá NASA na jeho stavbu veškeré možné finanční prostředky svého oklešťovaného rozpočtu, což vede k omezování jiných, neméně důležitých programů. Za těchto okolností je takřka vyloučené, aby se nový sovětsko-americký pilotovaný let uskutečnil před prvními lety amerického kosmického raketoplánu.

Velmi výmluvně to ostatně dokazuje i vyjádření vedoucích činitelů houstonského střediska pilotovaných letů NASA: “Na práce, konané v rámci programu ASTP/EPAS, bylo vyčleněno 300-350 pracovníků střediska, podílejících se současné na programu vývoje kosmického raketoplánu. V budoucnu si NASA nemůže dovolit vyčlenit takové množství specialistů."

Ještě v průběhu společného letu napsal známý americký deník New York Times: “Let programu ASTP/EPAS prokázal, že USA a SSSR mohou harmonicky a úspěšně spolupracovat navzdory všem rozdílům ideologickým, jazykovým a technickým. Pouze nedostatek politické dobré vůle by mohl zabránit budoucím společným podnikům." Skutečnost je bohužel mnohem krutější. A tak se bez ohledu na nadšení amerických astronautů, kteří by byli “šťastni, kdyby se mohli zúčastnit nových expedic spolu se sovětskými kosmonauty", jak řekl v září letošního roku v Moskvě americký astronaut Donald Slayton, rozhodně podobný společný kosmický experiment nepodaří prosadit před počátkem osmdesátých let.

Pozn. autora: V době předávání materiálu do tisku došla zpráva, že generální ředitel NASA dr. J. Fletcher předložil Kongresu USA návrh na nový společný sovětsko-americký pilotovaný kosmický let, který by se mohl uskutečnit počátkem osmdesátých let. Na návrhu je zajímavé zejména to, že americká strana hodlá opět použít osvědčeného Saturnu IB a kosmické lodě Apollo; ze sovětské strany se předpokládá nasazeni zdokonalené družicové stanice typu Saljut.

Zpracováno s použitím materiálů APN

Fotografie a schéma k článku "ASTP/EPAS SKONČIL, A CO DÁL": (Snímky: APN, Sovětskij Sojuz)

1) Alexej Leonov a Thomas Stafford

2) Tisková konference uspořádaná po společném nácviku astronautů v Houstonu

3) A. Leonov přihlíží lékařské kontrole V. Kubasova

4) A.Leonov (vpravo) a D. Slayton při nácviku v přechodové komoře

5) Velitelé Apolla a Sojuzu odpovídají na dotazy novinářů ve Středisku pro výcvik kosmonautů J. Gagarina

6) Návštěva amerických astronautů na kosmodromu Bajkonur; v pozadí třetí stupeň nosné rakety Sojuz