Tisková konference s kosmonauty A.Leonovem a V.Kubasovem v Moskvě (24.07.1975)

Pro časopis Letectví + kosmonautika zaznamenal a zpracoval: Stanislav Kužel
(L+K č.22/1975)

Byla to tisková konference, která se zapsala spolu s tou, která se konala o dva týdny později ve Washingtonu, do historie naší planety, stejně jako společný let kosmických lodí Sojuz a Apollo, jež jim předcházel. A také jedna z nejbezprostřednějších tiskových konferencí, co novináři zažili. Bylo to snad dáno už tím, že to byla tisková konference s Alexejem Leonovem a Valerijem Kubasovem, konaná v poledne 24. července 1975.

Mimo posádku Sojuzu 19 a stovek novinářů se jí zúčastnili: úřadující prezident AV SSSR akademik V. A. Kotělnikov, akademik B. N. Petrov, technický ředitel EPAS ze sovětské strany K. D. Bušujev, zástupce ředitele NASA doktor W. Shapley a reprezentanti sovětské kosmonautiky - vedoucí přípravy sovětských kosmonautů generálporučík V. A. Šatalov, generálmajor A. Nikolajev, kosmonauti A. Filipčenko a N. Rukavišnikov, spolu s členy dalších náhradních posádek pro loď Sojuz a zástupci řídicího střediska. Chyběl jen předem ohlášený hlavní konstruktér akademik V. P. Gluško . . .

Po bouřlivém potlesku, kterým novináři uvítali představitele sovětského kosmického výzkumu a po úvodních projevech akademika Kotělnikova, profesora Bušujeva a generála Šatalova, kteří proběhlý společný kosmický let zhodnotili, dostal slovo velitel Sojuzu 19 generál Alexej Leonov. Zpočátku hovořil rusky a trpělivě čekal, až tlumočník přeloží jeho slova do angličtiny. Ale pak předvedl, jak byla jazyková bariera překonána v praxi:

“Dámy a pánové, soudruzi, přátelé. Opravdu vám nemohu popsat vše to, co jsme v kosmu dělali. Vím, že jste v průběhu letu pilné pracovali, a že o něm víte téměř vše. Mohu vám říci jen jediné - že naše část sovětsko-amerického letu byla ukončena úspěšně. Všechny operace proběhly hladce, jako oloupané vejce - the peel eggs, (smích) což jsou oblíbená slova mého přítele Torna Stafforda . . . Apollo spacecraft . . . promiňte, kosmická loď Apollo má před sebou ještě 11 hodin letu do přistání. Valerij Kubasov i já, kteří jsme s americkou osádkou létali, chceme vaším prostřednictvím popřát osádce Apolla úspěšné ukončení programu a měkké přistání. Věříme, že se s americkými astronauty zase brzy sejdeme. (Následuje bouřlivý potlesk.) Včera vyšly naše centrální deníky s prohlášením vedoucích představitelů strany a vlády k těm, kteří se podíleli na programu Sojuz-Apollo. A bylo tam jedno slovo - bezpříkladně. Že naše posádka splnila úkol bezpříkladně, což je nesmírné ohodnocení naší práce. Ale není to jen naše zásluha, celý komplex Země - paluba kosmické lodi pracoval bezpříkladně. Praktické plnění programu Sojuz-Apollo ze strany Sovětského svazu začalo letem osádky Sojuzu 16, Tolji Filipčenka a Kolji Rukavišnikova. Proto jim chceme přenechat velkou část našeho úspěchu a říci jim - díky Anatoliji a Koljo za vaši práci v kosmu. (Potlesk.) Před letem jsem mnoho přemýšlel o práci, která nás čeká a jaké problémy nám může připravit. Došel jsem k názoru, že největší překážkou je jazyk - obrací se k tlumočníkovi - teď to řeknu zase sám - mohu konstatovat jedno, že problém nevznikl, nepotřebovali jsme tlumočníky . . . Thank you very much for your attention, děkuji vám za pozornost.

Otázka: První kosmonautům - jaké máte dojmy z vaší společné práce s americkými kolegy? Druhá akademiku Kotělnikovovi - myslíte, že by bylo možné porovnat váš další národní program s americkým projektem raketoplánu?

Generál Leonov: “Velmi dobře jsme znali práci, kterou jsme měli dělat v kosmu, a bylo pro nás příjemné spolupracovat s americkými kolegy. Všichni jsme si dobře rozuměli. V této chvíli neznáme program další naší činnosti po ukončení letu. Ale když to bude možné, budeme rádi spolupracovat s našimi přáteli z vesmíru."

Akademik Kotělnikov: “Před dvěma měsíci byl v SSSR na návštěvě doktor Low a společně jsme posuzovali možnosti dalších společných experimentů, včetně pilotovaných letů. Dohodli jsme se, že tuto otázku uzavřeme jak u nás, tak v USA do konce tohoto roku a dohodneme další program."

Otázka: Bude v blízké budoucnosti vytvořena mezinárodní skupina kosmonautů ve Hvězdném městečku?

Akademik Kotělnikov: “Myslím si, že se během několika let stane povolání kosmonauta na Zemi běžným povoláním. A ze všech zemí budou létat do kosmu nejen mladí lidé jako dosud, ale i takoví vědci jako já."

Otázka: Doktor Low nedávno prohlásil, že Američané počítají se začleněním žen do oddílu kosmonautů. Jak to vypadá s přípravou žen v SSSR vzhledem k tomu, že toto nebyl poslední společný let?

Generál Šatalov: “Myslím, že na tento dotaz bude lépe odpovídat akademik Kotélnikov, protože on probíral s doktorem Lowem naše budoucí projekty a plány. K přípravě tohoto letu jsme potřebovali dva a půl roku. Ale není vyloučeno, že se s doktorem Lowem dohodli na společných letech, kterých se z americké strany zúčastní ženy . . ." (Smích.)

Otázka: Můžete nám něco říci o pocitech, které jste měli v tu chvíli, kdy jste otevřel průlez do přechodového modulu a stiskl ruku Thomasu Staffordovi? Mohli byste tlumočit anglicky své pozdravy před přistáním Apolla americkým astronautům?

Generál Leonov: “Před startem jsme měli dvakrát možnost hovořit se svými americkými kolegy při prověrkách pozemních komunikací a ověřit si, jak jeden druhému rozumíme. Tom i ostatní hovořili o tom, jak tvrdě trénují na komplexním trenažéru i dalších, a tak jsem nabyl dojmu, že je poslední dny značné vyčerpaly. Když jsem otevřel průlez, poznali jsme, že se chlapci v ničem nezměnili, že zůstali od května, kdy jsme se naposledy viděli, stejně dobří a veselí. To byl takový první postřeh. Ostatně, televizní i filmové kamery zcela věrně zachytily tento moment takového krátkého zamyšlení, ale hned na to nás ovládla veselost a chystali jsme se je uvítat na Sojuzu. Zpočátku jsme pracovali podle instrukcí, vyšli jsme si se Staffordem na půl cesty vstříc - vlastně jsme vysunuli každý polovinu těla na tak říkajíc neutrální území (smích), Valerij a Dick Slayton v tu chvíli upevňovali kamery, stiskli jsme si ruce, no a pak jsme se konečně všichni sešli v Sojuzu a zcela prostě, lidsky jsme se přivítali, potřásali si rukama a objímali se. Proto tento okamžik patří k těm nejhřejivějším z celé naší společné činnosti na palubě soulodí Sojuz-Apollo. Nu a nyní k té druhé části otázky . . ."

Inženýr Kubasov: (anglicky, střízlivě, jak má v povaze) “Chtěl bych popřát celé osádce Apolla, všem třem, hodně štěstí a dobré přistání."

Generál Leonov: (také anglicky, je na něm vidět, že vše prožívá daleko silněji, než Kubasov) “Hodně štěstí Tome, hodně štěstí Dicku a Vance, chci vám popřát měkké přistání a brzké shledání s vašimi rodinami, hodně štěstí vám všem a všemu americkému lidu."

Otázky: Co se vám nejvíce líbí na Američanech, na vašich přátelích z Apolla? Jaké jsou podle vás největší rozdíly mezi Američany a Rusy? Jaké vidíte možnosti dalšího upevnění přátelství a spolupráce mezi sovětskými a americkými kosmonauty?

Generál Leonov: (iniciativně se ujímá slova, odpovídá anglicky) “Dobře víme, že američtí astronauti Donald Slayton, Vance Brand a Thomas Stafford udělali při tomto letu pořádný kus těžké práce, že jsou pracovití. Víme také, že jsou výbornými piloty. A nyní můžeme říci, že jsou také výbornými astronauty. Víme také, že jsou starostlivými otci a dobrými manželi. Máme je rádi, a v průběhu letu jsme si velmi dobře rozuměli. Doufám, že právě tak dobře si budeme rozumět i při naší další spolupráci na Zemi. Dnes už víme hodně o životě amerického lidu, o jeho způsobu života. A američtí astronauti dnes zase vědí daleko víc než dříve o naší zemi, o našem lidu. To bylo nevyhnutelné, jestliže se náš společný let měl podařit. A jaké jsou rozdíly mezi sovětským a americkým lidem? Myslím, že je to především jedna věc. Naše země mají rozdílné společenské zřízení. My jsme zemí socialistickou, USA kapitalistickou. Odtud pramení i rozdílný přístup k určitým problémům. Je to velmi složitá otázka a mohli bychom o ní diskutovat mnoho hodin. Ale je to otázka dneška a my jsme ji řešili takto: Neagitovali jsme naše americké kolegy pro socialistické zřízení a oni se nás nesnažili obrátit na svoji víru. Podtrhněme tedy to hlavní. Nehledě na rozdílnost našich společenských systémů, našli jsme mnoho společného, co je nutné pro život našich národů, pro život všech lidí na Zemi. A to je to, o čem už hovořil Vladimír Iljič Lenin, když řekl, že rozdíly ve společenském zřízení nemají bránit spolupráci zemí a národů. A tato leninská slova byla demonstrována naším letem. Našli jsme cestu ke spolupráci v jedné z nejsložitějších oblastí lidské činnosti, v oblasti kosmonautiky. Myslím si proto, že nalezneme řešení, cestu ke spolupráci v dalších sférách, jako je věda, kultura, sport či obchod. Jak řekl Leonid Brežněv, jsme pro spolupráci ve všech oblastech."

Otázka: “Alexeji Archipoviči, jaké byly vaše největší zážitky od chvíle, kdy jste se dozvěděl, že budete účastníkem programu EPAS až do startu, a podobné Valerij Kubasov, ale od startu do přistání."

Generál Leonov: “Složení naší osádky s Valerijem Nikolajevičem a všech dalších osádek pro program Apollo-Sojuz bylo oznámeno 20. května 1973. Pak nám sdělili, že v červnu poletíme do USA, abychom uskutečnili první nácvik na americké kosmické technice. Znali jsme už některé členy amerických osádek - Dicka Slaytona a Torna Stafforda, a proto nás toto setkání tak neznervózňovalo. Věděli jsme už tehdy hodně o americké kosmické technice, o lodi Apollo a nosiči Saturn IB. Ale jenom věděli, nepracovali jsme s ní. A právě mě velice znervózňovalo pomyšlení, jak obstojíme při práci v Apollu, budu-li tomu rozumět. Nu a jako úkol prvního zaměstnání jsem měl přiblížení a spojení s lodí Sojuz. Úkol to byl složitý, bylo nutné upravit kurs ve stínu Země a rozumí se, že celou operaci řídili američtí specialisté. Bylo mi jasné, že teď musím uplatnit své profesionální návyky. Snažil jsem se být velmi pečlivý a spojení jsem zvládl na výbornou se všemi parametry. Celý průběh mojí práce na trenažéru byl telemetrií zaznamenán a tento záznam opatruji dodnes u sebe. Potom jsme si vyzkoušeli přistání měsíčního modulu Apolla na Měsíci a také tento úkol jsme splnili dobře - přistáli jsme 600 metrů od vypočteného bodu. A to byly moje největší zážitky z Houstonu."

Inženýr Kubasov: “Moje největší zážitky z letu? Už jsem řekl, že se týkají těch dvou dnů, kdy byly obě lodi spojené. Bylo zde mnoho vzrušujících momentů. Začalo to okamžikem rádiového spojení s Apollem, když se blížilo k Sojuzu. Když proběhlo měkké spojení, byli jsme všichni šťastni, že vše v kosmu dopadlo tak, jak bylo plánováno. Pak jsme začali rychle připravovat otevření průlezu, no a když se otevřel, o čemž už vyprávěl Alexej, pomyslel jsem si, že byla otevřena i cesta spolupráce v oblasti pilotovaných letů. Naše nadšení bylo patrné i z toho, že jsme v průběhu prvního setkání pracovali dvakrát déle, než bylo plánováno. Byli jsme potěšeni upřímnými slovy Leonida Iljiče Brežněva a rozhovorem s prezidentem Fordem a nechtělo se nám rozcházet se. Proto jsme čas, který byl plánován na odpočinek, prostě utratili na naše první setkání. Se stejným nadšením jsme pracovali i v průběhu našeho druhého setkání, i třetího a čtvrtého přechodu. Samozřejmě, vyskytly se i potíže, ale našemu nadšení podlehly všechny problémy, které se objevily. A přál bych si, aby se právě tak řešily problémy vznikající mezi našimi národy, aby se vyřešily stejně úspěšně, jako jsme to dokázali my během kosmického letu. Jednoduše řečeno, oba dva dny letu spojených kosmických lodí Sojuz a Apollo byly plny pamětihodných momentů. Jsme šťastni, že se nám podařilo vyplnit vše, co bylo plánováno a vnést svůj vklad do této významné události - programu Sojuz - Apollo."

Otázka: Generálu Leonovovi - když jste se vrátili na Zemi, popsal jste váš let jako velmi těžký. Co jste měl na mysli?

Generál Leonov: “Jsem přesvědčen, že ještě žádný let do kosmu nebyl lehký. Ale naše mise se lišila od předchozích především tím, že to byl první mezinárodní let. A my jako představitelé a vyslanci dvou velmocí jsme museli pracovat a vystupovat jako vyslanci těchto dvou zemí. A odtud pramenila i neobvyklá zodpovědnost. Věděli jsme, že vše, co děláme na oběžné dráze, se předává v kterýkoliv moment na Zemi, že si každý člověk může zapnout televizi a dívat se, co tam děláme. My jsme prostě neměli právo chybovat. a odtud to vypětí, ta námaha při letu. To jsem měl na mysli, když jsem hovořil o obtížnosti. Řekl jsem to takto: Ano, byl to těžký let, těžký, ale příjemný co do výsledků. Potácíme se od radosti i únavy, i proto, že vidíme na Zemi výsledky své práce."

Vedoucí tiskového střediska Sofinskij: Je tu ještě spousta dotazů, jestli budeme na všechny odpovídat, neskončíme dříve jak v 6 hodin. Proto poslední dotaz. Mám sympatie k Bulharsku, je tedy od Sofia Press: V Bulharsku je město Gabrovo, kde je mimo jiné i muzeum humoru a satiry. Znáte nějakou humornou historku z kosmu, abychom mohli doplnit jeho sbírky?

Generál Leonov: “Když jsme prolétali nad Francií, nad remešským departementem, Tom Stafford se díval dolů teleskopem a povídá: Ve Francii věnují našemu letu velkou pozornost, dívají se na nás nějakými přístroji, podívej se. Půjčil jsem si od něj dalekohled a dívám se. I ukázalo se, že Francouzi remešského departementu pijí šampaňské na zdraví osádky . . ." (Smích, potlesk.)

Byla to oficiálně poslední odpověď, ale tisková konference ještě zdaleka neskončila. A to na Leonova a Kubasova i další kosmonauty čekala ještě “podpisová akce" - autogramy vepsané do knih, na fotografie, akreditační karty i kusy papírů. I tuto závěrečnou část programu Sojuz-Apollo zvládli s odvahou a humorem. Prostě - hladce, jako oloupané vejce.

Zaznamenal a zpracoval Stanislav Kužel