Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Karel Pacner (L+K č. 15/1970)

(RNDr.Petr Lála, Csc: Přehled kosmonautiky v roce 1970 - ČTK 1971, Antonín Vítek: Přehled kosmonautiky v roce 1990 - ČTK 1991, SPACE 40)

Čína - kolébka písma, střelného prachu i bambusových raketek - vstoupila také do vesmíru. Stalo se tak 24. dubna 1970, kdy se na oběžnou dráhu kolem Země dostala první čínská družice. K velkému podivu odborných komentátorů nebylo nové umělé těleso nijak pojmenováno a v análech NORAD proto figuruje pod označením Chicom 1. (CHINA 1 - 1970-034A - Oficiální název: DFH 1 = Tung-fang chung 1 = DONG FANG HONG 1 = Východ je rudý 1) Družice vážící 173 kg byla uvedena na dráhu ležící ve výšce 439 - 2 384 km se sklonem 68,5°, přičemž Zemi zpočátku oblétávala každých 114 minut. Tyto údaje oznámila agentura Nová Čína, pak je potvrdily sledovací stanice japonské, západoněmecká observatoř v Bochumi a později i velitelství protivzdušné obrany severoamerického kontinentu NORAD. Na své dráze může družice setrvat až několik let (Očekávaná životnost na dráze: 100 let), její vysílač však pracoval pouze do 16. května 1970 ( usuzuje se, že byl napájen pouze chemickými zdroji ). Družice, jejíž výzkumný význam - vedle zřetelného úkolu politického - byl především technologický, vysílala na frekvenci 20,009 MHz (sovětské Sojuzy používají frekvence 20,008 MHz) neustále se opakující pořad: 40 vteřin píseň “Východ je rudý", 5 vteřin přestávka, 10 vteřin telemetrické údaje (základní zkušební aparatura na měření teploty, tlaku atd.) a opět 5 vteřin ticho.

Tak se stala Čínská lidová republika - po SSSR, USA, Francii a Japonsku - pátým státem, který vypouští umělá kosmická tělesa vlastními nosnými raketami. Přitom Chicom 1 je těžší než ta umělá tělesa, jimiž ohlašovaly svůj nástup do vesmíru předchozí čtyři země.

Je zajímavé, že ředitel NASA dr. T. Paine prohlásil, že USA očekávaly vypuštění čínské družice již od počátku roku. Naproti tomu japonské vládní kruhy neoficiálně přiznaly, že tento start se uskutečnil “značně dříve, než se očekávalo".

Oficiální komuniké Nové Číny bylo skoupé na fakta - pouze označilo tento úspěch za splnění úkolu vytyčeného Mao Ce-tungem neznámo kdy a neznámo jak. Proto musíme vzít za vděk údaji, které rozšířili na stránkách západního tisku Američané ze svých tajných zdrojů.

Americké špionážní družice zjistily, že Chicom 1 startoval z pouštního kosmodromu u Šuang-čcheng-cu ve Vnitřním Mongolsku (Oficiální název : Ťiou-Čchuan = Jiuquan) , asi 650 km severozápadně od Lan-čou (kde je jedno z atomových středisek) a 1 600 km západně od Pekinu, nedaleko železnice vedoucí do Urunči. Tato základna, kde jsou rovněž zkušebny pro motory, je v činnosti od roku 1965, loni však byla přebudována a zřejmě i zmodernizována! Západní odborníci se však neshodli na tom, jaký měla družice přesný výzkumný program. Někteří uvažovali dokonce o tom, že šlo o základní technickou zkoušku pro vypouštění budoucích družic spojových (určených patrně pro vojenské účely), anebo dokonce špionážních. K této úvaze zřejmě vedl psychologický účinek pětašedesátistupňového sklonu dráhy - Chicom 1 totiž přelétával zeměkouli od šedesátého osmého stupně severní šířky do šedesátého osmého stupně jižní šířky, tedy takřka celé území SSSR a celé území USA.

Jak známo, Čína vyzkoušela první raketu středního doletu již před třemi a půl léty. Dne 27. října 1966 vypustila patrně ze stejné základny ve Vnitřním Mongolsku směrem k atomové střelnici v poušti Lob Nor 500 kg těžkou jadernou hlavici. Předpokládá se, že v současné době má ČLR asi 20-30 raket tohoto typu připravených k operačnímu nasazení.

Velmi mnoho úvah věnoval západní tisk i odborníci raketě, která Chicom 1 vynesla. (Oficiální název: Čchang Čeng = Chang Zheng = CZ-1 = Long March 1 (Dlouhý pochod). Původně se američtí specialisté domnívali, že nosičem byla raketa středního doletu (schopná dopravit nálož na vzdálenost asi 1 600 km) a že ČLR nebude mít mezikontinentální raketu dříve než v roce 1973.

Foto: Profesor Čchien Süe-sen, údajný “otec" čínského raketového nosiče (Snímek: Air & Cosmos)

Koncem května však prohlásil státní podtajemník USA Daniel Henkin, že tento nosič musel být silnější, než se dříve předpokládalo, a že mezikontinentální raketu vypustí Číňané “během několika měsíců". Bližší podrobnosti bohužel neuvedl.

Ze zpráv, které z Číny přicházejí, vyplývá, že raketojaderný výzkum a průmysl tam má již řadu let vysokou prioritu. Není bez zajímavosti, že mnohé čínské závody mající vztah k vojensko-strategickým cílům vybudovaly západoevropské firmy, zvláště pak západoněmecké; většina těchto společností je údajně ovládána americkým kapitálem usídleným v Evropě. Rovněž řada unikátních přístrojů pochází ze západní Evropy. Číňané mají vlastní výtečnou službu vědeckotechnických informací z celého světa. A jejich špičkové vědecké kádry byly vyškoleny před vznikem ČLR na nejpřednějších amerických, anglických, francouzských a německých universitách, později - před roztržkou se SSSR - pak na sovětských fakultách a laboratořích.

Západní specialisté se domnívají, že chaos způsobený na mnoha místech "kulturní revolucí" vůbec nezasáhl atomová a raketová střediska, stejně jako další strategicky významné výzkumné ústavy a továrny - zřejmě proto, že jsou pod pečlivou kontrolou armády.

Vypuštění první čínské družice je velkým úspěchem čínské vědy, techniky a průmyslu. Na svět zapůsobilo stejně mohutně jako výbuch první čínské atomové pumy na podzim 1964. Ukazuje se, že ČLR má dostatek sil - a především úpornou snahu - získat všechny patřičné atributy supervelmoci. Nicméně, zatím - podle New York Times z 26. dubna 1970 - má tato událost “význam spíše psychologický, než vojenský". Ovšem to je význam, který nelze podceňovat - někteří pozorovatelé vyslovili například názor, že Maova družice by mohla ovlivnit právě probíhající vídeňská jednání SSSR-USA o strategických zbraních.

Zdá se, že musíme také očekávat i vypuštění prvního čínského kosmonauta. To je rovněž i názor odborníků, kteří sledují vývoj v ČLR z Hongkongu. Patrně to bude v polovině sedmdesátých let - po získání nezbytných technických a biologických údajů i zkušeností. A současně musíme počítat s tím, že nyní uslyšíme z vesmíru rádiové signály i dalších čínských družic - zřejmě především vojensky zaměřených. Pokud by však přesto plnily nějaký výzkumný úkol, pravděpodobně by šlo o záležitost nutnou k dalšímu rozvoji čínské kosmonautiky. Těžko si totiž můžeme představit, že by ČLR už dnes měla tolik sil a prostředků, aby se skladba jejího výzkumu blížila výzkumným programům vyspělých států, to znamená, aby se z velké části mohla věnovat tzv. badatelskému výzkumu. Ten bude s největší pravděpodobností náplní etapy příští - po naplnění potřeb generálního štábu, diktovaných velkomocenskými ambicemi. Vzhledem k mnoha neznámým v čínském vývoji se však toto datum neodváží nikdo prorokovat. Za několik desítek let...

Přepis textu a poznámky: M. Filip, 16.7.2003

Poznámka: V listopadu roku 2002 měla družice DFH-1 tyto parametry geocentrické dráhy: i=68.42°, P=110.76 min, hP=436 km, hA=2087 km.

Zdroje: www.skyrocket.de, www.astronautix.com, www.fas.org/spp

KOUSEK MĚSÍCE

Výstava měsíční horniny - Ondřejov 1.-15.3.1970

Pro časopis Letectví a Kosmonautika: Libuše Burdová (L+K č.10/1970)

Snímky: Pavel Koubský a Jiří Kroulík

Neil Armstrong a Edwin Aldrin nasbírali při své procházce po Měsíci v červenci loňského roku dvaadvacet kilogramů hornin, půdy a prachu. Tyto měsíční vzorky — první materiál, jaký kdy lidé přinesli z kosmického tělesa na Zem — se považují za nejcennější vědecké podklady všech dob. Část měsíčních vzorků přidělil Národní úřad pro letectví a kosmický prostor sto šesti vědeckým pracovníkům ve Spojených státech a šestatřiceti vědeckým pracovníkům v jiných zemích. Některé měsíční kameny pak rozeslal po světě, aby si je pozemšťané mohli prohlédnout a potěšit se jimi jako hmatatelným důkazem, že člověk dokáže kromě četných špatností také věci veliké a dobré.

A tak se stalo, že na počátku března letošního roku jeden kamínek z Měsíce přibyl také k nám - do Československa, a československý občan si přečetl v novinách:

“Ve dnech 1.-15.3.1970 je na ondřejovské observatoři v kopuli dvoumetrového dalekohledu otevřena výstava, jejímž ústředním exponátem je vzorek měsíční horniny, přivezený v červenci 1969 posádkou Apolla 11. Měsíční kámen, který přivezl letadlem Československých aerolinií z Vídně americký diplomatický kurýr, je umístěn v průhledném pouzdru s dusíkovou atmosférou. Jeho váha je 21,3 gramu a vzhledem připomíná kus obyčejné strusky. Stáří bylo radioaktivní metodou stanoveno asi na tři miliardy pozemských let. Vzorek je sopečného původu, což znamená, že ztuhl v krystalické podobě. Pokud byste si ho chtěli třeba koupit, museli byste sáhnout pořádně hluboko do kapsy. Byl totiž pojištěn na rovných jednadvacet miliónů dolarů."

Tolik denní tisk. V Ondřejově panovaly zatím alpské poměry, návštěvníci povětšině uvízli na silnici v závěji, před stříbrnou kopulí se brodili filmaři po krk ve sněhu a kolem měsíčního kamene poskakovali pouze stateční členové skautského oddílu. Potom zazářilo i slunce. Zřejmě se rozhodlo měsíční kámen podpořit a prorazilo cestu ve sněhu pohřbeným embéčkům. Najednou ze všech stran proudili ke kopuli otcové, matky a dětičky dílem na lyžích, dílem tažené na oranžových sáňkovacích talířích. Všichni se svědomitě ubírali podle celého lesa šipek, směrovek a značek nejdříve do kopule k měsíčnímu kameni, který i přes svůj trpasličí rozměr, nejobyčejnější šeď a podobnost se struskou vzbuzoval v každém hlubokou úctu.

Druhou největší atrakcí byl dvoumetrový dalekohled Astronomického ústavu Československé akademie věd. Informátoři na výstavě o překot vysvětlovali, že zrcadlo dalekohledu má v průměru dva metry, a proto se říká dvoumetrový dalekohled, že se jej nepoužívá na přímé pozorování okem, ale slouží jako obrovská fotografická komora, že hlavními pozorovanými objekty jsou vzdálené hvězdy a mlhoviny, že je dalekohled v provozu teprve od konce roku 1967 a tak dále. Nejčastěji ale zodpovídali dětem — kudy se do dalekohledu kouká a dospělým — kolik stál. V posledních dnech výstavy se už zakoktávali a neutuchajícímu přílivu zájemců občas oznámili, že je měsíční kámen uložen ve směsi vakua a dusíku.

Od velkého dalekohledu putovali návštěvníci opět po šipkách na prohlídku poslední části výstavy, která byla umístěna v areálu staré hvězdárny, asi čtvrt hodiny cesty od dvoumetru. Vlastní ondřejovská hvězdárna je totiž daleko starší než dvoumetrový dalekohled. Založil ji dr. Josef Jan Fric, potomek slavného revolucionáře, roku 1898, aby sloužila rozvoji české astronomie. Roku 1928 ji věnoval Československé republice pod heslem “Vědě a práci".

Třetí část výstavy patřila ukázkám starých i soudobých map Měsíce. Zde si návštěvníci mohli rovněž prohlédnout kopie československých přístrojů, které pracovaly na družici Interkosmos 1. Lidé se nejvíce obdivovali známým Andělovým mapám a také kresbám měsíčního povrchu od prvního ředitele pražské hvězdárny Weineka. Starý pán s holí prohlásil nadšeně nad barvami geologických map, že zelená a slézová jsou úplně stejné jako u Matisse.

Hlavní událostí ovšem bezesporu zůstal měsíční kámen. A tedy: dosavadními zkouškami se vědcům podařilo dokázat, že kámen ležel na měsíčním povrchu přinejmenším dvě a půl miliardy let a že na Měsíci nikdy neexistoval život. Pak přišli lidé, uchopili kámen, vstoupili s ním do měsíčního modulu Eagle, proklouzli s ním do velitelského modulu Columbia, přistáli s ním v Tichém oceáně, vozili jej letadly a auty, rozbili na několik kousků, zakleli do dusíkové atmosféry, vystavovali jej ve svých městech, pojistili jej. Co se týče projevů života, s nimiž se setkal měsíční kámen v naší zemi, tak vězte, že na místo určení jej přivezl traktor značky Zetor ondřejovského JZD, ustavičně sněžilo a hlídali jej příslušníci VB v modrých i zelených stejnokrojích a skvěle vycvičený pes Milan.

Kdyby šlo o pouhý příběh, science fiction, o futurologickou zkazku, mohli bychom snadno zakončit humornou historkou o vztazích mezi Měsícem a policejními psy. To je však zcela vyloučené, když žijeme na této Zemi, a ještě ke všemu zde máme kámen z Měsíce.

Přepis textu: M. Filip, 9.7.2003