Dne 4. března 1997 byl dosavadní seznam kosmodromů světa rozšířen o další název - Svobodnyj. Toho dne byla z nového ruského kosmodromu ležícího na Dálném východě v Amurské oblasti nosnou raketou Start-1.2 o vzletové hmotnosti 47 t vypuštěna malá družice Vojenských kosmických sil Ruska s názvem Zeja.

První úvahy o novém ruském kosmodromu, který by se nacházel na teritoriu Ruska a mohl by v budoucnu alespoň zčásti nahradit ztrátu Bajkonuru (Tjuratamu), se objevily již koncem roku 1992. Jednalo se především o vypouštění vojenských a tedy utajovaných kosmických prostředků na geostacionární a případně jiné oběžné dráhy, které nejsou dosažitelné (nebo jen za cenu značného poklesu nosné kapacity nosiče) z kosmodromu Pleseck, kam byly přeneseny starty některých raket o malé nebo střední nosné kapacitě. V roce 1993 byl proveden předběžný výběr oblastí vhodných pro vybudování nového kosmodromu, použitelného především k vypouštění těžkých nosných raket typu Angara, která v budoucnu nahradí raketu Proton. Byla k tomu ustavena speciální komise vedená náčelníkem štábu Vojenských kosmických sil genpor. S. N. Jermakem, která posoudila všechny vhodné varianty řešení s přihlédnutím k daným požadavkům a omezením. K nim patřily zejména:

• možnost vypouštění družic v co největším rozsahu úhlů, od úhlu odpovídající nejméně geografické šiřce místa startu, a zejména pak úhlům 63-65°, 71-72°, 81° a 97°,
• omezení přeletu teritoria sousedních států a Kanady a USA, jakož i hustě osídlených vlastních teritorií a měst, na vzestupné části dráhy nosných raket,
• situování oblasti dopadu vyhořelých stupňů a jiných částí nosných raket mimo velké obytné celky, národohospodářské oblasti, národní parky a rovněž území cizích států a jejich teritoriálních vod, neutrálních vod a rybolovných oblastí,
• existence vhodných dopravních sítí (železniční, silniční, letecké, vodní),
• blízkost potřebných surovinových zdrojů,
• možnost vybudování potřebné infrastruktury budoucího kosmodromu.

Předběžná volba padla na tři místa, umožňující bez větších bezpečnostních omezení vypouštět nosné rakety v potřebném rozsahu úhlů, a současně splňující i další nároky (dopravní, finanční apod.) - okolí města Choroľ (zhruba 150 km od Vladivostoku), Sovětskaja Gavaň (pobřeží Tatarského průlivu), kde končí Bajkalsko-Amurská magistrála, a Svobodnyj (asi 120 km od Blagoveščensku), kde byla v minulosti dislokována 27. divize strategických raket (zhruba 45 km města, které má 78 000 obyvatel). V posledním kole zvítězil Svobodnyj, mj. právě proto, že v jeho blízkosti byla v minulosti vybudována potřebná infrastruktura pro potřeby zmíněné raketové divize. Ta měla 60 podzemních sil pro rakety RS-10 a později RS-18 a byla zrušena na základě dohody se Spojenými státy o snížení počtu strategických zbraní (START-2). Uvádí se, že do roku 1973 bylo odtud cvičně odpáleno 45 mezikontinentálních raket. Vlastní základna - kosmodrom - zaujímá plochu přibližně 780 km2. Do areálu patří dvě obytné zóny nazývané Svobodnyj-18 a Svobodnyj-20, označované v minulosti kvůli utajení jednotným názvem Uglegorsk. Žije zde 6500 obyvatel, civilních i vojenských zaměstnanců základny s rodinami. Základna byla vybavena nezbytnou technickou pozicí a řadou specializovaných výroben (např. výroba kyslíku atd.). V roce 1994 se odhadovalo, že na přestavbu základny na kosmodrom bude třeba vynaložit 4 triliony rublů, podle jiných zdrojů to dnes je 7 trilionů...

Schvalovací proces - se zapojením veřejnosti, která byla zpočátku proti výstavbě kosmodromu - trval téměř dva roky a tak prezidentův výnos o zřízení 2. státního zkušebního kosmodromu Ministerstva obrany Ruské federace Svobodnyj (zkratka 2GIK) byl vydán teprve 1. března 1996. Svobodnyj se nachází zhruba na stejné zeměpisné šířce jako Bajkonur/Tjuratam, přibližně 100 km od hranic s Čínou.

Kosmodrom má být využíván jak ke komerčním účelům (vypouštění družic libovolných zákazníků za úplatu), tak pro potřeby národního hospodářství (civilní i vojenské starty).

Nejsnazší pochopitelně bylo zprovoznění komplexu pro lehké rakety Start. Výstavby technického a vypouštěcího postavení pro tyto rakety se ujala společnost NTC Komplex Moskevského ústavu teplotechniky a díky mimorozpočtovému financování těchto činností byl komplex připraven k použití již na přelomu let 1996/1997.

V souvislosti s plánovaným přenesením startů rakety Rokot (jsou odvozeny z obdobných mezikontinentálních raket, jakými byla vyzbrojena zrušená raketová divize) z kosmodromu Bajkonur na kosmodrom Svobodnyj bylo na teritoriu bývalé raketové divize v areálu nového kosmodromu poblíž technické pozice komplexu č. 5 zachováno 5 vypouštěcích šachet pro mezikontinentální rakety RS-18 - na levém břehu řeky Ora to jsou rampy č. 74, 71, 75 a 79, na pravém rampa č. 78. Ostatní byly zničeny trhavinami. Pro nedostatek finančních prostředků však v rozporu s výnosem prezidenta Jelcina nebyl vypouštěcí komplex Rokot dosud zprovozněn. Předpokládá se, že první raketa Rokot odtud vzlétne do roku 2000. Vyžádá si to náklady ve výši asi 100 mld. rublů.

Pokud jde o výstavbu vypouštěcího komplexu pro nosné rakety Angara, který má zahrnovat závod na výrobu a skladování raketových pohonných a technických látek (vodík, kyslík, dusík), technickou pozici, vypouštěcí rampy, výpočetní středisko, radiotelemetrické středisko apod., je plně závislá na finančních možnostech Ministerstva obrany Ruské federace a Ruské kosmické agentury. Odhaduje se, že výstavba potrvá asi 10 let a bude stát přibližně 20 trilionů rublů (pro porovnání - za pronájem kosmodromu Bajkonur/Tjuratam zaplatí Rusko v průběhu dvaceti let Kazachstánu 13 trilionů rublů, do nichž nejsou zahrnuty náklady na rekonstrukci komplexu pro rakety Proton, který slouží již desítky let, ani náklady na energii, vodné a další služby). Za reálný termín zprovoznění komplexu pro rakety Angara se považuje období 2010-2015.