Obsah > Základy kosmonautiky > Kosmické právo > Kosmické objekty

Otazníky kosmického práva: Kosmické objekty

JUDr. Jiří MALENOVSKÝ

L+K 57, č. 10, s. 383-385 (1981)

Téměř před patnácti lety byla uzavřena první smlouva kosmického práva, upravující vztahy mezi svrchovanými subjekty, které vznikají v průběhu osvojování kosmického prostředí - Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles (kosmická smlouva). Tento mezinárodně právní dokument znamenal pro rozvoj kosmického práva, ale i celé kosmonautiky, nesmírně mnoho, neboť v hrubých rysech upravil všechny hlavní aspekty kosmické činnosti.

Kosmická smlouva byla v oblasti právní regulace rychle se rozvíjejícího nového odvětví vědy a techniky pionýrským činem. Nelze se proto divit, že některé její formulace a obraty nesou obvyklé stopy určité nedůslednosti prvního pokusu. Smlouva užívá na řadě míst výrazů "nebeská tělesa", "kosmický prostor". "výzkum a využívání" (kosmického prostoru), "kosmické objekty", aniž by současně tyto zásadní pojmy naplnila konkrétním právním obsahem a definovala. Ponechala tak otevřené dveře různým, často velmi odlišným interpretacím jednotlivými státy či představiteli vědy a kosmického práva. Nejednotnost výkladu základních pojmů právní úpravy přirozeně nepřispívá ke zvýšení účinnosti jednotlivých smluvních ustanovení. Zatímco obsah pojmu "nebeská tělesa" lze studovat víceméně samostatně, s odhlédnutím od ostatních neupřesněných pojmů Kosmické smlouvy (k jeho obsahu srov. L + K 54, 1978, č. 17, 5. 666-7), je zjevné, že ostatní tři pojmy spolu velmi úzce souvisejí a plynule na sebe navazují.

Adjektivum "kosmický" natolik přibližuje pojmy kosmického prostoru (L+K 54, 1978, č. 22, s. 865-7) a kosmického objektu, že je obtížné je definovat izolovaně, bez pomoci druhého korespondujícího termínu (tak např. v L+K 48, 1972, č. 14, s. 542-4, P. Toufar v pojednání o hranicích kosmického prostoru přešel v závěru k pokusu o definici kosmického objektu). Je také zjevné, že činnost výzkumu a využívání kosmického prostoru (synonymně je možno ji nazvat "kosmickou činností") dost dobře nelze oddělit od prostředí i objektů, v jejichž rámci probíhá. Ve většině běžných situací v praxi se současně vyskytují všechny tři uvedené prvky úpravy kosmického práva: kosmický objekt vykonává kosmickou činnost v kosmickém prostoru. Takovou situaci normy kosmického práva pokrývají plně. Problémy však nastanou, pokud jeden nebo dva z daných prvků nejsou dány, např. kdy kosmický objekt vykonává v kosmickém prostoru činnost, již není možno označit jako činnost kosmickou nebo kdy v kosmickém prostoru provádí určitou nekosmickou činnost objekt, který nelze charakterizovat jako kosmický. Aby bylo možno správně takovou situaci zhodnotit z hlediska kosmického práva, je samozřejmě především třeba odstranit pochybnosti o přesném obsahu všech tři zmíněných komponentů právní úpravy.

Kosmická smlouva přispívá k souvztažné neujasněnosti pojmů kosmického prostoru a kosmického objektu tím, že výrazu "kosmický objekt" užívá jen na jediném místě (v čl. 10), kdežto v několika jiných souvislostech operuje termínem "objekt vypuštěný do kosmického prostoru". Tak vlastně "upřesňuje" jeden nejasný pojem pomocí jiného, stejně nejasného. Není-li ve smlouvě vymezen kosmický prostor, znamená to, že nelze definovat ani pojem "objektu vypuštěného do kosmického prostoru".

Určité nedůslednosti se Kosmická smlouva dopouští i tím, že v některých ustanoveních hovoří jen o "objektech vypuštěných do kosmického prostoru", eventuálně o "kosmických objektech", kdežto v článcích 7 a 8 vedle těchto výrazů souběžně uvádí i výraz "součásti" (kosmických objektů). Zmíněná formulace tak neumožňuje jednoznačně vymezit právní režim součástí kosmických objektů. Je pouze zřejmé, že podle Kosmické smlouvy se režimy kosmických objektů a jejich součástí plně nekryjí. Dualismus obou režimů bylo nutno vyloučit zejména při posuzování odpovědnosti vypouštějících států za škody způsobené kosmickými objekty. Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody takového druhu z roku 1971 vyloučila veškeré pochybností. Upravila širší pojem kosmického objektu, který zahrnuje jak jednotně fungující celky kosmických objektů, tak jejich součásti, nosná zařízení i prvky těchto zařízení (stejné ustanovení obsahuje i Úmluva o registraci kosmických objektů z roku 1975).

Vedle obecného druhového označení "kosmické objekty" hovoří Kosmická smlouva ještě o "kosmickém plavidlu" (space vehicle) a Dohoda o zachraňování kosmonautů z roku 1968 o "kosmické lodi" (spacecraft). Oba obraty jsou však vztaženy jen na pilotované kosmické objekty.

Věnujme se nyní obsahu samotného pojmu "kosmický objekť', resp. "objekt vypuštěný do kosmického prostoru". Jeho přesné vymezení je nutné z mnoha důvodů - pro potřeby odpovědnosti za škody, pro stanoveni povinnosti národní~i mezinárodní registrace apod.

Již první rezoluce Valného shromáždění OSN o právních aspektech výzkumu a využívání vesmíru rozlišily terminologicky přirozená a umělá tělesa v kosmu. V prvním případě hovoří o nebeských tělesech, v případě druhém o objektech vypuštěných do kosmického prostoru. Toto rozlišování se udrželo do dnešní doby. Kosmickými objekty jsou tedy jen umělá tělesa, vypuštěná do kosmického prostoru člověkem.

Nutno konstatovat, že tomuto pojmu nelze podřadit trvalé stanice vybudované na nebeských tělesech, poněvadž v jejich případě chybí prvek "vypuštění" do kosmického prostoru a poněvadž se jedná o nepohyblivé objekty. Koncept kosmického objektu má tedy pokrýt, jak to jednoznačně vyplývá ze smyslu všech smluv, výlučně pohybující se předměty. Sporným zůstává v pohledu současného kosmického práva problém, zda jsou kosmickými objekty komplexy, které se nacházejí na dráze v kosmickém prostoru, byl-li materiál na jejich výstavbu vyroben v kosmickém prostoru (na nebeském tělese nebo na palubě kosmického objektu) a byly-li tyto komplexy sestaveny v kosmickém prostoru. Nauka je v tomto směru značně nejednotná.

Výraz "objekt vypuštěný do kosmického prostoru" obsahuje obrat "vypuštěný do ...". Je kosmickým objektem jen ten předmět, který byl vypuštěn a který pronikl do kosmického prostoru, nebo i ten, který byl vypuštěn a směřuje do kosmického prostoru? V českém překladu nelze obsah uvedeného slovního spojení spolehlivě interpretovat. Podíváme-li se však "'např. do francouzské verze Kosmické smlouvy, nalezneme tam slůvko "dans" (do) a nikoli "vers" (směrem do). Jazykovým výkladem by bylo proto možno přiklonit se spíše k první alternatívě. Takový výklad by nicméně byl v rozporu s jinými ustanoveními smluv kosmického práva i s jejich celkovým duchem. Kosmickými objekty jsou podle jednotlivých smluv i nosná zařízení a oddělené části kosmického objektu, které nedosáhnou spodní hranice kosmického prostoru. Neopodstatněnost jazykového výkladu potvrzuje skutečnost, že v tomto případě by se stát vyhnul odpovědnosti za škody, které způsobil jím vypuštěný objekt na Zemi nebo ve vzdušném prostoru v důsledku havárie, k níž došlo záhy po jeho startu do kosmického prostoru. A právě pro takové škody předpokládá úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty zvýšenou, absolutní odpovědnost.

Jak jsem již uvedl, odvolávají se smlouvy kosmického práva při vymezení kosmického objektu na pojem kosmického prostoru (objekt vypuštěný do kosmického prostoru), který však dosud nebyl smluvně definován. To vedlo většinu teoretiků kosmického práva k pokusům definovat pojem kosmického objektu autonomně, bez vztahu ke kosmickému prostoru. Kritéria, která předkládali, měla většinou technickou povahu. Doporučováno bylo kritérium neaeronautické povahy pohybu kosmického objektu v prostoru (analogicky s definicí letadla, obsaženou v příloze H Chicagské úmluvy z roku 1944). Podle něj jsou kosmickými objekty předměty, které k pohybu nepotřebují vztlakovou sílu vzduchu. Na první pohled lze najít nedostatky takové charakteristiky. Podle ní by kosmickými objekty jednoznačně byly balistické rakety, s čímž však nesouhlasí velká část nauky kosmického práva, a takový závěr nelze ani vyvodit z jednotlivých smluvních textů. V koncích bychom byli i při kategorizaci hybridních přístrojů (např. raketoplánů), které se pohybují za i bez využití vztlaku. Reakcí vzduchu koneckonců využívají i brzdné padákové systémy přistávajících satelitů, u nichž je nepochybné, že jsou kosmickými objekty.

Také kritérium uvedení (ev. možnosti uvedení) objektu na oběžnou dráhu kolem Země trpí obdobnými vadami, byť zahrnuje nejvýznamnější část současné kosmonautiky - lety umělých družic Země. Již čtvrt století obíhají takové družice Zemi a dosud žádný stát neprotestoval (s výjimkou družic na geostacionární dráze) proti porušení svrchovanosti v souvislosti s jejich průletem nad státním územím. Z toho je patrné, že celé mezinárodní společenství bezvýhradně uznává skutečnost, že oběžné dráhy - a to i ty nejnižší - probíhají již v kosmickém prostoru, který je přístupný všem státům bez rozdílu. Logickým důsledkem uplatnění tohoto kritéria však je, že balistické rakety nejsou za žádných okolností kosmickými objekty a vypouštějící státy za případné škody jimi způsobené nenesou odpovědnost podle kosmického práva. Dojde-li ke škodě způsobené takovou raketou na kosmickém objektu např. ve výši 1500 km, podle čeho budeme posuzovat odpovědnost? Odpovědnost podle kosmického práva je vyloučena; bude to tedy odpovědnost podle práva leteckého? Je zřejmé, že podobný závěr je v důsledku nevhodnosti použitého kritéria zcela absurdní.

Nedostatky stejného druhu lze objevit i při aplikaci jiného navrhovaného měřítka - určité minimální rychlosti pohybu objektu na dané dráze, od níž se tento objekt považuje za kosmický.

Z předchozího stručného rozboru je patrné, že technická (funkční) kritéria vyhovují při definování pojmu kosmického objektu jen částečně. Obsáhnou sice převažující část dnešní kosmonautiky, avšak nejsou použitelná pro některé specifické způsoby využívání kosmického prostoru, zejména pomocí balistických raket a hybridních přístrojů.

Zvláštností balistických raket, ve srovnání s běžnými kosmickými objekty, je rychlost, jež nedosahuje hodnoty kosmických rychlostí. Takové rakety proto nemohou být uvedeny na relativně trvalou dráhu v kosmickém prostoru (oběžnou nebo únikovou), takže jejich pobyt v kosmickém prostoru má pouze epizodický charakter. Dosažení poměrně velkých výšek balistickou raketou slouží pouze k tomu, aby jejich hlavice mohla dopadnout na místo značně vzdálené od bodu startu. Třebaže společným znakem balistických raket a běžných kosmických objektů je to, že k pohybu nevyužívají nosné síly vzduchu, je nepochybné, že svou celkovou charakteristikou se balistické rakety od kosmických objektů výrazně odlišují: jsou sice schopny pohybovat se v kosmickém prostoru, nikoli však dlouhodobě. Jejich schopnost provádět kosmickou činnost, resp. využívat kosmického prostoru, je proto omezená.

Nemenší problémy v souvislosti s vymezením mezinárodně právního pojmu kosmického objektu vznikají při kategorizaci raketoplánu - přístrojů, které v různých fázích svého lelu užívají plynule raketového pohonu i vztlakové aerodynamické sily v atmosféře (aktuálním příkladem je zvolna se rozbíhající program Space Shuttle). Vzhledem k tomu, že umístění raketoplánů v kosmickém prostoru má poměrně dlouhodobou povahu (lze je měřit nejméně na dny) .a že jejich letové funkce mají především kosmický charakter (např. vynášení nákladů na nižší oběžné dráhy), nabízí se jejich zařazeni mezi kosmické objekty. Tento závěr posiluje i argument, že jejich klouzavý let před přistáním není leteckým samoúčelem, nýbrž slouží jen k tomu, aby raketoplánu mohlo být - ekonomicky výhodně - použito pro další lety do vesmíru. Problém však tkví v tom, že raketoplán ve fázi přistávacího manévru plně odpovídá definici letadla v příloze H - ač právně nezávazné - Chicagské úmluvy o leteckém právu. Vzniká tedy kolize mezi kosmickým a leteckým právem, a to hlavně v otázkách odpovědnosti za škody , jejíž úprava je v obou zmíněných odvětvích mezinárodního práva různá. Tuto kolizi žádný smluvní dokument neřeší, a klade se tudíž kardinální, navíc i v praxi aktuální otázka: bude se řešit odpovědnost za škodu vzniklou srážkou letadla a sestupujícího raketoplánu v atmosféře podle leteckého nebo kosmického práva? Prvotním předpokladem pro řešení této otázky je právní kategorizace raketoplánu, avšak ani ta dosud nebyla dohodnuta.

V souvislosti s nasazením raketoplánů se klade i jiná zásadní otázka - oprávněnosti průletů objektů, které startují do vesmíru nebo se vracejí z vesmíru na Zemi, vyššími vrstvami vzdušného prostoru jiných států. Ani tuto otázku žádná mezinárodní smlouva neřeší. Právo pokojného průletu není ani součástí obyčejového mezinárodního práva, neboť k vzniku odpovídající obyčejové normy by bylo mj. třeba dlouhodobé a často se opakující praxe, která však v tomto případě prakticky neexistuje. Dosavadní kosmická technika podobný problém ve větším měřítku nekladla. Kosmické objekty vypouštěly především teritoriálně rozlehlé státy a k přistání se užívalo i prostor volného moře (vzdušný prostor nad volným mořem je přístupný všem státům). Nová "klouzavá" technika přistávání objektů z kosmu i celkové zlevnění kosmické techniky však nepochybně povedou k rozšíření počtu vypouštějících států i k častějším možnostem střetu jejich zájmů a zájmů států, jejich vzdušný prostor protkla dráha startujícího (přistávajícího) objektu.

Závěry

  1. Z mých poznámek k pojmu kosmického objektu plynou některé dílčí závěry. Do současné doby nebylo smluvní vymezení tohoto pojmu nepostradatelné. Téměř u všech přístrojů vypouštěných do vesmíru nebylo o jejich jednoznačné povaze kosmických objektů pochyb. Otázku definice kosmického objektu s plnou intenzitou nastolilo především počínající pronikání raketoplánů do kosmické činnosti.

  2. Podvojná letová povaha hybridních aparátů i specifické pohybové vlastnosti balistických raket zřetelně odsuzují k neúspěchu pokusy značné části nauky kosmického práva definovat kosmický objekt jen na základě technických, kinetických či jiných obdobných kritérií. Ukazuje se, že při dnešním stavu techniky nelze již pro potřeby mezinárodního práva analyzovat povahu objektu pohybujícího se v nadzemním prostoru bez přihlédnutí k prostředí, v němž vykonává svou činnost. Může-li tentýž objekt plynule přecházet při svém pohybu od raketového pohonu ke klouzavému letu, využívajícímu aerodynamických sil, je zřejmé, že jediným spolehlivým kritériem jeho právní kategorizace může být povaha prostředí, v němž se v daném okamžiku pohybu - ve vzdušném nebo kosmickém prostoru - nachází. Jinými slovy, jedinou cestou k všestranně použitelné definici kosmického objektu je předchozí definování kosmického prostoru. Rozhodné pro právní klasifikaci balistických raket a hybridních prostředků, a tedy pro stanovení právních následků jejich činnosti, bude, zda se konkrétní objekt nachází v rozhodném momentu v kosmickém nebo vzdušném prostoru (definovaných v mezinárodně právních normách). Výše uvedená úvaha je argumentem pro neprodlené smluvní vymezení kosmického prostoru, o jehož definici dlouhá léta neúspěšně jedná právní podvýbor Výboru OSN pro mírové využívání kosmického prostoru.

  3. Nejvhodnější formou překonání popsaných právních problémů, souvisejících s výzkumem a využíváním vesmíru - ač se z hlediska možností mezinárodní úpravy jedná o řešení realizovatelné nikoli v blízké budoucnosti - by bylo uzavření zvláštních smluv, které by komplexně upravily právní poměry spojené s lety raketoplánů, eventuálně i balistických raket. Takové smlouvy by nejspolehlivěji a nejúplněji vymezily právní postavení objektů, které pro svou specifickou technickou povahu nelze zařadit do kategorie běžných kosmických objektů.
Text z L+K do elektronické podoby převedl A.Vítek v roce 2005

Aktualizováno : 08.05.2005

[ Obsah | Základy | Kosmické právo | Kosmický prostor ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.