Obsah > Základy kosmonautiky > Kosmické právo > Kosmický prostor

Otazníky kosmického práva: Kosmický prostor

JUDr. Jiří MALENOVSKÝ

L+K 54, č.22, s. 865-867 (1978)

Právníci v minulých stoletích si příliš nekladli otázku svrchovanosti států v prostoru nad pozemským územím. Teprve rozvoj letectví a zvláště jeho vojenský aspekt přiměly členy mezinárodního společenství k zaujetí jasného stanoviska. Bylo zřejmé, že k zachování své bezpečnosti před napadením ze vzduchu se státy musí příslušným způsobem bránit. Výsledkem těchto úvah a postojů bylo uznání výlučné a plné suverenity státu nad vzdušným prostorem ležícím nad jeho územím, aniž však byla zkoumána otázka, zda či kde suverenita ve vertikálním směru končí.

Zmíněný problém nabyl na důležitosti v souvislosti s vrcholícími přípravami k vypuštění prvních objektů do kosmického prostoru. Někteří vědci zastávali názor, že plná svrchovanost níže ležících států ve vertikálním prostoru sahá do nekonečna. Mezinárodní právo prý žádnou nadzemskou hranici suverenity nestanovilo a nelze ji proto ani předpokládat. Tento názor však nezískal širší podpory pro svou celkovou neudržitelnost. Nositelé tohoto názoru vlastně považovali takto vesmír za příslušenství naší planety a stavěli tím na dávno překonané koncepci středověké církve, podle níž byla Země středobodem světa. Uvedení zmíněné myšlenky do praxe by nadto podstatně omezovalo možnost průzkumu a využívání kosmu, neboť průlet kosmického objektu částmi prostoru nad jednotlivými státy by vyžadoval předběžný souhlas všech níže ležících států.. jak je pravidlem v mezinárodní letecké dopravě. Jediný stát by tak mohl svým nesouhlasem kdykoli zmařit vyslání kosmického objektu.

Neudržitelnost koncepce nekonečné prostorové svrchovanosti byla nakonec potvrzena i později uzavřenými mezinárodními smlouvami. Kosmos byl jimi prohlášen za volný pro výzkum a využíván všemi státy a žádný stát si jej (ani jeho část) nemůže přivlastnit (blíže v L + K 48, 1972, č. 14, s. 542). Současné mezinárodní právo tedy rozlišuje mezi vzdušným prostorem, který je neoddělitelnou součástí území níže ležícího suverénního státu a kosmickým prostorem, který patří všem státům. Právní režimy obou složek prostoru se tudíž podstatně liší. Tím vzniká potřeba přesného vymezení hranic mezi oběma složkami, aby bylo dosaženo patřičné účinnosti norem leteckého, resp. kosmického práva.

Nutnost vymezení (delimitace) obou prostorových prostředí uznalo celé mezinárodní společenství a řešením se již po dlouhá léta zabývá Výbor OSN pro mírové využívání kosmického prostoru. Přesto menší část států dosud popírá reálnost této potřeby. Proti delimitaci nadzemského prostoru jsou uváděny argumenty právního i mimoprávního charakteru. Jedním z nich je tvrzení, že úroveň kosmické techniky není ještě natolik vysoká, aby vyloučila případné narušení suverenity států, vyvolané selháním a nekontrolovatelným letem kosmického objektu. Riziko nelze zatím vyloučit a stanovení jednoznačné spodní hranice kosmického prostoru by v takovýchto případech vedlo k příliš tvrdému politickému i právnímu postihu států, které takové objekty vypustily, a ve svých důsledcích i k zbrzdění technického pokroku z obavy před následky případných dalších neúspěšných experimentů. Argumentem bývá i to, že zavedení raketoplánů sníží potřebu jakékoli hranice v prostoru na minimum.

V právní rovině někteří odpůrci delimitace upozorňují, že součástí platného kosmického práva je i pravidlo, podle něhož kosmické objekty na oběžné dráze kolem Země neporušují svrchovanost níže ležících států, což znamená, že se pohybují v kosmickém prostoru. Žádný stát totiž nikdy nevystoupil s protestem, že by vypuštění umělé družice Země vedlo k porušení jeho suverenity. Dvacetiletou praxí vypouštění satelitů, podpořenou tichým souhlasem všech členů mezinárodního společenství, se tak zformovala právně závazná obyčejová norma uvedeného obsahu, která prý zcela postačuje, a není třeba vytvářet normu novou, byť přesnější.

Nezbytnost stanovení hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem ovšem popírají i zastánci tzv. funkční teorie, k níž se ještě níže podrobněji vrátíme.

Síla argumentů odpůrců delimitace prostoru nad zemí ale není natolik přesvědčivá, aby mohla ovlivnit řešení této otázky .V dnešním světě je základní snahou státu -a pochopitelně v prvé řadě států socialistických - zajištění vlastní bezpečnosti. A to mimo jiné předpokládá přesné vymezení státního území a jeho hranic, tedy i hranice vzdušné. Současné struktuře mezinárodního společenství proto plně odpovídá nutnost definovat a delimitovat v prostoru vzdušný a kosmický prostor.

Prostorové řešení

K prostorovému řešení delimitace se proto přiklonila velká část vědců i představitelů států. V otázce výběru kritéria rozhodného pro vymezení, kde začíná kosmický prostor, však ani zdaleka nebylo dosaženo jednoty.

Velká skupina právníků staví při dellimitaci na přírodovědnych, zejména fyzikálních jevech, jež jsou vlastní pouze jednomu z obou nadzemních prostředí, a proto by mohly sloužit jako vymezující element.

Často se vychází ze smyslu samotných právních pojmů "vzdušný" a "kosmický" prostor a vyvozuje se, že vzdušný prostor končí tam, kde již nejsou molekuly vzduchu. Vzhledem k plynulému přechodu atmosféry do kosmického vakua. však není možno takto přesně hranici stanovit, čímž použitelnost uvedené teorie klesá. Menší počet autorů považuje za rozhodující kritérium výšku, kde přestává atmosféra rozptylovat sluneční světlo a nastává kosmický soumrak, či výšku, kde se utváří polární záře, případně výšku, v níž začínají svítit padající meteority. Jiní navrhovali použít jako kritéria mezní vrstvy atmosféry, v níž je ještě možná existence lidského života. Občas se vyskytl poukaz na sounáležitost Země a části prostoru ležící v jejím gravitačním poli., Za hranici pak byla zvolena spojnice bodů, v nichž se matematická hodnota pole zemské přitažlivosti rovná nule. Třebaže pohyb jiných nebeských těles činí podobnou hranici proměnlivou, takže neodpovídá praktickým potřebám, vychází z ní i nedávné proh1ášení osmi rovníkových zemí o svrchovanosti na geostacionární dráze (podrobně L + K 54, 1978, č. 11, s. 426)

Jiní teoretikové se při stanovení hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem opírají o kritéria technické povahy. Jedním z nich je hledisko "aeronautického stropu", tj. nejzazší linie, na níž je ještě aerodynamickými silami vyvozován na nosných plochách letadla vztlak potřebný k letu. Vychází se totiž z toho, že letecká doprava probíhá podle mezinárodního práva v oblasti zcela podrobené svrchovanosti států, kdežto lety kosmických objektů naopak v prostoru volném pro všechny země. Zdokonalenou verzí zmíněné koncepce je teorie tzv. Karmánovy linie, založené na kombinaci fyzikálních, termodynamických, exobiologických, fyziologických a mechanických faktorů. Tato linie se nachází zhruba ve výši 83-84 km, kde hodnota aerodynamického vztlaku klesá na nulu a objekt je za uvedenou hranicí udržován v dalším letu odstředivou silou. Tím nabývá let, který se nadále řídí Keplerovými zákony, kosmické povahy. Jako vymezující aspekt je konečně uváděna i výše nejnižšího perigea umělé družice Země.

Proti všem uvedeným koncepcím je možno uvést řadu argumentů. Většina fyzikálně pojatých kritérií nebere na zřetel politické a bezpečnostní zájmy suverenních států, je založena na jevech proměnlivé, příp. těžko zjistitelné povahy. Technická kritéria jsou sice v tomto směru vhodnější, avšak na druhé straně podléhají bezprostředně stavu rozvoje techniky. Např. Karmánova linie se může významně posunout za předpokladu vylepšení žáruvzdorné ochrany vypouštěných objektů. Cenu uvedených technických aspektů citelně snižuje i budoucí využití raketoplánů, které budou plynule střídat aerodynamický pohyb s pohybem, který je výsledkem raketového pohonu.

Některé jiné prostorové k6ncepce sice k politickým a bezpečnostním aspektům přihlížejí, avšak i ony mají zřetelné slabiny. Uveďme např. starší tzv. Cooperovu teorii zón, která navrhuje dokonce vytvoření dvou hranic 'v nadzemním prostoru (blíže v L + K, č. 14/1972) a jež si i v současné době udržuje své stoupence. Patří sem i teorie efektivní kontroly, podle níž hranice suverenity sahá až tam, kde je v prostoru níže ležící stát schopen skutečně vykonávat svou svrchovanou moc. Přijetí této teorie je politicky naprosto nepřijatelné. Hranice kosmického prostoru by se neustále vzdalovala, byla by ve vleku trvalé expanze suverenity do kosmu a její umístění v konkrétních případech by záviselo na technických a finančních možnostech jednotlivých zemí, Tím by byla porušena jedna ze základních zásad mezinárodního práva,-zásada svrchované rovnosti států.

Funkční řešení

Četní autoři, včetně autorů ze socialistických států, zavrhují prostorové řešení a vyzdvihují větší vhodnost funkčního přístupu k problematice, Dokazují, že mnohem snadnější, než stanovit hranici v prostoru, je přesně definovat pojem "kosmické činnosti". Činnost, jež by měla svůj "kosmický účel, cíl" (např. meziplanetární mise), by požívala naprosté svobody , oproti tomu činnost. s "pozemským účelem" (např. vyslání mezikontinentální balistické rakety) by podléhala výsostné kontrole a pravomoci níže ležícího státu, ať by dráha objektu ležela v jakékoli výši.

K podpoře svého přístupu funkcionalisté vznášejí další argumenty. Považují dělení nadzemního prostoru za neodůvodněné, umělé a konzervativní. Také myšlenku, že by jediná kosmická mise podléhala postupně dvěma různým režimům (jinému ve vzdušném prostoru a jinému v prostoru kosmickém), hodnotí jako nesmyslnou s odůvodněním, že by to byl0 stejně absurdní, jako kdybychom chtěli uplatňovat na letadlo pojíždějící po vzletové dráze tytéž právní normy, jimiž se řídí provoz silničních vozidel. Stoupenci funkční koncepce dále poukazují na skutečnost, že zák1adní smlouva kosmického práva upravuje - jak vyplývá i z jejího názvu - zásady, jimiž se řídí činnost státu při výzkumu a využívání kosmického prostoru, aniž by přitom uznala za nutné samotný kosmický prostor definovat.

Nejvýznamnějším argumentem funkční teorie je údajné větší zohlednění ochrany bezpečnosti států. Např: obrana proti balistické raketě vyžaduje zásah proti ní mnoho kilometrů před dopadem, nezřídka dokonce mimo vertikální projekci hranic- napadeného státu. Podobně geostacionární družice může provádět neoprávněné pozorování státu, i když se nenachází v jeho vertikálním nadzemním prostoru. Funkcionalisté kritizují koncepci lineární hranice v prostou s tím, že pozorovací činnost prováděná jediný metr pod touto hranicí bude hodnocena jako protiprávní (neboť bude prováděna ze svrchovaného území níželežícího státu) zatímco tatáž činnost uskutečňovaná pouhé 2 metry výše bude již kvalifikována jako dovolená (neboť bude prováděna ze svobodného kosmického prostoru).

Avšak právě požadavek respektování bezpečnosti lze při důkladnějším rozboru.obrátit proti samotné funkční teorii. Za současné politické struktury mezinárodního: společenství úrovně techniky není možno ve většině případů ověřit pravdivost udávaného účelu kosmické mise a zejména ne způsob využití dat a poznatků misí získaných. Stanovení hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem přirozeně není zárukou proti nedotknutelnosti níže ležícího státu, avšak zajišťuje mu relativní ochranu tím, že přesně vymezí prostor kde může tento stát veškerou činnost kontrolovat a v potřebném připadě i neprodleně zakročit. Můžeme se odvolat i na podobnou situaci na Zemi Státy mohou být ohroženy i z oblasti_volného moře (např. ponorkami s řízenými dálkovými střelami) a přesto žádný stát nenavrhuje kvůli tomu zrušit režim svrchovaných pobřežních vod. Naopak, objevují se silné tendence k jejich rozšíření,

Proti poukazu o "umělosti" hranice v nadzemním prostředí můžeme znovu užít argumentu v podobě existence pobřežních vod. Není žádného kvalitativního fyzikálního či jiného rozdílu mezi nimi a mezi oblastí volného moře. Přesto hranice v moři přetrvává. Kosmický prostor se naopak od prostoru vzdušného v některých fyzikálních ukazatelích značně liší, takže z tohoto pohledu je hranice v nadzemním prostoru dokonce "přirozenější" než hranice na moři.

Lze nadto oprávněně namítnout, že veškerá dnešní činnost v kosmu má do určité míry svůj "pozemský účeI" spojený s životem; hospodářstvím nebo vědeckým rozvojem lidstva. Jako ryze "pozemsky motivovanou" činnost můžeme uvést telekomunikační činnost družic na geostacionární dráze. Je proto správné považovat zmíněnou činnost ve výši téměř 36 000 km nad Zemí za spadající do výlučné a plné pravomoci jednotlivých níže ležících rovníkových zemí?

Jak patrno, slabiny funkčního přístupu převažují nad jeho jistými přednostmi. Nemožnost kontroly tzv. kosmické činnosti nadto činí tuto teorii v současných podmínkách nepoužitelnou,

Závěr

Možno souhlasit s názorem, že součástí platného mezinárodního práva je obyčejová norma, že kosmický objekt obíhající kolem Země neporušuje svrchovanost níže ležících států. Tato norma sice postačuje dnešnímu stupni rozvoje kosmonautiky, avšak další technický pokrok ji nutně zpochybní. Zkvalitnění technických parametrů družic sníží podstatně výši oběžných drah (snad až na 80 km od zemského povrchů) a určité objekty (tzv. sateloidy)' za pomoci přídavných raketových motorů uskuteční orbitální let ještě v nižších výškách. Podobně nasazení raketoplánů zvýrazní zřetelně nedostatky naznačeného, příliš neurčitého obyčejového pravidla.

K zajištění určité odpovídající bezpečnosti státních útvarů na Zemi je nepochybně vhodnější zvolit prostorové, lineární řešení otázky. Nepostačí ale vymezení rámcové, např. odvolávající se obecně na některé fyzikální kritérium, nýbrž .příhodnější bude stanovit hranici číselně vyjádřenou (zřejmě ve směru kolmém ke geoidu). Taková hranice bude také dobře pozorovatelná, a proto i zjišťování jejího porušení nebude.větším problémem, což je nutné k vyvození mezinárodně právních důsledků.

Naléhavost definice kosmického prostoru je zcela zjevná. Ještě jednou se vraťme k analogii s mořským právem. Mezinárodní právo nikdy neobsahovalo normu, jež by jednoznačně, přímo, číselně stanovila šíři pobřežních vod, Tato nedůslednost přispěla k jistému chaosu v soudobém mořském právu. Státy jednostrannými akty vyhlašují různou šíři svých pobřežních moří (od 3 do 200 mil) s odvoláním, že to mezinárodní mořské právo nezakazuje. Aby se mezinárodní společenství vyhnulo podobnému nepříznivému vývoji v kosmickém právu, musí řešit otázku ihned - smluvní formou - a nespoléhat na obsahově neurčitý obyčej.

Není pravdou, že by veškerá nepřátelská činnost vůči níže ležícímu státu byla oprávněná jen proto, že probíhá za jeho hranicemi. Kosmické právo ukládá uskutečňovat veškerý výzkum a využívání vesmíru pro blaho a v zájmu všech zemí. Nepřátelská činnost vůči jedné z nich by samozřejmě takovou činností nebyla a vyvolala by odpovědnost státu, který se proti tomuto právu provinil. Takto lze - ovšem pouze doplňujícím způsobem - uplatnit funkční hledisko k základnímu číselnému lineárnímu řešení. Jedině číselné vymezení hranice kosmického prostoru se může také úspěšně vyrovnat s budoucí užívanou technikou smíšených aerokosmických prostředků - raketoplánů.

Konkrétní výši hranice by mělo mezi- národní společenství určit s přihlédnutím na fyzikální, technické, ale především bezpečnostní aspekty. Politické možnosti pro uzavření mezinárodní smlouvy o vymezení kosmického prostoru se oproti konci šedesátých let poněkud zhoršily, hlavně v důsledku málo konstruktivního postoje některých rovníkových zemí k otázce režimu geostacionární dráhy. Přesto věřme, že v zájmu jistoty a v zájmu vyloučení problémů z procesu výzkumu a využívání vesmíru se státy o této závažné sporné otázce kosmického práva přece jen v blízké budoucnosti dohodnou.

Text z L+K do elektronické podoby převedl A.Vítek v roce 2005

Aktualizováno : 08.05.2005

[ Obsah | Základy | Kosmické právo | Kosmické objekty ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.