Obsah > Pilotované lety > STS > STS-74 At/F-15
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1995-061A 12.11.1995 20.11.1995 8d04h31m 2. spojení s Mirem


Posádka STS-74
Posádka :
Cameron,K.D.[VE] | Halsell,J.D.[PL] | Ross,J.L. | McArthur,W.S. | Hadfield,Ch.A.(Kanada)

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-74 v NASA ]


Patch STS-74Popis letu (převzato z L+K 22/96 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-74

Podruhé k Miru

Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.

Hlavním úkolem druhého spojení amerického raketoplánu s družicovou stanicí Mir měla být doprava nového spojovacího modulu DM (Docking Module) na oběžnou dráhu. Modul se měl stát trvalou součástí družicového komplexu, jakýmsi prodloužením modulu Kristall.

Celé zařízení o průměru 2200 mm a délce 700 mm postavila pro Ruskou kosmickou agenturu (RKA) firma NPO Energija. Na Kennedy Space Center bylo dopraveno 7. 6. 1995. Jeho hlavním účelem je vytvořit jakýsi "přistávací můstek" pro raketoplány, které tak mohou zůstat v bezpečné vzdálenosti od změti slunečních panelů, obklopujících tělo stanice Mir. Modul vybavený univerzálním androgynním spojovacím mechanismem se může spojovat s americkým zařízením ODS (Orbiter Docking System), které bývá v případě potřeby uloženo v nákladovém prostoru hned za kabinou osádky. Ke kabině je připojeno tunelem, ústícím do přechodové komory na obytné palubě. Modul ODS o hmotnosti 1225 kg postavila firma Rockwell, jejímž subdodavatelem (vlastní spojovací uzel) byla ruská firma NPO Energija. Spojovací zařízení APDS (Androgynous Peripheral Docking System) použité při misi STS-71 bylo pro let STS-74 poněkud modifikováno - počet propojovacích konektorů byl zvětšen na čtyři.

Sluneční baterie pro ruský spojovací modul DM jsou umístěny na dvou panelech: jeden z nich - RSA (Russian Solar Array) byl kompletně vyroben v Rusku; druhý - CSA (Cooperative Solar Array) má ruskou pouze nosnou konstrukci, ale je osazen americkými slunečními články stejného typu, jaké se připravují pro stálou mezinárodní kosmickou stanici ISSA.

Dříve než se raketoplán Atlantis mohl vydat do kosmu s popsaným nákladem na palubě, bylo třeba v budově OPF v hale č. 2 uzavřít jeho předchozí misi. Nejprve byl 13. 7. vymontován spojovací modul a převezen do VAB. 0 dva dny později došlo na Spacelab a ve dnech 18.-20. 7. vyčerpali technici zbytky pohonných látek z nádrží motorů OMS i RCS. Pak - 24. a 25. - následovala demontáž SSME a v tomtéž týdnu i výměna oken č. 5 a 6 v pilotní kabině; okna si z minulých expedic přinesla stopy drobných poškození. Pak přišla na řadu demontáž podvozku a pneumatik. První den v srpnu byl vymontován modul brzdicího padáku a spolu s tím začala i demontáž předního modulu RCS; ten putoval 8. srpna do HMF (Hypergolic Maintenance Facility) kvůli výměně jednoho ventilu.

Třetího srpna připojilí technici k raketoplánu podvozek i s novými pneumatikami a v SSPF (Space Station Processing Facility) byla zároveň dokončena montáž panelů slunečních baterií na ruský spojovací modul. Brzdicí padák se vrátil na své místo 11 . 8. Tentýž den byla zahájena i příprava k instalaci přechodového tunelu.

Ve VAB prozatím pokračovaly adaptace amerického spojovacího modulu, zatímco ruští technici v SSPF dokončovali práce na ruském DM. Ten byl NASA oficiálně předán 14. srpna.

Na víkend přiletěla na Cape Canaveral i letová osádka, která se zúčastnila úprav zadní palubní desky Atlantis pro spojovací manévry s ruským DM a později i jejích prověrek. Osádku tvořili velitel plk. USM Kenneth D. Cameron (STS-37 v dubnu 1991 , STS-56 v dubnu 1993), pilot pplk. USAF James D. Halsell (STS-65 v červenci 1994), Kanad'an mjr. CAF Chris A. Hadfield, letový specialista č. 1 (MS-1 , nováček), plk. USAF Jerry L. Ross (MS-2, STS-61 B v listopadu 1985, STS-27 v prosinci 1988, STS-37 v dubnu 1991 , STS-55 v dubnu 1993) a pplk. USAF William S. McArthur, Jr. (MS-3, STS-58 v říjnu 1993).

Začátkem dalšího týdne pokračovaly úpravy nákladového prostoru, kam 16. a 17. 8. instalovali příslušní pracovníci manipulátor RMS.

Mezitím 15. 8. proběhly funkční zkoušky OMS, byla natankována pitná voda a také pokračovaly funkční zkoušky OMS a APU. Ve VAB byly zahájeny zkoušky elektroinstalace amerického ODS.

Dne 17. 8. byl konečně ruský DM převezen z SSPF do OCB. a 18. 8. skončilo tankování kapalného amoniaku do chladicího výparníku klimatizace. V té době ve VAB proběhly mechanické zkoušky amerického ODS a v OCB byly zahájeny přípravy na prověrky kompatibility ruského DM se systémy na družicovém stupni.

Ke konci srpna (23.-26. 8.) také došlo na výměnu tří trysek RCS v pravém modulu OMS. Po dobu této operace byla hala OPF č. 2 vyklizena vzhledem k možnosti úniku jedovatých pohonných látek N02 a (CH3)2N.NH2.

Dvacátého čtvrtého srpna byly zahájeny zkoušky ruského DM. O čtyři dny později začala montáž hlavních motorů SSME výr. č. 2012, 2026, 2032, která trvala až do 1. 9. Mezi tou dobou (29. 8.) se vrátil na své místo do trupu Atlantis i přední modul motorků RCS. Prvního září byly také ve VAB dokončeny testy amerického spojovacího modulu, takže jej bylo možno 6. 9. přepravit do OPF a posléze (8. až 10. 9.) usadit v nákladovém prostoru Atlantis a napojit nejprve na přechodový tunel a v průběhu dalších dvou dnů i připojit na systémy raketoplánu.

Do OPF byl 11. 9. přepraven ruský DM a později usazen do nákladového prostoru Atlantis. Ten se 11 . a 12. 9 podařilo připojit k ET (výr. č. ET-74) a k SRB (výr. č. 360T051A a B).

Teď mohly (12. 9.) proběhnout prověrky sekundárního užitečného nákladu a 12.-14. 9. technici elektricky propojili DM s ODS. V téže době, jenomže déle (až do 17. 9.), probíhaly také prověrky mechanického propojení obou spojovacích modulů. Mezitím (13. 9.) došlo na přezkoušení podvozku družicového stupně a technici se postarali i o výměnu jedné vysokokapacitní externí paměti palubních počítačů.

Zbývaly ještě funkční zkoušky. Ty u ODS proběhly 18. 9. Testy vzájemného propojení prodělaly oba spojovací systémy ve dnech 20.-21. 9. funkční zkoušky DM a jejího propojení s ODS. Všechno proběhlo bez závad, takže 26. 9. technici uzavřeli nákladový prostor; osádka Atlantis dostala zabrat při komplexních zkouškách užitečného nákladu a jeho ovládání CEIT (Crew Equipment Interface Test).

Ale to stále ještě nebyl konec. Dne 24. 9. byly zahájeny opravy trysek SRB. Při předchozím letu bylo totiž zjištěno nadměrné opotřebení těsnícího tmelu v ohebných spojích trysky se spalovací komorou a vedení předstartovních operací se rozhodlo nahradit stávající tmel lepším. Proto přípravy k převozu družicového stupně do VAB bylo možno zahájit až 29. září a uskutečnit ho v brzkých ranních hodinách o čtyři dny později.

Transport na rampu 39A se proti plánu zdržel o den a došlo k němu tedy až 12. 10. Důvodem prodlení byl především odklad startu Columbie, ale také nepřízeň počasí. Proto se o datu startu, původně plánovaném na 1. 11., mělo přesně rozhodnout až po odbavení Columbie. Když tento raketoplán 20. 10. konečně vzlétl, stanovilo vedení NASA termín startu Atlantis předběžně na 11. 11. Třiadvacátého října to rozhodla komise LRR (Launch Readiness Review) a o den později už začalo plnění nádrží družicového stupně hypergolickými pohonnými látkami. Dne 25. 10. byl oživen DM kvůli opakovaným prověrkám stavu. O den později upřesnila komise FRR (Flight Readiness Review) datum startu na 11 . 11 . v 07.56 EST.

Závěrečné předletové zkoušky motorů SSME a jejich řídicího systému proběhly 27. října. Na ně 28. až 30. 10. navázaly Setkání velitelů osádek po spojení - vievo JuriJ P prověrky elevonů a kormidel. Přitom došlo neštastnou náhodou k poškození několika dlaždic tepelné ochrany, ale ty se podařilo vyměnit, aniž by došlo k posunu data startu. Předposlední říjnový den došly na palubu Atlantis nouzové skafandry; podstatnější však byla prověrka teplotních senzorů na turbočerpadlech motorů SSME, která se protáhla až do prvního listopadu. Toho dne byl vyklizen motorový prostor a připraven k uzavření.

Mir z AtlantisuMezitím se však objevily problémy na stanici Mir. Někde v modulu Kvant 1 došlo k úniku chladicí kapaliny z glykolového okruhu. Než kosmonauti závadu zjistili a přepojili poškozený systém na záložní, dostalo se do prostor stanice asi 1 ,8 litru vodného roztoku etylenglykolu. To samo o sobě nebylo ka tastrofální; problém však tkvěl v tom, že po přepojení systémů nešlo použít primárního okruhu regenerace vzduchu, který se nalézá pravě v modulu Kvant. Záložní systém, využívající absorpčních patron s hydroxidem lithným, měl kapacitu omezenou do konce listopadu; kapacita patnácti patron, které byly k disposici, totiž činila přibližně 50 dní na osobu, přičemž další nákladní Progress měl dorazit na stanici nejdříve v polovině prosince.

Za dané situace souhlasili američtí technici s tím, že by bylo možno na Atlantis naložit 20 patron s hydroxidem lithným, používaných na raketoplánech, samozřejmě i s adaptérem, umožňujícím jejich připojení na systémy Miru. Zaslání originálních ruských patron bylo vyloučeno zejména z byrokratických příčin (nestačily by se vyřídit celní formality) a také proto, že technici z bezpečnostních důvodů požadovali jejich certifikaci pro dopravu na amerických kosmických lodích.

Nakonec se však v průběhu následujících dvou dnů osádce Miru podařilo najít netěsnost poblíž oběhového čerpadla a netěsný spoj zatmelit. Koncem týdne už mohla být Američany nabídnutá výpomoc odmítnuta.

Na Kennedy Space Center pokračovaly mezitím přípravy dále. K definitivnímu uzavření nákladového prostoru došlo 2. 11., ale to už na obzoru vyvstávala otázka odkladu startu Atlantis o den v případě, že očekávané přistání Columbie bude nejspíše o den odloženo; řídicí středisko MCC v Houstonu se totiž nemůže věnovat dvěma raketoplánům ve vesmíru současně. Navíc je třeba určitý minimální čas na přípravu další mise. Přesto došlo ve dnech 3.-7. 11. k instalaci pyrotechniky a k tlakování nádrží motorů RCS a OMS. Ostré odpočítávání začalo 8. 11 . za stavu T -43 h v 07.00 EST.

Mir z raketoplánuTaké na stanici Mir vrcholily přípravy k přijetí návštěvníků. Osádka, kterou tvořili velitel družicového komplexu Jurij Gidzenko, palubní inženýr Sergej Avdějev a západoevropský kosmonaut-výzkumník Thomas Reiter, sepisovala a balila výsledky výzkumů, určené k dopravě na Zemi. Byly tu vzorky krve, slin a moči pro biochemické rozbory, krystaly připravené v rámci materiálových experimentů a velké množství disket s dokumentací a naměřenými daty.

Countdown na mysu Canaveral pokračoval mezitím hladce. Od normálního průběhu se lišil především v tom, že dvě plánovaná přerušení byla proti zvyklostem podstatně prodloužena (v T -6 h z obvyklé jedné hodiny na dvojnásobek a v T -9 min z 10 na 40 minut). Zavinilo to extrémně krátké startovní okno (pouhých 6 min 57 s). Poslední slovo však mělo počasí, jehož nepřízeň tentokrát postihla všechna záložní letiště, potřebná pro případné nouzové přistání během startu (Ben Guerrir v Maroku, Zaragoza a Moron ve Španělsku) takže start byl nakonec v T -5 min odložen o celý den.

Raketoplán Atlantis tedy vzlétl ke svému 15. letu až 12. listopadu 1995 v 07.30.43 EST (12.30.43,013 UT) na samotném počátku startovního okna, tentokrát o málo delšího (10 min 09 s). Start proběhl normálně. Po dvou minutách letu se v T +123 s oddělily startovní motory, na něž už v Atlantiku čekaly záchranné lodi. V T +512,6 s došlo k vypojení hlavních motorů; raketoplán dorazil na výchozí suborbitální dráhu a přibližně čtyřicet minut po startu se již nacházel na základní oběžné dráze ve výši 300-339 km se sklonem 51 ,6° k rovníku. Po souhlasu řídicího střediska MCC v Houstonu začalo stíhání ruské družicové stanice.

Půldruhé hodiny po startu otevřela osádka Atlantis nákladový prostor. Ruský spojovací modul DM, ležící na boku v jeho zadní části, byi oživen; především začal pracovat jeho samostatný klimatizační systém a pak se astronauti pustili do celkové prověrky. Ta se ovšem netýkala pilotů. Ti museli přibližně tři hodiny po startu provést NC-1 , první ze setkávacích manévrů.

Ve zbývajícím čase spustili letoví specialisté experimenty GLO/PADSE a uvedli také do chodu velkoformátovou kameru IMAX v nákladovém prostoru.

Jakmile byly druhý den letu (13. listopadu) ukončeny prověrky DM, aktivoval Chris Hadfield dálkový manipulátor RMS. Na DM byl umístěn další kanadský výrobek, optický naváděcí systém OSVS (Orbiter Space Vision System), v podstatě terč, umožňující přesné navedení RMS, až dojde k manipulaci s DM, který měl být přemístěn na vrchol amerického spojovacího modulu ODS. Mezitím co si kanadský astronaut hrál s manipulátorem, jeho kolegové Ross a McArthur zkontrolovali svoje skafandy; přitom už vdechovali z masek čistý kyslík, aby byli připraveni na další den, kdyby v případě nouze museli vyrazit do nákladového prostoru a asistovat při operaci s ruským spojovacím modulem. Samozřejmě již předtím byl v obytných prostorách raketoplánu snížen jako obvykle atmosférický tlak.

Piloti mezitím uskutečnili další dva manévry - NC-2 a NC-3 - nezbytné pro postupné přibližování k Miru. V 11 .00 UT byl Atlantis přibližně 6480 km za stanicí, ke které se přibližoval rychlostí 615 km za jeden oběh.

Hlavním bodem programu třetího dne letu (14. listopadu) bylo přemístění DM. Nejprve se na dálkový povel odpojily konektory kabelů, zásobující DM elektřinou z rozvodné sítě raketoplánu. Pak Hadfield uchopil DM kanadskou rukou, počkal na uvolnění zámků, poutajících těleso o hmotnosti 4087 kg k nákladovému prostoru, a potom je zdvihl směrem vzhůru. Po otočení DM o 90° do vertikální polohy ho umístil přesně nad americký ODS do vzdálenosti asi tři čtvrtě metru. Souosost obou těles kontrolovala televizní kamera, umístěná ve středu poklopu, uzavírajícího průlez na americkém spojovacím modulu.

Pak se pod Hadfieldovým velením začal DM pomalu přibližovat k ODS. Když byla obě tělesa vzdálena pouhých 125 mm, stabilizoval Hadfield DM a pak vypojil servomotory i brzdy v kloubech RMS. Během celé operace s RMS asistoval Kanadanovi. McArthur, sledující na obrazovkách záběry z televizních kamer.

Teď došla řada na Camerona, který na okamžik aktivoval dolů směřující trysky RCS. Atlantis vyrazila proti DM. Slabý náraz, jak se androgynní spojovací systémy dotkly, a jejich zámky zaklaply. Pak již sta čilo zatáhnout vysunutý (tedy aktivní spojovací prstenec na ODS a uzamknout hlavní zámky poutající ODS a DM k sobě. Celá operace byla úspěšně dokončena v 07.17 UT. Cameron požádal řídicí středisko v Houstonu, aby předalo jeho gratulaci pracovníkům NPO Energija, kteří navrhli celý spojovací systém, ke kvalitnímu výrobku.

Protože přemístění DM proběhlo hladce, zabalili Ross a McArthur již nepotřebné skafandry pro výstup do kosmického prostoru a tlak v lodi se vrátil na normál. Upraven byl také tlak v nitru DM a poté astronauti otevřeli poklopy mezi ODS a DM. Inspekční cesty do DM využila osádka Atlantis k odvysílání atraktivní reportáže pro televizní stanici CNN.

Piloti provedli v průběhu dne řadu dalších manévrů. V 11.00 UT byl raketoplán ještě 2349 km za stanicí, ke které se blížil rychlostí 292 km za oběh.

Spojovací manévrČtvrtý den letu (15. listopadu) se stal dnem spojení. V ranních hodinách - kolem 05.00 UT - se raketoplán již nacházel jen 15 km od stanice Mir. Velitel Cameron převzal ruční řízení Atlantis a zahájil přibližovací manévry. Přibližování probíhalo v tzv. módu R s pruhem (R-bar), což značí ve směru rádiusvektoru stanice, tedy vertikálním směrem od Země. Zatímco Mir pouze udržoval svoji orientaci v prostoru, obstaral veškeré potřebné manévry družicový stupeň.

Přitom velitel Cameron při pilotáži neviděl na spojovací prstenec APDS (Androgynous Peripheral Docking System) na horním konci ruského DM, který musel přesně zapadnout do analogického systém na modulu Kristall na Miru. Cameron se musel spoléhat pouze na záběry televizní kamery, umístěné uprostřed poklopu průlezu modulu DM. Další zprostředkovaný pohled mu umožňovala televizní kamera na zápěstí kanad ské ruky. Tu Hadfield zaparkoval tak, aby snímala blížící se spojovací systém na Kristallu poněkud z boku.

V 05.30 UT zastavil Cameron přibližování ve vzdálenosti 76 m. Zde s dalším postupem vyčkával, protože bylo dohodnuto, že vlastní spojení proběhne na denní straně oběhu a v dosahu rádiové slyšitelnosti Miru z ruských pozemních stanic.

Setkání velitelů posádekV 05.58 UT se Atlantis začal opět sunout směrem ke stanici. Závěrečné přibližování probíhalo rychlostí pouhých 25 mm za sekundu a ke kýženému kontaktu došlo v 06.27.39 UT. Trvalo však ještě přibližně dvě a půl hodiny, než byla prověřena hermetičnost spojení a než mohly být otevřeny poklopy průlezu. Stalo se tak kolem 09.00 UT. Poté, co si velitelé potřásli rukama, setkalo se všech osm astronautů a kosmonautů v prostorách DM. Potřásání rukama a objímání pokračovalo. Cameron předal veliteli komplexu Gidzenkovi svazeček tří karafiátů - pro každého člena osádky Miru jeden. Pak se všichni přesunuli do méně stísněných prostor základního bloku stanice.

Nastalo fotografování před rozvinutými vlajkami všech zúčastněných států (Rusko, USA, Kanada, Německo). Poprvé v historii kosmických letů se na jednom tělese setkaly čtyři národnosti, reprezentující nejdůležitější partnery při výstavbě chystané stanice ISSA (chyběli jen Japonci, Německo reprezentovalo západoevropskou organizaci ESA).

Jakmile skončil oficiální ceremoniál, změnili se všichni jeho účastníci ve stěhováky. Tentokráte nešlo o výměnu osádek, ale především o přepravu nákladu, který představoval celkem 968 kg ze Země na stanici (275 položek) a 371 kg (195 položek) v opačném směru. V rámci dodávky bylo také na stanici dopraveno 596 kg pitné vody a jídla a 65 kg vzduchu.

Zpět putovaly jednak již zmíněné výsledky výzkumu (přibližně 20 kg), ale také již nepotřebná či porouchaná zařízení a dokonce i vzorky zkondenzované vody z ovzduší stanice. Tohle všechno nesmírně zajímalo techniky na Zemi.

Stěhování trvalo plné dva dny a přerušeno bylo jen oficiálními rozhovory s významnými činiteli: s administrátorem NASA Danem Goldinem, s ruským ministerským předsedou Viktorem Černomyrdinem, s kanadským ministrem průmyslu Johnem Menleyem. V poledne 16. listopadu osádky společně slavnostně poobědvaly, přičemž si vyměnily drobné dárky: osádka Atlantis věnovala do výbavy Miru skládací kytaru, hudební nahrávky, trička se znakem letu raketoplánu a další upomínkové předměty.

Šestého dne letu byly na palubu ruské stanice dopraveny plastikové vaky s přebytečnou vodou, kterou vyprodukovaly palivové články raketoplánu. Zbytek dne pak byl věnován přenášení nákladu ze stanice do raketoplánu.

Večer, po společné tiskové konferenci a slavnostním rozloučení, se obě osádky rozešly a definitivně uzavřely průlez mezi oběma tělesy.

Ještě celou noc letěly ovšem Mir i Atlantis společně. Teprve ráno 18. listopadu v 08.16 UT se rozpojily zámky poutající DM k ODS a pružiny obě tělesa od sebe odstrčily. Ve vzdálenosti asi 0,6 m zapojil Cameron trysky a s jejich pomocí odmanévroval družicový stupeň do vzdálenosti 160 m. Pak v této vzdálenosti dvakrát obkroužil družicovou stanici, zatímco osádka Atlantis pořizovala fotografickou dokumentaci stavu stanice Mir. Teprve potom se raketoplán začal definitivně vzdalovat. Asi čtyři a půl hodiny po odpojení přešel družicový stupeň dvouimpulsním manévrem na nižší dráhu.

Osmý den letu - 19. listopadu - se piloti věnovali standardním přípravám raketoplánu na přistání. Prověřili řídicí systémy, motorky RCS i OMS, na krátkou dobu spustili jedno z hydraulických čerpadel APU, aby mohli vyzkoušet všechny hydraulické systémy, zejména ovládání elevonů a kormidel. Vše bylo v pořádku, připraveno pro přistání.

O den později bylo počasí na Floridě výtečné, takže raketoplán mohl využít již první příležitosti k návratu. Přibližně v 15.58 UT byly na 3 min 52 s zapojeny motory OMS, které snížily rychlost družicového stupně; ten začal sestupovat do hustých vrstev atmosféry. Dne 20. listopadu 1995 v 17.01.27 UT dosedl hlavním podvozkem na dráhu 33 na Kennedy Space Center. O 10 sekund později se betonu dotklo i příďové kolo a celý kolos o hmotnosti 93 tun se zastavil v 17.02.24 UT po letu trvajícím 8dní04h31min42s.

Tři a půl hodiny po přistání byl družicový stupeň zapřažen za tahač, který ho dopravil do haly č. 1 v OPF, aby zde prošel přípravami na další let ke stanici Mir s označením STS-76.


Aktualizováno : 27.02.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.