---

Posádka :
Gibson,R.L.[VE] | Bolden,Ch.F.[PL] | Chang-Diaz,F.R.[MS] | Hawley,S.A.[MS] | Nelson,G.D.[MS] | Cenker,R.J.[PS] | Nelson,W.C.[PS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 17/86 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-61-C

OBNOVENÁ PREMIÉRA

ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.

Raketoplán Columbia, první z flotily amerických mnohonásobně použitelných kosmických dopravních prostředků, byl více než dva roky mimo provoz. Po ukončení letu STS-9 s první laboratoří Spacelab na palubě v prosinci 1983 se na plných 18 měsíců odstěhoval do závodu firmy Rockwell International v Palmdale v Kalifornii, kde byl podroben důkladné přestavbě. Původně se počítalo se dvaceti - třiceti drobnými úpravami, ale zkušenosti, získané v průběhu letů dalších raketoplánů, nakonec způsobily, že větších i menších zásahů do konstrukce a vybavení bylo nakonec několik set. V důsledku toho došlo k prodloužení pobytu Columbie na tichomořském pobřeží na více než dvojnásobek původně plánované doby.

Vlastní start byl také několikrát odložen, jak při prověrkách vyplouvaly na povrch další a další drobné závady. Nakonec byl start stanoven na 19. prosince 1985.

Toho dne obsadila křesla na palubě Columbie sedmičlenná osádka, které velel veterán Robert L. Gibson. Doprovázeli ho pilot Charles F. Bolden, trojice letových specialistů Franklin R. ChangDiaz, Steven A. Hawley a George D. Nelson a dva specialisté pro užitečné zatížení, inženýr Robert J. Cenker od firmy RCA a zástupce republikánské strany za stát Floridu ve Sněmovně reprezentantů Bill Nelson.

Odpočítávání běželo hladce až do posledních sekund před startem. V T-29 sekund naskočily jako vždy na obou startovacích motorech dvojice hydraulických čerpadel HPU, hnaných plynovými turbínami, které zajišťují hydraulický tlak pro ovladače vychylování trysek motorů SRB. Normální otáčky turbín jsou 72 000 1/min s maximální povolenou horní hranicí otáček 79 200 1/min. Počítače prověřily všechny čtyři turbíny v T-21 sekund a vše shledaly v pořádku. Při dalším testu v T-15 sekund však u jedné HPU na pravém motoru SRB bylo zjištěno překročení rychlosti na ot. 85 000 1/min. Kdyby k tomu došlo za letu, počítače by tuto HPU vypojily a u druhé, záložní, by zvýšily výkon na 110%. Před startem však daly v T-13 sekund povel k zastavení odpočítávání. Analýza, provedená dodatečně, však ukázala, že šlo pouze o chybnou indikaci, způsobenou parazitními vibracemi.

Start však bylo stejně nutno odložit až na leden, takže další, opět neúspěšný pokus se uskutečnil 6. ledna. Chybou pozemní obsluhy při něm došlo k úniku asi 6000 litrů kapalného kyslíku z odhazovací nádrže ET, takže v T-31 sekund bylo odpočítávání upět zastaveno. Vyšetření příčiny se protáhlo natolik, že startovní okno uplynulo.

O den později doběhlo odpočítávání jen do T-9 minut. Špatné počasí na záložních letištích (Morón ve Španělsku a Dakar v Senegalu), jakož i zhoršující se povětrnostní podmínky na místě startu samém, způsobily další odklad. Naštěstí.

Při vyprazdňování nádrží a jejich inspekci 8. ledna totiž technici zjistili, že při tankování kapalného kyslíku dne 7. ledna se ulomil odporový teploměr, umístěný v přívodním potrubí na rampě 39A. O havárii tepelného čidla se vědělo již během příprav; nikdo však netušil, že 120mm dlouhá tyčka detektoru byla odnesena proudem kyslíku až do systému ventilů a že zablokovala jeden z ventilů motoru SSME č. 2. V případě startu mohlo dojít k havárii tohoto motoru s katastrofálními důsledky.

Columbia, stíhaná nepřízní osudu, nakonec odstartovala až 12. ledna, ještě před svítáním, v 06.55 místního východoamerického času (11.55 UT). Na Kennedy Space Center už přitom všichni přešlapovali netrpělivostí, protože v OPF zahálel raketoplán Atlantis, určený k březnovému letu, během kterého měli kosmonauti a vědci z jeho paluby zkoumat Halleyovu kometu. Další průběh příprav tohoto raketoplánu závisel na tom, kdy Columbia vyklidí mobilní vypouštěcí zařízení MLS.

V nákladovém prostoru Columbie, která po standardním průběhu navádění dosáhla téměř kruhové dráhy ve výši 324 km se sklonem 28,5° k rovníku, byla telekomunikační družice určená pro vnitrostátní spojení v USA, RCA Satcom Ku-1, s připevněným urychlovacím stupněm PAM-D-2. Před kolébkou s družicí byla umístěna nosná konstrukce MPESS, na niž byla přidělána automatická materiálová laboratoř MSL-2 (Materials Science Laboratory) se třemi experimenty: elektromagnetickým levitačním zařízením, trojosým akustickým levitačním zařízením a automatickou pecí pro přípravu krystalů. V zadní části trupu umístili jinou nosnou konstrukci, která nesla celkem 12 pouzder GAS s autonomními experimenty, připravenými převážně na amerických univerzitách a jiných výzkumných pracovištích.

Střediska GSFC, a MSFC připravila ještě další novinku: autonomní pouzdra GAS s možností propojení na komunikační systémy raketoplánu. Tento projekt dostal označení Hitchhiker (autostopař) G a M. Během letu 61-C byl vyzkoušen vcelku úspěšně toliko první z nich.

Zato materiálová laboratoř, kterou začali kosmonauti oživovat již tři hodiny po startu, zklamala na celé čáře. Ze tří experimentů se podařilo uvést do chodu pouze akustický levitační systém, na kterém byly udržovány stojatým vlněním kapky kapaliny uprostřed kulové dutiny.

První den letu, devět a půl hodiny po startu, v pořádku opustila nad středním Pacifikem nákladový prostor družice Satcom Ku-1. O 45 minut později byl nad západní částí Afriky zapálen motor stupně PAM-D-2, který ji navedl na přechodovou dráhu. Apogeový motor posléze družici umístil 15. ledna na předběžnou stacionární dráhu, po které se pak pohybovala do plánovaného bodu zavěšení nad 85° z. d.

Poslanec Nelson se zabýval na obytné palubě zejména experimenty, spojenými s přípravou monokrystalů bílkovin. Pokus připravili vědečtí pracovníci z University of Alabama v Birminghamu. Po spuštění poloautomatické jednotky pořizoval Nelson pravidelně fotodokumentaci růstu krystalů. Tento experiment byl však nuceně ukončen po zpracování asi poloviny vzorků, takže se měl opakovat při nešťastném letu 51-L.

Na palubě Columbie byly také dva pokusy, přímo spojené s projektem SDI, tedy s projektem hvězdných válek. Jedním z nich byla citlivá televizní kamera IR-IE (Infrared Imaging Experiment), vyvinutá firmou RCA a určená k sledování teplo vyzařujících objektů jak v atmosféře, tak na povrchu Země. Tuto kameru zkoušel během letu inženýr Cenker. Druhým vojenským experimentem bylo utajované zařízení, související s přípravou héliem chlazeného infračerveného dalekohledu Cirris, který americké letectvo hodlalo vypustit letos na palubě raketoplánu při prvním startu z Vandenbergu.

Přes technické potíže s řadou experimentů na palubě - dokonce i fotografování Halleyovy komety se nedařilo plně podle plánu - rozhodlo vedení letu zkrátit let raketoplánu o jeden den. Columbia měla přistát v časných ranních hodinách 16. ledna na Kennedy Space Center na Floridě. Špatné počasí však toto předčasné přistání znemožnilo. Řídicí středisko doufalo ve změnu k lepšímu a proto se rozhodlo raději počkat 24 hodin, než volit diverzní letiště na Edwards AFB v Kalifornii. Columbia však nakonec stejně skončila svůj nepříliš podařený let rutinním přistáním v Mojavské poušti, 18. ledna v 05.59 ráno místního pacifického času (13.59 UT) na dráze 22 ozářené reflektory o celkové svítivosti 800 miliónů kandel.

Během sestupu atmosférou se měl uskutečnit ještě jeden experiment, a to zkušební zážehy motorů RCS v přídi raketoplánu, aby se zjistily jejich charakteristiky při práci v atmosféře. Tento pokus byl však v poslední chvíli odvolán, když technici zjistili potenciální možnost výbuchu motorů pracujících za takovýchto podmínek.

O pět dní později přistálo letadlo Boeing 747-SCA s Columbií na hřbetě na letišti na Kennedy Space Center.

Nešťastný Challenger, čekající na rampě 39B o několik kilometrů dále na severovýchod, dělilo od katastrofy už jen pět dnů...