Obsah > Pilotované lety > STS > STS-51 Di/F-17
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1993-058A 12.09.1993 22.09.1993 9d20h11m SPAS, ACTS


Posádka STS-51
Posádka :
Culbertson,F.L.[VE] | Readdy,W.F.[PL] | Newman,J.H.[MS] | Bursch,D.W.[MS] | Walz,C.E.[MS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-51 v NASA ]


Znak STS-51Popis letu : (převzato z L+K 7-8/94 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-51

HONIČKA V KOSMU

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Sestava ACTS/TOS při vypuštění z nákladového prostoru (12.09.1993)Když osádka raketoplánu Discovery, která se chystala k letu STS-51, ujišťovala svoje předchůdce, že jim šlape na paty, pochválila si tak říkajíc den před večerem. Na Discovery totiž čekaly tři nezdařené pokusy o start a téměř dvouměsíční skluz, nežli se tomuto raketoplánu podařilo nastoupit svoji pouť do vesmíru.

Standardní procedura poletového odstrojení a příprava v OPF sice proběhly hladce, stejně jako prověrky hlavního užitečného zatížení v budově VPF. Užitečným zatížením byla tentokrát především telekomunikační družice ACTS v hodnotě 363 mil. dolarů spolu s urychlovacím stupněm TOS který představoval dalších 100 miliónů. ACTS, čili Advanced Communications Technology Satellite, postavila pro NASA firma GE Astro Space (nyní Martin Marietta Astro Space Div.). Družice má sloužit k ověřování nových technologií pro spojovací satelity, především pro provoz v pásmu Ka tedy v oblastech frekvencí od 20 do 30 GHz. Toto pásmo totiž umožňuje zvýšení přenosové kapacity kosmických spojů na více než dvacetinásobek.

Dále šlo o západoněmeckou autonomní družici Astro-SPAS (Shuttle Pallet Autonomous Satellite), nesoucí soubor astronomických přístrojů pro sledování nebeských těles v pásmu vzdáleného (90-125 nm) a extrémního (40-90 nm) ultrafialového záření.

Tato družice je určena pro krátkodobý samostatný pobyt ve vesmíru s maximální délkou letu 10 dní. Její provoz společně zajišťují západoněmecká agentura pro kosmický výzkum DARA a americká NASA; obě instituce se podílejí na výběru i na přípravě experimentů pro družici.

Tentokráte měla SPAS na palubě soubor přístrojů ORFEUS. Pod touto poetickou zkratkou se skrývá Orbiting and Retrievable Far and Extreme Ultraviolet Spectrometer, tedy vysoce vědecký přístroj sestávající ze tří ultrafialových spektrometrů. Dále se na družici nacházelo i zařízení pro sběr mikrometeoritů a konečně také kamera IMAX.

SPAS i ACTS prošly zkouškami v budově VPF. Odtud byly v kontejneru převezeny na rampu 398, aby tu vyčkaly příjezdu Discovery. K tomu došlo ráno 26. června 1993.

Úspěšné zkušební odpočítávání proběhlo ve dnech 30. června a 1. července, takže bylo možno stanovit datum startu na 17. téhož měsíce. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Toto zdání zpočátku potvrdilo i ostré odpočítávání. Teprve v průběhu předposledního plánovaného přerušení, v T -20 min, se ukázalo čertovo kopyto. V té době - 17. července v 08.52 EDT (12.52 UT) - zjistily pozemní počítače vadný spínač v systému ovládání pozemní pyrotechniky PIC (Pyrotechnic Initiator Controller), který má na starosti odpálení osmi výbušných svorníků, poutajících motory SRB k rampě. Pod kontrolu PIC spadají také nálože; které oddělují těsně před startem odvětrávací zařízení, odsávající plynný vodík unikající z nádrže ET. Vadný spínač pyrotechnického zařízení způsobil, že se předčasně nabily kondenzátory, které v T -0 poskytují jiskru potřebnou k zážehu náloží ve všech uvedených systémech. Zmíněné kondenzátory se normálně nabíjejí až v T -18 sekund. Jejich předčasné nabití způsobilo přerušení startovních operací vynutilo si zabezpečení raketoplánu, donutilo osádku Discovery k vystoupení a celý start bylo třeba odložit nejméně o dva dny.

Po odčerpání pohonných látek přišli technici na to, že celá závada tkví v elektronice umístěné na mobilním vypouštěcím zařízení a ne tedy v samotné pyrotechnice.

Osádce Discovery to ovšem nepomohlo. Tu tvořili velitel raketoplánu nám. kpt. USN Frank L. Culbertson (STS-38 v listopadu 1990), pilot William F. Readdy (STS42, lederi 1992), letový specialista č. 1 (MS-7) James H. Newman, MS-2 korv. kpt. USN Daniel W. Bursch a mjr. USAF Carl E. Walz (MS-3). Osádka Discovery se na dobu oprav vrátila do Houstonu.

Mezitím technici vyměnili desku v elektronice MLP a potom otevřeli dveře do nákladového prostoru aby mohli ošetřit přístroje na družici SPAS. Nové datum startu bylo stanoveno na sobotu 24. července, na 09.27 EDT (13.27 UT).

V pátek před tím se na KSC vrátila letová osádka a obvyklý countdown se rozeběhl tentokrát jen od T -11 h. Jeho průběh byl hladký a ani počasí ničím nehrozilo. Potíže nastaly až v posledních třiceti sekundách.

V T -28 s se spouštějí hydraulická turbočerpadla na pomocných startovacích motorech SRB. Hydraulika je zapotřebí k vychylování trysek těchto obřích motorů na tuhé pohonné látky. Tato operace se stala kamenem úrazu. V T -19 s zjistily palubní počítače Discovery, že turbína poháněná spalováním hydrazinu na pravém SRB nenaběhla na požadovanou rychlost 70 000 otáček za minutu. Protože taková závada ohrožuje správný chod motorů SRB, počítače start raketoplánu podruhé odvolaly.

Následovalo opět zajištění družicového stupně a neslavný odchod jeho osádky, nejprve do OCB a pak zpět do Texasu. Štěstím v neštěstí bylo, že technici měli poruce náhradní turbočerpadlovou soustavu, která promptně nahradila poškozenou jednotku. Nový termín startu se přesunul na 4. srpna.

V pátek 30. července se však vedení NASA rozhodlo, že posune odlet Discovery až na 12. srpna, na 09.10 EDT (13.10 UT). Důvodem k odkladu bylo varování astronomů, kteří očekávali mimořádně silný meteorický roj Perseid, jehož vyvrcholení připadalo v roce 1993 na noc z 11. na 12. srpen. I když pravděpodobnost srážky raketoplánu s mikrometeoritem byla mizivá, nechtělo si vedení NASA vzít odpovědnost za pobyt Discovery na oběžné dráze právě v této kritické době.

Další odpočítávání tedy začalo až 9. srpna v 09.30 EDT (13.30 UT) jako obvykle od T -43 h a probíhalo bez velkých problémů. V T -6,6 s spustily palubní počítače Discovery zážehovou sekvenci motorů SSME. V T -3 s však u motoru č. 2 (levý dolní) selhal průtokoměr, který registruje množství vstřikovaných pohonných látek. Přístroj vykazoval nulu a počítače odvolaly start potřetí.

Rampa byla okamžitě zaplavena tisíci litry vody za účelem ochlazení motorového prostoru i jeho okolí, aby náhodou nedošlo k požáru a rozmrzelá osádka byla znovu donucena opustit kabinu raketoplánu.

Protože už došlo k zážehu SSME, bylo před dalším pokusem o start nutno celou trojici motorů vyměnit. Shodou okolností se na KSC nacházely motory, které již prošly generálkou a měly sloužit k letu STS-60, takže se zdržení omezilo pouze na vlastní operaci. Vadný průtokoměr byl odeslán k výrobci, kterému se podařilo technickou závadu objevit a odstranit.

Výměna motorů provedená na rampě včetně prověrek, stejně jako změna počítačových programů tak, aby přístroj nebral ohled na vysazení jednoho ze čtyř redundantních průtokoměrů, to vše byly náročné úkony, které si vyžádaly odklad startu až na 30. srpna. Ani tento termín však nebyl dodržen. Přičinily se o to okolnosti nesouvisející přímo s provozem raketoplánů, totiž havárie sondy Mars Observer a meteorologické družice NOAA-13.

Sestava ACTS/TOS po vypuštění z nákladového prostoru (12.09.1993)Vyšetřování těchto havárií vedlo k závěru, že příčinou mohly být některé elektronické prvky příliš citlivé na kosmickou radiaci. Podobné prvky mohly být použity i na družici ACTS, která se měla dostat na oběžnou dráhu v rámci chystaného letu. Proto si technici firmy Martin Marietta vyžádali dva dodatečné dny navíc, aby mohli dokonale prověřit všechny obvody družice.

Termín startu Discovery se tedy nakonec posunul až na 12. září v 07.45 EDT (11.45 UT). Čtvrté odpočítávání započalo ve čtvrtek 9. 9. v 08.00 místního letního času EDT, tedy ve 12.00 UT. Takové opakování countdownu se dosud v celé historii raketoplánu vyskytlo pouze jedenkrát, a to u Columbie během příprav k letu STS-61C.

"Pozemní pracovníci však neztratili zájem," prohlásil vedoucí zkušebního týmu Al Sofge. "Odklady a neustálé opakování jsou nedílnou součástí naší práce. Pokud to někomu nevoní, ať si raději hledá jiný džob."

V průběhu plánovaného jednohodinového přerušení countdownu 11. září, za stavu T -6 h, zhodnotilo vedení startovních příprav povětrnostní situaci. Meteorologové se ze 70% zaručovali za dobré počasí, ale s možností místních bouřek, a ředitel startovních operací dal proto povel k plnění nádrže ET raději s mírným předstihem, aby zhoršení povětrnostních podmínek později operaci nezaskočilo.

Přívodní potrubí na kapalný kyslík a vodík byla vychlazena a profouknuta inertním plynem a pak už jimi začalo protékat tisíce litrů kryogenních látek a nejprve pomalu, pak s rostoucí rychlostí plnit nádrže raketoplánu. V T -3 h byla ET plná až po okraj a pozemní systém jen dodával úbytek kyslíku a vodíku způsobený odpařováním. Rampa zůstala během celé operace liduprázdná a teprve když osádku Discovery vyburcoval budíček, vrátili se sem technici, aby pro astronauty připravili kabinu raketoplánu. Zvláštní tým IIT (Ice Inspection Team) se vydal na obchůzku kolem obřího stroje osvětlovaného reflektory, aby posoudil množství námrazy, která se vytvořila na povrchu ET a na přilehlých konstrukcích.

Osádka raketoplánu mezitím posnídala a oblékla se do lehkých skafandrů. Kolem 04.30 EDT (08.30 UT) opustila celá pětice svoje dosavadní obydlí v OCR a o půl hodiny později už zaujala svá místa v kabině raketoplánu.

"To je fajn, že vás tu zase máme," přivítali astronauty pracovníci pozemní obsluhy. "Doufejme, že dneska vás už konečně vypravíme na cestu!"

Počasí se v té době trochu kabonilo, ale vyhlídky zase nebyly tak špatné. Polední dvě plánovaná přerušení countdownu (v T -20 min a v T -9 min) nebylo proto nutno prodlužovat a ředitel startovních operací vyzval svůj pracovní tým k hlasování. To vyznělo jednoznačně pro start. Hodiny se naposledy rozeběhly, řízení operace převzal pozemní počítač GLS (Ground Launch Sequencer) a v T -7 min 30 s se začal odsouvat přístupový můstek ke kabině družicového stupně do parkovací polohy. V T -5 min zahájil pilot Bill Readdy zapojování hydraulických čerpadel APU, v T -2 min 55 s začalo tlakování kyslíkové nádrže ET, a v T -1 min 57 s došlo na vodík. Půl minuty před startem (přesně 31 s) předal GLS řízení počítačům GPC na palubě raketoplánu. Ty tentokrát nenalezly nic závadného. Inerciální plošiny byly odblokovány a v T -6,6 s byla zahájena zážehová sekvence motorů SSME. O tři a půl sekundy později běžely už motory na plný výkon. Pod jejich tahem se celá sestava nachýlila o čtvrt metru dozadu. V T -0 s prolétly na příkaz řídicího systému pyrotechniky jiskry náložemi osmi výbušných svorníků, které dosud poutaly dvoutisícitunový kolos k rampě. Jiný elektrický impuls dorazil do odporových žhavicích drátů v zážehových složích na špicích SRB. Jazyky ohně o teplotě půldruhého tisíce stupňů prolétly celou délkou kanálu v bloku tuhých pohonných látek a zapálily je. Z trysek SRB vyšlehl oheň a bílý kouř. Discovery pomalu srovnal svůj náklon a jakoby váhavě se nadzvedl. Započaly první metry jeho sedmnácté pouti do vesmíru. Byla neděle 12. září 1993, 07.45.00 místního letního času EDT, 11.45.00 času světového.

Celý sál střediska řídícího start (LCC) zaburácel oslavným jásotem. Na čtvrtý pokus se konečně všechno podařilo, na KSC měli Discovery konečně s krku a teď ať se o něj postará Houston. Na pracovníky LCC čekal tradiční slavnostní oběd: fazole se špekem, jídlo dávných průkopníků nových obzorů.

Stejně spokojená byla i osádka Discovery. Nejkritičtější část letu skončila 124 s po startu, kdy došlo k odhození vyhořelých motorů SRB. Teď pracovaly již jen motory SSME a družicový stupeň se hnal vzhůru k obloze se vzrůstající rychlostí. V průběhu startu sice opět selhaly dva průtokoměry*, ale to nemohlo ohrozit navádění na dráhu. V T +8 min 30 s byly vypojeny hlavní motory a o 20 s později se raketoplán zbavil již nepotřebné nádrže ET. Discovery dosáhl své suborbitální dráhy.

V T +42 min se rozburácely oba motory OMS, které zvýšily rychlost letu o 67,5 m/s a převedly družicový stupeň na operační dráhu ve výši 296-298 km, se sklonem k rovníku 28,5° a s dobou oběhu 90,5 min.

"To je báječné, že jsme konečně tady," oddechl si velitel Culbertson. "Jsme opravdu šťastni. Vždyť už to vypadalo, že budeme místo astronautů učiněné astronuly."

"Spokojenost vládne i u nás," přitakával mu spojař z MCC. "Vidím kolem sebe samé rozzářené tváře."

"Hej Houstone," pokračoval Culbertson, "to si piš, žes ještě neviděl pět šťastnějších chlapů, než je tahle parta tady nahoře. To víš, čekali jsme na to pořádně dlouho!"

Nyní si však osádka Discovery mohla všechno vynahradit. Po celkové kontrole systémů raketoplánu povolilo MCC pokračování v letu. Astronauti směli otevřít dveře nákladového prostoru a dát se do plnění svého prvního úkolu. Ve 14.15 UT zahájili ve spolupráci s řídicím střediskem SOC (Satellite Operations Center) firmy Martin Marietta Astro Space Div. v East Windsor (New Jersey) prověrky systémů telekomunikační družice ACTS. V 18.20 UT byl už komplet družice a urychlovacího stupně TOS z části vyklopen a nic nestálo v cestě tomu, aby v 19.43 UT došlo pomocí pružinového mechanismu k jeho vymrštění z nákladového prostoru.

Ke zdržení však přece jen došlo. Přibližně půl hodiny před plánovaným vypuštěním ztratila osádka Discovery spojení s MCC. Středisko v Houstonu sice astronauty slyšelo, příjímalo i telemetrické údaje, ale osádka raketoplánu své kolegy na Zemi slyšet nemohla.

"Houstone, zde Discovery," snažil se navázat styk velitel Culbertson. "Vysíláme naslepo. Chystáme se ... tedy, musíme odložit vypuštění ACTS nejméně o jeden oběh."

Teprve po přeladění S-pásmového telekomunikačního systému na jinou frekvenci a přibližně po 40 minutách ticha se podařilo opět dosáhnout oboustranného poslechu. Důvodem předchozího přerušení byla pravděpodobně interference s komunikační linkou pro SPAS.

ORFEUS/SPAS po uvolnění k samostatnému letu (13.09.1993)Jakmile bylo spojení obnoveno, pokračovali astronauti opětovně v přípravách k vypuštění ACTS. S druhým pokusem prvního dne letu sice původní plán nepočítal (program byl beztak nabitý), ale velitel Discovery usoudil, že celá akce je už stoprocentně připravena, že osádka není zvlášť unavená a že tedy nevadí, půjdou-li spát o něco později.

Pyrotechnika uvolnila sestavu o hmotnosti 12136 kg a ta, odstrčena stlačenými pružinami, opustila ve 21.13.29 UT nákladový prostor. Vypuštění proběhlo hladce, ale dodatečně se zjistilo, že explodovaly i rezervní nálože, takže došlo k roztržení poutacího prstence. MCC zvažovalo, zda astronauti nemají poškozený prstenec o průměru 2,4 m a hmotnosti pouhých 2,5 kg během své vycházky demontovat, ale nakonec od toho záměru upustilo, když prohlídka kamerou na konci kanadské ruky ukázala, že se zbytky prstence nemohou během sestupu k Zemi uvolnit. Poškození raketoplánu osádka Discovery nezpozorovala**.

Po vypuštění družice piloti odmanévrovali raketoplán do bezpečné vzdálenosti. Jeho dráha teď po několika korekcích činila 298-320 km.

Péči o družici ACTS převzalo středisko SOC. Tři čtvrtě hodiny po vypuštění vyslalo povel k zážehu motoru urychlovacího stupně TOS. Družice zamířila po přechodové dráze k bodú svého zavěšení.

Astronauti toho dne ještě stihli vyzkoušet dálkový manipulátor RMS a také spustili detektory kosmického záření RME umístěné na obytné palubě. Ve 23.15 UT se celá osádka raketoplánu odebrala na kutě s pocitem dobře vykonané práce.

Druhý den letu -13. září - začal ve znamení písně "Prosím, propust, mne" (Please Release Me) od Elvise Presleyho. Toto přání se vztahovalo na vypuštění západoněmecké družice ORFEUS-SPAS, k němuž mělo toho dne dojít. Piloti nejprve v dopoledních hodinách upravili pomocí motorů OMS dráhu Discovery na prakticky kruhovou (293-294 km), aby vylepšili její geometrii pro budoucí přistávací manévr.

Pak se pozornost obrátila ke družici o hmotnosti 3202 kg. Bursch ji uchopil kanadskou rukou a ostatní členové za spoluúčasti MCC i mobilního řídicího střediska SPOC (SPAS Payload Operations Center), se pustili do inspekce družicových systémů. Prověrky se protáhly natolik, že k vypuštění došlo o jeden oběh později, až v 15.06 UT. Když se SPAS pomalu vzdalovala od Discovery, pořizovala její kamera IMAX, vybavená širokoúhlým objektivem s vysokou rozlišovací schopností, záběry raketoplánu v okamžiku jeho přeletu z noční na denní stranu. Zachytila zážehy motorků RCS, kterými se družicový stupeň odpoutával do bezpečné vzdálenosti od družice a také jeho obrat o 360° provedený ve vzdálenosti asi 200 m od SPAS. Po tomto intermezzu se přístroje na družici začaly věnovat svému hlavnímu úkolu - studiu velmi horkých hvězd a jiných zdrojů tvrdého ultrafialového záření v naší galaxii.

V době, kdy se osádka ukládala ke spánku, letěl raketoplán asi 4,5 km před družicí a na každém oběhu se od ní vzdaloval skoro o 4 km. Vzájemná honička začala.

Ráno třetí den letu se vstávalo časně kolem 01.45 EDT (05.45 UT). Budíčkem byla tentokrát rocková skladba od Jimmyho Buffetta, jehož zaníceným obdivovatelem je Bursch.

"Buffett hned po ránu," liboval si tento astronaut a procítěně dodal: "Rokenrol, to je prostě ono!"

Den sám byl věnován převážně pokusům umístěným na obytné palubě. Šlo především o dva experimenty, ke kterým dochází téměř při každém letu raketoplánů: příprava bílkovinných krystalů (CPCG) a mikroporézních membrán (IPMP).

Později došlo také k dodatečnému odvysílání záběrů pořízených při vypouštění družice SPAS pro pozemské televizní účely, Družice se mezitím vzdálila na 55 až 75 km. Piloti nyní upravili pomocí drobných korekcí motory RCS dráhu družicového stupně tak, aby se tato vzdálenost už příliš nezvětšovala. Raketoplán totiž sloužil jako retranslační stanice pro spojení mezi Zemí a ORFEEM. V souvislosti s tím vyzkoušeli astronauti nové zařízení ERPCL, umožňující komunikaci s družicemi na větší vzdálenosti než tomu bylo dříve.

Culbertson a Bursch si na obytné palubě zacvičili na veloergometru a také ověřovali účinnost aerobiku pro potlačování příznaků kinetózy. Další členové osádky monitorovali experiment Chromex, zabývající se buněčnými kulturami.

V rámci příprav k výstupu astronautů Walze a Newmana do nákladového prostoru došlo ke snížení tlaku v obytných prostorách Discovery z normálních 1014 hPa na 703 hPa. Oba astronauti také hned následujícího dne začali vdechovat čistý kyslík, aby se zbavili dusíku v krvi a tím zabránili tzv. kesonové nemoci, až budou oblečeni ve skafandrech, v nichž je pracovní tlak pouhých 300 hPa.

Čtvrtý den letu - 15. září - piloti jemně korigovali dráhu, aby udrželi konstantní vzdálenost od družice, která neúnavně dodávala spektra nebeských objektů ať již mračen horkého plynu, nebo vodíkových atmosfér chladných hvězd, či záření aktivních jader vzdálených galaxií. Jinak byl program zaměřen na přípravy k výstupu. Oba adepti kosmické procházky čili EVA se nasoukali do přechodové komory a zde zevrubně prohlédli svoje skafandry - moderní výzbroj kosmických rytířů. Reportáž z této přípravy byla nahrána na videorekordér, aby později, při přeletu nad Houstonem, mohla odcestovat na Zemi prostřednictvím amatérské vysílačky Sarex.

"Pro mne to bude zcela nová zkušenost," ohlásil do přenosu astronaut Walz, nováček v kosmu. "To se ví, že je to vzrušující pokaždé, když vystoupíte do vzduchoprázdna. Ale když opouštíte průlez poprvé..."

Nedořekl a obrátil pozornost diváků k nafouklému zkompletovanému skafandru.

"Seznamte se prosím," představil ho Walz. "Jednotka pro pohyb mimo loď."

Newman testuje zařízení pro opravu HST při EVA (16.09.1993)Po kratičkém zamyšlení dodal: "Ale můžete mu prostě říkat skafandr, slyší na to."

Astronaut upozornil také na reflektor, umístěný na přílbě, nezbytný při práci na noční straně oběhu. Odvysíláním televizní relace byl program práce ukončen a zbytek dne věnovala osádka Discovery odpočinku. Večer ovšem ještě zkontrolovala jak na obytné palubě pracuje detektor kosmického záření RME.

Pátý den letu byl dnem EVA. Uvítala jej znělka "Procházejte se, leč neutíkejte!" (Walk, Don't Run), nahraná skupinou The Fabulous Blue Moons, jejímž členem je i bratr Carla Walze.

"Pomalu si připadám, jako bych byl doma," bručel k té melodii Walz. Místo autem po NASA Road One do zaměstnání v JSC však vyrazil spolu se svým kolegou Newmanem nedočkavě, s půlhodinovým předstihem, v 08.32 UT do nákladového prostoru raketoplánu.

"Technika je v pořádku, zainteresované osoby jsou připravené," schválil jim předčasný výstup velitel Discovery.

"Vystupovat! Vystupovat z průlezu, pánové," potvrdil odjištění dveří pilot Bill Readdy vžívaje se do role průvodčího v metru. "Příjemnou vycházku přeju!"

Walz byl během jeho proslovu už napůl venku a bezprostředně za ním se tlačil Newman. Raketoplán právě přelétal západní pobřeží Mexika.

"Houstone " ozval se Walz a v jeho hlase bylo zřetelně znát překvapení. "Vůbec mi to nepřipadá jako ve WET-F."

Mínil tím velký bazén v Houstonu (Weightless Environment Training Facility), kde se nacvičuje práce ve stavu beztíže.

"Především je tu větši tma," pokračoval Walz a pak přešel do žertovného tónu: "Taky tu nevidím potápěče-záchranáře."

"Vypadá to na den jako stvořený na procházku vesmírem," přidal se Newman, když Discovery přelétal Atlantik směrem k Africe.

"Opravdu," přizvukoval mu Walz. "Hoši, tam dole je to jedna radost. Samá modrá barva, ale místo bublinek jako v bazénu tam plují mraky. Prostě jedna báseň!"

"Po čertech nádherný pohled," potvrdil Newman.

Oba pracovníci rozvinuli v nákladovém prostoru transparent s nápisem: "PŘEBORNÍCI NA ZKOUŠENÍ NÁŘADÍ PRO HST". Jejich úkolem bylo totiž ověřit funkci nástrojů i technologické postupy vybrané pro opravu Hubbleova kosmického dalekohledu. Poznatky získané při této EVA naladily k většímu optimismu všechny, kteří se přípravou tohoto nesnadného úkolu zabývali.

Walz a Newman však nejprve prozkoumali kolébku pro družici ACTS, poškozenou explozí dvojnásobného množství pyrotechnických náloží. Ani při této prohlídce nenašli žádné volné úlomky, které by se mohly během sestupu k Zemi uvolnit a eventuálně ztropit nějakou neplechu v nákladovém prostoru.

Poté se dali do zjišťování, nakolik se úkony ve stavu beztíže liší od situace při nácviku ve vodním bazénu na Zemi. Kupodivu: některé operace, např. přitahování za lano napjaté kolem nákladového prostoru, byly snazší, jiné naopak obtížnější. Walz zápasil s elektrickým pohonem nástroje na utahování matek, přinejmenším do té doby, nežli se pořádně ukotvil nohama a zabránil tak otáčení vlastního těla.

Protože předchozí osádka si při výstupu do kosmu v červnu 1993 stěžovala na prochládání rukou, provedl Newman zajímavý pokus. Přidržel ruce v rukavicích v blízkosti jedné z lamp, ozařujících nákladový prostor.

"Skutečně," prohlásil po chvíli. "Opravdu to trochu hřeje, ale ohřívání je pomalé a ne moc intenzívní."

Newman a Walz testují zařízení pro opravu HST při EVA (16.09.1993)Jeho zkušenost potvrdil i druhý astronaut.

Po celou dobu své činnosti byli oba pracovníci v mírném časovém předstihu proti plánu. Teprve v samém závěru, při úklidu, zkomplikovalo situaci vzpříčené víko bedny na nástroje. Kvůli tomu se EVA nakonec protáhla zhruba o tři čtvrtě hodiny, když plánované trvání počítalo se sedmi hodinami.

"To byla prvotřídní šou," pochválil oba astronauty spojař Greg Harbaugh za potlesku celého osazenstva MCC.

Jakmile se Walz a Newman vrátili do kabiny, provedli piloti Discovery další korekci dráhy. Raketoplán se totiž dostal už 115 km před družici ORFEUS-SPAS, ale od tohoto okamžiku se tato vzdálenost začala snižovat rychlostí asi 4 km za oběh.

Šestý den letu - 17. září - opět zahájily stíhací manévry. Hned po ránu - kolem 10.20 UT (06.20 EDT) - prolétl raketoplán nad družicí, kterou se astronautům podařilo zahlédnout.

"Vypadá jako intenzívně zářící bod," referoval na Zemi Culbertson. "Pozorujeme ji stropním okénkem."

Večer toho dne byl už ovšem raketoplán asi 20 km za satelitem a honička pokračovala. Jinak ten den připravovala osádka družicového stupně k činnosti zařízení APE a HRSGS. Také buněčné kultury v Chromexu byly podrobeny inspekci a astronauti otevřeli víka dvou kanystrů GAS, obsahujících vzorky polymerních materiálů, které se tak dostaly do styku s atomárním kyslíkem, vyskytujícím se ve vysokých vrstvách atmosféry (pokus LDCE).

Aby ani biologie nepřišla zkrátka, podrobili se Bursch a Newman studiu činnosti zažívacího traktu ve stavu beztíže. Po speciálně vybrané snídani si odebrali vzorky slin, krve a moče.

"Je to děsná fuška, jak to ulovit," ošklíbal se Newman.

"Oni tomu říkají flusy, scanky a červená z vola," stěžoval si na svoje podřízené Culbertson a dodal: "Vlastně jsem chtěl říct, že jim to zrovna moc nejde."

Sedmý den letu věnovali letoví specialisté raketoplánu samotnému, přesněji řečeno pozorovali jeho světélkování na noční straně oběhu, Úkaz je způsoben interakcí povrchu družicového stupně se zbytky atmosféry a souvisí s pokusy APE a HRSGS.

"Je to vskutku působivý pohled," komentoval televizní záběry Newman. Ke skutečnému vzrušení však došlo, když se osádce Discovery podařilo zahlédnout ruskou stanici Mir na vzdálenost 93 km. Byla to "opravdu vzácná příležitost", jak řekl sám velitel raketoplánu. Jinak let pokračoval ve znamení honičky na SPAS, k níž se družicový stupeň po neustálých korekčních manévrech pomalu přibližoval. Na konci pracovního dne činila vzdálenosti mezi oběma tělesy 85 km.

SPAS mezitím prozkoumal kolem 60 objektů, mezi nimi i novu, kterou před týdnem objevili astronomové v Japonsku a v Chile. Slo o velmi slabý fenomén, jehož průzkum byl pro SPAS nemalým problémem.

"Zaregistrovali jsme pouze 13 fotonů," postěžoval si vedoucí experimentu astronom Stuart Bowyer z University of California v Berkeley. "Jen pro srovnání - u jiných objektů se jich dalo zachytit tak kolem půl miliónu, osobně jsem si přál lepší lov, ale to už je úděl astronomů. Musíme se spokojit s tím, co nám Matka Příroda nadělí a ne jí předpisovat, co a jak."

"Stejně jsme s dosavadní prací družice navýsost spokojeni," pokračoval Bowyer, "nasbírala nám obrovské množství poznatků nejrůznějšího druhu. Od blízkých hvězd přes mezihvězdnou hmotu až po extragalaktické objekty."

Osádka Discovery se spíše než o hvězdy zajímala o povrch Země. Zaslala do Houstonu snímky tropické bouře Gert, která se v době letu pohybovala přes Yucatán.

"Je to ostuda," komentoval záběry Jižní Ameriky Culbertson. "Obrázky vypadají jako rozmazané, ale ono to tam skutečně tak vypadá! Je to následek vypalování a čištění obrovských rozloh dešťových pralesů."

Ten den -17. září - také došlo na osobní záležitosti astronautů. Culbertson poslal do Houstonu prostřednictvím amatérské televizní linky Sarexu gratulaci své dceři Ashley k jejím dvanáctým narozeninám, Walz dokonce ručně psanou gratulaci své manželce Pam k sedmnáctému výročí svatby: "Miluji Tě, Na shledanou v den přistání."

ORFEUS/SPAS na RMS po zachycení (19.09.1993)Osmý den letu začal už v 02.25 UT (22.55 EDT). Letoví specialisté uzavřeli víka GAS a ukončili tím experiment LDCE. Šlo jim o to, aby materiály uložené v kanystrech nebyly náhodou kontaminovány v průběhu ukládání družice SPAS.

V 06.30 UT zahájil Discovery závěrečné stíhací manévry. V té době se raketoplán nacházel ještě 68,5 km za družicí. Tato vzdálenost se však během následujících tří hodin snížila na 15 km. V tom okamžiku zachytil elektronický sledovač hvězd SPAS jako zářící bod na obloze Palubní počítače využily tohoto zaměření ke zpřesnění manévru TI. Ten pak v 09.38 UT proběhl naprosto perfektně. Obě tělesa se k sobě neustále blížila, přičemž Discovery udržoval se SPAS radarový kontakt. Piloti se v té době omezili jen na několik drobných korekcí dráhy. Potom konečně Culbertson přešel na ruční řízení. Discovery podlétl družici ve vzdálenosti asi 1850 m pod ní a zaparkoval ve vzdálenosti 20 m od cíle. Přitom v průběhu ruční pilotáže byly experimentálně vyzkoušeny dva laserové lokátory. První, automatický, byl umístěn v nákladovém prostoru, druhým, ručním a přenosným, prováděl měření přes okna pilotní kabiny sám Readdy. Obě uvedená zařízení mají být použita při budoucím setkání raketoplánu s ruskou stanicí Mir v lednu či únoru 1995.

O výkonu laserových lokátorů se osádka Discovery vyjádřila velmi rezervovaně. Naproti tomu byli astronauti nadšeni využitím navigačních družic GPS v průběhu přibližování ke SPAS. Ten byl ovšem vybaven přijímačem kompatibilním se zařízením na GPS.

Vlastní zachycení satelitu uskutečnil Dan Bursch. V 11.50 UT ho opatrně uchopil manipulátorem RMS za kotvičku a bručel si při tom: "Tak pojď sem, děťátko!"

Astronaut pomocí kanadské ruky SPAS několikrát natočil tak, aby kamera IMAX v nákladovém prostoru mohla pořídit záběry družice ze všech možných úhlů.

Pak přišla ještě další zkouška. Piloti vypojili stabilizační trysky raketoplánu a Bursch operoval dál s kanadskou rukou, aby se zjistilo, jak ovlivní stabilitu volně plujícího raketoplánu manipulace s těžkým břemenem na konci RMS. Experiment byl přípravou na práci s družicí WSF, která měla být vypuštěna v únoru 1994, během mise STS-60.

Když pokus skončil, uložil Bursch jemně svůj úlovek do nákladového prostoru, kde zámky dřužici definitivně připoutaly. Raketoplán se teď pohyboval po dosti excentrické dráze 263-306 km s dobou oběhu 90,28 min.

Po úspěšném zakončení honičky provedli piloti další technický experiment: Vypojili totiž jednu ze tří palivových baterií, která zůstala mimo provoz až do následujícího dne.

Devátý den letu probudilo osádku Discovery blues "Heart Break Hotel", nahrané skupinou Max-Q, kterou tvoří astronauti***. Hlavní sólo v písni má Carl Walz, kterému zlí jazykové přezdívají "Elvis".

"To je teda unikátní zážitek, když je člověk probuzen sám sebou," pochválil si budíček zpěvák v kosmu. "To se to bude dneska makat!"

Práce bylo opravdu víc než dost. Piloti znovu "nahodili" palivovou baterii a pak se dali do prověrky systémů raketoplánu, která je vždy předzvěstí konce letu. Tlak v obytných prostorách byl opět zvýšen na normální hodnotu 1014 hPa. Až dosud byl udržován na nízké hodnotě pro případ dalšího výstupu do nákladového prostoru, kdyby si to bylo vyžádalo ukládání družice ORFEUS-SPAS.

Při vší práci proběhla toho dne dopoledne i tisková konference.

"Udělali jsme obrovský kus práce," konstatoval zpěvák Walz. "Kus práce ve prospěch vlasti i NASA. A při tom se nám všechno dařilo."

"Skutečnou výzvou tady ve vesmíru je hledání efektivních způsobů práce" zamýšlel se Newman. "Rekl bych že chystaná oprava Hubbleova dalekohledu nesporně potvrdí skutečnost, že lidé mohou žít i pracovat v kosmu."

Velitel Culbertson byl mnohem stručnější: "Splnili jsme všechny podstatné úkoly," řekl. "Takže jsme připraveni na návrat domů."

Na dotaz, jak se piloti chystají na první noční přistání na Floridě, odpověděl: "Byli jsme na to vycvičeni. Jediné co musíme udělat, je posouzení okamžité situace a podle ní letoun pilotovat. Naváděcí světla uvidíme - to je to co nejvíc potřebujeme - a zbytek už půjde jak po másle!"

Během tiskovky přišla na přetřes i vycházka do kosmického prostoru, přičemž Walz i Newman poukazovali na svalovou únavu, zejména v pažích.

"Nemyslím, že naši kolegové na tom budou tak zle jako my," podotkl Walz. "Při opravě skutečného HST budou totiž narozdíl od nás upoutáni na montážní plošině RMS. To jim řadu úkonů nepředstavitelně usnadní."

Společná fotografie posádky na oběžné dráze (20.09.1993)Tiskovka byla vedle revize raketoplánu dalším příznakem blížícího se konce letu. Osádka Discovery ukončila experimenty na obytné palubě a provedla generální úklid před přistáním.

Z hlediska nebeské mechaniky se k němu v úterý 21. září 1993 nabízely dvě příležitosti na KSC na Floridě a další možnost na Edwards AFB. Nízká oblačnost a dešťové přeháňky v okruhu 55 km kolem letiště SLF však Floridu zcela vylučovaly. Meteorologové ovšem na příští den předvídali zlepšení počasí, takže vedení letu alternativu s Edwards AFB pominulo a prodloužilo pobyt raketoplánu v kosmu o jeden den.

"Vaše přistání musíme odvolat," ohlásil Kevin Chilton, spojař z Houstonu osádce Discovery. "Je to smůla, protože právě teď je prý nad KSC báječně modrá obloha, ale strašně rychle se to mění. Takže uvažujeme o tom přidat vám další den pobytu na oběžné dráze."

"Takovouhle nabídku můžeme těžko odmítnout," mínil Culbertson. "Ostatně jsme si už zvykli na to, že tomuhle krámu to vždycky chvíli trvá, než se někam dostane. Ať už nahoru, nebo dolů."

Osádka Discovery si tedy užila nádherný odpočinkový den, ale řídicí středisko ji zahnalo na kutě už kolem 13.00 EDT (17.00 UT), protože se s přistáním počítalo na časné ranní hodiny a poslední budíček na palubě byl stanoven na 21.00 EDT (O1.00 UT).

Předpověď meteorologům vyšla. Počasí nad Floridou vyhovovalo, takže raketoplán mohl zahájit návrat. Ve středu 22. září v 06.55 UT se rozburácely motory OMS a sestup atmosférou proběhl bez jakýchkoli příhod. Čtvrt hodiny před přistáním proletěl Discovery přímo nad Houstonem, jehož obyvatele probudil dvojitý sonický třesk.

"Zanechali jste za sebou nádhernou žlutooranžovou stopu," informoval spojař astronauty, jakmile bylo navázáno spojení. "Táhla se nám tady přes celou oblohu, od horizontu k horizontu."

"To bys byl teprve koukal, jak to vypadalo tady zevnitř," odpověděl Culbertson. V té chvíli již družicový stupeň sestupoval ke Cape Canaveral za úplné tmy, do které zářil práh dráhy č.15 a světla podél ní.

V 07.56.07 UT (03.56.07 EDT) posadil velitel Culbertson Discovery na beton letiště SLF. Raketoplán se zastavil po doběhu dlouhém 2545 m.

"Franku, gratulujeme vám k prvnímu nočnímu přistání na KSC," přivítala Země astronauty. "Přímo dramaticky jste předvedli jedinečné schopnosti raketoplánů, které jsou k dispozici pro kosmický program."

"Bylo to výborné," potvrdil Culbertson. "A přitom snazší, nežli jsem očekával. Chtělo to jen větší koncentraci. Je to opravdu pocta, přivést takovouhle mašinu nazpět tam, kde jste ji tak dobře připravili k letu."

Co zbývá ještě dodat? Právě ukončená mise trvala 9 dní 20 h 12 min. Osádka po vystoupení prošla krátkou lékařskou prohlídkou a spolu se svými rodinami odletěla ještě téhož dne do Houstonu.

Pro Discovery přijel kolem 07.30 EDT tahač. O 70 minut později se už raketoplán nacházel v hale č. 3 v OPF. Tady, bez jediné chvíle oddechu, začala jeho příprava k letu STS-60.


* Havárie těchto přístrojů, přímo vystavených extrémně nízkým teplotám kapalného vodíku, jsou takřka na denním pořádku. Technici NASA uvažovali o změně software na jaře 1994 ale částé selhávání čidel i při pozemních zkouškách vedlo k urychlenému uvedení nových programů do praxe.

** Poletová inspekce však konstatovala, že exploze nadměrného množství výbušniny působila jako šrapnel. V přepážce, oddělující nákladový prostor od motorového, prorazila střepina prstence nepravidelný otvor o průměru asi 10 mm. Dále byla na několika místech poškozena tepelná obšívka a také vnější izolace jednoho kabelu. K zasažení životně důležitých prvků však nedošlo. Díru technici přikryli záplatou, postiženou tepelnou i elektrickou izolaci vyměnili.

*** Max-Q se označuje období maximálního aerodynamického namáhání během vzletu raketoplánu (přibližně kolem T +1 min), kdy je v jeho kabině také největší hluk.


Aktualizováno : 13.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.