---

Posádka : Armstrong,N.A.[VE] | Aldrin,E.E.[PL] | Collins,M.[PL]

---

ANTONÍN VÍTEK, CSc. , ing JOSEF KRUPIČKA, CSc.

Po úspěchu Apolla 10 nepochyboval nikdo z představitelů tohoto vesmírného projektu o úspěšném přistání následující kosmické lodi či spíše jejího LM na povrchu Měsíce. Oficiálně však byla mise Apolla 11 považována za expedici s otevřeným koncem: astronauti v ní měli pokračovat jen potud, dokud bude všechno klapat a dokud nebude hrozit žádné nebezpečí.

Na rozdíl od Snoopyho, který ve svých nádržích neměl dostatek pohonných látek pro přistávací manévr, byl Eagle - jak znělo jméno LM Apolla 11 - vybaven pro úspěšné vyvrcholení celé mise. Jako výraz jistoty byla v nákladovém prostoru přistávacího stupně uložena jednoduchá automatická laboratoř EASEP*, kterou měli první návštěvníci na povrchu Luny nainstalovat, aby pak po dobu několika týdnu předávala základní vědecké údaje nazpět na Zemi.

Přípravy k letu Apolla 11 vyvrcholily 16. července 1969. V 13.32.00 UT se Saturn 5 (výr. č. AS-506) odlepil od rampy 39A a zamířil se svým drahocenným nákladem východním směrem nad Atlantik, na parkovací oběžnou dráhu kolem Země. Po necelých dvou obězích byl v 16.15.15 UT třetí stupeň nosné rakety znovu uveden do chodu, aby manévrem TLI navedl celou sestavu na translunární dráhu. Pak následovala obvyklá přestavba kosmické lodi. Pilot Michael Collins s velitelským a pomocným modulem, nazvaným Columbia, odmanévroval, otočil jej a opět spojil s měsíčním modulem Eagle. Pak následovalo odhození již nepotřebného stupně S-IVB.

Dráha k Měsíci byla opět velice přesná, takže ze čtyř plánovaných korekcí se uskutečnila pouze jediná - MCC-2 - přibližně na polovině cesty k cíli. Dne 19. července v 03.11.56 UT vstoupilo Apollo 11 do sféry gravitačního vlivu Měsíce a s narůstající rychlostí k němu začalo padat.

Proběhly poslední prověrky před navedením na dráhu kolem tohoto odvěkého souputníka Země. Středisko v Houstonu dalo souhlas s uskutečněním manévru LOI-1 . Ten bylo třeba provést, jak žádaly zákony nebeské mechaniky, nad odvrácenou stranou Měsíce v 17.21.51 UT. Poté, co kosmická loď zmizela za měsíčním diskem, následovalo dlouhých 34 minut napětí, nežli se astronauti opět ozvali:

"Bylo to skoro perfektní," hlásí se Armstrong. "Delta T 0, doba hoření 5 57, hodnoty Vgx -0.1 , Vgy 0.1 , Vgz +0.1 , žádné doladění, -6.8 na delta Vc, palivo 38.8, okysličovadlo 39.0 plus 50 na vyvážení, hodnota 44 ukazuje 60.9 na 169.9."

Žádná poezie, jen spousta zdánlivě nesrozumitelných číslic, ze kterých však odborník na první pohled pozná, že osádka provedla manévr přesně v požadovaný okamžik, že motor SPS v servisním modulu hořel po dobu 5 minut a 57 sekund, že odchylka změny vektoru inerciální rychlosti činila jen 0,03 m/s v jednotlivých osách, že v nádržích SM zbývá ještě téměř 40 % pohonných látek a že se Apollo 11 nachází na oběžné dráze ve výši 112,9 až 314,9 km. Zkrátka a dobře: Columbia a Eagle jsou v pořádku tam, kde chtěly být.

Poprvé se blíží plánované místo přistání a osádku zachvátí vzrušení.

"Co nevidět budeme v bodu PDI," volá jeden z astronautů.

"Secchi je v dohledu," dodává druhý. "Právě jsme nad Mt. Marilyn," hlásí se velitel, "to je bod, kde zapálíme brzdicí motor..."

'Před manévrem LOI-2 je ovšem třeba všechno znovu zkontrolovat. Pak, ve 21.43.37 UT, přechází osádka Apolla 11 na kruhovou dráhu ve výši 111 km. Následuje krátká prověrka LM a astronauti se ukládají na kutě, aby si odpočali před namáhavým dnem, který se navždy zapíše do dějin lidstva.

Budíček 20. července je v 11.02 UT. Po snídani přelézá do LM nejprve jeho pilot Aldrin a dokončuje včerejší inspekci přístrojů a zařízení. Po hodině ho následuje i velitel Armstrong. Porovnávají se inerciální plošiny obou lodí a zkoušejí se manévrovací motorky.

"Houstone, zde Eagle," hlásí se osádka LM. "Ostré zkoušky RCS ukončeny. Jak se vám to jevilo?"

"Moment," odpovídá MCC. "Eagle, zde Houston. Bylo to super. Všichni vám dáváme zelenou."

Vymění se ještě pár instrukcí mezi LM a CM. Dole v Houstonu letový ředitel přijímá poslední hlášení z jednotlivých pracovišť a pak kývne na spojaře.

"Apollo 11 , zde Houston," letí po rádiové lince 360 tisíc kilometrů daleko. "Povolujeme odpojení!"

Kosmická loď právě mizí za okrajem Měsíce ještě jako celek. Nezbývá než čekat, až se opět vynoří, ne už jako Apollo 11 , ale jako Columbia a Eagle - Orel.

"Orel má křídla," volá Armstrong, jakmile je navázáno spojení. "Šlo to moc dobře."

"Máte opravdu krásný létající stroj," mísí se do hovoru Collins, "i když letíte vzhůru nohama."

Obě tělesa, řízena tryskami RCS, se pomalu od sebe vzdalují. Proběhne řada nekonečných kontrol, nežli nedočkavá osádka Orla uslyší dlouho očekávaný verdikt:

"Eagle, zde Houston. Máte povolení k DOI."

Konečná fáze začala. Za odvrácenou stranou Měsíce přivedlo třicetisekundové zapálení motoru DPS na přistávacím stupni Eagle na sestupovou dráhu s nejnižším bodem ve výši 15 km, stále však ještě asi 400 km před plánovaným bodem přistání. Na potvrzení úspěšnosti manévru DOI** však musí Země čekat. Jako první vylétá zpoza Měsíce Columbia, o několik desítek sekund později i Eagle. Spojení mezi LM a Zemí trochu zlobí, a tak Mike Collins ve velitelské sekci slouží občas jako tlumočník a předává vzkazy. Opět přicházejí na řadu prověrky a po nich spásné "povolujeme PDI***."

Nastává další dějství dramatu, dějství, se kterým nejsou ještě žádné zkušenosti. Ve 20.05.02 UT se znovu zažehuje motor DPS.

"AGS zapojen... Deset procent tahu " , oznamuje Eagle.

"Eagle, slyšíme vás," potvrzuje Houston. "Vypadá to dobře... Natočení S-pásmové: náklon -9, bočení +18." "AGS a PNGCS," tedy záložní a hlavní navigační systém, "souhlasí skoro nachlup. Jen rychlost klesání je o něco větší, než podle plánu:"

"Tři minuty sestupu," odpočítává čas capcom. "Vypadá to dobře."

"Skutečně dobré," odpovídají z Orla. "Podle kontroly dráhy jsme trochu dlouzí. Rychlost sestupu je o 2 stopy za sekundu vyšší, ale ono to klesne."

"Čtyři minuty sestupu," hlásí MCC. "Povolujeme pokračovat. Pokračujte v motorickém sestupu!"

"PNGCS vypadá v pořádku," hlásí piloti. "Výškový indikátor svítí, delta H je 2898."

"Znamenáme."

"Země je právě v jednom předním okně... Houstone zkontrolujte to delta H... Hej, program alarm!"

Na displeji počítače se rozblikal údaj 12 02 a na panelu svítí výstražné světlo. "Potvrzujeme," uklidňuje astronauty spojař. "To je v pořádku."

Ale osádka Eagle znovu volá:

"12 02, 12 02. Co máme dělat s poplachem 12 02?"

"Pokračujte," zní odpověď.

Není opravdu důvod k znepokojení. Astronauti už dříve dostali příkaz, aby během letu po sestupové dráze až k bodu PDI nechali zapojený setkávací radar, jehož údaje doplňovaly navigační měření. Pak ho však zapomněli vypnout a teď došlo k přetížení palubního počítače. Naštěstí S. Bales, technik zodpovědný za řízení, se v situaci rychle zorientoval a doporučil pokračovat v sestupu, aniž by osádce Eagle cokoliv vysvětloval. Na to nebylo kdy.

"Můžete potlačit poplach," chlácholí astronauty středisko.

"Příjem, P30," potvrzují piloti.

"6+25 seškrtit tah," zní další povel ze Země.

"Rozumím, 6+25... Zase poplach, zdá se, že při 16 68."

"Eagle, zde Houston. Budeme za vás sledovat delta H," zní odpověď.

"Škrcení motoru jde lépe než na simulátoru," pochvaluje si LMP.

"Vypadá to báječně. Mrkněte se na monitor paliva na přistávacím!"

"72... Řekněte nám, až budeme muset přejít na přibližování."

"Připravte se," vyzývá MCC, "8 minut, je to výborné... pozor, teď přejít na P64!" Rychlost LM již klesla na 230 m/s. Eagle se otáčí motorem poněkud dolů. Končí brzdící část přistávacího manévru a začíná druhá, přibližování k místu přistání.

"8 30," odpočítává čas řídicí středisko , "vypadáte dobře. Rychlost sestupu 130 [stop ze sekundu]."

"Ruční řízení polohy je v pořádku," ujišťuje osádka.

"Zde Houston, máte povoleno přistání!" "Příjem, rozumím. Přistání povoleno. Výška 3000 [stop]... poplach 12 02... 2000 stop, na AGS je 47°."

"Eagle, zde Houston. Vypadá to ohromně," potvrzuje Země.

"Ano," odpovídá Orel. "35 stupňů, 770 stop, klesání 23 [stop za sekundu]... 540 stop, dolů 15 ... 400 stop, dolů 9, dopředu 8... 360 dolů na 6... 330, 3 dolů, 45 dopředu. Přidáváme horizontální rychlost. 300 stop. Ještě jednu minutu. 270. Objevuje se stín. 255, dolů rychlostí 2, dopředu 19. Signál výška-rychlost. 3 dolů, 220 stop, 13 dopředu ... 11 dopředu, hezky se snášíme. 200 stop, 5 klesání, 165, 6 dolů... 3.5 klesání, 9 dopředu... 5 procent, kontrola množství svítí!"

V nádržích zbývá tedy už jen 5 % paliva, které vystačí na pouhých 114 sekund. Z toho se však musí počítat se 20 sekundami, tedy 1,5 %, jakožto se železnou rezervu. Pod měsíčním modulem však zatím ubíhá jen balvanové pole. Oba piloti horečně hledají vhodnou plochu k přistání.

"75 stop, klesání 0.7, 6 dopředu," hlásí Aldrin.

"60 sekund," upozorňuje Houston. "Dolů 2.7. 40 stop. Zvedá se trochu prach... 30 stop... klesání 2.7... slabý stín... dopředu 4, uhýbáme trochu doprava..."

"30 sekund," udává Země.

"Uhýbáme doprava... Signál kontakt. O.K., motor vypnut. Oboje řízení na auto. Motor zablokován."

"Zaznamenali jsme, že jste přistáli, Eagle," ozývá se Země.

"Houstone, zde základna Tranquillity," potvrzuje Armstrong. "Eagle přistál!" [AVI 5.3MB]

Je 20. července 1969, 20.17.43 UT První vyslanci Země jsou na Měsíci. Na vítězoslávu však dosud není čas, je třeba zjistit technický stav LM. Teprve poté, co dostali souhlas s pobytem na měsíčním povrchu, mohou se astronauti trochu rozhlédnout kolem sebe.

"Za oknem je relativně rovná planina," popisuje Armstrong, "rozrytá značným množstvím kráterů, od pěti do padesáti stop v průměru, s valy 20 až 30 stop vysokými. Jsou tu hádám tisíce drobných kráterů o průměru od jedné do dvou stop. Vidíme taky několik hranatých bloků přes dvě stopy velkých, ve vzdálenosti asi sto yardů před námi. Mají ostré hrany. V dáli vidím nějaké pohoří, přesně ve směru letu. Je asi tak míli od nás, jde to těžko odhadnout."

O postupu dění na povrchu je neustále informován i Collins, kroužící v Columbii kolem Měsíce. Přestože dostává předpokládané souřadnice místa přistání, nepodaří se mu Eagle na povrchu zahlédnout.

Přípravy k výstupu se poněkud opožďují, ale nakonec 21. července 1969 v 01.23 UT vypouštějí Armstrong a Aldrin vzduch z kabiny. V 02.39.36 UT se otevírá průlez a Armstrong pozadu vylézá ven. Pak sestupuje po žebříku. Na poslední příčli chvilku zaváhá, pak seskakuje na patku nohy, mírně zabořenou do měsíčního regolitu. Sleduje ho televizní kamera, umístěná v nákladovém prostoru přistávacího stupně.

"Jsem u spodku žebříku," oznamuje astronaut. "Patky noh LM se zabořily tak jeden dva palce, ačkoli povrch vypadá jako velmi, velmi jemný prach. Teď se chystám poodejít od LM."

Stamiliony lidí na celém světě bez dechu sledují na obrazovkách svých televizorů duchovitou postavu, zkoušející opatrně půdu před sebou.

"Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo," nesou se éterem historická slova [AU 68kB][AVI 1.75MB] ("That's one small step for (a) man - one giant leap for mankind."). Armstrong pokračuje: "Povrch je velmi jemný a prašný. Mohu... snadno se mi víří pod nohami. Ulpívá na přezůvkách jako jemné práškové dřevěné uhlí. Bořím se však jen zlomek palce... ale stopy a šlépěje jsou zřetelně vidět... Zdá se, že potíže s pohybem nebudou. Je to trochu snazší, než při simulací na Zemi.

Pak se za Aldrinovy asistence spouští z kabiny fotografická výbava a Armstrong pořizuje první snímky.

Následuje odběr nouzových vzorků do kapsy. Teprve po dvaceti minutách vyráží pilot LM za svým velitelem na měsíční povrch. Oba přenášejí televizní kameru a připravují ceremoniál.

"Neil se právě chystá odhalit pamětní plaketu," oznamuje Aldrin.

"Přečtu nyní nápis na této destičce, upevněné k přední přistávací noze LM," ozývá se velitel. "Zní: »Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec, L. P 1969. Přišli jsme v míru jménem celého lidstva.« Následují popisy všech členů osádky Apolla 11 ."

Armstrong a Aldrin vztyčují americkou vlajku a přijímají gratulaci prezidenta Nixona. Po slavnostních okamžicích dojde opět na sběr vzorků, tentokráte plně dokumentovaných pomocí fotografií.

Důležitým momentem je instalace přístrojů EASEP. Ten se skládá z laserového koutového odrážeče pro přesné určování vzdálenosti Měsíce od Země a malého seismometru. Astronauti na chví1i rozvinují hliníkovou fólii pro zachycení částeček slunečního větru.

Čas však neúprosně běží a středisko MCC nabádá k návratu. První vystupuje po žebříku Aldrin. Po improvizované lanovce mu Armstrong posílá do kabiny kontejnery se vzorky měsíčních hornin i kazety z Hasselbladu. Pak stoupá po žebříku i velitel. V 05.11.16 UT se průlez uzavírá.

Po úklidu v kabině a vyhození zbytku nepotřebných věcí se osádka základny Tranquillity ukládá ke spánku. Vzrušení jim však dlouho nedovolilo usnout. V polospánku proklimbali sedm hodin, Aldrin stočen na podlaze, Armstrong na krytu startovacího motoru.

Ale ani Collins nedopadl lépe. Z Houstonu ho probudili ve 14.30 UT, aby se Columbia mohla připravit na setkávací manévry. Dvojice dole na Měsíci vstávala o hodinu později. Chvíli volna po snídani využili oba muži ještě k popisu okolí pro geology. Potom však nastala práce nejdůležitější: příprava ke startu. Na Zemi se kolem nosné rakety a kosmické lodi motají stovky ba tisíce lidí, tady si astronauti musí poradit sami dva. Houston může přispět jen radou na dálku.

"Hlídej si záložní počítač," vyzývá velitel Aldrina. "Hlavní pojistka odjištěna... tak do toho: 8, 7, 6, 5, stupeň oddělen, pojistka startovního stupně odjištěna.. tisknu pokračuj... to bylo výborné!"

Z trysky na spodku startovního stupně vyšlehly plameny, loď se zakymácela, měsíční povrch pod ní se vzdaluje.

"25,... 35 stop stoupání za sekundu" hlásí Armstrong. "Zahájení náklonu... Velmi hladký start... Pod námi je nějaký kráter."

"Eagle, zde Houston. Jedna minuta, všechno v pořádku."

"Trochu se houpeme," hlásí piloti, "ale trysky s tím nemají velkou práci."

"Příjem, potvrzujeme."

"Stoupání 155 stop za sekundu. Pěkný pohled dolů. AGS souhlasí nachlup." "Eagle, zde Houston. Dvě minuty. AGS, PGNCS a MSFN, všechno souhlasí." "Jsme ve výši 3030 stop, stoupání 1 73. Nádherné. Řízení drží stabilitu jako přibité... 1520 horizontální; 187 stoupání."

"Eagle, zde Houston. Tři minuty. Vypadá to dobře."

"Už si to hasíme po dálnici číslo 1 ," potvrzuje Eagle.

"Čtyři minuty. Držíte se přesně na vypočtené dráze," odpovídá MCC.

"Tady je kráter Sabine... A tady Ritter, nebo ne? Člověče, to je ale pohled!" "Eagle, zde Houston. Stále všechno v pořádku!"

"Příjem... Dobrá shoda v delta V mezi AGS a PNGCS. Ještě zbývá 823 [stop za sekundu] .... ještě 667... OK, odblokuji hlavní uzávěry... tlakování startovacího stupně vypojeno, tlak se drží dobře, křížové propojení otevřeno... ještě 330... Připrav se s vypínačem motoru. 100. O.K., vypojuji! 50, motor vypojen. Máme 5533.4, 32.8, 60623!"

Poslední trojice čísel znamenala, že LM dosáhl oběžné dráhy. Jeho horizontální rychlost činila 1687,7 m/s, vertikální 10,0 m/s a nacházel se ve výši 18490 m.

Odtud bylo zahájeno stíhání velitelské sekce. Po šesti manévrech se obě lodi ve 21.35 UT spojily. Po přenesení schránek s vzorky hornin, fotografických materiálů a dokumentace byl již nepotřebný LM odhozen.

Dlouhý den však ještě neskončil. Na třicátém oběhu velitelské sekce byl v 04.55.42 UT za odvrácenou stranou Měsíce zapálen motor SPS, aby manévrem TEI navedl loď na zpáteční dráhu zpět k Zemi.

"Halo, Apollo 11 ," volá Houston ihned, jakmile se loď vynořila zpoza Měsíce. "Jak to šlo?"

"O. K. Už je na čase, abyste začali připravovat Měsíční přijímací laboratoř," žertuje Collins. Od toho okamžiku však dělilo astronauty ještě dva a půl dne.

Také na zpáteční cestě, kterou už před tím absolvovaly dvě expedice, stačila jediná korekce dráhy k tomu, aby velitelská sekce přistála v Tichém oceánu 24. července 1969 v 16.49.53 UT v dohledu letadlové lodi USS Hornet.

Novinkou však bylo, že celá osádka i se vzorky putovala do karantény, aby se vyloučil byt vysoce nepravděpodobný přenos mikroorganismů na Zemi.