Měsíc odjakživa lákal člověka, a to i svou nedostupností. Toto se změnilo v šedesátých letech. V roce 1959 na něj dopadla první sonda a 1969 na něm stanul i první člověk. S Měsícem najednou bylo nutno začít počítat…

Záhy se vyrojila kupa podnikavců, z nichž nejvýznamnější se jeví Denis Hope, kteří se rozhodli zpeněžit dávné lidské sny. Hope, jako první z těchto businessmanů, roku 1981 založil společnost Lunar Embassy a nárokoval si celý povrch Měsíce. Tento absurdní nárok mu byl nepochopitelně registrován u US Office of Claim Registries (americká obdoba našeho katastrálního úřadu) v San Francisku. Hope se přitom odvolává na Homestead Act, zákon z roku 1862 a sporný výklad Smlouvy o zásadách činnosti států při průzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných těles z roku 1967, zkráceně Kosmické smlouvy. Tímto se prohlásil za jediného vlastníka celého měsíčního povrchu, který dále rozprodává. V roce 1999 založil dokonce vlastní Měsíční republiku, jehož suverenita je dokonce nesrovnatelně menší než suverenita Valašského království.

Tyto společnosti prohlašují, že zprostředkovávají prodej svých pozemků. Je však vůbec možné měsíční pozemek vlastnit?

Především existuje nepochybná zásada, že nikdo nemůže na druhého převést víc práv, nežli sám má. Pan Hope tvrdí, že svá práva získal na základě výše jmenovaného Homestead Act. Tento zákon umožňoval dospělému jedinci zapsat si maximálně 160 akrů půdy za účelem obhospodařování, podmínkou bylo žít na ní po dobu alespoň pěti let. Začnu pro jednoduchost od konce. Je snad dnes reálné postavit si chatičku někde u kráteru Tycho a pět let tam okopávat ředkvičky?

Další problém je, že tento zákon byl vydán pro účely osídlování západní Ameriky. V momentu, kdy bylo dokončeno, stala se tato úprava zastaralá (obsoletní). Ve třicátých letech byla značně omezena plocha, kterou je možno zabrat a roku 1976 byl celý zákon zrušen, s výjimkou pro Aljašku do roku 1986.

Ale i kdyby byl tento zákon nakrásně technicky proveditelný a právně účinný, zůstává stále jen vnitřním americkým předpisem a je použitelný výhradně na americké území. Avšak Spojené státy daly mnohokrát oficiálně najevo, že měsíční území nenárokují a nehodlají ani uplatňovat právo prvotní okupace, které bylo běžné při novověkých koloniálních výpravách.

Z toho vyplývá, že veškeré nároky opřené o tento zákon jsou bezpředmětné.

Dále tu máme Kosmickou smlouvu z roku 1967.Ta ve svém článku II. Výslovně odmítá možnost státu přivlastnit si Měsíc a jiná nebeská tělesa prohlášením suverenity, užíváním, okupací nebo jakýmkoli jiným způsobem.

Hope vychází z doslovného výkladu a zásady tzv. legální licence – co není jedinci zakázáno, to je dovoleno. Zákaz přivlastnění si vesmírného tělesa jednotlivcem opravdu nikde explicitně stanoven není. Dá se k němu však dojít výkladem.

Především, v šedesátých letech ještě mezinárodní právo nepovažovalo fyzickou ani právnickou osobu za subjekt. Bylo nemyslitelné, aby sám za sebe zakládal jakékoli mezinárodní závazky. V kosmickém právu té doby se představa soukromé vesmírné aktivity zdála vyhrazena do oblasti sci-fi. Proto vůbec nebyl důvod tuto možnost upravovat.

Ale k zákazu jakéhokoli přivlastnění se dá dojít i dalším rozborem. Státy si kromě výslovně jmenovaných tří způsobů nemohou kosmický prostor přivlastnit ani žádným jiným způsobem, tedy ani skrze jednotlivce.

Pokud někdo prohlásí, že nabývá majetek pro sebe a nikoli pro svůj stát, nemá tak docela pravdu. Především je člověk vždy vázaný na svůj domovský stát, jehož je občanem (v případě osob zcela bez občanství rozhoduje domovské právo). A samotné vlastnické právo všude vykazuje určité shodné znaky, bez ohledu na velice odlišný výklad vlastnického práva v anglosaském a kontinentálním právu.

Vlastnictví je právo věc držet, užívat, požívat (pobírat z ní plody) a s věcí nakládat, jakož i možnost každého jiného z nakládání věcí vyloučit.

Už první polovina definice představuje problém, protože při současných možnostech nelze tato práva fakticky vykonávat. Formálně je ovšem možná existence i takových práv která nejsou vykonávána (např. pacient s infekční chorobou má sice stále volební právo, ale do volební místnosti jít nesmí a nemůže), proto tuto část ponechám stranou.

Ale zato v druhé polovici definice je kámen úrazu. Možnost zabránit jinému, aby nakládal s něčím vlastnictvím, musí být upravena a chráněna zákonem. Právo obecně směřuje k tomu, aby byla omezena svémoc a anarchie, proto musí stanovit zákonný rámec ochrany vlastnictví. Řekněme, že mezi dvěma majiteli měsíčních parcel vznikne spor o metr čtvereční regolitu. Při sporu předloží své nároky státu, ten o nich rozhodne. Je absurdní, aby stát sám přisoudil jednotlivci území, jež považuje dle článku I. Kosmické smlouvy za majetek všeho lidstva.

Ještě komplikovanější by byl případ, kdy by vlastníci pozemků byli občané různých států. Zde by při případném sporu musel jejich domovský stát uplatnit diplomatickou ochranu, převzít jejich nároky – a opět se dostat do rozporu s Kosmickou smlouvou.

Je tedy absurdní, aby existovalo právo, které nemůže být právem chráněno.

Dále roku 1979 vznikla Dohoda o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech. Ta ve svém článku 11 odstavec 3 jasně a výslovně zpřesňuje zákaz přivlastnění si kosmických prostor i fyzickou nebo právnickou osobou. Vstoupila v platnost roku 1984, ale zavazuje jen 9 poměrně bezvýznamných států, tudíž nás může zajímat jen jako doporučení a možná inspirace, jak by to asi mohlo fungovat.

Dennis Hope si buď tyto problémy uvědomuje, nebo je vedle chytrého obchodníka i velký recesista. Roku 1999 založil Měsíční republiku s vlastní ústavou, která se necítí být vázána jakýmkoli pozemským smluvním ani obyčejovým právem. Toto snad ani nemá cenu příliš komentovat. Státní znaky jsou: obyvatelné území – v současnosti neexistuje; stálé vlastní obyvatelstvo – není, na Měsíci prozatím nežije ani noha a i kdyby, stále je i se zbytkem těla občanem svého domovského státu na Zemi; moc výkonná nad územím a obyvatelstvem – není co, kde, jak, kým a nad kým vykonávat. K těmto základním znakům patří ještě schopnost projevit svou moc navenek, nahradila dřívější povinnost uznání státu. Tato moc zde z výše uvedených důvodů zcela chybí.

Takhle tedy vypadá situace dnes. Ale co zítra? Co se stane, až technika pokročí a lidstvo bude mít opravdu možnost postavit si někde u měsíčního pólu základnu? Bude možné, aby někdo z nynějších „vlastníků“ žádat nájem za „svůj“ pozemek? To pravděpodobně ne. Podle nynější úpravy by mohl vybírat nájemné jen v případě, že by mu byl někdo ochotný toto nájemné platit. Nemá možnost domoci se ho soukromou žalobou. Nemá možnost vznášet požadavky k Mezinárodnímu Soudnímu Dvoru – tam by jej musel zastupovat stát. Je zde jen teoretická možnost nějaké formy arbitrážního řízení, ale jedině v případě, že by druhá strana s takovýmto řízením souhlasila. Dnešní vlastnictví pozemku na Měsíci a představa jeho pozdějšího zpeněžení je poměrně zcestná. Lidé, kteří za větší nebo menší peníze tyto parcely kupují, získají jen pěkně barevný kousek papíru coby certifikát. Nic víc.

Ale bude vůbec právně možné takovou základnu postavit, ať už soukromě, ve vlastní režii jednoho státu, nebo mezinárodní? Pokud ano, jaký bude její režim? Jak bude chráněna? To se zatím nedá říci. Kosmická smlouva je silně nekonkrétní, vyjadřuje spíš „zbožná přání“, navíc v článku XVI. je výslovně uvedená možnost smlouvu vypovědět. Dohoda o činnosti států zase není závazná pro žádný stát účastnící se letů do vesmíru. Co se stane ve skutečnosti, kdy bude osídlení měsíce fakticky možné, to se z dnešního práva vyčíst nedá. Takže se stane to, co vždy v minulosti. Až se změní podmínky, až se změní technické možnosti, změní se mezinárodní smlouvy, až se změní mocenská situace, změní se i jejich výklad. Vzniknou nové smlouvy, nové obyčeje, snad i nové zásady. Právní zákony, na rozdíl od těch fyzikálních, jsou totiž platné jen dočasně.

Anna Bonemína Hájková