---

Posádka :
Truly,R.H.[VE] | Brandenstein,D.Ch.[PL] | Bluford,G.S.[MS] | Gardner,D.A.[MS] | Thornton,W.E.[MS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 22-23/83 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-8

POD ROUŠKOU TMY

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

STS-8, třetí let Challengeru, se uskutečnil pod rouškou tmy. Vyžadoval to především termín vypuštění indické telekomunikační družice Insat 1 B, která měla být navedena na přechodovou oběžnou dráhu kolem půlnoci místního času; také počasí na Cape Canaveral je v noci klidnější než ve dne, jako všude v subtropickém pásmu. Hlavním důvodem však zřejmě bylo naléhání Pentagonu, který v budoucnosti počítá s raketoplánem pro ryze vojenské účely, což v sobě zahrnuje i náhlý start v kterékoliv denní či noční době.

Přípravy ke startu se podařilo zvládnout za 53 pracovních dní (62 kalendářních), čímž byl překonán dosavadní rekord STS-7 o 7 pracovních dnů. Sestavování SRB zahájili technici ve VAB už 3. 6. v době příprav na let STS-7, a ukončili je 20. 6. O tři dny později došlo na připojení odhazovací nádrže. Challenger sám dorazil z Edwards AFB v posledních červnových dnech a v OPF se podrobil poletovým prověrkám. Bylo třeba vyměnit 76 dlaždic tepelné ochrany pneumatiky na podvozku, brzdová obložení, okno pilotní kabiny poškozené mikrometeoritem, hydraulické čerpadlo APU č. 3 a v neposlední řadě i záchod, který působil nesnáze během letu STS-7. Technici rovněž doplnili zásobu dusíku pro klimatizaci, natankovali kapalný amoniak pro chladicí systém a načerpali novou zásobu pitné vody.

V polovině července bylo možno uložit do nákladového prostoru experimenty GAS a 20. 7. i paletu DFI a cvičné užitečné zatížení PFTA. Poté putoval Challenger z OPF do VAB a tam byl 27. 7. připojen k SRB a ET.

Převoz na rampu se uskutečnil 2. 8. a po zkušebním odpočítávání (4. 8.) došlo 9. 8. na uložení družice Insat 1B ve startovní kolébce do nákladového prostoru Challengeru.

Původně zde měla být uložena i druhá telekomunikační družice systému TDRSS. Při navádění TDRS-1 na stacionární dráhu však havaroval druhý stupeň jejího IUS: praskl na něm hydraulický těsnicí prstenec, nesoucí vychylovací trysku motoru, a zabránil tak servosystémům natáčet tryskou; IUS se stal neovladatelným (viz L + K 59,1983, č.15, s. 583-586).

Po takové zkušenosti NASA škrtl TDRS-B z nákladu a nahradil jej maketou PFTA, čtyřmi autonomními zatíženími GAS a také deseti pouzdry s obsahem asi 260 000 dopisních obálek s příležitostnou známkou.

Rozhodnutí o TDRS-B zklamalo zejména vědecké kruhy, protože s touto telekomunikační družicí se počítalo jako s protějškem k TDRS-1 při přenosu výsledků experimentů ze Spacelabu během letu STS-9. Za daných okolností bude tok informací pouze poloviční.

Pět dnů před startem se k Floridě od východu přiblížil uragán Barry, naštěstí se však kosmodromu vyhnul a počasí se umoudřilo. Přípravy k letu mohly pokračovat nerušeně a 27. 8. se dostavila z Houstonu i budoucí osádka Challengeru: velitel letu STS-8 R. H. Truly, D. C. Brandenstein, pilot, letoví specialisté D. A. Gardner, první kosmonaut černé pleti G. S. Bluford Jr. a konečně W. S. Thornton, lékař. Po jejich příletu začalo odpočítávání za stavu T-46 h a proběhlo bez problémů až do dne startu, 30. 8.

V době posledního desetiminutového přerušení, kdy do startu zbývalo jen 9 minut, přecházela přes kosmodrom letní bouřka, takže meteorologové doporučili pozdržet zbytek odpočítávání a vyčkat zlepšení počasí. Ohnivý startovní chvost ionizovaných plynů může totiž snadno přitáhnout blesky, takže za minimální bezpečnou vzdálenost bouřkových mraků se pokládá 8 km.

Nepřízeň počasí zamotala hlavu pracovníkům střediska řídícího start, protože startovní okno bylo protentokrát neobyčejně úzké, pouhých 34 minut. Naštěstí po 77minutovém zdržení se bouře vzdálila natolik, že odpočítávání mohlo pokračovat, takže Challenger vzlétl 30. 8. v 06.32.00 UT. Plameny z trysek motorů bylo za tmy vidět do okruhu 800 km, tj. v severních provinciích Kuby směrem na jih, na západ až do Smoky Mountains a na sever do Jižní Karoliny.

Start proběhl normálně. Po zastavení chodu motorů SSME v T+8.45 min a odhození nádrže ET přivedly dva manévry OMS (v 00.17 GET a 00.45 GET) raketoplán na kruhovou dráhu ve výšce 296 km nad Zemí.

Po otevření nákladového prostoru se Bluford okamžitě ujal aktivování elektroforetického zařízení CFES. Úkolem elektroforézy bylo oddělit tzv. beta-buňky z kultur z lidského pankreasu, a tím získat čistou kulturu pro výrobu inzulínu.

Na základě předběžných zkoušek při letu STS-8 hodlá firma Ortho Pharmaceuticals zahájit v příštím roce poloprovoz až roce 1986 průmyslovou výrobu farmaceutických preparátů.

Bluford prozatím během prvního dne letu zpracoval jen dva vzorky; druzí členové osádky se ujali pilotáže, vyzkoušení RMS bez zatížení, filmování a televizního přenosu. Na kutě se všichni ukládali v 11.00 GET, kolem 17.30 UT.

Druhého dne letu, 31. 8., bylo hlavním úkolem vypuštění družice Insat 1B. Její start se uskutečnil v 07.47 UT a o 45 min později navedl PAM-D družici na přechodovou dráhu. Po dosažení stacionární dráhy se opět vynořil problém, tentokrát s jedním panelem slunečních baterií, který se plně nevyklopil, takže příkon proudu pro družici bude o něco menší. O eventuální nápravu se ještě pokusí pracovníci indického řídicího střediska.

Na tento den dále připadl druhý nejdůležitější úkol: komplexní test spojení Challengeru s řídicím střediskem v Houstonu prostřednictvím družice TDRS-1. Dvě relace měly být zašifrovány, protože velitel Truly prováděl zkoušky navigace raketoplánu pomocí sítě vojenských radiomajáků TAGAN. Vzhledem k poruše na počítači umístěném na pozemní stanici White Sands se v průběhu 14 hodin vůbec nepodařilo spojení přes družici navázat. Spojení prostřednictvím pozemních stanic Challenger přirozeně udržoval jako obvykle. K navázání styku přes TDRS-1 v pásmu Ku došlo teprve v následujících dnech letu.

Druhý den letu probíhal také zajímavý pokus umístěný na paletě DFI - totiž sledování a fotografování (ze zadního okénka pilotní kabiny) tepelně citlivého nátěru na trubce tepelného čerpadla, aby se zjistila rychlost proudění teplonosné kapaliny čerpadlem. Tomuto experimentu se věnoval Brandenstein, zatímco Gardner v obytném prostoru zpracovával další vzorky na elektroforéze CFES.

Další dva dny letu 1. a 2. 9. - byly věnovány prověrkám práce RMS a PFTA.

Manipulátor RMS, známý pod přezdívkou "kanadská mechanická ruka", je určen k nakládání a vykládání družic na oběžné dráze. Úspěchy slavil již při letu STS-7, kde suverénně vládl dosud nejtěžším objektem - družicí SPAS-01. Během letu STS-12 má vykládat družici LDEF o hmotnosti přibližně 9800 kg. Prozatím se však manipulátor musel spokojit s objektem PFTA o hmotnosti přes tři a půl tuny. Se zvládnutím této zátěže nebyly žádné problémy; k eventuálnímu uvolnění nebyl PFTA uzpůsoben, protože nenesl žádné stabilizační či jiné zařízení vůbec. Po uvolnění by začal rotovat a stal by se tím neovladatelným.

Čtvrtý den letu, 2. 9., snížil Truly dvěma manévry (OAB-1 a 2) dráhu raketoplánu na 225 km. Stalo se to kvůli experimentům DSO 0301 a G-0348, jímž se sledovala míra koroze v kosmickém prostoru vlivem atomárního kyslíku. Challenger musel tedy přejít na co nejnižší, ještě však stabilní dráhu, protože ve větší výšce je kyslíku velice málo.

Původní doba letu STS-8 byla plánována na 5 dní, což však NASA ještě před startem prodloužil o den, aby se získalo před expedicí Spacelabu co nejvíce informací o kvalitě spojové linky přes TDRS-1.

Kosmonauti mnoho práce neměli, takže jim zbyl čas i na půlhodinovou televizní tiskovou konferenci s novináři. Velitel Challengeru přitom vyjádřil svou spokojenost s průběhem letu, Brandenstein nadšení nad nočním startem a lékař dr. Thornton žertovnou lítost nad tím, že nikdo z osádky netrpěl ani v nejmenším kinetózou. Kinetóza byla totiž jedním z problémů, které tvořily jeho letovou náplň. Jinak studoval v širší míře vliv beztíže na lidský organismus. Podle vyjádření dr. Thorntona již neexistuje věková hranice pro let do vesmíru (lékaři samotnému je 54 let).

Poslední den letu - 5. 9. - zahájila osádka Challengeru přípravy k přistání, které se mělo odehrát opět pod rouškou tmy, již kolem 00.05 UT.

Po třech hodinách, po ukončení příprav, si účastníci letu oblékli anti-g obleky a v 03.25 UT dostali povolení k návratu. V 06.35 UT vyslovil Houston souhlas se zapálením motorů OMS. O pět minut později byl raketoplán otočen zádí proti směru letu. Za dalších 10 min, v 06.50 UT, převedlo 143 s hoření motorů Challenger na sestupnou dráhu.

Ke ztrátě spojení došlo mezi 07.12 až 07.26 UT. V 07.38 UT byl raketoplán naveden na dráhu 22 na Edwards AFB, osvětlenou světlomety s xenonovými výbojkami o celkové svítivosti 800 miliónů kandel. V 07.39.42 UT se Challenger dotkl podvozkem dráhy asi 100 m za plánovaným bodem a v 07.40.40 UT se zastavil. Během letu se vyskytlo jen 18 drobných závad.

Při inspekci motorů SRB po vylovení z moře se však ukázalo, že Challenger měl tentokrát namále: málem prohořela stěna jedné trysky. Pokud by k takové závadě došlo, znamenalo by to téměř jistou ztrátu raketoplánu i osádky. Vyjasnění příčin si vyžádalo odklad startu Columbie, původně plánovaný na 28. října t. r., na neurčito.

Přistání za tmy proběhlo bez problémů a původní strach z prachu, který se zvedá ještě před dosednutím a snižuje viditelnost, zvláště v záři reflektorů, se ukázal jako neopodstatněný.

Raketoplán může tedy startovat i přistávat v kteroukoliv denní či noční dobu a pod rouškou tmy tak sloužit k jakýmkoliv cílům.