---

Posádka :
Walker,D.M.[VE] | Cockrell,K.D.[PL] | Voss,J.S.[PC] | Newman,J.H.[MS] | Gernhardt,M.[MS]

---

Popis letu (převzato z L+K 15/96 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-69/Spartan 201-03/WSF-02

ODKLADY A ZASE ODKLADY

Mgr. A. VÍTEK, CSc., Ing. J. KRUPIČKA, CSc.

Po ukončení astronomické mise STS-67 byl raketoplán Endeavour jako vždy odtažen do haly č. 1 v budově OPF, kde proběhly běžné poletové úkony: vyložení užitečného nákladu, tj. souboru astronomických dalekohledů ASTRO-2, demontáž palety EDO a samozřejmě i předání hlavních motorů SSME do údržby. Navíc šla na revizi i palivová baterie č. 2. Tyto operace trvaly až do konce dubna 1995.

Souběžně s nimi byly zahájeny funkční zkoušky manévrovacích trysek RCS i větších motorů OMS. Dne 4. května došlo při odpojování jednoho z motorků RCS v pravém zadním modulu k úniku vysoce toxického paliva a k jeho samovznícení. . Drobný požár byl rychle uhašen a způsobil jen nepatrné materiální škody. K žádnému zranění nedošlo, protože všichni pracovníci byli oblečeni do ochranných oděvů SCAPE. Pro jistotu se však vedení předstartovních operací rozhodlo sejmout z trupu pravý modul OMS, provést jeho důkladnou inspekci a místo něj použít modul záložní. Ten byl k trupu raketoplánu připojen v noci z 25. na 26. května a jeho propojení na systémy Endeavour technici dokončili 30. května. Tato neplánova ná operace měla ovšem za následek více než pětidenní skluz příprav v OPF.

Mezitím (24. května) byla bez problé- mů uložena do nákladového prostoru as- tronomická družice Spartan a v hale č.1 v budově VAB probíhalo už od počátku května sestavování motorů SRB (výr. č. BI-074) na mobilním vypouštěcím zařízení . MLP-1. Celou operaci zakončilo 31. května připojení nádrže ET (výr. č. ET-72).

Dne 7. června byla zahájena instalace nových motorů SSME (výr. č. 2035, 2109 a 2029), ale současně s tím se vedení letů raketoplánů rozhodlo odložit start z 20. na 30. července. Montáž SSME byla ukončena 11. 6., ovšem převoz připraveného družicového stupně z OPF do VAB se proti původnímu plánu uskutečnil až 28. června, se zpožděním osmi dnů proti původnímu plánu. Autonomní družice WSF-02 byla už den před tím v budově VPF přemístěna do transportního pouzdra, v němž 30. června putovala na rampu 39A. Zde byla následujícího dne umístěna do obslužné věže, aby vyčkala příjezdu raketoplánu. Připojení Endeavour k ET a SRB spolu s prověřením všech propojení si vyžádalo plný týden, takže v pozdních večerních hodinách dne 5. července, přibližně hodinu před místní půlnocí, se celá sestava mohla vydat na startovní rampu. Tam dorazila následujícího dne kolem 04.30 EDT. Přípravy se však už opozdily natolik, že vedení znovu posunulo termín startu, tentokrát až na 3. srpna.

Ve středu 12. července byla družice WSF-02 přemístěna z PCR do nákladového prostoru družicového stupně. 0 pět dní později dorazila na Cape Canveral letová osádka, aby se ve dnech 19.-20. července zúčastnila zkušebního odpočítávání. Osádku tvořili velitel nám . kpt. David M. Walker (STS-51A v listopadu 1984 a STS-30 v květnu 1989 a STS-53 v listopadu 1992), pilot Kenneth D. Cockrell (STS-56 v dubnu 1993), velitel užitečného zatížení pplk. US Army James S. Voss (STS-44 v listopadu 1991 a STS-52 v prosinci 1992) a letoví specialisté dr. James H. Newman (STS-51 v září 1993) a dr. Michael L. Gernhardt (nováček). Paralelně s TCDT probíhalo zasedání komise FRR, které stanovilo datum startu s konečnou platností na 5. srpna.

Úspěšný průběh zkušebního odpočítávání naznačoval, že toto datum by opravdu mohlo být definitivní. Ale chyba lávky! Při inspekci trysky jednoho z motorů SRB, použitých při předchozím letu, bylo zjištěno, že horké spalné plyny poněkud poškodily její těsnění. Byla proto vy tvořena zvláštní komise, které měla problém prozkoumat a rozhodnout, co se s tím dá dělat. V pátek 18. června se proto vedení letů rozhodlo opět odložit start Endeavour, tentokrát na neurčito.

0 další komplikaci se postaralo počasí. Oblast Kennedy Space Center začal totiž 31 . července ohrožovat hurikán Erin. Následujícího dne byl proto raketoplán převezen zpět do VAB, aby byl chráněn před nápory vichřice, dosahující rychlosti až 150 km/h.

Zpět na rampu se celá sestava mohla vrátit až v brzkých ranních hodinách 8. srpna. Technici díky tomu měli dostatek času, aby vyhodnotili nejlepší způsob, jak zdokonalit těsnění trysek. Rozhodli se nastříkat do žlábku, v němž je těsnící kroužek "J" ukryt, místo dosavadního tmelu sprej ze speciální gumy, vulkanizující při normální teplotě. K tomu účelu byla přímo na rampě pod otvory trysek SRB umís těna zvedací plošina, umožňující technikům vlézt přímo do trysky a zde uskutečnit příslušné úpravy. Ty proběhly ve dnech 19.-25. srpna. Bezprostředně po dokončení oprav trysek proběhlo nové jednání komise FRR, která povolila start a jeho datum stanovila na 31. srpna. Další tropická bouře Jerry již přípravy neohrozila, protože její dráha uhnula na severozápad. Ostré odpočítávání započalo 28. srpna v 15.00 místního letního času (EDT, 19.00 UT). Drobné technické závady byly likvidovány za chodu, takže countdown probíhal hladce. Zato počasí se trochu kazilo, protože Jerry se nakonec stočil na jih a postupoval přes centrální Floridu směrem ke kosmodromu.

Horší však byla další technická potíž závada na palivové baterii č. 2. Znamenalo to odčerpat z nádrží v trupu raketoplánu kapalný vodík a kyslík, vyměnit přes víkend celou baterii a novou důkladně od zkoušet. Plánované datum startu se tím posunulo na 7. září s novým začátkem odpočítávání o tři dny dříve v 16.00 EDT (20.00 UT) mimořádně od T -42 h.

Tentokráte to vyšlo. Třetí tropická bouře Luis start nepřekazila a raketoplán Endeavour konečně vyrazil do vesmíru po hladkém průběhu countdownu 7. září 1995 v 11.09.00 EDT (15.09.00 UT). Vzlet na oběžnou dráhu ve výši 373 km se sklonem 28,45° k rovníku proběhl bez problémů. Přibližně 90 minut po startu dostala osádka povolení k otevření nákladového prostoru a zahájila přípravy k vypuštění astronomické družice Spartan k vlastnímu letu. Newman a Gernhardt oživili a vyzkoušeli kanadskou ruku a pomocí kamery umístěné na jejím konci provedli zevrubnou inspekci nákladového prostoru.

Druhý letový den - 8. září - začal již v 02.09 ráno houstonského letního času (CDT, 07.09 UT). Předcházela mu poněkud neklidná noc. Velitel Walker byl dvakrát probuzen poplachem způsobeným závadami v přenosu dat mezi palubními počítači a parabolickou anténou, která zajištuje spojení s pozemním střediskem přes družice TDRS. O definitivní řešení problému se Newman postaral až po budíčku tím, že znovu nahrál do palubních počítačů operační systém. Od té doby spojení v pásmu Ku pracovalo dobře.

Po této epizodě se Genrhardt a Newman pustili do příprav na vyložení družice Spartan, k jejímuž vypuštění došlo v 15.42 UT. Několik minut poté provedla družice obrat o 45°, což astronautům potvrdilo, že její stabilizační a operační systém pracuje dobře. Piloti Walker a Cockrell proto mohli s klidným svědomím provést dvouiumpulsní separační manévr, po němž se Endeavour postupně vzdálil od astronomické laboratoře až na 100 km, takže Spartan mohl nerušeně započít dvoudenní pozorování Slunce. Na astronauty zase čekala řada pokusů umístěných jak v nákladovém prostoru, tak na obytné palubě. Jejich rušný den skončil v 17.09 CDT (22.09 UT), kdy se konečně mohli odebrat na kutě.

Další den ráno provedli piloti drobnou korekci oběžné dráhy raketoplánu, aby udrželi vzdálenost od Spartanu přibližně 104 km Manévr byl nato lik úspěšný, že další plánovaná korekce dráhy mohla být z letového plánu (dopoledne třetího dne) vyškrtnuta.

Získaný čas mohli astronauti věnovat experimentu GLO, při němž pozorovali a snímkovali svě télkování povrchu Endeavour, působeného dopadem atomů kyslíku. Tento pokus proběhl k všeobecnému uspokojení. Naproti tomu se objevily problémy s ultrafialovým spektrometrem U-V STAR, u kterého zlobilo mechanické zařízení, zaměřující aperturu do různých směrů. Druhý systém, který tvořil součást mezinárodního experimentu IEH, naštěstí fungoval bezchybně.

Také zařízení EPICS, zkoumající na obytné palubě možnost elektrolýzy vody ve stavu beztíže, působilo pracovníkům potíže. Sběr dat neprobíhal tak, jak bylo pláno váno. Ještě že se Jimu Vossovi podařilo opravit fonické spojení na obytné palubě, které už od startu zlobilo kvůli vadnému mikrofonu. Mike Gernhardt si krátce pohovořil se Scottem Carpenterem, jedním z první sedmičky amerických astronautů. Ten se věnuje nyní oceánografii a spojení s ním se uskutečnilo z podmořské laboratoře u pobřeží Floridy nedaleko Key Largo.

Odpoledne uskutečnili piloti drobnou korekci dráhy zapálením trysek RCS na 2 sekundy, aby se udržela stálá vzdálenost od Spartanu. To se podařilo, zato definitivně selhalo zařízení EPICS.

Jako ve dnech předcházejících, i 10. září byl budíček posunut na dřívější dobu (05.09 UT) s ohledem na časné přistání na konci letu. Hned po ránu začali piloti s manévry, vedoucími k setkání s astronomickou družicí. To samo o sobě proběhlo podle plánu, ale zachycení družice kanadskou rukou se uskutečnilo 0 38 min později, protože Spartan se nacházel v nečekané orientaci. Piloti proto museli nejprve družici obletět a teprve pak, v 15.02 UT, mohl Mike Gernhardt manipulátorem RMS Spartan zachytit a v 15.21 UT jej uložit do lůžka v nákladovém prostoru.

Nyní se mohli astronauti začít starat o další důležitý náklad, jímž byla družice WSF. Protože ta pro svoji práci vyžaduje co nejvyšší dráhu, zvýšili piloti dvěma manévry motory OMS trajektorii Endeavour o přibližně 28 km, na 398 km. Pak mohl Jim Newman vyzvednout WSF z nákladového prostoru, ale prozatím ji ponechal zavěšenou mimo trup raketoplánu, aby se její konstrukce zbavila zbytků plynů ještě před zahájením samostatného letu.

Ten započal 11. září v 11.25 UT nad Afrikou. Jim Newman uvolnil družici ze sevření manipulátoru. Několik sekund poté WSF pomocí trysek na stlačený dusík sama odmanévrovala od raketoplánu. Vypuštění družice bylo odloženo téměř o dvě hodiny vzhledem k opakujícím se závadám ve spojení mezi WSF a jejím lůžkem v raketoplánu, které slouží jako retranslační stanice pro přenos telemetrie a povelů pro řídicí systém družice. Narozdíl od prvního letu (STS-60) tentokráte stabilizační a orientační systém WSF pracoval dobře.

Družice je určena k materiálovým pokusům (příprava tenkých polovodi ových vrstev v ultravysokém vakuu, vytvářených pohybem družice tvaru disku vesmírem). První pokusy zahájila ve 20.33 UT, v době, kdy vzdálenost od raketoplánu narostla na 26 km. Zařízení spustili vědci ze země dálkovými povely a pak předali další operace do rukou Jima Newmana, který se o WSF spolu s Mikem Gernhardtem staral po zbytek jejího letu, zejména v době, kdy se raketoplán pohyboval mimo dosah spojení přes družice TDRS. Oba astronauti si proto přizpůsobili svůj odpočinek tak, aby alespoň jeden z nich byl vzhůru v době kritických operací na WSF.

Drobná korekce, provedená v odpoledních hodinách, snížila rychlost vzdalo vání od družice tak, aby v okamžiku zahájení přibližovacího manévru byla WSF asi 75 km daleko.

Zatímco pátého dne letu - 12. září vstával Gernhardt již v 02.09 UT, jeho kolegové spali až do 05.09 UT. Krátce potom piloti upravili dráhu raketoplánu tak, aby se již od WSF nevzdaloval.

Kolem 12.00 UT, po třech úspěšně zpracovaných vzorcích, přešla družice WSF sama od sebe do tzv. bezpečnostního módu. Její řídicí systém totiž zaregistroval neplánované zvýšení teploty a proto po vypojení experimentů změnil orientaci družice tak, aby přístroje byly lépe zastí něny před slunečními paprsky. Neočekávané přehřívání souviselo i s tím, že let Spartanu byl původně plánován na jinou roční dobu, takže ozařování družice Sluncem mělo zcela jiný charakter. Přesto se po zhodnocení situace vedení letu dohodlo s vědci, že prodlouží samostatný let WSF o další den. Práce, které měla osádka naplánovány na dobu po zachycení družice, bylo ovšem nutno přesunout na dřívější dobu. Po 20 hodinách ochlazování, 13. září krátce před 05.00 UT, se vědci pokusili obnovit experimenty na WSF, ale narazili na další obtíž. Zpočátku se jim totiž nedařilo spustit zdroj arzénu, který měl být přimícháván do vrstvy polovodičového materiálu.

Piloti mezitím provedli drobnou, 15 sekund trvající korekci dráhy, kterou v rámci příprav na chystané setkání snížili vzdálenost družicového stupně od WSF na 46 km.

V té době se už Jim Voss a Mike Gernhardt začali chystat na plánovaný výstup do volného prostoru. Prověřili svoje skafandry, na nichž měli vyzkoušet zlepšenou tepelnou izolaci.

Vědcům se konečně podařilo vyřešit problémy s experimenty na palubě WSF, takže bylo možno započít s prací na čtvrtém vzorku polovodičových vrstev. Přitom se počítalo s tím, že po jeho ukončení dopřejí vědci družici 6 hodin ochlazování, ale k pátému ze sedmi plánovaných experimentů pro opakované závady a nedostatek času nakonec nedošlo.

Dopoledne 14. září kolem 11.30 UT zahájili piloti přibližovací manévry a o dvě hodiny později zaparkovali raketoplán asi 120 m před družicí. Po zjištění, že stabilizační systém WSF pracuje spolehlivě, uskutečnili Walker a Cockrell ze vzdálenosti 90 až 60 metrů celkem 14 zážehů trysek RCS, nasměrovaných proti družici, aby zjistili, jaký efekt budou mít spalné plyny na WSF. Teprve potom přimanévrovali Endeavour do bezprostřední blízkosti a ve 13.59 UT Jim Newman zachytil družici manipulátorem RMS. Ve 14.18 UT již byla zajištěna ve svém lůžku.

Pozornost osádky se ted obrátila k poslednímu velkému úkolu mise, k výstupu do volného prostoru. V celém raketoplánu byl snížen atmosférický tlak a oba adepti vycházky začali vdechovat čistý kyslík. Piloti dalšími dvěma manévry snížili pomocí motorů OMS výšku dráhy Endeavour z 400 km na 339 km.

Krátce před večerkou oznámil velitel Walker, že řidítka veloergometru, umístěného na obytné palubě, se zasekla v otevřené poloze, takže je nelze sklopit a kdekomu překážejí. Středisko slíbilo, že se na to podívá a poslalo nespokojence spát. Další den letu - 15. září - astronauti kolem 07.00 UT znovu vyzvedli WSF z jejího lůžka, a vystavili ji na dobu přibližně pěti hodin okolnímu prostředí, zavěšenou na konci kanadské ruky. Přístroje družice tak mohly nerušeně studovat složení plazmatu ve vysoké atmosféře (experiment CHAWS).

V odpoledních hodinách toho dne se také uskutečnila obvyklá tisková konference.

Dne 16. září v 08.20 UT vystoupili Voss a Gernhardt do nákladového prostoru. Jejich prvním úkolem bylo umístit na jeho stěně a také na konci kanadské ruky čidla, která měla měřit teplotu, za níž budou provádět nácvik montážních prací při výstavbě kosmické stanice. Dále aktivovali funkční model ovládacího panelu pro chystaný manipulátor pro stanici Alpha, ověřovali nová světla namontovaná na přilbě skafandru a hlídali také vytápění v rukavicích, které má zabránit prochlazení prstů, na něž si astronauti při dřívějších vycházkách stěžovali.

Každý z obou pracovníků strávil 45 minut na plošině na konci RMS, vysunut co nejdále z relativně teplého nákladového prostoru, kde byl vystaven teplotám přibližně 85 °C; přesto se oba dva cítili dobře a nepociťovali žádný chlad. Voss a Gernhardt si také vyzkoušeli nejrůznější nářadí, které je vyvíjeno pro stavbu kosmické stanice, s jejíž stavbou se má započít na přelomu let 1997 a 1998.

Po splnění všech úkolů a po úklidu v nákladovém prostoru se astronauti vrátili po 6 hodinách a 46 minutách pobytu ve volném prostoru do přechodové komory.

Dopoledne 17. září provedli piloti kompletní prověrku systémů družicového stupně, včetně zkušebního zapojení hydraulického čerpadla APU a prověření elevonů a kormidel.

Po úklidu se celá osádka odebrala na lůžko již v 19.09 UT.

Poslední budíček na oběžné dráze přišel 18. září krátce po 04.00 UT. Kolem 06.30 UT zahájil raketoplán přípravy k brzdicímu manévru. Dveře nákladového prostoru se uzavřely v 07.49 UT a v 10.35 UT došlo k zážehu motorů OMS. Ty snížily rychlost družicového stupně, takže začal sestupovat k hustým vrstvám atmosféry.

Po standardním průletu ovzduším dosedl Endeavour 18. září 1995 v 11.37.56 UT hlavním podvozkem na dráhu 33 letiště SLF na Kennedy Space Center. O 14 sekund později se betonu dotkla pneumatika předního podvozku a v 11.38.52 UT se raketoplán zastavil po letu trvajícím 10 dní 20h 28min 52s.