---

Posádka :
Richards,R.N.[VE] | Hammond,L.B.[PL] | Meade,C.J.[MS] | Linenger,J.M.[MS] | Lee,M.Ch.[MS] | Helms[ová],S.J.[MS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 12/95 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-64 DISCOVERY

LAYSER, SAFER, SPIFEX

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Raketoplán Discovery, který se vrátil z předchozí expedice STS-60 dne 11. února 1994, byl jako obvykle odstrojen v hale č: 2 v budově OPF. Tady dostal novou trojici hlavních motorů a do jeho nákladového prostoru postupně putovaly jednotlivé části užitečného zatížení: v prvé řadě paleta ze stavebnice Spacelab se zařízením LITE, které sestávalo z laserového lokátoru, dalekohledu a kamery. Vše bylo určeno pro průzkum zemské atmosféry. Laserový lokátor měl do atmosféry vysílat pulsy infračerveného záření ne třech vlnových délkách: K zachycení odrazů sloužil dalekohled s primárním zrcadlem z leštěného berylia (průměr 946 mm) a s dalším sekundárním zrcadlem z křemene potaženého kovem (průměr 311 mm). Zpětný paprsek zachycený dalekohledem snímaly tři detektory nastavené na příjem příslušných vlnových délek. Spřažená kamera s větším zorným úhlem než dalekohled snímala záběry zemského povrchu, od něhož se laserový paprsek odrážel.

Druhým hlavním užitečným zatížením byla mnohonásobně použitelná autonomní družice Spartan, určená k astronomickým výzkumům. Spartan nesl označení 201-02, což charakterizovalo první exemplář druhého modelu na jeho druhé expedici. První družice Spartan byla zničena při explozi Challengeru v roce 1986. Druhá mise se hodlala zaměřit především na pozorování Slunce, přičemž nové poznatky měly doplnit údaje získané ze sondy Ulysses, která v té době přelétala nad jižním slunečním pólem.

Zařízení LITE, Spartan i příhradová konstrukce s kanystry autonomních experimentů GAS, to vše bylo 17. července 1994 přemístěno z budovy OCB do nákladového prostoru Discovery. Mezitím proběhla ve VAB montáž startovacích motorů SRB, k nimž 27. července technici připojili i odhazovací nádrž ET. Ke spojení s družicovým stupněm došlo 10. srpna. Jeřáb nejprve pozvedl Discovery do výše a pak ji orientoval do vertikální polohy, vhodné k propojení obou částí. Nezbytné prověrky měly trvat maximálně dva dny. Discovery si však pobyl ve VAB mnohem déle, protože se čekalo na odlet raketoplánu Endeavour, plánovaný na 18. srpna 1994. K uskutečnění jeho startu však nedošlo. V T -1,9 s přerušila odpočítávání závada na motorech SSME, takže nejmladší z flotily raketoplánů USA putoval s bžundou nazpět do montážní haly.

To ovšem podstatně narušilo plán startů na zbytek roku. Komise, která se sešla hned odpoledne po nečekaném fiasku, měla zvážit, není-li žádoucí celkový posun stanovených termínů. Nestalo se tak. Komise rozhodla, že v přípravách mise STS-64 se bude pokračovat, což znamenalo, že Discovery "zaskočí" za vyřazený družicový stupeň Endeavour.

Vypouštěcí zařízení s vyčkávajícím raketoplánem tedy putovalo na rampu 39B podle plánu 19. srpna, aby se start Discovery mohl uskutečnit v původním, nezměněném termínu, tedy 9. září 1994. Když obvyklé simulované odpočítávání proběhlo úspěšně, bylo uvedené datum definitivně potvrzeno a upřesněno na 16.30 místního letního času, tj. 20.30 UT.

Ostré odpočítávání započalo 6. září ve 21.00 EDT (01:00 UT dne 7. 9.) od T -43 h, když se včas podařilo vyřešit problémy s možným uvolněním tří konektorů mezi družicovým stupněm, motory SRB a nádrží ET.

Countdown probíhal bez potíží. Plnění nádrže ET kryogenními látkami začalo dokonce s mírným předstihem okolo 07.45 ráno 7. září a skončilo o tři hodiny později.

V té době však už čela meteorologů pokrývaly hluboké vrásky, protože v oblasti západně od kosmodromu se honily bouřkové mraky. Zbývala ještě naděje, že v průběhu dvouapůlhodinového startovního okna se případná bouře vzdálí od startovní rampy natolik, aby nebyla příčinou zdržení.

Proto také osádka Discovery prošla předstartovní prohlídkou, oblékla se do lehkých skafandrů a odjela na rampu. Osádku tvořili: velitel nám. kpt. Richard. N. Richards (STS-28 v srpnu 1989, STS-41 v říjnu 1990 a STS-50 v červnu 1992), pilot plk. USAF L. Blaine Hammond Jr. (STS-39 v květnu 1991 ) a letoví specialisté plk. USAF Carl J. Meade (STS-38 v prosinci 1990 a STS-50 v červnu 1992), dále korv. kpt. Jerry M. Linneger (nováček), Mark C. Lee (STS-30 v květnu 1989) a pplk. USAF Susan J. Helmsová (STS-54 v lednu 1993). Kolem 18.30 EDT už všichni zaujali svá místa na letové i obytné palubě Discovery.

Vyhráno ovšem ještě nebylo. Vzhledem k nejistému počasí se poslední desetiminutové plánované přerušení countdownu v T -9 min podstatně protáhlo, Teprve když bylo zřejmé, že se povětrnostní podmínky zlepšují, povolil ředitel startovních operací postoupit s činností k T -5 min, což je poslední okamžik, na němž lze celý proces odpočítávání ještě zastavit a přitom opakovat startovní sekvenci již po 24 hodinách. K něčemu takovému však v případě mise STS-64 nedošlo. Meteorologové byli konečně spokojení s hlášením astronauta Johna H. Coopera Jr., který sledoval stav počasí v okolí letiště SLF na cvičném letounu STA, takže dali souhlas ke startu.

"Je čas k odletu, " ozval se astronautům ve sluchátkách člen pozemního týmu Jeff Lauffer.

"Takže nashledanou zhruba za týden," odpověděl velitel Discovery. "Za týden - nebo tak nějak!"

Ještě pět napjatých minut a pak prolétl elektrický výboj zážehovou náloží motorů SRB. Ve 22.22.35,042 UT vychrlily trysky těchto motorů hustý bílý dým. Raketoplán se zaklonil a vzápětí se odpoutal od rampy a pomalu stoupal do výše kolem obslužné věže. Devatenáctá mise Discovery započala.

Deset sekund po startu se družicový stupeň natočil a začal mizet v mracích tmavnoucího nebe směrem na východoseverovýchod podél amerického pobřeží. V T +124 s dohořely motory SRB a byly bez problémů odhozeny: V T +515 s přišel signál k vypojení hlavních motorů: Discovery setrvačností pokračoval v letu vzhůru po eliptické dráze. V T +36 min, při průchodu apogeem, ho motory OMS při manévru OMS-2 znovu urychlily. Výsledkem byla kruhová operační dráha ve výši 259 až 261 km nad Zemí, se sklonem k rovníku rovných 57°.

"Připadalo nám, jako by v kabině dupalo stádo bizonů," přiznal se nováček Linnenger capcomovi. "Všechno se třáslo a klepalo a já cítil, jak se pohybujeme. Asi dvě minuty před vypojením motorů bylo přetížení tak silné, jako by mně přímo na hrudi leželi dva nebo tři býci. Jakmile motory zhasly, spadlo to ze mne a já najednou prostě plaval jakoby nic. Všechno dohromady - opravdu fantastický zážitek!"

Linnengerovo nadšení však muselo ustoupit práci. Celá osádka Discovery se vrhla nejprve na kontrolu systémů raketoplánu, ale v T +76 min bylo už možno se souhlasem ze Zemí otevřít nákladový prostor a zahájit aktivaci zařízení LITE. Operace započala 130 minut po startu a o půl hodiny později zdárně skončila.

Dne 10. září kolem 00:15 UT přišla na řadu družice Spartan. Prozatím šlo jen o zkoušky systémů - na samostatný let si družice ještě musela počkat.

Třetí v pořadí zájmu byla automatická materiálová laboratoř ROMPS, jejíž testy astronauti zahájili asi v 01.30 UT. Vlastní pokusy se rozeběhly až o čtyři hodiny později, v době, kdy už osádka raketoplánu uléhala do spacích pytlů k zaslouženému odpočinku.

Druhý den letu začal ve znamení pozorovacích pokusů. Systém LITE měřil aerosoly - v atmosféře nad severní Evropu, mračna nad Indonézií a povrchové charakteristiky Himalájí - vše nad noční stranou zeměkoule. Simultánní pozorování ze zemského povrchu i z raketoplánu proběhlo v okolí sibiřského města Tomsk.

Susan Helmsová se ujala manipulátoru RMS; s jehož pomocí umístila čidla desetimetrového experimentu SPIFEX nad nákladový prostor. Zařízení bylo určeno ke sledování vlivu spalných produktů z trysek motorků RCS na některé materiály. Mělo se přitom ukázat, do jaké míry budou zplodiny při manévrování raketoplánů přistávajících u stálé kosmické stanice ohrožovat její konstrukci. Jakousi zkušenost v tom směru už prodělala ruská kosmická stanice Mir, když se k ní v únoru 1995 přibližoval raketoplán Discovery.

Přístroj SPIFEX bylo ovšem nejprve nutno okalibrovat pomocí plynného dusíku, vypouštěného z tlakové láhve umístěné v nákladovém prostoru. Experimenty pak pokračovaly i v první polovině třetího dne letu. Astronauti umisťovali čidla přístroje nad bloky trysek RCS, nejprve nad příďový modul a posléze i nad motorky umístěné na zádi raketoplánu. Při pokusu se měřila teplota spalin a tlak vyvíjený při zážehu nejprve jedné a pak i obou trysek RCS současně.

"Je to pořádná síla," komentoval pokusy Mark Lee. "Je až udivující vidět zážeh a pozorovat, jak tlaková vlna narazí na manipulátor a uvede ho do pohybu. Člověk se skoro bojí, co tyhle síly udělají s konstrukcí kosmické stanice."

Zbytek dne věnovala osádka raketoplánu pozornost experimentu LITE, který byl opět v činnosti po dobu tří oběhů Discovery kolem Země. Přístroj se mimo jiné zaměřoval na oblačnost spojenou s tajfunem Kinna u pobřeží Japonska a cyklonem Debby v Karibské oblasti. Astronauti také vyzkoušeli nový model veloergometru, umístěný na obytné palubě.

V noci; v období spánku, kdy nedochází k rušivým otřesům způsobeným pohyby osádky v kabině, byla opět uvedena do provozu laboratoř pro materiálové pokusy. Na dálkový povel ze Země se do optické pece přesunuly vzorky polovodivých materiálů k rekrystalizaci.

Čtvrtý den letu zakončila osádka Discovery pokusy se zařízením SPIFEX. Desetimetrový systém byl opět uložen do svého lůžka na pravém boku nákladového prostoru a poté odpojen od RMS; aby kanadská ruka byla k dispozici pro vypuštění Spartanu.

Ještě v průběhu pokusu se SPIFEXem měla Susan Helmsová potíže s převodem dat z tohoto přístroje na palubu raketoplánu. Podobně zlobil i magnetofon, sloužící k záznamu dat z přístroje LITE. Meade se na žádost techniků ze Země snažil závadu odstranit obvyklým taháním za různé kablíky a přitlačováním konektorů, ale bez výsledku.

"Nic mimořádného jsme nenašli," ohlásil nakonec Richards, který koukal Meadeovi přes rameno.

"Bída," odpovídal mluvčí NASA z Houstonu. "To, co jsme zatím dostali z tohoto magnetofonu dolů, to je na kočku. Jsem zvědav, zdali na pásku jsou vůbec nějaká užitečná data."

Přes tuto nejistotu pokračovalo LITE ve sledování zemského povrchu. Středem pozornosti se stal stejně kouř z vypalovaných pralesů v Jižní Americe, jako mračna nad Střední Amerikou nebo charakter hladiny rovníkového Atlantiku, či vysoké vrstvy atmosféry nad severní Evropou.

Při zaměřování malých cílů musel Dick Richards pečlivě manévrovat s raketoplánem sám, kdežto pro sledování rozlehlých oblastí postačil autopilot, který uvedl Discovery do pomalého kolébání, při němž laserový paprsek vysílaný přibližně desetkrát za sekundu mohl propátrat celou sféru zájmu. Průměr paprsku při povrchu Země činil asi 280 metrů. Na řadě míst se na tomto experimentu podílela i letadla a pozemní stanice, přičemž získané údaje se korelovaly s hodnotami naměřenými raketoplánem.

Výzkum LITE byl však v průběhu dne přerušen drobnou nepříjemností: Část sáčků, obsahujících práškový džus a instantní kávu, se prostě nedala naplnit vodou ať se osádka Discovery snažila jak chtěla, takže spotřebu nápojů bylo nutno trošku omezit.

Povzbuzující zpráva přišla naopak pátého dne pobytu v kosmu. Hned při snídani sdělil capcom osádce Discovery, že na základě analýzy dosavadní spotřeby kyslíku a vodíku pro palivové články bude možno prodloužit let raketoplánu o jeden den a přeložit přistání z 18. na 19. září odpoledne.

Osádka Discovery se tedy s novou chutí pustila do práce. Hlavním úkolem pátého dne bylo vypuštění družice Spartan 201-02. Astronautka Helmsová uchopila kolos o hmotnosti 1227 kg kanadskou rukou, vyzdvihla ho z lůžka v trupu a ve 21.30 UT sevření uvolnila, právě když raketoplán přelétal rozhraní mezi dnem a nocí nad Indickým oceánem jižně od Tasmánie. Pak se družicový stupeň třemi manévry motorků RCS odpoutal a postupně se vzdálil až na 90 km. Družice sama má pouze stabilizační systém, takže je při jakékoliv manipulaci ve vesmíru odkázána na pomoc z vnějšku.

V průběhu vzdalovacího manévru vyzkoušela osádka Discovery sledovací radiolokátor, který však poněkud vzdoroval, takže technici na Zemi měli o zábavu postaráno. Šlo o to vymyslet náhradní řešení pro případ, kdyby při setkávacím manévru radar vysadil úplně. Zato družice se činila a po dvou obězích zahájila studium sluneční koróny a slunečního větru.

Astronauti se mohli vrátit k práci s LITE. V koordinaci s pozemními centry byly sledovány oblasti v Japonsku, Chile, Portoriku a USA. "Noc" z pátého na šestý den letu využila opět automatická laboratoř ROMS k pokračování v pokusech. Když se astronauti ráno šestého dne probudili, bylo zpracováno již 70% vzorků. Ten den začali Lee, Meade a Linnenger prověřovat kosmické skafandry, v nichž měli první dva jmenovaní o dva dny později vystoupit na jedinou kosmickou vycházku, kterou NASA naplánoval na rok 1994. Předmětem zájmu při prohlídce se stala také drobná novinka, která měla být otestována během výstupu. Šlo o elektronický poznámkový blok, umístěný na předloktí skafandru, což má v budoucnosti nahradit dosavadní klasické "modlitební knížky", s návody tištěnými na plastikových listech .

Během dne vyměnila osádka Discovery vadný vysokorychlostní magnetofon z laserového lokátoru LITE za náhradní. Ten dosavadní přivodil ztrátu nejméně čtvrtiny naměřených dat, které nebylo možno předat Zemi pomocí družicového systému TDRS.

Naopak, když technici ze střediska prověřili údaje z radiolokátoru sledujícího Spartan dostavilo se ulehčení: nesouhlas s očekávanými údaji z předchozího dne zavinila pouze procedurální chyba, takže budoucímu plánovanému zachycení družice nic nestálo v cestě.

Během dopoledne se raketoplán od družice ještě vzdaloval rychlostí 6,7 km za oběh, takže vzdálenost obou těles činila nakonec 110 km. Odpoledne se po dvou drobných korekcích dráhy začal Discovery ke Spartanu opět přibližovat rychlostí 1,8 km za oběh.

Tu noc zpracovala laboratoř ROMS poslední vzorky, které měla k dispozici.

Ráno čekal na osádku raketoplánu důležitý úkol: lovení Spartanu. Za tím účelem Helmsová opět aktivovala manipulátor RMS a piloti ze vzdálenosti 15 km zahájili velkým korekčním manévrem závěrečné přibližování.

"Řekl bych, že náš radar pracuje báječně," pochvaloval si přitom velitel Richards. Skutečně. Radiolokátor bezvadně navedl družicový stupeň na cíl, takže v 19.56 UT mohl Richards převzít ruční řízení. Družice se nalézala už jen 2 km před raketoplánem: Richards řídil loď od zadní palubní desky, aby měl výhled do nákladového prostoru a nad něj. Opatrně přimanévroval na pouhých 14 m ke Spartanu. Nastala chvíle pro Susan Helmsovou. Ta ve 21.01 UT bez potíží družici zachytila a o chvíli později se Spartan ocitl opět v lůžku v nákladovém prostoru.

Jakmile měli tuto záležitost s krku, snížili astronauti tlak v obytných prostorách raketoplánu na 703 hPa. Mark Lee a Carl Meade prošli zkrácenou procedurou vdechování čistého kyslíku, aby v rámci příprav na chystanou vycházku vymyli ze svého krevního oběhu nežádoucí dusík.

LITE mezitím plnil svoje denní pensum čtyřhodinového sledování tropické bouře v Tichém oceánu.

"Pozorujeme oko tajfunu Melissa v měsíčním světle," ohlásil Richards na Zemi. "Můžeme být rádi, že jsme tady nahoře a ne tam dole na hladině moře."

Osmého dne letu krátce po 12.00 UT započala osádka Discovery s bezprostředními přípravami k výstupu dvou účastníků letu mimo loď. Šťastní vyvolenci Lee a Meade začali ve 13.36 UT opět vdechovat kyslík a o hodinu později, přesně ve 14.42 UT zahájili výstup.

"Dveře jsou dokořán," hlásil Lee. "Vystupuji ven."

"Takže teď můžeme nerušeně vyrabovat ledničku," dráždil Leea - jinak lodního kuchaře - velitel Discovery.

"Jestli tam nenajdu svůj tropikový pudink," vyhrožoval Lee, "tak až se vrátím, budete všichni koukat!"

Meade následoval Leea po pěti minutách a oba astronauti se dali do díla. Hlavním účelem EVA bylo vyzkoušení přístroje SAFER, nového systému pro autonomní pohyb astronautů nepřipoutaných lanem. SAFER doslova znamená "záchranný prostředek" nebo "padák", ale zde šlo o zkratku slov Simplified Aid for EVA Rescue, česky: zjednodušený prostředek při výstupu mimo loď. V principu je to opravdu velmi zjednodušená verze manévrovací jednotky MMU, která už byla v minulosti několikrát využita při lovení ztracených družic. MMU ovšem mají podstatně větší výkon než nový SAFER, ale jsou také mnohem objemnější a hmotnější. SAFER o hmotnosti pouhých 38 kg má v budoucnu posloužit montérům a opravářům jako "záchranný pás" v případě, že by nedopatřením odpluli z dosahu kosmické stanice. Prozatím, při výstupu z raketoplánu, lze odlétnuvšího astronauta dostihnout vhodným manévrováním, ale u kosmické stanice něco takového nepadá v úvahu. I u ní sice bude parkovat raketoplán, ale jeho aktivace pro eventuální stíhání by trvala několik hodin; takže na záchranu "muže přes palubu" by bylo příliš pozdě.

SAFER vypadá jako hranaté U, které lze nasadit na klimatizační jednotku skafandru. K pohonu slouží 24 trysek na stlačený dusík, jehož zásoba vystačí na změnu rychlosti o 0,15 m/s, což představuje 60 sekund pro translační pohyby nebo 120 s rotačních manévrů. Obojí umožňuje návrat ulétnuvšího astronauta zpět ke stanici, ne však záměrné poletování v kosmickém prostoru. Během výstupu lze zásoby dusíku v jednotce SAFER doplňovat "tankováním" ze speciální čerpací stanice, umístěné v nákladovém prostoru raketoplánu. Ale hlavně: místo dříve užívaných úhloměrných gyroskopů je záchranná jednotka vybavena nejmodernějšími polovodičovými prvky, což vysoce zvyšuje spolehlivost jejího orientačního systému.

Popsané zařízení postupně vyzkoušeli oba astronauti. Asi půldruhé hodiny po zahájení EVA si SAFER nasadil nejprve Lee. Meade, uchycený na dálkovém manipulátoru, svého kolegu roztočil a vystrčil do volného prostoru. Lee se přitom motal rychleji, nežli se počítalo a Meadem proto unikl výkřik obavy. Strach však byl zcela zbytečný. SAFER automaticky rotaci zastavil během několika sekund a Lee se pak už bez obtíží vrátil zpět do nákladového prostoru.

"Tahle věc je nepřekonatelná," pochválil si funkci záchranné jednotky astronaut. "Bylo to úplně perfektní."

Další Leeovy pokusy byly provedeny už s menší vervou, ale skončily stejně úspěšně. Oba pracovníci doplnili nádrže SAFERu dusíkem a vyměnili také jeho baterie. Zkoušek se pak ujal Meade a jejich výsledek jednoznačně ukázal, že 7 milionů dolarů investovaných do vývoje a výroby SAFERu se skutečně vyplatilo. Oba astronauti ukončili vycházku; která trvala 6 h 51 min, vysoce spokojeni.

Devátý den letu uskutečnila osádka Discovery původně neplánované experimenty se zařízením SPIFEX a také laserový lokátor LITE se zaměřil na další místa na povrchu Země. Laser během expedice pracoval celkem 53 hodin a odeslal na Zemi přes dva miliony pulzů. Jeho posledním cílem byla činná sopka na Nové Guinei v jihovýchodní Asii. Na experimentu se podílelo celkem 95 výzkumných skupin z 18 zemí. Jednotlivé skupiny pořizovaly ve svých oblastech paralelní měření.

Stejně úspěšné bylo i zařízení SPIFEX, s jehož pomocí se uskutečnilo celkem 100 měření místo plánovaných 86. Nicméně let se chýlil ke konci, jak to signalizovala i obvyklá tisková konference. Ta se zaměřila především na výstup do kosmického prostoru: "Pro mne to byl životní zážitek," prohlásil Lee. "Nevidíte-li zrovna raketoplán, tak vás totální černá prázdnota vesmíru prostě ohromí. Když se točíte a převracíte, obklopuje vás náhle tma tmoucí a můžete jen doufat, že se zase váš koráb objeví na obzoru. Navíc máte přitom smíšené pocity: na jedné straně se snažíte provést svůj manévr co nejlépe, protože je to vaše jediná šance. Na druhé straně by se člověk nejraději rozhlížel kolem sebe, aby mu neunikl ani jediný z těch závratně krásných pohledů, které už asi podruhé v životě neuvidí."

Desátého dne zahájili piloti Discovery přípravy k návratu důkladnou prohlídkou všech systémů raketoplánu. Ukázalo se, že jedna z 38 trysek motorků RCS je vadná, ale to nemohlo ohrozit zbytek letu ani následující přistání. K tomu mělo dojít 19. září 1994.

"Byla to výtečná mise," budil astronauty Houston toho dne. "S jistotou se dá prohlásit, že jste dokonale otestovali novou metodu pro studium atmosféry. Jenže teď, bohužel, je čas k návratu."

"Neříkej hop, dokud nepřeskočíš," odporoval Richards. "Možná že právě ta tvoje atmosféra nás tady zdrží ještě o den."

Richards udeřil hřebík na hlavičku. V okolí Cape Canaveralu řádily bouřky, takže řídicí středisko přistání raketoplánu skutečně odložilo o 24 hodin.

Odezva na tuto skutečnost však nebyla tentokrát příliš nadšená: "Už je to tu únavné" stěžoval si pilot Hammond. "Řekl bych, že většina z nás už by se raději viděla doma v pohodlí a především si dala pořádnou sprchu. Ovšem na druhou stranu si ten den letu navíc v poklidu vychutnáme. Člověk nemá často příležitost se podívat do vesmíru."

"Ale zítra nás posadíte na zemi," žádal velitel Richards, "ať už to bude kdekoliv, ano?"

"Máš pravdu," potvrzoval capcom. "U nás to na zítřek nevypadá moc nadějně. Nejspíš zamíříte skutečně na Edwards AFB."

Dne 20. září se počasí na Floridě opravdu nezlepšilo, takže Discovery byl nadirigován do Kalifornie. Po brzdicím manévru ve 20.14 UT a po standardním průletu atmosférou se družicový stupeň dotkl hlavním podvozkem dráhy 04 na Edwards AFB v 21.12.52 UT. Příďové kolo dosedlo o 12 sekund později a raketoplán, zpomalovaný kotoučovými brzdami a páskovým padákem, se zastavil ve 2l.13.52 UT.

Na Kennedy Space Center se však vrátil až 27. září na hřbetě Boeingu 747-SCA, aby se podrobil přípravě na let STS-63, plánovaný na únor 1995.