Obsah > Pilotované lety > STS > STS-58 Co/F-15
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1993-065A 18.10.1993 01.11.1993 14d 0h13m Spacelab SLS-2


Posádka STS-58
Posádka :
Blaha,J.E.[VE] | Searfoss,R.A.[PL] | Seddon[ová],M.R.[PC] | McArthur,W.S.[MS] | Wolf,D.A.[MS] | Lucid[ová],S.W.[MS] | Fettman,M.J.[PS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-58 v NASA ]


Znak STS-58Popis letu : (převzato z L+K 9/94 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-58 / SLS-2

BIOLOGIE V KOSMU

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Start Columbie STS-58 (18.10.1993)Experimentální vybavení SLS-2 (Spacelab Life Sciences) pro přetlakový modul Spacelabu bylo připravováno pro let do kosmického prostoru od roku 1992. Svým vědeckým zaměřením úzce navazovalo na soubor SLS-1, který dopravil na oběžnou dráhu raketoplán Columbia v rámci mise STS-40. Shodou okolností se měl tento družicový stupeň ujmout i dalšího, modernějšího souboru SLS-2.

Nejprve bylo ovšem třeba vyjmout z nákladového prostoru Columbia přetlakový modul Spacelabu, označený D-2, s nímž se raketoplán vrátil z mise STS-54. Odstrojování bylo zahájeno 14. května 1993 v budově OPF a o dva měsíce později -15. července - byl do uvolněného nákladového prostoru usazen soubor SLS-2.

Krátce poté - 20. července - dostal raketoplán i nové hlavní motory SSME (výr. č. 2024, 2019 a 2018). Hned následujícího dne zaujal svoje místo v zadní části nákladového prostoru modul EDO (Extended Duration Orbiter). Tato paleta o hmotnosti 1627 kg nese přídavné nádrže s kapalným kyslíkem a vodíkem potřebným pro výrobu elektrické energie. Instalace EDO do nákladového prostoru raketoplánu umožňuje jeho šestnáctidenní pobyt na oběžné dráze a ještě v sobě skrývá železnou rezervu pro i případ neplánovaného prodloužení letu o dva dny.

Po vytížení nákladového prostoru užitečným zatížením odcestoval raketoplán z OPF do VAB, aby zde byl vybaven nádrži ET a startovacími motory SRB. To se stalo 11. srpna 1993, ovšem k samotnému sestavení motorů došlo již v červnu a nádrž k nim byla připojena v červenci.

Přestože všechny operace včetně prověrek proběhly hladce, zůstal zkompletovaný raketoplán ve VAB až do 17. srpna, tedy déle než měsíc. Důvodem zdržení byly odklady předchozího letu Discovery (STS-51, viz L+K 70, 7 994, č. 7 s. 525, č. 8, s. 605). V té době měl totiž NASA k dispozici pouze jedinou startovní rampa 39B, neboť "áčko" právě procházelo stavebními úpravami.

Poté co Discovery úspěšně odstartoval, došlo i na Columbii, především ovšem na jeho osmikilometrovou pouť z VAB k rampě. Prověrky včetně zkušebního odpočítávání, proběhly bez potíží, takže zasedání komise mohlo stanovit datum startu na 7. října 1993. Později se však objevily pochybnosti, zda dlouhodobé působení hydrazinu příliš nezkorodovalo těsnění v čerpadlech APU č. 1 a 3. Technici se pro jistotu rozhodli podezřelá čerpadla vyměnit (APU č. 2 bylo vyměněno již před časem), tím spíše, že celá operace se dala provést přímo na rampě. I tak se však posunul termín startu o týden, tedy na 15. října.

O tři dny dříve, v pondělí 11. října o půlnoci místního času (04.00 UT), se od T-43 h rozeběhlo ostré odpočítávání. Odpoledne přiletěla na Cape Canaveral letová osádka Columbie. Tvořili ji velitel plk. USAF John E. Blaha (STS-29 v březnu 1989, STS-33 v listopadu 1989, STS-43 v srpnu 1991), pilot Richard A. Searfoss (nováček), velitelka užitečného zatížení a zároveň letová specialistka č. 1 (MS-1) dr. M. Rhea Seddonová (STS-51 D v dubnu 1985, STS40 v května 1991), dále MS-2 William S. McArthurjr., MS-3 dr. David A. Wolf, MS-4 Shannon W. Lucidová (STS-51G v červnu 1985, STS-34 v říjnu 1989, STS-43 v srpnu 1991) a konečně specialista pro užitečné zatížení fyziolog a veterinář dr. Martin J. Fettman. Tato sedmičlenná parta představovala zároveň zkušební objekty a tedy prošla na kosmodromu zevrubnými lékařskými prohlídkami.

Jako nepochybná známka blízkého odletu putovaly ve středu 13. října do mrazáků ve Spacelabu poslední biologické preparáty a do méně chlazeného prostředí i 48 bílých laboratorních krys, dvouaž tříměsíčních samečků, z nichž ovšem pět až šest nemělo let Columbie přežít. Několik jedinců ze čtyř tuctů pokusných zvířat bylo totiž předurčeno k fyziologickým pokusům, po kterých následovala okamžitá pitva, provedená ještě v průběhu letu. Celá záležitost vyvolala značné pohoršení a protesty mezi ochránci zvířat v USA. Astronaut dr. Fettman k jejich reakcím podotkl: "Mnoho povyku pro nic. Především já sám, jako veterinář, pokládám za prestižní záležitost, aby vše, co s těmi pokusnými hlodavci budeme provádět, proběhlo tak humánně, jak jen možno. Ani jejich usmrcení nebude trvat ani sekundu!"

V ranních hodinách 14. října zhodnotil ředitel startovních operací Bob Sieck celou situaci. Podle ní byl raketoplán v pořádku, zato povětrnostní podmínky, jako obvykle, působily potíže. Přesto Sieck povolil naplnění nádrží ET, což také proběhlo ještě téže noci.

Vlastní startovní okno 15. října mohlo trvat dvě a půl hodiny, počínajíc 10.35 místního času (14.35 UT). Vzhledem k meteorologické situaci nebylo tedy třeba příliš pospíchat a to se také protentokrát vyplatilo. Počasí se po dvou hodinách umoudřilo, takže countdown, stojící na T -9 min, mohl pokračovat. Prozatím ostatně probíhal jako na drátkách, což vydrželo až do T-31 s. Pak přišla pohroma, tentokrát ze zcela nečekaného směru.

Půl minuty před startem ohlásil bezpečnostní důstojník střelnice, že mu vypadl jeden ze dvou počítačů, které vyhodnocují radiolokační údaje o dráze raketoplánu, ale také - což je nejpodstatnější - vydávají povel k ukončení letu v případě, že by hrozil pád družicového stupně do obydleného území.

Letová pravidla jsou za těchto okolností pochopitelně co nejpřísnější: Start lze povolit jen tehdy, pokud oba počítače pracují bezvadně. Stávající výpadek jednoho z nich tedy zákonitě znamenal, že se hodiny odpočítávající start Columbie zastavily na T -31 s.

Společná fotografie posádky na oběžné dráze (19.10.1993)Za situace, kdy všechna turbočerpadla hydrauliky APU jsou v provozu, lze ovšem vyčkávat se startem pouze 4 minuty a 57 sekund. Zkrátka řečeno necelých 5 minut.

Za tak krátkou dobu se přes horečnou snahu techniků i operátorů nepodařilo počítač na střelnici oživit. Start Columbie musel být pro tento den odvolán definitivně - což znamenalo pro NASA ztrátu 650 000 USD.

Po zajištění raketoplánu a po odchodu jeho osádky do OCB vyprázdnili technici nádrž ET a začali zjišťovat, zda v nádržích čerpadel APU zůstal dostatek hydrazinu pro budoucí pokus. V tomto směru se nebylo čeho bát, ke startu mohlo dojít hned následující den, ale do hry opětovně zasáhlo počasí. Meteorologové mluvili něco o pouhé třicetiprocentní naději ale nový countdown se přesto rozběhl ještě ve večerních hodinách 15. října od T -11 h a probíhal vcelku uspokojivě.

Okolo 08.00 EDT, krátce poté, co na palubu Columbie nastoupila jeho osádka, vysadil však jeden ze dvou převaděčů pro pásmo S, tedy přístroj, jenž umožňuje komunikaci s astronauty během startu a přistání.

Hodiny prozatím běžely dále a technici se zoufale pokoušeli závadu odstranit. Jejich úsilí však opět vyznělo naprázdno. Na výměnu přístroje nebylo dostatek času, takže ředitelství startovních operací při posledním plánovaném přerušení v T -9 min celou operaci vzdalo.

"Snažili jsme se, jak jen to šlo," oznámil Bob Sieck veliteli Columbie. "Musím ocenit vaši trpělivost, Bobe a slibuji ti, že vás co nevidět dostaneme nahoru. Jen vydržte!"

"Díky za snahu," odvětil Blaha dost suše. "Doufám, že se setkáme už příští pondělí ráno."

Co nevidět je ovšem jen málo přesné určení času. Vzhledem k nutné výměně rychle stárnoucího biologického materiálu nebylo tentokrát možno posunout start jen o pouhých 24 hodin. Kromě vzorků na odklad doplatily také krysy, které byly bez výjimky usmrceny a staly se - pokud jejich těla neobsahovala radioaktivní izotopy - potravou pro dravé ptáky v péči ochránců přírody.

Raketoplán dopadl podstatně lépe. V sobotu 16. října došlo k výměně vadného přijímače S-pásmového komunikačního zařízení a k jeho přezkoušení. Původní jednotka instalovaná do Columbie v roce 1978 se skutečně hodila už jen do muzea. V neděli se pozemní personál postaral o výměnu biologických vzorků, klece dostaly nové krysí obyvatele a večer ve 20.33 EDT (00.33 UT) se countdown rozběhl potřetí, od T -11 h. Osádka Columbie byla probuzena mezi půl šestou a šestou ráno. V tuto nekřesťanskou ranní hodinu posnídala, podrobila se krátké prohlídce a vyslechla meteorologický brífing. V 07.38 EDT odjela už ve skafandrech z OCB na rampu, kam dorazila kolem 8 hodiny ranní. Vzhledem k předchozím silným dešťům, které vyvolaly rozmnožení komárů, byli všichni astronauti vybavení moskytiérou.

Počasí startu přálo a jediným technickým problémem se stal nefungující přijímač navigačního systému TACAN. Vzhledem k tomu, že další dva exempláře na palubě Columbie pracovaly jak se patří a také proto, že šlo jen o doplňkové navigační zařízení, bylo rozhodnuto závadu na přijímači ignorovat.

"Máte nádherný den na výlet, hoši " řekl osádce raketoplánu vedoucí zkušebního týmu Brian Monborne. "Takže: do třetice všeho dobrého!"

Odpočítávání odkrajovalo poslední okamžiky před startem zcela bez problémů; v T -5 min však bylo zjištěno neohlášené letadlo válečného námořnictva, které se dostalo do střeleckého sektoru kosmodromu. Countdown se okamžitě zastavil - naštěstí jen na 10 sekund - dokud nebyla zjištěna dráha nežádoucího vetřelce.

Posádka při experimentech na oběžné dráze (20.10.1993)Po této epizodě spěly už startovní operace ke svému vyvrcholení. Searfoss spustil čerpadla APU. Jakmile tlak v hydraulice dosáhl potřebných hodnot, proběhly zkoušky elevonů, kormidel i hydraulického vychylování motorů SSME.

V T -31 s převzaly řízení startovních operací počítače GPC na palubě raketoplánu a o půl minuty později, 18. října 1993 v 10.53.10 EDT (14.53.10 UT), se obrovský kolos odlepil od rampy 39B.

Průběh navádění na oběžnou dráhu odpovídal normě, třebaže pozemní kamery zaregistrovaly přibližně v T +45 s neznámý objekt, který vypadl z motorového prostoru. Let raketoplánu však pokračoval dále, takže tři čtvrtě hodiny po startu se Columbia nacházel na oběžné dráze ve výši 287 km, se sklonem dráhy 39° k rovníku.

Astronauti mohli otevřít dveře nákladového prostoru, vyklopili parabolickou anténu sloužící ke spojení s družicovým systémem TDRSS v pásmu Ku a přibližně po dvou a půl hodinách letu zahájili aktivaci Spacelabu. Jeho průlez byl uvolněn v T+3 h 22 min.

"Asi si dovedete představit," řekl při té příležitosti Blaha, velitel Columbie, "že je tu sedm strašlivě šťastnejch lidí!"

Na rozdíl od většiny vědeckých misí nedošlo při této expedici k rozdělení osádky Columbie do dvou směn. Hlavním důvodem k tomu byla okolnost, že změna běžného pozemského čtyřiadvacetihodinového cyklu by mohla negativním způsobem ovlivnit lékařské experimenty prováděné na astronautech.

Tyto experimenty na sebe nedaly dlouho čekat. Shannon Lucidová a Martin Fettman měli už od minulé středy zavedeny do žil katetry, umožňující přímé měření krevního tlaku. V prvních hodinách pobytu v kosmu jsou totiž změny srdečně cévního systému největší a nejzajímavější. Příslušné registrační zařízení měli oba členové osádky zavěšeno na zádech. Pro Lucidovou skončil pokus podle plánu již v pondělí večer, Fettman si katetr vytáhl až o den později.

Po prvním obědě, přibližně pět hodin po startu, došlo také na první kontrolu zdravotního stavu krys. Celkově bylo vše v pořádku, i když asi polovina zvířat měla poněkud zvýšenou teplotu. Stačilo nepatrně upravit termostat, aby se do příštího rána teplotní stav zvířat upravil. Fettman při kontrole zjistil, že jedna z krys zalezla do nejzazšího kouta klece a že odmítá pít.

Lékařskobiologické pokusy na členech osádky Columbie pokračovaly i druhého dne. Astronauti si periodicky odebírali vzorky krve, moče a slin, zjišťovala se také hmotnost těl a vznikl záznam o přesném množství zkonzumované potravy i nápojů.

Odpoledne se astronauti postupně vystřídali na rotujícím křesle, s hlavou zakrytou příklopným bubnem, pomalovaným zevnitř barevnými tečkami. Roztočení křesla nebo pohyb bubnu v opačném směru poskytovalo pozorovateli podobný vjem, ale celkové pocity byly zcela jiné než v pozemním trenažéru.

"Žasnu nad tím," podivoval se Blaha, "jak celá tahle rotační sekvence působí na oběžné dráze docela jinak, než na Zemi."

Celkově však experimerity zaujaly osádku Columbie natolik, že si dobrovolně prodloužila pracovní směnu o několik hodin. Do programu spadalo také sledování funkce ledvin pomocí značkovacích látek.

Pohled do nákladového prostoru Columbie na oběžné dráze (20.10.1993)Stejně dobře jako lidem se dařilo i krysám. "Vypadají docela zdravě a šťastně," referoval dr. Fettman vědeckému řídicímu středisku v Marshall Space Flight Center v Huntsville (Alabama).

Třetí den letu - ve středu 20. října - probudila osádku raketoplánu skladba Richarda Strausse "Tak pravil Zarathustra". Tuto skladbu použil režisér Stanley Kubrick ve filmu 2001: Kosmická odysea". "Nikdy to na mne nepůsobilo tak dramaticky," konstatoval letový specialista McArthur, "jako právě teď, když se sám vznáším ve stavu beztíže."

Ještě před snídaní se čtyři členové osádky Columbie podrobili pokusu, jenž měl za účel sledovat metabolismus vápníku v lidském těle za těchto zcela nepozemských podmínek. Nejprve si odebrali kontrolní vzorky krve. Pak dostali místo snídaně dávku vápníku a o hodinu později následoval nový odběr krve aby se zjistilo co se s vápníkem stalo. Ale to zdaleka nebyl konec. Opět následovala dávka kalcia, tentokrát injekčně a zase vzorky krve a moče. Experiment sám je velice významný, protože právě vápník se v průběhu kosmického letu z těla vyplavuje, takže dochází lidově řečeno k řídnutí kostí, neboli k osteoporóze.

"Řeknu vám," pochvaloval si průběh výzkumů Blaha, "že tohle je opravdu fantastická laboratoř pro experimenty v mikrogravitaci."

Vedle biologie se ovšem osádka raketoplánu věnovala i snímkování Země a také piloti nezůstali bez práce. Právě při tomto snímkování uvedli Columbii do pomalé rotace.

"Je to neuvěřitelný pohled," rozplýval se pilot Searfoss. "Každým okamžikem nám tohle otáčení poskytuje novou perspektivu pohledu na matičku Zemi."

"Pilotní kabina je nabitá diváky," dodal Blaha. "Každý z nich třímá kameru a všichni jsou v extázi! Je to vynikající relaxace po dvou dnech tvrdé dřiny!"

Nicméně práce měla přednost a velitel Columbie šel příkladem. Spolu s McArthurem si vyzkoušeli zařízení LBNP. Tento vakuový aparát, do něhož se zasouvá spodní polovina těla, vyvolává podtlak ve spodní části těla a v podstatě simuluje vliv zemské tíže na srdečněcévní systém člověka. Pobyt v LBNP trvá asi tři čtvrti hodiny.

Nezaháleli však ani ostatní členové osádky. Všichni pilně cvičili na veloergometru za neustálého sledování srdečního výkonu při odstupňované fyzické zátěži.

"My jižanské dívky se nerady tolik potíme," funěla po hodinovém tvrdém šlapání Rhea Seddonová, která se narodila v Tennessee.

"Neboj, povíme to celému světu," žertoval spojař Carl Meade z Houstonu.

"Díky, Karlíčku," lapala po dechu Rhea. "Nikdy ti to nezapomenu!"

Přistání Columbie STS-58 na Edwards AFB (01.11.1993)Pobyt v LBNP i šlapání na veloergometru pokračovalo také čtvrtého dne letu. Ve chvílích oddechu se astronauti s chutí chápali vysílačky Sarex a jejím prostřednictvím hovořili s řadou studentů na amerických středních školách. Biologie se však na dlouho nedala odstrčit. Pátý den letu přišel na řadu výzkum vestibulárního systému a také další zjišťování hmotnosti těžce zkoušených těl.

Přístrojový modul SIR (Standard Interface Rack) byl proto vítanou změnou v programu. Uvedené zařízení může být zcela libovolně přemísťováno, protože je vybaveno univerzálními konektory umožňujícími jeho připojení na kterémkoli místě Spacelabu.

Další novinku představoval přenosný osobní počítač (laptop) PILOT (Portable Inflight Operations Trainer), vybavený pákovým ovladačem. Tento přístroj dokáže simulovat přistávací manévr raketoplánu, takže znamenitě posloužil oběma pilotům k udržení kondice během letu.

V popředí zájmu však stále zůstávala biologie. Šestý letový den uplynul ve znamení studia metabolismu u lidí i u krys. Na své si přišel Fettman, který zvířatům odebíral vzorky krve a naopak jim vstřikoval dávky značkovacích radioizotopů, aby mohl změřit změny objemu a rozdělení krve v těle.

Piloti jedním z motorů OMS snížili výšku perigea dráhy na 263 km, aby se zvětšil počet příležitostí k přistání na konci mise, zejména pro případ jejího prodloužení. O nedostatek elektrické energie strach nebyl - zatím to se zásobami kyslíku a vodíku vypadalo víc než dobře.

Sedmý den letu věnovala osádka Columbie několik hodin úklidu a údržbě klecí s krysami. Potrava v zásobnících byla vyměněna, výkaly odstraněny a obnovena zásoba čerstvé vody. Pozůstatky po krysách astronauti ovšem pečlivě uschovali jako vzácný experimentální materiál pro poletovou analýzu.

Pracovní operace ve Spacelabu poskytly oběma pilotům příležitost k natočení reportáže na videorekordér. Také Sarex nezahálel a McArthur měl dokonce příležitost prohodit tímhle způsobem pár slov se svoji dcerou na střední škole v Houstonu.

Také osmý den pokračovaly pokusy na lidech. Metabolické, vestibulární a kardiovaskulární studium bylo kombinováno s mučením pod rotujícím bubnem a se cvičením na veloergometru.

Odpolední živé, byť jen čtvrthodinové rozhlasové vysílání pro New York Station uvítali Searfoss, Wolf a McArthur jako znamenité přerušení biologických tortur. Útěchou celé osádky Columbie pak zůstávala skutečnost, že systémy družicového stupně až dosud pracovaly na jedničku. Raketoplán neúnavně obíhal Zemi ve výši 259 až 285 km a lidé na jeho palubě se nepřestávali věnovat biologii.

Devátého dne přišly na řadu krysy, i když v daleko menší míře než astronauti, protože u těchto pokusných zvířat došlo jen k odběru krve. Další vítanou změnou se stalo měření hluku v prostorách Columbie. Získané poznatky měly dojít svého uplatnění na nové stálé kosmické stanici. Je totiž známo, že úroveň hluku má vliv na práceschopnost astronautů ve vesmíru.

Pokračovaly ovšem i pokusy se Sarexem. Blaha měl příležitost k rozhovoru s Alexandrem Serebrovem na palubě stanice Mir, když se obě kosmická tělesa míjela ve vzdálenosti 155 km. Rhea Seddonová si s pomocí této výkonné krátkovlnné vysílačky popovídala s jedním ze svých dvou synů v houstonské škole a pak se krátce pozdravila s bývalým senátorem Jakem Garnem, s nímž se v roce 1984 podílela na jednom z vesmírných letů.

Vedle těchto více méně soukromých spojení proběhla však desátého dne letu také oficiální tisková konference. Byla však jen krátká, protože přednost mělo studium kardiovaskulárního systému, pobyt v LBNP a ovšem veloergometr. Také krysy dostaly zabrat jak se patří. Toto vše však stále ještě nestačilo. Trojice McArthur, Wolf a Fettman se podrobila dalším zkouškám vestibulárního ústrojí na rotujícím křesle a teprve odpoledne vysvobodil osádku Columbie z trápení experiment OARE (Orbiter Acceleration Research Experiment). Searfoss v jeho průběhu natáčel Columbii do různých poloh vzhledem ke směru letu, často o plných 360°, jak podle horizontální, tak podle vertikální osy. V závěru manévrů stabilizoval pilot družicový stupeň v gravitačním gradientu přídí k Zemi. Cílem uvedeného pokusu bylo zjistit, nakolik zbytková atmosféra Země ve výškách kolem 250 km ovlivňuje úroveň mikrogravitace. Zjištění těchto poměrů má velký význam pro plánování budoucích výzkumů v kosmickém prostoru.

Columbie STS-58 po přistání na Edwards AFB (01.11.1993)Teprve jedenáctý den letu měli astronauti na palubě Columbie pár hodin osobního volna a odpočinku. Searfoss využil této příležitosti k pořízení snímků lesního požáru v Kalifornii, jenž byl ovšem předmětem dokumentace již dříve. Blaha a Wolf se pro změnu chopili Sarexu a debatovali se studenty a lektory na Purdue University. Oba astronauti jsou totiž absolventy této známé vysoké školy. Později Fettman poskytl pomocí Sarexu interview pro Medical Tribune/Medical World News. Kolem páté hodiny odpoledne poslala dr. Seddonová svému manželovi Gibsonovi, vedoucímu týmu astronautů, triumfální zprávu, že ho právě přetrumfla v délce pobytu ve vesmíru (632 h 56 min).

Po této krátké kosmické dovolené se opět přihlásila ke slovu biologie. Dvanáctý den letu pokračovali Wolf, Fettman Seddonová a Lucidová v metabolických i kardiovaskulárních experimentech. Ke cti přišel také echokardiograf registrující změny v chování srdečního svalu v kosmických podmínkách a spolu s nim i tonometr na určení krevního tlaku. Astronauti nezapomněli ani na zjišťování vitální kapacity plic při šlapání na veloergometru.

Piloti zopakovali pokus OARE, protože raketoplán Columbia se v té době pohyboval na podobné dráze, po níž měl letět v průběhu mise STS-62 s materiálovou laboratoří USMP-2. Téměř patnáct hodin byl proto raketoplán udržován v gravitačně stabilní poloze se zádí mířící k Zemi. Za těchto podmínek jsou rušivá zrychlení působená stabilizačním systémem omezena na nejmenší míru.

Konečně nadešel poslední den experimentů. Dr. Fettman za asistence dr. Seddonové pomocí malé gilotiny usmrtil šest krys, které oba pracovníci rychle rozpitvali. Vyňaté orgány byly co nejrychleji zmraženy a uloženy pro poletovou analýzu. Tato piplavá práce zabrala oběma astronautům přes šest hodin. Obdobnou pitevní proceduru provedli v té době na kontrolních exemplářích krys odborníci v laboratořích na Zemi.

Odpoledne skončila svoji činnost amatérská vysílačka Sarex. Celkem měla na svém kontě šestnáct spojení se školami v USA, a po jednom se školami ve Francii, Argentině a na Trinidadu.

Ke spánku se osádka toho dne ukládala velmi brzy, což bylo znamením blížícího se konce mise STS-58.

Čtrnáctý den letu byli astronauti probuzeni velice brzy, už v 03.23 EDT. Letoví specialisté a Fettman se vrhli na úklid ve Spacelabu. Na oba piloty čekaly obvyklé přednávratové prověrky družicového stupně.

Pak přišla ještě poslední noc v kosmu a poslední ráno na oběžné dráze. V pondělí 1. listopadu 10.23 UT překonal raketoplán Columbia svůj vlastní rekord v délce letu docílený při misi STS-50.

Po souhlasu řídicího střediska MCC uzavřela osádka družicového stupně nákladový prostor a piloti orientovali raketoplán zádí proti směru letu. Pak zažehli oba motory OMS.

Sestupová dráha vedla přes Tichý oceán ke kalifornskému pobřeží. Diváci, shromáždění na Edwards AFB, zaslechli charakteristický dvojitý sonický třesk, když je sestupující raketoplán přelétával ve výšce 12 000 m. Poté Columbia vykroužil levotočivou zatáčku a nasadil na klouzavý sestup na dráhu č. 22. Kola hlavního podvozku raketoplánu se dotkla Země v 07.05.42 místního času PDT (14.05.42 UT).

O dvanáct sekund později spočinulo na dráze i příďové kolo a současně s tím pilot Searfoss vypustil brzdicí padák. Raketoplán se zastavil v 07.06.44 PDT (15.06.44 UT) po letu, jenž trval 14 dní 00 h 12 min 44 s.

Jeho osádka ještě na letišti prošla zevrubnou lékařskou prohlídkou, stejně jako před startem, a teprve pak směla odletět do Houstonu. Columbia musel počkat na Boeing 747-SCA, na jehož hřbetě byl převezen na Floridu, vstříc přípravám k letu STS-62.


Aktualizováno : 14.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.