---

Posádka :
Grabe,R.J.[VE] | Duffy,B.[PL] | Low,G.D.[PC] | Currie[ová],N.J.[MS] | Wisoff,P.J.K.[MS] | Voss[ová],J.E.[MS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 5/94 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-57 / SPACEHAB-01

POPRVÉ SPACEHAB

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Přípravy k letu STS-57 v užším slova smyslu začaly jako vždy ihned po návratu raketoplánu Endeavour z předchozí mise STS-54. Výběr a příprava užitečného zatížení pro novou misi však byly zahájeny již mnohem dříve - už v polovině roku 1990. Tehdy došlo k rozhodnutí, že hlavním užitečným zatížením chystaného letu (tenkrát ještě nesl označení STS-55) bude nová univerzální laboratoř zvaná Spacehab, lišící se od Spacelabu nejen písmenem h. Tuto laboratoř vyráběla ve vlastní režii, byť se značnou finanční podporou ze strany NASA, soukromá společnost téhož jména, Spacehab Inc. Společnosti šlo v zásadě o to uvést na trh jednoduché přetlakové a klimatizované zařízení, které by se dalo, podobně jako Spacelab, umístit do nákladového prostoru raketoplánu. Ten by také zajišťoval pro Spacehab elektrickou energii, klimatizaci a komunikaci. Vnitřek této nové laboratoře o délce 2,8 m, výšce 3,4 m a šířce 4,1 m je zařízen pro umístění standardizovaných skříněk na jednotlivé experimenty a firma Spacehab počítá s tím, že bude vydělávat na pronájmu nosné kapacity laboratorního prostoru jednotlivým zájemcům. Hmotnost prázdného Spacehabu činí 4367 kg.

Zařízení Spacehab je na rozdíl od Spacelabu podstatně menší. Spacelab zabírá i ve své nejskromnější verzi 60% nákladového prostoru raketoplánu a ve standardní formě okupuje nákladový prostor téměř beze zbytku. Naproti tomu Spacehab zabírá - včetně přechodového tunelu mezi laboratoří a obytným prostorem - jen slabou třetinu délky nákladového prostoru. Vedle Spacehabu je tedy možno vynášet na oběžnou dráhu ještě další užitečné zatížení.

V případě mise STS-57 jím mělo být zařízení SHOOT. Jak nasvědčuje název (Superfluid Helium On-Orbit Transfer) jde o experiment sledující chování hélia v supratekutém stavu při jeho přemisťování mezi nádržemi.

Hélium při teplotách blízkých absolutní nule (-273 °C) je ideálním chladicím prostředkem, zejména pro detektory infračerveného a mikrovlnného záření používané při dálkovém průzkumu Země nebo při astronomických experimentech.

Navíc vykazuje supratekuté hélium řadu unikátních vlastností, a to i za přítomnosti gravitace. Nemá totiž prakticky žádnou viskozitu, takže ve stavu beztíže dělá jeho přečerpávání značné potíže. Experiment SHOOT byl umístěn na standardní příhradové konstrukci MPESS (Mission Peculiar Experiment Support Structure) která slouží také k zavěšování kanystrů GAS.

V době, kdy byly zahájeny předběžné přípravy jednotlivých experimentů, se počítalo se začátkem mise STS-55 v září 1992. Skluz při stavbě prvního letového exempláře Spacehabu, zaviněný italskou firmou Alenia v Turínu, byl jedním z důvodů přesunu většiny nákladu na let STS-57, s tehdejším térmínem vypuštění stanoveným na červenec 1993. V té době již bylo zřejmo, že do útrob Spacehabu se nastěhuje celá dvacítka různých experimentů, vesměs spolusponzorovaných NASA. Do nákladu pro Endeavour přišla také další konstrukce MPESS, s dvanácti pouzdry GAS pro autonomní experimenty.

Konečně mělo být na základě rozhodnutí NASA využito mise STS-57 také k dopravě západoevropské družice Eureca 7 zpět na Zemi*. To ovšem vyžadovalo umístit do středu nákladového prostoru lůžko potřebné k uložení družice, která v sobě nesla převážně materiálové experimenty. V nákladovém prostoru také nesměla chybět kanadská ruka, manipulátor RMS, potřebný k zachycení Eurecy v prostoru.

V prosinci 1992 byla mise STS-57 v rámci celoročního rozvrhu naplánována na přelom dubna a května 1993. Tento časový rozvrh se však nepodařilo splnit. Endeavour v rámci mise STS-54 sice ještě odstartoval podle předpokladu v lednu (L+K 69,1993, č. 22, s.1475), ale následující expedice raketoplánů Discovery (STS-56 L+K 69, 1993, č. 25, s. 1679) a Columbia (STS-55, L+K 70,1994, č. 3, s. 205; č. 4, s. 289) byly provázeny obtížemi a neustálými odklady, které se samozřejmě promítly i do harmonogramu letu STS-57.

Jeho začátek byl ovšem stejný jako vždy. V úterý 19. ledna 1993, jen pár hodin po přistání, putoval Endeavour do haly č. 1 v budově OPF, kde začalo probíhat nejprve jeho odstrojování a pak i příprava na příští úkol.

Hlavní užitečné zatížení - Spacehab a SHOOT - dorazily na KSC v únoru. Spacehab putoval do budovy OCB, kde byl uložen do zařízení CITE (Cargo Interface Test Stand), které simuluje nákladový prostor raketoplánu jak svými rozměry a kotvícími body, tak přípojkami pro dodávku elektrického proudu, pro hydrauliku či klimatizaci a také pro připojení datových komunikačních linek.

Zařízením CITE prochází kvůli otestování veškeré "horizontální" užitečné zatížení. Ušetří se tím čas při přípravě raketoplánů, které by jinak zabíraly místo v budově OPF po dobu delší, nežli je potřeba k jejich vlastnímu vybavení pro let.

Koncem února přibyl do OCB rovněž soubor kanystrů GAS namontovaných na příhradové konstrukci MPESS; také on prošel shora uvedenými prověrkami na CITE.

SHOOT narozdíl od Spacehabu zamířil do budovy VPF (Vertical Processing Facility). Stejně jako v OCB je i zde zkušební systém imitující poměry v nákladovém prostoru. Rozdíl tkví v tom, že zde probíhají prověrky těch systémů, které se usazují do raketoplánu přímo na startovací rampě, tedy za podmínek, kdy je nákladový prostor ve svislé poloze. Odtud pramení i název celé budovy. Nákladům příslušného typu se přezdívá "vertikální", na rozdíl od "horizontálních" zařízení, jež jsou ukládána do raketoplánu už v OPF.

Příprava nákladů a jejich zkoušky probíhaly bez větších obtíží, takže ředitelství NASA počítalo se startem na 28. dubna 1993. Potom však přišla aféra s těsněním v turbočerpadlech u motorů SSME, takže trojice těchto hlavních motorů, určená pro Endeavour, byla "zrekvírována" ve prospěch raketoplánu Discovery.

Přesto přípravy pokračovaly dále. Spacehab i soubor GAS byly přeloženy do transportního kontejneru, který má opět tvar i rozměry nákladového prostoru. V něm je převezl speciální mnohakolový dopravník do budovy OPF. Místo v nákladovém prostoru Endeavour zaujala obě zařízení 4. března. Spacehab byl napojen na přechodový tunel a podroben tlakovacím zkouškám na hermetičnost celé soustavy. Mezitím přiletěli z Houstonu na KSC astronauti, určení pro misi STS-57, aby si ověřili, že letový model Spacehabu odpovídá jejich zkušenostem z výcviku. To bylo třeba udělat ve fázi, kdy je Spacehab ještě snadno přístupný. V pozdější době, když technici ve VAB připojují k raketoplánu nádrž ET a motory SRB, je už podlaha nákladového prostoru natočena vertikálně.

Po drobných opravách tepelné izolace Spacehabu, u níž nebylo správně propojeno uzemnění, bylo možno nákladový prostor uzavřít a Endeavour putoval na příští štaci, do VAB, kde k celé sestavě přibyly ještě motory SRB a nádrž ET. To bylo 24. března, dva dny po nezdařeném pokusu o start Columbie, který byl odvolán počítači pouze pár sekund před koncem countdownu.

Odklad mise STS-55 pořádně zamíchal jak s pořadím jednotlivých letů, tak s příslušnými termíny. Se vzletem Endeavour - dosud bez motorů SSME - se teď nedalo počítat dříve, než na přelomu května a června 1993, avšak práce ve VAB se proto nezastavily.

Nerušeným tempem pokračovaly i prověrky zařízení SHOOT ve VPF. Po jejich dokončení přistavili technici ke zkušebnímu zařízení transportní kontejner, tentokráte otočený do vertikální polohy, který v noci z 15. na 16. dubna převezl SHOOT na rampu 398. Tady bylo zařízení jeřábem GPHM (Ground Payload Handling Mechanism) vyzdviženo do "bílého pokoje", tj. do klimatizované prostory obslužné věže, aby tu zůstalo do příjezdu raketoplánu. Ten však stále ještě čekal na montáž motorů SSME. K té došlo až 16. dubna. Obvyklé zkoušky zabraly celý příští den a teprve pak byla kompletní sestava převezena na pásovém transportéru na rampu 39B.

Tam technici přistavili k raketoplánu obslužnou věž a SHOOT byl - pomocí GPHM - opatrně uložen do opět otevřeného nákladového prostoru, aby zaujal své místo mezi Spacehabem a soupravou kanystrů GAS.

Krátce po usazení raketoplánu na rampu a po připojení pozemních systémů zaslechli pracovníci pozemní obsluhy silnou ránu z motorového prostoru, provázenou slabým otřesem. Příčinu nešlo v tom okamžiku určit. Optimisté doufali ve slabé zemětřesení nebo v sonický třesk prolétávajícího letadla. Ve skutečnosti šlo o něco zcela jiného. Jeden z kloubových spojů v palivovém potrubí při sestavování ve VAB zcela nezaklapl. K tomu došlo až při zahájení zkoušek a výsledkem byl zmíněný zvuk i otřes.

Mezitím, co se pátralo po příčině tajemného jevu, pokračovaly přípravy ke startu dále. Ve druhém květnovém týdnu proběhlo zkušební odpočítávání a po něm jako obvykle došlo na dvě závěrečné oponentury. Především šlo o připravenost ke startu - LRR (Launch Readiness Review) - při níž se zjišťuje, zda je vše připraveno pro vzlet raketoplánu. Potom následovala připravenost k letu samotnému - FRR (Flight Readiness Review) - zaměřená na systémy družicového stupně a stav užitečného zatížení. Při této druhé oponentuře se také určuje datum startu - v případě Endeavour na 20. června 1993.

Ostré odpočítávání začalo podle zvyku v T -43 h. Po zcela klidném a klasickém průběhu se konečně naposled zastavilo až v T -9 min. V tom okamžiku bylo rozhodujícím faktorem počasí, které však letu nepřálo ani v místě startu, ani na záložních letištích na africkém kontinentu. Celkově to vypadalo na špatné vyhlídky do budoucna, protože startovní okno bylo tentokrát omezeno na pouhých 71 minut. Úzký interval souvisel s plánovaným setkáním s družicí Eureca 1 - záleželo na tom, aby se Endeavour dostal do její oběžné dráhy.

Když se blížil konec startovního okna, postoupilo odpočítávání o čtyři minuty, tedy do T -5 min. I když v této době není obvykle žádné plánované přerušení countdownu, představuje T -5 min poslední okamžik, ve kterém lze celý proces ještě zastavit a přitom zachovat možnost startu bezprostředně na druhý den. Eventuální přerušení v době kratší nežli pět minut předpokládá nutnost odstartovat ještě týž den. V případě odvolání startu je třeba odkladu nejméně dvou dní.

V neděli 20. června to tedy nevyšlo. Osádka Endeavour se chtíc nechtíc musela vrátit do svého dočasného obydlí v OCB. Jejím velitelem byl plk. USAF Ronald J. Grabe (STS-51J, STS-30 a STS-42). Pilotem plk. USAF Brian Duffy (STS-45). Velitelem užitečného zatížení a zároveň letovým specialistou č. 1 (MS-1) pak G. David Low (STS-32 a STS-43), MS-2 kpt. USAF Nancy J. Sherlocková, MS-3 Peter J. K. Wisoff a MS-4 Janice Vossová. Ty všechny přepadal vztek především nad tím, že na raketoplánu ani na nákladu se během příprav ke startu nevyskytla jedna jediná závada. Až teď to počasí!

V pondělí začínalo startovní okno o 30 minut dříve. Odpočítávání opět proběhlo hladce až k poslednímu plánovanému přerušení. Také počasí se umoudřilo takže vedoucí startovních operací mohl s lehkým srdcem povolit pokračování countdownu. Krátce potom však bezpečnostní důstojník střelnice nahlásil, že do zakázaného prostoru vlétlo neohlášené letadlo, které bude třeba "uklidit" z cesty. Celá operace se tedy opět zastavila na T -5 min, aby se hydraulická čerpadla APU nerozeběhla předčasně. Zdržení však trvalo jen krátce. Jakmile dostal ředitel startovních operací zprávu, že vetřelec je mimo nebezpečné pásmo, okamžitě povolil pokračování. Raketoplán se odlepil od rampy jen s mírným zpožděním dne 21. června 1993 ve 13.07.22 UT (09.07.22 EDT) a zamířil nad Atlantik. Bohužel pouhých 22 sekund zdržení si vyžádalo přepočtení všech setkávacích manévrů Endeavour s Eurecou. Bez příslušné korekce by raketoplán minul družici o 170 km.

Družicový stupeň dorazil po osmi a půl minutách bez problémů na suborbitální dráhu a v T +44 min ho manévr OMS-2 navedl na dráhu výchozí ve výši 313-465 km, se sklonem 28,5o k rovníku. Po obvyklých prověrkách povolilo řídicí středisko v Houstonu pokračování v letu a osádka Endeavour směla otevřít dveře do nákladového prostoru. Asi 2 hodiny po startu se Low a Vossová společně pustili do oživování Spacehabu. Do jeho nitra se dostali spolu s Grabem a Duffym v 16.41 UT a za necelou půlhodinu se už rozeběhly první pokusy: materiálové experimenty, příprava bílkovinných krystalů a ovšem i biologie.

Odpoledne prvního dne zahájili Grabe a Duffy, tedy velitel družicového stupně a jeho pilot, první ze série manévrů, jejichž konečným cílem bylo dostižení družice Eureca 1. Po manévru NC-1 se Endeavour pohyboval po dráze 393-467 km, se sklonem k rovníku 28,5° a s dobou oběhu 93 min. Ke stíhané družici se přibližoval rychlostí 317 km za jeden oběh. Plán pro první den byl vyčerpán.

Druhého dne pobytu v kosmu spustili letoví specialisté Bioserve Pilot Laboratory, která se nacházela ve Spacehabu. Laboratoř slouží ke kultivaci bakterií v živném roztoku za podmínek stavu beztíže. Dále přišla na řadu příprava velmi čistých polovodivých krystalů metodou zonální tavby.

Také piloti měli plné ruce práce. Zabývali se nejrůznějšími manévry, jimiž uváděli Endeavour do pomalé rotace podél příčné osy, nebo užívali malých manévrovacích trysek RCS k vytváření parazitního zrychlení (manévr SH-1). Celá tato kosmická akrobacie měla uvést do pohybu supratekuté hélium v zařízení SHOOT. Chování hélia uvnitř nádrží sledovali vědci ze Země pomocí telemetrie.

Low a Sherlocková si oťukali manipulátor RMS, aby je něčím nezaskočil až dojde na zachycování Eurecy.

Krátce po obědě, v 17.49 UT provedl Grabe další setkávací manévr NC-2, jímž upravil parametry dráhy raketoplánu na 402-467 km. Rychlost přibližování teď činila 343 km za oběh, vzdálenost k cíli ještě plných 5490 km.

O den později, 23. června v 17.08 UT a v 17.55 UT, proběhly těsně po sobě další dvě potřebné letové korekce, NPC (korekce sklonu dráhy) a NC-3 (úprava rychlosti přibližování). Dráha Endeavour se opět zvýšila, vzdálenost ke družici teď činila už jen 539 km. Rychlost stíhání poklesla na 59 km za oběh.

Zrychlení při obou manévrech bylo účelně využito ke studiu chování supratekutého hélia. Brian Duffy v té době zkoušel metody pájení ve Spacehabu, zatímco Low a Wisoff připravovali svoje skafandry pro chystaný výstup do kosmického prostoru.

Čtvrtý den letu - 24. června - byli astronauti probuzeni velice časně, již v 05.00 UT (01.00 EDT), aby se mohli v klidu připravit na závěr stíhání Eurecy. Nejprve piloti manévrem NSR přešli na kruhovou dráhu asi 15 km pod drahou cíle. V 10.00 UT se západoevropský satelit nalézal už jen 45 km před raketoplánem. Pak v krátkém odstupu následovaly manévry NH (jemná úprava rozdílu výšek) a NC-4 (korekce rychlosti přibližování). Když se vzdálenost snížila na 15 km proběhl kolem 11.30 UT automaticky závěrečný stíhací manévr TI (Terminal Interception). O hodinu později však Grabe převzal řízení Endeavour zcela do svých rukou.

Pozemní středisko ESOC (European Space Operations Center) v německém Darmstadtu vyslalo Eurece signál ke sklopení obou panelů slunečních baterií a k zatažení antén. Zatímco mikrospínače potvrdily, že panely s bateriemi jsou sklopeny k bokům satelitu, antény uposlechly jen z části. Jedna zůstala vychýlená o 4°, druhá o 2°. Když ani opakovaný povel nevedl k úspěchu, rozhodlo středisko v Houstonu, že neposlušná družice bude zachycená v tom stavu v jakém je a že antény prohlédnou astronauti v průběhu svého výstupu do kosmu.

Závěrečné manévry, které vedly k setkání na dráze ve výši 475-482 km, proběhly bez potíží. Přitom se velice dobře osvědčil zkoušený prototyp laserového lokátoru, měřící vzdálenost i rychlost přibližování. Vlastní zachycení družice kanadskou rukou provedl hladce David Low. Uložil Eurecu 1 do kolébky v nákladovém prostoru a když zaklaply uchycovací západky, propojil v 16.42 UT ještě konektor kabelu, jímž klimatizační systém družice dostával energii nezbytnou k jeho funkci. Bylo napůl vyhráno.

Během nočního odpočinku osádky se týmy v ESOC a v MCC zabývaly otázkou, jak vyřešit problém s anténami. Nakonec byly navrženy tři možné postupy: Podle prvního z nich měli astroriauti po výstupu do nákladového prostoru antény jednoduše přitlačit proti bokům družice. Pracovníci ESOC by přitom současně vyslali povel k zajištění antén. V případě, že by tato procedura selhala, museli by oba pracovníci připoutat antény k bokům družice provizorně, tak aby volně neplandaly v prostoru. V nejhorším případě bylo možno vzdorující antény odmontovat a dopravit je do kabiny Endeavour k uskladnění.

Další den ráno - 25. června - snížil Grabe pomocí motorů OMS výšku perigea přibližně o 80 km, což už byla příprava podmínek pro návrat na Zemi. Výsledná dráha teá činila 389-474 km.

V průběhu dne vystoupili Low a Wisoff ve skafandrech do nákladového prostoru. Hned zkraje umístili na konec kanadské ruky pracovní plošinu, na níž se Low uchytil nohama. Potom ve spolupráci se Sherlockovou, která ovládala manipulátor z pilotní kabiny raketoplánu, jemně zatlačil antény družice na jejich místo. Signál vyslaný ze střediska ESOC tentokrát zabral, takže už nehrozilo žádné nebezpečí během přistání. Zbytek EVA byl věnován ověřování postupů pro chystanou opravu Hubbleova dalekohledu. Pobyt obou astronautů v kosmickém prostoru se nakonec z původně plánovaných čtyř hodin protáhl na 5 h 50 min.

Šestý den letu - 26. června - byl plně věnován experimentům, ať v prostorách Spacehabu nebo v samotném raketoplánu. V zařízení FARE II, umístěném na obytné palubě, testovali Duffy a Wisoff přečerpávání kapalin mezi dvěma průhlednými nádržemi. Ve Spacehabu prováděla Vossová na přístroji LEMZ zonální tavbu galiumarsenidu.

Plánované zkušební odstavení jedné ze tří palivových baterií bylo odvoláno, protože se nepodařilo uzavřít ventil přívodu vodíku. Zmíněný test se provádí jako příprava na odstavování zdrojů elektrické energie při dlouhodobém zakotvení raketoplánu u kosmické stanice. Palivovou baterii č. 3 se po přerušení pokusu podařilo znovu uvést do chodu bez dalších komplikací.

Pokusy pokračovaly také následující den. Grabe, Duffy a Vossová se stali předmětem experimentu NBP, při němž se zjišťovalo, jakou polohu samovolně zaujme tělo astronauta ve stavu beztíže. Ze zkušenosti je totiž známo, že u páteře nezatěžované gravitací dojde během pobytu na oběžné dráze k měřitelnému prodloužení. Když se potom člověk uvolní, zaujme jeho tělo polohu skrčence. Proto v průběhu mise STS-57 byly periodicky pořizovány fotografie a videozáznamy relaxujících členů osádky Endeavour. Takto získané poznatky budou využity při navrhování interiéru budoucích kosmických stanic.

Také Nancy Sherlocková dostala na starost práci související s těmito projekty. Musela sestavit modelovou palubní desku, k níž připojila malý osobní počítač - notebook - a v rámci pokusu HFA ověřovala počítačem simulované ovládání pohonného systému kosmické stanice.

Osmý den letu - 28. června - přišli ke slovu piloti, kteří se věnovali běžné prověrce systémů raketoplánu před přistáním. S tím se totiž počítalo na následující den, pokud se ovšem počasí na Floridě nezhorší. Prozatím bylo na přípustné hranici.

Ženská část osádky - Nancy a Janice - se v té době z astronautiky přeškolila na instalatéřinu. Bylo totiž zapotřebí opravit rozvody na zařízení EFE ve Spacehabu. EFE ověřuje metody čištění odpadní vody pro její opětovné použití při dlouhodobých kosmických letech.

Vzhledem k přistání k němuž mělo dojít časně ráno (12.44 UT tj. 08.44 EDT), byla toho dne celá osádka raketoplánu poslána na kutě už kolem 19.00 UT (l5.00 EDT). Ráno 29. června hned po budíčku astronauti společně dokončili balení a kolem 10.00 UT byly uzavřeny dveře do nákladového prostoru. Let se schyloval ke konci.

Kromě přistání plánovaného na 12.44 UT existoval ještě termín ve 14.24 UT, na dalším oběhu. V obou případech se pro tento den počítalo s letištěm na Floridě. Jenže počasí tomu nechtělo rozumět. Nad Kennedy Space Center visely těžké mraky a déšť byl podle meteorologů na spadnutí. Proto se MCC rozhodlo odložit přistání o jeden den.

Osádka raketoplánu tedy znovu otevřela nákladový prostor a začala se připravovat na další noc ve vesmíru, ve výši 385-476 km nad Zemi.

Jenže přistání se nekonalo ani 30. června. K dispozici byly opět dva termíny: v 11.59 UT na KSC a ve 13.28 UT na Edwards AFB. Počasí na Floridě nestálo dosud za nic. V Mojavské poušti to sice vypadalo o něco lépe, ale jelikož se "rosničkáři" zaručovali, že to zítra bude na Floridě vypadat náramně, rozhodlo se vedení letu raději počkat ještě další den.

Takto získaný čas využili astronauti v Endeavour k opětovnému vybalení veloergometru. Následovalo masové cvičení a také aerobik, jenž má údajně být i vhodným prostředkem proti kinetóze.

Ve čtvrtek 7 . července vyšlo slunce na KSC do zářivého dne. Po těžkých mracích z předchozí doby nebylo ani památky.

Piloti rychle proběhli prověrky systémů družicového stupně a v 11.41 UT dali nad Indickým oceánem povel k zážehu motorů OMS. Endeavour zahájil sestup k Zemi. Nad Tichým oceánem se vnořil do zemské atmosféry a jeho rychlost začala postupně klesat. Ve výškách mezi 75 a 60 km však narazil na nečekaně rychlé změny hustoty ovzduší. Vznikající rázy musely palubní počítače IBM AS101 kompenzovat pomocí trysek RCS, které řídí orientaci raketoplánu až do výšky 14 km a rychlosti pod M = 3,5. Teprve potom jejich roli převezmou elevony a kormidlo. Bylo štěstím, že během setkávacích manévrů s Eurecou piloti ušetřili dostatek pohonných látek, protože teď jich družicový stupeň spotřeboval o 150 kg více než přepokládal letový plán.

Přelet přes Kalifornii, Texas, Mexický záliv a Floridu znamenal labutí píseň mise STS-57. Raketoplán suverénně ovládaný Grabem nasadil klouzavý sestup na dráhu 33 letiště SLF. Na beton dosedl ve 12.52.16 UT a zastavil se po doběhu dlouhém 3010 m. Jeho let trval 9 dní 23 h 46 min 01 s.

Jen o pár kilometrů dále, na rampě 39B, odkud astronauti před necelými deseti dny odstartovali, probíhalo v té době zkušební odpočítávání raketoplánu Discovery.

Jeho osádka se dala slyšet: "Šlapeme vám na paty, vážení!"

Ale o tom až příště.