---

Posádka :
Mattingly,T.K.[VE] | Shriver,L.J.[PL] | Onizuka,E.S.[MS] | Buchli,J.F.[MS] | Payton,G.E.[PS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 18/85 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-51-C

VOJÁCI

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Když se to tak vezme, za první vojenskou misi amerického raketoplánu lze pokládat let STS-4; spíše ovšem šlo o zkušební let Columbie a vojenský náklad přitom představoval jen jakýsi přívažek (viz L + K 58, 1982, č. 20, s. 786).

V případě letu 51-C byla situace od základů jiná. Funkci specialisty pro užitečné zatížení, tedy funkci charakteristickou pro účel letu, zaujal poprvé od počátků expedic raketoplánů vojenský kosmonaut, major Gary Payton od kosmické divize amerického vojenského letectva, jeden ze čtyřlístku vojenských kosmonautů, kteří již prošli speciálním výcvikem v této divizi. Také dalšími účastníky letu 51-C byli vesměs vojáci, byť v současné době zaměstnanci NASA: pplk. Loren J. Shriver a letoví specialisté major Ellison S. Onizuka a pplk. James F. Buchli. Jejich velitelem se stal komodor Thomas K. Mattingly, veterán z projektu Apollo, který svým třetím letem do vesmíru zřejmě končí s kariérou kosmonauta, neboť odchází z NASA a stane se ředitelem střediska výstavby kosmických spojových systémů při velitelství námořních sil USA, které se vytváří ve státě Maryland.

Let vyhrazený pro vojenské účely měl být vlastně uskutečněn již v prosinci minulého roku, přičemž volba padla na Challenger. Revize tohoto raketoplánu po jeho přistání 13. října 1984 však ukázala závady, související s dlaždičkami tepelné ochrany. Odpadla sice jen jediná - u kořene levě poloviny křídla, poblíže hlavního vchodu pro osádku, když však technici zkusmo odtrhli asi sto dlaždic v okolí poškozeného místa, zjistili změknutí podkladového tmelu, což znamenalo rozsáhlou výměnu tepelné izolace. Počet vyměněných dlaždic se nakonec pohyboval okolo 5000, ale už z počátečního odhadu (2800) bylo zřejmé, že opravu nelze stihnout nejen do původně stanoveného termínu, ale ani do ledna 1985.

Pozornost NASA i vojáků se proto obrátila k Discovery, u níž se potíže s tepelnou izolací nevyskytly. Jelikož však tento raketoplán měl před sebou ještě let 51-A (8.-16. listopadu 1984, viz L + K 61,1985, č. 5, s.184), rozhodli se příslušní činitelé přesunout termín vojenského letu na leden 1985.

Požadavky na utajení letu, kladené ministerstvem obrany USA, byly dosud nevídané. V den startu měl původně pro novináře platit absolutní zákaz vstupu do celého areálu kosmického střediska KSC, což dokonce odporovalo zákonu, kterým byla NASA zřízena a který jí ukládal, aby veškeré starty (pokud to není v přímém rozporu s požadavky národní bezpečnosti) byly přístupné veřejnosti. Neslýchaný požadavek vyvolal bouři nevole nejen mezi postiženými novináři, ale i u zástupců NASA, takže ministerstvo obrany nakonec přistoupilo na kompromis: povolilo novinářům sledovat start z obvyklé tribuny 8km od rampy, ovšem o přístupu do montážních hal, nebo o rozhovorech s techniky nechtělo ani slyšet.

Vlastní datum startu, 23. ledna, bylo sice předem oznámeno, zato jeho čas zůstal utajen a zpráva o něm se omezila na dobu mezi 18.00 až 21.00 světového času (UT). Důvodem přísného utajení přesného okamžiku startu raketoplánu byla snaha znesnadnit sovětským radiolokačním stanicím sledování průběhu navádění přísně tajné vojenské družice na oběžnou dráhu.

Družice uložená spolu s dvoustupňovou urychlovací raketou IUS v nákladovém prostoru představovala sám vrchol utajení. Přesto se některým americkým novinářům podařilo její podstatu odhalit a vynést na veřejnost, bez ohledu na žádost vlády, aby si odhalená fakta nechali pro sebe.

Podle získaných zpráv jde o zcela novou družici stacionárního typu; označovanou krycím názvem Magnum, která má nahradit starší typy družic pro elektronický průzkum typů Rhyolite a Chalet. Nová družice spolu s apogeovým motorem má hmotnost 5 až 6 tun; je tedy třikrát až čtyřikrát větší než běžné telekomunikační družice a asi dvakrát hmotnější než TDRS, používaná agenturou NASA ke spojení s raketoplány.

Magnum je zřejmě vybaveno velkou parabolickou anténou, umožňující příjem velmi slabých rádiových signálů a tedy i zachycení velmi úzce směrovaných radioreléových spojů.

Její zavěšení na dosud neznámém místě nad Indickým oceánem nad rovníkem umožňuje odposlech rádiových signálů po celém území SSSR. Utajení její polohy je pokusem znemožnit Sovětskému svazu případná protiopatření vůči tomuto odposlouchávání.

Ať za přítomnosti novinářů nebo bez nich, datum startu Discovery stejně nebylo dodrženo. V noci před 13. lednem došlo na Cape Canaveral k mimořádnému poklesu teploty, až na -10 °C, takže hrozilo vytvoření silné námrazy na povrchu odhazovací nádrže ET. Odpadávající kusy ledu by při startu mohly poškodit tepelnou ochranu družicového stupně a tak NASA rozhodla akci odložit o 24 hodin. Ke startu tedy došlo 24. ledna 1985 v 19.50 UT. V jeho průběhu vydávalo středisko pouze informace týkající se osádky, nikoliv však údaje o dráze raketoplánu. Asi půldruhé hodiny po startu NASA oznámila, že byly úspěšně provedeny manévry OMS-1 a OMS-2, po nichž Discovery přešla na kruhovou dráhu. Předpokládá se, že se raketoplán pohyboval ve výši asi 300 km se sklonem dráhy k. rovníku 28,5°.

Zpravodajskou družici vypustila osádka Discovery asi 16 hodin po startu; počáteční dráha Magna však byla oznámena až v dubnu letošního roku: 341 až 34 670 km, doba oběhu 612,3 min, sklon dráhy 28,4°. Tím USA učinily zadost povinnosti oznámit v rámci dohod OSN počáteční dráhu nově vypuštěné družice. Výsledná, stacionární dráha ovšem už ohlášena nebyla.

Není bez zajímavosti, že k navádění satelitu Magnum - který nese pro veřejnost kódové označení USA-8 - použili Američané urychlovací raketu IUS. Šlo teprve o její druhé použití po zhruba dvouleté přestávce, kdysi to první, při vypuštění TDRS-1, skončilo fiaskem. Tehdy prohořela stěna trysky druhého stupně, motor předčasně zhasl a vypuštěná družice se dostala do prudké rotace (viz L + K 59, 1983, č. 15, s. 583).

Proto po úpravě motorů IUS oznámila NASA přes veškeré utajování dobu jejich funkce: 1. stupeň byl zapálen 55 min po vypuštění z nákladového prostoru raketoplánu, ve vzdálenosti. 15 až 20km od Discovery a hořel 146 s, zcela dle plánu; druhý stupeň pracoval 103 s, rovněž nominálně.

Kromě vojenského nákladu vezli na palubě Discovery ještě civilní australský experiment, , který sledoval vliv kosmického prostředí na různé typy červených krvinek. Zařízení o hmotnosti 75 kg, umístěné na obytné palubě raketoplánu, sestávalo ze šesti zásobníků lidské krve, hydraulického čerpadla a průhledné kyvety. Pomocí dvou 35mm kamer byla černobíle a barevně sledována tvorba shluků krevních částic pacientů, trpících osmi různými chorobami.

Doba návratu raketoplánu byla opět v rámci utajení oznámena teprve 16 hodin před přistáním. Došlo k němu na Kennedy Space Center 27. ledna ve 20.33 UT po letu trvajícím 3 dny 1 hodinu a 33 minut. Poletové operace byly zdrženy závadou klimatizačního auta na přistávací dráze a také tím, že z palivových článků raketoplánu unikala pára a plyny, jež mohly obsahovat vodík. Jeho smísení se vzdušným kyslíkem by se mohlo stát příčinou výbuchu.