---

Posádka :
Overmyer,R.F.[VE] | Gregory,F.D.[PL] | Thornton,W.E.[MS] | Thagard,N.E.[MS] | Lind,D.L.[MS] | Van den Berg,L.[PS] | Wang,T.G.[PS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 20/85 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-51-B

VĚDCI

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Challenger, po zrušení letu 51-E zbavený rovnou na rampě obou družic a poté ve VAB i odhazovací nádrže, putoval do OPF, kde byly začátkem března zahájeny přípravy k jeho letu s družicovou laboratoří Spacelab 3.

Spacelab 3 byl prvním operačním letem této západoevropské univerzální stavebnicové laboratoře. Následoval po zkušebním letu Spacelabu (viz L + K 60, 1984, č. 5, s.182), protože astronomicky orientovaný Spacelab 2 byl v důsledku zpoždění dodávky pointačního zařízení IPS odložen na léto letošního roku.

Pro let 51-B laboratoř sestávala z dlouhého přetlakového modulu, vybaveného experimentálním zařízením pro uskutečnění 15 pokusů, především z oblasti materiálového výzkumu v beztížném stavu a z oblasti kosmické biologie a lékařství.

V nákladovém prostoru Challengeru přibyly ke kosmické laboratoři ještě dva kontejnery GAS, oba s družicemi určenými k vypuštění během letu, a nosná konstrukce MPESS se spektrometrem ATMOS.

Osádku Challengeru tvořili velitel plk. Robert F. Overmyer, veterán z letu STS-5, pilot, nováček plk. Frederick D. Gregory, letoví specialisté dr. William E. Thornton (STS-8), dr. Norman E. Thagard (STS-7), dr. Don D. Lind (nováček) a vědci - specialisté pro užitečné zatížení dr. Lodewijk van den Berg a dr. Taylor Wang, oba profesí spíše fyzici.

Den před startem Challengeru byly do Spacelabu 3 umístěny také klece se 2 opicemi a 24 krysami. Pokud by ke startu nedošlo v průběhu nejbližších tří dnů, bylo by nutné tato zvířata vyzvednout, ošetřit, klece vyčistit a opakovat proceduru nakládání se skluzem dalších 3 dnů.

Naštěstí to nebylo zapotřebí, protože Challenger odstartoval podle plánu 29. dubna v 16.02.18 UT se zpožděním 2 min 18s, zaviněným závadou na pozemním počítači v čase T-4 min. Kruhová dráha raketoplánu ve výši 352 km se sklonem 57° k rovníku vedla tentokrát také nad Evropou.

Pracovní den osádky byl rozdělen do dvou dvanáctihodinových směn, což umožňovalo plné využití vědeckých přístrojů. Denní, zlatou směnu tvořili Overmyer, Lind, Thornton a Wang, noční, stříbrnou, pak Gregory, Thagard a van den Berg. Hned zkraje nastaly potíže s klecemi: systém ventilace měl zajišťovat, že zbytky potravy a fekálie se shromáždí v příslušných kontejnerech. Konstruktéři však neuvážili, že při otevření klecí a při doplňování potravy stačí nepatrný pohyb, aby všechno vyletělo ven. Situaci zhoršovaly i tyčinky lisované potravy, které v ovzduší Spacelabu vysychaly rychleji než se čekalo a již od druhého dne letu se strašně drobily.

Nečistota z klecí se dostala přes celý spojovací tunel až do obytných prostor raketoplánu, což Overmyer komentoval lapidárně: "Jo, opičí fekálie v pilotní kabině, to není žádná sranda!" A hlas z pozadí k tomu dodal: "Kolik let už jim říkáme, že tyhle klece nebudou fungovat!"

Jelikož však všechna použitá zvířata byla vypěstována tak, aby byla prosta patogenních bakterií, neohrožovala kontaminace prostoru raketoplánu bezprostředně zdraví jeho osádky.

Kinetózou byla k všeobecnému překvapení postižena pouze jedna z obou opic, která zprvu odmítala i ručně podávanou potravu, takže hrozilo její uhynutí. Teprve pátý den letu přijala od Thorntona sušenou banánovou tyčku a pak už žrala sama z automatického korýtka.

K vypuštění jedné z družic, plánovanému původně až ke konci letu, došlo už v T+4 h 14 min. Změna v programu byla způsobena devítivoltovou suchou baterií, která je součástí vypouštěcího zařízení v GAS. Jelikož však při jednom z předchozích letů právě baterie tohoto typu vlivem vakua vyschla a přestala proto fungovat, rozhodlo řízení letu s operací neotálet. I tak se podařilo vypustit pouze družici Nusat, zatímco u družice GLOMR se o 15min později procedura nezdařila.

Z celkového počtu 15 experimentů pracovalo od počátku bez problémů pouze 12. U zařízení pro studium dynamiky kapek v beztížném stavu selhala zdrojová jednotka, ale Wang (po konzultaci se Zemí) ji nahradil dodávkou elektřiny přímo z palubní sítě, i když přitom musel demontovat celý kryt aparatury.

U přístroje simulujícího dynamiku atmosféry Slunce, Jupitera a Saturna zlobil zřejmě řídicí mikroprocesor. Po 19 ze 60 plánovaných pokusů selhal také spektrometr ATMOS, umístěný vně přetlakového modulu. Vysazení přístroje způsobil únik chladicího plynu z helium-neonového laseru, používaného pro kalibraci nastavení zrcátek v interferometru přístroje.

Jediným experimentem, který se vůbec nepodařilo uvést do chodu, zůstala francouzská širokoúhlá kamera pro snímkování hvězd v ultrafialové oblasti, která se měla 8 hodin po startu vysunout z přechodové komory ve stropě Spacelabu. Zdeformovaný mechanismus dvířek však zabránil jejich otevření a kosmonauti z bezpečnostních důvodů nedostali povolení pokusit se o jejich opravu.

Pro přistání Challengeru byla tentokrát zvolena základna Edwards AFB v Kalifornii. Větší výběr přistávacich drah a jejich větší délka vyhovovala velké přistávací hmotnosti Challengeru (96 600 kg) a umožňovala mu dodržet nezbytnou větší přistávací rychlost a s tím spojený delší doběh.

Brzdicí manévr uskutečnili motory OMS kosmonauti Overmyer a Gregory přibližně hodinu před přistáním nad Indickým oceánem jihovýchodně od Madagaskaru, přičemž záměrně zlikvidovali nadbytečnou zásobu 1,5 tuny pohonných hmot, aby se těžiště Challengeru posunulo více dopředu. Raketoplán přistál na dráze 17 s mírným větrem v zádech 6. května v 16.11.05 UT po letu trvajícím 7 dní a 9 minut. Piloti dostali pokyn, aby maximálně využili brzd, takže doběh činil pouze 2537m. Přitom brzdy i protiblokovací systém fungovaly bezvadně a k popraskání disků nedošlo.

Během dvou a půl hodiny po přistání byla zvířata z Challengeru vyložena a odeslána do Houstonu. Tam byly krysy po převážení usmrceny a rozeslány experimentátorům. Opičky byly výzkumníkům předány živé.

Raketoplán Challenger putoval 11. května zpět na Cape Canaveral.