Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K č. 9, 10, 11, 12/1974)

"Támhle je!"

"Kde?"

"Támhle vpravo. Trochu nahoře. Haló, Houstone, zde Apollo. Vidíme Skylab, totiž jeho poziční světla. Vypadá opravdu jako rozsvícený vánoční stromeček. To je nádhera!"

"O. K., Gery," usmál se spojař dole v Houstonu. "Rád věřím. Tak jen do toho chlapci. Držíme vám všichni palce."

Spojař vypnul mikrofon a rozhlédl se kolem. Na většině tváří, skloněných u měřicích přístrojů mohl zahlédnout úsměv a několik hlav slabě přikývlo.

Nadšení poslední posádky družicové laboratoře bylo nakažlivé a každému pochopitelné.

Především byli všichni tři poprvé v kosmu, ale hlavně: měli to zpočátku s celou expedicí trochu nahnuté.

Simulované odpočítávání skončilo sice v pátek 2. listopadu bez závad, ale o čtyři dny později si jeden z techniků při prověrce nosné rakety náhodou povšiml svislé trhliny na ploše stabilizátoru prvního stupně. S pomocí lupy se ukázalo, že jde o trhlinu v materiálu dlouhou asi jeden a půl centimetru, do níž bylo možno pohodlně zasunout nehet.

Technik okamžitě podrobil zevrubné prohlídce i ostatní stabilizační plochy a nalezl na každé z nich nejméně jednu další podobnou trhlinu. Na osmi stabilizátorech jich napočítal celkem čtrnáct, i když všechny byly menší, než ta první, která vzbudila jeho pozornost.

Na rampě vypukl poplach. Brzy se ukázalo, že nejde o poškození korozí, ale o únavu materiálu. Na stabilizátorech spočívá totiž před startem celá váha rakety a při něm plní stabilizační plochy funkci kormidel. Největšímu aerodynamickému namáhání jsou vystaveny v okamžiku, kdy raketa překračuje rychlost zvuku, a kdyby se některá z nich v průběhu funkce prvního stupně utrhla, znamenalo by to vychýlení z dráhy a havárii celé rakety.

Start stanovený původně na 10. listopadu musel být následkem závady odložen prozatím o obvyklých pět dní a bezodkladně se započalo s přípravou k výměně poškozených stabilizátorů.

Hned 6. listopadu bylo z továrny Michoud u New Orleansu dopraveno letecky na Cape Canaveral dvanáct nových kusů a o den později začali technici vypouštět kerosen z prvního stupně, aby před nastávající demontáží odlehčili kolosu rakety o 140 tun.

Výměna stabilizátorů - každý z nich vážil přes metrický cent - započala 8.11. přímo na místě. Nikdo nechtěl ztrácet drahocenný čas dopravou rakety zpět do VABu, i když na rampě byl k dispozici jen jediný jeřáb. Náhrada první plochy trvala za těchto obtížnějších podmínek 35 hodin a ředitel startovních operací Walt Kapryan se chytal za hlavu. Montážní skupiny však rychle získávaly potřebný cvik, takže poslední výměna jim trvala pouhých šest hodin. Práce byla ukončena 11. listopadu. Den nato se mělo rozeběhnout odpočítávání.

Ráno dvanáctého však došlo k dalšímu nepříjemnému zjištění. Pracovníci při nové prohlídce rakety objevili další trhliny - tentokrát na konstrukci mezi prvním a druhým stupněm.

Po tomto zjištění odložil Walt Kapryan start ještě o den a nařídil celkovou revizi s ohledem na strukturní celistvost a na vliv trhlin na pevnost rakety.

Zkoušky na modelu brzy ukázaly, že trhliny v mezistupňové konstrukci by vadily pouze při torsním namáhání. Jelikož během vzestupu na oběžnou dráhu byla konstrukce vystavena pouze tlaku, smířili se technici i ředitel startovních operací s danou situací jako s východiskem z nouze.

Druhou alternativou bylo odtáhnout raketu zpět do VABu, během tří neděl provést demontáž od Apolla až k poškozenému dílu a po výměně všechny části znovu sestavit dohromady. Nehledíc k finančním nákladům, ohrozila by časová ztráta spojená s takovou operací v podstatě celou třetí expedici.

Od 23. srpna fungoval totiž na Skylabu už jen záložní klimatizační systém, který navíc neustále podcházel. Z telemetrických dat vyplývalo, že kolem 20. listopadu bude také on vyřazen z provozu. Bez klimatizace byla však ohrožena funkce elektroniky, ovládající celý Skylab, takže otázka oživení primárního klimatizačního systému se stala vlastně otázkou zdaru celé třetí mise ve Skylabu.

Naplnění potrubí chladicí kapalinou mohla však provést jen posádka přímo na místě a to co nejdříve. Za této situace měl Walt Kapryan pochopitelně naspěch bez ohledu na problematický stav Saturnu IB.

Podstoupené riziko bylo opodstatněno pokusy s poškozenými stabilizačními plochami. Zkoušky na pevnost, provedené v MSFC v Huntsville prokázaly, že i narušený materiál vydrží víc než dvojnásobek námahy, s níž se dalo počítat v průběhu startu.

13. listopadu započalo tedy opožděné odpočítávání s obvyklými drobnými obtížemi. Na ty však už byl každý zvyklý a teď, když přízrak nezdaru byl zažehnán, oddechl si nejen ředitel letu, ale i lidé kolem něho a hlavně ovšem budoucí posádka Skylabu.

Jejím velitelem byl podplukovník námořní pěchoty Gerald Paul Carr, čtyřicetiletý otec šesti dětí, který se významně podílel na zkouškách měsíčního Roveru.

Sekundovali mu William Reid Pogue jako pilot a Edward George Gibson, doktor filosofie, budoucí představitel vědy na palubě Skylabu, jenž při své soukromé zálibě v pozorování Slunce sliboval být důstojným nástupcem Garriotovým.

Většinou byli už členy podpůrných posádek v projektu Apollo, ale do kosmu měli letět všichni tři poprvé. Na Cape Canaveral dorazili zároveň se začátkem odpočítávání a ve zbývajícím čase absolvovali vedle obvyklých procedur navíc ještě cvičný let na T-38 spojený s akrobacií, aby se jejich žaludky připravily na poměry v beztížném stavu. Později se ukázalo, že tato předběžná průprava nebyla mnoho platná. O tom však prozatím nikdo z nich nic netušil a jejich slavnostní náladu namohl pokazit ani nekřesťansky časný budíček ráno před startem dne 16. listopadu.

Hůře než nováčkům bylo při odletu Saturnu IB do vesmíru starému kozákovi Waltu Kapryanovi. Technici se sice zapřísáhli, že trhliny v mezistupňové konstrukci jsou bezvýznamné, ale odpovědnost za život lidí sedících v Apollu přece jen zůstala na bedrech ředitele startovních operací.

Když kosmická loď po bezvadném odpoutání a navedení na dráhu zahájila svůj první oblet Země, oddechl si Walt Kapryan z hloubi duše a prohlásil k novinářům:

"Uf! Čert vzal tu mizernou konstrukci! Jsem zpocenej jako myš. To byly zatraceně dlouhé tři minuty!"

Tři nováčci ve vesmíru měli zatím jiné starosti. Krátce po druhém průletu apogeem zahájili první z pěti stíhacích manévrů a po sedmi hodinách letu mohli ohlásit do Houstonu, že mají Skylab na dohled.

Z jeho další plánované obhlídky z kabiny Apolla však po dohodě se střediskem sešlo a transportní loď místo elegantních manévrů zahájila okamžitě po přiblížení pokusy o spojení. Teprve třetí z nich byl úspěšný, když Carr použil všech čtyř kvadrantů motorků RCS, aby docílil většího tlaku.

Důvodem ke spěšnému zakotvení byla obvyklá potíž astronautů - mořská nemoc - která si tentokrát vybrala za oběť Pogueho, ačkoliv na Zemi byl právě on z celé trojice nejodolnější. Proto se také pojistil slabšími antiemetickými prostředky, než jeho druhové a to se mu možná vymstilo.

Carr a Gibson v závětří Skylabu s chutí povečeřeli, zatímco postižený Pogue držel raději hladovku. Nad jeho stavem se po večeři konala celá válečná porada:

"Poslechni, Bille," mínil Carr, "já myslím, že bychom měli říci Zemi, jak to s tebou je a ten plný pytlík patřičně zaregistrovat.

Na druhé straně může zmizet i s obsahem v odpadovém prostoru, kde po něm ani pes neštěkne. Do Houstonu stačí ohlásit, že se necítíš dobře a že jsme do tebe nacpali Prometho."

"Řekl bych, že budou všichni jen rádi," vmísil se Gibson.

"Tak dobře." rozhodl Carr. "Tak to provedeme. Ostatně jsi ze sebe nevyhodil nic víc než to, co jsi nedávno zkonzumoval."

"Na Zemi by z toho beztak dělali celou vědu," řekl Gibson. "A přitom vlastně o nic nejde. Můžeš být proklatě jist, že každý ředitel letu by si přál, abys to udělal právě tak."

Pogue přikývl:

"To jo. Takže to, že jsem zvracel zůstane mezi námi a tady tím křeslem."

Jenže v tom se Pogue zmýlil. Náhodou během rozhovoru zůstal zapojený magnetofon, na nějž posádky nahrávají sdělení pro Houston v době, kdy je kosmická loď mimo dosah sledovacích stanic. Bezděčně pořízený záznam se stal spiklencům v Apollu osudným. Zatímco celá posádka spala u bran Skylabu, provalil se její prohřešek díky indiskrétní magnetofonové pásce a Carra, jakožto velitele čekal hned po probuzení důkladný nos:

"Poslouchej. Gerry," řekl mu Shepard v roli spojaře. "Máme za to, že vaše rozhodnutí zatajit nám své potíže nebylo správné."

"O. K., Ale," souhlasil Carr. "Byla to pitomost, uznávám."

"Dobrá, pokud zůstane jedinou, budete ještě stále nepřekonatelnou posádkou. My si s vámi ostatně čas od času p o p o v í d á m e. A teď k snídani a pak alou do Skylabu!"

Tenhle pokyn ani nebylo třeba zdůrazňovat. Jeden po druhém se tři nováčkové nedočkavě protáhli průlezy do OWS.

Uvnitř vanula zvláštní nedefinovatelná vůně z elektroniky a klimatizace a panovalo tu oranžové příšeří, ve kterém se člověk chvilku rozkoukával.

"Nebesa!" vykřikl najednou velitel. "Támhle někdo sedí!"

Trhaně ukázal na siluetu postavy v kombinéze, usazenou na sedle ergometru. Ještě se nevzpamatoval z překvapení, když se ozval Gibson, stojící vedle něho:

"V LBNPD je druhý," řekl. "A má na tváři roušku," dodal stísněným hlasem.

Celá posádka se sklonila na nešťastníkem vyčnívajícím půlkou těla z přístroje pro vyšetřování srdeční činnosti.

I v šeru se dalo poznat, že je to jen hadrový panák, vytvořený z pracovního obleku, vycpaného papírem.

Vztek pomohl Gibsonovi překonat prvotní úlek:

"Darebáci," ulevil si na adresu předchozí posádky. "Kde asi bude ten třetí?"

"Tady je," odpovídal Pogue, který mezitím prolezl do obytné místnosti.

"Máte vůbec dost potravy pro šest osob?" popichoval ho Shepard ze Země.

"Neboj se," odpovídal Carr. "Tyhle maškary dlouho chleba ujídat nebudou. Dost na tom, co nám sežrala předchozí posádka."

******************************************************************************************

• (NASA-pt) Raketa Saturn 1B, která byla s kabinou Apollo připravena pro záchrannou operaci v případě potíží třetí posádky americké orbitální stanice Skylab, se vrátila zpět do VAB. Na startovací rampu komplexu 39 ji pásový transportér znovu vyveze až za rok, kdy vynese do vesmíru kosmickou loď Apollo pro první americko-sovětský let.

(L+K č. 9/1974; strana 358)

******************************************************************************************

Carr měl věru proč remcat. Díky větší spotřebě zásob při druhém pobytu astronautů ve Skylabu si poslední posádka s sebou musela přivézt 26 kilogramů komprimátu, který vydal za 72 kg normální potravy a měl být na jídelním lístku každý třetí den. Vyznačoval se sice čokoládovou, vanilkovou nebo rybízovou příchutí, ovšem s nefalšovaným biftekem ho přece jen nebylo možno srovnat.

Krabice s potravinami, kazety s filmy a řadu dalších nezbytností přepravovala trojice astronautů z Apolla do Skylabu celý první den. Jen malou náplastí na dřinu spojenou s uskladněním více jak 900 kilogramů materiálu bylo oživování nejdůležitějších přístrojů a občasný letmý pohled na zemské pevniny a oceány.

Kromě stěhování proběhl první týden pobytu nové posádky ve Skylabu ve znamení nejrůznější údržbářské činnosti. Šlo především o regeneraci primárního klimatizačního systému, na němž závisel další pobyt v družicové laboratoři. Záložní okruh byl na spadnutí a jeho selhání nedalo na sebe dlouho čekat.

Primární systém zase potřeboval k obnovení činnosti chladicí kapalinu a přitom nebyl zevnitř vybaven potřebným otvorem, jaký má například každý automobilový chladič.

Astronautům nezbylo než odstranit krycí panely v přechodové komoře, sedřít nožem izolaci z trubek a namontovat na jednu z nich speciální kohout s vybroušenou jehlou, která napíchla potrubí.

Na vyústění kohoutu stačilo pak připojit nádobu s Coolanolem 15 a naplnit jím cirkulační obvod. K tomu účelu nebylo třeba konstruovat speciální zařízení. Technici na Zemi vzali prostě ze skladu zásobní nádrž z titanové slitiny, používanou běžně pro motorky RCS. V jejím vnitřku je zabudován teflonový vak, který se pod tlakem dusíku smršťuje a převádí svůj obsah tam, kde je ho zapotřebí. Místo obvyklého paliva či okysličovadla pro spalovací komoru byla nádrž tentokrát naplněna chladicí tekutinou určenou k přepuštění do klimatizačního systému, což proběhlo skoro bez potíží až na chybnou indikaci dusíkového manometru, který zatvrzele ukazoval nulu.

Jakmile měli astronauti tuto záležitost z krku, čekal na ně stejně neodkladný problém elektronický: Jedna z obrazovek na panelu ATM ještě za pobytu druhé posádky odešla a bylo třeba ji vyměnit.

Na tento úkol se chystal Carr s Gibsonem, zatímco Pogue připravoval snímkování Země a shledával propriety na první vycházku. Jakmile vzal do ruky spodní, vodou chlazený oblek, otřásl se hnusem.

Bean a Garriott po posledním použití sbalili obleky zřejmě ještě vlhké od potu a tkanivo teď páchlo zatuchlinou a na několika místech je pokrývaly šedivé skvrny plísně. Jelikož čistírna nebyla právě po ruce, musel Pogue sám vytřít skafandry antiseptickým prostředkem a důkladně je vyvětrat v prostoru OWS, který pro tu chvíli silně připomínal prádelnu.

Teprve 22. 11. byly skafandry schopny použití, i když podle Carrova vyjádření vypadaly stále ještě "jako pepř a sůl", jak je poznamenaly skvrny od plísní.

Po obědě se tedy Pogue a Gibson bez dalších komplikací vysoukali na povrch družicové laboratoře a zahájili svůj šestihodinový pracovní pobyt v kosmu.

Jejich pozornost platila především instalaci fotografické kamery na ATM. Přístroj měl automaticky pořídit záběry nejbližšího okolí Skylabu, přičemž středem zájmu byl plynný oblak, který pravděpodobně obklopoval družicovou stanici. Taková vlastní atmosféra mohla působit rozptyl světla a stát se rušivým prvkem při astronomických pozorováních.

Vinou zaseknuté závěrky se však podařilo získat pouze 5 snímků ze 40, takže otázka množství unikajících plynů zůstala nerozhodnuta.

Hned po instalaci kamery přišel na řadu vlastní ATM, jehož dalekohled v oblasti paprsků X byl tentokrát vybaven citlivějším materiálem vhodným ke sledování Kohoutkovy komety. Výměna kazet byla provedena raz dva. Větší potíže než obvykle působily ochranné uzávěry, umístěné před objektivy jednotlivých dalekohledů, jejichž dálkové ovládání zatvrzele odmítalo plnit spolehlivě svou funkci.

Když Gibson ukončil problematické cloumání se záklopkami, sešplhal po konstrukci ATM zpět ke svému kolegovi, čekajícímu u výstupní komory. Zde se zachytil nohama za výztuhy protimeteorického krytu a takto zajištěn uchopil Pogueho kolem pasu. Pogue se předklonil a natáhl, pokud mu kamarádovo sevření dovolovalo, a s využitím této lidské opory se pokoušel uvolnit anténu mikrovlnného radiolokátoru. K její opravě bylo původně sestrojeno speciální lešení, které však vzhledem k omezené nosnosti Saturnu IB muselo ustoupit naléhavější zátěži.

Akrobatická improvizace však nemohla nahradit technické vybavení. Po delší době, s níž bylo ovšem počítáno, se společnému úsilí Pogueho a Gibsona podařilo vrátit poškozené anténě jen 80 % její původní pohyblivosti. Všichni zúčastnění, a především oba nedobrovolní klauni, byli však i s tímto částečným úspěchem navýsost spokojeni.

Všem se také zdálo, že po opravách vně i uvnitř je nyní Skylab dokonale připraven k plnění vlastního vědeckého programu. V tom se však kardinálně mýlili.

Hned první noc po vycházce, v době kdy posádka Skylabu odpočívala po namáhavém dnu, došlo k další, zcela zásadní závadě, jejíž obětí se stal silový setrvačník CMG-1. Jedno z jeho kuličkových ložisek se pravděpodobně zadřelo a bylo osou setrvačníku rozdrceno.

Tato havárie nebyla tak neočekávaná, protože gyroskop zlobil už vlastně dvacet dní: čas od času u něho docházelo k nápadnému poklesu otáček a ruku v ruce s tím se zvyšoval odběr proudu.

Také teplota vykazovala podobné výkyvy. V kritickém období dokonce prudce vzrostla z obvyklých 10 -20 °C až na 150 °C, což klimatizace mechanismu nemohla přirozeně vyrovnat.

Všechny příznaky ukazovaly na drhnoucí ložisko, u něhož nakonec došlo k úplnému zničení. Kdyby osa kolosu vážícího 180 kg a rotujícího rychlostí 6000 otáček za minutu byla usazena pouze ve dvou ložiskách, znamenalo by zničení jednoho z nich pravděpodobně zkázu celého Skylabu. Rotující disk, utržený od konstrukce ATM by přinejmenším zdemoloval přechodovou komoru a mohl by způsobit i odpoutání Apolla.

Ložiska jsou proto oboustranně zdvojena, takže nouzové kluzné ložisko udrželo osu v normální poloze a setrvačník se po 40 minutách sám zastavil.

Vyřazením gyroskopu z provozu nevzniklo pro družicovou laboratoř ani pro její posádku žádné bezprostřední nebezpečí. Skylab měl k dispozici ještě další dva stabilizátory, jejichž rotační moment zcela postačil k ovládání družice s výjimkou situace, v níž by se osy obou setrvačníků dostaly do rovnoběžné polohy.

Kromě setrvačníků mohly k manévrování posloužit i plynové trysky TACS, které pracují se stlačeným dusíkem. Skylab měl v daném okamžiku k dispozici asi 133 tisíc newtonsekund, to jest zásobu, která postačila na 20 až 25 dnů stabilizace, ovšem za předpokladu omezeného manévrování. Systém TACS obvykle sloužil jen při rychlých změnách polohy a Skylab by byl na něj výlučně odkázán ostatně jen v případě, kdyby vysadil ještě další stabilizátor.

Nově vytvořená situace postavila tedy poslední posádku Skylabu především před otázku procedurální: se dvěma gyroskopy bylo třeba manévrovat jinak než s kompletní trojicí; astronauti dostali příkaz, aby prozatím se stanicí příliš nehýbali a neplýtvali tak z neznalosti procedur drahocenným dusíkem.

Nejméně tímto omezením utrpělo pozorování na ATM, jehož pracovní poloha souhlasila s obvyklou orientací Skylabu.

Hůře dopadl EREP. Snímkování Země totiž vyžaduje, aby Z osa Skylabu při něm mířila do středu planety a aby se tedy družicová laboratoř v průběhu pokusů neustále rovnoměrně natáčela. Aby EREP mohl probíhat za úsporných opatření, rozhodl se Bill Schneider po poradě s odborníky omezit snímkování na oblasti v blízkosti subsolárního bodu a nedodržovat striktně požadavek orientace do lokální vertikály.

Existoval však experiment, který se bez manévrování neobešel. 27. listopadu odstartovala ze základny Poker Flat na Aljašce výšková raketa Black Brant, která ve výšce 560 km nad Zemí vypustila pomocí termitové nálože 2 kilogramy barya ve formě par. Nevýrazné páry tohoto kovu se vlivem ultrafialových paprsků zionizují a nabývají při tom sytě modré barvy.

Pokus byl proveden v blízkosti severního magnetického pólu, aby ionty barya byly uchopeny magnetickým polem Země a učinily jeho siločáry v prostoru viditelnými. Tedy jakási analogie pokusu s železnými pilinami na podložce, pod níž byl umístěn magnet.

Průběh rozptylu iontů sledovaly pozemní stanice od Aljašky přes Havajské ostrovy až k Novému Zélandu. Skylab měl proti všem těmto stanicím výhodu celkového pohledu seshora, ovšem musel provést obrat asi o 66°, aby jeho posádka vůbec něco viděla.

Při natáčení směrem "tam" proběhlo všechno hladce, ale když se družicová laboratoř po dokončeném pozorování vracela zpět do výchozí polohy, došlo během manévru k nežádoucí, rovnoběžné orientaci os obou zbylých gyroskopů. Počítač automaticky přepojil na TACS a upravil polohu Skylabu pomocí trysek, ovšem spotřeba dusíku byla přitom katastrofální.

Řídicí středisko okamžitě zakázalo nejen snímkování Země, ale veškeré manévrování vůbec. Poplach trval ovšem jen tak dlouho, dokud se analýzou telemetrických dat neprokázalo, že použití systému trysek bylo zaviněno jen náhodou a ne poruchou na dalším stabilizátoru.

Vedle snímkování Země, které směli astronauti po třech dnech opět obnovit, doplatilo na havárii gyroskopů i pozorování Kohoutkovy komety. U ní však byla proti EREPU ta výhoda, že se během prosince neustále přibližovala ke Slunci, a její sledování dalekohledy ATM vyžadovalo čím dál tím menší změnu polohy. Jedině při použití elektronografické kamery pro výzkum UV spektra, umístěné do zbylého vědeckého průzoru, bylo třeba otáčet celý Skylab o 180°. Druhý průzor, situovaný výhodněji na straně přivrácené ke Slunci, byl totiž stále blokován splasklým ochranným deštníkem, který tam umístila ještě první posádka.

V neděli 2. prosince se astronautům podařilo zachytit laserový signál vyslaný z Goddard Space Flight Center. Pokus probíhal v rámci vývoje optického komunikačního systému, který bude sloužit pro spojení s budoucími družicovými stanicemi. Přenos obrovského množství vědeckých i technických údajů z vesmíru na Zemi lze totiž uskutečnit světelným paprskem spíše než rádiovými vlnami.

První pokusy o optickou komunikaci v kosmu spadají do doby letů kosmických lodí typu Gemini. Tehdy však zachycení úzkého paprsku naráželo na potíže s přesným zaměřením lodi i s její stabilizací.

Tentokrát však posádka Skylabu registrovala hladce signál vyslaný plynovým argonovým laserem jako záblesk modrozeleného světla, který se podařilo zachytit i na fotografii.

Neméně významnou událostí bylo vylíhnutí prvních housenek bekyně velkohlavé. Pracovníci Národního zemědělského ústavu svěřili astronautům vajíčka této příbuzné pověstné mnišky s předpokladem, že beztížný stav urychlí vylíhnutí housenek, které jsou vážnou hrozbou amerických listnatých porostů.

Zkrácení hibernační periody by umožnilo získat exempláře samečků, kteří by po sterilizaci byli vysazeni do přírody v době, kdy normální generace v terénu teprve dospívají.

Neplodné spojení předčasně vypěstovaných a sterilních samečků s normálními samičkami by nutně muselo vést k omezení výskytu obávaného škůdce lesů.

Zpráva o předčasném vylíhnutí prvních housenek byla tedy ve výzkumném ústavu přijata s nadšením, i když šlo prozatím o pět případů z celkového počtu tisíce vajíček. Podle slov pracovníků ústavu by však už 10 nebo 20 % dříve narozených housenek znamenalo průlom do dosavadního způsobu boje s tímto žravým nepřítelem.

Podobně jako vajíčkům bekyně velkohlavé vyhovoval beztížný stav i trojici astronautů - nováčků, která podle lékařského resumé dosáhla 18. prosince stejně dobrého, ne-li lepšího zdravotního stavu, než v jakém se astronauti nacházeli před odletem ze Země. U všech tří došlo však ke zmenšení objemu pasu a hrudníku a to nikoliv vlivem zhubnutí, ale následkem života v prostředí bez gravitace. To způsobilo protažení kostry a relativní změnu tělesné šířky.

Také jejich nálada byla znamenitá. Celá trojice s nadšením uvítala zprávu o startu Sojuzu 13 s Klimukem a Lebeděvem na palubě. Obyvatelé Skylabu požádali Houston, aby tlumočil jejich sousedům v kosmu přání mnoha úspěchů.

S astronauty si tedy nikdo nemusel lámat hlavu. Hůře na tom byl Skylab, u něhož se kolem 20. prosince začaly projevovat příznaky poškození i druhého gyroskopu.

První znaky toho, že něco není v pořádku, zpozoroval Carr náhodou při pravidelné inspekci v Apollu.

,,Je to totéž jako před měsícem," řekl po návratu svým druhům i spojařovi do Houstonu. "Takové zvláštní klepání, jako při zemětřesení, jenže přirozeně bez otřesů. Trvalo asi minutu a pak to najednou přestalo jako by nic."

"My o ničem nevíme," řekli současně Pogue i Gibson.

"Tady dole taky nic zvláštního nepozorujeme, hoši," dodal spojař ze Země, "ale podíváme se po tom."

Skutečně se po tom podívali a našli, co hledali. Právě v době, kdy byl Carr na inspekci v Apollu, projevil se na gyroskopu číslo dvě pokles v otáčkách a současně s tím se zvýšil odběr elektrického proudu . . .

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

M071 Rovnováha minerálů v těle
M073 Rovnováha kapalin v lidském těle
M074 Vážení vzorků ¹)
M078 Měření obsahu vápníku v kostech ²)
M092 Sledování stavu kardiovaskulárního systému podtlakem na dolní polovině těla
M093 Vektorkardiogram
M110 Odběr krve ³)
M111 Cytogenické studie v lidské krvi ²)
M112 Imunologické studie (in vitro) ²)
M113 Objem krve a životnost červených krvinek
M114 Metabolismus červených krvinek
M115 Speciální hematologické efekty
M131 Funkce lidského vestibulárního aparátu
M133 Sledování spánku
M151 Sledování pohybu člověka v beztíži
M171 Metabolická aktivita
M172 Určování tělesné váhy kosmonauta ¹)
S015 Vliv beztíží na kultury lidské tkáně
S071 Denní rytmy u laboratorních myší ve stavu beztíže
S072 Denní rytmy u octomilky (Drosophila)

S020 Fotografování Slunce v oboru X a UV záření
S052 Koronograf pro bílé světlo
S054 Spektrografický dalekohled pro oblast X záření
S055 Rastrující spektroheliometr pro oblast UV záření
S056 Dalekohled v oboru X paprsků
S082A Koronální spektroheliograf pro oblast dalekého UV záření
S082B Chromosférický spektrograf pro oblast dalekého UV záření
Hœ -1 Dalekohled pro sledování Slunce v záření čáry Lyman – œ ⁴)
Hœ -2 Dalekohled pro sledování Slunce v záření čáry Lyman – œ ⁴)

S190A Multispektrální fotografické kamery
S190B Mapovací kamera
S191 Infračervený spektrometr
S192 Multispektrální rastrující detektor
S193 Mikrovlnný radiometr, rozptyloměr a výškoměr
S194 Mikrovlnný radiometr (pásmo L)

S009 Nukleární emulze
S019 Stelární astronomie v oboru záření UV
S063 Fotografie záření zemského horizontu v oblasti UV
S073 Sledování protisvitu a zvířetníkového světla
S149 Sběr kosmických prachových částic
S150 Mapování mléčné dráhy v oblasti X záření
S183 Snímkování hvězdných polí v oblasti UV
S201B Elektronografická kamera pro snímkování komety Kohoutek 1973f v oblasti dalekého UV záření
S228 Studium transuranických kosmických paprsků
S230 Složení částic v magnetosféře
S233 Snímkování komety Kohoutek 1973f ruční kamerou

M479 Hořlavost materiálů v beztíži
M512 Zařízení pro zpracování materiálů elektronovým paprskem ⁵)
M518 Univerzální elektrická pec ⁶)
M551 Tavení kovů
M552 Exotermní pájení
M553 Výroba kuliček
M555 Pěstování monokrystalů GaAs
M556 Růst krystalů sloučenin II až IV skupiny periodické tabulky
M557 Slitiny nemísitelných kovů
M558 Difúze radioaktivních izotopů v taveninách
M559 Mikrosegregace v krystalech germania
M560 Růst kulových krystalů
M561 Komposity s vláknitými krystaly
M562 Růst krystalů InSb
M563 Růst směsných krystalů sloučenin III až V skupiny periodické tabulky
M564 Studium eutektických směsí kovů a halidů
M565 Přetavování stříbrných drátků v beztíži
M566 Studium eutektické směsi měď-hliník

D008 Radiace v družicové laboratoři
D024 Tepelné ochranné nátěry
M415 Tepelné ochranné nátěry
M487 Obyvatelnost družicové laboratoře
M509 Autonomní manévrovací jednotka (AMU)
M516 Činnost posádky a údržba zařízení
T002 Ruční navigační měření
T003 Analýza aerosolů v ovzduší družicové laboratoře
T013 Vliv pohybu posádky na stabilitu družicové laboratoře
T020 Nohama ovládaná manévrovací jednotka (FCMU)
T025 Sledování znečišťování koronografu
T027 Sledování kontaminace průzorů laboratoře
T053 Sledování laserových signálů ze Země

ED11 Absorpce tepla v atmosféře ⁷)
ED12 Studium vulkanické činnosti ⁷)
ED21 Fotografování libračních center ⁷)
ED22 Hledání intrmerkuriální planety ⁷)
ED23 UV záření kvasarů ⁷)
ED24 Studium hvězdného X záření v souvislosti se spektrálními třídami hvězd ⁷)
ED25 Studium X záření planety Jupiter ⁷)
ED26 UV záření pulsarů ⁷)
ED31 Chování bakterií a spor v beztíži
ED32 Imunologické studie in vitro
ED41 Senzomotorická výkonnost člověka v beztíži
ED52 Tkaní sítě pavoukem
ED61 Růst rostlin
ED62 Fototropismus rostlin
ED72 Studium kapilárních jevů v beztíži
ED74 Měření hmoty
ED76 Neutronová analýza
ED78 Pohyb kapalin v beztíži

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

¹)Technický experiment, využívaný při M071 a M013.
²) Vlastní měření se provádějí před letem a po něm.
³) Slouží pro pokusy M113 až M115.
⁴) Pomocné zařízení pro zaměřování ostatních přístrojů ATM.
⁵) Zařízení pro pokusy M479, M551 až M555.
⁶) Zařízení pro pokusy M556 až M566.
⁷) Tyto studentské pokusy nevyžadovaly zvláštní zařízení.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak se znovu, kdoví už po kolikáté, vynořila nad Skylabem hrozba, že jeho posádka nedokončí svoje poslání a bude nucena předčasně opustit družicovou laboratoř.

Podezřelé chování druhého gyroskopu na sebe soustředilo veškerou pozornost povolaných odborníků. Z analýzy telemetrických dat vyplynulo, že ke snížení obrátek dochází především tehdy, když teplota ložisek poklesne ke spodní povolené hranici 10 ° C.

Trojice ve Skylabu dostala tedy od řídicího střediska pokyn, aby bez ohledu na automatickou klimatizaci přitápěla ložisko ručně a omezila tak nežádoucí tření.

Toto opatření alespoň dočasně přinášelo své ovoce a jak dny ubíhaly, posuzovali astronauti vyhlídky do budoucna čím dál tím optimističtěji.

Na prahu vánočního období vystupoval ovšem do popředí zájem o Kohoutkovu kometu.

Vlasatice Kohoutek 1973f byla sice méně jasná než optimistické předpovědi předpokládaly, ale díky rozvoji kosmické techniky se stala nejlépe sledovanou kometou v posledních dvou tisíciletích. Významnou roli sehrál časový předstih, se kterým byl vzácný nebeský úkaz objeven a který umožnil observatořím dokonalou přípravu.

Vedle pozemních hvězdáren se na sledování komety podílely družice OAO-3, OSO a Mariner 10. Lví podíl práce však odvedl Skylab, který si k tomu účelu přivezl speciální vybavení a vhodné fotografické materiály. Šťastnou náhodou okolností se pobyt třetí posádky v kosmu kryl s dobou největšího přiblížení komety ke Slunci i k Zemi.

Kromě krátkého období, kdy posádka družicové laboratoře při trojím průletu stínem Měsíce sledovala prstencové zatmění Slunce, byly dalekohledy ATM neustále zaměřeny právě na Kohoutkovu kometu. Nepřímé pozorování však zdaleka nepostačovalo.

Dne 25. 12. vystoupili Pogue a Carr na povrch Skylabu, aby v rámci druhé EVA provedli obvyklou údržbu ATM, ale hlavně, aby fotografovali Kohoutkovu kometu přímo zvenčí.

"U posvátné krávy indické," pronesl Carr své oblíbené rčení, sotva se vysoukal z průlezu. "To je ale pohled. Ten si zaslouží baletní evoluci včetně kotrmelců. Člověk si připadá jako ve strážním koši na staré plachetnici."

Jeho nadšení ovšem platilo nezměrným prostorám vesmíru. Vlastní předmět zájmu, totiž kometu, nemohl pozorovat, protože ta byla zcela přezářena Sluncem, v jehož bezprostřední blízkosti se už v té době nalézala.

Sérii snímků elektronografickou kamerou museli astronauti pořídit naslepo. Gibson zevnitř natočil Skylab tak, aby kamera upevněná na podstavci ATM směřovala ke Slunci. K tomu by byl postačil asi 15° obrat. Vinou počítače se však družicová laboratoř pohnula skoro o 40°, takže nezbylo než vyrovnávat rozdíl.

Carr a Pogue se tím zdrželi s prací o jeden oblet a také spotřeba dusíku pro manévrovací trysky překročila očekávání. Ještě ke všemu měli astronauti na dýchacích ventilech nasazeny deflektory, aby kyslík unikající ze skafandrů nezhoršoval kvalitu pořizovaných záběrů. Usměrněný proud plynů však dokázal působit na polohu Skylabu silou asi 0,003 liber na osobu, což se projevilo stálými nároky na stabilizační systém. Přes nepatrnost síly je třeba mít na paměti, že oba astronauti pracovali 6 až 8 metrů od těžiště Skylabu, tedy na rameni poměrně dlouhé páky.

Systém TACS změnu polohy okamžitě vyrovnával, ovšem za cenu další spotřeby stlačeného dusíku. Nepřesný manévr i nežádoucí účinek deflektorů si vyžádal celkem 4500 newtonsekund, což představovalo skoro 5 % tehdejší pečlivě sledované zásoby.

Také ATM dal tentokrát astronautům zabrat. Při nastavování vhodných filtrů na rentgenovém dalekohledu došlo k deformaci lamel ochranné uzávěrky před optikou a Carr byl nakonec nucen krytku zablokovat v otevřené poloze.

Všechny tyto potíže způsobily prodloužení vycházky o půl druhé hodiny na rekordní dobu 7 hodin a 1 minutu.

"Uf," oddechl si Carr, když se chystal vlézt nazpět do průlezu. "Asi řeknete, že lezu ke křížku, ale není nad to, když se člověk navrací domů."

Žádný zvláštní odpočinek ho však po návratu neočekával. Od 26. do 28. prosince pozorování komety ještě zintenzívnělo a posádka v této době držela nepřetržitou službu u ATM.

Dvacátého osmého prosince, v den kdy Kohoutkova kometa prošla perihelem, konal se i krátký rozhovor s jejím objevitelem, který využil své návštěvy v Houstonu k získání informací "z první ruky".

O den později se astronauti vydali potřetí na kosmickou vycházku a tentokrát se jim přímé pozorování poštěstilo.

"Tak opět do volné přírody," halekal Carr protahuje se výstupní komorou.

Gibson mu byl v patách:

"U posvátné krávy indické," vykřikl, sotva vystrčil hlavu. "Vidím Kohoutkovu kometu, támhle je její ohon."

"Klid, klid,mládenci,"napomínal spojař z Houstonu. "Ať nám nerozhoupete Skylab."

Heslem dne bylo zřejmě šetření. Astronauti raději upustili i od deflektorů, jen aby spotřeba dusíku k manévrování byla co nejmenší. Jenže hmota je zlomyslná. Při nejbližší příležitosti se závěs jednoho setrvačníku dostal ke krajní zarážce a nemohl plánovanou změnu polohy dokončit. Manévr sice převzaly trysky TACS, ovšem za cenu 5000 Ns navíc.

Vedle fotografování komety se astronauti při této vycházce zajímali i o sadu lapačů kosmického prachu. Přitom s překvapením shledali, že jeden z nich záhadně zmizel.

"Svatá krávo," ulevil si Carr. "Má ho na svědomí strašidlo, anebo byl jenom špatně upevněný?"

Většina zúčastněných hlasovala pro mechanickou závadu jakožto pravděpodobnější. Také poměrně krátká doba pobytu astronautů na povrchu družice - pouhé tři a půl hodiny - byla předem naplánována a nebyla tedy ovlivněna výskytem nějakého strašidla.

Na pořadu dne zůstávalo stále snímkování a pozorování Kohoutkovy komety - většinou prostřednictvím ATM. 2. ledna se však posádka pokusila i o její nákres, aby vzácný nebeský úkaz byl zachycen i tak, jak se jevil prostému oku.

V té době už dráha komety směřovala pryč od Slunce. Její jasnost se stále zmenšovala a 6. ledna, kdy soustavné pozorování na Skylabu končilo, se už lidskému oku jevila jen asi jako Polárka a na matnici fotopřístroje ji už ani nebylo možno zachytit.

Vánoční období však patřilo i obyčejnějším starostem a zájmům.

Dva dny před Štědrým dnem začala posádka Skylabu vyrábět tradiční stromeček, byť jen z umělohmotných obalů na potraviny. Chystala tak překvapení pro plánovaný televizní přenos a netušila, že ani Země nezapomněla na vánoční svátky obyvatel vesmíru.

Večer 23. prosince těsně před spaním vyzvalo středisko astronauty, aby otevřeli přihrádky R1 a R13 v Apollu.

"Máte tam přichystány dárky, mládenci," hlásil spojař z Houstonu předem, aby vysvětlil důvod nečekaného vyrušení.

"Prima," hulákal Carr. "Tak se nedivte, když zaregistrujete změnu polohy Skylabu. To jsme se jen tak vehementně nahrnuli do Apolla."

V přihrádkách našla obdarovaná trojice další vánoční stromek natištěný na látce ze skelných vláken. Televizní přenos proběhl tedy ve znamení dvou stromků, ale také spousty blahopřání zprostředkovaných dálnopisem. Posádka Skylabu odpovídala nejen svým nejbližším, ale obrátila se s přáním na celé lidstvo:

"Přáli bychom si shodu a soulad mezi všemi lidmi," řekl Carr.

"Shoda mezi národy je opravdu na prvním místě," doplnil ho Pogue. "Ale k tomu je třeba cvičit ducha. Nic není nebezpečnějšího, než myšlenková stagnace. Proto pozor na ni."

O druhých vánočních svátcích, na Silvestra, kdy lidé na Zemi alespoň myšlenkou přehlédnou rok uplynulého života, bilancovala svůj dosavadní kosmický pobyt i posádka Skylabu. Neobešlo se to bez určitých výtek se strany střediska, které astronautům vytýkalo chyby při manévrování i opoždění za celkovým plánem.

Ten byl totiž rozpočítán pro jistotu na dvě třetiny předpokládané doby pobytu, a z tohoto hlediska opravdu poněkud zaostával.

V případě, že bude dodržena celá plánovaná lhůta, nemohl si však nikdo na Zemi stěžovat. Dosud vykonaná práce přivedla astronauty k filosofickým úvahám, kterými se tiskovka ze dne 2.1.1974 jen hemžila.

"Od té doby, co létám na Skylabu," prohlásil Gibson, "jsem přesvědčen, že i jinde ve vesmíru existuje život. Všichni se shodujeme na tom, že pobyt tady nahoře změnil naše názory na celé dění."

Hlubokomyslné úvahy byly však pomalu vystřídány lidskými zájmy a touhami.

"Málo platné," přiznával se Carr. "Chybí mi tu sklenice pořádně chlazeného piva a podívaná na fotbal."

"A lepší jídlo," dodal k tomu Pogue.

"Ale hlavně," řekl filosof Gibson, "hlavně máme málo času, je pořád co dělat. Když nám říkají, co všechno jsme ještě neudělali, tak by člověk někdy vyletěl z kůže.

Rádio a televize by nebyla k zahození, jen kdyby tu člověk měl kdy se na to dívat. Konstruktéři budoucích kosmických lodí by také měli počítat s větším množstvím pořádných oken.

Nějaká pračka, aby bylo možno častěji měnit prádlo a výkonnější holicí strojek budou také nutné, stejně jako lepší sanitární zařízení. Ale přece jen nejvíc..." Gibson se odmlčel.

" . . . Nejvíc nám tady chybí naše rodiny."

S tímto zhodnocením situace vstupovala poslední posádka Skylabu do druhé části letu.

Její první zajímavou událostí byl průběh klíčení rýže, k němuž došlo kolem 12. ledna. Část klíčků poslušně tíhla za světlem jak se na pořádnou rostlinu sluší a patří, ale velký počet byl beztížným stavem zřejmě desorientován a vyrážel všemi směry.

Zpestření programu také přinášely pokusy s AMU a kosmické vznášedlo bylo mnohokrát v permanenci jako pouťová atrakce.

Hlavní pracovní náplň posádky se však opět dělila mezi EREP a ATM, ale čím dál tím víc času začínaly zabírat lékařskobiologické testy.

Dne 15. ledna překonali totiž Carr, Gibson a Pogue své předchůdce v délce pobytu v kosmu a lékaře přirozeně zajímalo další prodloužení účinku beztížného stavu na lidský organismus.

V té době se také dráha Skylabu změnila natolik, že družicová laboratoř týden létala pouze nad osvětlenou částí Země.

Účinek vytrvalého slunečního záření se projevil výrazným vzestupem teploty v OWS, čemuž posádka čelila vypojením některých světel.

Přes toto opatření vystoupila teplota uvnitř pracovních prostor po několika dnech až na 30 °C, takže řídicí středisko omezilo pracovní program a posádka Skylabu s výjimkou Gibsona užívala vedřiny.

Gibson si však dal osobní závazek, že zachytí vznik erupce na Slunci od prvních okamžiků a vysedával proto trpělivě každou volnou chvíli u panelu ATM. Jeho záměr vyšel 21. ledna, kdy se mu poštěstilo registrovat středně silnou erupci přesně tak, jak si to přál.

Bylo na čase, protože nebeská expedice spěla nenávratně ke konci. Také podezřelý setrvačník přes pečlivou regulaci teploty opět začínal zlobit, takže 23. 1. dal ředitel projektu pokyn, aby letadlová loď New Orleans vyplula k místu přistání Apolla pro všechny případy o tři dny dříve.

Posádka Skylabu však neochvějně věřila, že jejich obydlí vydrží až do finiše.

V neděli 3. února se Carr a Gibson vydali naposled ven do vesmíru, aby dopravili do bezpečí 38 000 snímků Slunce, komety, hvězd, galaxií i jiných kosmických těles. Tato poslední, celkově desátá vycházka ze Skylabu, trvala čtyři a půl hodiny a astronauti při ní ještě fotografovali své okolí se zřetelem na kontaminaci a také vzali s sebou dovnitř vzorek ochranného deštníku.

Dva dny po vycházce proběhla poslední série lékařskobiologických testů. Program EREP byl v této době také už ukončen a posádka mohla přistoupit k závěrečné úpravě dráhy laboratoře. Motory RCS na Apollu zvýšily rychlost Skylabu o 4 m/s, který pak přešel na vyšší dráhu s apogeem 456 km. Díky tomu se prodloužila životnost družicové laboratoře nejméně na 10 let.

Tento manévr byl zároveň signálem k přestěhování do Apolla. Putovalo tam 75 000 snímků z ATM, 17 000 exponátů z EREPu, 30 km magnetofonových pásků, celá kupa biologických vzorků a řada jednotlivostí, mezi nimi i porouchaný hnací mechanismus jednoho palubního magnetofonu, který selhal už za dřívějších dob.

Na Zemi se vracelo skoro stejné množství materiálu, jaké sem přivezla poslední posádka na začátku svého pobytu.

Další balíky s částí zbývajících zásob potravin, nepoužitých fotografických materiálů, elektronických součástek a jiných vzorků umístili Carr, Pogue a Gibson v prostoru spojovací komory k případnému vyzvednutí.

Předpokládá se totiž, že po skončení společného sovětsko-amerického letu navštíví kosmická loď Apollo opuštěný Skylab a nezabrání-li tomu jeho rotace, pokusí se i o spojení obou lodí. Astronauti oblečeni ve skafandru by v tom případě pronikli do MDA a vyzvedli připravené balíky. Získaly by se tím vzorky materiálů vystavené delší dobu vlivům kosmického prostoru.

Na samém konci svého pobytu se tedy astronauti proměnili ve skladníky a stěhováky a oddechli si teprve když se ve čtvrtek 7. února ukládali ke svému poslednímu spánku ve Skylabu.

Druhý den vstávali už ve čtyři hodiny ráno světového času a po snídani ve skafandrech přestoupili do transportní lodi, která je měla dopravit domů.

K odpojení došlo v 10.34 UT nad Atlantickým oceánem. Po vysunutí vodicí tyče spojovacího mechanismu zůstalo však Apollo viset za jeden zámek. Jeho odpor bylo třeba překonat tahem motorků RCS. To se povedlo a za okamžik mohl Carr ohlásit do Houstonu:

,,Už jsme odpojeni, proběhlo to hladce a připravujeme se k odletu."

"Tak šťastné přistání, mládenci," popřál na to službu konající spojař.

"Nepospíchej tolik," řekl Gibson, "napřed si musíme ještě naposled prohlédnout Skylab. Je to zvláštní pocit: zevnitřku je vyrabován do mrtě a přitom z venku vypadá tak dokonale, že stěží můžeme věřit, že jsme byli jeho posledními obyvateli."

Let na rozloučenou ve formaci trval dvacet pět minut. Vlastní návrat zahájili astronauti jemným separačním manévrem, po němž asi za půldruhé hodiny následoval první sestupný manévr, který přivedl Apollo na nižší dráhu.

Přípravy k přistání se rozeběhly naplno, ale současně se vynořily i nečekané potíže. Při předběžné zkoušce se ukázalo, že někde netěsní potrubí ovládacích motorků v systému A na velitelské sekci, takže hélium nemůže vyvinout dostatečný tlak potřebný k jejich normálnímu chodu. Bylo třeba aktivovat záložní systém B a vyzkoušet jeho funkci. Nečekané zdržení astronauty pravděpodobně znervóznilo. Ve shonu a chvatu při procedurách spojených s odhozením pomocné sekce se Carr přehmátl a při přepínání ovládacích systémů motorků RCS z pomocné sekce na velitelskou přehodil omylem páčky čtyř vypínačů, které byly umístěny na ovládacím panelu o řadu níže.

Zatím se to nijak neprojevilo a vše probíhalo dosud jako vždy. Pomocná sekce se hladce oddělila a odplula do bezpečné vzdálenosti od kabiny s posádkou.

Když však Carr klepl řídicí pákou, aby program P-62 natočil velitelskou sekci do polohy vhodné pro sestup, nestalo se vůbec nic.

Aktivovaný systém řídicích motorků nezabral, kosmická loď se řítila prostorem v nezměněné poloze a každým okamžikem se přibližovala k atmosféře. Posádka uvnitř podle vlastního vyjádření "cloumala kniplem", ale nic nepomáhalo.

"V první chvíli nám lezly oči z důlků," řekl Carr, když o tom později vyprávěl. "Nepopírám, že jsme se trochu zapotili. Jen si to představte: Manévrovací systém A nebyl na nic, a B jakbysmet. Prostě průšvih až na půdu a s půdy dolů.

Pořád jsem však měl pocit, že jde jenom o nějaké opomenutí. Naštěstí byla po ruce druhá linie obrany a dalo se tedy někam ustoupit. Přešli jsme jednoduše na další řádku plánu, k nouzovým procedurám. Přesně tak, jak to do nás tloukli během výcviku. No a ta řádka nařizovala ,přejít na přímé ruční řízení'."

Šoupátka ventilů pro motory RCS jsou totiž ovládána elektromagneticky cívkami s dvojím vinutím. Jedno je napojeno na autopilota, případně jeho prostřednictvím na počítač a druhé, zcela nezávislé, přijímá impulsy přímo od ručního řízení. Nechme však hovořit Carra dále:

"Jakmile jsem vzal páku do rukou, bylo jasné, že to půjde. Mašinka poslouchala jako hodinky. Zbývala ovšem pořád otázka, jak se ten malér mohl pro všechny svaté stát. Vždyť jsme právě tyhle motorky s úspěchem před chvílí proháněli. Všechno vypadalo na procedurální závadu, na kterou nebylo tak snadné přijít.

Bez velkých cavyků jsem požádal hochy v Houstonu, aby tu záhadu vyšpionili. Teď už na to bylo kdy, když byla loď natočena jak se patří. Za chvíli se ukázalo, že jsem hádal dobře: Manévrovací motorky nebyly vůbec připojeny na počítač. Díky celkové konstrukční koncepci Apolla se toho tolik nestalo a my měli v každém okamžiku vždycky nějakou možnost.

Do správné polohy jsme se dostali tak či onak, příčina potíží byla jasná a já tedy mohl klidně předat řízení zase zpátky počítači, tentokrát doopravdy. Ten pak odvedl perfektní práci a přivedl nás k cíli bez jediné chybičky."

"Ano, je to tak," dodal k té historii dr. Fletcher, generální ředitel NASA. "Já bych v takové situaci asi propadl panice, kdežto oni si věděli rady. Ale snad právě proto se mohli stát astronauty."

Kritická chvíle Apolla tedy minula bez následků a kosmická loď přivážející poslední posádku Skylabu se chystala přistát 280 kilometrů na jihozápad od San Diega.

Přistání bylo proti původnímu plánu uspíšeno o jeden oběh, takže k němu mělo dojít blíže k pobřeží.

Nebylo to ani tak z ohledů na zdravotní stav astronautů, spíše šlo o to, aby hlídkující letadlová loď New Orleans ušetřila drahocennou naftu. Energetická krize . . .

Začátkem února nebyly povětrnostní podmínky v oblasti přistání právě růžové: zatažené nebe, vítr 30 km/h, teplota jen 16 ° C a vlny jeden a půl metru vysoké.

To však posádce Apolla nemohlo pokazit radost z návratu.

"Nádherný pohled na ty padáky," liboval si Carr po opětovném navázání spojení.

"Je to báječný pocit, vracet se po tak dlouhé době domů."

Apollo skončilo svoji pouť v pátek dne 8. února 1974 v 15.17 světového času ve vzdálenosti 5200 metrů od hlídkující lodi a převrátilo se při dopadu do polohy číslo 2. Jeřáby na New Orleansu vylovily kabinu z vody asi za čtyřicet minut a dopravily ji na palubu, avšak z otevřených dveří posádka tentokrát hned nevystoupila. Naopak dovnitř se vsoukal lékař, a změřil netrpělivým astronautům krevní tlak dříve, než jim bylo dovoleno opustit Apollo po vlastních nohou.

Jako první se vynořil Gibson, který se cítil sice v dobré formě, ale přesto našlapoval pomalu a opatrně. Za ním následoval Pogue a jako poslední tradičně velitel Apolla Carr se širokým úsměvem na tváři.

Po několika krocích, poznamenaných odvyknutím zemské přitažlivosti, se celé trojice ujali lékaři a v pojízdných křeslech ji dopravili do lodní nemocnice.

Už první vyšetření trvající pět a půl hodiny ukázalo, že tato posádka Skylabu prošla dlouhým pobytem v nezvyklém prostředí bez úhony na zdraví a že je v lepší kondici než její bezprostřední předchůdci.

Den po svém přistání byli už Carr, Pogue a Gibson v San Diegu a 10. února skončila jejich cesta v Houstonu.

A osiřelý Skylab?

Před odchodem poslední posádky převzalo jeho ovládání houstonské řídicí středisko a v průběhu dalších 22 hodin s ním provedlo řadu pokusů, aby ověřilo kvality družicové laboratoře po 271 dnu v kosmu.

Především byl znovu roztočen poškozený stabilizační gyroskop CMG-1. Asi hodinu vydržel normální provoz bez zakolísání, ale pak se znovu objevily známé potíže: snížení obrátek a vzestup teploty.

Zapojení všech možných spotřebičů uvnitř stanice prokázalo, že akumulátory napájené slunečními články na zbylém křídle jsou v lepším stavu než se očekávalo. Výkon baterií napojených na ATM byl v předpokládaných mezích. V případě potřeby by zdroje elektrické energie vydržely zásobovat Skylab ještě minimálně půl roku.

Po ukončení zkoušek byla orbitální stanice orientována tak, aby její podélná osa mířila do středu Země a poté řídicí středisko veškeré zařízení vypojilo. Tím okamžikem se stal Skylab mrtvým tělesem, které krouží okolo Země ve výši necelých pěti set kilometrů a čeká na případnou lidskou návštěvu v roce 1975.

Definitivní tečku za existencí "Nebeské laboratoře" by měl učinit kosmický tahač, dopravený na oběžnou dráhu raketoplánem.

Kosmický tahač by se spojil se Skylabem a převedl by ho na dráhu vedoucí k zániku nad některým oceánem.

Předpokládá se totiž, že tak obrovské těleso neshoří v atmosféře beze zbytku a je třeba zabránit tomu, aby výtvor lidského důmyslu se při svém zániku neobrátil proti svému vlastnímu tvůrci.

PŘEHLED PLNĚNÍ HLAVNÍCH UKAZATELŮ PROJEKTU SKYLAB
----------------------------------------------------------------------------
Ukazatel                        jednotka      plán  skutečnost    plnění (%)
----------------------------------------------------------------------------
celková životnost laboratoře    dní            240         271       113
pilotované expedice             počet            3           3       100
délka pilotovaných expedic      dní            140         172       123
počet činností mimo loď (EVA)   počet            6          10       167
celkové trvání EVA              hodin           18          43,3     241
pozorování ATM                  hodin          565         755       139
pozorování ATM                  snímků                 182 842
pruhů snímkování EREP           počet           65          90       138
                                                           101a      155a
experiment 190 A (EREP)         snímků      31 200      40 286       129
experiment 190 B (EREP)         snímků       7 200       5 860        81
záznamy EREP na mág. pásce      metrů       54 860      72 720       133
lékařsko-biologické 
experimenty                     hodin          701         822       117
technické experimenty           hodin          264         294       111
zpracování materiálů, pokusy    počet           10          32       320
studentské pokusy               počet           44          56       127
pozorování komety
Kohoutek, ATM                   počet            0          13         -
pozorování komety jinými
přístroji                       počet            0         111         -
----------------------------------------------------------------------------
a včetně vertikálního snímkování