Raketa
nesoucí Skylab, čili Nebeskou laboratoř, se odpoutala od startovní rampy jenom
o 14 dní později, než bylo rámcově stanoveno asi přede dvěma roky, v době, kdy
tento kosmický projekt dostával definitivní podobu.
|
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K č. 19, 20, 21, 22, 23/1973)
Snímky: NASA
I.
Raketa
nesoucí Skylab, čili Nebeskou laboratoř, se odpoutala od startovní rampy jenom
o 14 dní později, než bylo rámcově stanoveno asi přede dvěma roky, v době, kdy
tento kosmický projekt dostával definitivní podobu.
Pro 1300 lidí, kteří se podíleli na posledních fázích předletových příprav a pro kolektiv dalších 500 mužů, zajišťujících bezprostředně start, to znamenalo mimořádné pracovní vypětí.
Byly tu - pravda - bohaté zkušenosti z předchozích programů, jenže tentokrát šlo o dvojí start v krátkém časovém sledu, přičemž žádná z raket neměla na špici jen tak nějakou maketu.
Prvním na řadě byl náš starý známý Saturn V, ovšem v upraveném vydání jako dvoustupňová raketa. Z dílu původního třetího stupně byla sestavena OWS - kosmická dílna budoucího Skylabu. Z nádrže na kapalný vodík se stal obytný prostor, zatímco menší kyslíková nádrž se musela spokojit s úlohou smetiště s nádobami na kapalný odpad a s mřížemi, které zabraňovaly poletování prázdných plechovek od konzervovaných potravin.
ATM - soubor hvězdářských dalekohledů, jenž představoval další součást výbavy - dorazil do montážní haly MSOB koncem září 1972 a krátce potom - 6. října - byla sem dopravena ke zkouškám těsnosti i přechodová komora AM/MDA.
Současně probíhaly v montážní hale VAB práce na připojení dílny OWS k druhému stupni nosné rakety. Nahoru nad dílnu byla umístěna IU - přístrojová jednotka. Pak došlo ještě na zkoušky spojení přechodové komory s kosmickou lodí, ale koncem ledna 1973 bylo konečně možno Saturn V zkompletovat.
Dalekohled, spojovací část a přechodovou komoru překryl aerodynamický kryt v místech, kde se dříve vozíval LM.
Charakteristická věžička záchranné rakety nahoře ovšem chyběla a z celého bezpečnostního zařízení zůstal jen destrukční systém.
Podobný předstartovní proces prodělávala i druhá raketa, která měla vynést na oběžnou dráhu tříčlennou posádku v kabině, připravené původně na let Apolla 18.
K tomu úkolu stačil Saturn IB, jehož předchůdce naposledy startoval v roce 1968 s Apollem 7. Po zkušenostech se Saturnem V provedli na něm technici některé úpravy řídicího systému a zvýšili tah prvního stupně o 2,5 %.
Největší problém byl se startovní rampou. Při vývoji rakety Saturn IB se používalo rampy číslo 34, ale její udržování se NASA nevyplácelo. Navíc by montáž rakety musela probíhat pod širým nebem. Bylo lépe použít obvyklé rampy 39, ale to by si Saturn IB obrazně řečeno musel plivnout pod nohy. Měřil totiž jen 68,3 metru (Saturn V má 101,7 m). Aby malá raketa dosáhla k ramenům pomocné startovní věže, usadili ji konstruktéři na jakousi vysokou trampolínu a drobné rozdíly si odzkoušeli předem s modelem Apolla usazeným na špici Saturnu IB.
Přípravy ke startu obou raket probíhaly neobyčejně snadno, pouze při zkušebním tankování Saturnu V vypovědělo službu čerpadlo kapalného kyslíku, které je součástí pozemního zařízení. Organizační komplikace působila jediná pohyblivá montážní věž, která musela být podle potřeby přetahována z rampy na rampu. To by asi sotva stálo za zmínku, kdyby hladký průběh příprav později nepotvrdil úsloví o prvním vyhrání . . .
II.
Saturn
V odstartoval dne 14. května ve 13.30 místního letního času. Na rozdíl od Apolla
mohl vlastně vyrazit k obloze kdykoliv a kterýkoliv den. K pracovní náplni Skylabu
však patřilo snímkování povrchu Země a záleželo na tom, aby oblasti maximálního
zájmu - například území Spojených států - bylo v době přeletů vhodně osvětleno.
Tento požadavek vymezoval pro každý den dobu startu na půldruhé hodiny, počínajíc
13.30 místního času.
Špice rakety zamířila skoro přesně na severovýchod. První stupeň dohořel po dvou a půl minutách letu ve výši 80 kilometrů. O dvanáct vteřin později došlo k zážehu druhého stupně a po necelých deseti minutách byl budoucí Skylab na perfektní kruhové dráze ve výši 435 km, lišící se od plánované o pouhé stovky metrů.
Stupeň S-II se oddělil brzdicími raketami okamžitě po dohoření motorů. Zůstal na nižší - rychlejší dráze, takže za každých osm až devět dní předběhne kosmickou laboratoř o jeden oběh.
Po jeho oddělení se zbylá část lodi dálkovým povelem otočila špičkou k Zemi. Čtyři díly aerodynamického krytu, připomínající poněkud krovky brouků, byly pyrotechnicky odpáleny a o minutu později vrátili technici z houstonského střediska Skylab do normální letové polohy.
Na další povel se nejprve sklopil ATM o 90°. Operace byla očekávána s obavami, vzhledem k velké hmotnosti zařízení, vážícího na Zemi 11 tun, avšak vše proběhlo bez závad.
Jakmile zaklaply zámky fixující nosnou konstrukci v předepsané poloze, rozestřely se panely slunečních baterií na ATM, které kosmické lodi dodaly vzhled holandského větrného mlýna.
Těsně před ztrátou spojení vyslala sledovací stanice v Madridu na pokyn z Houstonu povel k odklopení panelů na boku OWS. Bylo 26 minut po startu.
Teď
nezbylo než dlouho čekat. Síť sledovacích stanic pro pilotované orbitální lety
dosáhla svého vrcholu a fixní struktury v době projektu Gemini. Lodě Blíženců
ovšem létaly se sklonem asi 30° k rovníku a na to byla sledovací síť postavena.
Skylab měl však sklon dráhy 50°. což znamenalo vytvoření řady hluchých prostorů, které NASA ve finanční tísni nemohl vyplnil zbudováním dalších sledovacích stanic.
Sledovací loď USNS Vanguard, používaná již za letů Apolla, zakotvila v Mar Del Plata v Argentině a vypomáhala se spojením ve vysokých šířkách v oblasti jižního Atlantiku, kam nedosáhla působnost stanic umístěných blíže k rovníku.
Mezery ve spojení znamenaly ztrátu časových souvislostí telemetrických údajů. Později tato okolnost ztížila analýzu potíží, do nichž se Skylab zrovna dostával. O tom však Houston právě díky ztrátě spojení dosud nic nevěděl. Z jeho hlediska šlo všechno jako po másle a jakmile bude na dosah Skylabu Guam, vyšle se povel k rozestření protimeteorického štítu a zahájí se prověrka systémů. Což je více méně formalita, aby byly splněny podmínky ke startu rakety s posádkou. Jenže k tomu už nedošlo, alespoň ne tak rychle.
III.
První
známky rozruchu v řídicím středisku v Houstonu vyšly od stolu na kraji třetí
řady, u něhož sedávají EGIL a EE-COM, technici zodpovědní za stav elektrické
energie kosmické lodi.
Jakmile tito pracovníci dostali údaje z Goddardu, začali prověřovat výkon jednotlivých sekcí propojených bateriových panelů. Jednou . . . dvakrát. Po třetí to už bylo zbytečné. Panel číslo 1 na boku OWS vykazoval místo plného výkonu okolo 5 kW jen slabé proudové nárazy - sotva 25 W. Panel číslo 2 nereagoval vůbec. To znamenalo, že první panel je alespoň částečně otevřen a na porozevřené sluneční baterie sem tam dopadne paprsek světla. Panel číslo 2 bude pravděpodobně dokonale uzavřen. Signál potvrzující rozevření panelu do střediska skutečně nedošel. To bylo v 54. minutě letu.
Později fotografie pořízená kamerami USAF ze Země do výše více jak 430 km skutečně potvrdila, že boční panely rozevřeny nejsou.
Odborníci sestrčili hlavy dohromady. Podezření padlo okamžitě na protimeteorický štít, který následkem deformace během startu mohl bránit vyklopení panelů. Podezření však nestačilo. Analýza telemetrických dat po třech hodinách ukázala, že situace je podstatně horší:
63 vteřiny po startu - zhruba v okamžiku maximálního aerodynamického namáhání - se protimeteorický štít odklopil od stěny rakety a byl proudem vzduchu odtržen. Na jednom boku přitom povolil pásek, uzavírající nosník složených bateriových sekcí. Stačilo jen nepatrné pootevření proti směru letu, aby panel číslo 2 vzal za své a zřítil se k Zemi.
Na druhém boku OWS došlo podle předpokladů ke štěstí v neštěstí: Zkroucené trosky štítu asi zabránily nežádoucímu rozevření i tohoto nosníku, jinak by byl následoval svého druha a katastrofa by byla úplná.
I tak vypadala situace dost špatně. Skylab měl prozatím k dispozici jen 50 % zdrojů elektrického proudu. Osud dalších 25 % visel na vlásku a nebylo jisto, zda se někomu podaří přimět vzpurný panel k poslušnosti.
Elektrická energie postačila jen k udržování základního provozu (klimatizace, osvětlení, ledničky, stabilizace aj.), což reprezentovalo asi 3,8 kW. Na provádění experimentů zbýval asi 1 kW, což představovalo nezbytnost jejich omezení a vylučovalo provádění některých pokusů současně.
Část spotřeby elektřiny mohly krýt palivové články z Apolla. Jejich výpomoc byla však omezena zásobami kyslíku a vodíku na 17 dní. Po této době bude naopak třeba ze zdrojů v Skylabu zásobovat systémy v Apollu, které spotřebují právě ten 1 kW, rezervovaný na pokusy.
Tento uzavřený kruh omezoval pracovní pobyt posádky laboratoře asi tak na dva týdny. Plných 28 dní bylo podmíněno rozevřením alespoň jednoho bočního panelu.
Už z tohoto hlediska to měla posádka Skylabu dost nahnuté, avšak brzy se ukázalo, že ztráta slunečních baterií nebude největším problémem. Na obzoru vystupoval nový nepřítel: teplota uvnitř, v prostoru kosmické lodi začala stoupat.
ELEKTRICKÝ SYSTÉM NA SKYLABU
Zdrojem
elektrické energie pro Skylab jsou sluneční baterie, umístěné ve dvou nezávislých
skupinách na ATM a na boku družicové dílny, přeměňující energii slunečního záření
na elektrickou, která dobíjí akumulátorové baterie. Oba dva systémy, ATM EPS
a AM/OWS EPS pracují nezávisle, ale jsou schopny si navzájem vypomáhat. Stejně
tak může být na systém dodávky elektrické energie ve Skylabu napojen rozvodný
systém transportní lodě Apollo, která je vybavena dvěma palivovými články, spalujícími
vodík a kyslík za vzniku elektrické energie (max. 1420 W). Po spotřebování zásob
paliva - za normálního letu 13 až 17 dnů po startu Apolla je třeba zajistit
až do oddělení při zpátečním letu dodávku přibližně 1,2 kW pro Apollo ze zásob
Skylabu.
Proud ze slunečních baterií je nejprve veden do regulátoru, který upravuje jeho napětí na 28 V stejnosměrného proudu a část elektrické energie používá k dobití akumulátorové baterie. V případě, že se kosmická laboratoř pohybuje ve tmě, odpojuje regulátor sluneční baterie a do systému dodává energii z akumulátoru.
Ovládání systému je za normálních podmínek automatické, ale jak posádka, tak pozemní stanice prostřednictvím povelového systému mají možnost ručních zásahů.
Hlavní kvantitativní ukazatele jsou shrnuty v připojené tabulce. Údaje pro AM/OWS EPS platí pro úplný systém, tj. bez ztráty jednoho křídla. Maximální počáteční výkon je teoretická hodnota okamžitého výkonu pro kolmo osvětlené sluneční články, dosud nepoškozené kosmickým zářením (pro hodnotu sluneční konstanty 1 400 W/m2); průměrný konečný výkon je počítán pro sluneční články po osmiměsíčním pobytu v kosmickém prostoru a s přihlédnutím k tomu, že přibližně polovinu doby je kosmická laboratoř ve stínu Země.
-------------------------------------------------------------------
Systém ATM EPS AM/OWS EPS
-------------------------------------------------------------------
Hmotnost (kg) 1 723 1840
Počet křídel 4 2
Délka křídla (m) 13,2 9,5
Šířka křídla (m) 2,7 8,3
Maximální počáteční výkon (W) 10 480 12 400
Průměrný konečný výkon (W) 3 716 3 814
Počet elektricky nezávislých panelů 18 8
Počet akumulátorových baterií 18 8
Kapacita jedné baterie (Ah) 20 33
Celková kapacita baterií systému (Ah) 3 600 264
Počet fyzických panelů 20 60
Druh slunečních článků křemíkové N/P křemíkové N/P
Plošné rozměry (cm) a) 2 x 2 2 x 4
b) 2 x 6
Tloušťka polovodiče (mm) 0,355 0,355
Počet článků v systému a) 123 120 147 840
b) 41 040
celkem 164 160
-------------------------------------------------------------------
NOSNÁ RAKETA SATURN V AS-513
-----------------------------------------------------------------
Část Hmotnost (kg) Tah (N)
prázdná plná
-----------------------------------------------------------------
S-IC 130 410 2 245 320 31 356 856
Mezistupňová konstrukce 5 171
S-ll 35 403 488 074 5 150 000
Přístrojový usek IU 2 064
Dílna OWS 35 380
Přechodová komora AM 22 226
Spojovací adapter MDA 6 260
Dalekohled ATM 11 181
Aerodynamický kryt 11 794
-----------------------------------------------------------------
Startovní hmotnost (přibl. ) 2 822 300 kg
Nosnost 90 720 kg
Celková výška 101,71 m
Maximální průměr 10,06 m
Maximální zrychlení 4,7 G
-----------------------------------------------------------------
NOSNÁ RAKETA SATURN IB AS-206
-----------------------------------------------------------------
Část Hmotnost (kg) Tah (N)
prázdná plná
-----------------------------------------------------------------
S-IB 38 347 452 240 7 294 700
Mezistupňová konstrukce 2 948
S-IVB 10 433 114 760 1 000 800
Přístrojový usek IU 1 996
Adaptér SLA 1 952
Pomocná sekce SM 8 050 91 150
Velitelská sekce CM 6 140
Záchranná věž LES 3 629
653 856
-----------------------------------------------------------------
Startovní hmotnost (přibl.) 589 680 kg
Nosnost 16 012 kg
Celková výška 68,30 m
Maximální průměr 6,60 m
-----------------------------------------------------------------
IV.
Protimeteorický
štít představovala 0,6 mm silná hliníková fólie, která měla na oběžné dráze
vytvořit ochrannou zástěnu napínanou sklopnými raménky ve vzdálenosti 120 mm
od vnější stěny OWS. Jejím úkolem bylo zadržet mikrometeority a zároveň chránit
vnitřek dílny před účinky slunečních paprsků. Jejich nadbytek odrážela vnější
světlá barva, zatímco prošlé části paprsků umožňoval vnitřní tmavý nátěr radiační
přenos k tmavě zbarvené stěně Skylabu v míře nutné, k udržení přijatelného klimatu
na palubě laboratoře.
Jakmile štít přestal existovat, pohlcoval tmavý nechráněný válec OWS ochotně teplo a důsledky toho nedaly na sebe dlouho čekat.
První zvýšení teploty uvnitř obytných prostor Skylabu zaregistrovalo řídicí středisko už po třech hodinách letu. Hned 15. 5. naměřily teploměry 38 °C. Den nato stály už na 43,5 °C a přes drobné výkyvy se zdálo, že nic nedokáže další růst teploty zastavit.
Odborníci odhadovali, že na povrchu Skylabu by mohla teplota dosáhnout až 150 °C. Takový žár již ohrožoval pevnost hliníkových slitin, z nichž byl trup lodi vybudován. Ve vnitřních prostorách mohlo navíc dojít k tepelnému rozkladu laků a obložení z umělých hmot a k tvorbě plynných zplodin obsahujících mimo jiné prudce jedovatý toluendiisokyanát.
Také otázka vlivu tepla na potraviny nebyla bez významu, i když chladicí zařízení ledniček mohlo čelit teplotě okolí do 50 °C.
Po 48 hodinách letu se však teplota nebezpečně přibližovala této hranici. Nebylo možno složit ruce v klín a nečinně vyčkávat. Pozemní kontrola se rozhodla natočit laboratoř tak, aby její podélná osa nebyla kolmo ke Slunci, což je poloha nejvýhodnější k zachycování energie slunečními bateriemi. Pootočení o 40° ovšem snížilo toto množství na jednotku plochy asi o 35 % původního výkonu, což však na udržování základních funkcí Skylabu zcela postačovalo.
Zákrokem se stabilizovala teplota na 38 až 39 °C, takže zásoba potravin již nebyla ohrožena. Náhradní UV a IČ filmy, citlivé na teplotu, stejně jako některá zničená léčiva mohla dodatečně přivézt posádka Skylabu na palubě Apolla.
Natočení Skylabu samo o sobě však nemohlo být konečným řešením, vzhledem ke ztrátám na elektrické energii, jejíž situace byla i bez toho kritická. Na nouzovém způsobu zaclonění pracovali jak odborníci v Houstonu, tak v Marshall Space Flight Center v Huntsville i v řadě dodavatelských firem. Výhodné řešení však přišlo ze strany odkud je nikdo nečekal. Autorem šikovného nápadu na stínící deštník byl Jack A. Kinzler, vedoucí oddělení technických služeb v Johnson Space Center. Jeho dílně, která normálně zásobovala součástkami jiné tvůrčí týmy, nikdo nedal pokyn k zahájení podobné činnosti. Jack Kinzler se o potížích Skylabu dovídal jen postupně a neúplně z řečí svých kolegů a ze zpráv. Neznal ani přesné rozměry a poměry na Skylabu, věděl jen, že do kabiny Apolla nelze složit předmět delší než asi 1,5 metru. Také mu bylo známo, že se odborníci snaží vyhnout jakékoliv činnosti kosmonautů nad tělesem OWS, kde nejsou žádné přidržovací tyče a kde trosky štítu představují možné nebezpečí pro skafandr pracovníka. Napadlo ho: Proč nepoužít přechodové komůrky pro vědecké přístroje a z ní nevztyčit deštník?
Kinzler měl k dispozici padákový nylon a z nedostatku teleskopických trubek použil laminátových skládacích rybářských prutů, kus po 12,50 dolarů. 18. května předvedl hotový prototyp deštníku řediteli Kraftovi a svému sousedovi Conradovi, veliteli Skylabu.
Výsledkem demonstrace byla objednávka tří kusů deštníku o rozměrech 6,6 x 7,2 metru. Maxime A. Faget, náměstek ředitele pro technické věci, k němu doplnil způsob upevnění do standardního kontejneru na vzorky vystavované vakuu. 2. května přepravili demonstrační model do zkušební laboratoře a jeho tvůrce si povzdechl:
"Tak. Za normálních okolností bychom na tom pracovali ne 6 dnů, ale 6 měsíců!"
Definitivní, letový kus, byl odeslán letadlem na Cape Canaveral 24. května večer, doprovázen nadějemi všech zúčastněných na úspěšný výsledek.
V.
Ať již bylo poškození Skylabu jakéhokoli druhu, jedna okolnost vystupovala do popředí čím dál tím zřetelněji: Zásahem ze Země se situace vyřešit nedá. Opravu musí provést astronauti přímo na místě, ať již zákrokem z kabiny Apolla nebo operací na povrchu družicové laboratoře.
Byla tu ovšem možnost nechat havarovaný Skylab plavat a vypustit během 12 až 15 měsíců další nebeskou laboratoř. Druhý exemplář byl k dispozici a sloužil prozatím k pozemnímu ověřování různých procedur. Také raketu, Saturn V AS-515, stačilo přivézt ze skladiště na Kennedy Space Center. Kámen úrazu by však představovala další finanční podpora ze strany Kongresu, bez níž by se uvedené řešení situace neobešlo.
Připravená posádka Skylabu nechtěla o něčem takovém ani slyšet. Temperamentní Conrad vykřikoval bojová opravářská hesla hned v noci ze 14. na 15. května, krátce po vypuknutí průšvihu. Čtyřicetiletý Weitz, letecký inženýr a námořní pilot a stejně starý lékař dr. Kerwin mu mohutně přizvukovali.
William Schneider, ředitel projektu, však nehodlal zbytečně riskovat. Hned zkraje odložil start posádky o pět dní, tj. právě o časový interval, po němž se přelety Skylabu nad jednotlivými geografickými útvary přesně opakovaly.
Countdown Saturnu IB stál na T - 22 hodin a 15 minut a tam čekal na vývoj situace. 17. 5. už bylo patrno, že ani prodloužený termín startu nebude možno stihnout. Zhotovení nouzových zástěn si vyžadovalo čas, i když jejich výrobci pracovali nepřetržitě. Pět dnů odkladu se prodloužilo na deset.
Netrpělivá
posádka nacvičovala mezitím různé způsoby použití odrazových fólií a pozemní
kontrola starostlivě hlídala chování poškozeného Skylabu. S přibývajícím časem
se ukazovalo, že se jeho stav nezhoršuje a že tedy není třeba pospíchat se záchrannou
akcí. Jankovitý Skylab však ještě neřekl své poslední slovo. Kolem 20. 5. se
řídicí středisko rozhodlo snížit tlak ovzduší uvnitř OWS. Opatření směřovalo
ke snížení tepelné vodivosti a zároveň se přitom vyvětraly případné jedovaté
zplodiny rozkladu polyurethanu. Výměna atmosféry byla provedena celkem pětkrát,
přičemž její vypouštění způsobovalo drobné poruchy dráhy. Tato nepatrná obtíž
však byla začátkem dalšího týdne zastíněna vážnějším problémem.
Dřívějším pootočením Skylabu se radiátor na pólu kosmické lodi dostal do jejího stínu. Účinnost chladicího systému zintenzivněla tak, že teplota zásob pitné vody klesla na 1 - 2 °C. To bylo nepříjemně blízko k nule. Vytvořený led by mohl poškodit potrubí, případně ohrozit funkci čerpadel. Elektrické přitápění se technikům v Houstonu za dané situace nezdálo nejvýhodnější. A tak nezbylo než znovu upravit natočení Skylabu vzhledem ke Slunci. Po několika pokusech se teplota vody ustálila na 3 °C, zato uvnitř Skylabu vylétla znovu přes 40 °C. Jednu chvíli indikoval pozemní kontrolní teploměr dokonce 49 °C, což už bylo jen o stupeň pod pracovními možnostmi ledniček.
Výrazné kolísání teploty přivedlo odborníky ke konečnému přesvědčení, že ochranný štít není jen deformován, ale že byl převážně odtržen.
Uvedené komplikace málem způsobily další odklad startu, tím spíše, že astronauti v kritických dnech prodělávali dodatečný namáhavý výcvik. Conrad, Weitz i Kerwin se však cítili ve výborném stavu a proti odkladu energicky protestovali.
22. 5. večer potvrdil ředitel projektu konečné datum startu Apolla. Astronauti poletí jen s desetidenním zdržením, 25. května v 9 hodin dopoledne místního času.
VI.
Start se konal z rampy 39B, z níž dosud startovalo jen jediné Apollo. Pomocná montážní věž přestála těsně před odletem bez úhony dvojí zásah blesku, což byl jen vhodný úvod k mimořádným předstartovním přípravám.
Aby bylo možno uskladnit v kabině Apolla nouzový deštník, museli technici vymontovat prostřední - Kerwinovo křeslo. Definitivní Kinzlerův výrobek a spolu s ním dvě jiné zástěny však došly na Cape Canaveral na poslední chvíli. Hrozila kolize mezi neobvyklým zásahem techniků, tankováním kapalného kyslíku a vodíku a nezbytnou revizí řídicích panelů v kabině.
Naštěstí
prozíraví pracovníci Launch Control Center s tím počítali, zahájili tankování
o tři hodiny dříve než obvykle a poskytli tak dosti času technikům, kteří přikurtovávali
na podlaze Apolla kontejner se složenými fóliemi. Hned po nich vtrhla do kabiny
náhradní posádka a provedla revizi polohy všech páček, vypínačů a tlačítek.
V opačném pořadí tohle udělat nešlo; těsná kabina byla přímo stvořena k tomu,
aby náhodný pohyb při usazování křesla přesunul některý vypínač do nežádoucí
polohy.
S tím vším si letová posádka nemusela lámat hlavu. Trojice astronautů si pochutnala na bifteku, který zapila džusem, přestála ve zdraví poslední lékařskou prohlídku a obrněna skafandry dorazila v obvyklém autobusu ke startovní rampě.
Veřejnost projevila o jejich podnik pramalý zájem. Na veřejném parkovišti u mysu Canaveral stálo hodinu před startem pouhých čtrnáct automobilů.
To však Conrada a jeho druhy znepokojovalo méně než černá mračna, která hned po ránu vystupovala nad východním obzorem. Hrozící bouřka představovala nepříjemnou komplikaci. Start do mraků nabitých elektřinou nebyl žádoucí. Na druhé straně úzké startovní okno neponechávalo možnost vyčkat příznivějšího počasí. Buď Saturn IB odstartuje v rozmezí pouhých sedmi minut nebo bude nutno odložit akci o dalších pět dní.
Příčina krátkého startovního intervalu tkvěla v pohyblivosti cíle. Stíhací raketu bylo třeba "zaměřit" co nejpřesněji, jinak mohli astronauti honit unikající Skylab kolem Země tak dlouho, až by jim došly pohonné hmoty pro motory.
Vzdor nepříjemným vyhlídkám na zdržení vpadl Conrad do lichoběžníkového otvoru Apolla s elánem:
,,Jdem' na to," prohlásil krátce před startem. "Jdem na to a opravíme co se dá. Hlavně nás už koukejte odpálit."
Jeho přání se splnilo. Oba stupně Saturnu IB pracovaly bez závad, takže po devíti minutách a pětačtyřiceti vteřinách bylo Apollo s posádkou na plánované dráze. To však představovalo jen začátek dobrodružství.
V T+16 minut se oddělil CSM od druhého stupně nosné rakety. Po prověrce systémů, dvě a půl hodiny po startu, bylo možno zahájit první fázovací manévr: motorem SPS upravili astronauti rychlost své lodi tak, aby se dostali do místa vhodného pro další stíhání Skylabu. Po pěti hodinách došlo na druhý fázovací manévr: Apollo přešlo na kruhovou dráhu, ležící pod drahou Skylabu, odkud bylo možno po korekci dráhy v T + 5.27 vyrazit přímo k druhé kosmické lodi. V T+ 7.04 zahájili astronauti přechodový manévr, který přivedl loď na dráhu, protínající dráhu Skylabu. Závěrečná fáze letu po přechodové dráze se odehrávala nad západním Pacifikem v době, kdy Apollo bylo mimo doslech sledovacích stanic.
Nad Guamem však už Conrad hulákal do mikrofonu starý lovecký pokřik ze štvanic na jeleny, převzatý válečnými letci v době 2. světové války:
"Tally ho! Tally ho! ... Na něj, na něj! Jdem' na něj! Na Skylab! Máme ho ve slunečním světle před sebou na půl druhé míle! Každým okamžikem se zvětšuje! Hurá!"
VII.
Conrad měl pravdu. Apollo se přibližovalo ke Skylabu rychlostí dvacet devět stop za vteřinu, takže brzy bylo možno rozeznat první podrobnosti. Zatímco Conrad vyrovnával rychlost, zápasil Weitz s televizní kamerou, jejíž rozměry představovaly pro těsnou kabinu Apolla příliš velké sousto.
Přesné zjištění situace bylo však životně důležité. Na Zemi pořizovali jeden záběr za druhým přímo z obrazovky, a fotografie získané Polaroidem za deset vteřin okamžitě putovaly k příslušným technikům. Snímky i ampexový záznam byly doplňovány podrobným hlášením posádky Apolla; předpoklady odvozené z telemetrických sledování se bohužel potvrzovaly bod po bodu.
Panel
se slunečními bateriemi na jedné straně Skylabu úplně chyběl. Na jeho místě
čněl do prostoru jen svazek přetrhaných drátů. Stržený protimeteorický štít
vytvořil na druhém boku lodi balík zmačkaného plechu. Poblíž uviděl Weitz kryt
druhého bateriového panelu pootevřený na konci asi o 18 palců. Dalšímu rozevírání
zřejmě zabránil zkroucený pásek ze silného plechu, v němž byl nasázen jeden
nýt vedle druhého, a který se ovinul kolem krytu jako zkřivený prsten.
Na první pohled se zdálo, že zábranu bude možno odstranit vhodným nástrojem přímo z otevřených dveří kabiny Apolla při letu ve formaci. Času k práci bylo dost a posádka mohla v případě potřeby vydržet s vodou a s potravinami až pět dnů. Hůře to vypadalo s pohonnými hmotami pro motorky RCS. Jen počáteční průzkumné manévry spotřebovaly asi 50 kilogramů monomethylhydrazinu a kysličníku dusičitého, což představovalo 7 procent celkové zásoby.
Průběh startu SA-206
-------------------------------------------------------------------------------------------
Čas od startu GET Událost Rychlost v (m/s)
plánovaný skutečný plánovaná skutečná
-------------------------------------------------------------------------------------------
- 000.03.07 - 000.03.07 Zahájení automatické sekvence
- 000.00.50 - 000.00.50 Přepnutí na vnitřní zdroje proudu
- 000.00.03 - 000.00.03 Start zážehové sekvence
000.00.00 000.00.00 První pohyb
000.02.17,9 000.02.15,2 Vypnutí vnitřních motorů S-IB (IECO)
000.02.20,9 000.02.21,8 Vypnutí vnějších motorů S-IB (OECO) 2323,7 2298,9
000.02.23,6 000.02.24,5 Zážeh motoru S-IVB
000.09.41,3 000.09.45,9 Vypnutí motoru S-IVB
000,09.51,3 000,09.55,9 Navedení na dráhu 7877,8 7877,8
-------------------------------------------------------------------------------------------
Průběh setkání
--------------------------------------------------------------------------
Čas od Manévr Doba Změna Výsledná dráha
startu hoření rychlosti hp (km) ha (km)
GET th (s) dv (m/s)
--------------------------------------------------------------------------
000.09.56 navedení na dráhu 156 352
000.16.00 separační CSM/S-IVB SEP 7,5 1,0 156 360
002.23.37 fázovací NC-1 19 63,7 360 373
004.41.19 fázovací NC-2 2 13,6 371 406
005.27.26 kombinovaný korekční NCC 2 12,0 403 417
006.04.26 fázovací NSR 1,1 5,4 415 425
007.03.50 přechodový TPI 0,7 6,1 432 436
007.37.28 vyrovnávání rychlostí TPFa 12,0 434 443
--------------------------------------------------------------------------
a Série manévrů motorky RCS; ostatní manévry prováděny motorem SPS
Conrad prozatím zavěsil Apollo na adaptéru MDA, umístěném v ose Skylabu, kde menší loď visela za vodicí zařízení jako ryba na udici.
Její posádka se jídlem posilovala pro nastávající úkol. Po večeři - při oblékání skafandrů - však došla z Houstonu přes Vanguard nepříjemná zpráva:
Průzkum pořízených fotografií ukázal, že astronauti se svými nástroji nebudou schopni zkroucený pásek přeštípnout ani rozříznout. Naděje spočívala spíše v tom, že při páčení za pootevřený panel se zkroucený prstenec sesmekne nebo nějak povolí.
Toto očekávání se však nesplnilo. Conrad s Weitzem vynaložili všechny své síly a vystřídali během asi hodiny postupně veškeré nástroje z vybavení Apolla.
Zaseknutým
panelem se nedalo pohnout ani sem ani tam. Práce astronautů byla ztěžována častou
a někdy dlouhodobou ztrátou spojení s Houstonem. Po jedné takové odmlce došlo
navíc k závadě na spojovací síti, která Zemi sice umožnila příjem telemetrických
dat a fónický poslech, avšak spojení s Apollem nefungovalo.
Conrad a Weitz roztrpčeni marným zápasem s tvrdošíjným panelem proklínali svůj osud, nástroje, panel, Apollo, Skylab, Houston, Zemi i nebesa. Ohromující pádnost a svěžest jejich neparlamentních výrazů byla bez precedentu v dějinách pilotovaných kosmických letů.
Nevěděli o tom, že ve středisku naslouchá každý, kdo má uši.
,,Houstone. prosím vás, kolik času zbývá do západu Slunce?" ptal se Conrad jako neviňátko, když byla konečně závada na spojení opravena. "Ten zatracený pásek je tak pevně zamotán, že se nýty či šrouby snad zavrtaly do panelů. Aby to čert vzal!"
"Lituji." dodával Weitz, "ale s tím náčiním, co máme k dispozici, nic nesvedeme. Zatracená práce!"
"Do stínu vlétnete sedm minut po ztrátě spojení s Goldstonem." odpovídal capcom. "Nechte toho a přejděte na pevné spojení."
Na delší dialog už nezbyl čas a když se o dvanáct minut později ozvala kosmická loď přes Vanguard, byl nepoddajný panel už zapomenut, a posádka měla plnou hlavu jiných starostí:
"Nemůžeme se znovu zachytit na MDA," hlásil Conrad. "Udělal jsem už dva marné pokusy. Nežli přejdeme na nouzové procedury, čekáme na vaše pokyny, pánové."
"Vzdalte se od Skylabu," radil capcom. "Prožeňte párkrát naprázdno vodicí mechanismus a pak to zkuste znovu se čtyřmi RCS místo dvou, aby tlak byl silnější. Uvidíme, jak to dopadlo, až se s vámi spojíme přes letadlo ARIA. Ale to se už jednou nepodařilo. Bude-li se to opakovat, tak nashledanou za hodinu nad Havají."
"Nashledanou," volal Conrad. "Krk na to, že to bude Havaj a pro nás ex-tra-spe-ci-ál EVA."
Jeho obavy se do puntíku splnily. Posádce Apolla nezbylo než podruhé v krátké době dekomprimovat kabinu a otevřít přechodový tunel. Prohlídka vodícího mechanismu ukázala, že záchytné západky byly následkem nějaké závady na elektrickém vedení zablokovány. Aby tuto závadu odstranili, museli astronauti zkratovat příslušné kontakty ve spojovacím konektoru. Zákrok přinesl kýžené ovoce. Tři hodiny a dvacet minut po prvním nezdaru mohl Conrad při dalším přeletu přes stanici na Havajských ostrovech oznámit do Houstonu:
"Konečně jsme pevně spojeni. Teď právě provádíme zkoušky hermetičnosti."
"O. K.," odpovídal capcom. "V T + 17.00 GET přesuňte palubní hodiny na světový čas. To bude právě 6.00 UT. A do půl hodiny koukejte šupity presto na kutě. Máte za sebou perných dvaadvacet hodin práce!"
VIII.
Po
sedmi hodinách spánku nadešel konečně kýžený okamžik vstupu do "třinácté komnaty".
Když byla znova vyzkoušena hermetičnost průlezu, vsoukali se Weitz s Kerwinem
do spojovacího adaptéru. Jejich dýchací ústrojí chránily pro jistotu lehké kyslíkové
masky, jakých se používá například v dolech. Doktor Kerwin se vyzbrojil indikačními
papírky, jejichž případné zbarvení mělo astronauty upozornit na přítomnost zplodin
rozkladu umělých hmot. zejména kysličníku uhelnatého.
Obojí opatření bylo zbytečné, protože po jedovatých plynech nenašli astronauti v ovzduší MDA ani stopy a také čichová zkouška po sejmutí masek dopadla uspokojivě. V adaptéru panovalo citelné chladno, jen asi 10° C. Nebylo divu. tato část laboratoře byla v neustálém stínu hvězdářského dalekohledu ATM. Revize přístrojů umístěných podél stěn nepředstavovala proto nic příjemného. Teprve po hodině mohli Weitz a Kerwin otevřít další dveře do přechodové komory AM. Zde se však zdrželi jen velmi krátce. Od OWS je dělil už jen jediný příklop.
Když Weitz vstoupil jako první dne 26. května v 18 hodin světového času do horní prostory dílny, dýchl mu do tváře závan horkého vzduchu. Nebyl to ovšem vzduch v pozemském slova smyslu. Atmosféra Skylabu se skládala ze dvou třetin kyslíku a z jedné třetiny dusíku. Její celkový tlak činil 0,35 atmosféry. Podstatnější pro lidské vnímání bylo však malé procento vlhkosti, které činilo žár snesitelnějším, jakmile si člověk na něj zvykl po předchozím chladnu ve spojovacím adaptéru.
Weitz zapojil cirkulaci vzduchu a oba muži se začali rozhlížet kolem sebe.
V kopuli svítily čtyři nezhasnutelné bezpečnostní lampy a v jejich mdlém světle byl na první pohled patrný nepořádek. Řada drobností se zřejmě během startu musela uvolnit a teď některé z nich poletovaly v prostoru a jiné se vznášely podél stěn, jak je tam zanesly manévry při natáčení Skylabu.
Astronauti se prozatím o ně nestarali. Prověrka přístrojů měla přednost a navíc bylo třeba připravit následující operaci. To znamenalo prolézt zpět do Apolla, vydolovat Kinzlerův deštník zpod doktorova sedadla a celý krám přestěhovat přes troje dveře do horní části Skylabu.
Weitz s Kerwinem spolkli v kabině Apolla ještě pár soust zavlažených džusem, protáhli si údy před dalším tělocvikem, ale po deváté hodině večer už byli zase u díla.
Ve 22.25 UT odšroubovali oba pracovníci vnitřní dvířka vědecké přechodové komory, umístěné v horním patře Skylabu, a do vzniklého otvoru 200 x 200 mm připevnili za zadní stěnu kontejner obsahující složený deštník.
Nyní na dálku otevřeli příklop ve vnější stěně. Weitz uchopil první nástavnou část teleskopické tyče, zasunul ji na osu připraveného deštníku a otvorem utěsněným mnoha vrstvami teflonu zahájil vysouvání.
Kupodivu to šlo. Když tyč dlouhá metr a dvacet centimetrů skoro zmizela v otvoru, nasadil na ni dr. Kerwin další, pak třetí a konečně čtvrtou. Špice složeného stínítka vyčnívala nyní 6 metrů do vesmíru. S rozevřením však chtěli Weitz s Kerwinem počkat, poněvadž Skylab během poslední fáze vysouvání už vlétal do stínu Země.
Choulostivou operaci bylo lépe provádět při slunečním světle a neriskovat poškození fólie. Čertovo kopýtko této opatrnosti se však ukázalo po půldruhé hodině. Poklesem teploty na noční straně ztuhl potah deštníku - nylon laminovaný pohliníkovaným mylarem - natolik, že při rozevírání vyskočila ochotně pouze dvě kratší žebra. Vzpruhy na delších stranách napínaly fólii jen zvolna, podle toho, jak měkla pod účinky slunečních paprsků. Úplné rozevření protislunečního krytu se nakonec nepodařilo. Zůstal mírně splasklý i tehdy, když jej Weitz a Kerwin přitáhli zpět tak, aby se rozprostíral asi 30 centimetrů nad vnější stěnou Skylabu.
Jeho blahodárné účinky se i tak projevily už po čtyřech hodinách zřetelným poklesem teploty. Když astronauti po sedmihodinovém odpočinku dokončovali přerušenou práci, bylo v OWS přece jenom daleko snesitelněji.
Zaclonění působilo tak výrazně, že Conrad později podle rozdílu v teplotě stěny uvnitř dovedl hmatem určit, kam až venku sahá hranice stínu. Zatím však zastíněný Skylab čekal na uvedení do takové polohy, aby výkon slunečních baterií byl co největší a OWS při tom zůstala co možná ve stínu.
Conrad usedl k úctyhodnému řídicímu panelu v adaptéru a uvedl v činnost manévrovací trysky na stlačený dusík.
Z kabiny Apolla mu asistoval doktor Kerwin, který bedlivě sledoval rozložení světla a stínu na povrchu dílny.
Jakmile bylo dosaženo optima, přepnul Conrad systém stabilizace Skylabu na automatické udržování polohy. Tři 181 kg těžké setrvačníky se již dokázaly postarat o to, aby laboratoř udržovala svoji orientaci v prostoru s přesností zlomků stupně bez použití trysek na drahocenný dusík.
Výsledek operace naplnil uspokojením všechny zainteresované. Měřáky elektrické energie vyskočily na nominální příkon bez nebezpečí, že se posádka Skylabu upeče. Teplota uvnitř pracovních prostor naopak klesala, sice pomalu - asi o 1 °C za hodinu - ale stále. Vyrovnala se teprve po třech dnech na 28-30 °C.
Po ukončení orientačního manévru bylo možno věnovat pozornost úklidu. Bedny s potravinami rozmístěné kvůli startu rovnoměrně na podlaze v horní části dílny, měly nyní přijít na vyhrazené místo u jedné stěny Skylabu. V beztížném stavu nebylo obtížné manipulovat s půlmetrákovým břemenem, ale při usazování beden narazili kosmonauti na jiný problém. Připravená konstrukce měla menší tepelnou roztažnost než "sektorové skříňky", které se nyní do těsných rámů prostě nevešly. Nezbylo než počkat, až se rozměry časem vyrovnají.
Conrad, Weitz a Kerwin však byli nedočkaví spíše v jiném směru. Spali tentokrát poprvé ve Skylabu, v obytné místnosti, ačkoliv tam jejich spací pytle dosud nebyly instalovány.
******************************************************************************************
Vyšetřování ztráty protimeteorického štítu Skylabu
NEDOSTATEK ZDRAVÉ TECHNICKÉ SOUDNOSTI
Vyšetřovací komise NASA, ustavená ke zjištění příčin, které vedly ke ztrátě protimeteorického štítu a jednoho panelu družicové laboratoře Skylab, předala své zjištění 19. července generálnímu řediteli NASA. Ze závěrů šetření uvádíme:
"Přibližně 63 sekundy po startu Skylabu 1 dne 14. května 1973 došlo k závadě, která způsobila úplné stržení protimeteorického štítu kolem družicové dílny. Přitom byly přetrženy pásky, poutající jeden panel ke stěně dílny. K definitivní ztrátě tohoto panelu došlo v T + 593 s, kdy na pootevřený systém slunečních baterií narazily výfukové plyny z brzdicích raket oddělujících stupeň S-II. Odpadávající úlomky protimeteorického štítu také poškodily pyrotechnický systém mezistupňového adaptéru S-II takovým způsobem, že nedošlo k jeho oddělení.
Z řady možných příčin, které mohly vést ke zničení štítu, je nejpravděpodobnější existence vnitřního přetlaku v pomocném tunelu pod štítem, který způsobil vychýlení přední části štítu od stěny stanice do supersonického proudu vzduchu obtékajícího trup rakety. Přetlak v pomocném tunelu mají na svědomí otvory v jeho zadní části.
Analýza odvětrávání tohoto tunelu byla provedena za předpokladu neprodyšného zadního konce; otvory v tunelu jsou tedy důsledkem nedostatečné domluvy mezi aerodynamiky, statiky a pracovníky výroby. Během celých šesti let vývoje tohoto systému nebyly zváženy nedostatky konstrukce štítu, neboť se neustále mělo za to, že tento štít bude těsně přiléhat ke stěně nádrže S-IVB a že po strukturální stránce bude jeho nedílnou součástí, jak požadoval projekt. Ve skutečnosti je protimeteorický štít velký, pružný kus materiálu, který s obtížemi přiléhá k tanku, a dosáhnout takového splynutí s povrchem, jak žádal projekt, je téměř nemožné. Tyto nedostatky v konstrukci, jakož i neschopnost pracovníků různých profesí navzájem se domluvit o tak závažné věci, jako je odvětrávání prostoru pod štítem, je nutno připsat na vrub nedostatku zdravé technické soudnosti a nevšímavosti technického vedení k tomuto systému v průběhu dlouhého časového období.
Způsob řízení projektu Skylab byl v podstatě stejný, jaký se vyvinul v rámci projektu Apollo. Tento systém byl plně operativní; žádné rozpory či nedořešené úkoly nebyly v technických protokolech nalezeny. Přesto však nedošlo v průběhu podrobných kritických rozborů ke zjištění závažnosti otázky aerodynamického namáhání protimeteorického štítu v průběhu startu. K tomu zřejmě přispělo zejména to, že štít byl považován za nedílnou součást konstrukce, zatímco ve skutečnosti šlo o komplikovaný systém, na jehož konstrukci se podílela řada technických odvětví. Takto komplikované systémy by měly mít zvláště jmenovaného koordinačního pracovníka, který by byl zodpovědný za všechny aspekty analýzy, konstrukce, výroby, zkoušek a montáže." V dalším textu komise dochází k závěru, že "zodpovědné a podrobné analýzy se nedosáhne pouhým tvrdošíjným lpěním na formální dokonalosti dokumentace", ale vyžaduje to osobní zainteresovanost jednotlivých pracovníků, nadaných tvůrčím duchem. "Zkušený hlavní inženýr, který může strávit většinu svého času pečlivou integrací všech prvků systému, nad nímž má dohled, a který není zatěžován byrokratickými a řídícími úlohami, by byl tím nejlepším vkladem do organizace konstrukčních týmů."
******************************************************************************************
IX.
"Tak co," zahájila Země příštího dne tiskovou konferenci s astronauty. "Jste připraveni na měsíční pobyt ve Skylabu?"
"To si pište," odpovídal Conrad, "to bych řekl, že na to máme. Vedro už povolilo a všichni se cítíme moc fajn!"
Nouzové stínítko opravdu odstranilo potíže se slunečním zářením. Nedostatek elektrické energie však zůstával a navíc její rozvod trpěl dalšími neduhy.
Od samého počátku odmítal fungovat jeden z regulátorů CBRM, které zařizují nabíjení akumulátorových baterií nadbytkem elektřiny, a naopak umožňují z těchto zdrojů čerpat v době, kdy se Skylab nachází ve stínu. Tato porucha přepínače představovala ztrátu 6 % výkonu ze systému slunečních baterií na ATM.
Další čtyři baterie utrpěly během desetidenního natočení Skylabu. V nečekané poloze došlo k jejich přehřátí a následkem toho ke ztrátě asi 40 % jejich kapacity. Návrat do letové polohy přivodil i zde žádoucí ochlazení, avšak čtveřice baterií se zotavovala jen velice zvolna.
Plán pokusů, který měl být původně rozvržen vždy na 24 hodiny dopředu, se této nepříznivé energetické situaci musel přizpůsobit.
Hospodaření s elektřinou si vynutilo přípravu programu vždy jen na nejbližší oblet kosmické lodi, což ovšem představovalo pro pracovníky v Houstonu mimořádné vypětí, o to horší, že v osazenstvu řídicího střediska bylo o 30 lidí méně, než dříve při letech Apolla.
První
normální den - 28. května - byl zahájen lékařskými pokusy: odběrem krve a sledováním
srdeční činnosti při šlapání na ergometru. Během pokusu se dostavily u posádky
fyzické potíže, které lékaři přičetli zvýšené námaze organismu, vystaveného
dosud značné teplotě. O svých potížích referovali astronauti středisku na neveřejném
kanálu, což vyvolalo u přítomných novinářů mimořádný rozruch. Pod jeho dojmem
připomněl ředitel letu posádce Skylabu, že neveřejný způsob spojení je podle
pravidel vyhrazen pro havarijní situace, k soukromým hovorům s rodinami a pro
důvěrné lékařské informace.
Potíže na ergometru nebyly tedy tak podstatné, aby stály za utajení, ale pro všechny případy se program prvého dne omezil už jen na přípravu teplého jídla. Stav beztíže vyžadoval ohřívaní "pod pokličkou", na sporáku využívajícím mikrovlnného záření, jež se při absorpci v potravinách měnilo v teplo.
"Na jídelním lístku je toho taková fůra." posteskl si Weitz, když do lékařských protokolů zapisoval množství zbytků, "že to snad v životě všechno nesním."
Po večeři je čekal ještě úklid. Cernan uvedl do provozu stereomagnetofon, sloužící k rekreačním účelům, nálada hned stoupla o dvě stě procent a všichni si libovali:
"To je ono. S muzikou jde všechno jinak od ruky."
Když se obyvatelé Skylabu konečně ukládali do hnědých spacích pytlů, napadlo je, jak snadno si člověk zvykne na prostředí bez gravitace.
"Je to čistě otázka dohody," prohlásil za všechny tři doktor Kervin. "Prostě si řeknete, že tady to je strop a dole podlaha. Od toho okamžiku vás už mozek, vede sám a oči to potvrzují."
X.
Druhého dne - 29. 5. - čekala na Kerwina první manipulace s ATM.
"Jakživ jsem si nemyslel." prohlásil, když usedl před ovládací panel, "že budu hrát někdy na tři klavíry najednou."
Celé zařízení vypadalo opravdu impozantně. Jeho přední stěna se hemžila pravidelně seřazenými tlačítky, okénky a číslicovými měřáky. Po obou stranách desky převládaly knoflíky a přepínače. Některé z nich ovládaly koronograf a rentgenový spektrograf, jinými se nařizoval UV spektroheliometr či rentgenový dalekohled, a další prvky patřily ke spektroheliografu v UV a rentgenové oblasti a ke dvěma dalekohledům, umožňujícím pozorování Slunce v alfa čáře vodíku.
Na předním, mírně skloněném pultu byly zasazeny dvě kruhové obrazovky, které bylo možno propojit s televizními kamerami umístěnými zvenčí na každém zařízení, aby operátor měl stejné zorné pole jako přístroj, kterým se právě prováděl výzkum.
Nebylo divu, že Kerwinovi přes všechen výcvik šla z toho hlava kolem. Brzy také zjistil, že panel byl konstruován spíše pro podmínky pozemské gravitace, zatímco rozložení jednotlivých ovládacích prvků mohlo být přizpůsobeno té okolnosti, že člověk ve vesmíru se může pohybovat v prostoru.
Zatímco
manipuloval s páčkami, připravovali Conrad s Weitzem Skylab na EREP. Při vychýlení
lodi do polohy nezbytné ke snímkování povrchu Země se však ukázalo, že začalo
stávkovat další relátko v druhém z osmnácti regulátoru CBRM, a že tedy Skylab
ztrácí dalších 6 % elektrické energie.
Pro nedostatek proudu museli Conrad s Weitzem omezit trvání pokusu na polovinu, aby se kosmická laboratoř mohla co nejdříve vrátit do polohy výhodné pro příjem slunečního světla.
Horší bylo, že po této napohled nevýznamné závadě se množství elektrické energie, kterou měl Skylab ještě k dispozici, přiblížilo spodní hranici nezbytné spotřeby. Náhodná další ztráta zdrojů už znamenala znemožnění jakýchkoli pokusů.
"Je to ostuda," posteskl si Conrad, "kvůli kousku kovu. který svírá zaseknutý panel, budeme nakonec jen zbůhdarma lítat jak na kolotoči. Přitom by stačilo několik liber síly, opřít se do toho, aby děťátko vypadlo a všechno by mohlo jít tak, jak se sluší!"
XI.
Snímkování Země, omezené za daných podmínek na minimum, bylo na pokyn řídicího střediska nahrazeno lékařskými experimenty a astronomickým výzkumem.
Avšak ani zde neprobíhalo vše hladce. Před montáží malého UV spektrofotometru pro snímkování hvězd do vědeckého průlezu zjistil Conrad, že ozubené kolečko ovládající mřížku se zaseklo, a tak musel chtě nechtě přístroj rozebrat a opravit.
Francouzský iniciátor pokusu profesor Courtes kvitoval Conraduv úspěšný zákrok s povděkem a podotkl, že v případě umístění přístroje na automatické sondě by nezbylo nic jiného, než na experiment Atlas rezignovat.
Další výzkumnou činnost přerušil pátek 1. června, který představoval v kosmickém prostoru den volna.
Jako všichni pozemšťané si i Conrad, Weitz a Kerwin přispali o tři hodiny, k čemuž mluvčí střediska při rozhovoru s novináři shovívavě podotkl: "My je budit nebudeme. Ať zavolají sami, pokud budou od nás něco potřebovat."
Méně obvyklým bodem nedělního zaměstnání byl úklid nebeské domácnosti, který zabral skoro celé dopoledne. Z různých koutů Skylabu totiž neustále vyplouvalo všeliké harampádí a smetí, jak tam bylo odloženo nejen posádkou, ale často už během pozemní montáže.
Ani smetí však nebylo radno v kosmickém prostoru podceňovat. Normálně se ukládalo do plastikových pytlů, které po uzavření putovaly do malého přechodového tunelu a odtud do skladiště odpadků.
V
jeho prostorách panovalo vakuum, aby se odpařením vody zabránilo nežádoucímu
hnití. Jakmile však Conrad otevřel vlastní příklop odpadové jímky, nafoukl se
pytel jako balón vzduchem, který zůstal uvnitř spolu s odpadky, a jen s obtížemi
se ho podařilo pístovým zařízením vytlačit do odpadového prostoru. S touto komplikací
konstruktéři na Zemi nepočítali. Posádka kosmické lodi musela napříště dávat
zatracený pozor, aby nezavdala příčinu k ucpání přechodové komory. Pak by nezbylo
nic jiného, než obléci skafandry, evakuovat celý Skylab a oddat se činnosti,
která by připomínala čištění hygienického zařízení.
Na oslavu odvrácení tohoto nebezpečí byl v uklizeném prostoru uspořádán "Memoriál Skylab 500", závod v běhu na 500 yardů kolem vodních nádrží. Jeho regulérnost zajišťovala odstředivá síla vyvolaná rychlým pohybem. Vítěze závodu se do uzávěrky tohoto pokračování bohužel nepodařilo zjistit.
K uklidnění srdeční činnosti přispělo pořizování fotografických záběrů, které měly obohatit rodinné album kosmonautů. Conrad si k tomu vyžádal zeměpisné souřadnice pyramid a Kilimandžara, aby z turistického výletu nepřivezl domů jen tak něco obyčejného.
Zlatým hřebem na závěr nedělního programu byla sprcha ve speciálním uzavřeném bubnu. Vyžadovala jen 3 litry vody, která se v beztížném stavu dokonale rozptýlila na drobné kuličky a po opláchnutí těla byla odsáta do odpadní nádrže.
Astronauti, kteří se v přehřátém prostředí cítili ulepení od potu, si nezvyklou lázeň nemohli vynachválit, třebaže dokonalé odstranění posledních zbytků vody bylo do jisté míry obtížné.
Jakýmsi pokračováním "svátečního" programu byl i následující den - 2. 6. - kdy velitel Skylabu oslavoval své 43. narozeniny. Příslušníci jeho rodiny mu z řídicího střediska pogratulovali, ale svorně si přáli, ne aby on byl s nimi na Zemi u slavnostní tabule, ale naopak oni s ním nahoře v prostorách kosmické lodi. Bez dárku Conrad přece jen nezůstal: o den později překonal rekord hodin nalétaných v kosmu, který až dosud držel James Lovell výkonem 715 hodin a 5 minut.
XII.
Na kosmické lodi panovala tedy radostná nálada. Na Zemi však zatím obcházelo strašidlo v podobě nedostatku elektrického proudu pro pokusy. Bez ohledu na nadcházející víkend odletěl Schweickart, velitel záložní posádky Skylabu, v pátek 1. 6. do MSFC v Huntsville, aby tam ve vodním tanku NBS hledal metody, jak odstranit překážku bránící rozevření zachovaného panelu se slunečními bateriemi.
Problém tkvěl hlavně v tom, že na oblém boku OWS nebyla zvenčí žádná držadla, ani záchytné smyčky, protože původně nebyl důvod k tomu, aby tam někdo z astronautů vůbec lezl.
Po třech dnech simulací - konkrétně 4. 6. - bylo rozhodnuto, že pokus o uvolnění panelu není přehnaně nebezpečný a že zisk v případě úspěchu operace převyšuje podstoupené riziko.
O den později byl kompletní plán na budoucí zásah předán dálnopisem posádce Skylabu k prostudování, diskusi a nácviku.
Astronauti pohlíželi na svoji akci vcelku optimisticky, i když oblíbené sázky na výsledek zněly jen 1:1. Conrad se však zásadně stavěl proti televiznímu přenosu akce a prohlašoval:
,,To přece není žádnej tyátr, to je zatraceně vážná práce!"
XIII.
I když otázka uvolnění panelu stála v popředí zájmu všech zúčastněných, pravidelná práce ve Skylabu neustala v minulých dnech ani na okamžik.
Posádka kosmické stanice provedla řadu lékařských pokusů, věnovala část času na energeticky náročný EREP, na své si přišel i ATM s fotografiemi Slunce.
Jaksi mimochodem byly pořízeny i záběry cyklonu Ava, který ve středu 6. 6. řádil asi 1000 km od Acapulca.
Hlavní pozornost toho dne byla však soustředěna na definitivní nácvik budoucí EVA, prozatím v prostorách Skylabu.
Na Zemi bylo rozhodnuto, že astronauti použijí k přeštípnutí pouta štípaček na kabely, patřících k výbavě Skylabu. Pro jistotu si však zacvičili i s pilkou na kosti, což byla struna z wolframové oceli s očky na konci, kterou Kerwin vyhrabal ze své chirurgické brašny.
Ve čtvrtek 7. 6. začala akce naostro. Zatímco Conrad a Kerwin oblékali skafandry, musel se Weitz postarat o Skylab.
Vycházka jeho druhů byla spojena se zvýšenou spotřebou elektřiny, hlavně pro čerpadla systému chladícího skafandry a pro pracovní osvětlení vně stanice. Potřebných 900 W bylo třeba někde ušetřit.
"Zhasli jste světla v OWS?" dorážel na Weitze Schweickart ze Země. K úloze capcoma pro nastávající operaci ho předurčily čerstvě získané zkušenosti z Huntsville. "My tady pořád vidíme velký odběr proudu."
"To
máš těžký,"bránil se Weitz. "Světla nesvítí. Ale na něco jiného jsme mohli
docela dobře zapomenout. Kdo nám měl říci co smíme a co nesmíme vypnout? A kdo
nám žádný rozpis nedodal? Abys věděl, vypnu veškeré lampy, na které padnu. A
taky ohřívač vody a klimatizaci. Spokojen?"
Mezitím Conrad s Kerwinem dokončili přípravy a v 15.23 světového času otevřeli vnější příklop přechodové komory. Vnitřní zůstal hermeticky uzavřen, takže nebylo nutno obnovovat atmosféru v celém Skylabu.
Oba muži se vysoukali ven na protimeteorický štít AM a vytáhli za sebou potřebné nářadí. Aby nůžky na kabel dosáhly až ke zkroucenému pásku, bylo potřebí jejich násadu prodloužit pěti hliníkovými trubkami. Vznikl tak 7,5 metru dlouhý nástroj, který však bylo těžko bez přítomnosti gravitace ovládat.
Jakmile se Kerwin pokusil nasadit ostří nůžek na pásek, odklonil ho moment setrvačnosti od boku Skylabu. Když se zkusil přidržet jednou rukou konstrukce ATM, nestačila mu druhá ruka k ovládnutí dlouhé násady.
Hned v počátcích jeho úsilí přepadla astronauty tma, jak Skylab vlétl do stínu Země. Na 35 minut ustala veškerá činnost, ale Conrad s Kerwinem se nenudili.
"Odpočíváme a kocháme se pohledem na Měsíc," hlásil Conrad do Carnarvonu. "A Země! Weitz nám zhasl poziční světla na Skylabu, takže vidíme osvětlená australská města. Nádhera! Úplná nádhera!"
"Chlapi, držte už zobáky a mluvte k věci," okřikoval je Schweickart, když chvála pohledu na Zemi nebrala konce. "To všechno je moc hezký, ale jak to tam s vámi vlastně vypadá?"
Debata o situaci se pořádně rozvinula teprve přes Goldstone, když už Skylab letěl na světle a oba astronauti byli opět v plné práci.
"Joe," žádal Schweickart, ..shrň mi ty svoje potíže!"
"Není nic jednoduššího. Jak zaberu, utrhnu se z fleku!"
"Mně se osvědčilo držet se nosníku ATM," radil capcom.
"To je na draka,'' řekl Kerwin., Jednak jsou ty trubky moc tlustý, ale hlavně není kam zašprajcovat nohy."
O tomhle tvrzení se mohli přesvědčit na vlastní oči i diváci na Zemi. Když totiž Weitz pořádal z okénka Skylabu krátký televizní přenos, bylo z Kerwina vidět hlavně zmítající se dolní okončetiny.
"Zaklesni se za anténu na boku," radil mu Schweickart.
"To mi také nejde," řekl Kerwin.
"Hele, neotravuj," okřikoval capcoma Conrad zabraný do díla. "Tady se pracuje na problémech."
"To vidíme," souhlasil capcom. "Joe má až 110 tepů za minutu a ty dokonce 150!"
Vystupňované úsilí však vedlo k cíli a ostří nůžek se konečně zachytilo na správném místě. Delší rukověť nástroje zaklínil Kerwin o konstrukci dalekohledu a Conrad po ní přeručkoval jako po hrazdě až k okraji pootevřeného panelu. Za ním se odvíjely 18 metrů dlouhé hadice s přívodem kyslíku a chladicí vody do skafandru, poutací lano a ještě další speciální lano, uchycené dvěma háčky za trubky nosné konstrukce ATM. Na druhém konci lana se kýval hák jako u jeřábu.
Nastala rozhodující chvíle. Conrad nasadil nůžky lépe k pásku a na konci je přidržel. Kerwin vší silou přitáhl k sobě lanko upoutané na kratší rukověti kleští. Očko na dlouhé rukověti se začalo posouvat, čelisti nůžek se sevřely a zakously se do hliníkového plechu. Když prstenec povolil, Kerwin se málem utrhl od Skylabu, ale v tom okamžiku o to vůbec nedbal. Conrad zaklesl hák za výstupek panelu, poodstoupil zpět o pár kroků, shrbil se a přes rameno táhl za lano vší silou.
Šlo to ztěžka a pomalu, ale šlo to.
Panel se otevíral jako krokodýlí tlama. Trochu, ještě trochu - a dost. V mrazivém chladu kosmického prostoru zatuhlo totiž mazání kloubového mechanismu, takže Conradovi se přes všechno jeho úsilí úkol podařil jen zčásti. Harmonika složených slunečních článků na vnějším okraji svírala dosud ostrý úhel kolem 20°.
I tak však na Zemi okamžitě zaregistrovali příkon proudu. Bylo vyhráno. Se zatuhnutím mechanismu se počítalo předem a později postačilo natočení ke Slunci, aby klouby rozmrzly a panel se za půl dne rozevřel úplně.
Práce astronautů však dosud neskončila. Kerwin se vyšplhal na konstrukci ATM, aby vyměnil zaseklou kazetu v koronálním spektroheliografu za novou. Další závadou bylo dálkové ovládání dvířek rentgenového spektrografu. Ty Kerwin prostě otevřel a zajistil.
"Jo, jo," podotkl k tomu Conrad, který ho pozoroval zespoda. "Stále stejná písnička:
,Na tomhle Skylabu
je půlka ve srabu'! "
"Ale stejně je to báječná mašinka." hájil Skylab Kerwin slézaje k průlezu.
Zmizel v něm a Conrad ho následoval. V 19.38 UT měli už zase v AM napuštěnu atmosféru. Dosud ojedinělá pracovní EVA v kosmu trvala celkem 4 hodiny a 15 minut.
"Teď už nebudeme muset žít potmě jako krtci," komentoval výsledek pracovního úsilí Conrad, když se ukládali ke spánku. Zívl a blaženě se protáhl. "Je to báječnej pocit."
Zasloužený
odpočinek však neměl mít dlouhého trvání. V nadšení nad úspěchem zapomněla totiž
posádka Skylabu znovu zapojit klimatizační zařízení. Hlavní ventil chladicího
okruhu byl špatně vyregulován a řídicí středisko po několika hodinách zjistilo,
že teplota v systému klesá k bodu mrazu.
Trojice astronautů vyburcovaná z prvního spánku signálem ze Země se vrhla na úpravu klimatizace. Už po pár minutách bylo zřejmé, že nebezpečí zamrznutí vody je zažehnáno. Jakmile začal kontrolní teploměr chladicího systému stoupat, poslalo středisko obětavé pracovníky zpět na kutě s díky a s omluvami.
XIV.
Když vzrušení opadlo, vrátily se do Skylabu všední dny klidné, rutinní práce.
První z nich - 8. 6. - byl zaslouženě odpočinkový, ale hned v dalších dnech se pracovníci v kosmu snažili dohnat vše, co dříve zameškali pro nedostatek proudu. Přístroje oživly a jejich vlivem stoupla teplota ve Skylabu asi o 1 °C.
Pokus EREP mohl teď běžet bez omezení, bohužel byl pro změnu postižen nepřízní počasí. 11. června se sice podařilo ofotografovat široký pás území USA, ale to už nad Texasem a Oklahomou stála bouřková mračna, která v následujících dnech pokryla skoro celé území určené k fotografickému průzkumu.
Jediným úspěchem byly záběry z hrabství Breward, kde 13. 6. současně snímkovala i dvě letadla, takže později bylo možno porovnat fotografie získané z různých výšek. Naproti tomu snímkování Skalistých hor a oblasti Big Hornu pro geology odpadlo následkem nepříznivé povětrnostní situace.
Conrad se, proto raději věnoval 12. 6. "domácímu" pokusu, tavení kovu elektronovým paprskem. V beztížném stavu mělo prokázat vytváření kapek ve formě dokonalých koulí. Bylo však třeba zaměřit paprsek na zcela jiný bod taveného vzorku než při nácviku na Zemi. Bez vlivu přitažlivosti odkapávaly totiž příliš malé kapky, nevhodné ke zkoumání.
Větší štěstí než se záběry Země měla posádka Skylabu při snímkování Slunce. 15. června vyburcoval astronauty signál hlásící vznik erupce na Slunci právě v době, kdy Weitz seděl u ovládacího panelu ATM. Během dvou minut se podařilo zaměřit všechny dalekohledy na místo rodícího se jevu a po dvacet minut sledovat průběh erupce až k jejímu zániku.
Nadšení pozemských odborníků nad tímto výkonem neznalo mezí, i když se prozatím museli spokojit jen s televizními záběry. Druhou sluneční erupci dne 16. 6. Skylab nezachytil, protože se během jejího průběhu nacházel ve stínu Země.
15. červnem počínajíc začala posádka kosmické lodi posouvat svůj denní režim tak, aby předpokládaná chvíle přistávání Apolla zastihla astronauty na vrcholu denní výkonnosti. Byla to první známka blížícího se návratu, ale ne jediná.
Hned o den později navštívili Conrad, Weitz a Kerwin kabinu Apolla, prověřili veškeré jeho systémy a provedli - poprvé ve vesmíru - úplnou simulaci přistávacích manévrů.
XV.
"Tak
co," ptal se Conrad při ranním budíčku 17. června capcoma, "kolik toho
už máme nalétáno?"
"To sis nedělal čárky na zeď?" "Ale, jo. Ale už na ně není v ložnici místo," žertoval velitel.
"Tak abys věděl, dnes v 8 hodin ráno jsou to 22 dny, 317 oběhů a 9 028 860,8 anglických mil. Při 12 centech za míli to dělá 1 083 463 dolarů a 30 centů pro jednoho každého z vás. Říkám vám to proto, abych vás naladil, protože dnes chce s vámi mluvit president. Asi vás pozve na příští víkend."
"Příjem," odpovídal Conrad, "tak my se o ten pakatel přihlásíme."
Důležitější než Nixonovo pozvání na farmu San Clemente v Kalifornii, kde se také setkali s Leonidem Brežněvem, bylo pro posádku Skylabu překonání rekordu, který, až dosud držel Sojuz 11.
"Přibližně za dvě minuty z vás budou noví šampióni v délce kosmického letu," hlásil capcom trojici astronautů v pondělí 18. června v 7.20 UT.
"Poslyš," odpovídal velitel Skylabu, "co kdybys řekl Staffordovi, nebo Dekemu, aby při té příležitosti popřál od nás sovětským astronautům šťastnou kosmickou budoucnost?"
"Děkuji, vyřídím. Ale teď mám na tapetě vás, holenkové. Pošleme vám dálnopisem přesný časový plán druhé vycházky. Vaši pozornost, prosím."
Přehled vědeckých výsledků
-----------------------------------------------------------------
Pokus Skutečnost Plán %
-----------------------------------------------------------------
Pozorování Slunce (ATM)
Počet pozorování (oběhů) 76a
26b
Koronograf S052 (snímků) 4519 8025 56
Rentgenový spektrograf S054
(snímků) 6739 6976 97
Rentgenový dalekohled S056
(snímků) 4296 6000 72
XUV spektrograf S082A 219 201 109
XUV spektrograf S082B 1608 1608 100
H? dalekohled 13000 16000 81
Osobohodin 81 101 81
Sledování pozemských zdrojů (EREP)
Počet pozorování 6c 14 79
5d
Multispektrální kamera S190A
(snímků) 6500
Mapovací kamera S190B } 9000 83
(snímků) 960
Počet mapování 6 10 60
Infračervený spektrometr S191
(snímků) 5400
Nahráno mg. cívek se záznamy
z přístrojů S191, S192, S193, S194 6 6
tj. metrů záznamu 13450
Lékařské experimenty
Počet vyšetření 137 147 93
Osobohodin 148 158 94
Experimenty uvnitř lodi
Ve vědecké přechodové komoře
(osobohodin) 32 38 84
Ostatní (osobohodin) 22 14 157
Pozorování hvězd malým UV
spektrometrem (pokusů) 10 16 67
Pokusy se zpracováním
materiálů ve vesmíru 9 10 90
Studentské experimenty
Osobohodin 4 4,5 89
-----------------------------------------------------------------
aÚplných oběhů. bNeúplných oběhů. cPodle plánu. dZkrácených
XVI.
Conrad,
tentokrát doprovázen Weitzem, vystoupil na povrch Skylabu hned o den později.
Weitz měl na starosti zadní zajištění akce od vstupního otvoru AM, zatímco velitel se věnoval ATM. Nejprve vyměnil šest kazet s filmy, což představovalo kořist 30 000 snímků pořízených přístroji na hvězdářském dalekohledu.
Poté Conrad udeřil půlkilovým kladivem do boku ATM. Bylo to v podstatě opakování akce z prvé kosmické vycházky. Otřes vyvolaný úderem měl pomoci zaseknutému relátku v regulátoru CBRM. Při prvních pokusech však astronauti mlátili kladivem nazdařbůh, zatímco tentokrát řídicí středisko přesně označilo bod na povrchu Skylabu, pod nímž stávkovala vadná součástka. Dobře mířený pohlavek přivedl relé k rozumu, takže situace Skylabu v dodávce elektrického proudu se opět zlepšila.
Conrad spokojeně vrátil Weitzovi kladivo a chopil se jemného štětečku, aby očistil smetí zachycené na okraji clony koronografu.
"Dnes jsme zapracovali kladivem i pírkem," liboval si Kerwin, když se oba jeho druhové vrátili po půldruhé hodině do nitra lodi. "Opravdu, dobrá práce."
Druhý den - 20. 6. - po velké lékařské prohlídce pokračoval ve svých úvahách ve stejném tónu v rámci tiskové konference a televizního přenosu:
"Jsme zřejmě ve výborné formě. Pro mne je to povzbuzením při pomyšlení na budoucí lety kosmickým prostorem. Zatím vede člověk nad vesmírem 3:0. Na konečné skóre zápasu si raději počkáme po návratu na Zemi."
,,Lékaři mne možná budou brát za slovo," připojil se k němu Conrad, "ale asi nebudu po přistání v horší kondici, než jsem byl. když jsme odlétali. V každém případě se budu cítit lépe, než při všech třech předchozích návratech z kosmu.
Člověk i po lékařské stránce dokázal, že je s to pracovat šťastně a účinné ve stavu beztíže.
A co se týče technického stavu, tak doufám, že příští posádce předáme Skylab z devadesáti procent v pořádku!"
XVII.
Ano,
v pořádku ... Astronauti důkladně uklízeli ve všech prostorách a obnovovali
zásoby spotřebního materiálu. Letový ředitel Don Puddy o tom prohlásil na tiskové
konferenci:
"Je to jako v hotelu, když se střídají hosté. Pokojská mění ložní prádlo v pokoji a v koupelně dává nové ručníky a mýdlo."
Pak dodal: "Zbyl jim tam nějaký materiál pro filmovací kamery. Ať si mládenci natočí nějakou tu cívku pro sebe, na památku."
Bylo patrno, že se poslání prvé posádky Skylabu chýlí ke konci. 21. 6. došlo na postupné vypínání některých systémů, které skončilo proti očekávání o dvě hodiny dříve. Astronauti to uvítali už proto, že jejich poslední krátká noc v OWS se prodloužila na plných sedm hodin spánku.
Zato den návratu, 22. 6., začal obtížemi s hermetičností průlezu a všechny operace se kvůli tomu opozdily asi o patnáct minut.
Astronauti se loučili těžce a neradi. Vlastní odchod se odehrál v kompletním oblečení, ve skafandrech s přílbami i rukavicemi.
Když
se Apollo konečně odpoutalo, zakroužila malá loď ještě několikrát kolem Skylabu,
aby provedla závěrečnou inspekci a fotografování nebeské laboratoře.
Potom už posádka Apolla změnila rychlost motorky RCS o půldruhého metru za vteřinu, aby získala prostor pro další manévry. Skylab se vzdaloval a zmenšoval, až zmizel v prostoru.
Nad Guamem přišel na řadu hlavní motor vracející se lodi. 11 vteřin hoření přivedlo Apollo s posádkou na nižší dráhu.
Ani na té však nesetrvali dlouho. Po dvou obězích byl zahájen konečný sestupový manévr. Osm vteřin brždění motorem SPS - průlet atmosférou - padáky a dopad do moře.
Přistáli 830 mil jihozápadně od San Diega, 6 mil od hlídkující letadlové lodi USS Ticonderoga.
Kabinu
rychle zajistili žabí muži, avšak její posádka tentokrát poprvé musela podle
plánu čekat až na vytažení jeřábem na palubu Ticonderogy.
Všichni tři astronauti okamžitě putovali do karantény. Conrad se dle vlastní předpovědi cítil nejlépe. Postiženým byl dr. Kerwin, který pociťoval po návratu silnou nevolnost.
Vcelku však byla první posádka Skylabu v lepším stavu než se očekávalo. Stačila jediná klidná noc na palubě letadlové lodi, aby se Conrad, Weitz i Kerwin docela vzpamatovali. Jejich vesmírná odysea skončila.
PŘEDBĚŽNÉ VÝSLEDKY POZOROVÁNÍ SLUNCE
(PK)
Mezi řadou předběžných výsledků získaných při vědeckých programech stanice Skylab se již objevila i první vědecká sdělení o pozorování Slunce v rentgenovém oboru. Autoři pokusu S054 na ATM odeslali necelý měsíc po návratu první posádky zprávu, která upozorňuje na široké možnosti astronomického pozorování z oběžně dráhy kolem Země.
Přístroj S054 je rentgenový dalekohled s objektivem využívajícím totálního odrazu. Účinná apertura je 42 cm2, ohnisková vzdálenost 2,13 m, takže obraz Slunce má průměr 19 mm. Obraz se zaznamenává na 70mm film Kodak SO 212 (první posádka přivezla ze své výpravy 30 242 snímky). Maximální rozlišovací schopnost je 2 obloukové vteřiny ve středu pole, na okraji (40 obloukových minut) je asi třikrát horší. Dalekohled pracuje v oboru měkkého rentgenového záření (3-60 A). Šest různých filtrů vymezuje užší spektrální obory. Expoziční doby se pohybují od 1/64 sekundy do 256 sekund.
Hlavním přínosem dalekohledu S054 na stanici Skylab je možnost
získat rentgenové snímky Slunce v dlouhém období s vynikající rozlišovací schopností
(lepší nebylo dosud dosaženo) a s velkou časovou rozlišovací schopností. Navíc
dovolují tři návštěvy posádky měnit způsob pozorování podle dosažených výsledků
(snímky se vyvolávají až na Zemi). Při letu posádky SL-2 pořizovali kosmonauti
dalekohledem S054 snímky korony, tj. vnější vrstvy sluneční atmosféry. Na většině
snímků je patrné, že lze těžko hovořit o klidné homogenní koroně, jak se zdálo
z dřívějších raketových a družicových pozorování s menší rozlišovací schopností.
Na fotografiích, které pořídili Conrad, Kerwin a Weitz, se korona rozpadá na
řadu útvarů s velmi složitou strukturou. Jednotlivé shluky přímo nebo nepřímo
souvisejí s aktivními centry v nižších vrstvách - fotosféře a chromosféře. 
Z
podrobného studia snímků vyplývá, že koronální útvary mají tvar uzavřených smyček,
což je patrně způsobeno magnetickým polem Slunce. Na fotografiích jsou také
zřetelné jasné body v oblastech slunečních pólů. Jejich povaha je zatím záhadou,
ale není vyloučeno, že jde o jakási minicentra sluneční aktivity. Toto zjištění
může velmi změnit naše představy o sluneční činnosti, protože až dosud byla
aktivní centra pozorována jen v oblastech kolem rovníku (mezi čtyřicátou severní
a jižní rovnoběžkou). Velmi cenná jsou také pozorování na delší časové základně.
Z nich bude možno určit, jak se mění struktura útvarů v koroně a jaké přeměny
energie se uskutečňují při sluneční aktivitě.
Z výsledků získaných dalekohledem S054, který je součástí programu ATM, je zřejmé, že dlouhodobé studium sluneční korony v rentgenovém záření bude novým mocným prostředkem ke studiu dynamiky sluneční atmosféry a vlivu Slunce na Zemi.
--------------------------
i
n f o r m u j e m e (L+K č.22/1973)
• (NASA-pt) V průběhu své letošní návštěvy ve Spojených státech severoamerických se generální tajemník UV KSSS soudruh Leonid Iljič Brežněv setkal v sídle presidenta R. Nixona v kalifornském San Clemente, v tzv. západním Bílém domě, s první osádkou orbitální stanice Skylab. Kosmonauté Charles Conrad (uprostřed), Paul Weitz (vlevo) a lékař dr. Joseph Kerwin (vpravo) předali oběma státníkům upomínkové plakety.
[ Obsah | Pilotované lety | Skylab ]