Projekt MERCURY

Časopis Letectví + kosmonautika č.6/1965

Podle zpráv NASA a dalších podkladů zpracovali ing.R.Vašíček a M.Hrůzová

Fotografie a nákresy k článku: Snímky: NASA a archív

1. Přistání kabiny kosmické lodi Mercury
2. Plánované přistávací plochy kosmických kabin Mercury (MA 9 — Cooper) v Atlantickém a v Tichém oceánu. V prostorech označených písmeny A a B (Atlantik) mohla kabina přistát při event. havárii, k níž by došlo v počáteční fázi letu, dokud se kabina pohybovala rychlostí kolem 7,2 km/s; ostatní plochy, označené písmeny C-F, byly určeny pro případ havarijního přistání za letu vyššími rychlostmi. Pro normální přistání byly vybrány celkem čtyři tzv. primární plochy, po dvou v Atlantickém oceánu (2-I a 17-I) a v Tichém oceánu (7-I a 22-I), (North Latitude - severní šířka, West Longitude - západní délka, deg - stupeň, Area - plocha, Pass - oběh, oblet).
3. “Žabí muži" připevnili na kabinu “Faith 7" nafukovací “límec", zanedlouho potom vyzvedl jeřáb kabinu na palubu letadlové lodi “Kearsarge"
4. Transport kabiny vrtulníkem na loď
5. Vrtulník nad kosmickou kabinou Mercury (MR 3 — Shepard)

Základní myšlenka - přistání na vodu - měla několik variant, postupně zdokonalovaných v souladu s vývojem celého projektu a na základě zkušeností z každého letu.

Přistávací manévr měl umožnit bezpečný návrat kosmonauta za jakékoli situace. Vzhledem k možnostem různých komplikací, k nimž mohlo dojít jak při startu nosné rakety a před uvedením kabiny na oběžnou dráhu, tak za kosmického letu, byla rozdělena přistání v různých fázích letu a přistávací oblasti do pěti kategorií.

Předpokládalo se, že kdyby selhal po startu nosný systém, přistála by kabina v tzv. poruchové přistávací zóně (1. kategorie) o poloměru asi 20 km od místa startu. Při jakékoli poruše, k níž by došlo po vypuštění nosné rakety, ale ještě před uvedením kabiny na oběžnou dráhu, měla kabina přistát v “předběžné poruchové přistávací zóně" (2. kategorie). Další kategorie zahrnovala předem vybrané plochy, na nichž mohla přistát kabina uvedená na oběžnou dráhu. Probíhal-li let normálně, přistávala kabina na některé z tzv. primárních ploch (4. kategorie). Poslední kategorií byla “havarijní" přistání na kterémkoli místě ležícím pod oběžnou dráhou kabiny; podle možnosti měli však kosmonauti v těchto případech přistávat v určených “havarijních přistávacích zónách".

Zajištění přistávacích ploch loďmi, letadly a personálem záviselo na stupni pravděpodobnosti přistání kabiny v jednotlivých oblastech. Je pochopitelné, že nejlépe byly zajištěny primární plochy. V ostatních oblastech bylo sice soustředěno méně záchranných prostředků, jejich počet byl však přesto přiměřený pravděpodobnosti přistání kabiny. Přistávací plochy bylo možno dokonale zajistit pouze ve spolupráci s ministerstvem obrany, které dalo k dispozici - kromě lodí a letadel (jejichž posádky byly pro tyto akce zvlášť vyškoleny) - také různé speciální prostředky.

V první fázi záchranných operací se určoval prostor přistání kabiny. V průběhu přistávacího manévru informovalo hlavní kontrolní středisko rádiem záchranné jednotky rozmístěné v příslušné oblasti o předpokládaném bodu přistání, k němuž se současně začala přibližovat letadla (vybavená radiolokátory o vysokém výkonu) hlídkující v prostoru sestupu kabiny nebo vyslaná z blízkých základen. Vizuální hledání kabiny bylo usnadněno intenzívním zabarvením hladiny v místě dopadu (barvivem vypouštěným z kabiny) nebo - v noci - světelnými signály (na kabině byl umístěn dosti silný světelný zdroj - jakýsi malý maják).

V těch případech, kdy hlavní kontrolní středisko nemohlo přesně určit bod přistání, určovaly jej s dostatečnou přesností další kontrolní stanice, rozmístěné v různých zeměpisných šířkách a délkách. Se soustavným průzkumem ploch, na nichž by kabina mohla přistát, se počítalo pouze pro případ, že by ani tyto stanice nebyly schopny poskytnout spolehlivé informace o bodu přistání.

Další fází operace bylo “vylovení" kabiny - buď vrtulníkem, nebo lodí. Zpočátku se předpokládalo, že nejvhodnějším prostředkem bude vrtulník, který by vylovil kabinu s kosmonautem a dopravil ji na palubu doprovodné lodi. Zkušenosti však ukázaly, že tento způsob je velice obtížný a riskantní. Tak např. při druhém letu po balistické dráze (MR 4 - Grissom) se sice podařilo zachytit kabinu na hák nosného systému - což je i při mírně zvlněné hladině velmi obtížné - ale vrtulník ji nemohl zdvihnout, protože byla už částečně naplněna vodou. Kromě toho byly vrtulníky k dispozici pouze v nejexponovanějších přistávacích oblastech; v ostatních, kde byla pravděpodobnost přistání menší, hlídkovaly lodě vybavené zvlášť upraveným zdvihacím zařízením.

Potíže se záchranou kabiny pomohly odstranit kruhové nafukovací “límce", které zvyšovaly schopnost kabin udržet se na hladině i za velmi ztížených podmínek.

Jakmile bylo přesně zjištěno místo přistání, dopravil tam vrtulník nebo letadlo “žabí muže", kteří připojili ke kabině “límec" a tím ji dokonale zajistili proti potopení. Kosmonaut buď vystoupil z kabiny a odlétl vrtulníkem, nebo zůstal v kabině do té doby než ji vzala na palubu některá z hlídkových lodí. Bezprostředně potom byly urychleně odeslány veškeré letové záznamy hlavnímu kontrolnímu středisku. Po první poletové prohlídce - na palubě lodi — dopravilo transportní letadlo kabinu na Kennedyho mys, kde následovala druhá, velmi důkladná poletová prohlídka.

V plánech záchranných akcí v tzv. poruchových a havarijních přistávacích oblastech se počítalo s akcemi parašutistů co možná nejdříve po určení místa přistání kabiny; parašutisté vybavení lehkou potápěčskou výzbrojí měli zajistit kabinu proti potopení a popř. poskytnout kosmonautovi první pomoc. Kdyby parašutisté nemohli z jakýchkoli důvodů seskočit, nebo kdyby kabinu objevilo letadlo, které nemělo na palubě parašutisty, měli letci alespoň shodit speciální boji s vysílačem signalizujícím polohu kabiny.

Poslední kosmický let programu Mercury byl zajištěn podobně jako většina předchozích. Před startem byla uvedena do plné pohotovosti zvláštní skupina - složená z lékařů, raketových odborníků a požárníků ve speciálních vozidlech - která měla zasáhnout, kdyby byl kosmonaut nucen opustit kabinu pro poruchu nosného systému. Další záchranné skupiny, jejichž úkolem bylo okamžitě zakročit, kdyby došlo k jakékoli závadě nebo havárii nosné rakety bezprostředně před startem nebo v jeho počáteční fázi, byly rozmístěny v prostoru kolem startovací plochy. Vzhledem k členitosti terénu v okolí Kennedyho mysu a blízkosti moře, byly v pohotovosti i vrtulníky, obojživelná vozidla a záchranné lodě v pobřežních vodách. Na startovací ploše se zjišťovala rychlost a směr větru v různých výškách, vypočítávaly se souřadnice míst eventuálních havarijních přistání a na základě těchto údajů se rozhodovalo o rozmístění záchranných jednotek.

Pro případ havarijního přistání se počítalo s plochami rozloženými pod oběžnou dráhou tak, aby kabina letěla nad některou z těchto ploch přibližně každých 100 minut. Záchranné jednotky, rozptýlené v havarijních přistávacích zónách, mohly poskytnout kosmonautovi pomoc za tři až devět hodin po přistání; v průběhu letu se přemisťovaly, podle pokynů hlavního kontrolního střediska, v jednotlivých oblastech z jedné plochy na druhou. Hlavní kontrolní středisko oznamovalo při každém oběhu bude-li let pokračovat, nebo jestli skončí.

Pro normální přistání byly vybrány celkem čtyři tzv. primární plochy, dvě v Atlantickém a dvě v Tichém oceánu. V těchto oblastech hlídkovalo - kromě vrtulníků z letadlových lodí - celkem 23 lodí a 44 letadel (12 lodí a 26 letadel v Atlantiku, 11 lodí a 18 letadel v Tichém oceánu). Na pozemních leteckých základnách v těchto oblastech bylo v pohotovosti ještě 66 dalších letadel, pro případ, že by kabina přistála na jakémkoli jiném místě pod oběžnou dráhou. Typickou záchrannou jednotku tvořila 2 až 3 letadla velkého doletu s parašutisty na palubě. Všechny záchranné jednotky udržovaly rádiové spojení s hlavním kontrolním střediskem na Kennedyho mysu.

Kosmická kabina “Faith 7" s kosmonautem L. G. Cooperem přistála 7,5 km od letadlové lodi “Kearsarge", která hlídkovala uprostřed primární přistávací plochy v Tichém oceánu, asi 130 km východně od ostrova Midway. Loď navázala rádiové spojení s kabinou a její posádka sledovala sestup kabiny. Vrtulníky startovaly ještě než kabina přistála a vysadily “žabí muže", kteří ji okamžitě zajistili proti potopení nafukovacím “límcem". Pak byla kabina vyzdvižena na palubu “Kearsarge" . . .
----------------------------------------------

Přepis článku : M.Filip, 25.4.2005