Armstrong a Scott
Ze záznamu tiskové konference, která se konala v Houstonu 26. 3. 1966
(Podle tiskové konference kosmonautů z GT-8 zpracovali Petr Lála a Antonín Vítek, SPACE)

(L+K č. 13/1966) 

ARMSTRONG: Start sám lze označit za nejvíce vzrušující zážitek, který může astronauta potkat. Nosná raketa pracovala bezvadně. Poprvé při tomto letu bylo použito palubního počítače pro stanovení odchylky od plánované dráhy. Nosná raketa nás však vynesla na dráhu velmi přesně a nebylo třeba žádného manévru. Oddělili jsme se od druhého stupně jak bylo plánováno a viděli několik úlomků, pozorovaných již dřívějšími posádkami Gemini; bylo to první optické pozorování z mnohých, o kterých bych vás chtěl informovat. To, co člověk vnímá při orbitálním letu, nemá na povrchu Země obdoby. Chtěl bych, aby náš popis byl natolik věrný, aby popsal nádheru těchto vjemů. Když vidíte hořet svou vlastní trysku, reflexy v okně, částečky, které se velmi pomalu vzdalují od kosmické lodi, když pozorujete částice unikající z plynových nádrží, když čekáte, zda zpozorujete světla na Zemi v Africe, když pozorujete bouře nad ní – můžete přehlédnout celý obraz pozemského počasí z výše 115 mil či více – to je něco, co se bohužel nedá nikdy přesně vylíčit …

SCOTT: Když jsme se dostali na dráhu a měli letové úkony uskutečňovat podle plánu, zjistili jsme, že máme neustálou časovou tíseň v dodržení letového plánu. Na několika prvních obězích jsme museli manévrovat každých 30 minut, což vyžadovalo vždy 15 minut přípravy referenčního systému.

Museli jsme si přerovnat vybavení v kabině, které bude používáno během setkání, jako například kamery a sextant, a v jednom okamžiku jsme si sundali přilby a rukavice a upravili je tak, aby nám nepřekážely při setkání. Věděli jsme, že budeme během zbytku dne velmi zaměstnáni a tak jsme vyndali nějaké potraviny a začali si připravovat jídlo. Bylo to právě v době, kdy byl čas k obědu. Samozřejmě jsme si připravili též příručky, mapy a letový plán, abychom byli připraveni na setkání.

Když jsme to dělali a já byl dole v pilotním prostoru, kde jsem se pokoušel něco vyndat či připravit, každých pět minut jsem slyšel: “Hej, koukni se na tohle!” A musím vám říci, že Neil měl vždy pravdu. Bylo to úplně fantastické a když jste se podívali z  okna, bylo velmi těžké vrátit se opět k práci …

ARMSTRONG: Sled manévrů pro setkání byl v podstatě stejný, jako při letu Gemini 7/6. Toto schéma zahrnuje devět jednotlivých manévrů pro přípravu setkání a maximálně využívá informací, získaných pozemními radary a výpočty k tomu, aby se těmito manévry kosmická loď dostala do nejlepší možné polohy pro závěrečnou část setkání.

Prvních pět manévrů je propočítáno zcela pozemním personálem. Dva z těchto manévrů jsou určeny pro adjustaci apogea na správnou hodnotu. Jeden z nich slouží k upravení výšky apogea na přesnou hodnotu pod Agenu a další pak k tomu, aby se loď dostala do správné polohy vzhledem k denní a noční části oběhu.

Následující manévr – změna roviny dráhy – slouží k tomu, aby uvedl Gemini do přesně stejné roviny, na které se nachází cílová raketa Agena a poslední manévr ze zmíněných pěti je určen k snížení vzájemné rychlosti mezi Gemini a Agenou a k tomu, aby se loď pohybovala v konstantní výšce pod cílem. Snahou při zbývajících letech Gemini bude snížit časové nároky, které jsou potřebné k uskutečnění setkání: na menším počtu oběhů, v kratším čase a s menším počtem manévrů.

Poslední čtyři manévry jsou vykonány na základě výpočtů na palubě lodi; první tři spočítal Dave a poslední byl ruční brzdicí manévr v malé vzdálenosti od Ageny, který měl za úkol zastavit nás v těsné blízkosti cíle.

SCOTT: Když nám bylo ze Země navrženo uskutečnit přechodový manévr, připravili jsme se na něj na základě velkého množství pokynů a údajů z lodi. Měl jsem se zmínit, ještě než jsem o tom začal mluvit, že právě tento manévr je prakticky shodný s tím, který budeme užívat na lunární dráze k setkání LEM s kabinou Apollo při návratu s Měsíce.

V přípravách na TPI (Terminal Phase Initiation = zahájení konečné fáze setkání) jsme zažehli motory, což převedlo naši loď z nižší kruhové dráhy na úroveň drány Ageny. Klíčovým bodem tohoto přechodového manévru je vedle velikosti impulsu také čas, ve kterém má dojít k zapálení motorů; to je zvlášť důležité jednak z hlediska světelných podmínek, jak se o tom zmínil Neil, a z hlediska spotřeby paliva …

Máme tři metody pro určení velikosti manévru a okamžiku, kdy by k němu mělo dojít. Jedna z nich využívá palubního počítače, který zpracuje radarová data ze značně dlouhého časového údobí před manévrem. Při další metodě, kterou jsme použili, jsme zpracovali data získaná z řady zdrojů, jak ze Země, tak z palubních přístrojů, pomocí sady map, či spíše grafů. Za třetí, kdyby všechno selhalo, nám dala Země data pro manévr TPI tak, že i kdybychom neměli žádné údaje z lodi, mohli bychom přesto s velkou přesností přejít na přechodovou dráhu.

V našem speciálním případě jsme srovnali všechna uvedená fakta, rozdělili je na dobrá a špatná a v pravý okamžik jsme použili řešení, předloženého počítačem … Jednu z nejdůležitějších rolí hrál samozřejmě palubní radar.

Neil uskutečnil zapálení a byli jsme převedeni na tzv. přechodovou dráhu. V té době (jak jsme se pohybovali na dráze k Ageně) jsme měli možnost dvou korekcí dráhy lodi tak, abychom dosáhli bodu setkání se správnou rychlostí a ve správné vzdálenosti od Ageny.

Při analýze a výpočtu těchto korekcí jsme použili monitorovací techniky, která nám opět shromáždila data z řady různých zdrojů a umožnila nám tak vyloučit každou myslitelnou závadu na přístrojích. Monitorovali jsme zejména tři věci: radar, počítač a referenční systém. V případě, že by kterékoli z těchto zařízení selhalo, měli jsme v každém okamžiku během celého setkání řadu způsobů a řadu map, pomocí nichž jsme mohli setkání dokončit. Cítili jsme, že při kterékoli závadě můžeme splnit úkol jen s tím rozdílem, že spotřebujeme poněkud více paliva.

Záložní mapy a záložní způsoby výpočtu nám umožnily spočítat čtyři korekce. Dvě korekce jsme dostali z počítače; to nám umožnilo rozhodnout se, zda je řešení předložené počítačem přijatelné. Použili jsme toho vždy, když počítač navrhl opravný manévr; zdálo se nám vhodné srovnat naše záložní řešení a nezávislá pozorování jak vizuální, tak radarová. Pokaždé jsme přijali řešení počítače. Tím jsme se zabývali až do svítání.

Po vykonání druhého manévru jsme se octli asi necelé čtyři míle od Ageny. V této době jsme již byli na denním světle, avšak optimální by bylo v té době být ještě ve stínu. Byli jsme poněkud opožděni na přechodové dráze. Viditelnost Ageny byla velmi dobrá a pokračovali jsme po naší relativní dráze k Ageně až do 1,7 míle, kdy začal Neil ruční vizuální brzdicí manévr.

ARMSTRONG: Pozemní výpočty manévru byly velmi přesné a uvedly nás na dráhu, která byla ideální, neboť jsme odčerpali pro setkání minimální množství paliva. Spojení jsme uskutečnili nad Rose Knot Victor nad pobřežím Jižní Ameriky tak, aby data mohla být během kontaktu zaznamenávána na Zemi. Bylo to při svítání. Slunce bylo velmi nízko na pravé straně, ozařovalo pravou stranu Ageny, zatímco levá strana a límec byly ve tmě. Je to velmi nezvyklý jev. Z mého okna byl svět ve tmě, ale Daveovo okno bylo na slunečním světle.

Manévrovat s lodí do těsné blízkosti límce není celkem těžké. Zastavili jsme přibližně dvě stopy od límce a čekali jsme, dokud CAP COM na RKV (Capsule Communicator = operátor, udržující spojení s lodí) nám neřekl, že má dobrou telemetrii, což trvalo asi dvě minuty, načež jsme se spojili s relativní rychlostí asi 9 in /s (23 cm/s). Naším cílem bylo použít rychlosti asi 1 ft /s (30 cm/s) …

Okamžitě po spojení jsme chtěli udělat yaw (otočení ve vodorovné rovině) s Agenou o 90° za použití jejího řídicího systému. Agena je v okamžiku spojení orientována kolmo na rovinu dráhy, aby bylo dosaženo vhodného osvětlení. Obě tělesa se chovala zcela klidně.

Při spojování bylo zcela tma; neviděli jsme žádné elektrické výboje či jiskry, když se kosmické lodi dotkly. To bylo předem předpokládáno odborníky, kteří studovali tento speciální problém. Agena byla velmi stabilní a snadno se s ní manévrovalo.

SCOTT: Dalším krokem v našem letovém plánu bylo otočení Ageny o 90° za použití řídicího systému Ageny, ovládaného z kabiny. Udělali jsme to v určeném okamžiku a čekali jsme, že manévr bude uskutečněn za jednu minutu; ve skutečnosti to trvalo 55 vt., bylo to velmi klidné, mnohem více než jsme mohli zjistit během pozemních simulací. K otočení Ageny se zastavením v několika bodech bylo třeba okolo šestnácti povelů.

ARMSTRONG: Z rozhovorů se Zemí jsme si byli vědomi, že se může objevit řada potíží při předávání informací na Agenu a nemohli jsme si být samozřejmě zcela jisti, zda stav jejího řídicího systému je přesně takový, jak bylo plánováno pro tuto dobu. Mluvili jsme se stanicí Tannanarive (Malgašská republika) o tom, že v případě jakékoli odchylky Ageny můžeme vypnout ACS (Agena Control System = řídicí systém Ageny), což samozřejmě souhlasilo s našimi předletovými plány pro potíže tohoto druhu.

Venku byla zcela tma; zapnutím světel jsme si pokazili pohled z okna. Vypnuli jsme řídicí systém kabiny, jak bylo plánováno, a začali studovat náš letový plán, abychom mohli uskutečnit další sérii zkoušek.

Právě 7 hodin po startu nám nastaly sedmihodinové potíže. Dave oznámil, že se kabina odchyluje. Neslyšeli jsme sice pracovat žádnou trysku, neviděli jsme žádnou záři hořícího motoru, ale pohledem na náš indikátor polohy jsme zjistili, že se – ačkoli je pohyb pomalý – naše poloha skutečně mění v yaw a roll (roll = rotace kolem podélné osy lodi). Nepovažovali jsme to v tomto okamžiku za problém. Domnívali jsme se, že nastala nějaká anomálie v řídicím systému Ageny, vyvolaná Agenou. Okamžitě jsme zapnuli náš vlastní orientační systém a Dave vypnul řídicí systém Ageny.

Vzpomínám si, že první co Neil udělal bylo, že zapnul orientační systém kabiny a já vyslal povel 400, který vypnul orientační systém Ageny. Vyslal jsem pak další dva povely, které vypnuly palivo a její detektory horizontu, takže jsme vypnuli to, o čem jsme se domnívali, že způsobuje problém na Ageně.

ARMSTRONG: Další tři minuty jsme se pokoušeli zvládnout řízení spojených těles a snížit rychlost rotace vysíláním různých povelů na Agenu. Snažili jsme se zjistit, které zařízení na Ageně může způsobovat tento problém a Dave vyslal na Agenu řadu povelů, včetně cyklického zapínání a vypínání ACS.

Když bylo zřejmé, že to nemá žádný výsledek, začali jsme uvažovat, zda nemůže být nějaká závada také v řídicím systému kabiny … Během dalších čtyř minut se rychlost rotace zmenšila prakticky na nulu a my jsme si začali myslet, že dostáváme tělesa opět pod svoji kontrolu …

Avšak problém se obnovil a rychlost začala opět růst až k bodu, kdy jsme začali cítit, že strukturní celistvost kombinace obou lodí (byly spojeny pouze na třech místech ve špičce) je v nebezpečí. Cítili jsme, že musíme přistoupit k drastičtějším opatřením.

Změnili jsme logiku řízení i polohu záklopek na palivových cestách a zapnuli sekundární systémy různých typů v řízení ve snaze identifikovat problém. Neměli jsme v ničem úspěch. Trvalo nám asi tři minuty, než jsme zredukovali rychlost na hodnotu bezpečnou pro odpojení. Když jsme se dohodli, že se rozpojíme, použili jsme odpojovacího vypínače a vzdálili se tak rychle, jak jen to bylo možné.

Po rozpojení obou těles jsme zjistili, že problém byl skutečně v řídicím systému kabiny a přibližně další tři minuty jsme se jej snažili izolovat. Během těchto tří minut bylo ruční řízení neúčinné a zasluhuje zmínku, že na Zemi později zjistili, že naše ruční řízení bylo skutečně zaseknuté anebo alespoň nepracovalo zcela správně.

Rychlost rotace se v tomto okamžiku zvýšila na tak vysokou hodnotu, že jsme cítili nutnost udělat opět nějaké drastické opatření. Zapnuli jsme naše RCS (Re – entry Control System = systém řízení lodi během návratu do atmosféry), což je zcela oddělený palivový a tryskový systém, a vypnuli zcela normální orientační systém uzavřením všech přerušovačů obvodů a ventilů. To přineslo úspěch, neboť kabina byla opět řiditelná a též rychlost rotace šla snížit na přijatelnou míru.

Asi po 30 vteřinách jsme vypnuli jeden z prstenců RCS – je to paralelní systém, sestávající ze dvou nezávislých částí – abychom šetřili palivem. Během šesti minut jsme redukovali rotaci na přijatelnou hodnotu.

Jakmile byla kabina opět patřičně stabilizována, zapínali jsme opět pomalu a metodicky OAMS (Orbital Attitude and Maneuvering System = řídicí systém kosmické lodi) a zjistili, že tryska č. 8 zůstala v otevřené poloze. Analýza, která byla uskutečněna po přistání, ukázala, že tryska byla omylem zapnuta na 3 vt., vypnuta 3 vt., pak 3 minuty zapnuta, 4 minuty vypnuta a nakonec opět otevřena. To skutečně poměrně dobře souhlasí s naším pozorováním, kdy jsme měli tělesa pod kontrolou a kdy jsme nebyli schopni je ovládat.

SCOTT: Před tím, než jsme se oddělili, obnovili jsme stav Ageny tak, aby byla schopna dalšího použití, jakmile bychom problém vyřešili. Po odpojení jsme občas zapínali radar a doufali, že opět zpozorujeme Agenu buď vizuálně nebo radarem. V několika okamžicích jsme měli krátký radarový kontakt. Jsem přesvědčen, že jsme ji ještě jednou pozorovali přibližně půl míle od nás. Nijak nerotovala. Vypadalo to, že je pravděpodobně odchýlena od normální polohy v rovině nebo mimo rovinu dráhy. Nemohli jsme však zaznamenat v tomto okamžiku žádný její pohyb. Bylo to naposledy, co jsme ji viděli.

ARMSTRONG: Po vypnutí OAMS jsme zjistili, že naše yaw trysky nejsou schopny činnosti (všechny s výjimkou čísla 8, která selhala v otevřené poloze), ale naše pitch (rotace ve svislé rovině) trysky pracovaly dobře. Země nám poradila po delší diskusi o povaze našeho problému a samozřejmě po analýze situace, že plánuje návrat v tzv. “3. zóně”. Je to v západním Pacifiku – na nic víc jsme v tom okamžiku nepřišli – a tak jsme okamžitě začali zkoumat naše mapy, abychom zjistili, ve které části světa ta “trojka” může být. Samozřejmě, že jsme byli značně zklamáni, že musíme ukončit let. Byla zde celá řada nezodpovězených otázek, na kterých jsme chtěli pracovat, mnoho věcí, které jsme chtěli vykonat. Avšak rozhodnutí k návratu v takovéto situaci, kdy náš návratový řídicí systém byl zapnut, bylo jedno z těch, která byla učiněna již před letem, kdy jsme klidně a chladně uvažovali, jaké nejlepší řešení v určitých havarijních situacích může být.

SCOTT: Na pořadí byla nyní příprava kabiny pro návrat a přistání v oblasti 7 – 3. Měl bych se zmínit, že COP COM na RKV a CSQ (operátoři na sledovacích lodích Rose Knot Victor a Coastal Sentry Quebec) – jediní lidé, se kterými jsme navazovali spojení do návratu – udělali nedocenitelnou práci. Stejně jako my, byli i oni v časové tísni, neboť museli udržovat spojení s Houstonem a předávat všechna data nutná pro návrat, což jak známo normálně trvá 3 až 4 hodiny. Udělali to během řady průletů kabiny nad stanicemi. Pomáhali nám v časové tísni tím, že měli vždy informace po ruce a byli schopni nás připravit na návrat. Museli jsme přehrát do počítače program z magnetické pásky, tzv. ATM (Auxiliary Tape Memory – pomocná pásková magnetická paměť), než jsme přistoupili k uskutečnění návratu.

Udělali jsme tuto speciální operaci bez nesnází. Bylo to zkoušeno vůbec poprvé. Nahráli jsme tedy ATM a kromě toho všechna vstupní data ze Země, vyzkoušeli počítač, zda program pro návrat pracuje dobře a začali countdown pro zapálení brzdicích raket …

ARMSTRONG: Všechny fáze návratu probíhaly normálně. Zapálení brzdicích raket bylo ovšem uskutečněno nad Afrikou, přičemž návrat probíhal nad Arábií, Pákistánem, Indií a Čínou; během této doby nebyla žádná sledovací stanice schopna nás sledovat a dávat nám informace, které dostáváme při normálním návratu nad USA. Zapálení raket probíhalo naštěstí blízko stanice Kano v Nigérii a mohli jsme proto slyšet počítání z Houstonu. Slyšeli jsme je – šest, pět, čtyři, tři, dva – a pak jsme ztratili příjem. Pokračovali jsme v počítání sami, zapálili jsme brzdicí rakety včas a naštěstí i vektor rychlosti byl blízký plánovanému.

Podle palubních měření změny rychlosti při brzdění spočítal Dave úhel náklonu, který by nás dopravil k cíli, když by něco ve výpočtech počítače nesedělo, určil úhel 52° . Byli jsme si plně vědomi ceny toho, že naše kosmická loď má možnost řízení letu v atmosféře. Klouže atmosférou, byť pod velmi ostrým úhlem a bod dopadu se dá řídit správným natáčením lodi během průletu atmosférou. Proto měl výpočet úhlu náklonu pro nás velký význam.

Jak jsme zjistili podle prvních náznaků pohybu ručičky ukazatele (odporu atmosféry) ve 400 tisících stopách (120 km) asi 21 minut po zapálení brzdicích raket, pracoval však počítač podle všech předpokladů. Jakmile jsme zjistili, že počítač nás navádí dobře, změnili jsme úhel náklonu na hodnotu doporučenou počítačem, abychom se pokusili dostat přesně na cíl.

Pohled z okna byl opět nádherný. Pohled na ionizovanou vrstvu horkých plynů proudících kolem lodi, pohled na sekci s brzdicími motory, která hořela několik mil za námi. Chtěl bych mít více času dívat se z okna během té doby, ale byl jsem zaměstnán řízením. Potom jsme v 80tisících stopách (24 km) vypustili páskový padák a Dave odečetl zeměpisnou délku a šířku, na které jsme se podle výpočtu počítače měli nacházet.

SCOTT: Je to skutečně komfort, mít na palubě počítač, který vám řekne, kde jste, když vše, co můžete vidět oknem celých 30 minut, jsou jen Himaláje …