Podle přímých reportáží amerického rozhlasu zpracoval pro časopis “Letectví + kosmonautika” kolektiv astronautického klubu S.P.A.C.E.

(L + K č. 4/1966)

“This is Gemini Launch Control, T minus 14 minutes and counting …

Zde řídící středisko startu, T-14 minut, přípravy pokračují. Byly uskutečněny zkoušky manévrovacích motorů kabiny dvojím až trojím zažehnutím na 1,5 vteřiny. Telemetrické údaje z rampy ukazují, že zkoušky proběhly úspěšně.”

Je sobota 4. prosince 1965, 20 hodin 16 minut našeho času. Na Cape Kennedy je rušno. Desítky techniků končí první část svého úkolu: vypuštění dvou raket Titan s kabinou Gemini ve velmi krátké době za sebou.

Zatím vše probíhá přesně podle plánu. Na rampě 19, v kabině GT-7 na vrcholu rakety vysvobozené ze sevření montážní věže, čekají již půldruhé hodiny na svůj okamžik dva kosmonauté: velitel lodi Frank Borman a druhý pilot James Lovell. Oba sedmatřicetiletí Američané podstoupí dnes svůj astronautický křest – čeká je 14 dní práce ve vesmíru.

Countdown rychle spěje bez přerušení ke svému vyvrcholení. Poslední zkoušky lodi a rakety v T-8 minut, T-5,5 minuty a v T-90 vt. proběhly úspěšně. Konečně. Kolega – astronaut Bean – odpočítává poslední vteřiny countdownu: “10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 … zážeh motorů … START!” Je přesně 20:30:05 SEČ.

Raketa Titan II se s ohlušujícím duněním zvedá od rampy. Řízení letu se ujímá hlavní středisko v Houstonu. Šest minut po startu oznamuje: “Dosažena oběžná dráha ve výši 161 – 330 km. Všechny systémy pracují normálně.” Astronauté oddělují 30 vteřin po dohoření druhého stupně opatrně pomocí manévrovacích motorů kabinu od nosné rakety. Nesmějí se od ní příliš vzdálit, aby ji mohli prvních 25 minut letu sledovat v infračervených paprscích.

Technikům na Kennedy Space Center začíná nyní urputný závod s časem. Je třeba co nejrychleji opravit rampu a připravit další nosnou raketu ke startu GT-6 do devíti dnů. Jsou příjemně překvapeni nepatrnými škodami, které na rampě 19 zenechal start GT-7.

Zatím GT-7 přeletěla Atlantik a navázala spojení se sledovací stanicí na Kanárských ostrovech. Odtud přichází do Houstonu poplašná zpráva. V kyslíkové nádrži palivových článků poklesl tlak na polovinu původní hodnoty. Bude se opakovat osud GT-5? Ale mnohatýdenní práce odborníků firmy General Electric se projevila. Ručním zásahem se astronautům podařilo snadno závadu odstranit.

Celý první oběh kabiny kolem Země byl věnován kontrole palubních zařízení. Pak teprve přicházejí na řadu vědecké experimenty.

Celkem jich bylo 20, z toho 7 nových. Vzhledem k dlouhému trvání letu to byly zejména lékařské experimenty: sledování hladiny hormonů, bílkovin, enzymů a aminokyselin v tělových tekutinách, zjišťování demineralizace kostí během dlouhodobého působení stavu beztíže a rovnováhy dusíku, fosforu, chloridu sodného a hořčíku v těle a studium spánku pomocí elektroencefalografu.

Další experimenty mají více technické zaměření: především je to zkouška možnosti použití laseru jako telekomunikačního prostředku mezi kosmonauty a Zemí. Tento pokus je již zaměřen k programu Apollo, podobně jako další pokusy s využitím zákrytu hvězd zemským horizontem a obrysů kontinentů pro navigaci kosmických lodí.

Po zkušenostech z předchozích letů bylo rozhodnuto, že oba astronauté budou spát současně, aby se navzájem nerušili. K prvnímu spánku se odebrali v neděli v 9:10 SEČ a požádali pozemní stanice, aby je nerušily, že chtějí spát až do 15 hodin. Další novinkou byl nový typ skafandru: lehčí a umožňující kosmonautům jeho svlečení a oblečení bez cizí pomoci na palubě lodi. V pondělí 6. 12. Jako první tuto možnost využil Lovell při 29. Obletu. Později opakoval tuto proceduru i velitel lodi a po určitou dobu létali oba kosmonauté současně ve “spodním prádle”.

Od pondělka se kosmonauté snažili o navázání spojení se zemí laserovým paprskem. Špatné počasí a závady na pozemním zařízení stanic ve White Sands (N. M.), na Havajských ostrovech a na ostrově Ascension způsobily, že tento pokus byl korunován úspěchem teprve na 105. oběhu 11. prosince spojením s havajskou stanicí. Astronauté zpozorovali modrozelený signál pozemního laseru a namířili svůj vlastní tříkilogramový přístroj na Zem. Bylo sice plánováno uskutečnit přenos hlasu astronautů za Zem modulací paprsku, ale nepodařilo se udržet spojení dostatečně dlouho.

Přípravy na start GT-6 zatím pokračovaly s jednodenním předstihem. První vážnější zdržení způsobila závada v paměti palubního počítače zjištěná 8. 12. Celý počítač byl během krátké doby vyměněn a jen s 10hodinovým zdržením mohlo být přikročeno k simulovanému letu, jako k poslední přípravě astronautů Waltera Schirry a Thomase Stafforda na start. Také posádka GT-7 se začala připravovat na setkání s kolegy. Protože měli sloužit jako cvičný cíl, změnili 9. prosince na 75. oběhu dráhu lodi na kruhovou ve výši přibližně 300 km.

Start GT-6 byl stanoven na neděli 12. prosince. V ten den byly dvě možnosti ke startu – dvě “okna”: od 15:30 do 16:15 SEČ a na dalším oběhu “sedmičky” od 17:30 do 18:00. Aby se mohli setkat na 4. Oběhu “šestky”, bylo nutno startovat mezi 15:54:00 a 15:55:40 SEČ.

Až do 15:26 pokračovaly přípravné práce s pětadvacetiminutovým předstihem. V tomto okamžiku byl countdown přerušen za stavu T-3 minuty. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku. V 15:51:03 byl countdown obnoven. V 15:53 ukončili astronauté poslední kontrolu zařízení před startem. V T-30 vteřin byly otevřeny kohouty nádrží. A opět jako před osmi dny, zazněl hlas astronauta Beana: “10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, …” a nic. Neočekávané ticho, pak hlášení: “Motory vypnuty … sledujeme tlak v nádržích … ke startu nedošlo.” V posledních třech vteřinách, které dělí okamžik zapálení motorů od startu, automatické bezpečnostní zařízení zjistilo závadu a motory vypnulo. Raketa zůstala stát na rampě. Protřelý veterán kosmických letů Wally Schirra zachoval naštěstí chladnou hlavu a nepoužil katapultovacího zařízení a spolehl se na automatická zabezpečovací zařízení. Kdyby se totiž astronauté katapultovali, mohlo by dojít k poškození kabiny a již by nebylo možno plánované setkání uskutečnit.

Mluvčí řídícího střediska oznámil, že závada nebyla dosud objasněna a že let se odkládá na čtvrtek. Současně sdělil, že pokus o start byl pozorován piloty z GT-7.

Půl hodiny po nezdařeném startu se odebrala skupina techniků v ochranných oděvech na rampu zjistit, co se vlastně stalo. Nejprve se zdálo, že došlo k předčasnému odpojení kabelu propojujícího telemetrii rakety na pozemní zařízení. Teprve druhý den bylo při kontrole motorů zjištěno, že ještě ve výrobním závodě byl ponechán kryt z plastické hmoty v jednom z přívodních potrubí.

Vzhledem k tomu, že nešlo o technickou závadu rakety samotné, bylo možné připravit nový start už na středu 15. prosince.

Také nahoře, na “sedmičce”, měli drobné závady. Jedna ze dvou palivových baterií na palubě čas od času zlobila a z jednoho spánku byli vyrušeni kotrmelci kabiny – dva z motorků (yaw-left) pro řízení polohy lodi vypověděly službu. Ale bez toho všeho se dalo v letu pokračovat.

Ve středu proběhlo na Cape Kennedy vše jako na drátku. Start byl uskutečněn přesně podle plánu ve 14:37:26,4 SEČ. GT-7 byla v tomto okamžiku vzdálena 518 km od místa startu. Za 6 minut na to byla “šestka” navedena na předběžnou dráhu 161,2 až 261,3 km, v bodě ležícím asi 2000 km za “sedmičkou”. Krátce nato Schirra upravil výšku apogea na 270 km. Protože se GT-6 pohybovala na nižší dráze, s dobou oběhu o 2 minuty kratší, přibližovala se ke GT-7 rychlostí asi 8 km/min. Při druhém průletu apogeem v 16:55 nad Indickým oceánem zvýšila “šestka” rychlost o 58 km/h. Tím se zvýšilo perigeum na 217,5 km a současně se snížila rychlost vzájemného přibližování obou lodí na 5,5 km/min. Při dalším průletu apogeem byla GT-6 uvedena na kruhovou dráhu ve výši 270,5 km. Nyní se nacházela 2 km pod a 180 za GT-7. V 17:59 SEČ byl navázán radarový kontakt mezi loděmi. Až do tohoto okamžiku byly všechny manévry “šestky” počítány v řídícím středisku v Houstonu na velkém samočinném počítači IBM 7094. Nyní však přešla odpovědnost na posádku GT-6 a jejich malý palubní počítač. Chvíli nato, přesně před sebou, spatřil Stafford blikající modrá poziční světla “sedmičky” na tmavém pozadí oblohy nad jižním Atlantikem. Schirra zvýšil rychlost a jejich loď přešla na poslední přechodovou dráhu. V kontrolním středisku v Houstonu zavládlo napětí.

Vzdálenost obou kabin byla sledována radary sledovací lodi USS Coastal Sentry, zakotvené poblíže Tajvanu. Do Houstonu přicházela hlášení: “20 000 stop … 18 200 … 15 000”. Pak bylo slyšet i hlas astronauta Toma Stafforda: “1,7 námořní míle, … 1,3 …”. Nato jeho hlas opět umlkl, neboť kabina se vzdálila z rádiového dosahu sledovací lodi.

O něco později kabina vylétla ze stínu Země nad osvětlenou stranu. Astronauté Stafford a Schirra byli již tak blízko k “sedmičce”, že mohli vidět zarostlé tváře svých kolegů. Když se kabina dostala do rádiového kontaktu se stanicí na Havajských ostrovech, Staffordův hlas oznámil, že se podařilo setkání dvou kosmických lodí, které jsou nyní ve vzdálenosti 120 stop (36 m). Tato lakonická zpráva, která přišla do Houstonu ve 20:33, vyvolala v řídícím středisku nadšení. Na kontrolních panelech se objevily americké vlaječky a ředitel letu Chris Kraft si zapálil své tradiční dlouhé cigáro, znamení úspěšného splnění úkolu. Prohlásil, že je to největší milník na cestě americké astronautiky od letu Johna Glenna.

To však ještě nebylo největší přiblížení. Jemným manévrováním, důkladně nacvičeným na pozemních simulátorech, přiblížil Schirra svou kosmickou loď k “sedmičce” na 10 stop (3 m).

“Je tady nějak velký provoz,” říká Schirra. A Borman odpovídá: “Tak zavolejte strážníka!”

“Máte opravdu pěkně zarostlé brady,” vysílá Schirra posádce “sedmičky”.

“Někdo to považuje za moderní,” zní odpověď.

Gemini 6 začala oblétávat v kruzích kolem GT-7, která šetřila svým palivem. Celkem 5 a půl hodiny letěly lodě ve formaci a jejich vzdálenost se měnila mezi pěti až třiceti metry a astronauté pořizovali barevné snímky a filmové záběry. Sledovali vzájemně činnost manévrovacích motorků a Schirra dokonce zpozoroval vypouštění přebytečné vody z adaptoru “sedmičky”, která se okamžitě přeměnila v částice ledu.

Po skončení letu ve formaci se GT-6 vzdálila do bezpečné vzdálenosti 40 až 80 km. A pak šli spát.

Příští ráno, hodinu před zapálením retroraket, Schirra náhle oznámil “sedmičce”, že vidí UFO, které se blíží k nim po nízké polární dráze a vydává intenzívní světlo. Řekl, že se s ním pokusí navázat spojení. Než stačilo kontrolní středisko v Houstonu nebo posádka GT-7 reagovat, nesla se kosmickým prostorem známá americká vánoční koleda “Rolničky, rolničky …”, kterou hrál Schirra na harmoniku. (Chris Kraft později řekl, že Schirra projevil větší talent jako pilot než jako hudebník.) Udiveným kolegům vysvětlil, že šlo o Papa Noela (amerického Dědu Mráze).

Pak již “šestka” dostala povel k návratu. V 15:45 byly zapojeny brzdicí rakety a o 35 minut později dopadla kabina GT-6 do Atlantiku, necelých 18 km od letadlové lodi USS Wasp. A za hodinu nato byli již oba kosmonauté na palubě.

“Sedmička” zůstala na oběžné dráze až do soboty 18. prosince. Poslední dny se umoudřily i stabilizační motory i palivové články. Jen palubní magnetofon zlobil – nepřevíjel pásek.

A pak i oni šťastně přistáli do Atlantiku asi 900 km jihozápadně od Bermud. Dosud nejdelší let lidí kosmickým prostorem skončil.