Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Pavel KOUBSKÝ, Astronautický klub SPACE (L+K č. 18/1969)

Snímky: Aviation Week & Space Technology

O programu Apollo - přistání dvou kosmonautů na Měsíci - se dá říci, že se již od svého počátku těšil větší pozornosti vědců i laické veřejnosti než kterýkoli jiný civilní vědecký program. Jeho historie je, podobně jako historie jiných amerických kosmických programů, spjata se startem Sputniku 1 na podzim roku 1957. Jeho start totiž přinutil tehdejšího presidenta Eisenhowera neustále podporovat americké úsilí ve vesmíru. Začátkem roku 1958 vydal presidentův poradní výbor pro vědu (PSAC) zprávu doplněnou presidentovým prohlášením, která je prvním dokumentem věnovaným americké kosmické politice. Jednotlivé etapy předloženého plánu nebyly nijak časově vymezeny, některé z nich se měly uskutečnit “brzy", jiné “později" a některé “ještě později". Zpráva zatím počítala s automatickou sluneční observatoří na dráze kolem Země, nebo výzkumem planet kosmickými sondami. I když se plán zmiňoval také o přistání člověka na Měsíci, jeho časové vymezení bylo určeno slovy “ještě později".

Kosmický program USA se však rychle rozrůstal a již na podzim roku 1958 vznikl Národní úřad pro letectví a kosmický prostor - NASA -, civilní instituce, vytvořená zejména proto, aby koordinovala kosmické programy ministerstva obrany, průmyslu a vysokých škol. Tím byl položen základ uceleného národního kosmického programu. O rok později došlo k dalšímu významnému kroku pro budoucí přistání lidí na Měsíci: von Braunova skupina v Huntsville přešla ze správy pozemních sil americké armády do NASA, kde vytvořila Marshall Space Center. V době svého začlenění do NASA se již rok zabývala pracemi na projektu velké rakety, z něhož později vznikla nosná raketa projektu Apollo - Saturn V. Vytvoření Marshallova střediska bylo pro americkou kosmonautiku velmi šťastným řešením přesto, že ve skutečnosti šlo o východisko z nouze. O začlenění von Braunovy skupiny totiž po dva roky usilovaly jak pozemní síly, tak americké letectvo; ministerstvo obrany, které na vojenské aplikaci velké rakety nemělo zájem, spor jednoduše vyřešilo vyčleněním celého střediska. Významným krokem bylo i zahájení prací na raketovém motoru spalujícím kapalný kyslík a kapalný vodík.

Koncem roku 1959 zveřejnil NASA desetiletý plán kosmického výzkumu. Kromě konkrétních plánů navrhovala studie vytvoření stálé kosmické stanice s posádkou, oblet pilotované kosmické lodi kolem Měsíce v létech 1966-68 a přistání lidí na Měsíci začátkem sedmdesátých let. Americká sněmovna však považovala plán za příliš střízlivý a požadovala přistání kosmonautů do konce desetiletí. Lekce Sputniku 1 byla stále ještě velmi živá, nehledě na skutečnost, že Lunik 3 již oblétl Měsíc a ofotografoval odvrácenou stranu Měsíce. Proto se kosmický program mohl stát důležitou součástí presidentské kampaně J. F. Kennedyho. Budoucí president ostře napadal republikány za to, že dovolili, aby Spojené státy zaostaly ve výzkumu vesmíru. Republikánský kandidát Nixon naproti tomu svaloval vinu na Trumanovu vládu a rozhodně podporoval desetiletku NASA s předpokládaným přistáním člověka na Měsíci v roce 1971. Vedení NASA ihned pochopilo, že se situace mění. V červenci 1960 na konferenci průmyslníků prohlásil zástupce Národního úřadu pro letectví a kosmický prostor, že po Mercury, prvním americkém programu pilotovaných kosmických lodí, bude následovat program Apollo, v němž se mají uskutečnit lety třímístné kabiny kolem Země a kolem Měsíce. O několik měsíců později oznámil vedoucí střediska pro pilotované lodi George Low, že vytvořil studijní skupinu, která se zabývá přistáním člověka na Měsíci. Koncem roku 1960 odhadla skupina výboru PSAC náklady na přistání lidí na Měsíci na 20 až 40 miliard dolarů. (Pro zajímavost uveďme, že současné odhady se pohybují kolem 24 miliard, jak uvedl koncem roku 1968 T. Wicker v New York Times).

Přesto, že kosmický program získával ve Spojených státech stále více stoupenců, president Eisenhower ani v posledních měsících svého působení v Bílém domě nezměnil konzervativní a opatrný přístup k výzkumu vesmíru. V návrhu posledního rozpočtu se Eisenhower dokonce pokusil zastavit další lety s posádkou po projektu Mercury. Po ostré reakci tehdejšího ředitele NASA byla tato pasáž ve zprávě o rozpočtu pozměněna. Zvýšení rozpočtu NASA oproti předcházejícímu roku doporučil až po své inauguraci president Kennedy. Po energickém vystoupení Kennedyho a představitelů NASA schválil rozpočtový úřad požadované zvýšení, na němž závisel osud vývoje rakety Saturn. Projekt Saturn, ačkoliv dosud nebyl specifikován oficiálně jako raketa, která vynese lidi na Měsíc, se opět mohl rozběhnout.

Koncem března 1961 zaslala Americká akademie věd americké vládě zprávu nazvanou “Úloha člověka v národním kosmickém programu", doporučující, aby se výzkum Měsíce a planet stal základním cílem amerického kosmického programu. Avšak v otázce letů pilotovaných kosmických lodí k Měsíci a k planetám byli autoři zprávy krajně opatrní. Doporučovali uvážit, zda je člověk vůbec schopen zúčastnit se letu k Měsíci nebo k planetám. Avšak skutečnost překonala všechny plány - 12. dubna 1961 se dostal Gagarin na 108 minut do vesmíru a kongresmani považovali za zcela zřejmé, že Sověti přistanou na Měsíci k padesátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Pokud Američané nechtěli hrát “druhé housle", museli něco udělat. Týden po Gagarinově letu ztroskotala invaze na Kubu, kterou Američané podporovali. Vedou se stále spory o to, zda se právě fiasko v Zátoce sviní nejvíce nezasloužilo o realizaci nejrozsáhlejšího civilního vědeckého programu v dějinách lidstva. Podle některých zpráv odpověděl na poradě vládních činitelů předseda Výboru pro výzkum vesmíru Welsh na něčí otázku: “Můžeme si dovolit další porážku?" slovy: “Můžeme si dovolit úspěch." Naproti tomu oficiální historik NASA dubnové události na Kubě nepovažuje pro projekt Apollo za významné. Skutečností však zůstává, že již 21. dubna téhož roku řekl president Kennedy na tiskové konferenci: “Musíme nyní uvažovat, zda neexistuje nějaký program, bez ohledu na jeho cenu, který by nám umožnil být na prvním místě v pronikání do vesmíru. Jsme-li schopni být na Měsíci dřív než Rusové, měli bychom se o to pokusit." Následujícího dne jednal o stejném tématu tehdejší vicepresident Johnson s představiteli ministerstva obrany, NASA, Komise pro atomovou energii a presidentova poradního sboru PSAC. Všichni se shodovali v názoru, že Sověti obletí Měsíc jako první a jedinou nadějí na prvenství zůstává přistání na Měsíci. Odborníci soudili, že k přistání bude nutné zkonstruovat raketu nové generace, čímž se americké šance relativně zvětšovaly. 23. dubna jednal znovu vicepresident spolu s dalšími vládními činiteli se skupinou podnikatelů a později presidentův poradce Wiesner s některými vědci. Zdálo se, že celková reakce je velmi příznivá.

Dne 3. května vyzval Johnson NASA, aby vystoupil s doporučením přistání na Měsíci. Až do té doby totiž zastával NASA v uvažovaném projektu přistání úlohu technického poradce. Na základě vicepresidentovy výzvy vypracovali 6. a 7. května ředitel NASA Webb, jeho zástupce Seamans (nynější ministr letectví USA) a McNamara návrh programu přistání lidské posádky na Měsíci.

Předtím, 5. května, vzlétl první Američan Alan Shepard do vesmíru po balistické dráze. Jeho let byl pravděpodobně posledním bodem v přípravě veřejného mínění na oficiální vyhlášení programu. Webb, Seamans a McNamara dokončili zprávu pro Johnsona pouze několik hodin předtím, než byl Shepard po úspěšném letu v kabině Mercury přivítán ve Washingtonu. Koncem května, v projevu o rozpočtu na rok 1962, vyhlásil president Kennedy přistání Američanů na Měsíci před koncem desetiletí za národní cíl. Je zajímavé, že ještě 23. března 1961, když J. F. Kennedy revidoval Eisenhowerův rozpočet, nenavrhl uvolnění žádných prostředků na urychlení pilotovaných letů. Z toho je zřejmé, že rozhodnutí rozběhnout Apollo bylo náhlé. Také kongres jednal, aniž vyslechl svědky, jak bývá zvykem v takových případech. Bývalý právník v úřadu NASA, Leonard Mandelbaum, označuje zahájení projektu Apollo v květnu 1961 za typickou reakci studené války. Jak se nyní ukazuje, nebyl projekt Apollo, alespoň uvažujeme-li krátkodobě, nejlepším řešením. Odpůrci velkého pronikání do vesmíru dokazují, že stejného pokroku techniky by bylo dosaženo rozvojem oceánografie, s nímž by se dalo spojit i hledání zdrojů laciného proteinu. Projekt Apollo také neznamenal velký obrat v poklesu nezaměstnanosti. V roce 1961 byli v řadách nezaměstnaných především farmáři a horníci, kteří přišli o půdu, tedy vesměs málo kvalifikované síly, zatímco kosmický program naopak vyžadoval značnou kvalifikaci. Hodně se také diskutovalo o vědeckém přínosu Apolla Je velmi těžké posuzovat správnost rozhodnutí v roce 1961 se znalostmi roku 1969. Jedno poučení však z projektu Apollo vyplynulo: bez jednotné politiky v otázkách vývoje a výzkumu převládnou vždy projekty, které počítají pouze s mezinárodní prestiží.

Úspěšným přistáním Apolla 11 celý projekt prakticky vyvrcholil. Je třeba rozhodnout o budoucnosti, a mezi hlavní odpůrce dalšího velkého kosmického programu patří bratr toho, který měl nemalou zásluhu na realizaci Apolla. Není pochyb o tom, že Apollo přineslo a jistě ještě přinese značný pokrok v mnoha odvětvích lidské činnosti. Jediným jeho nedostatkem může být okolnost, že projekt nebyl vybírán podle největší prospěšnosti lidstvu, ale podle působnosti na světové veřejné mínění. Měli bychom si přát, aby se časem ukázalo, že kosmické lety přinášejí lidstvu také největší užitek.