Surveyor 3

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Ing. Antonín RÜKL (L+K č. 20/1969)

Používáme-li v titulku místo vžitého termínu “přistávací oblast" raději výraz kanonýrský, chceme tím naznačit, že tentokrát bude přistávací manévr připomínat spíše nálet na přesně daný cíl. Bude-li vše probíhat podle optimistických předpokladů, pak měsíční sekce Apolla 12 přistane v blízkosti sondy Surveyor 3 a dojde ke zcela ojedinělé technické prohlídce, jejíž výsledky by byly v mnoha směrech zajímavé a poučné.

Surveyor 3 přistál ve východní části Oceánu Procellarum (Oceánu bouří), 120 km jihovýchodně od kráteru Lansberg (obr. 1). Na snímku ze Země je to zdánlivě hladká plocha měsíčního moře, navlas podobná té, na níž přistál “Orel" v Moři klidu. Asi 20 km západně a severozápadně jsou nejbližší pahorky, vysoké 300 - 500 m; kosmonauti uvidí jen jejich vrcholky. Místo přistání Surveyoru 3 překrývá jeden z jasných paprsků, vycházejících z kráteru Copernicus, vzdáleného 400 km severně. Proto je tu četnost kráterových jamek vysoká.

Obr. 1 Širší okolí přistávací oblasti; poloha Surveyoru 3 je označena křížkem. Označené krátery: L - Lansberg (průměr 40,0 km); P - Lansberg P (2,4 km); K - Euclides K (6,0 km); KA – Euclides KA (3,0 km); B - Fra Mauro B (7,0 km). Snímek 61" reflektorem Catalina Observatory, NASA. Na tomto i dalších obrázcích je sever nahoře

Nejvíce informací o blízkém okolí místa přistání poskytly snímky z Lunar Orbiterů 3 a 4; jejich srovnáním s panoramatickými záběry předanými televizní kamerou Surveyoru 3 se podařilo získat přesné údaje o poloze sondy a topografii okolní krajiny (viz obr. 2). Jak zjistil K. A. Whitaker z Lunární a planetární laboratoře v Arizoně, přistál Surveyor 3 na svahu kráterové prohlubně (stojí nakloněn asi o 11° k místní vertikále) o průměru 200 m a hloubce asi 15 m, v bodě o selenografických souřadnicích 23,34 °W a 2,97 °S.

Kosmonauti budou moci jednou (a doufejme, že už letos v listopadu)(1969) sledovat stopy dvou velkých skoků (20 a 11 metrů), která sonda vykonala dolů po svahu předtím, než zhasly její verniery.

Surveyor 3 předal na Zemi přes 6 300 snímků. Pracoval čtrnáct dní, tedy nejkratší dobu ze všech úspěšných Surveyorů (rekord drží Surveyor 1 - osm měsíců!) a měl také nejmenší rozhled - jen k okraji kráteru, v němž přistál. Jeho svahy jsou posety množstvím ostrohranných balvanů, z nichž mnohé jsou větší než 1 m. Leží především na okrajích a v blízkosti kráterových jamek větších než 3 m v průměru.

Obr. 2. Vlevo detail východní poloviny kráteru o průměru 200 m, na jehož svahu stojí Surveyor 3 (vyznačen bílým trojúhelníčkem ve správném měřítku) (Pozn.M.F.-zvýrazněno červeným zakroužkováním). Snímek Lunar Orbiter 3. Vpravo vrstevnicová mapka a profil kráteru s vyznačenou polohou Surveyoru 3 (S). Kóty jsou počítány v metrech od nejnižšího bodu kráteru. Čárkovaně je zakreslena čára obzoru televizní kamery Surveyoru. Černé body a plošky značí balvany větší než 0,7 m

Velmi cenné údaje poskytl experiment s mechanickou lopatkou Surveyoru 3. Povrchová vrstva měsíční horniny se až do hloubky 2,5 až 5 cm po narušení lopatkou částečně rozsypávala, částečně lámala na malé kousky jako křehká kůra. Pevnost sypké horniny s hloubkou přibývala. Podobné poznatky jsou i z jiných míst a potvrdili je i Armstrong a Aldrin. Hloubka sypké vrstvy v okolí Surveyoru 3 se odhaduje na 1 - 4 m u okrajů a přes 7 m uprostřed velkého kráteru, v němž sonda spočívá.

Aby se návštěva sondy mohla uskutečnit, musel by LM přistát přímo ve velkém kráteru, nebo velmi blízko jeho okraje. Sklon svahu kolem 10° není zásadní překážkou a mezi balvany a jamkami jsou volné plochy pro přistání. Na snímcích je vidět, že kráter se Surveyorem je téměř ze všech stran obklopen depresemi; kdyby LM přistál např. jen 70 - 100 m na východ od sondy, zmizela by kosmonautům pod obzorem.

Vše tedy bude záležet na přesnosti přistání, a to jak ve fázi programově řízeného sestupu, tak ve fázi závěrečné, kdy bude muset zasáhnout “lidský faktor". Kdyby už měla posádka Apolla 12 k dispozici měsíční vozidlo, jaké se připravuje pro pozdější výpravy, byla by situace nesrovnatelně jednodušší. Takto však visí ovoce příliš vysoko a podaří-li se je přesto utrhnout, bude to husarský kousek.

V pátek 14.listopadu 1969 odstartovala z rampy 39A na mysu Kennedy druhá expedice pozemšťanů k Měsíci. V kosmické lodi Apollo 12 se vydali tři američtí kosmonauti - Charles P. Conrad, Richard F. Gordon a Alan L. Bean - na desetidenní pouť hlubinami kosmického prostoru.

Reportáž o letu Apolla 12 připravili členové astronautického klubu SPACE, tentokrát formou fiktivního vyprávění jednoho z členů výpravy "Yankee Clippera", nováčka Alana Beana:

viz. článek "Hledal jsem SURVEYOR 3" v L+K č.4 až 8 / 1970

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 12 ]