Pro časopis Letectví a kosmonautika zpracovali: Pavel KOUBSKÝ, Antonín VÍTEK, SPACE (L+K č. 4 / 1968)

Snímky: Aviation Week, Aviation Magazine, Air & Cosmos

Čtvrtek, 9. listopadu 1967, rampa A Komplexu 39 na ostrově Merritt, dvacet kilometrů na sever od starého mysu Kennedy. Ostrý vítr trhá od obrovského těla rakety Saturn V obláčky zkondenzované vodní páry.

“Zde řídicí středisko startu, T minus 30 vteřin a počítá se. Všechny systémy rakety jsou v pořádku."

Na vzdálenost pěti kilometrů nepůsobí Saturn V příliš mohutně. A přece je to nejmohutnější americká raketa, výsledek práce 300 000 lidí, vědců, techniků a dělníků ze všech států Unie.

Poslední kontrolní měření. Vládu nad raketou přejímají počítače.

“T minus dvacet, devatenáct. .."

Počítače předaly autopilotu nosné rakety poslední údaje. Gyroskopy inerciální plošiny jsou odblokovány.

“.. . deset, devět, start zážehové sekvence!"

Pět mohutných plynových turbín čerpadel v prvním stupni nosné rakety se rozbíhá.

“.. . pět, čtyři, zážeh!"

Zažehuje se první dvojice motorů, pak druhá a nakonec i prostřední motor.

“Všechny motory v chodu!"

Mohutné jazyky červenooranžového plamene vyrážejí pod raketou.

“START!"

Rozhodná vteřina v historii americké kosmonautiky i v dobývání Měsíce. Vteřina, na kterou již dlouho čekali všichni, kteří pracují na projektu Apollo.

“Zde řídicí středisko v Houstonu. Máme start v 7 hodin dopoledne východoamerického standardního času," ozývá se příjemný hlas Paula Haneye. Je to už hodně dlouho, co jsme ho slyšeli naposled. Ano, téměř rok uplynul od doby, kdy letěla GT-12 . . .

Hodiny ukazují 12.00.01,4 světového času.

Nesmírně pomalu, jakoby zdráhavě, se odlepuje dva tisíce sedm set tun od rampy. Plných osm vteřin trvá, než motory nosné rakety minou poslední patro startovní věže. Stopadesátimetrový plamenný chvost bije do země.

“Osmnáct vteřin letu. Manévr náklonu zahájen."

Raketa se pomalu naklání a nabírá kurs na východoseverovýchod. Azimut — 72°.

Teprve teď doráží zvuková vlna ke stanovištím reportérů. Největší radost z ní měli asi kameramani televizní společnosti NBC, kterým odnesla skládací stříšku nad kamerou. Ještě tady, šest kilometrů od místa startu, rve 120 decibelů ušní bubínky.

“Rychlost zvuku dosažena v T+ 60,5 vteřiny, o desetinu vteřiny dříve proti letovému plánu. Všechny systémy pracují dobře."

Sonický třesk zaznamenaly o sedmdesát pět minut později i seismografy na stanici Lamont ve státě New York, nějakých tisíc čtyři sta kilometrů daleko. Takový účinek měl dosud pouze výbuch Krakatau a pád tunguzského meteoritu.

Zatím jde vše podle plánu. Největší aerodynamické namáhání dvaasedmdesát vteřin po startu překonává Saturn V bez obtíží. V prvním stupni pomalu dochází palivo.

“T+2 minuty, 31 vteřina. Vnější motory vypnuty. Oddělení stupňů." Zapalují se brzdicí rakety prvního stupně. Současně se zažíhají pomocné rakety druhého stupně, jejichž tah sráží palivo na dno nádrží, odkud je turbočerpadla ženou do pěti motorů druhého stupně.

“Druhý stupeň v chodu!"

Odděluje se adaptér. Blíží se konec třetí minuty letu. Nepotřebná záchranná věž kabiny následuje vyhořelý první stupeň.

“Výška šedesát kilometrů, rychlost tři kilometry za vteřinu."

Raketa váží už jen necelých šest set tun.

“Čtyři minuty letu. Vzdálenost dvě stě osmdesát kilometrů, rychlost 3,3 kilometru za vteřinu. Let probíhá přesně podle plánu."

Raketa již zmizela za horizontem. Na nebi se ještě táhne pruh kondenzačních par, okolo rampy kouří doutnající křoviska a sem tam probleskne plamínek.

“Čtyři minuty třicet. Výška sto padesát kilometrů."

Druhý stupeň, s kterým bylo při pozemních zkouškách tolik problémů, teď pracuje jako hodinky.

“Sedm minut letu. Vzdálenost devět set třicet kilometrů, rychlost pět kilometrů za vteřinu."

Těsně před dohořením druhého stupně se objevily nepravidelnosti v práci jednoho motoru J-2. Průběh letu však neovlivnily.

“T + 8 minut, 40 vteřin, druhý stupeň vypnut..., stupně odděleny .. , zapálen třetí stupeň. Tah třetího stupně v pořádku."

Jen krátká, dvouminutová práce třetího stupně stačí k dosažení oběžné dráhy.

“Jedenáct minut letu. Čekáme vypnutí třetího stupně ... Sledovací loď Vanguard potvrzuje, že k vypnutí došlo v T +11.06. Rychlost 25 568 stop za vteřinu."

Skutečná rychlost se od plánované lišila o pouhých 60 cm/s.

Po oběžné dráze se pohybuje 127 021 kilogramů, nejtěžší těleso vypuštěné do vesmíru lidskou rukou.

Povely ze Země technici otáčejí pětatřicetimetrový doutník do letové polohy. Otvírají pojistné ventily vodíkové nádrže třetího stupně. Unikající páry vodíku vytvářejí nepatrnou tíži, která však stačí k tomu, aby se kapaliny v nádržích držely při dnu.

Dva plánované oběhy kolem Země proběhly bez vzrušení. Těsně před koncem třetí hodiny letu začaly přípravy k restartu třetího stupně. Náhle však technici zjišťují, že se nezavřel pojistný ventil vodíkové nádrže. Vysílají tedy opakovaně znovu a znovu příslušný povel. Konečně. Tlak v nádrži roste.

“Zde řídicí středisko, Houston. Tři hodiny, dvanáct minut, čtyřicet dvě vteřiny. Restart třetího stupně. Náklon — 40,08, vybočení + 14,85, konstanty pro IGM 4 ..."

Jako zaklínadla zní hlášení technika odpovědného za práci řídicího systému rakety.

Tentokrát pracoval stupeň S-IVB plných 5 minut a 25 vteřin. Kdyby hořel o necelou minutu déle, donesl by kosmickou loď až k Měsíci. Ale to ještě teď není v plánu. Deset minut po vypnutí motoru se odděluje velitelská a pomocná sekce kosmické lodi od nosné rakety. Apollo IV se dostalo na dráhu s apogeem 18104 km.

“Tři hodiny, dvacet osm minut, šest vteřin letu. Motor SPS zapálen na šestnáct vteřin."

Teď má korigovaná dráha apogeum 18 229 km, na chlup přesně podle plánu. Perigeum leží osmdesát kilometrů pod povrchem Země. 5 hodin a 47 minut po startu prolétla kosmická loď nejvyšším bodem své dráhy a počala se opět s rostoucí rychlostí přibližovat k Zemi. O dvě hodiny později, přesně v T + 8.10.54, se zapálil podruhé motor pomocné sekce. 263 vteřiny jeho práce zvýšily rychlost kosmické lodi na 11 139 metrů za vteřinu. Technici, sklonění nad panely v řídícím středisku, sledují údaje přístrojů.

“400 K minus 270 vteřin. Změna rychlosti radar 6 868 stop za vteřinu, IMU 6870 . .."

U ředitele letu se shromažďují údaje.

“RCS systém A velitelské sekce aktivován. Systém B v záloze. Tlaky v systému v mezích normy."

“Návratová baterie A zapojena, napětí 28 voltů. Návratová baterie B zapojena ..."

“400 K mark minus 230 vteřin."

“Teplota v kabině 65° F."

Kosmická loď se blíží k hustým vrstvám atmosféry.

“400 K minus 150 vteřin."

“Okruh do radiátoru ECS uzavřen. ECS přepojen na CM systémy. ECS připraveno na SM sep."

“Minus 90 vteřin."

“Elektrické rozpojení. Teď! SM sep."

“SM telemetrie ztracena. Oddělení dokončeno!"

Minutu před dosažením výšky sto dvacet kilometrů, před dosažením hranice atmosféry, se odděluje již nepotřebná pomocná sekce, aby se rozplynula na oblak žhavých plynů.

Velitelská sekce vlétá do atmosféry.

“Spojení ztraceno!"

Ne, není se čeho obávat. To jen oblak plazmy zahalující kosmickou loď přerušil spojení. Radary však sledují velitelskou sekci dál.

Kosmická loď vstoupila do atmosféry pod menším úhlem a s větší rychlostí než stanovil plán. Také její vztlak byl větší, než vycházelo ze zkoušek v aerodynamickém tunelu. Proto největší přetížení, které přístroje na palubě zaregistrovaly, bylo jen 7,3 g místo plných 8,3 g. Palubní počítač však řídil loď spolehlivě a tak - po dvou žabích skocích na hranici atmosféry - přistála Apollo IV v T+ 8.37 asi šest kilometrů od čekající letadlové lodi Bennington.

Mnoho kosmonautických fanoušků bude asi závidět vyděšené posádce japonské rybářské lodi, která se jen tak tak minula s přistávající kabinou.

Kosmickou loď okamžitě dostali do rukou technici. Přestože tepelné zatížení bylo větší, díky větší rychlosti kosmické lodi, vyššímu vztlaku a pozvolnějšímu sestupu do atmosféry, zjistili s příjemným překvapením, že odtavení tepelného štítu se pohybovalo mezi osmi až dvanácti milimetry, proti očekávaným osmnácti. Kontrolní přístroje předaly v průběhu letu na 2 730 měření. Na jejich podkladě odborníci zjistili a identifikovali jednadvacet závad na různých zařízeních. Není to mnoho, uvážíme-li nesmírnou komplikovanost celého pokusu.

Američané tedy odemkli další dveře na cestě k Měsíci. Ale mnoho dalších, neméně významných milníků ještě musí minout, než stanou poprvé na povrchu naší odvěké družice.

Fotografie k článku ,,Saturn V má premiéru,, : (Snímky: Aviation Week, Aviation Magazine, Air & Cosmos)

1. Poslední přípravy před premiérou
2. Saturn V má zelenou
3. Saturn V - AS-501 - krátce po startu 9.listopadu 1967
4. Velitelská sekce při průletu atmosférou obstála výborně