Blíží se předposlední dubnová sobota. Moskvané odjíždějí na svůj obvyklý nedělní výlet do okolí hlavního města. Všechny světové agentury, které mají zastoupení v Moskvě, jsou však v pohotovosti. Novináři a fotografové ze socialistických zemí byli požádáni, aby v sobotu 22. 4. a v neděli 23. 4. neopouštěli Moskvu. Dohady naznačují, že po téměř dvouleté přestávce poletí do vesmíru sovětští kosmonauté. (Voschod 2 startoval 18.3.1965, tedy před více než dvěma lety…pozn.M.F.)

* * *

Ale vraťme se poněkud zpátky. Nebývalá aktivita při vypouštění série družic Kosmos naznačovala, že Sovětský svaz má v úmyslu v nejbližší době uskutečnit pilotovaný let nového typu kosmické kabiny, určené s největší pravděpodobností pro let k Měsíci. Kosmosy, přicházející v úvahu jako zkoušky nové kosmické lodi, mají především shodný úhel sklonu oběžné dráhy (cca 51,5°) a přistávají na zemský povrch zhruba po osmi, poslední z nich (Sojuzy?) dokonce po jednom až dvou dnech. Výjimkou z 18 odpovídajících Kosmosů je Kosmos 110 se psy Větříkem a Uhlíkem, který setrval na dráze asi 22 dnů. Kromě série se sklonem 51,5° mají obdobné charakteristiky i některé Kosmosy se sklonem 65° a 72°. Teprve Kosmos 146, který startoval v březnu 1967, označily západní agentury jednoznačně za přípravu nové kabiny pro let více kosmonautů. Podle radarových a rádiových pozorování z Farnborough měl poslední stupeň s družicí délku asi 14 m a průměr 3 m (± 25 %); odhadovaná váha 6 000 kg. Dne 11. 3. 1967 došlo k oddělení dvou pouzder (přístrojového dílu a vlastní kabiny?) o průměru přibližně 1 m, z nichž jedno přistálo. Těleso, které zůstalo na dráze spolu s jedním kulovým předmětem, mělo odhadnutou váhu 2 000 kg, délku 9 m a průměr 3 m. Obě zanikly nedlouho po sobě, asi za osm dní poté.

Z těchto známých skutečností vycházela i březnová zpráva UPI, která předpovídala nový let s posádkou někdy koncem dubna. Uváděla, že při letu budou použity dvě lodi, každá s posádkou asi čtyř lidí. Při letu, zatím jen kolem Země, poletí někteří ze známých kosmonautů.

Podobné zprávy kolovaly i v Moskvě 18. a 19. dubna. Hovořily o blízkém letu dvou lodí s vícečlennou posádkou, při kterém dojde ke spojení na dráze. Na palubě bude jeden ze starých kosmonautů. Úhel sklonu 51° je však pro setkání vcelku nevýhodný, protože průlety nad SSSR jsou krátké (15 – 20 min.).

Není divu, že podobné zprávy jen zvyšovaly napětí. Co vlastně budou Sověti při pokusu dělat? Přenesme se zpět do sobotního rána, tentokrát přímo na Bajkonur.

--

Je devět hodin, 22. 4. 1967. Na Bajkonuru se koná první tisková konference s Vladimírem Michajlovičem Komarovem. Kosmonaut dostává řadu otázek. Jak se cítí před letem, jaké budou jeho úkoly. Komarov říká, že půjde brzy spát – asi v 15 hodin. Konference končí, korespondenti se rozcházejí neuspokojeni. Velitele první lodi znají, ale odstartuje během 48 hodin další? Mezi posádkou pro připravovaný pokus mají být údajně i Běljajev, Bykovskij a Feoktistov. (Komarov, Běljajev a Bykovskij chyběli na oslavách dne kosmonautiky v Moskvě dne 12. 4. 1967.) Dohady a úvahy nerozptýlil ani přicházející soumrak. Na vypouštěcí základně zatím připravují nosnou raketu.

Řídící středisko oznamuje čas zbývající do startu. Z mohutné rakety, zářící ostrými konturami svého kovového pláště, odfoukává ostrý vítr zvolna vystupující „páru“ odpařujícího se kapalného kyslíku. Hodiny ukazují 21.00. Hodinu a půl poté přijíždí autobus, z něhož vystupuje Vladimír Komarov a podává hlášení předsedovi státní komise. Končí slovy: „Brzy nashledanou!“ Pak se loučí a zvolna nastupuje do výtahu, který ho dopraví ke kabině na vrcholu rakety. Výtah se dává do pohybu. Nahoře ještě krátké zamávání a Komarov vstupuje do kabiny. Neslyší, co dole volají, ale ví, že mu přejí šťastný let.

Předstartové přípravy úspěšně vrcholí. Pomalu se blíží okamžik startu. Na území kosmodromu se ozývá varovný signál sirény. Do startu zbývá jen několik okamžiků. Teď čas jen letí – 5, 4, 3, 2, 1, start. Přesný čas – 00 hodin 35 minut, neděle 23. 4. 1967 (6 hodin 35 minut místního času).

Kosmická loď nového typu – Sojuz 1, řízená plukovníkem Vladimírem Michajlovičem Komarovem, odstartovala. Záhy se dostává na dráhu ležící mezi 201 – 224 km a svírající s rovníkem úhel 51°40´. Vysílače kosmické lodi pracují na frekvencích 15,008, 18,035 a 20,008 MHz. Doba oběhu 88,6 min. Sojuz 1, vytvořený po smrti konstruktéra Vostoků a Voschodů S. P. Koroljova, je na dráze s lidskou posádkou, vše je tedy v pořádku. Ale když jeden z korespondentů blahopřeje tvůrci kosmické lodi, dostává odpověď: „Počkejte, brzy blahopřejete.“

Mezitím už Vladimír Komarov ve 4 hod. 29 min. končí třetí oblet. Zdravotní stav kosmonauta je dobrý. Tep je 82, dechová frekvence 20 za minutu. To už zprávu o vypuštění, vydanou ve 2 hodiny 23 minut, převzaly světové agentury a hlášení o dalším úspěchu sovětské vědy letí světem.

Přichází pátý oběh, který loď Sojuz 1 dokončuje v 8 hodin 56 minut. V kabině je tlak 750 mb, teplota 16 °C. Velitel lodi hlásí: „Program letu je plněn úspěšně, náladu mám dobrou.“ Dobrou náladu mu však kazí ztížené plnění programovaných úkolů.

Hned po uvedení na oběžnou dráhu má totiž potíže s ovládáním lodi. Podaří se mu je odstranit, nebo půjde o problém, podobný Gemini 8? Plukovník Komarov je technicky nejvyspělejší sovětský kosmonaut, ví o potížích, které byly s předcházejícími Kosmosy. Jejich stabilizace nebyla uspokojivá. Bude tomu tak i při jeho letu? Podaří se mu odstranit příčinu včas, aby nenarušila další průběh pokusu?

To už ho očekává jedna z nejnepříjemnějších fází letu. Od sedmého oběhu bude téměř celých pět oběhů mimo dosah sledovacích stanic SSSR. Za normálních okolností by odpočíval. Ale teď, bez spojení, sám, znovu a znovu se pokouší upravit stabilizaci lodi.

Mučivých osm hodin však končí. Konečně dvanáctý oběh. Spojení s pozemními stanicemi je navázáno. Na konci třináctého oběhu plukovník Komarov hlásí řídicímu centru, že pracuje podle programu, že se cítí výborně, že vše pracuje normálně.

Agentury celého světa chrlí zprávy o letu, dohady a předpovědi. Kosmická kabina, ve které letí plukovník Komarov je jistě pro vícečlennou posádku. Proč letí sám? Odstartuje Sojuz 2 ze kterého po spojení přestoupí někdo ke Komarovovi? Podle sovětských pramenů má Sojuzu 2 velet Valerij Bykovskij, s kterým poletí P. Běljajev. Po zveřejnění snímku Vladimíra Komarova ve skafandru se dohady ještě množí. Má skafandr Leonovova typu, je upoután třemi druhy popruhů. Jestliže je jeden sedačkový, druhý padákový (!), pak by třetí mohl být pro výstup se soupravou (něco jako americké AMU). Má však skafandr, nebo je pravdivá zpráva, že letí jen ve sportovní kombinéze? Pokud bude startovat Sojuz 2, bude to v době takzvaného startovacího okna, zhruba 24 hodin po startu Sojuz 1, tedy za několik oběhů (start je plánován na 0.10 hod.).

Na čtrnáctém oběhu však Vladimír Komarov hlásí potíže s ovládáním kabiny. Loď se dostává do rotace, také klimatizace a kvalita spojení se zhoršily. Sojuz 1 spotřebovává příliš mnoho paliva na stabilizaci, spotřeba proudu je abnormální. Hrozí nebezpečí, že ho nebude dost pro závěrečné manévry. Komarov říká, že setkání by bylo předčasné. Podle známých autorit byly potíže po celý předcházející let, ale teď vrcholí. Na Zemi se ruší start Sojuzu 2. Kamarádi, kosmonauti z jeho skupiny s napětím sledují další průběh letu.

Patnáctý oběh. Mluvčí řídicího centra na Bajkonuru oznamuje, že centrum doporučilo Komarovovi zkrátit let a přistát. Stalo se to po zrušení startu Sojuzu 2 a poté, co Komarov hlásí potíže.

Sojuz 1 stále rotuje. Vladimír Komarov se snaží ovládnout znovu stabilizaci kabiny. Při šestnáctém, zčásti už při patnáctém oběhu ztrácí kontrolu nad rotující lodí. Na stejném oběhu se neúspěšně pokusil o přistání. Přesto se stále snaží nasměrovat brzdicí motor do polohy umožňující přistání.

Poslední zpráva, kterou TASS přináší, je vydána asi ve 3 hodiny. Vztahuje se k hlášení Komarova, které vysílal v 1 hodinu 50 minut. Tlak v kabině byl 800 mb, teplota 17,5 °C. Zpráva oznamuje, že Komarov za úspěšného letu provedl četné experimenty. Toto spojení bylo současně posledním, které zachytily francouzské sledovací stanice.

Na oběžné dráze vrcholí drama. Sedmnáctý a osmnáctý oběh. Nepodaří-li se sestup uskutečnit při devatenáctém a dvacátém oběhu, pak nemůže být na dalších obězích uskutečněn, protože by kabina přistála mimo území SSSR. Ale bude to potom vůbec možné? Nepřekročí rotace fyziologický limit? V průběhu osmnáctého oběhu se Komarovovi podařilo kabinu nasměrovat. Při letu nad Afrikou, ve 3 hodiny 01 – 05 minut, začíná Sojuz 1 brzdit svůj let. Brždění je úspěšné. Komarov hlásí funkci brzdicích motorů a odhození přístrojového pouzdra. Napětí v řídicím centru trochu povoluje.

Záhy však nastupuje další zklamání. Spojení je přerušeno. Co se stalo? Ztratil Komarov vědomí, nebo jde o poruchu na vysílači? Rotuje snad kabina? Normální ztráta spojení při průletu lodi hustou atmosférou, kdy rozžhavené plyny obklopují povrch kabiny, je asi čtyři minuty. Za této situace nelze než čekat na vysílání signálu kosmonauta po přistání.

Nikdo z řídicího centra nemohl vědět, že se signálu nedočkají. Nevěděli, že po zbrzdění kabiny, která stále ještě rotovala, uvolnilo vymršťovací zařízení padákový systém a ten se po rozvinutí omotal kolem kabiny. Kabina pak padala volným pádem, ničím nebrzděna, rychlostí asi 130 m/s. Stačilo, aby se alespoň část padákového systému uvolnila a let kabiny by se stabilizoval. Snad by to mohlo stačit k tomu, aby se Vladimír Komarov, pokud byl při vědomí, katapultoval. Stačilo by, aby zamotaný padák působil jako streamer a pád kabiny by se zmírnil. Ale padák je dokonale ovinut kolem kabiny. Ve 3 hodiny 16 minut* , asi čtvrt hodiny poté, co kabina zahájila sestupovou část letu, při prudkém dopadu na zem, plukovník Komarov zahynul.

Světové agentury a novináři však zaplavují TASS a oficiální osobnosti žádostmi o další zprávy z průběhu letu. Ale odpovědí je jen mlčení a náznaky špatných zpráv. Kolem deváté hodiny se v Moskvě rozšířila zpráva o tom, že Sojuz 1 přistál asi 1000 km od Bajkonuru (?). Cestující, kteří přiletěli letadlem z Čeljabinsku do Moskvy, přinášejí zprávu, že Sojuz 1 přistál v prostoru Čeljabinsku. Říkají, že záhy po přistání přilétl záchranný oddíl. Z toho usuzovali, že oblast byla pro přistání vybrána. Ale co Komarov?

Stejnou otázku si klade řídicí středisko. Po marném čekání na vysílání kosmonauta po přistání a po vyhodnocení místa pravděpodobného přistání startuje speciální pátrací skupina s letadly a vrtulníky. Napjaté okamžiky hledání se blíží ke konci. Pátrací skupina objevila přístrojové pouzdro, které přistálo asi 5 kilometrů od vlastní kabiny. Jeho padákový systém byl úspěšnější. Záhy nacházejí i havarovanou kabinu. Dohady o smrti Vladimíra Komarova jsou potvrzeny.

Po pěti hodinách napjatého čekání vydává TASS zpravodajům poslední oficiální zprávu o letu Sojuzu 1: „Kosmická loď Sojuz 1, úspěšně zbrzděná z první kosmické rychlosti, prolétla hustými vrstvami atmosféry. Ve výši 7 km se zkroutily šňůry hlavního padáku a Sojuz 1 dopadl na zem velkou rychlostí. Při dopadu zahynul kosmonaut Vladimír Komarov.“

Zprávu okamžitě přebírají všechny světové rozhlasové, televizní a tiskové agentury. Začíná žonglérský tanec komentátorů s úvahami. Byla kabina zbrzděna natolik, že se padák nemohl utrhnout při dynamickém nárazu po otevření? Kdyby se padák otevřel, byť jen částečně, mohla se kabina zabořit několik metrů pod zem? Mohl se Vladimír Komarov katapultovat? Ale další zprávy TASSu se již o Sojuzu 1 a jeho přistání nezmiňují. (Teprve v Komsomolské pravdě ze 17. 4. (asi má být 27.4….pozn.M.F.) říká Jurij Gagarin, že celý sestup i let probíhal normálně, až v závěrečné fázi, kde měl pracovat padákový systém, došlo k náhodným, nenadálým nenormálnostem v jeho funkci. Nepřesnost v přistání – odchylka od vypočteného místa přistání – mohla vzniknout místními vlivy, např. změnou síly a směru větru.)

Čtrnáct hodin po tragické události, v čase velmi krátkém na pitvu odhalující prvotní příčinu smrti, šetření komise a zpopelnění, je urna s pozůstatky Vladimíra Komarova převezena zvláštním letadlem do Moskvy. V téže době jmenuje NASA oficiální zástupce Spojených států na pohřbu V. Komarova – kosmonauty F. Bormana a G. Coopera. Jedná tak v duchu mírové smlouvy o využívání kosmického prostoru, podepsané hlavními mocnostmi a řadou menších států. Státní komise, jmenovaná bezprostředně po neštěstí, oznamuje datum pohřbu – středa, 26. dubna. Současně jiná komise pátrá po skutečných příčinách havárie. Ta také vydá závěrečnou zprávu, která se buď s první oficiální zprávou – podepřenou váhou prohlášení akademika M. Keldyše – ztotožní, nebo ji na základě nových faktů popře. To však přinese až budoucnost.

Tragická smrt Vladimíra Komarova, ve smyslu mírové smlouvy o využívání vesmíru vyslance celého lidstva, je ztrátou stejně zarmucující, jako tragédie Apolla. O to působivější než soustrastné projevy jsou slova J. Webba, ředitele NASA, který navrhuje, aby pro zvýšení bezpečnosti sovětských kosmonautů používal SSSR sledovacích stanic USA. Za úvahu stojí i další jeho výrok: byl-li příčinou smrti kosmonauta silný náraz kabiny při dopadu, pak při přistávání na vodu by měl téměř 100 % naději na přežití.

Pro přistání v okruhu 900 km od Bajkonuru přicházejí v úvahu 18., 19. a 20. oblet, jejichž dráhy jsou zakresleny na mapce.

Pro každý z těchto oběhů jsou dvě možnosti přistání:
18. oběh 01.44 UT, nebo 01.48 UT,
19. oběh 03.16 UT, nebo 03.20 UT,
20. oběh 04.48 UT, nebo 04.51 UT.

Přistání ve druhé variantě je nepravděpodobné, protože vychází blízko hranic Číny. Nejpravděpodobnější je tedy přistání na devatenáctém oběhu, kde místo dopadu vychází východně od Uralsku.

* Podle výpočtů provedených A. Vítkem na počítači ZUSE Z22R k přistání došlo ve 3 hod. 20 min. UT.

Článek pro MEK připravil Michal Filip

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Sojuz 1 ]