(2. čtvrtletí 2000)

Start rakety Titan 4B se stupněm IUS sériové číslo 22, plánovaný na květen z mysu Canaveral, byl očekáván s jistým napětím. Jak je čtenářům L+K známo, v posledních dvou letech se při startech Titanů vyskytly určité problémy. Nejprve 12. 8. 1998 explodovala raketa Titan 4A/Centaur asi 40 s po startu. Další neúspěch nastal 9. 4. 1999, kdy vadný konektor na stupni IUS zabránil správnému rozdělení stupně a družice DSP-19 se tak dostala na nepoužitelnou dráhu. Konečně 30. 4. 1999 chyba v programu na stupni Centaur rakety Titan 4B způsobila ztrátu komunikační družice USAF systému Milstar. Odhadovaná cena těchto neúspěchů činí asi 3 mld USD. Po těchto neúspěšných startech sice úspěšně odstartovaly menší rakety Titan 2 ve dnech 19. 6. 1999 a 12. 12. 1999 a konečně i raketa Titan 4B ze základny Vandenberg 22. 5. 1999, ale všichni byli zvědaví, jak se osvědčí upravený stupeň IUS. Dne 8. 5. ve 12.01 hod. východoamerického času (16.01 UT) po hladkém a bezproblémovém startu tedy raketa Titan 4B/IUS dopravila na geostacionární dráhu 20. letový exemplář F-20 družice včasné výstrahy DSP. Zájemci o start mohli sledovat poslední informace o průběhu letu v reportáži Rogera Guillemette pro Florida Today Space Online na adrese http://www.floridatoday.com/journal/b29.htm. Družice je podobná předchozím exemplářům podobných družic. Nese infračervený teleskop, v jehož ohnisku jsou umístěny detektory, schopné registrovat infračervené záření v několika vlnových oborech. Po družici DSP F-20 budou následovat ještě tři další družice tohoto typu a USAF plánuje provoz systému družic DSP asi dalších 10 let. Během té doby budou nahrazovány výkonnějšími družicemi tzv. Kosmického Infračerveného Systému SBIRS (Space Based Infrared System). Nejprve půjde o družice systému SBIRS High Orbit, umístěného na geostacionární dráze. Tento systém nebude dokončen před rokem 2006. Do roku 2015 by mohl být realizován i systém 24 družic SBIRS na nízké dráze, tzv. SBIRS Low Orbit v ceně 10,6 mld USD, který by dovoloval systému protiraketové obrany NMD (National Missile Defense) celodenní pokrytí zón globálního ohrožení mezikontinentálními raketami. Je však pravděpodobné, že se systém SBIRS Low Orbit bude realizovat pouze tehdy, bude-li rozhodnuto o uskutečnění obranného systému NMD. V současné době se v USA diskutuje o účinnosti tohoto systému a případných politických důsledcích, které by realizace tohoto systému vnesla do vztahů s Ruskem.

Detailněji se mohli čtenáři L+K seznámit s americkými družicemi včasné výstrahy v obšírném a zajímavém článku ing. P. Knapa (L+K 74 (1998) č. 10, s. 940, č. 11, s. 978, č. 12, s. 1136 a č. 13, s. 1136).

V letošním červenci se očekává další start rakety Titan 4B ze základny Vandenberg a družici typu Milstar vynese další Titan 4B z Cape Canaveral na podzim tr.

Firma Alliant Aerospace Propulsion Co. se sídlem v Utahu, která je hlavním dodavatelem urychlovacích motorů SRMU (Solid Rocket Motor Upgrade) na TPL pro rakety Titan 4, stále tyto motory zdokonaluje. Koncem března provedla na Edwards AFB zkušební zážeh SRMU v délce 140 s. Motor měl trysku vyrobenou z nového materiálu a vyvinul tah 8,5 MN.

Také startovní přípravy nové varianty rakety Atlas společnosti Lockheed Martin byly se zájmem sledovány. Pro první start této rakety byl upraven startovní komplex 36B na Cape Canaveral Air Force Station. Vzhledem k tomu, že první stupeň rakety je o 3 m delší, byla konstrukce pohyblivé obslužné věže zvýšena o 6 m. Pro raketu byla vyrobena nová startovní věž a kanály pro odvod výtokových plynů byly přizpůsobeny motoru RD-180. Jak známo, raketa Atlas 3 používá na prvním stupni dvoukomorový motor RD-180 ruské výroby. Je to upravená varianta čtyřkomorového motoru RD-170 firmy NPO Eněrgomaš. Pro tuto variantu firma Pratt & Whitney konstruovala turbočerpadla. Pro rakety Atlas budou obě tyto firmy vyrábět motor ve společné produkci. Motor RD-180 poháněný směsí LOX+kerosin má tah 4,152 MN u hladiny moře a 4,7 MN ve vakuu. Tah lze spojitě regulovat v rozmezí 40 - 100 % nominálního tahu. Řízení rakety je zabezpečováno natáčením motoru (± 8° ). Zatím bylo vyrobeno 11 vývojových modelů motoru a jeden letový exemplář, se kterými bylo celkem provedeno úspěšných 81 zkoušek s celkovou dobou chodu 12 860 s. Doba chodu motoru RD-180 při typickém letu rakety Atlas 3 je 186 s. Oproti předchozím modelům raket Atlas byl počet součástek snížen asi o 15 000 a celkově se snížila i výrobní náročnost této varianty. Druhým stupněm rakety Atlas 3A je stupeň Centaur IIIA, který používá jeden kyslíko-vodíkový motor RL 10A-4-1B. Tento motor je zdokonalenou variantou motoru RL-10, kterému je tvarově i velikostně podobný. Předchozí varianty stupně Centaur IIA však používaly k pohonu dvou motorů RL-10.

Nosnost je asi 4500 kg užitečného zatížení na dráhu přechodovou ke geostacionární. Při tomto užitečném zatížení motor prvního stupně RD-180 pracuje na plný výkon, tj. na 100% nominálního tahu.

S variantou Atlas 3A by tedy mělo dojít ke snížení ceny vynesení 1kg užitečného zatížení. Zatímco cena rakety Atlas 2AS je asi 100 mil. USD (tj. 27 000 USD/kg užitečného zatížení), u Atlasu 3A by měla klesnout asi na 75 mil. USD (16 700 USD/kg).

Původně plánovaný první start rakety Atlas 3A se západoevropskou telekomunikační družicí Eutelsat W4 v pondělí 15. 5. se neuskutečnil pro problémy se sledovacím radarem na Bermudách. I další den bylo nutné start odložit, tentokráte pro silný vítr ve vyšších výškách. Tyto odklady začaly komplikovat i start raketoplánu Atlantis, který též po řadě odkladů čekal na start k ISS. Ve středu 17. 5. bylo sice k dispozici 140 min dlouhé startovní okno, ale pro řadu drobných technických problémů na nosiči se start nepodařilo realizovat, i když se v jednom okamžiku dostalo odpočítávání až do T-29 s. Start tak bylo nutné odložit o několik dní, aby se dala šance raketoplánu Atlantis. Ten v pořádku odstartoval k misi STS-101 v pátek 19. 5., a tak bylo možné vrátit se ke startu Atlasu 3A. Další pokus o start byl naplánován na sobotu 20. 5. Ovšem ze 139 min. dlouhého startovního okna bylo 129 min. ztraceno, neboť v bezpečnostní startovní zóně se v tom okamžiku nacházelo na 70 rybářských lodí či zábavních jachet, které nerespektovaly zákaz vjezdu do této zóny.V případě startu Atlasu 3A je tvoří bezpečnostní zónu pruh moře přibližně v šířce mezi 12 námořními mílemi severně a 5 námořními mílemi jižně od Port Canaveral. Pobřežní hlídce trvalo přes dvě hodiny, než tuto zónu uvolnilo. Startovní odpočítávání se však pro drobnou závadu opozdilo, a tak bylo nutné start opět odložit, tentokráte až na středu 24. 5. Tentokrát šlo odpočítávání hladce a start nové verze rakety Atlas 3A s družicí Eutelsat W4 se uskutečnil ihned na začátku startovního okna ve 23. 10 UT. Vzhledem k tomu, že družice Eutelsat W4 měla hmotnost 3190 kg, která je nižší než maximální možná nosnost rakety, motor RD-180 pracoval na tahové úrovni 3,57 MN (asi 70% maximálního tahu). V T+3 min. došlo k ukončení práce motoru RD-180 prvního stupně a k oddělení prvního stupně. V T+13 min. skončil první zážeh motoru RL-10A stupně Centaur IIIA, který dopravil družici na poněkud vyšší dráhu, než se předpokládalo. V T+22 min se uskutečnil druhý čtyřminutový zážeh stupně Centaur IIIA, který uvedl družici na dráhu přechodovou ke geostacionární a v T+28 min se družice Eutelsat W4 od stupně Centaur oddělila.

Zmíněné čtyři odklady startu rakety Atlas 3A, způsobené buď technickými problémy pozemního zařízení, rakety, nebo dokonce nedbalostí veřejnosti jsou samozřejmě nepříjemné, neboť je totiž nutné vyčerpávat minimálně kryogenní PL. Jsou ale i drahé. Společnost Lockheed Martin stály kolem 1 mil. USD.

Po řadě intensivních zkoušek druhého stupně rakety Delta 3 nabyli představitelé společnosti Boeing počátkem dubna přesvědčení, že je možné uskutečnit 3. pokus o start této rakety, který by mohl skončit úspěšně. Jelikož se předpokládalo, že neúspěch druhého startu byl způsoben prasknutím spalovací komory motoru RL-10B-2 v chybném sváru, firma Pratt & Whitney modifikovala technologii svařování. Spalovací komora je vyrobena ze čtyř dílů, které jsou nyní svařovány tak, aby při tomto procesu nevznikaly bubliny, které svár zeslabují. Nadto jsou sváry ještě překryty tak, aby byla zajištěna větší pevnost komory v místě svárů. Modifikovaný motor uskutečnil řadu zkušebních zážehů, počátkem dubna i zážeh ve speciální komoře, simulující vakuum a nízké teploty, ve kterých bude motor RL-10B-2 pracovat. Po úspěšném startu rakety Atlas 3A, která je přímým konkurentem rakety Delta 3, se společnost Boeing rozhodla uskutečnit zkušební start rakety Delta 3 v období po 19. 8. Původně se počítalo, že raketa vynese telekomunikační družici společnosti ICO Global Communications. Jelikož ICO je tlačena finančními problémy, od letního startu ustoupila. Společnost Boeing však se startem nechtěla otálet, a tak vyrobila maketu o hmotnosti kolem 4700 kg simulující typické užitečné zatížení, které bude raketa vynášet. Třetí zkušební start, oznámený 15. 6., nese označení DM-F3 (Delta Mission - Flight 3). Cenu za tento demonstrační start, která se odhaduje asi na 85 mil. USD, zaplatí samotná společnost Boeing. Nepochybně se jí to vyplatí. Již dva dny po oznámení demonstračního startu si NASA rezervovala u společnosti Boeing tři rakety Delta 3 s možností rozšířit tento kontrakt o pět dalších raket. Kontrakt má celkovou hodnotu 417 mil. USD.

Pro zvýšení efektivnosti se firma Boeing rozhodla zkonsolidovat výrobu raket Delta 2 a 3 tak, že bude většina produkce těchto raket přesunuta ze závodu v Huntington Beach v Kalifornii do továren ve městě Decatur v Alabamě a ve městě Pueblo v Koloradu. Hlavní těžiště výroby zmíněných variant se bude nyní nacházet ve městě Decatur, do kterého se původně měla umístit pouze výrobní linka připravované stavebnicové varianty nosiče Delta 4 (L+K 75 (1999) č.9, s. 581). Firma Boeing získala továrny v Decatur v listopadu 1997. Po dvou letech úprav, které stály na 450 mil. USD, zde byly v loňském roce zahájeny práce na výrobě prvního z CBC stupnů rakety Delta 4. Po jeho dokončení bude stupeň CBC (Common Booster Core) dopraven lodí po řece Tennessee k moři a pak dále po moři buď na Cape Canaveral Air Station na Floridě nebo na Vandenberg AFB v Kalifornii.

Současně s výrobou prvního CBC probíhá vývoj nového urychlovacího motoru na TPL, označovaného jako GEM-60 (Graphite Epoxy Motor), který je vyroben z kompozitního materiálu na bázi uhlíkových vláken, slepovaných epoxydovou pryskyřicí. Motor vyvíjí firma Alliant Aerospace Propulsion Co. a je určen právě pro varianty rakety Delta 4 medium-plus. Třetí statickou zkouškou motoru, uskutečněnou v červnu, byl podle firmy Alliant završen vývojový a kvalifikační program tohoto urychlovacího motoru. Připomeňme, že varianta Delta 4 medium je tvořena pouze stupněm CBC a modifikovaným kryogenním druhým stupněm rakety Delta 3. Varianty Delta 4 medium-plus jsou Delta 4 medium, jejichž CBC je doplněn 2, 3 nebo 4 urychlovacími stupni GEM-60. Varianty Delta 4 medium a medium-plus mají plánovanou nosnost na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO) od 4140 kg do 7230 kg. Nejsilnější verze Delta 4 Heavy má centrální CBC doplněný dvěma bočními CBC a prodloužený 2. stupeň rakety Delta 3. Její nosnost na GTO bude asi 13050 kg.

První start rakety Delta 4 medium se zatím předběžně plánuje na květen 2001.

Společnost Rotary Rocket Co., která v loňském roce zahájila svůj projekt Roton zkouškami rotoru na prototypu ATV Roton, se v současné době nachází v jistých finančních potížích. Z původně 60 zaměstnanců jich teď společnost zaměstnává pouze 12. Společnost s prototypem ATV Roton uskutečnila pouze 3 lety v nízkých výškách. Poslední let se uskutečnil v říjnu loňského roku, kdy Roton o hmotnosti 6000 kg vystoupal do výšky 23 m a uletěl vzdálenost 1290 m. Potom bylo rozhodnuto s prototypem ATV již další zkoušky neprovádět. V současné době shání společnost finanční prostředky zhruba ve výši 75 mil. USD, což by umožnilo zahájit další fázi programu, tj. stavbu prototypu, poháněného raketovými motory, který by byl schopen suborbitálního letu. Ke stavbě prototypu Rotonu, schopného dosáhnout oběžné dráhy bude společnost potřebovat kolem 150 - 200 mil. USD.

I když většina zbytků kosmických těles shoří v zemské atmosféře nebo dopadne do světových moří, čas od času však některé úlomky kosmických objektů přece jen dopadnou na povrch Země. Koncem dubna tak dopadly do okolí Kapského města v Jižní Africe dva sférické objekty o hmotnostech 30 kg a 50 kg. Podle svědectví pracovníků farmy, na kterou jeden z objektů dopadl, bylo slyšet zvuk podobající se zahřmění či dvěma ranám z kanónu a pak bylo vidět svítící kulový objekt, který po dopadu nechal v půdě asi 20 cm hlubokou prohlubeň. Asi půl hodiny bylo nutné nechat objekt vychladnout, než bylo možné s ním manipulovat. Podle specialistů NASA šlo o části motoru 2. stupně rakety Delta 2 (objekt 1996-019B), vypuštěné v roce 1996. Předpokládalo se, že dopadne někam do jižní části Afriky.

Comptonova observatoř pro sledování gama záření CGRO (Compton Gamma Ray Observatory) o hmotnosti kolem 15 000 kg byla vypuštěna raketoplánem Atlantis 5. 4. 1991 s cílem studovat kosmické zdroje gama záření. Observatoř objevila tzv. záblesky gama záření (Gamma Ray Bursts) o neobyčejné intenzitě. Naštěstí pro život Zemi vznikají tyto záblesky velice daleko od naší Galaxie. Zatím ale nejsou podmínky vzniku těchto záblesků známé. Mezi další zajímavosti, objevené touto observatoří, je i oblak pozitronů nedaleko centra naší Galaxie.

Observatoř byla stabilizována třemi hmotnými gyroskopy. Vzhledem k tomu, že jeden z těchto gyroskopů selhal, rozhodla se organizace NASA uskutečnit řízený zánik této observatoře v hustých vrstvách atmosféry tak, aby případné trosky stanice nedopadly do obydlených oblastí Země. Toto rozhodnutí NASA oznámil na tiskové konferenci 24. 3. zástupce administrátora NASA pro kosmické vědy Dr. E. Weiler s odůvodněním, že toto rozhodnutí si vynutily bezpečnostní důvody. Weiler prohlásil, že existuje 10% pravděpodobnost, že během dalších tří let selže druhý gyroskop. Podle NASA řízený sestup stabilizovaný dvěma gyroskopy dává pravděpodobnost 1: 29 mil., že by mohlo dojít k nějaké fatální nehodě, zatímco sestup s jedním gyroskopem zvyšuje tuto pravděpodobnost na 1:4,1 mil. Nekontrolovaný sestup už zvyšuje podle NASA pravděpodobnost, že by při něm došlo k nějaké fatální nehodě na 1:1000.

Rozhodnutí NASA se však nesetkalo s nadšením ve vědecké obci. Argumenty, kterými vědci chtěli zvrátit rozhodnutí NASA, byly přirozeně vědecké: i když observatoř, jejíž životnost byla plánovaná jen na 2 roky, prohlédla na několika vlnových délkách celou oblohu, bylo by potřeba ještě detailněji prohlédnout některé zajímavé oblasti. Observatoř je schopná monitorovat rozložení antihmoty v kosmickém prostoru. Dále by bylo zajímavé sledovat i gama záření, vznikající při slunečních protuberancích, o kterém se soudí, že ovlivňuje zemské klima. Naneštěstí však data z CGRO nejsou ve formě velice atraktivních snímků, které přináší HST a které lze ukazovat veřejnosti pro získání podpory pro financování různých projektů, a tak NASA své rozhodnutí nezměnila. V pátek 26. 5. vyslala Comptonova observatoř svá poslední data - registraci gama záření ze sluneční erupce a začala být připravována k řízenému sestupu z dráhy o výšce 482 - 487 km se sklonem 28,5° . První zážeh orientačních motorů se uskutečnil 30. 5. a snížil dráhu na výšku 362 - 474 km.

Další snížení dráhy na výšku 237 - 471 km se uskutečnilo 1. 6. Goddardovo letové kosmické středisko NASA po každém zážehu kontrolovalo dráhu observatoře, aby byl zajištěn její sestup do oblasti v odlehlé části Tichého oceánu, asi 4000 km jihovýchodně od Havajského souostroví. V neděli 4. 6. kolem 04.17 UT byl uskutečněn třetí korekční zážeh, který snížil perigeum na pouhých 148 km. O oběh později, v 05.22 UT, se uskutečnil poslední čtvrtý korekční zážeh, který uvedl CGRO na konečnou dráhu o výšce 28 - 470 km. Kolem 06.10 UT se začala observatoř rozpadat v atmosféře. Předpokládá se, že do oceánu dopadlo na 6000 kg úlomků nejrůznější velikosti. Největší mohly mít hmotnost až stovek kilogramů. Prof. J. Ryan, který byl zapojen do vědeckého programu Comptonovy observatoře, komentoval zánik stanice jako okamžitou ztrátu měřit sluneční gama záření v době, kdy se sluneční aktivita blíží ke svému maximu. NASA však stále obhajuje své rozhodnutí o řízeném zániku stanice bezpečnostními důvody. CGRO tedy pracovala 9 let a stála 670 mil. USD.

Jak již bylo zmíněno v L+K 76 (2000) č. 10, s. 648, společnost Motorola, která na své náklady provozovala síť telekomunikačních družic Iridium, oznámila, že k 17. 3. ukončí provoz této sítě. Motorola dále hrozila, že pokud se nenajde někdo, kdo by do tohoto podniku investoval, budou družice Iridium uvedeny na sestupnou dráhu a shoří v atmosféře. K tomuto nevratnému rozhodnutí se však Motorola neodhodlala a zatím stále financuje udržování sítě Iridium na vlastní náklady s nadějí, že se přece jen najde nějaký kupec. Zatím o koupi projevila zájem americká společnost Castle Harlan, která by síť koupila za 50 mil. USD. Do 28. 7. se bude čekat, najdou-li se další zájemci.

Rada organizace ESA přijala na svém zasedání ve dnech 20. a 21. června dokument, naznačující budoucí strategii evropského kosmického výzkumu. Strategie organizace ESA se opírá o tři priority: a) zdokonalování technologií raketových nosičů s cílem udržet si nezávislý přístup do kosmického prostoru, b) pokračování ve vědeckém výzkumu kosmického prostoru, c) výsledky a výhody veškerých kosmických aplikací by měly přinášet užitek členským státům. Takto obecně formulované priority budou konkretizovány sestavenou pracovní skupinou. Zejména představa Rady ESA o budoucích prostředcích kosmického transportu je zajímavá. Jak známo (L+K 76 (2000) č. 2, s. 105), již nějakou dobu se v ESA diskutovalo o projektu menší rakety Vega, který propagovala Itálie a proti kterému se stavěl zejména bývalý francouzský ministr pro vědu a technologii C. Allegre. Jeho odstoupení a nahrazení R.-G. Schwartzenbergem zřejmě též přispělo k dosažení kompromisu mezi Itálií a Francií v této otázce. Rada ESA se nakonec jednomyslně shodla na pokračování v programu Ariane 5 Plus, o jehož financování se však ještě rozhodne při příštím zasedání Rady na úrovni ministrů v roce 2001. Itálii vyhovuje představa o vytvoření malého nosiče s nosností do 1500 kg na nízkou oběžnou dráhu do roku 2006 a případně i středního nosiče v letech 2010 - 2012. Pro první stupeň malého nosiče by se měl vyvíjet raketový motor P80 s kompozitní spalovací komorou, na druhém stupni by se nacházel italský motor na TPL a na třetím motor na KPL, odvozený od motoru Aestus, používaném na druhém stupni rakety Ariane 5. Případný střední nosič by na prvním stupni využíval motoru P230 urychlovacího stupně rakety Ariane 5 a jako 2. a 3. stupeň by sloužily první dva stupně malého nosiče. Vývoj menších nosičů ostatně vyhovuje i Francii, neboť její kosmická agentura CNES uvažuje po vzoru NASA o rozsáhlém programu mikrodružic.

Na svém zasedání jednala Rada ESA i o svém rozšíření o čtyři další země východní Evropy a to Polsko, Českou republiku, Maďarsko a Rumunsko. Tyto země budou mít v rámci ESA speciální statut, který jim umožní připojovat se k vybraným programům ESA a tak se během doby do organizace ESA integrovat. Podle představitelů ESA těmto zemím zatím chybí průmyslové kapacity na takové výši, než aby se ihned staly plnoprávnými členy ESA.

Kódovaný název Area 51 označuje zkušební základnu USAF nazývanou Groom Dry Lake Air Force Base, nacházející se asi 120 km severozápadně od Las Vegas v hornaté oblasti Nellis Range. Základna o rozloze asi 20 000 km² se používá ke zkoušení tajných leteckých programů, ke kterým patřil v 50. létech program letounu U-2, později SR-71 Blackbird, programy kradmých letounů Stealth F-117 a B-2. Snad zde probíhají i zkoušky experimentálních vysokorychlostních letounů v rámci tzv. projektu Aurora. Vzhledem k uzavřenosti základny pro nezvané návštěvníky a též v důsledku seriálu ”Akta X” kolují zejména mezi příznivci UFO pověsti, že se zde zkouší i technologie získané od návštěvníků z vesmíru. Právě tato popularita mezi fanoušky UFO způsobila, že se o základně začalo mluvit i v tisku. V pondělí 17.4. zveřejnila společnost Aerial Images na Internetu pět detailních družicových snímků této základny. Snímky s 2 m rozlišením, ukazují řadu budov základny, osobní či nákladní auta. Silnice nejsou asfaltové a nejsou zde ani parkoviště. Dopravu po základně zajišťují autobusy. Některé ze silnic končí ve skalách, což naznačuje existenci podzemních prostor.

Společnost Aerial Images spolupracuje se společnostmi Kodak, Digital Equipment Corp., Autometric Inc a s ruskou agenturou Sovinformsputnik. Právě od agentury Sovinformsputnik získala společnost Aerial Images tyto snímky v rámci společného programu Spin-2 (Space Information 2-meter). Snímky byly získány ruskými družicemi v rámci programu mapování zemského povrchu.

Když byly snímky zveřejněny na adrese http://www.terraserver.com, byl server v několika dnech po 17. 4. zahlcen množstvím zájemců, odhadovaných na 3 miliony denně, kteří si chtěli snímky prohlédnout (prohlížení obrázků je zdarma, za stažení snímků se platí 8,95USD. Firma Kodak prodává tyto snímky za 20 – 30 USD). Byly zaregistrovány i pokusy hackerů proniknout na server a snímky získat zdarma. Příznivci UFO však asi byli zklamáni, neboť se na snímcích nenachází žádný neobvyklý objekt. Na dotazy novinářů, zda se na základně provádějí nějaké zkoušky technologií majících něco společného s něčím mimozemským či zda se na základně nachází kosmická loď mimozemšťanů či její části, odpověděl tiskový mluvčí Pentagonu Ken Bacon s humorem, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že by Pentagon prováděl nějaký tajný program, který by měl něco společného s mimozemšťany. Více o základně v Groom Lake se lze dozvědět buď z ročenky USAF z roku 1997 (USAF Yearbook 1997, s. 22 - 26 nebo na adresách: http://www.af.mil/, http://www.nauticom.net/users/ata/resources.htm. Fanoušky UFO jistě potěší adresa http://www.ufomind.com/area51.

Ostatně pro zájemce, sledující problematiku UFO, vydala společnost Quest Publications, vydávající UFO Magazine, videonahrávku záběrů NASA z letů raketoplánů STS-75 a STS-48 pod názvem ”The Secret NASA Transmissions: The Smoking Gun” (za 27,50 USD včetně poštovného). Na záběrech je vidět různé optické efekty. Např. při letu STS-75, kde se dělal experiment s vlečenou družicí, vypouštěnou z nákladového prostoru raketoplánu na vlečném laně, se přetržené lano upoutané ke vzdalující se družici zdálo být v jednom okamžiku obklopeno řadou sférických zářících objektů. Při letu STS-48 zachytila kamera pulsující světelné záblesky, které konzultanti NASA interpretovali jako odrazy na ledových krystalech, urychlovaných výtokovými plyny RSC motorů raketoplánu. Někteří přívrženci UFO interpretují tyto snímky jako důkaz, že se raketoplány setkávají s kosmickými loďmi mimozemšťanů. Skeptici naopak namítají, že jde pouze o optické efekty a celkem logicky dodávají, že by kosmické lodi mimozemšťanů v blízkosti raketoplánu musely být zaregistrovány i jinými pozemskými prostředky.

Zájemce o hledání mimozemských civilizací zaujme zpráva, že program SETI (Search for Extra-Terrestrial Intelligence) stále existuje. Podle společného projektu ústavu pro SETI a University of California by se měla do roku 2005 uskutečnit výstavba asi 1000 antén o průměru 6 m na ploše 2,5 akru nedaleko Mount Lassen v Severní Kalifornii. Pohyb antén bude synchronizován a tak bude vytvořen velký interferenční radioteleskop. Bude zachycovat signály od hvězd v Mléčné dráze a současně bude využíván k pozorování rádiových vesmírných zdrojů. Dne 21. 4. bylo do zkušebního provozu uvedeno zatím 7 takových antén, které mají sloužit k řešení některých technologických otázek, spojených s realizací takového radioteleskopu, jako je programové vybavení pro řízení antén a též problémy s odstraněním interference rádiového provozu družic.

Program SETI byl zahájen asi před 40 lety a po mnoho let byl financován i ze zdrojů NASA. V té době Dr. Frank Drake poprvé použil radioteleskopu pro hledání signálů případných mimozemských civilizací v rámci tzv. ”Projektu OZMA”. V roce 1993 Kongres ukončil financování tohoto programu a od té doby je program SETI financován ze soukromých zdrojů.

Program SETI byl velmi populární v 70. letech. Tehdy se však uvažovalo o konstrukci gigantického interferenčního radioteleskopu, složeného z 1500 antén o průměru 100 m, nazývaného Cyclop (viz článek ”The Search for Extraterrestrial Intelligence”, který napsali C. Sagan a F. Drake do časopisu Scientific American 232 (1975) č. 5, s. 80 - 89). U nás byl v té době propagátorem komunikace s mimozemskými civilizacemi Prof. Ing. Dr. Rudolf Pešek DrSc. z Astronautické komise tehdejší ČSAV (viz např. sborník přednášek ze semináře ”Možnosti spojení s mimozemskými civilizacemi”, který vydala pobočka ČVTS Elektrotechnické fakulty ČVUT v roce 1976). Později se zájem o SETI poněkud utlumil, zřejmě proto, že se zatím ještě nějaké signály, prozrazující mimozemské civilizace, nepodařilo zachytit.

Čtyřicáté výročí ”Projektu OZMA” a 70. narozeniny Dr. F. Drakea byly připomenuty na víkendové konferenci 7. 5. v auditoriu Bostonské university s názvem ”SETI beyond OZMA”.

Dne 17. 5. uplynul rok od doby, kdy americká Planetární společnost (The Planetary Society) vyhlásila počítačový experiment SETI@ home, který dovoluje libovolnému zájemci účastnit se na hledání inteligentního života někde v naší galaxii. Planetární společnost distribuuje po internetové síti zdarma program, který může každý zájemce instalovat na svém počítači. Program funguje jako spořič obrazovky a pomocí tohoto programu je možné analyzovat data, přijatá radioteleskopem v Arecibo na Portoriku a hledat, zda náhodou neobsahují signály, vyslané nějakou civilizací. Cílem experimentu SETI@ home je využití velké kapacity osobních počítačů připojených na síť. Experimentu se zatím účastnilo na 2 miliony zájemců z celého světa. Další zájemci o tuto akci se mohou informovat buď na internetové stránce Planetární společnosti: http://planetary.org nebo na stránce SETI@ home: http://setiathome.berkeley.edu.

Po přečtení předchozí části si čtenář může položit otázku, proč se zatím žádné známky života ve vesmíru nepodařilo nalézt. Je snad komplexní život ve formách existujících na Zemi, takovou vesmírnou vzácností? Na tuto otázku se pokouší odpovědět dva profesoři astrobiologie a astronomie z Washingtonské university v Seatlle P. D. Ward a D. Brownlee ve své knize ”Rare Earth: Why Complex Life is Uncommnon in the Universe” (Copernicus Books, 2000). Podle jejich názoru je vývoj pozemských forem života souhrou řady faktorů, které se ve Vesmíru realizují jen velmi výjimečně. Jde zejména o to, že voda na planetě Zemi setrvala po 4 miliardy let, co probíhal vývoj života od primitivních forem, v kapalném stavu a ani nezmrzla, ani se nevypařila. Je to proto, že se udržovala celkem přijatelná teplota díky koncentraci CO₂, kterého je asi 0,33%. Jeho koncentrace záleží na vulkanické a tektonické činnosti planety. Země má dále štěstí ve svém umístění v naší Galaxii, daleko od vysoce energetických pochodů při kolapsech hvězd či při vzniku nových hvězd, ve své hmotnosti a v tom, že obíhá ve správné vzdálenosti od Slunce. To je ihned vidět při pohledu na Venuši s vysokou teplotou díky ”skleníkovému efektu” a na Marsu, který si pro svou malou hmotnost neudržel hustější atmosféru. Země má též Měsíc správné hmotnosti, který stabilizuje i zemskou atmosféru. Magnetické pole Země chrání povrch Země před dopadem nabitých energetických částic ze slunečního větru. To dovolilo vytváření a činnost buněčných organizmů.

Gravitace Jupitera, planety o hmotnosti 318× větší než Země, chrání Zemi před dopadem komet a asteroidů. Bez Jupitera by na Zemi dopadl každých 10 000 let asteroid takové velikosti, který pravděpodobně způsobil vyhynutí dinosaurů před 65 mil. lety. Jupiter je vlastně přední obranná linie Země před nebezpečnými objekty jako jsou komety z Oortova oblaku. Jupiter mění jejich dráhu a některé pak buď skončí na Slunci nebo jsou odraženy zpět do kosmického prostoru. Před necelými 6 lety jsme byli svědky toho, jak úlomky velké komety bombardovaly povrch Jupitera s energií, převyšující destruktivní sílu všech atomových bomb vyrobených na planetě Zemi. Autoři uzavírají svůj výklad tak, že pokud se na některé planetě nepodaří napodobit stejné podmínky jako na planetě Zemi, nemusí se vývoj od jednoduchých životních forem ke komplexnějším uskutečnit. Autoři neřeší otázky spojené s vlastním vznikem života a ani otázku, proč zrovna Země splňuje všechny zmíněné podmínky, které vedly k současné existenci forem života na Zemi.

Otázka vzniku života na Zemi je však stále živá. K jejímu objasnění se snaží přispět i nález fosilních jednobuněčných organizmů. Zkameněliny protáhlých organismů válcového tvaru o průměru 1 µ m a délce 0,1 mm jsou staré asi 3,2 mld let a byly nalezeny na místě zvaném Sulfur Springs v západní Austrálii. Kdysi šlo o mořské dno, nyní je to kamenitá a horká oblast s minimálními srážkami. Výskyt těchto organizmů se předpokládal u horkých siřičitých pramenů na mořském dně neboť svou energii čerpaly spíše z chemikálií typu sirných sloučenin než ze slunečního světla. Dno moří jim v té době poskytovalo ochranu před meteorickým bombardováním povrchu Země. Nález, o kterém informuje B. Rasmussen, paleobiolog z University of Western Australia, byl publikován v britském vědeckém časopise Nature z 8. 6. 2000. Otázka, jak vznikl život na Zemi, zůstává stále otevřená. Mikroskopické organizmy totiž mohly migrovat i odjinud z kosmu.

Krátkovlnné rádiové signály, které přichází na Zemi od Jupitera, nejsou projevem mimozemských civilizací, ale důsledkem elektromagnetických procesů v plazmě, nacházející se v Jupiterově magnetosféře. Tato plazma, což je ionizovaný plyn, se do magnetosféry Jupitera dostává prostřednictvím vulkanických erupcí měsíce Io. Vzhledem ke své vodivosti a silnému magnetickému poli Jupitera se v plazmě indukují elektrické proudy a magnetohydrodynamické vlny (tzv. Alfvénovy vlny), které vedou ke vzniku elektromagnetických vln ve frekvenčním pásmu mezi 15 - 40 MHz. Tyto elektromagnetické vlny jsou vyzařovány v kuželových svazcích s vrcholy v Jupiterových magnetických pólech a rotují s periodou rotace Jupitera 9 hod 55 min. V tomto smyslu se Jupiter podobá pomalu rotujícímu pulsaru. Když tyto svazky elektromagnetického záření dopadnou na Zemi, je možné zaznamenat je jako rádiový záblesk. Dříve tyto záblesky sledovali pouze astrofyzikové, ale nyní pracovníci Goddardova letového střediska NASA spolu Floridskou universitou vytvořili iniciativu, nazývanou Rádio JOVE, která má inspirovat studenty po celém světě, aby zkoušeli pomocí vlastní krátkovlnné aparatury zachytit signály z Jupitera a slyšet jak zní. Tzv. L-rádiové záblesky zní jako mořské vlny narážející na pláž, zatímco S-záblesky jsou jen krátké pulsy. Goddardovo středisko připravilo pro studenty stavebnici přijímače na 20 MHz i s kabely a drátem pro anténní konstrukci ve formě dvou půlvlnných dipólů. Kdo ze čtenářů by se chtěl dozvědět více o této aktivitě či další podrobnosti o Rádiu JOVE, nechť navštíví jeho domácí internetovou stránku na adrese: http://radiojove.gsfc.nasa.gov.

Vzhledem ke kritice, která dopadla na organizaci NASA po dvou nevydařených misích k planetě Mars, jmenovala NASA koncem března Scotta Hubbarda jako nového ředitele pro program výzkumu Marsu (Mars Program Office). Podobně vybrala JPL vědeckého pracovníka F. Naderiho jako vedoucího svého nově formulovaného programu robotických misí k Marsu. F. Naderi pracoval před touto nominací, oznámenou 7. 4. s okamžitou platností, v programu NASA specializovaném na hledání života mimo sluneční soustavu. Vzhledem k tomuto svému zaměření se Naderi zajímá o to, zda planeta Mars byla nebo snad dodnes je nositelem nějakých životních forem.

Jinak organizace NASA zatím odložila realizaci nejbližších plánovaných misí k Marsu s výjimkou orbitální sondy Mars Surveyor 2001, která odstartuje v příštím roce. NASA předpokládá, že nový program výzkumu Marsu bude v hrubých rysech hotov již letos v létě, ale dokončení detailních návrhů jednotlivých misí si vyžádá delší čas. NASA k tomuto přehodnocení nových misí vyzývá jak organizaci ESA, tak francouzskou kosmickou agenturu CNES, které chtějí s NASA spolupracovat zejména při dopravě vzorků marsovských hornin na Zemi.

Zatímco na Zemi vznikají plány, jak pokračovat v budoucnu s výzkumem Marsu, sonda Mars Global Surveyor na oběžné dráze stále pracuje.

Ve světovém tisku našla značnou publicitu zpráva (NASA News 00-99 (22. 6. 2000)), že na některých snímcích, získaných sondou MGS, jsou povrchové útvary naznačující existenci vodních pramenů snad v nedávné době. Např. snímky sondy z oblasti kaňonu Valles Marineris ukazují útvar, připomínající koryto řeky, která vytryskla z pramene na svahu kaňonu. Z počátku je koryto dost hluboké, jakoby voda odplavila část hornin ze svahu. Odnesený materiál pak vytváří nánosy dále v údolí kaňonu. Jak konstatují Dr. M. Malin a Dr. K. Edgett, nachází se tyto útvary v šířkách mezi 30° a 70° , zejména na jižní polokouli, a to na svazích, kam příliš slunečního světla nedopadá. Prohlídkou desetitisíců získaných snímků sondy bylo nalezeno na 120 lokalit s podobnými povrchovými útvary na svazích údolí, kráterů či jiných terénních depresí. Pokud by však existovala na povrchu Marsu tekoucí voda i v nedávné minulosti, je třeba vysvětlit, proč vytvářela koryta a proč se při výstupu na povrch ihned nevypařila, neboť atmosférický tlak na Marsu je nyní asi 100x nižší než je tlak vzduchu u mořské hladiny na Zemi. Zmínění autoři objevu proto navrhli speciální mechanizmus postupného výtoku vody, kdy se část vyteklé vody vypaří a část v půdě zmrzne. Vzniklý led tak na nějakou dobu zablokuje další výtok vody, dokud vnitřní tlak nevzroste a led neprorazí. Část vody pak jistou chvíli teče po povrchu svahu kráteru a odnáší sebou část hornin.

Navržený mechanizmus vzniku vodních koryt zatím nevysvětluje, proč vůbec voda z nějakého podpovrchového náleziště začala vytékat. Toto vysvětlení^{(* )} navrhovaného mechanizmu výtoku vody z pramenů na Marsu je popsáno ve zprávě publikované v časopise Science z 30. 6. 2000, s. 2330. Oba autoři zprávy, Dr. M. Malin a Dr. K. Edgett, jsou z firmy Malin Space Science Systems ze San Diega, která spolu s Kalifonským Technologickým Institutem vyvinula a dodala pro sondu MGS kameru pro sledování povrchu Marsu.

Dalším nepřímým důkazem o tom, že se kdysi na povrchu Marsu nacházelo velké množství vody, je analýza vody, vázané v horninách meteoritů z Marsu. Např. bylo provedeno porovnání poměru deuteria k vodíku ve vodě vázané v minerálních solích meteoritu QUE94201. Tento meteorit byl nalezen v roce 1994 v Antarktidě a předpokládá se o něm, že byl vyvržen z povrchu Marsu před 3 miliony let. Ukázalo se, že poměr deuteria k vodíku ve vodě, která se nacházela na Marsu ještě dlouho před jejím únikem z atmosféry planety, je asi dvakrát větší než stejný poměr ve vodě na Zemi. Měření sond ukázala, že poměr deuteria k vodíku v současné atmosféře Marsu je pětkrát větší než stejný poměr deuteria k vodíku ve vodě na Zemi. Jelikož je vodík lehčí než deuterium, snadněji z atmosféry Marsu během staletí unikal, až se dosáhlo dnešního poměru. Ze zmíněných měření autorka analýzy, Dr. Laurie A. Leshin, usuzuje, že na povrchu Marsu bylo nejméně dvakrát více vody, než se původně odhadovalo a naopak, že jí z atmosféry Marsu uniklo menší množství, než se předpokládalo. Voda by se tedy někde v podzemí Marsu měla nacházet. Výsledky analýz D. Leshinové byly publikovány 15. 7. 2000 v časopise Geophysical Research Letters.

Pokud by se tedy prokázalo, že na Marsu existují podzemní jímky vody v oblastech mimo póly, mělo by to velký význam pro případnou pilotovanou expedici na povrch Marsu nejen jako pitná voda pro astronauty, ale i jako zdroj pro výrobu kyslíku či raketových pohonných látek. Ovšem k důkazu, že např. v oblasti Valles Marineris existuje voda v podpovrchových prostorách, by bylo třeba vyslat sondu, která by zde přistála. V současné době se však přesnost přistání sond na povrchu Marsu měří v kilometrech, takže pro přistání v určitém vybraném místě by bylo zapotřebí přistát s metrovou přesností. Očekává se, že takovou přesnost přistání by mohly dosáhnout sondy v příštích deseti letech.

Mezitím sonda MGS přináší stále další snímky povrchu Marsu. Snímky z oblasti jižní polární čepičky ukázaly erodované vrstvy tuhého CO₂ a ledu, jak se postupně formovaly v průběhu klimatických změn na Marsu.

Kromě programu výzkumu Marsu organizace NASA existuje celkem autonomní program organizace ESA, zvaný Mars Express, připravovaný ke startu v červnu 2003. Tento program zahrnuje jednak orbitální aparát, který by měl po dobu 1 marsovského roku (687 pozemských dní) hledat z oběžné dráhy pomocí optických kamer a radaru známky přítomnosti podpovrchové vody. Oznámení o existenci podpovrchových vodních zdrojů na Marsu, které by mohly existovat v hloubkách mezi 100 m až 1 km pod jeho povrchem, činí tudíž plánovaný radarový experiment velice aktuálním.

Dále Mars Express ponese přistávací modul Beagle 2, který bude fotografovat povrch a provádět analýzu hornin v okolí místa přistání.

Johnsonovo kosmické středisko NASA v Houstonu podepsalo s dalšími laboratořemi dohodu o vývoji pokročilé raketové technologie, založené na magnetohydrodynamickém urychlování plazmatu. Motor, nazvaný VASIMR (Variable Specific Impulse Magnetoplasma Rocket), se v principu skládá ze tří spojených magnetických komor. Do první komory je vstřikována plynná pohonná látka H₂, která je zde ionizována. V centrální komoře je vzniklé vodíkové plazma dále elektromagneticky zahříváno a přechází do poslední komory, kterou si lze představit jako magnetickou trysku, která převádí tepelnou energii plazmatu na kinetickou výtokovou energii. Magnetické pole chrání konstrukce komor před kontaktem se zahřátým plazmatem. Geometrie magnetického pole zajišťuje, že se plazma dále urychluje, ochlazuje se vstřikem neionizovaného vodíku, rekombinuje a pak se jako neutrální plyn od magnetického pole oddělí se značnou kinetickou energií.

Motor tohoto typu by například při letu na Mars první polovinu letu kosmickou loď stále urychloval a druhou část letu by opět postupně brzdil. Let by mohl trvat tři měsíce. Astronauti by tak byli vystaveni kosmickému záření a účinkům beztíže kratší dobu. To by zmenšilo riziko snižování hmotnosti jejich kostí a svalů a případné kardiovaskulární změny.

Jak řekl ředitel tohoto programu a astronaut organizace NASA F. Chang-Diaz, při vývoji tohoto magnetohydrodynamického motoru bude využito moderních technologií, jako jsou supravodivé elektromagnety, systémy pro generaci plazmatu a jeho elektromagnetického zahřívání. Podrobnosti o těchto systémech, stejně jako potřebném zdroji elektrické energie, však ve zprávě NASA č. 00-91 (13. 6. 2000) chybí.

V L+K 54 (1998) č. 17, s. 1392 jsme zveřejnili fotografii objektu TMR-1C, získanou HST v roce 1997. Na fotografii je vidět zářící objekt na konci prachového ”ohonu” směřujícího k dvojhvězdě nacházející se v souhvězdí Taurus ve vzdálenosti 450 světelných let od Země. Původně byl tento objekt interpretován jako protoplaneta, několikrát těžší než Jupiter, vymrštěná od dvojhvězdy. Detailnější měření teploty objektu TMR-1C a interpretace těchto měření, beroucí v úvahu i skutečnost, že objekt je stíněn prachem ukázaly, že objekt má teplotu asi 2700 K. To je ovšem teplota vyšší, než by se u mladých protoplanet očekávalo. Není tedy vyloučeno, že se jedná o vzdálenou hvězdu, jejíž záření zastíněné prachovým oblakem vyvolává dojem, že jde o objekt vyvržený z blízkosti dvojhvězdy.

Další kuriozitou, kterou HST pozoroval, je dvojice spirálních galaxií NGC 3314, z nichž jedna při pohledu od Země překrývá druhou. Rovina galaxie NGC 3314a, která je blíže Zemi, je téměř kolmá na směr pohledu, a proto jsou vidět spirální ramena s mladými hvězdnými shluky a strukturou hvězdného prachu, prosvěcovanou hvězdami spodní galaxie NGC 3314b. Rovina spodní galaxie je více nakloněná do směru pohledu od Země. Zajímavé je načervenalé jádro galaxie NGC 3314b, jehož světlo prochází prachovými oblaky NGC 3314a. Načervenalá barva je známkou toho, že prachové částice více rozptylují světlo s kratšími vlnovými délkami a červená barva, která má nejdelší vlnovou délku ve viditelném spektru, se tolik nerozptyluje. Jde o stejný efekt jako při pozorování zapadajícího Slunce, též zbarveného do červena^{(* * )}.

Další pozorování HST potvrdila přítomnost vodíku, který se nachází v prostorách mezi galaxiemi. Jde samozřejmě o nepřímá pozorování. Horký vodík excituje kyslík, vyvržený do mezihvězdného prostoru explozemi supernov, a teprve záření tohoto excitovaného kyslíku lze pozorovat. Odhady ukazují, že ve vesmíru je asi 5% celkové hmoty tvořeno vodíkem. Dalších 5% je veškerá hmota ve vesmíru pozorovatelná. Zbývajících 90% hmoty vesmíru ovšem tvoří tzv. ”skrytá nezářivá hmota” či skrytá hmota, kterou nelze přímo pozorovat. Na existenci této skryté hmoty však astronomové soudí z pohybu hvězd v galaxiích. Jen pozorovatelná hmota nestačí k vysvětlení, proč galaxie drží pohromadě. Možná ale, že část této skryté hmoty je spojena s existencí černých děr, nacházejících se ve středech galaxií. I když tato skrytá hmota není vidět, musí se její přítomnost prozradit jejím gravitačním působením. Skrytá tmavá hmota není koncentrovaná do objektů jako jsou černé díry, a tak se neprozradí jako gravitační čočka. Přesto její gravitační vliv na procházející světlo od vzdálených galaxií vede k tomu, že se jejich obraz nerovnoměrně deformuje. Například sférický objekt se po průchodu oblastmi s předpokládanou skrytou hmotou deformuje na elipsoid. Statistické modely vyhodnocení takto deformovaných obrazů galaxií pak dávají určitou představu o rozložení této tmavé hmoty.

HST též přispěl ke studiu formací galaxií a černých děr. Pozorování a nalezení asi dalších 10 supermasivních černých děr (o hmotnosti až miliardy hmotnosti Slunce) v jádrech gigantických galaxií ukazuje na korelaci hmotnosti černých děr a hmotnosti galaxií. Zdá se, že černé díry vznikaly současně s galaxiemi a jak se galaxie vyvíjela, rostla i černá díra z hmoty, která byla v galaxii k dispozici. Její hmotnost bývá 0,2 hmotnosti galaxie (hmotnost černé díry se odhaduje z rychlosti rotace plynů v okolí černé díry - čím větší hmotnost černé díry, tím vyšší rychlost rotace plynů). Existují ovšem i malé galaxie, v jejichž středu se nepozoruje žádné jádro (tj. vyšší koncentrace hvězd). Takové galaxie černou díru ve svém středu nemají.

Připomeňme, že 24. 4. uplynulo 10 let od vypuštění HST. Za tu dobu oběhl HST Zemi na 58 400krát a získal na 300 000 snímků asi 14 000 kosmických objektů. Celkem na konstrukci, vypuštění a údržbu HST bylo vynaloženo 4,2 mld USD. Roční provoz HST stojí organizace NASA a ESA 200 mil. USD bez započtení servisních misí raketoplánu. Předpokládá se, že HST bude operační až do roku 2010, kdy jej raketoplán snese z oběžné dráhy. I když se uvažuje o projektech budoucích kosmických teleskopů (viz L+K 76 (2000) č. 4, s. 244), jejich realizace není zatím zaručená.

I když při průletu radiačními pásy kolem Země došlo k nepředpokládanému poškození části citlivých detektorů observatoře, letoví kontroloři jsou však přesvědčeni, že nejde o závažný problém, který by bránil observatoři Chandra v její schopnosti studovat kosmické objekty, jako jsou černé díry, kvasary či zrod hvězd. Mezi zajímavá pozorování observatoře Chandra patří i objev černé díry v centru galaxie Andromeda, která je od nás vzdálená 2 mil. světelných let. Na tomto pozorování je zajímavá skutečnost, že teplota plynu kolem této černé díry je jen asi milion stupňů, ačkoliv by se očekávala teplota 10x vyšší.

Studium proměnných rentgenových zdrojů pomocí observatoře Chandra může přispět i k určování jejich vzdáleností. Metoda je založena na studiu rozptylu rentgenového záření, vysílaného zdrojem, průchodem mezihvězdným prachem mezi zdrojem a Zemí. Např. zdroj rentgenového záření Cygnus X-3 má periodu 4,8 hod, což je doba oběhu neutronové hvězdy kolem jejího průvodce. Rentgenové záření s různou vlnovou délkou je různě rozptylováno na prachových částicích a vytváří kolem primárního svazku od zdroje tzv. ”halo”, jehož perioda intenzity má určité zpoždění vzhledem k periodě primárního záření. Z těchto časových rozdílů lze odhadnout vzdálenost zdroje, která v případě Cygnus X-3 činí asi 30 000 světelných let.

(ek)

Space News 11, (2000), č. 13 - 25,

Air et Cosmos (2000), č. 1742 - 1755.

NASA News N00-24, 00-58, 00-59, 00-66, 00-88, 00-99.

Dále byly použity internetové informační bulletiny:

- FLORIDA Today Space Online: 031099, 032700, 041100, 041900, 042100, 050300, 050400, 050800, 050900, 051000, 051600, 051700, 052600, 052800, 060500, 060900, 061500, 062700.

- Jonathan´s Space Reports č.: 423 - 429.

Vyšlo v časopise Letectví a kosmonautika 76 (2000) č. 17, s. 1148; č. 18, s. 1223.