(1. čtvrtletí 2000)

Při předstartovních přípravách nosiče malých družic Rokot k prvnímu komerčnímu startu na kosmodromu Plesetsk dne 22. 12. došlo k nehodě, při které byl zničen aerodynamický kryt rakety. Malá družice RVSN-40 o hmotnosti 100 kg nebyla při zkouškách rakety ještě pod aerodynamickým krytem umístěná, a tak unikla poškození. Při zkouškách elektrického systému rakety byl nedopatřením vyslán signál k pyrotechnickému oddělení aerodynamického krytu. Kryt se tedy na startovní rampě oddělil a byl zničen. Firma Chruničev a společnost Eurockot Launch Services se sídlem v Brémách, která komerčně propaguje tuto nosnou raketu, oznámily, že došlo jen ke zničení aerodynamického krytu. Na druhé straně se rozšířily zprávy, že při pyrotechnickém oddělení aerodynamického krytu došlo v důsledku rázové vlny i ke značnému poškození konstrukce rakety (raketa pravděpodobně již byla umístěna ve startovní šachtě sila). Naštěstí nebyla raketa naplněná pohonnými látkami. Společnost Eurockot si přála uskutečnění startu letos v lednu, aby tak mohla přesvědčovat potenciální zákazníky o bezpečnosti a spolehlivosti startů ze startovního komplexu 133 na kosmodromu Plesetsk. Tento startovní komplex sloužil původně pro starty družic série Kosmos a byl rekonstruován pro vypouštění raket Rokot. Tři předchozí nekomerční starty se uskutečnily z kosmodromu Bajkonur.

Nový pokus o start se předpokládal během března, ale nakonec byl přesunut až na konec dubna. Použije se při něm většího aerodynamického krytu, určeného pro komerční družice. Mimo to se místo původního horního stupně Briz K použije restartovatelný stupeň Briz KM. S tímto stupněm má raketa Rokot nosnost 1800 kg na dráhu o výšce 200 km a sklonu 63° . Raketa Rokot je odvozená z balistické rakety UR-100NUTTCh (zkratka UTTCh znamená ”vylepšení takticko-technických charakteristik”), která má dva hlavní stupně doplněné již zmíněným horním stupněm. Na prvním stupni jsou 4 motory RD-0233 a na druhém jeden RD-0237. Jak motory prvního stupně, tak motor 2. stupně jsou poháněny kombinací N₂O₄ + hydrazin. Průměr prvního stupně je 2,5 m a balistická raketa UR-100NUTTCh startovala z podzemního sila.

Při demonstračním startu rakety by mělo dojít k vypuštění dvou maket družic Iridium a pro jistotu bude použit nový exemplář rakety Rokot. Zřejmě bylo poškození rakety větší než jen zničený aerodynamický kryt.

Velitelství Ruských sil strategických raket na kosmodromu Plesetsk se rozhodlo vypsat konkurs na odklízení zbytků raket v oblasti kolem kosmodromu, které se tam nahromadily za minulých 40 let činnosti kosmodromu. Jedna nebo více soukromých společností, které získají tuto zakázku, by měly odklidit z okolí kosmodromu šrot, někdy i ze speciálních slitin, jehož hmotnost se odhaduje na 7000 tun. Do tundry kolem kosmodromu dopadaly první stupně raket, někdy i se zbytky toxických KPL.

První zprávy o existenci kosmodromu Plesetsk zveřejnil učitel fyziky Geoffrey Perry a jeho studentská skupina z Kettering Grammar Boy´s School v Anglii. S použitím amatérského rádiového zařízení a optického sledování se Perryho studentská skupina zaměřila na určování drah a sledování telemetrie ruských vojenských družic typu Kosmos. Dne 17. 3. 1966 zaregistrovala skupina ruskou družici, která nebyla vypuštěna z kosmodromu Bajkonur. Když byla v říjnu 1966 vypuštěna další družice na podobnou dráhu, bylo možné určit souřadnice místa, tj. kosmodromu Plesetsk, odkud obě družice startovaly. Kolem roku 1970 vytvořil G. Perry studentskou skupinu amatérských pozorovatelů družic, na jejíž činnosti se podíleli i studenti ze zahraničí. Skupina se stala známou pod názvem Kettering Group. Geoffrey Perry zemřel 18.1. 2000 ve věku 72 let. Za dobu své činnosti vychoval řadu nadšenců pro kosmonautiku, kteří se později stali specialisté v různých kosmonautických oblastech.

Firma Boeing má ambice stát se největší světovou společností v oblasti aerokosmického průmyslu. Po zakoupení výroby raket Delta a účasti na programu Sea Launch odkoupila nyní firma Boeing od společnosti Hughes Electronic Corp. její výrobu telekomunikačních družic za částku 3,75 mld USD. Přesně řečeno jde o odkoupení oddělení Hughes Space and Communication Unit, které montáž družic provádí a dalších dvou oddělení Electron Dynamics a Spectrolab, které vyrábí družicové součástky. Počet zaměstnanců v těchto třech odděleních je asi 9000 a roční obrat činil v roce 1999 asi 2,3 mld. USD. Tato oddělení má zajištěnou objednávku na výrobu 36 telekomunikačních družic v celkové hodnotě asi 4 mld. USD. Firma Hughes se chce nadále zabývat rozšiřováním služeb přímého TV vysílání z družic a poskytováním internetových služeb prostřednictvím širokopásmového bezdrátového vysílání.

V poslední době se zdá, že dozrává čas k případnému vzniku nové složky amerických ozbrojených sil, tzv. americká kosmická síla (US Space Force). S tímto nápadem sice již před několika lety přišel bývalý náčelník štábu USAF gen. R. Fogleman, neboť se mu zdálo, že se USAF více soustřeďuje na problematiku letectví a oblast vojenského využívání kosmického prostoru není pro něj tak prioritní. Je však zřejmé, že kosmický prostor hraje čím dále důležitější roli při vedení vojenských kampaní. Teprve nedávno však republikánský senátor R. Smith prosadil, aby se možností vzniku a náplně činnosti takového sboru zabývala třináctičlenná komise amerického kongresu. Tento sbor by měly tvořit strategické raketové síly umístěné ve Wyomingu, Montaně a Severní Dakotě a dále osazenstvo Patrick AFB a Cape Canaveral Air Force Station, které připravuje a vypouští většinu vojenských družic. Pro zajímavost poznamenejme, že o existenci amerických mezihvězdných sil (US Interstellar Force) uvažoval i polský spisovatel vědeckofantastických románů S. Lem ve svém románu ”K mrakům Magellanovým” (MF 1956). V současné době ale není jasné, bude-li tato nová složka vytvořena. Ostatně v návrhu rozpočtu pro rok 2001 s ní Ministerstvo obrany zatím nepočítá. Pro zajímavost, návrh části rozpočtu pro kosmické aplikace činí asi 15 mld USD. To je o něco více než je návrh rozpočtu organizace NASA na tentýž rok ve výši 14,034 mld USD. Ovšem ve vojenském návrhu nefigurují výdaje na nákup a provoz družic pro optický a radarový průzkum, které si financuje Národní úřad pro průzkum NRO (National Reconnaisance Office), náklady na provoz družic odposlechové sítě Echelon, které platí CIA a ani náklady na provoz releových družic SDS (Satellite Data System). Tyto separátní výdaje odhaduje týdenník Air et Cosmos (č. 1739 ze 3.3.2000, s. 37) na další miliardy USD. Připomeňme, že optický průzkum je zajišťován družicemi typu Key Hole a radarový průzkum družicemi typu Lacrosse. Jejich data jsou přenášena v reálném čase systémem SDS. První informace o systému elektronického odposlechu Echeleon byly sice zveřejněny již v roce 1998, ale v poslední době se o něm v denním tisku opět mluví. Jde o systém využívající družic Advanced Jumpseat/Trumpet o hmotnosti asi 6000 kg na protáhlých eliptických dráhách a družic Advanced Vortex/Mercury či Advanced Orion/Mentor na geostacionární dráze. Tyto družice jsou vybaveny anténami o průměru 100 m a sledují jak vojenské, vládní či diplomatické komunikace stejně jako radarové signály či telemetrii vojenských a civilních raket.

Dne 3. 3. byla dokončena základní ocelová konstrukce budovy nového startovního komplexu firmy Lockheed Martin určeného pro integraci budoucího nosiče Atlas 5. Nový startovní komplex vzniká v místech bývalého startovního komplexu 41 na Cape Canaveral Air Force Station, odkud od roku 1965 startovaly rakety Titan. Z tohoto komplexu vzlétly obě sondy Viking k Marsu a obě sondy Voyager ke vzdáleným planetám sluneční soustavy. V posledních letech byl komplex 41 používán výlučně ke startům raket Titan 4 s tajnými vojenskými družicemi. Vznikající nový startovní komplex pro rakety Atlas 5 by měl být dokončen již počátkem roku 2002, kdy se počítá se startem prvního exempláře Atlasu 5. Raketa Atlas 5 bude existovat v pěti variantách s nosností mezi 4500 - 9000 kg. Firma Lockheed Martin má s USAF kontrakt na 9 vojenských startů v hodnotě asi 649 mil. USD. Ovšem ve stejnou dobu, kdy probíhala slavnostní ceremonie na Cape Canaveral, oznámilo USAF, že si neobjedná těžkou variantu rakety Atlas 5 a není proto ani nutné pro tento nosič stavět startovní komplex na základně Vandenberg. Důvodem je prý ta skutečnost, že v budoucnosti se nebudou stavět velké vojenské družice třídy Titan 4, ale menší a levnější družice, které budou moci vynášet nosiče střední třídy, např. typu Atlas 2AS nebo Atlas 3. Toto rozhodnutí USAF je ranou pro firmu Lockheed Martin, jejíž obrat v oblasti kosmonautiky klesá z hodnoty 8,3 mld USD v roce 1997 přes 7 mld USD v roce 1998 na 5,8 mld USD v loňském roce. Na druhé straně USAF si objednalo u firmy Boeing 19 raket nové verse Delta 4, z toho 2 těžké varianty, které nahradí od roku 2003 rakety typu Titan 4. Firma Boeing přestavuje pro rakety Delta 4 startovní komplex 37, původně používaný pro rakety typu Saturn 1, který se též nachází na Cape Canaveral Air Force Station. V průběhu března byla dokončena konstrukce 100 m vysoké pohyblivé servisní věže. První start z tohoto startovního komplexu se plánuje na rok 2001. Celkem vydá Boeing na úpravu tohoto startovního komplexu na 250 mil. USD.

Trhliny v kompozitní nádrži demonstrátoru X-33, vzniklé při tlakových zkouškách v loňském roce, jsou komplikací v časovém plánu programu. Firma Lockheed Martin se na základě doporučení vyšetřovací komise rozhodla pro zkušební exemplář X-33 vyrobit náhradní hliníkové nádrže. Dojde tak k dalšímu, až rok a půl dlouhému skluzu tohoto programu. To ovšem neznamená, že se od kompozitních nádrží na bázi uhlíkových vláken, spojených epoxidovou pryskyřicí, v programu upustí. Určité informace naznačují, že se při návrhu kompozitních nádrží na kapalný vodík podcenil korosivní účinek vodíku na lehký kompozitní materiál.

Od počátku trpěl program X-33 hmotnostními problémy, zpožděním ve vývoji motoru, překračováním rozpočtu a v důsledku toho i častými změnami v řízení programu.

Ve Stennisově zkušebním středisku NASA zatím probíhají zkoušky raketového motoru s lineárním centrálním tělesem (aerospike) určeného pro X-33, jak o tom bylo informováno v L+K 76 (2000) č. 6, s. 349. Např. dne 9. 3. se uskutečnila 10. zkouška s plánovanou dobou chodu motoru 220 s. Motor se ale předčasně zastavil po 75 s práce, což prý bylo způsobeno změnou programu, kontrolujícího chod motoru. Celkem se plánuje s jedním motorem sada 14 zkoušek.

Vývoj rakety BA-2 soukromé společnosti Beal Aerospace opět pokročil. Dne 4. 3. se uskutečnil 3. zkušební zážeh motoru BA-810, určeného pro 2. stupeň připravované rakety BA-2, jejíž start se plánuje na rok 2002. Motor pracoval 21 s na zkušebním stavu společnosti ve městě McGregor ve státě Texas a zážehu byla přítomna řada pozvaných zástupců průmyslových podniků i vládních organizací. Vteřinová spotřeba KPL - H₂O₂ a leteckého petroleje - je kolem 1500 kg/s a tah ve vakuu 3,669 MN (v anglosaských jednotkách tento tah odpovídá 810 000 silových liber, proto motor nese označení BA-810). Při předchozích dvou zkouškách motor pracoval zatím asi 30 s. Motor BA-810 patří jak vteřinovou spotřebou KPL tak rozměry mezi velké motory, které byly v USA vyvíjeny. Má délku asi 7,8 m a výstupní průměr trysky je 6 m. Větším byl jen motor F-1 pro první stupeň raket Saturn 5. Motor BA-810 je zajímavý i tím, že při výrobě jeho spalovací komory bylo použito uhlíkových vláken.

Při neúspěšném startu rakety H-2 dne 15. 11. 1999, kdy selhal motor prvního stupně, dopadly trosky rakety do Tichého oceánu. Protože nebylo organizaci NASDA jasné, co způsobilo předčasné vypnutí motoru 1. stupně, byl učiněn pokus nalézt zbytky rakety na dně oceánu. Nakonec se 23. 1. podařilo lokalizovat pomocí robotické ponorky motor LE-7 prvního stupně asi 380 km severozápadně od ostrovů Ogasawara v hloubce 3000 m. Po 16 hod. se podařilo motor vyzvednout na záchrannou loď.

Astronomická družice ASTRO-E byla určená ke studiu rentgenového záření z vysokoenergetických kosmických zdrojů. Byla společným japonsko-americkým programem a měla se stát doplňkem k pozorování rentgenové observatoře Chandra. Na oběžnou dráhu ve výšce asi 500 km měla družici o hmotnosti kolem 1800kg vynést raketa M-V-4 japonského Institutu pro kosmické a aeronautické vědy ISAS. Po několika odkladech odstartovala raketa M-V-4 z kosmického střediska Kagošima dne 10.2. Asi 25 s po startu byly zaregistrovány anomální vibrace 1. stupně. V 45 s letu odpadlo keramické hrdlo trysky motoru 1. stupně, což způsobilo jak pokles výkonu motoru, tak vysazení systému řízení vektoru tahu rakety (při inspekci místa startu bylo nalezeno na 70 úlomků keramického hrdla). Po skončení činnosti prvního stupně v T+1 min. 65 s po startu tak raketa nedosáhla plánované rychlosti a výšky. Druhý stupeň se oddělil v T+3 min. 38 s a třetí stupeň v T+5 min. 21 s. I když druhý a třetí stupeň pracovaly nominálně, rozdíl rychlosti již nemohly nahradit. Družice se oddělila v T+23 min., ale nedostala na plánovanou dráhu. Podle prohlášení ISAS patrně shořela v hustých vrstvách atmosféry. J. McDowell se domnívá, že družice zanikla ještě před dokončením prvního obletu Země někde mezi Východní Afrikou a západní Čínou. Neúspěch rakety M-V-4 přišel jen tři měsíce po neúspěšném startu rakety H-2 organizace NASDA. Proto se japonská vláda patrně rozhodne důkladně prověřit celý japonský kosmický program.

Třetí start rakety Zenit 3SL ze startovní plošiny Odyssey, zakotvené na rovníku na 154o z. d. se uskutečnil 12.3. Pro špatnou funkci 2. stupně rakety se však start nezdařil a zbytek rakety i s družicí ICO F-1 se zřítil do Tichého oceánu asi 4200 km od místa startu. Družice ICO o hmotnosti asi 3000 kg byla vyrobena firmou Hughes byla zkušební družicí navrženou pro testování celosvětového systému mobilních telekomunikací společnosti ICO Global Communications. Podle závěrů vyšetřování neúspěšného startu, který vedla komise výrobního závodu Južnoje na Ukrajině, došlo k tomu, že asi 100 s před okamžikem startu automatický systém řízení startu nevyslal příkaz k uzavření ventilu pneumatického systému 2. stupně rakety, který ovládá jednak pohonnou jednotku orientačního motoru 2. stupně a dále i ventily přívodu pohonných látek do orientačního motoru. Pracovní tlak v pneumatickém systému, který měl být 150 bar, začal během letu klesat. V T+150 s, kdy došlo k oddělení 1. stupně, tlak v pneumatickém systému klesl na hodnotu 83 bar. Další pokles tlaku se projevil v anomální práci orientačního motoru 2. stupně, který nemohl pracovat normálně, neboť pneumatický systém neotvíral ventily přívodu pohonných látek. V T+461 s se orientační motor vypnul a 2. stupeň rakety se stal neovladatelným. Pozemní řídící středisko bylo tedy nuceno v T+467 s vyslat nouzový signál k vypnutí hlavních motorů 2. stupně a tak ukončit let. Další vyšetřování ukázalo, že příkaz k uzavření ventilu nebyl vyslán pro chybu v programu automatického systému řízení startu. Tento program byl po lednovém úspěšném startu upravován ruskými specialisty společnosti Energija, aby byl zjednodušen a patrně omylem byl tento příkaz vynechán. Podle prohlášení představitelů závodu Južnoje neúspěšný start neohrozí přípravy dalšího startu rakety Zenit v létě tohoto roku. Závěry komise výrobního závodu však vyvolaly polemiku o jejich věrohodnosti ze strany některých ruských raketových specialistů kolem společnosti Energija, kterým se důvod chybějícího příkazu v programu zdá být pochybný, neboť automatický systém řízení startu mívá vícenásobnou kontrolu. Automaticky startovní přípravy přerušuje, vyskytne-li se nějaká anomálie, např. pokles nominální hodnoty tlaku v nějakém systému.

Jak již bylo zmíněno v L+K 75 (1999) č. 23, s. 1529, společnost Iridium, která zahájila provoz prvního družicového systému pro spojení s mobilními telefony, se od srpna 1999 nachází v tzv. soudní restrukturalizaci v důsledku své platební neschopnosti. Síť zatím provozovala na své náklady společnost Motorola, která vlastní 18% akcií společnosti Iridium. Motorola se však rozhodla k 17. 3. ukončit provoz sítě, pokud se nenajde někdo, kdo by do tohoto podniku investoval. Síť bude udržována v omezeném provozu nejméně dva týdny a pak budou družice Iridium uvedeny na sestupnou dráhu a shoří v atmosféře. Síť 66 družic Iridium v hodnotě 5 mld. USD se tak stává dosti nákladným kosmickým šrotem. Jelikož měla síť na 55 000 uživatelů, zůstal by jim po ukončení provozu na památku mobilní telefon pro kosmické spojení, jehož první model stál 3000 USD a pozdější modely už jen 1500 USD (firma Motorola nabízí možnost refundace mobilního telefonu jen těm klientům, kteří si jej zakoupili v období od ledna 2000). Mezi klienty systému Iridium byli zejména majetnější obyvatelé Baham a jiných ostrovů v karibské oblasti, pro které je družicový telekomunikační systém jediným spojením s pevninou v případě, kdy se přes tyto ostrovy přežene hurikán. Dále to byli jachtaři, pro které je družicové spojení jedním z bezpečnostních opatření pro plavbu na širém moři. Bývalé klienty systému Iridium se snaží získat firma Globalstar, provozující stejnojmenný družicový systém. Za poplatek 495 USD by mohli používat jejich komunikační síť. Jinak jejich mobilní telefon je také asi za 1500 USD a 1 minuta hovoru stojí 1,5 USD (u systému Iridium to bylo 2,35 USD/min). U systému Globalstar si však jednotlivé družice systému nemohou předávat hovor komunikací mezi sebou, ale musí se spojit s pozemní stanicí v oblasti. Pak pokračuje komunikace dále např. systémem pozemních uzlových stanic. Proto v současné době nelze např. v oblasti Baham využívat systému Globalstar, neboť pozemní stanice na Portoriku, která zajistí služby Globalstaru v karibské oblasti, bude dokončená až v létě.

Ukazuje se také, že systém Iridium je též poněkud překonán rychlým rozvojem pozemních sítí mobilních telefonů, jejichž uzlové stanice se dnes nachází ve všech rozvinutých zemích. Iridium je nadto schopné přenášet pouze analogové hlasové komunikace a vyhledávací službu (paging), zatímco současný trh dává přednost digitálnímu přenosu telekomunikací všeho druhu.

Do konce března však osud systému Iridium nebyl jasný, patrně se o něm rozhodne v průběhu dubna.

Během čtyř let své operační činnosti sluneční observatoř SOHO (Solar and Heliospheric Observatory) objevila 102 komet. Většina neznámých komet se objevila na fotografiích koronografu LASCO (Large Angle and Spectrometric Coronograph). LASCO je tvořen několika koronografy, sledujícími okolí Slunce do vzdálenosti asi 20 mil. km, zatímco jasný sluneční disk je zastíněn maskami. Primárním úkolem koronografu LASCO je sledování výtrysků nabitých částic slunečního větru, který by mohl negativně ovlivňovat okolí Země. LASCO se však též ukázal ideálním pro sledování těles, dopadajících na povrch Slunce. Z pozorovaných 102 komet jich 92 skončilo na povrchu Slunce. Některé komety však průlet v těsné blízkosti Slunce přežijí, i když vlivem slapových sil může dojít k jejich fragmentaci. Jednou takovou kometou je kometa 1997 K2 pozorovaná na snímcích přístroje pro sledování anisotropie slunečního větru SWAN (Solar Wind ANisotropies) sondy SOHO v období od května do června 1997. Přístroj SWAN sleduje atomární vodík ve sluneční soustavě, který září v ultrafialovém spektru. Vlivem slunečního větru je toto záření modifikováno. Přístroj však může pozorovat i velká oblaka vodíku obklopujícího komety, a tak sledovat vliv Slunce na prolétávající kometu. Např. při průletu komety Hale-Bopp docházelo z jádra komety k uvolňování asi 20 mil. tun vody denně a vodíkový oblak, vzniklý ionizací vodní páry, se rozprostíral do vzdáleností kolem 70 mil. km.

Sonda SOHO přispívá ke zdokonalování technik předpovídání sluneční činnosti, zejména vlivu protuberancí, kdy na povrchu Slunce vznikají aktivní oblasti se silnými magnetickými poli. Z těchto aktivních oblastí vyletují protuberance a erupce plasmy, kdy se do okolního prostoru uvolňuje množství nabitých částic. Když se tyto částice dostanou do okolí Země, působí na družice na oběžné dráze či ovlivňují komunikace. Při vzniku takové aktivní zóny se do okolí šíří seismické vlny, které prochází celým objemem Slunce. Když taková aktivní zóna vznikne na té části povrchu Slunce, která je od Země odvrácená, seismické vlny dorazí i na povrch Slunce bližší k Zemi, kde se odrazí. Přitom se povrch Slunce rozkmitá a dojde k dopplerovskému posuvu spekter, které na sondě SOHO registruje dopplerovské zobrazovací čidlo MDI (Michelson Doppler Imager). Tak se získá informace, že na odvrácené straně Slunce dochází ke sluneční aktivitě. Vzhledem k tomu, že se Slunce otáčí kolem své osy jednou za 27,3 dní (vzhledem k Zemi), lze odhadnout, kdy bude sluneční aktivní zóna viditelná ze Země a vyvržený proud částic bude mít vliv na okolí Země. Systematické sledování seismické aktivity Slunce, například anizotropie šíření seismických vln, samozřejmě přináší zejména cenné informace o vlastnostech slunečního nitra. O předpovídání vzniku erupcí na přivrácené straně Slunce identifikací povrchových struktur ve tvaru písmene S (tzv. sigmoidů) jsme již informovali v L+K 75 (1999) č. 9, s. 584.

Studium šíření seismických vln dovolilo též odlišit tzv. radiační zónu Slunce od povrchové konvektivní turbulentní zóny, sahající do hloubky asi 220 000 km, neboť obě zóny mají různé rychlosti rotace. Obě zóny jsou napojeny ještě přechodovou oblastí, tzv. tachoklinou, kde se rychlost ionizovaných plynů mění téměř skokově. Právě o této přechodové oblasti se předpokládá, že v ní vzniká magnetické pole Slunce (tzv. efekt ”dynamo” – proud ionizovaných plynů generující magnetické pole). Sonda SOHO zjistila zajímavý vztah mezi rotacemi radiační a konvektivní zóny: když se rotace radiační zóny zrychluje (v rovníkové oblasti Slunce), rotace konvektivní zóny se zpožďuje a naopak. Tento cyklus se opakuje s periodou 16 měsíců. Otevřenou otázkou zůstává, jak tento cyklus souvisí s jedenáctiletou periodou sluneční aktivity, která je důsledkem magnetické aktivity Slunce a souvisí tudíž s efektem ”dynamo”, který může být nějak ovlivňován nalezeným cyklem s 16ti měsíční periodou. Měření čidla MDI na sondě SOHO byla ještě doplněna pozorováními ze Země a výsledky publikoval tým vedený Dr. Rachel Howeovou z National Solar Observatory v Tucsonu (AZ) ve vědeckém týdeníku Science z 31. 3. 2000.

Dne 22. 2. byl vyslán povel k otevření tepelného štítu na návratovém pouzdře SRC (Sample returm Capsule) sondy Stardust. Z návratového pouzdra se vysunulo rameno, nesoucí na svém konci sběrač kosmického a kometárního prachu. Správné vysunutí ramene bylo potvrzeno sepnutím mikrospínačů v okamžiku, kdy se rameno vysunulo na celou svoji délku. V současné době bude sběrač zachycovat mezihvězdný kosmický prach podél dráhy letu sondy. Jde o oblak prachu z naší galaxie, Mléčné dráhy, kterým v toto období naše Slunce s celou planetární soustavou prolétá. Mezihvězdný kosmický prach byl zaregistrován již řadou kosmických sond a zejména sondy Ulysses a Galileo ověřily směr pohybu oblaku vůči pohybu Slunce a potvrdily, že hustota částic je malá. Jelikož plocha prachového sběrače je 0,1 m², očekává se, že kolektor zachytí asi 100 prachových částic během plánovaného sběrného období. Jak se dráha sondy kolem Slunce zakřivuje, bude rameno sondy natáčeno tak, aby plocha kolektoru byla stále orientována kolmo na dopadající proud částic. Po přiblížení ke kometě Wild 2 bude prachový kolektor otočen o 180° tak, aby se kometární prach zachycoval z jeho druhé strany. Kolektor prachových částic je vyroben z tzv. křemenného aerogelu, umístěného v modulární hliníkové konstrukci. V každém modulu či buňce je vrstva o tloušťkách 1 – 3 cm aerogelu. Křemenný aerogel je látka s pórovitou či houbovitou strukturou na bázi křemene, který tvoří asi 1% objemu struktury. Jeho hustota se blíží hustotě vzduchu, udává se v rozmezí 0,003 – 0,35 g/cm³ (viz internetovou adresu: http://aerogel.msfc.nasa.gov/techspecs.htm). I přes svou nízkou hustotu má aerogel relativně velkou pevnost v tahu 16 kPa. Tento exotický materiál se připravuje v Marshallově letovém středisku NASA z křemíkového gelu odpařením rozpouštědla při vysoké teplotě a tlaku. Když dopadne prachová částice do aerogelu vysokou rychlostí, vypálí v něm kuželovitou stopu v jejímž vrcholu lze pak částečku vidět optickým mikroskopem a různými mikroskopickými metodami vyjmout k další analýze. Tato vlastnost dovoluje identifikovat, ze které strany kolektoru částice dopadla a tak odlišit částice mezihvězdného prachu od kometárních částic, které budou, jak bylo popsáno, dopadat na kolektor z opačných stran.

Dne 7.1. začala svou činnost nezávislá komise MPIAT (Mars Program Independent Assessment Team) pro vyhodnocení robotických misí NASA k Marsu, které předsedá A. T. Young, bývalý vicepresident společnosti Lockheed Martin, který byl v roce 1976 ředitelem úspěšného programu Viking organizace NASA. Současně se NASA pokoušela lokalizovat místo pravděpodobného přistání sondy MPL. Zkoušel se vyfotografovat padák sondy Pathfinder, jejíž místo přistání je známé, neboť s využitím snímků padáku Pathfinderu by tak bylo možné začít hledat padák sondy MPL. Sonda Mars Global Surveyor zatím žádné stopy po sondě MPL nenalezla.

Komise studovala řadu možných příčin, proč došlo k selhání sondy MPL. Jednou ze studovaných příčin je možnost předčasného vypnutí 12 manévrovacích motorků, zabezpečujících stabilitu přistání. Manévrovací motorky se měly vypnout až při kontaktu tří přistávacích noh sondy s povrchem Marsu. Ukazuje se, že k předčasnému vypnutí motorků mohlo dojít již ve výšce asi 50 m, kdy při odhození krytu sondy a rozevření přistávacích nohou mohlo dojít k otřesu sondy. Tento otřes mohl sepnout mikrospínače na přistávacích nohou, což mohl počítač sondy interpretovat jako kontakt s povrchem a vypnout motory. Pak by sonda dopadla na povrch nestabilizovaná rychlostí stále ještě kolem 80 km/hod, což by vedlo k jejímu zničení. Testy před letem tuto závadu neobjevily, neboť se nezávisle testovalo rozevření přistávacích nohou a funkce mikrospínačů. Z finančních i časových důvodů se neprovedla zkouška obou systémů dohromady. V Youngově zprávě, dokončené 15.3. a zveřejněné nakonec 28. 3. (viz: http://www.nasa.gov/newsinfo/mpiat_summary.pdf), se jako nejpravděpodobnější příčina havárie uvádí právě možnost předčasného vypnutí brzdících motorků.

Ještě před zveřejněním Youngovy zprávy však J. Oberg z UPI zpochybňoval zkoušky manévrovacích a brzdících motorků sondy. Ty používají k pohonu energie katalytického rozkladu hydrazinu. Na Zemi však jejich funkce byla prý zkoušena při vyšší teplotě, než při které se pohonný systém nacházel u Marsu. Systém nebyl během letu temperován a při nižších teplotách docházelo k nestabilitám ve funkci motoru a tak mohl přistávací motor selhat. Podle informace UPI věděla organizace NASA o těchto problémech již před přistáním 3. 12. 1999, ale veřejnost o tom raději neinformovala. Zpráva NASA 00-43 z 22. 3. však informaci J. Oberga z UPI dementuje. Otázka práce brzdícího motoru při nízkých teplotách byla předmětem tzv. Stephensonovy zprávy z 10. 10. 1999, která byla předmětem tiskové konference (ostatně o problému podchlazeného hydrazinu brzdících motorů sondy MPL informovalo na základě informací NASA i L+K 76 (2000) č. 5, s. 309). Podle informací zkušebních týmů však nějaké nestability ve funkci přistávacího motoru při pozemních testech nebyly nezjištěny. Co se týče problému mikrospínačů na přistávacích nohách sondy, byl to jeden ze scénářů možného selhání sondy, které NASA studovala a o kterých byl tisk informován. Ve zprávě komise MIAP se dále konstatuje, že programy MPL i MCO nebyly

adekvátně financovány, bylo by třeba alespoň o 30% prostředků více. Programy byly vedeny sice kompetentními, ale nezkušenými manažery. Jednou ze základních chyb byla skutečnost, že sonda MPL nebyla navržena tak, aby v kritických fázích letu, jako vstup do atmosféry Marsu, sestup a přistání vysílala telemetrii (opět z důvodů ušetření peněz). Obě mikrosondy, které měly dopadnout na povrch, byly navrženy špatně, nedokonale testovány a tak neměly vůbec letět. Youngova zpráva uzavírá svá doporučení celkem evidentním tvrzením: ”If not ready, do not launch”, což by šlo přeložit jako ”Nejste-li připraveni, nestartujte.”

NASA si přirozeně vezme ze závěrů této zprávy ponaučení. V současné době již byly pozastaveny práce na programu přistávací sondy k Marsu v roce 2001 a vůbec celý program sond k Marsu bude přehodnocen. To pochopitelně pozdrží další plánované mise, zejména návrat vzorků Marsových hornin, o kterých se uvažovalo v roce 2008.

V souvislosti s nezdařeným přistávacím manévrem sondy MPL se dost často klade otázka, proč se pro přistání nepoužilo stejného systému nafukovacích amortizátorů (airbag) jako v případě úspěšné sondy Mars Pathfinder. I když se tento systém airbagů osvědčil, jeho velkou nevýhodou byla značná hmotnost. Podle původního projektu měl mít hmotnost kolem 15 kg. Během vývoje systému se ukázalo, že je třeba pro výrobu amortizátorů více vrstev, aby se při dopadu zabránilo jejich protržení. Nakonec dosáhla hmotnost amortizátorů 85 kg, což byla asi čtvrtina celkové hmotnosti užitečného zatížení. Aby tudíž NASA na startovní hmotnosti MPL ušetřila, bylo rozhodnuto použít složitější ale nikoliv tak hmotný přistávací systém.

Nově získané snímky povrchu Marsu v oblastech severní a jižní polární čepičky, které přinesla sonda MGS, ukázaly značné geologické rozdíly obou těchto oblastí. Zatímco severní oblast je relativně plochá, má jižní oblast dosti zvlněný terén, pokrytý řadou prohlubenin. Podle názoru Dr. P. Thomase a jeho týmu z Cornellovy university, který byl publikován v Nature (9. 3. 2000) naznačují tyto rozdíly, že severní a jižní polární oblasti mají již po tisíce let rozdílné klimatické podmínky. Je však stále otevřenou otázkou, je-li ledové pokrytí polárních čepiček spíše voda nebo tuhý CO₂ (tzv. ”suchý led”).

Ostatně poslední měření topografie Marsu, prováděná laserovým výškoměrem sondy Mars Global Surveyor, kombinované s geologickými pozorováními naznačují, že v minulosti byla severní hemisféra Marsu oblastí, kde docházelo ke značnému úniku tepla z vnitřku planety na její povrch. Též se zdá, že v severní oblasti se soustřeďovala voda jak z vnitřku planety, tak z jejího povrchu. Díky vysokým teplotám docházelo k jejímu úniku do atmosféry. Jelikož asi před 4 miliony let náhle zaniklo magnetické pole Marsu, přestala být atmosféra planety chráněna před slunečním větrem, který ji částečně ”odvál” a povrch planety se měnil na poušť. Podle zjednodušené představy je magnetické pole planet vytvářeno prouděním vodivého roztaveného materiálu v jádře planety. Na povrchu Marsu byly nalezeny pásy zmagnetovaného materiálu, svědčící o geologické aktivitě v minulosti. Teprve budoucí výzkum prokáže, zda tyto zmagnetované pásy nějak souvisí se zánikem globálního magnetického pole planety.

Další záhadou, kterou objevily kamery sondy MGS, byly tmavé pruhy nejrůznějšího tvaru přecházející přes duny či jiné terénní vyvýšeniny. Vyskytují se ve středních šířkách jak na severní, tak na jižní polokouli. Dlouho nebylo jasné, čím jsou tyto pruhy způsobeny. Nakonec se sondě podařilo vznik takového pruhu nafilmovat. Tmavý pruh vzniká přechodem prachového víru (dust devil). Vír smete z povrchu světlejší prach a odkryje v místě přechodu tmavší povrch, schovaný pod povrchovou vrstvičkou prachu. Jelikož vír je lokalizován, je i stopa za ním relativně úzká.

Potvrzení existence rozsáhlého oceánu pod ledovým krunýřem Jupiterova měsíce Europa vede k dalším úvahám o možnosti existence mimozemského života na tomto měsíci. Podle zprávy, publikované v Nature z 27. 1. 2000, by díky neustálému bombardování povrchu Europy nabitými částicemi mohlo dojít ke vzniku organických molekul, které by mohly vytvářet biosféru Europy. Nabité částice, například protony, urychlované silným Jupiterovým magnetickým polem, asi 10x silnějším, než je zemské magnetické pole, mohou transformovat molekuly vody a CO₂ na formaldehyd. Formaldehyd by pak mohl být zdrojem uhlíku pro některé typy bakterií. Např na Zemi existuje bakterie Hyphomicrobium, která využívá formaldehydu jako jediného zdroje uhlíku. Radiace z Jupitera samozřejmě vytváří i O₂ či H₂O₂ potřebné pro okysličování uhlíku. Problémem ovšem zůstává, jak se vzniklý formaldehyd a oxidanty mohou dostat skrze ledový krunýř do oceánu pod ním. Krunýř je asi 80 - 170 km tlustý. Poslední fotografie povrchu měsíce Europa naznačují, že zde vznikají trhliny s tajícím materiálem, kudy může povrchový materiál vnikat pod povrch ledu. Odhady naznačují, že se tak každých 10 mil. let dostane povrchový materiál do oceánu pod krunýřem Europy a tak by mohly být zásobovány mikroorganismy pod ledem. Další odhady naznačují, že koncentrace těchto organismů je asi jeden v cm³ (na Zemi je jich na statisíce v cm³). Ovšem prokázat tuto hypotézu může jen sonda, vyslaná na oběžnou dráhu kolem Europy. NASA plánuje vypuštění takové sondy v roce 2003. Sonda dosáhne dráhy kolem Europy v roce 2008 a pomocí radaru by mohla zjistit tloušťku ledového krunýře a prokázat existenci oceánu, jehož přítomnost zatím naznačují pouze nepřímá měření změn magnetických polí v okolí Europy.

Dne 22. 2. prolétla sonda Galileo ve velmi těsné vzdálenosti 198 km od povrchu vulkanického měsíce Io. Do konce března pak přehrávala záznam fotografií a dat, získaných při průletu. Jak známo, hlavní anténa sondy se nerozevřela a tak se přenos dat uskutečňuje prostřednictvím náhradní antény se 100 krát nižší přenosovou kapacitou. Zajímavé jsou barevné snímky řetězce kráterů na severní polokouli Io. Z jednoho kráteru jsou plyny s lávou vyvrhovány až do výšky 1,5 km.

Sonda Galileo skončila svou základní dvouletou misi v roce 1997. Tato mise pak byla prodloužena o dva roky se zaměřením na průzkum měsíce Europa a tato mise skončila 31. 1. 2000. Mise sondy Galileo byla ale ještě prodloužena do února 2001 s cílem studovat zejména měsíc Ganymed. Pak se zváží její zničení, např. uvedením do atmosféry Jupitera, aby se sonda nezřítila na povrch Europy a nekontaminovala tamní případné mikroorganismy bakteriemi ze Země. Na sondě postupně dochází pohonné látky pro manévrovací motory, jsou potíže s navigačním systémem a sonda dostala dvakrát větší dávku radiace, než se původně plánovalo. Prodloužení mise sondy Galileo u Jupitera znamená, že v prosinci tr. budou okolí této planety studovat jak sonda Galileo, tak sonda Cassini, která v tuto dobu tudy prolétne na své cestě k Saturnu.

První setkání sondy NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous) s asteroidem 433 Eros se mělo uskutečnit 10. 1. 1999. Řídící počítač však tehdy korekční motor předčasně vypnul a přepnul sondu do nouzového módu. Proto došlo 23. 12. 1998 jen k průletu sondy kolem asteroidu (viz L+K 75 (1999) č. 7, s. 445). Avšak i pouhý průlet sondy přinesl zajímavé informace o asteroidu, zejména upřesnění jeho rozměrů. Sonda se dále pohybovala po dráze podobné jako asteroid, která jí postupně k asteroidu přibližovala. Dne 3.2. se podařilo uskutečnit první z brzdících manévrů, přibližujících sondu k asteroidu. Manévr se však neobešel bez drobných problémů. Při zapnutí akcelerometrů pro měření zrychlení sondy, získaného při manévru, patrně došlo k elektrickému pulsu a sonda se den před uskutečněným manévrem přepnula do bezpečnostního módu. Další potíže však nenastaly a druhý manévr z 8.2. byl též úspěšný. V průběhu přibližování multispektrální čidlo sondy denně snímalo asteroid a jeho okolí jednak pro potvrzení, že se sonda nachází na správné dráze a dále zda není kolem asteroidu nějaké další těleso.

Mezi 13-14.2., těsně před uvedením na oběžnou dráhu kolem Erosu sonda procházela spojnicí Slunce - Eros. Spektrometr sondy, pracující v blízkém infračerveném spektru, provedl měření záření, odraženého od povrchu asteroidu. Analýza výsledků přispěje k určení mineralogického složení asteroidu.

Konečná fáze navedení sondy na stejnou dráhu jako asteroid se podle plánu uskutečnila dne 14.2. Zážehem manévrovacího motoru přešla sonda na dráhu o výšce 323 - 370 km (vůči středu Erosu) s periodou asi 27 dní. Sonda tak letí ve formaci s asteroidem, což je pro řídící středisko náročné. Vzhledem k velmi malé gravitační přitažlivosti asteroidu takový let vyžaduje opatrné manévrování aby nedošlo ke kolizi sondy s asteroidem. Během dalšího asi ročního letu ve formaci budou přístroje sondy studovat chemické složení asteroidu. Již první data ukázala, že hustota asteroidu činí 2,4 g/cm³. Jde tedy o dost kompaktní těleso např. na rozdíl od asteroidu Mathilde, který připomíná spíše jen shluk úlomků.

Dne 2. 3., když se sonda NEAR nacházela ve vzdálenosti asi 212 km nad asteroidem, došlo na Slunci k erupci, doprovázené emisí rentgenového záření. Toto rentgenové záření vyvolalo na povrchu Erosu fluorescenci rentgenového záření v délce asi 10 min, která byla měřená spektrometrem sondy. Vyhodnocení naměřeného spektra prokázalo v povrchové vrstvě asteroidu přítomnost železa, hořčíku, křemíku, hliníku a vápníku. Sprška rentgenového záření ze Slunce byla současně měřena družicí GOES na oběžné dráze kolem Země. Laserový výškoměr sondy zase zjistil, že velký kráter na Erosu o průměru 6 km má terasovitý výškový profil. Vrstevnatá struktura i hustota kráterů naznačují, že jde o staré těleso, patrně odlomené od většího objektu.

Ředitel mise R. Farquhar z Laboratoře aplikované fyziky na Universitě J. Hopkinse v Marylandu plánuje postupné přibližování sondy k povrchu asteroidu tak, aby 14. 2. 2001 sonda prolétávala ve výšce dokonce asi jen 500 m nad ”jižním” pólem asteroidu (asteroid má protáhlý tvar o délce 33 km a šířkách 13 na 13 km a rotuje podél své kratší osy jednou za 5,27 hod). Dne 3.3. byla znovu upravena dráha sondy tak, že se sonda pohybuje ve výšce asi 200 km nad asteroidem. Na této dráze se bude sonda pohybovat do 1. 4., kdy bude její dráha opět snížena na výšku 100 km od asteroidu.

Organizace NASA se rozhodla přejmenovat sondu NEAR na počest geologa Eugene M. Schoemakera na NEAR-Schoemaker. Dr. Schoemaker, který zahynul při autonehodě v r. 1997, byl známým specialistou na impaktní krátery. V 60tých letech studoval původ arizonského kráteru a později se věnoval výzkumu kráterů ve sluneční soustavě. Instruoval astronauty o měsíčních kráterech a lunární geologii. V roce 1985 byl Schoemaker klíčovým členem týmu, který definoval vědecké úkoly mise sondy NEAR, která již v roce 1997 prolétla kolem asteroidu Mathilde. V loňském roce dopravila sonda Lunar Prospector symbolicky část jeho zpopelněných ostatků na měsíční povrch.

Sonda Pioneer 10, vypuštěná 2. 3. 1972, stále vysílá k Zemi naměřená vědecká data o kosmickém prostředí v okolí sondy. Data se přijímají asi 15 hodin každý týden. Manévrování se sondou používají k cvičným účelům i nově školené řídící týmy nových kosmických sond. Radioisotopové termální generátory elektrického proudu dodávají příkon 65 W, což je 42% příkonu, dodávaného při startu sondy. Dne 1.3. 2000 se sonda nacházela ve vzdálenosti 74,67 AU* od Slunce, tj. na samé hranici heliosféry, a pohybovala se vůči Slunci rychlostí 12,24 km/s.

Dne 10. 1. obnovil Hubbleův kosmický teleskop HST, po opravě provedené koncem loňského roku, svá pozorování. Zejména oprava stabilizačních gyroskopů byla velmi nutná. I když každý z použitých gyroskopů pracoval minimálně po dobu předpokládané životnosti 2,5 roku, nových šest gyroskopů, které budou na HST znovu vyměněny v roce 2003, by měly pracovat až do roku 2010. Prodloužení jejich životnosti bude dáno změnou výrobního postupu. Specialisté NASA totiž zjistili, že při současném výrobním postupu dochází ke korozi vodičů, které přenáší signály mezi gyroskopy a řídícím počítačem. Tato koroze je příčinou snížené životnosti gyroskopového systému. Proto bude změněn výrobní postup a vodiče budou ještě pokryty izolací, omezující korozní problémy.

Mezi prvními objekty, na které se HST po obnovení činnosti zaměřil, byly dva objekty. Prvním je mlhovina NGC 2392 ve vzdálenosti asi 5000 světelných let**. Z centrálního objektu vyletují na všechny strany paprskovité prachové proudy (výtrysky), jako kdyby z centra vyletovaly komety. Všechny shluky, připomínající hlavy ”komet” se zdají být ve stejné vzdálenosti od centra, což může být důležité pro vysvětlení, proč se nejprve vytvořily tyto shluky.

Druhým objektem byl masivní shluk galaxií, nazývaný Abell 2218, který působí jako gravitační čočka, dovolující pozorovat vzdálené galaxie, které se nachází daleko za tímto shlukem. Poprvé se podařilo získat barevné snímky jader mladých galaxií. Jelikož gravitační čočka světlo pouze koncentruje a nemění jeho barvu, lze vybrat z celkového snímku objekty stejné barvy a tak identifikovat galaxie v různých vzdálenostech. První snímky shluku z roku 1994 získané též pomocí HST byly černobílé a tak nebylo možné identifikovat různě vzdálené objekty.

Dále se pokračuje ve zveřejňování starších snímků, získaných HST. Jedním z nich je fotografie komplexní struktury v mlhovině Carina (NGC 3372), tzv. ”mlhoviny klíčové dírky” (Keyhole Nebula), kterou tak pojmenoval v 19. století Sir John Herschel. Tato struktura, nacházející se ve vzdálenosti asi 8000 světelných let, je lokalizována nedaleko známé proměnné hvězdy Eta Carinae. Kruhová struktura ”mlhoviny klíčové dírky” (o průměru asi 7 světelných let) je tvořena oblastmi horkého a chladného plynu. Jsou zde i malé tmavé sférické objekty, snad kolabující, které mohou vyústit ve vznik nových hvězd. Dále se zde nachází několik masivních hvězd, asi 10x teplejších a 100x hmotnějších než naše Slunce. Jejich radiace a hvězdný vítr tvořený vyvrženým materiálem o vysoké rychlosti jsou odpovědné za iluminaci zde existujících mračen prachu. Mlhovina Carina, nacházející se v části Mléčné dráhy pozorovatelné z jižní polokoule, má celkový průměr asi 200 světelných let.

Jako připomínku desátého výročí práce HST vydala poštovní služba Spojených států počátkem dubna pět nových pamětních známek s reprodukcemi fotografií mlhovin, které HST získal v průběhu své dosavadní činnosti.

Od 31. 1. do 4. 2. se v Albuquerque v Novém Mexiku uskutečnil mezinárodní kongres o kosmické technologii a aplikacích. Jeho hlavním tématem byly otázky spojené s kosmickou stanicí a programy, které by měly následovat po jejím vybudování. Jedním z takových programů, nad kterým se NASA poprvé vážněji zamýšlí, je i let sondy k nejbližším hvězdám. Je však třeba podotknout, že návrhem sondy ke hvězdám se zabývala již v 50tých letech Britská meziplanetární společnost BIS (British Interplanetary Society) a později se periodicky objevovaly další návrhy. V roce 1997 D. Goldin však začal o projektu mezihvězdné mise IPM (Interstellar Precursor Mission) vážněji hovořit. K tomu, aby vůbec bylo možné něco takového realizovat, je třeba dalšího pokroku v nových materiálech a technologiích pohonných systémů. Použití kosmické plachetnice pro let např. ke hvězdě Proxima Centauri, vzdálené od Země ”pouhé” 4,22 světelné roky, se zvažuje již dlouho. Pokud by se skutečně podařilo vyvinout film z uhlíkových vláken o vysoké pevnosti a plošné hustotě 1 g/m², bylo by možné navést sluneční plachetnici o průměru 400 m do vzdálenosti 0,2 AU, aniž by se poškodila a urychlit jí efektem gravitační trampolíny na rychlosti asi 4-5 krát větší než sondy Voyager. Pak by k cíli dorazila sonda asi za 15 000 let. U sluneční plachetnice jsou však problémy s jejím rozevřením a pak zpevněním pomocí krycí vrstvy, která ztuhne vlivem slunečního záření. Nadějnější je koncepce sondy s elektromagnetickou sluneční plachtou, kterou navrhl R. Winglee (viz L+K 75 (1999) č. 23, s. 1528). Koncepce sondy M2P2 (MiniMagnetospheric Plasma Propulsion) bude letos ověřována v Marshallově kosmickém středisku NASA a Dr. Winglee navrhuje použít této sondy k rychlým letům Země - Jupiter a zpět.

Jiné nové koncepce uvažují o realizaci mezihvězdné mise v období kolem 40 let. Jde o koncepce pohonů s řízenou fúzí nebo s použitím antihmoty. Tyto ”klasické” typy pohonů dávají specifické impulsy mezi 500 - 2000 kNs/kg s hustotou energie 10¹⁴J/kg (asi 10¹⁰ krát více než u klasických chemických pohonných látek), což jsou zajímavé hodnoty. Jedním z problémů takového pohonu je ovšem metoda dlouhodobého skladování antihmoty. Současné tzv. Penningovy pasti jsou schopné uchovávat menší množství nabitých částic antihmoty v magnetickém poli jen asi několik týdnů (dochází ke ztrátám díky srážkám mezi částicemi a se stěnami nádoby).

Se zájmem se setkala informace o programu NASA ”Průlom ve fyzice kosmických pohonů” BPP (Breakthrough Propulsion Physics), který by případně měl vést k praktické realizaci mezihvězdných letů. V srpnu 1999 vybrala NASA v rámci tohoto programu 6 projektů z předložených asi 60 návrhů (viz http://www.grc.nasa.gov/WWW/PAO/pressrel/99_66a.htm), zde zmíníme ty, které by mohly přispět k návrhům nových typů kosmických pohonů:

• Pochopení vztahu setrvačnosti a hmotnosti. Existují teorie, že setrvačnost je gravitačním efektem, plynoucím z obecné teorie relativity. Podle těchto teorií má objekt, jehož energie se s časem (nelineárně) mění, i časově proměnnou klidovou hmotnost. Je-li to pravda, bylo by možné objekt se snižující se klidovou hmotností snáze urychlovat.
• Teoretické a experimentální studie kvantové energie fyzikálního vakua. Předpokládá se, že fyzikální kvantové vakuum je rezervoárem energie. Tato energie se projevuje vznikem fluktuací např. elektromagnetického pole, které jsou nositelem energie. V současnosti se vede diskuse, zda je či není vůbec možné energii vakua čerpat (viz např. Scientific American (1997), č. 12, s. 54 nebo New Scientist (22. 1. 2000) s. 32).
• Studium vztahu mezi elektromagnetickým polem a teorií gravitace. Jde vlastně o výzkum v oblasti tzv. ”velkého sjednocení” mezi interakčními silami elementárních částic a gravitační silou. Tato fyzikální problematika je v současné době velmi aktuální, jak o tom svědčí přehledný článek S. Weinberga v Scientific American (1999, č. 12, s.68 – 75).
• Studium možnosti modifikace gravitace v okolí rotujícího vysokoteplotního supravodiče II. druhu. Na této problematice se v Marshallově výzkumném středisku NASA pracuje již delší dobu, ale bližší informace či přesvědčivé výsledky zatím nejsou k dispozici. Tato problematika již byla zmíněna v L+K 74 (1998) č. 14, s. 1018.
• Možnost cestování časoprostorem pomocí změny jeho metriky, tzv. ”warp drive”. Ve zdeformovaném časoprostoru by pak bylo třeba nějak vytvořit tzv. ”červí díru”, fungující jako zkratka mezi dvěma oblastmi vesmíru, které jsou v normálním prostoru od sebe třeba i značně vzdáleny. Zatím jde ale jen o velice teoretické úvahy se kterými se zájemce může více seznámit např. v článku ”Negative Energy, Wormholes and Warp Drive” od L. H. Forda a T.A. Romana, publikovaném v Scientific American (2000) č. 1, s. 46-53.

I kdyby tyto experimenty ukázaly, že se očekávaných výsledků nedosáhne, v každém případě budou zajímavé. Mohou totiž přinést výsledky zcela nové a neočekávané.

(ek)

*1 AU = 1 astronomická jednotka = 149,5 mil. km.

**1 světelný rok = 9,5x10¹² km

Zpracováno podle Space News 11, (2000), č. 1 - 12,

Air et Cosmos (2000), č. 1730 - 1742.

NASA News 00-28, 00-33, 00-35, 00-36, 00-35, 00-36, 00-38, 00-43, 00-46, 00-50.

Dále byly použity internetové informační bulletiny:

- FLORIDA Today Space Online: 010800, 011400, 021400, 021500, 021600, 021800, 022100, 022400, 022900, 030300, 030400, 030600, 030900, 031000, 031200, 031300, 031400, 031600, 032800, 032900,

- Jonathan´s Space Reports č.: 418 - 422.

Vyšlo v časopise Letectví a kosmonautika 76 (2000) č. 9, s. 582; č. 10, s. 648; č. 11, s. 716.