První Explorer se osvědčil. A tak se na další připravované družici mnoho neměnilo. Její tvar i rozměry zůstaly zachovány, jen namísto čtyř prutových antén byly na plášti satelitu dvě antény obvodové: přední v místech přechodu válcové části do kuželové špice pro slabší vysílač (šířka prstence 1,3 cm) a zadní na rozhraní mezi přístrojovým úsekem a vyhořelým motorem posledního stupně pro silnější vysílač (šířka 7,6 cm). Rovněž vnitřní přístrojové vybaveni doznalo jen malých změn - druhý Explorer nesl navíc magnetofonovou aparaturu, která měla informace, shromažďované přístroji po dobu celého obletu Země, prostřednictvím jednoho z vysílačů (na 108,03 MHz) zrychleně předat pozemním stanicím za pouhých 6 vteřin. Hmota družice tím vzrostla na 14,08 kg při 8,4 kg užitečného zatížení.

Novou nosnou raketu i družici připravili odborníci armády Spojených států k odpálení na 5. březen 1958. Tentokrát se však start nezdařil: i když první tři stupně nosné rakety pracovaly bez závad, a dokonce se i zažehl motor stupně čtvrtého, nakonec právě chyba v jeho činnosti zavinila neúspěch letu.

Úspěšnější byl třetí start rakety Juno 1 (26. března), která dopravila na dráhu Explorer 3, plně shodný s neúspěšným Explorerem 2. Dosažená dráha však byla značně excentrická, a tak družice zanikla již 28. června, po pouhých 94 dnech letu. Telemetrické údaje i signály majáku na frekvenci 108 MHz zmlkly 10. května; maják sám pak znovu vysílal v době mezi 15. květnem a 16. červnem. Druhý vysílač pracoval spolehlivě do 14. května, zatímco období do 5. června bylo obdobím nestálého příjmu signálů. Tyto poruchy byly vysvětlovány průletem družice meteorickým rojem Eta Aquarid v posledním květnovém týdnu.

Přístroje prvního Exploreru objevily existenci radiačního pásu obklopujícího Zemi; třetí Explorer předchozí pozorováni potvrdil. Profesor Státní university v lowě dr. James Van Allen vytvořil teorii, podle níž se vrstva skládá z nabitých částic a její vznik podporuje zemské magnetické pole. K ověřeni této hypotézy navrhl dr. J. Van Allen se svým kolektivem zlepšeni dosavadních a vytvoření nových přístrojů pro zkoumání kosmického záření: nestíněný scintilační počítač (pro zachycení elektronů o energii nad 20 keV a protonů nad 400 keV), hliníkem stíněný scintilační počítač (pro elektrony nad 580 keV a protony nad 10 MeV) a Geiger-Müllerovy počítače - nestíněný (elektrony nad 3 MeV a protony nad 30 MeV) a stíněný olovem (elektrony nad 5 MeV a protony nad 40 MeV). Ty byly pak spolu, s mikrofonem pro registraci mikrometeoritů a detektory pro měřeni teplot instalovány na Exploreru 4. Jeho hmota tak vzrostla na 17,4 kg, přičemž 11,7 kg připadlo na přístrojové vybaveni. To doznalo pak ještě změny ve výkonech vysílačů: vysílač 108 MHz měl výkon 10 mW, druhý (193,03 MHz) výkon 24 mW. Zdrojem elektrické energie byly opět chemické rtuťové baterie. Rovněž plánovaná dráha družíce měla mít větší sklon k rovníku než předchozí satelity projektu.

Explorer 4 odstartoval úspěšně 26. července 1958. Údaje přístrojů přenášel slabší z vysílačů do 3. září, silnější pak do 6. října. Družice sama zanikla 22. října 1959.

Kromě údajů o přirozeném radiačním pásu kolem Země (měřeni potvrdila správnost Van Allenovy teorie již v prvých dnech letu) zkoumal Explorer 4 také hodnoty záření v radiačním pásu, vytvořeném uměle v rámci projektu Argus. Ve dnech 27. a 30. srpna a 6. záři vzlétly z jižního Pacifiku tři rakety Lockheed X-17 s malými vodíkovými náložemi, které explodovaly ve výškách kolem 500 km. Výbuchy vytvořily umělý radiační pás a právě cílem projektu Argus bylo zjistit případné poruchy rádiového a radarového spojeni působením tohoto pásu.
Pokus s Explorerem 5 (určeným rovněž pro výzkumy spojené s projektem Argus), naprosto shodným se svým předchůdcem, skončil neúspěchem. Po startu 24. srpna 1958 došlo při oddělováni prvního stupně nosné rakety k vychýlení zbývajících stupňů natolik, že ani při jejich další správné funkci nemohl již řídicí systém chybu napravit a družice se nedostala na oběžnou dráhu.

Explorer 3 (1958-003A)

Datum startu: 26.3.1958
Místo startu: Cape Canaveral
Nosná raketa: Juno 1
Životnost přístrojů: 77 dnů
Životnost družice: 94 dny
Perigeum: 188 km
Apogeum: 2 799 km
Sklon dráhy: 33,5°
Oběžná doba: 114,7 min.

Explorer 4 (1958-005A)

Datum startu: 26.7.1958
Místo startu: Cape Canaveral
Nosná raketa: Juno 1
Životnost přístrojů: 72 dny
Životnost družice: 454 dny
Perigeum: 262 km
Apogeum: 2 208 km
Sklon dráhy: 50,1°
Oběžná doba: 110,1 min.

--------------------------------------------
Přepis článku: M.Filip
15.1.2008