Charles G. Proche

Letectví + kosmonautika č.9 / 1970, str.349

Dr. W. Pickering spolu s Explorerem 1 (družice včetně posledního stupně). Snímek: NASA

Po nečekaném startu Sputniku 1 a stejně nečekaném nezdaru Vanguardu se zájem oficiálních kruhů začal vracet k nosné raketě vyvíjené v rámci projektu Orbiter, který byl v roce 1955 z nejasných důvodů zrušen ve prospěch nosné rakety Vanguard. Výsledkem tohoto zájmu bylo obnovení přerušených prací a sestavení nového pracovního týmu, jenž měl urychleně dokončit nosnou raketu k vynesení umělé družice Země. Vedením byl pověřen dr. Wiliam H. Pickering (Jet Propulsion Laboratory - JPL), a dr. Wernher von Braun (Army Ballistic Missile Agency - ABMA) převzal odpovědnost za celkovou koncepci rakety a za vývoj prvního stupně. Nebýt však toho, že Armádní středisko pro balistické střely (ABMA) v Huntsvillu na vývoji rakety podobného typu i přes zrušení projektu pracovalo, a dokonce její nepatrně upravenou variantu (třístupňový Jupiter C) používalo k výzkumu návratu bojových hlavic vysokými rychlostmi do atmosféry, musela by si Amerika na získání ztracené prestiže počkat o něco déle. Takto se dík úsilí celé skupiny podařilo dopravit první americkou umělou družici Země - Explorer 1 - na oběžnou dráhu již 31. ledna 1958, necelé čtyři měsíce po startu Sputniku 1. Nosná raketa Juno 1 - modifikace vojenské rakety Redstone v prvním stupni, jedenáct raketových motorů Recruit na TPH v druhém, tři ve třetím a jeden ve čtvrtém stupni - ji vynesla na oběžnou dráhu, ležící ve výšce 361 - 2 530 km. Explorer 1 vážil 13,76 kg, byl 203 cm dlouhý a měl 15,2 cm v průměru (všechny údaje včetně vyhořelého posledního stupně, s nímž zůstal spojen). Protáhlá eliptická dráha, na kterou se dostal, mu zajišťovala podstatně vyšší životnost, než měli oba jeho předchůdci - Sputnik 1 a Sputnik 2 (první zanikl již po 92 dnech, druhý po 162 dnech od uvedení na dráhu), a Explorer 1 se tak stal jakýmsi "dědečkem" dnešních značně pokročilých umělých družic. Jeho měřicí aparatura sice přestala pracovat po 38 dnech, výsledky měření přesto značně obohatily naše znalosti o nejbližším okolí naší zeměkoule. Mezi nejzajímavější bezpochyby patři objev vnitřního radiačního pásu, pojmenovaného na počest dr. J. Van Allena, tvůrce osmi přístrojů na detekci radiačního pásu nesených Explorerem 1, pásem Van Allenovým. V průběhu let se protáhlá oběžná dráha Exploreru 1 neustále vlivem odporu atmosféry snižovala, až v březnu roku 1970 byl nejnižší bod dráhy tak nízko, že nejstarší obíhající umělá družice Země shořela 31.3. v hustých vrstvách atmosféry. I tak vlastně Explorer 1 přežil svůj stanovený zánik - původní projektové výpočty uváděly nižší dráhu a životnost sedm let. Titul "nejstarší umělá obíhající družice" zůstal i po zániku Exploreru 1 ve Spojených státech - převzal jej Vanguard 1 (startoval 17. března 1958), jehož životnost se vzhledem k poměrně vysoké dráze odhaduje až na 2 000 let. Nejstarším sovětským obíhajícím umělým tělesem je Luna 1 (první umělá planetka), vypuštěná 2. ledna 1959.

--------------------------------------------
Přepis článku: M.Filip
15.1.2008