Popis prvního startu nosné rakety Saturn 1B (SA-201)

Pro časopis Letectví a kosmonautika: Martin Postránecký (L+ K č. 9 / 1966)

Snímky: NASA

Dne 26. února 1966 v 17 hod. 11 min. středoevropského času odstartovala ze základny Cape Kennedy nejsilnější americká nosná raketa Saturn 1B (SA-201). Tím byla úspěšně zahájena další etapa v americkém národním programu “Man on Moon" — Člověk na Měsíci. První část tohoto obrovského programu byla zakončena letem poslední ze série raket Saturn 1; šlo o zatím nejúspěšnější americkou raketu — její spolehlivost byla 100%. Zahájení druhé části tohoto programu oznámil NASA dne 2. února 1966 ve svém prohlášení o přípravě startu Saturna 1B k letu na balistické dráze, stanoveného na 22. února. Již pět dní po tomto prohlášení se na Cape Kennedy uskutečnila první pozemní zkouška této nosné rakety a po dvou odkladech (oba způsobilo špatné počasí) mohlo konečně dojít ke startu.

O velké přesnosti práce palubních i pozemních počítačů řídících let rakety svědčí nejlépe srovnání plánovaných a skutečných hodnot práce motorů: první stupeň pracoval 146,9 s (plán 146,5 s) a oddělil se 147,7 s po startu (plán 147,3 s). Druhý stupeň se zažehl ve výši 64 km 149,3 s po startu (plán 148,9 s) a pracoval po dobu 453,4 s (plán 443,7 s). Během letu po balistické křivce se od druhého stupně oddělila kabina Apollo (AS-201) i s motorovou sekcí a dosáhla výše kolem 480 km. Tam začal pracovat motor pomocné sekce, který dvojím zapnutím zvýšil rychlost kabiny až na 30 500 km/h — ovšem směrem k Zemi, do hustých vrstev atmosféry. Přibližně ve 24. minutě po startu ze Země se oddělila samotná kabina Apollo o váze asi 5500 kg a otočila se o 180°, tj. zaoblenou částí s tepelným štítem vpřed. Tento tepelný štít je také jediným brzdícím elementem kabiny Apollo — na rozdíl od kabin Mercury a Gemini, které používaly brzdicích raket. Teplota štítu dosáhla až 2700° C, kabina se však třením zbrzdila natolik, že bylo možno otevřít nejprve pomocný a potom tři hlavní padáky o průměru 25 m. V 17 hod. 51 min. SEČ se kabina dotkla hladiny jižního Atlantiku poblíž ostrova Ascension, pouhých 32 km od předem stanoveného místa přistání a asi 56 km od letadlové lodi Boxer, která ji také tři hodiny po startu vyzvedla na palubu. Místo přistání bylo od Cape Kennedy vzdáleno 8529 km.

Tím skončil suborbitální let rakety Saturn 1B s kabinou Apollo. Úkolem tohoto pokusu bylo především prověření funkce rakety během startu a možnosti jejího řízení. K tomuto účelu byl přechodový stupeň mezi vlastní raketou a kabinou vybaven přístroji. Zkoušelo se také chování kabiny Apollo během letu a přistání, hlavně její tepelná odolnost a bezpečnost přistání. Tři elektronické počítače v kabině zpracovávaly přes 600 údajů měřicích přístrojů. Podle dostupných údajů proběhl let velmi úspěšně — přístroje nezaznamenaly žádné závady na raketě ani na kabině.

Raketa Saturn 1B je vlastně druhým stupněm v trojlístku amerických raket tohoto typu. Prvním byla raketa Saturn 1, která úspěšně vynášela modely kabin Apollo, popřípadě přívažek — družice typu Pegas — na oběžné dráhy kolem Země. Saturn 1B dnes létá již se skutečnými funkčními kabinami Apollo. Během tohoto roku 1966 se mají uskutečnit ještě dva lety na oběžné dráze. První pokus bude bez posádky. Pro druhý, v říjnu 1966, vybral NASA tři kosmonauty: Virgila I. Grissoma (39 let — má za sebou jíž dva kosmické lety, z nich jeden suborbitální v kabině Mercury a jeden v kabině Gemini — a je tedy skutečným veteránem), Edwarda H. Whitea (35 let, podnikl výstup do kosmu během letu v kabině Gemini 4) a Rogera B. Chaffea (31 let — ze skupiny “nováčků").

Podrobný popis a údaje o typu rakety Saturn 1B najdete v lístkovnici raket L+K č. 8/1965.

1. Zážeh motorů Saturn 1B. Je zřetelně vidět odpadávající ledovou tříšť, vzniklou zmrznutím vodní páry při styku s podchlazenými nádržemi na kapalný kyslík
2. Saturn 1B - startuje z mysu Canaveral 26.2.1966