- sonda pro orbitální i povrchový průzkum Marsu (lander Beagle 2)
Sonda Mars Express – příspěvek Evropské kosmické agentury k průzkumu
Marsu v roce 2003
Jan Toman
Koncem
roku 1996 odstartovaly k Marsu tři kosmické sondy – americký Pathfinder
a Mars Global Surveyor, třetí sondou byl ruský Mars ´96, který byl postavený
ve spolupráci s Evropskou kosmickou agenturou ESA. Bohužel tato expedice
skončila neúspěchem, sondu se nepodařilo po startu navést na meziplanetární
dráhu a po několika dnech se zřítila do Tichého oceánu. Byla dodnes posledním
pokusem Ruska o vyslání automatu k jiné planetě. ESA naproti tomu přišla
s novým ambiciózním plánem na vyslání své vlastní, po sondách Giotto, Ulysses
a Huygens čtvrté meziplanetární sondy. Úvodní studijní fáze byla završena koncem
roku 1999, kdy byla schválena realizace a financování nového letu k Marsu.
Sonda Mars Express měla získat nové informace o vesmírném sousedovi
naší planety jak z orbitální dráhy, tak i přímým měřením na povrchu, kam
vysadila přistávací modul Beagle 2 (s lodí Beagle 1 v roce 1831 Charles
Darwin prozkoumával méně známé zámořské oblasti naší Země).
Mateřská část sondy byla úspěšně navedena na oběžnou dráhu
kolem Marsu, kde provádí plánovaná pozorování. Modul Beagle 2 se však z povrchu
Marsu nikdy neozval. O možných příčinách selhání modulu i o doporučeních pro
další mise si můžete přečíst v článku Beagle 2 - příběh ztracené
mise (L+K 7/2004, L.Lejček).
Mars Express byla důležitou součástí flotily sond vyslané k Marsu
v prvním desetiletí 21. století. Jedním z nejdůležitějších úkolů bylo
zmapování podpovrchových zásob vody.
Start a let meziplanetárním prostorem.
V jedenáctidenním
startovním okně, otevírajícím se 1. června 2003 odstartoval dne 2. června 2003
v 17:45:24 UT z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu raketový nosič Sojuz-Fregat,
který vynesl sondu na oběžnou dráhu kolem Země ve výšce 200 km (2003-022A).
Zatímco tři nosné stupně Sojuzu zanikly po vyčerpání pohonných hmot v zemské
atmosféře, druhý zážeh horního stupně Fregat navedl sondu na šestiměsíční dráhu
k Marsu, potom se od ní rovněž oddělil. Prvním úkolem sondy poté bylo zorientovat
se v prostoru pomoci slunečního čidla. Rovněž se vyklopily solární panely
a byly zahájeny testy vědeckých přístrojů i jednotlivých podpůrných systémů.
Informace byly předávány na stanice ESA v Perthu (Austrálie) a Kouru (Guayana)
přes anténu s nízkým ziskem v blízkosti Země, později přes vysokoziskovou
anténu, sloužící rovněž pro přenos dat od Marsu. Dva dny po startu, ve vzdálenosti
600 tisíc kilometrů od Země se uskutečnila první korekce dráhy. Sonda se v tu
dobu pohybovala prostorem rychlostí 117 000 kilometrů za hodinu (32.5 km/s)
vzhledem ke Slunci a 11 000 km/h (3.1 km/s) vzhledem k Zemi. Měla
před sebou cestu dlouhou 400 milionů kilometrů.
Přílet k Marsu
Do
blízkosti červené planety Mars Express přiletěl 25. prosince 2003 (brzy ráno
UT). O měsíc dříve, v listopadu byly zahájeny přípravy k oddělení
přistávacího pouzdra. Jeho přesné navedení zajistily korekční motorky mateřské
sondy, samotné oddělení se uskutečnilo pouhých pět dnů před příletem k Marsu.
Tato pozdní separace měla za úkol zajistit co nejvyšší přesnost dosažení zvolené
cílové oblasti. Krátce po oddělení Beaglu 2 se poprvé zapálil hlavní motor sondy,
který ji vyvedl z kolizního kursu s planetou. Další zapálení tohoto
motoru (25.12.2003) navedlo sondu na protáhlou eliptickou dráhu kolem Marsu
s apocentrem cca 150 tisíc kilometrů od planety, pericentrem 250 km a sklonem
87° k rovníku. Několikanásobná korekce postupně snížila apocentrum na 11 500
km při shodném pericentru. Po této dráze sonda obletěla planetu jednou za 6,7
hodiny, z čehož přibližně hodinu prováděla pozorování povrchu a atmosféry.
Předpokládaná aktivní životnost byla po dobu jednoho martovského roku, tj. 687
dnů pozemských.
Technický popis sondy Mars Express.
Tělo
sondy Mars Express má tvar krychle o rozměrech 1,5x1,8x1,4 metru se dvěma protilehle
umístěnými křídly solárních panelů o rozpětí 12 metrů. Její celková startovní
hmotnost 1042 kg v sobě skrývá:
- vlastní konstrukci těla sondy o hmotnosti 439 kg,
- sedm přístrojů orbitální sekce vážících 116 kg,
- 427 kg dvousložkových pohonných hmot a
- přistávací pouzdro Beagle 2 vážící 60 kg.
Na straně sondy, která je orientovaná směrem ke Slunci je umístěna
anténa s vysokým ziskem o průměru 1,8 metru. Z opačné strany jsou
vysunuty dvě 20 metrů dlouhé dipólové antény patřící radarovému experimentu.
Další dvojici stran zabírá hlavní pohonná jednotka o tahu 400 N, oproti ní je
uchyceno přistávací pouzdro. V prostoru je sonda stabilizovaná ve třech
osách pomoci osmi motorků s tahem 10N, umístěných v rozích těla sondy.
Celková konstrukce je optimalizovaná s ohledem na výběr nosného prostředku
– kombinace Sojuz/Fregat nebo americké Delty 2. Sluneční články o celkové ploše
11,42 čtverečních metrů zásobují sondu ve vzdálenosti 1,5 AU příkonem 660 W,
systémy sondy pracují s napětím 28V. Hluchá místa při průletu nad noční
stranou Marsu jsou vykryta pomoci tří baterii s celkovou kapacitou 64,8
Ah. Se Zemí sonda komunikuje v pásmu X (7,1 GHz) a S (2,1 GHz). Dvě UHF
antény jsou určeny pro spojení s pouzdrem Beagle 2. Správnou činnost všech
systémů kontrolují dvě jednotky CDU (Controland Data management Units),
vědecká data jsou ukládána do pevné paměti s kapacitou 10 Gbitů. Tím nejdůležitějším
na palubě sondy však je soubor sedmi vědeckých přístrojů:
ASPERA(Energetic Neutral Atoms Analyser)
Atmosféra Marsu dnes je pouhým stínem oproti tomu, jaká byla před čtyřmi miliardami
let, kdy byla svojí hustotou plně srovnatelná s atmosférou Země. Dnes
je atmosférický tlak na povrchu pouhých 0,6% ve srovnání se Zemí. Kam se poděl
všechen plyn tvořící kdysi atmosféru Marsu? Na to by nám měl právě odpovědět
přístroj ASPERA. Jeho hlavním úkolem bude studovat interakci slunečního větru
s vrchními složkami atmosféry. Zatímco naši planetu chrání magnetické
pole, Mars takový štít nemá, na jeho povrchu se nachází pouze jakési ostrovy
s lokálním magnetickým polem. Při interakci se neutrální částice ionizují
a jsou strhávány – odváty pryč do kosmického prostoru. Současně však dochází
k odpařování vody z povrchu, čímž zase atmosféra doplňuje ztráty.
Zmapování těchto dějů by měl umožnit experiment ASPERA.
Vedoucím experimentu je Rickard Lundin z Swedish Institute of Space
Science, Kiruna – Švédsko.
HRSC(High/Super Resolution Stereo Colour Imager) Bude-li mise Mars Express úspěšná, bude určitě vedle přistávacího pouzdra
Beagle 2 právě tento experiment mediálně nejúspěšnější. Jedná se o televizní
kameru pracující v několika režimech:
- Přehledové snímkování – barevné snímky s nižším rozlišením
- 3D barevné snímkování s rozlišením 10 až 30 metrů na pixel
- Režim s vysokým rozlišením až 2m na pixel
Na jiných sondách byly sice umístěny kamery pro snímkování menších oblastí
s vysokým rozlišením, nebo větších oblasti s rozlišením horším,
těžko se však kombinovaly oba druhy zobrazení pro přesnou lokalizaci snímků
s vysokým rozlišením. Narozdíl od nich kamera HRSC umí současně snímat
povrch pod sebou oběma způsoby. Je to dáno konstrukcí základního zobrazovacího
prvku kamery - maticí složenou z deseti kanálů tvořených prvky CCD (Charge
Coupled Device). Jeden kanál z této matice je určený pro práci v režimu
super resolution (rozlišení do 2m na pixel z výšky 300 km), ostatních
devět snímá s nižším rozlišením. Z nich čtyři pracují v různých
oblastech spektra a zbývajících pět je nastaveno tak, aby jejich zorné pole
překrývalo plochu předchozího snímku, pořízeného pod jiným úhlem. Výsledkem
by měla být povrchová mapa s prostorovým (3D) rozlišením vybraných lokalit
tvořících celkem asi 1% plochy povrchu.
Hmotnost kamery HRSC je 21,2 kg a vedoucím celého experimentu je Gerhhard
Neukum z DLR Institut für Planetenerkundung, Berlín – Německo.
MaRS(Mars Radio Science Experiment) Při mnoha obězích kolem Marsu dojde k zákrytu sondy planetou, takže rádiové
signály vyslané k Zemi budou po určitou dobu procházet jeho atmosférou.
Průchodem rádiových vln atmosférou dojde ke změnám frekvence a fáze, což je
možno vyhodnotit a získat tak informace o teplotě, tlaku a výšce vzduchové
vrstvy. Další zajímavé poznatky můžeme získat o gravitačním poli planety.
Při oběhu kolem planety na sondu působí různé anomálie v jejím gravitačním
poli, souvisejícím s vnitřním uspořádáním. Tyto anomálie snižují nebo
zvyšují rychlost sondy vzhledem ke sledovací stanici, což je možno rovněž
měřit s velmi vysokou přesností. Zajímavé výsledky mohou být získány
pomoci tohoto experimentu o sluneční koroně – atmosféře naší hvězdy. Vhodná
doba pro tato pozorování nastává při konjunkci, tedy když sonda při pohledu
ze Země je schovaná za Sluncem.
Vedoucím experimentu MaRS je Martin Pätzold, Universität Köln – Německo.
MARSIS (Subsurface Sounding Radar/Altimeter) Do nedávné doby se mělo zato, že jedinou lokalitou Marsu s výskytem
vodního ledu jsou jeho póly. Díky pětiletému mapování povrchu sondou Mars
Global Surveyor víme, že podobných míst je mnohem víc. Jak velká část vody
je na Marsu ukrytá z dřívějších dob? Právě na tuto otázku by nám měl
odpovědět experiment MARSIS. Jde o radar, vysílající rádiové vlny o kmitočtu
1,3-5,5 MHz směrem k planetě pomoci 40 metrů dlouhé antény, která se
vysune po zakotvení na orbitě kolem Marsu. Tato rádiová sondáž nám umožní
poznat složení podpovrchových vrstev do hloubky přibližně pěti kilometrů.
Kromě těch základních a nejdůležitějších údajů o zásobárnách vody, ať již
v tekuté či tuhé formě, umožní nám tento přístroj zjistit například tloušťku
písečných dun, či zjistit oblasti, kde se nad sebou nachází několik vrstev
sedimentů různého složení. Nejpodrobnější mapa sestavená na základě údajů
MARSIS bude zahrnovat oblast jižního pólu, neboť právě zde bude sonda prolétat
povrchu Marsu nejblíže. Ze sedmihodinového oběhu kolem planety bude mapování
věnováno přibližně 26 minut, kdy vzdálenost od planety klesne pod 800 kilometrů.
Za experiment MARSIS zodpovídá Giovanni Picardi z Universita di Roma
– Itálie.
OMEGA(IR Mineralogical Mapping Spectrometer)
Dnešní v podstatě základní znalosti o chemickém složení povrchových vrstev
Marsu by se měly rozšířit díky dalšímu přístroji sondy Mars Express – infračervenému
mapovacímu spektrometru. Podstata funkce tohoto přístroje je založena na faktu,
že různé látky pohlcují světlo s různou vlnovou délkou. OMEGA navíc umožní
zmapovat absorbci slunečního světla, odraženého od povrchu Marsu. Tuto absorbci
způsobují různé složky atmosféry, plyny a aerosoly.
Přístroj o rozměrech malého televizoru a váze 29 kg využívá pro měření dvou
kanálů. První ve viditelné oblasti (0,5 – 1,0µm), druhý v infračervené
oblasti spektra (1,0 – 5,2 µm). Oba kanály obsahují teleskop, spektrometr
a čočku pro zesílení světla dopadajícího na matici prvků CCD. Většina povrchu
Marsu bude zmapovaná s rozlišením do 4 km, vybrané lokality (cca 2-5
% povrchu planety) až 300 metrů na pixel. Rozlišovací schopnost přístroje
OMEGA je ve srovnání s podobnými zařízeními na jiných sondách bezprecedentní,
těšit se můžeme nejenom na mapu chemického složení povrchu, ale rovněž na
určení procentuelního zastoupení jednotlivých prvků.
Vedoucím experimentu je Jean-Pierre Bibring z Institut d'Astrophysique
Spatiale, Orsay – Francie
PFS(Planetary Fourier Spectrometer) Z měření kosmických sond a pozemských pozorování víme, že atmosféra
Marsu je přibližně 100x slabší ve srovnání se Zemí, její teplota se pohybuje
od -130°C na pólech v zimním období až do +25°C na rovníku v létě.
Spousta informací nám však chybí. Neznáme například závislost teploty a tlaku
na výšce, nebo jak se mění složení atmosféry v čase a mezi různými lokalitami.
Pro zodpovězení těchto a dalších otázek bude na sondě právě přístroj PFS.
Princip jeho činnosti je prakticky stejný jako u experimentu OMEGA – měření
absorbce slunečního světla v atmosféře Marsu. Pracuje v oblasti
1,2 - 45µm, má tedy širší spektrální rozsah, ten je však vykoupený menší rozlišovací
schopností. Předpokládá se, že během každého průletu pericentrem bude zaznamenáno
500 – 600 měření.
Vedoucím experimentu je Vittorio Formisano, Instituto Fisica Spacio Interplanetario,
Rome – Itálie
SPICAM(Ultraviolet and Infrared Atmospheric Spectrometer) - se skládá ze dvou senzorů. První, pro ultrafialovou oblast spektra s citlivostí
v oblasti 118 – 320 nm, druhé čidlo je infračervený detektor citlivý
v rozsahu 1 – 1,7 µm.
Ultrafialový spektrometr může pracovat ve třech různých módech. V prvním
je přístroj zaměřený přímo na střed planety a měří množství a vlastnost světla
odraženého od povrchu (stejně jako předchozí přístroje), ve druhém sleduje
zákryt zvolené hvězdy (nebo Slunce) za planetou, přičemž měří absorbci světla
v atmosféře, třetí způsob měření je obdobný, nesleduje se ale zákryt
hvězdy, nýbrž přístroj měří emisi nabitých částic v oblasti kolem 200
nm. Při prvním způsobu použití SPICAMu získáme v UV spektru informace
o ozónu v atmosféře, IR detektor nám poskytne informace o množství vodní
páry v atmosféře. Druhý způsob změří vertikální rozložení kysličníku
uhličitého v atmosféře a třetí zmapuje ionosféru Marsu.
Vedoucím experimentu SPICAM je Jean-Loup Bertaux, Service d'Aeronomie,
Verrieres-le-Buisson ve Francii
Samostatnou kapitolu představuje pouzdro pro přistání na povrchu
Beagle 2.
Pět
dnů před příletem k Marsu, 19. prosince 2003 se od mateřské sondy oddělilo
přistávací pouzdro Beagle 2. Oddělení a stabilizaci rotací zajistí SUEM (Spinup
and eject mechanism). Šlo o kritický bod celé výpravy, neboť bez úspěšného
oddělení nebyla ani jedna z obou částí schopna úspěšně plnit zadané úkoly.
Po pěti dnech samostatného letu vstoupil Beagle 2 rychlostí 23 000 kilometrů
za hodinu (6.4 km/s) do vrchních vrstev atmosféry Marsu. Prvotní snížení rychlosti
bylo dosaženo aerodynamickým bržděním, poté mělo dojít k vysunutí stabilizačního
padáku a posléze i hlavního brzdícího padáku. Přibližně kilometr nad povrchem
měl být padák odhozen a měly se nafouknout ochranné polštáře – airbagy, které
měly utlumit náraz při dopadu na povrch.
Zda tato přistávací sekvence proběhla správně není jisté, protože
Beagle 2 se z povrchu Marsu už nikdy neozval.
O možných příčinách selhání i o doporučeních pro další mise
si můžete přečíst v článku Beagle 2 - příběh ztracené mise
(L+K 7/2004, L.Lejček).
Po
přistání na Marsu a sfouknutí airbagů měl Beagle 2 vypadat jako velký disk o
hmotnosti necelých 30 kg. Nedlouho poté se měla odklopit horní část pouzdra,
ze které se po vzoru okvětních lístků měly vyklopit do tří zbývajících stran
panely slunečních baterii. Ze základny sondy se měla vysunout dvě ramena. Jedno
s UHF anténou pro spojení s orbitální sekcí, to druhé – PAW
(Payload Adjustable Workbench) mělo sloužit jako pohyblivá základna celé
řadě přístrojů:
Stereo camera
–dvě kamery na pohyblivém ramení mají jako hlavní úkol pořídit 3D
model nejbližšího okolí. Díky jedné z těchto kamer získáme záběry povrchu
krátce po přistání, ještě před vysunutím ramen a vyklopením baterii. Na samém
konci ramene je umístěna třetí kamera – mikroskop s rozlišením
až 4µm v různých oblastech spektra. Optika a elektronika prvních dvou
kamer byla vyrobena ve Švýcarsku, mikroskop pochází z Max Planck Institute,
Lindau – Německo.
Mössbauer spectrometr pro zjištění chemického složení prachu a kamenů. Toto složení bude zjišťovat
pomoci gama paprsků emitovaných zářičem (kobalt 57) a odražených zpět k čidlu.
Dozvědět bychom se měli o stupni oxidace a množstevním zastoupení jednotlivých
stupňů oxidovaného železa ve vzorcích.
X-ray spectrometr změří prvkové zastoupení pomocí radioaktivního zářiče (po dvou Fe55 a
Ca109) zejména železa, křemíku, stroncia a potassia . Zjistit můžeme stáří
a původ zkoumaných vzorků. Přístroj byl vyroben v University of Leicester,
Velká Británie.
PLUTO(PLanetary Underground TOol - MOLE)
– zařízení, které dodává sondě Beagle 2 jistou míru mobility. Jde o sondu
pro výzkum povrchových vrstev až do hloubky 1,5 metru. Je schopné odebírat
vzorky i pod velkými kameny, jaké jsou roztroušené po celém povrchu Marsu.
Pod těmito kameny se podmínky nezměnily od dob, kdy ustala vulkanická a seismická
činnost. Čili budeme se moci podívat zpět o několik miliard roků. Vzorky odebrané
sondou budou dopraveny do minilaboratoře GAP k dalším rozborům. Plány
počítají s odběrem prvního vzorku z hloubky 10-20 cm, druhý má dosáhnout
až metr hluboko a třetí snad až o dalších padesát centimetrů hlouběji. Nedojde-li
k poruše, mohl by takto být prozkoumán terén v okolí až tří metrů
od Beaglu 2. Zařízení vyvinulo Technospacio – Itálie ve spolupráci
s organizací Transmash – Rusko.
Corer/grinder
Tak jako nám předchozí experiment umožní odběr sypkého materiálu, tento nám
umožní odebrat vzorky přímo z tvrdého materiálu. Jedná se vlastně o miniaturní
vrtačku pro odběr vzorku z balvanů poblíž přistávacího modulu. Zkoumaný
vzorek bude nejdříve fixován čelistmi, poté bude odvrtáno asi 60 mg vzorku
(při průměru vrtu do 4 mm a hloubce 1-2 cm). Počítá se přinejmenším se třemi
odběry, které budou rovněž analyzovány v GAPu.
Všechny
výše popsané přístroje se nachází na pohyblivém rameni, díky kterému budeme
mít možnost provést průzkum nejbližšího okolí v různých směrech. Přímo
na přistávací části se však také nachází přístroje. Jsou to:
Environmental sensors
– soubor sedmi čidel, zaměřený na monitoring atmosféry a prostředí Marsu s ohledem
na možnou existenci primitivních forem života.
Ultrafialové čidlo pro detekci UV záření v oboru 200-400nm
MAOS – jednotka pro měření množství oxidovaných částic v atmosféře
Detektor slunečních protonů a vysokoenergetických částic
Teplotní čidlo
Tlakové čidlo
Měření rychlosti a směru větru
Detektor částic prachu, měření jeho hmotnosti
GAP (Gas Analysis Package)
– laboratorní jednotka pro žíhání pevných vzorků. Při postupném zvyšování
teploty za přítomnosti kyslíku dochází ke slučování s uvolňovaným uhlíkem.
Získaný kysličník uhličitý bude předávaný k analýze do hmotového spektrometru
pro zjištění poměru izotopů 12C a 13C, uvolněném metanu a přítomností jiných
plynů. Při 300 - 400°C organické látky hoří, při 600 - 700°C dochází k rozpadu
uhlíkových sloučenin a při vyšší teplotě se uvolňuje plyn obsažený v pevných
látkách. Jde o první pátrání po organických látkách na povrchu Marsu od roku
1976, kdy přistály sondy Viking 1 a 2. Výsledky tehdejších pokusů byly publikovány,
viz. například v L+K článek A. Vítka “Na povrchu Marsu”.
Jako
přistávací oblast pro sondu Beagle 2 byla nakonec vybraná Isidis Planitia,
oblast nedaleko průsečíku 10°sev. šířky a 270° záp. délky, kde jsou jasně znatelné
stopy prehistorických záplav. Půjde-li vše bez problémů, mohla by zde sonda
pracovat po dobu jednoho martovského roku.
Bude – li mise sondy Mars Express úspěšná, bezpochyby se dočkáme
odpovědí na mnohé otázky. Ale jak už to bývá, mnohem více nových se před námi
objeví.