Obsah > Pilotované lety > STS > STS-89 En/F-12 > STS-89 v L+K

Znak STS-89STS-89/Shuttle-Mir Mision 8

POSLEDNÍ AMERIČAN K MIRU

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Po ukončení střední opravy OMDP (Orbiter Maintenance Down Period) byl nejnovější družicový stupeň OV-105 Endeavour odeslán ze závodů firmy Boeing North American (dříve Rockwell International) v Downey v Kalifornii zpět na floridský kosmodrom 26. března 1997. O den později, po zastávce na Fort Worth Naval Air Station (Texas) kvůli doplnění pohonných látek a po přenocování na Warner Robbins AFB (Georgia) dorazilo transportní letadlo Boeing 747-SCA se svým nákladem na letiště SLF Kennedy Space Center. Ještě téhož dne byl družicový stupeň snesen ze hřbetu nosiče a krátce po půlnoci také usazen v montážní hale č. 1 budovy OPF. Počítalo se s tím, že Endeavour bude mít tu čest, uskutečnit misi STS-88, tedy první americký montážní let ISS-01-2A v rámci výstavby mezinárodní družicové stanice, původně plánovaný na 4. prosince 1997. Výroba sovětského modulu SM se však dostala do skluzu o téměř tři čtvrti roku, takže jednání s Ruskou kosmickou agenturou vedlo nakonec k zásadní změně harmonogramu výstavby ISS. Následkem toho byl let STS-88 byl odsunut až na červenec 1998. Vedení programu letů STS pak operativně přeřadilo Endeavour na let STS-86, tedy na sedmou návštěvu družicové stanice Mir. Mezitím ovšem ve vesmíru došlo k dalším potížím. Závada na palivových bateriích raketoplánu Columbia zavinila, že let STS-83 byl podstatně zkrácen (viz L+K 73, 1997, č. 10, s. 648). Protože bylo okamžitě rozhodnuto, že tato mise bude opakována co nejdříve, musel Endeavour uvolnit halu č. 1 v OPF pro Columbii, takže byl 8. dubna po demontáži pomocného aerodynamického krytu motorového prostoru (tím jsou raketoplány vyzbrojovány pro přelety na hřbetě 747-SCA) a po odnětí maket modulů OMS přesunut asi na dva týdny do úschovy v nepoužívané hale č. 2 budovy VAB. Pracovníci se k němu vrátili teprve 23. dubna, tentokráte v hale OPF č. 3, kterou mezitím uvolnil Atlantis, připravený k letu STS-84. Bylo však zřejmé, že v důsledku neustálých změn plánu letů nezůstane dost času k přípravě Endeavour na předpokládaný zářijový termín letu STS-86; tuto misi převzal bezmála jako štafetový kolík raketoplán Atlantis a Endeavour byl nasazen nazpět na misi STS-88. Tím však přesuny zdaleka neskončily.

Práce na družicovém stupni Endeavour bylo více než dost, protože z Downey byl jako obvykle odeslán téměř odstrojený. Přesto se 22. května sešli vedoucí činitelé, aby uvážili, zda by bylo možno poslat tento raketoplán přece jen do vesmíru dříve, než až v červenci 1998. Rada moudrých se rozhodla, že jeho příležitostí bude předposlední let k Miru, STS-89, s nímž se počítalo na 15. ledna 1998.

Přesun Endeavour do VABProtože však přípravy Atlantis, (jenž byl ovšem v okamžiku rozhodnutí ve vesmíru v rámci mise STS-84, viz L-K 73, 1997, č. 12, s. 791), na jeho další expedici STS-86 měly vyšší prioritu, musel Endeavour podruhé vyklidit OPF a 23. května putoval zase do dočasného exilu ve VAB č. 2. Odsud se vrátil 4. června do haly OPF č. 1, odkud se mezitím odstěhoval družicový stupeň Columbia, přichystaný na let STS-94 (viz L+K 73, 1997, č. 16, s. 1065). Tím dětská hra na "škatule, škatule, hejbejte se" pro OV-105 skončila. Dne 14. července byla zahájena montáž stykovacího zařízení ODS a krátce nato, na přelomu července a srpna, zabudovali technici do trupu i palivové baterie č. 1 a 3. Baterie č. 2 se ocitla na svém místě se zpožděním až v druhé polovině srpna. V té době již byla patřičně usazena i čerpadla hydraulického systému APU č. 2 a 3, i když třetí, poslední čerpadlo zabudovali technici až počátkem září.

Pak se však celá situace zkomplikovala. Při testování předního modulu manévrovacích trysek RCS v budově HMF (Hypergol Maintenance Facility) došlo vinou vadného pozemního zdroje elektřiny ke zničení snímačů tlaku a jejich výměna si vyžádala více než měsíc času, takže tento modul byl do přídi Endeavour namontován teprve 3. října. V polovině září situovali technici na trup levý modul motorů OMS, jenž předtím prošel důkladnými prověrkami v HMF; na pravý modul došlo až 8. října.

Skoro o necelé dva týdny později - 14. října - byla v OPF zahájena montáž hlavních motorů SSME. Šlo vesměs o motory nového typu, označované Block 2A. Tyto SSME jsou opatřeny širším hrdlem trysky, což umožňuje činnost při poněkud nižším tlaku i teplotě. Motory s výrobními čísly 2043 a 2044, umístěné v pozicích 1 a 2, byly zbrusu nové, takže se tedy chystaly na svoji první pouť do vesmíru; poslední z trojice, motor s výr. č. 2045 byl rekonstruován ze staršího typu Block 1 (původní výr. č. 2036) a s raketoplánem měl cestovat již počtvrté.

Montáž a prověrky motorů byly sice ukončeny již 28. října, ale technikům se zdálo, že ložiska v nízkotlakém turbočerpadle kapalného vodíku LPFTP u motoru 2044 nejsou v pořádku. Proto byl v druhém listopadovém týdnu celý motor vymontován, čerpadlo vyměněno a SSME se vrátil zpět na své místo definitivně až 20. listopadu.

O víkendu po tomto datu proběhla prověrka systémů v pilotní kabině (CEIT) za účasti osádky a 26. listopadu byl do trupu raketoplánu za přechodovou komoru a dříve instalovaný adaptér připojen i přechodový tunel pro přestup osádky do prostorů laboratoře Spacehab.

Počátkem prosince se mohl družicový stupeň přesunout do budovy VAB, kde již na něj čekaly startovací motory SRB (výr. č. BI-093) a odhazovací nádrž ET (výr. č. ET-90). V té době se však ozvala ruská strana s žádostí o změnu termínu startu. Vzhledem k nabitému programu kosmonautů na Miru - zejména vzhledem k plánovaným výstupům do volného prostoru - požádalo vedení RKA o odsun startu nejméně na 20. ledna a Američané této žádosti vyhověli.

Aniž to předem tušili, přišel jim tento odklad později tůze vhod. Při odstraňování pomocných dveřních podpěr u nákladového prostoru došlo totiž k promáčknutí levého křídla jeho dveří. Technici museli odstranit část poškozené tepelné izolace a vzniklou prohlubeň vyplnit epoxidovou pryskyřicí. Na vnitřní stranu dveří pak pro zesílení přilepili ještě laminátovou záplatu. Tyto dodatečné práce ovšem způsobily, že přesun družicového stupně do VAB sklouzl z plánovaného 7. prosince o několik dní. Teprve v noci z 11. na 12. prosinec byl družicový stupeň převezen do budovy VAB a v hale č. 1, kde byl o den později připojen k přichystaným startovacím motorům SRB a odhazovací nádrži ET. Ale i zde došlo ke zdržení. V průběhu letu STS-87 (viz L+K, 1998, č. 1) totiž došlo k výraznému poškození dlaždic tepelné ochrany na spodku raketoplánu Columbia, přičemž poškození nejspíše způsobily kusy tepelné izolace uvolněné vibracemi v průběhu startu z nádrže ET. Proto bylo rozhodnuto odstranit pískováním část této izolace ET v blízkosti odhazovacích raketových motorků, umístěných na prstencové konstrukci, spojující kyslíkovou a vodíkovou nádrž. Tato nepředvídaná práce si vyžádala dva dny navíc, takže teď naopak Američané v časové tísni požádali Rusy o odklad startu až na 22. leden. Tomuto přání bylo vyhověno, ovšem s tím, že další odklad by mohl být problematický, vzhledem k plánovanému termínu startu Sojuzu-TM 27.

Převoz STS-89 na rampu 39APo dokončení úprav ET a nezbytných prověrkách převezl tahač během pátečního dopoledne 19. prosince mobilní vypouštěcí zařízení MLP-3 s kompletní sestavou raketoplánu z budovy VAB na rampu 39A. Zde již od 15. prosince čekala v "bílém pokoji" PCR obslužné věže laboratoř Spacehab. Tu pak 20. prosince technici uložili do trupu Endeavour a o den později za ní zavřeli dveře nákladového prostoru.

V novém roce - po vánoční přestávce (24. prosince až 1. ledna) - pokračovaly přípravy na let zvýšeným tempem. Hned 2. ledna zahájili technici dvoudenní zkoušky propojení Spacehabu se systémy raketoplánu a ve dnech 9. a 10. ledna 1998 proběhlo zkušební odpočítávání TCDT. Jako obvykle byla přítomna osádka, kterou tvořili velitel pplk. USMC Terrence W. Wilcutt (STS-68 v září 1994 a STS-79 v září 1996), pilot freg. kpt. Joe F. Edwards, Jr., letový specialista č. 1 (MS-1) dr. James F. Reilly II, MS-2 mjr. USAF Michael P. Anderson (všichni tři nováčkové), MS-3 dr. Bonnie J. Dunbarová (STS 61A v říjnu 1985, STS-32 v lednu 1990, STS-50 v červnu 1992 a STS-71 v červnu 1995), MS-4 Saližan Šakirovič Šaripov z Ruské kosmické agentury (nováček) a MS-5 dr. Andrew S. W. Thomas (STS-77 v květnu 1996). Ještě předtím - 7. ledna - potvrdila komise FRR datum startu na 22. ledna místního času.

V pondělí 19. ledna bylo vše přichystáno k zahájení ostrého odpočítávání. Kolem půl třetí odpoledne dosedly na přistávací dráhu SLF čtyři cvičné letouny T-38, na nichž přiletěli z Houstonu na Cape Canaveral všichni členové osádky. Večer v 19:00 místního času (EST, tj. ve 24:00 UT) se countdown rozeběhl od obvyklých T -43 hodin.

Meteorologové USAF však nad tím kroutili hlavou. Podle jejich názoru měl Endeavour jen čtyřicetiprocentní šancí, že ve čtvrtek večer opravdu vyrazí za ruskou stanicí. Předpovídali, že v té době bude nad kosmodromem příliš silná vrstva mračen a nevylučovali ani možnost bouřek, které se přesouvaly z Mexického zálivu nad Floridu. Připravené palivové články sice umožňovaly postupně odkládat start až o týden, ve skutečnosti však bylo možno uskutečnit jen tři pokusy, protože vojenské letectvo si zamluvilo zařízení kosmodromu na budoucí pondělí, kdy hodlalo vypustit nosnou raketu Atlas 2A s tajnou, pravděpodobně telekomunikační vojenskou družicí. Protože k rekonfiguraci kosmodromu je zapotřebí 48 hodin, měl tedy NASA k dispozici pouze čtvrtek, pátek a sobotu. I kdyby Atlas odstartoval podle plánu, musel by Endeavour čekat na další termín startu až do středy. To by ovšem způsobilo komplikace jiného rázu, neboť takové zpoždění by ovlivnilo i chystaný start ruského Sojuzu s rusko-francouzskou osádkou, který nebylo možno příliš odkládat, protože Sojuz-TM 26, připojený k Miru, se rychle blížil ke konci záruční doby. Za této napjaté situace drželi všichni v sále č. 1 ve středisku řízení startu oba palce, aby to raději vyšlo na první pokus, tedy podle plánu. Odpočítávání zatím probíhalo hladce, nepočítáme-li drobná úskalí, se nimiž se, jako vždy, museli technici vyrovnávat: v pilotní kabině vyměnili vadný zdroj u displeje na palubní desce, pak objevili špatný snímač tlaku u nádrže pohonných látek v levém modulu OMS (tohle vyřešila úprava programu v palubním počítači), nebo zase zlobil ventil v přívodu kyslíku na startovní rampě, ale něco takového se dalo při s časových rezervách, zabudovaných do odpočítávání v pohodě zvládnout.

Mezitím odborníci ve skupině nebeské mechaniky zpřesnili okamžik startu: podle posledních měření dráhy Miru byl nejvhodnějším okamžikem pátek ráno v 02:48:16 UT, přesně uprostřed desetiminutového startovního okna.

Ve čtvrtek 22. ledna ráno byla odsunuta pomocná obslužná věž RSS do startovní polohy. To ještě všichni astronauti spali, aby si řádně odpočali před pozdním startem. Meteorologické situace stále nebyla růžová, do oblasti kosmodromu se blížila fronta s bouřkami a ředitel startu Dave King, který v této funkci vystupoval poprvé, jen s váháním souhlasil s přípravami na plnění nádrže kapalným kyslíkem a vodíkem. Po poledni se však situace dramaticky změnila. Meteorologové ohlásili, že fronta nečekaně zpomalila svůj postup, takže mohli zvýšit odhad příznivého počasí na 70 %. Ve 13:51 EST začaly proudit do nádrže ET první litry pohonných látek a kolem 17:00 EST technici oznámili "hotovo".

Wilcutt nastupuje do raketoplánuTo se již astronauti strojili do lehkých oranžových skafandrů a v 18:12 EST (23:12 UT) v plné parádě dorazili na rampu 39A. Po tradiční obhlídce svého stroje zvenčí pak vyjeli do výše téměř 60 metrů, aby po můstku přešli k dosud otevřenému průlezu do kabiny Endeavour. Jako první jím prolezl velitel Terry Wilcut, následovaný postupně Andy Thomasem, Joe Edwardsem, Jimem Reillym a Saližanem Šaripovem. Jako poslední zaujal svoje místo na letové palubě Mike Anderson.

Meteorologové neustávali sledovat vývoj počasí. I když pomaleji, přece jen se studená fronta od severozápadu přibližovala ke kosmodromu a bezoblačná oblast nad střední Floridou se neustále zmenšovala. Hrozilo nebezpečí, že část bouřkových mračen se od fronty odtrhne a předběhne ji. Průlet takovým oblakem by mohl být značně nebezpečný: výrazně ionizovaný proud žhavých plynů z trysek by mohl vytvořil hromosvod a vyvolat elektrický výboj, ohrožující citlivé elektronické systémy raketoplánu.

Během předposledního přerušení odpočítávání (v T -20 min) došlo k nečekanému překvapení: pozemní počítače odmítly komunikovat se dvěma z pěti palubních počítačů GPC. Ve vypjaté atmosféře se programátoři pořádně zapotili, než se jim podařilo odstranit závadu, která naštěstí byla jen v pozemním zařízení. I tak se však plánované desetiminutové přerušení countdownu protáhlo na 21 minut. Naštěstí při T - 9 minut byla k dispozici další dostatečná rezerva, která původně počítala se čtyřiceti minutami.

Noční start STS-89Závěr coundownu proběhl hladce, takže v pátek 23. ledna 1998 v 02:48:15,017 UT (22. 1. ve 21:48:15 EST) se rozeběhly motory SRB. O 77 milisekund později se Endeavour odpoutal od rampy a zahájil svůj dvanáctý let do vesmíru. Také průběh vzletu byl normální. Dvě minuty po startu - přesněji v T +123,324 s - odpadly motory SRB a raketoplán, hnán motory SSME nového zdokonaleného typu, dosáhl v T +509,04 své suborbitální dráhy. Jedinou závadu zavinil výpadek jednoho palubního počítače GPC, což však průběh startu nemohlo neovlivnit.

K navedení na výchozí dráhu ve výši 296-306 km, se sklonem 51,67° a periodou 90,54 min došlo v T +43 min zážehem obou motorů OMS. Kolem 04:15 UT, samozřejmě po nezbytných prověrkách a po souhlasu řídicího střediska, otevřela osádka dveře nákladového prostoru Endeavour. To byla chvíle pro Andersona, aby se ujal parabolické antény pro pásmu Ku, dosud uvězněné v nákladovém prostoru. Anténa měla tentokrát posloužit dvěma účelům: v prvé řadě jako obvykle ke spojení se Zemí prostřednictvím sledovacích družic systému TDRS, ale navíc, v průběhu setkání s družicovou stanicí Mir, také jako anténa radiolokátoru.

Piloti Wilcutt a Edwards mezitím připravovali první korekční manévr NC-1, k němuž pak došlo kolem 06:30 UT. Po NC-1 se raketoplán pohyboval ve výši 299-364 km s periodou 91,16 min. Krátce nato Anderson uvedl do chodu přijímač systému navigačních družic GPS, aby mu pomohl se složitým manévrování při stíhání ruské stanice. Úvodní den letu skončil kolem 07:45 UT, kdy se osádka Endeavour odebrala k zaslouženému odpočinku.

Jeho druhý den (23.-24. ledna) začal budíčkem v 15:48 UT. Dopoledne instalovali Šaripov a Thomas na obytné palubě veloergometr, jenž měl před návratem na Zemi posloužit zejména Wolfovi při podpůrném cvičení po čtyřměsíčním pobytu ve vesmíru. Pilot Wilcutt aktivoval studentskou kameru EarthKAM pro snímkování Země a krátce poté, kolem 18:30 UT, uskutečnil spolu s velitelem NC-2, druhou korekci oběžné dráhy, která zvýšila dráhu raketoplánu na 363-378 km. Mezitím Reilly a Dunbarová společně dokončili aktivaci experimentů umístěných v laboratoři Spacehab a před obědem si ještě většina členů osádky stačila krátce zacvičit na veloergometru. Kolem 23:15 UT Endeavour uskutečnil další korekční manévr, totiž NPC.

V druhé polovině pracovního dne Reilly vyzkoušel ruční laserový lokátor a Wilcutt a Anderson v rámci příprav na spojení s Mirem namontovali do průlezu ve stykovacím modulu televizní kameru pro sledování spojovacího manévru. Pak ještě Wilcutt a Dunbarová připravili vysílačku pracující v pásmu VHF pro spojení s osádkou Miru a kolem 03:00 UT Anderson vysunul do pohotovostní polohy vnější prstenec stykovacího mechanismu ODS (Orbiter Docking System), aby se přesvědčil, zda je toto zařízení dokonale připraveno na stykovací manévr. Piloti manévrem NC-3 (kolem 04:00 UT) znovu upravili dráhu družicového stupně. Raketoplán se nyní pohyboval ve výši 366-378 km nad Zemí, s dobou oběhu 91,99 min a na jeho osádku čekal toho dne už jen osmihodinový odpočinek.

Budíček pro třetí den letu (24.-25. ledna) vyhlásilo středisko MCC již v 07:48 houstonského času CDT, (tj. ve 13:48 UT). Na astronauty čekal náročný den závěrečného stíhání ruského družicového komplexu, zatímco kosmonauti na Miru byli probuzeni o půldruhé hodiny později.

Přibližování Endeavour k MiruPo snídani provedli piloti ještě drobnou korekci dráhy (MC-4), aby se Endeavour dostal včas do správného bodu, odkud by mohl zahájit manévrem TPI (Terminal Phase Initiate) závěrečné přibližování ke stanici, letící po dráze 378-387 km s periodou 92,20 min. K MC-4 došlo kolem 17:50 UT. Po závěrečné půlelipse se raketoplán dostal asi 200 metrů pod stanicí Mir a zde Wilcutt v 19:14 UT převzal ruční řízení. Přibližování přerušil kolem 20:00 UT ve vzdálenosti 15 m, aby vyčkal souhlasu obou pozemních středisek, v Houstonu a v Koroljovu. Jakmile je obdržel, zvládl velitel raketoplánu bravurně poslední metry cesty. Zámky stykovacích uzlů se vzájemně zachytily ve 20:14:15 UT. Osmé spojení raketoplánů s Mirem, první pro Endeavour, se stalo skutečností.

Trvalo však ještě více než dvě hodiny prověrek hermetičnosti spojení a tlakování přestupového tunelu, než se ve 22:24 UT otevřely průlezy a než se velitel družicového stupně Terry Wilcutt ocitl v medvědím objetí velitele ruské stanice Anatolije Solovjova.

Nejšťastnější byl nejspíš Andy Wolf, který na Miru čekal na vystřídání.

"Kamarádi, vypadáte báječně," smál se, když se zdravil s Dunbarovou a se svým nástupcem Thomasem. "Mám obrovskou radost z toho, že vás vidím."

Po prvních pozdravech se všichni přesunuli do hlavního bloku stanice k oficiálnímu uvítání, ale jakmile ceremoniel skončil, pustili se do prvního bodu plánovaného programu, do bezpečnostní instruktáže o systémech stanice Mir.

Pak začalo přenášení nákladu z Endeavour na palubu Miru. Šaripov a Reilly je zahájili přepravou Thomasova tvarovaného křesla z modulu Spacehab na Mir, zatímco Thomas tam stěhoval svoji osobní lékárničku a další výbavu. Mezitím Edwards přepravil na stanici první čtyři vaky s pitnou vodou, vyrobenou palivovými články raketoplánu. Asi po třech a půl hodinách, krátce před 02:00 UT, se odebrala na kutě osádka Miru a Američané ji následovali o dvě hodiny později.

Thomas ve Wolfově skafandruPo devítihodinovém odpočinku začal pro osádku Endeavour čtvrtý pracovní den (25.-26. ledna), naplněný usilovnou prací bez ohledu na to, že byla neděle. Astronauti demontovali Wolfovo křeslo z transportního Sojuzu-TM 26 a nahradili ho čerstvě přivezeným, tvarovaným podle Thomasových zadních partií. To bylo jednou z nezbytných podmínek začlenění nového Američana o osádky Miru. Tu druhou představovalo prověření skafandru Sokol - jenže právě tady nastaly potíže. Thomas ruský skafandr dole na Zemi několikrát vyzkoušel, ale na oběžné dráze měl najednou potíže s jeho oblečením a hermeticky ho uzavřít už vůbec nedokázal, protože mu oblek byl malý. Wolfův skafandr sice oblékl bez problémů, ale u toho mu zase vadily příliš dlouhé rukávy. Po dlouhých diskusích mezi odborníky v obou pozemních střediscích bylo předběžně rozhodnuto, že Wolfův skafandr zůstane na Miru, protože v případě nouzového návratu Thomase ruskou transportní lodí na Zemi svému účelu vyhoví. To zároveň znamenalo, že se Thomas může stát členem základní osádky Miru.

Přímo nezúčastnění astronauti mezitím přenášeli zásoby z Endeavour na Mir; celkem bylo již přeneseno 47 % nákladu, což představovalo 1863 kg. Opačným směrem putovaly jako vždy výsledky výzkumů.

Po odchodu na lože vyrušil osádku Endeavour poplašný signál. Přístroje zjistily, že unikají pohonné látky z trysky L5D systému RCS. Velice brzy se však ukázalo, že jde o falešný poplach, způsobený - po kolikáté už - vadným čidlem. Pozemní středisko proto rozhodlo, že zbytečně opakované varování bude potlačeno změnou programu v řídicích počítačích družicového stupně. Příslušnou úpravu však bylo nutno otestovat na Zemi, a proto se pozemní řídicí střediska dohodla, že na nezbytnou dobu bude vypojen stabilizační systém raketoplánu a řízení polohy více než dvousettunového kolosu převezme ruský Mir.

Protože se v důsledku problémů se stabilizačním systémem poněkud zkrátil odpočinek americké části osádky komplexu, byly z programu následujícího, pátého dne letu (26.-27. ledna) škrtnuty některé méně důležité činnosti. Mezi ty však rozhodně nepatřilo stěhování, takže koncem dne už byly přemístěny téměř dvě třetiny nákladu.

Thomas za asistence Solvojova stále ještě zápasil s nepadnoucím skafandrem a nakonec uspěl. Stačilo uvolnit příliš stažené dimensní poutací pásky na zádech a ve slabinách, aby mohl skafandr nejen navléci, ale i hermeticky uzavřít, takže si nakonec na Miru ponechal přece jen vlastní kosmickou garderobu. Wolf také během dne zasvětil svého nástupce do jednotlivých podrobností života na stanici Mir, na níž měl Thomas, jako poslední Američan strávit nejbližší čtyři měsíce.

Technici z MCC v Houstonu mezitím odeslali na oběžnou dráhu upravené programové vybavení, takže vládu nad komplexem k ulehčení ruského střediska mohl opět převzít Endeavour. Ruské techniky totiž poněkud zneklidňovaly tenčící se zásoby pohonných látek ve stabilizačním systému VDU.

Šestý pracovní den (27.-28. ledna) byl věnován především dokončování překládky nákladu. Večer už zbývalo přenést jen jeho necelou pětinu.

Kompletní posádka Miru při tiskové konferenciPoslední den společného letu (28.-29. ledna) se uskutečnila společná tisková konference. Během ní se objevila jedna nečekaná potíž: Ukázalo se, že nový člen 24. základní osádky, Thomas, ruštinu tak říkajíc láme a to ještě s obtížemi, což velitele Miru naplnilo oprávněnými obavami z budoucí situace na stanici.

Po vystoupení pro novináře se ještě přesunuly do Miru poslední vaky s vodou (celkem jí putovalo na stanici přes 700 litrů). Pak následovalo rozloučení a ve 22:34 UT se uzavřely dveře obou průlezů. Endeavour však zůstal spojen s Mirem ještě po dobu odpočinku obou osádek.

K oddělení obou těles došlo až osmý den letu, 29. ledna v 16:57 UT. Krátce předtím, v 16:33:52 UT vzlétla z Bajkonuru transportní loď Sojuz-TM 27 s 25. základní osádkou Miru, kterou tvořili kosmonauti Talgat A. Musabajev a Nikolaj M. Budarin. Doprovázel je francouzský kosmonaut-výzkumník Léopold Eyharts. Na nějakou dobu se tedy ve vesmíru ocitlo současně třináct pozemšťanů.

Miř při odletu EndeavourPo odpojení odmanévroval pilot Edwards družicový stupeň do vzdálenosti 70 metrů od Miru a tradičně zahájil oblet stanice. Po přibližně 90 minutách pak Endeavour zapálením motorů RCS přešel na samostatnou dráhu ve výši 378-384 km a začal se definitivně vzdalovat od družicového komplexu. V raketoplánu nastal všeobecný úklid převzatého materiálu, který se dosud povaloval porůznu v modulu Spacehab i v obytných prostorech družicového stupně. Astronauti také pomalu končili s některými experimenty.

V druhé polovině pracovního dne kolem 23:30 UT uskutečnili piloti v rámci příprav k návratu další drobnou korekci. Po ní se Endeavour ocitl na dráze s periodou 91,96 min, ve výši 359-382 km nad Zemí.

Devátý den letu (30.-31. ledna) byl již jako obvykle věnován bezprostředním přípravám na přistání. Osádka ukončila poslední pokusy, uklidila zbytek věcí na patřičná místa a piloti prověřili všechny systémy raketoplánu.

Přistání Endeavour STS-89Pro 31. ledna vypočítalo pozemní řídící středisko okamžik přistání Floridě na 17:35:06 EST (22:35:06 UT), a další termín už za tmy v 19:11 EST (1. února v 00:11 UT). Protože předpověď počasí byla velmi příznivá, nepočítalo vedení letu vůbec s přistáním na záložním letišti, tj. na Edwards AFB. Předpověď vyšla. V 18:47 UT osádka Endeavour uzavřela dveře nákladového prostoru, kolem 20:00 UT si oblékla lehké skafandry a čekala na povolení k sestupu z oběžné dráhy. To vydal ředitel přistávacího manévru John Shannon ve 21:04 UT a o půl hodiny později, ve 21:27 UT, počítače zažehly oba motory OMS na dobu 207 sekund. Rychlost raketoplánu se snížila o 109 m/s a Endeavour začal sestupovat z oběžné dráhy. Do atmosféry vstoupil ve 22:04 UT a po standardním průletu ovzduším se blížil k floridskému kosmodromu. Na poslední chvíli však došlo ke změně: nárazový vítr si vynutil změnu směru přistání. Místo na dráhu 33 musel družicový stupně zamířit opačným směrem. Kola jeho hlavního podvozku se dotkla dráhy 15 v sobotu 31. ledna 1998 ve 22:35:09 UT. O 12 sekund později je následovalo příďové kolo a družicový stupeň se zastavil ve 22:36:19 UT, krátce před západem slunce.

Osádka - s výjimkou Wolfa, kterého se okamžitě ujali lékaři, přestože se cítil výborně a těšil se na pizzu s houbičkami a feferonkami, kterou mu chystala jeho přítelkyně - obešla nejprve svůj letoun, jak se již stalo tradicí, a pak teprve nastoupila do mikrobusu, který je dopravil do OC&B. Kolem půlnoci místního času došlo i na opuštěný Endeavour, který tahač dopravil do haly č. 1 budovy OPF k přípravám na letu STS-88 - na první montážní let kosmické stanice ISS.

Text, určený pro L+K 8/98, poskytl Mgr. A.Vítek.


Aktualizováno : 27.02.1998

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-89 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.