---

Posádka :
Chilton,K.P.[VE] | Searfoss,R.A.[PL] | Sega,R.M.[PC] | Clifford,M.R.U.[MS] | Godwin[ová],L.M.[MS] | Lucid[ová],S.W.[MS - na Mir]

---

Popis letu : (převzato z L+K 9/97 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-76/SM-3

Třetí let k Miru

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, Csc.

Raketoplán Atlantis po úspěšně dokončené misi STS-74 přistál na Kennedy Space Center 20. listopadu 1995. Již o tři a půl hodiny později byl připoután za tahač, který ho během necelé hodiny dovlékl do haly č. 1 budovy OPF. Zde až do konce roku probíhalo jeho obvyklé odstrojení, včetně demontáže stykovacího modulu ODS. Na ten čekala údržba a příprava k dalšímu letu v budově VAB. U družicového stupně byly jako obvykle demontovány moduly OMS i hlavní motory SSME. Na jejich místo přišla nová trojice s výrobními čísly 2035; 2109 a 2019.

Po vánoční a novoroční přestávce pokračovaly přípravy na třetí let ke stanici Mir se zvýšenou intenzitou. Ve druhé polovině ledna se do nákladového prostoru vrátil stykovací modul ODS, který technici hermeticky připojili ke kabině osádky. Počátkem února k němu přibyl i krátký přechodový tunel pro připojení přetlakového modulu Spacehab. V pondělí 8. února 1996 byly funkční zkoušky ODS ukončeny, takže se dalo začít s přípravou družicového stupně k převozu. V pondělí 15. února došlo k uzavření nákladového prostoru, devatenáctého byl Atlantis usazen na přepravník a v noci na 20. února putoval družicový stupeň do VAB, kde ho již čekaly sestavené motory SRB (soubor BI-079, výr. č. 360T046A a 360T0468) a odhazovací nádrž ET (výr. č. ET-77). O den později došlo ve VAB k připojení RCS a ET. Po nezbytných zkouškách vyrazila 28. února celá sestava umístěná na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-2 na rampu 39B. Rutinní operace, trvající obvykle přibližně osm hodin se nečekaně protáhla téměř na dvojnásobek; u dopravníku, který pamatuje ještě program letů člověka na Měsíc, praskly totiž následkem únavy materiálu dva články pohyblivého pásu na podvozku. Jejich výměna zdržela celý transport o více nežli šest hodin.

Když se Atlantis konečně ocitl na betonovém základu rampy 39B, mohly přípravy k letu pokračovat. Ve čtvrtek 29. února byl do trupu raketoplánu usazen přetlakový modul Spacehab (na rampu ho dopravili ještě před příjezdem družicového stupně 26. února) a o den později prověřili technici připravenost motorů SSME k letu.

V následujícím týdnu - přesněji ve dnech 6. a 7. března - proběhla další významná etapa příprav, totiž simulované odpočítávání TCDT za účasti hlavní osádky. Tu tentokrát tvořilo šest astronautů: velitel plk. USAF Kevin P. Chilton, pilot pplk. USAF Richard A. Searfoss, letoví specialisté Ronald M. Sega (MS-1), Richard Clifford (MS-2), Linda M. Godwinová (MS-3) a Shanon W. Lucidová (MS-4). Tato astronautka se měla stát členkou týmu na ruské stanici Mir.

V pondělí 11 . března naplnila pozemní obsluha za přísných bezpečnostních opatření nádrže všech tří systémů RCS toxickými pohonnými látkami; souběžně s tím probíhalo zasedání komise FRR, které stanovilo datum startu na 21. března 1996.

O týden později - 18. března - dorazila na kosmodrom znovu hlavní osádka. To již od 02.00 místního času (EST, tj. 07.00 Už běželo odpočítávání ke startu, jako obvykle od T -43 h.

Při něm se výrazně vyplatily relativně dlouhé plánované přestávky, protože silná bouře v okolí kosmodromu znemožnila v noci z 18. na 19. března plnění nádrží palivových článků kapalným kyslíkem a vodíkem. Následkem toho nabral countdown pětihodinové zpoždění, které však mohlo být kompenzováno.zkrácením plánovaných přerušení odpočítávání.

Také před vědci z Kalifornské univerzity, kteří připravovali pokusy pro nastávající misi, vyvstal zčista jasna nečekaný problém. Výzkumníci opožděně zjistili, že některé vzorky bílkovin, připravené k pokusu CPCG, byly smíšeny se špatnými stabilizačními látkami. Nezbylo jim než 12 ze tří set chystaných vzorků vyřadit z nákladu. Převážná část vzorků však mohla putovat do palubní ledničky.

Prvním, ale ne jediným povětrnostním problémem před startem byla tentokrát noční bouřka. Další meteorologickou potíž způsobili "rosničkáři" od vojenského letectva, připravující pro NASA předpovědi počasí. Ti pesimisticky prorokovali, že pravděpodobnost odkladu startu Atlantis je nejméně osmdesátiprocentní. Podle nich měl v době startu vát nad přistávací drahou SLF příliš silný boční nárazový vítr, který by ohrozil přistání při havarijním návratu na místo startu. Také síla větru v okolí rampy se podle předpovědi měla blížit ke kritické hranici. Vedoucí pracovníci proto večer 19. března dali hlavy dohromady a po delší debatě se kolem 18.30 EST - tedy ještě před zahájením plnění odhazovací nádrže ET pohonnými látkami - rozhodli odložit start o 24 hodin, na pátek 22. března v 03.13 EST. S tímto termínem byli již meteorologové srozuměni. Počasí mělo být výtečné a pravděpodobnost odkladu letu přes velmi krátké startovní okno (7 minut) odhadovali na pouhých 10 %.

Proto o den později, 21 . března krátce po 18.00 EST, zahájila pozemní obsluha plnění nádrže ET vodíkem a kyslíkem. Operace proběhla bez problémů, stejně tak jako ostatní závěrečné fáze odpočítávání.

Meteorologové se nemýlili. Druhý jarní den, 22. března 1996, za krásného počasí, vyrazil raketoplán Atlantis vzhůru k obloze v 08.13.03,999 UT, přesně na začátku startovního okna. Třetí cesta za ruskou kosmickou stanicí Mir započala. Motory SRB byly podle plánu odhozeny v T +125,885 s a snesly se na padácích do Atlantského oceánu, kde je vylovily záchranné lodě, aby je dovlékly do přístavu Port Canaveral. Raketoplán pokračoval vzhůru, poháněn třemi motory SSME až do T +512,56 s. O deset sekund později se oddělila již nepotřebná nádrž ET, od níž piloti odmanévrovali motorky RCS.

V průběhu startu se objevily dvě závady: první z nich byla skutečnost, že během zážehu motoru SSME v pozici 2 nedošlo k přeskočení jiskry v zapalovací svíčce předzážehové komory A; druhá předzážehová komora B naštěstí stačila motor nahodit. Další závada vypadala napohled vážněji. V hydraulickém systému č. 3 se objevila netěsnost a kapalina z něj začala unikat rychlostí 1 % celkového objemu za minutu. Odpojení tohoto systému od ovladačů vektoru tahu motorů SSME ničemu nepomohlo, Třebaže celkové množství hydraulické kapaliny kleslo do vypojení APU 3 na 56 %, rozhodlo se vedení letu pokračovat v expedici s tím, že pro přistání budou zpřísněna pravidla týkající se limitu bočního větru a celkové dohlednosti.

Po dosažení apogea byly v 08.55.26 UT zažehnuty oba motory OMS, takže zvýšení rychlosti o 23,2 m/s převedlo družicový stupeň na výchozí dráhu ve výši 158 až 293 km, se sklonem 51,66° a dobou oběhu 89,00 min. Po neodmyslitelných prověrkách dostala osádka od řídicího střediska souhlas k operacím na oběžné dráze a otevřela tedy v 09.48 UT nákladový prostor.

Stíhání Miru obíhajícího po dráze ve výši 390 až 398 km bylo zahájeno. V 11.55.29,8 UT zažehli piloti znovu oba motory OMS. Manévr NC1/OMS-3 trval 42,8 s a změnil rychlost raketoplánu o 21,0 m/s. Atlantis se nyní začal pohybovat po dráze ve výši 226 až 295 km a kolem 13.00 UT se nacházel 24 260 km za stanicí, k níž se přibližoval rychlostí 1285 km za každý oběh kolem Země.

Po nočním odpočinku, který trval přibližně od 13.15 UT do 21.13 UT, se osádka družicového stupně pro druhý den letu rozdělila. Zatímco letoví specialisté oživovali experimenty ve Spacehabu, piloti se chystali na další setkávací manévry. První z nich - NC2/OMS-4 - přišel na řadu ve 23.49.04,2 UT. Tentokrát byl na 9,8 s zažehnut jen pravý motor OMS. Změna rychlosti o 6,4 m/s změnila výšku dráhy Atlantis na 233 až 294 km. Její další úprava, tentokráte na 234 až 391 km, se uskutečnila 23. února v 09.24.26,8 UT manévrem NC3/OMS-5 s použitím obou motorů OMS na dobu 57,2 s, a s celkovou změnou rychlosti o 28,3 m/s.

Mezitím Godwinová a Clifford prověřili stav skafandrů, v nichž se chystali na výstup do kosmického prostoru, plánovaný na šestý den letu. Pak přišlo na řadu oživení a prověření systémů stykovacího modulu. Vodicí prstenec byl vysunut do pohotovostní polohy, avšak po krátkých testech radiotechnického zařízení oba letoví specialisté všechny systémy ODS opět vypojili. K odpočinku se astronauti odebrali ve 13.13 UT.

Třetí den letu začal budíčkem v 19.13 UT. Krátce na to, ve 22.16.37,6 UT, se uskutečnil další manévr NC4/OMS-6 oběma manévrovacími motory zažehnutými na 85,4 s. Změnou rychlosti o 43,0 m/s bylo dosaženo další dráhy ve výši 382 až 392 km. Z této pozice již mohlo začít závěrečné přibližování ke stanici Mir; radiolokátor Atlantis, pracující v pásmu Ku, ji zachytil ve 23.09 UT ze vzdálenosti 42 020 metrů.

Finální fázi zahájil manévr TI, který přišel na řadu ve 23.51.38,2 UT. Postačil k němu pouze levý motor OMS aktivovaný na dobu 11 sekund, což způsobilo změnu rychlosti o 2,7 m/s.

Na žádost ruské strany osádka Atlantis krátce po půlnoci 24. března uzavřela větrací otvory motorového prostoru, aby se snížila pravděpodobnost znečištění stanice Mir - především optiky jejích měřicích přístrojů a povrchu slunečních baterií - vypařující se hydraulickou kapalinou. V 01.54 UT byl znovu oživen stykovací systém na ODS. To se již Atlantis a Mir k sobě přiblížily na vzdálenost necelých 100 metrů. Ke kontaktu mezi nimi došlo přesně podle plánu krátce po 02.34 UT. Vlastní spojení obou těles bylo však dokončeno až 24. března 1996 v 02.50.09,9 UT. Pak Rich Searfoss natlakoval prostor mezi průlezy a konečně v 04.31 UT byly jejich poklopy otevřeny.

Jako první se přivítali velitelé obou osádek, Onufrijenko a Chilton. Podle tradice z předchozích dvou setkání si osádky během krátké ceremonie v hlavním obytném prostoru Miru vyměnily drobné dárky. Rusové obdarovali Američany různými suvenýry, ti zase na oplátku věnovali kosmonautům trička se symboly letu STS-76, velikonoční čokoládové zajíčky ale také dvě knihy. Jednou z nich byl Lovellův faktografický román "Ztracený Měsíc", podle nějž byl natočen film "Apollo 13".

Po krátké instruktáži o bezpečnostních opatřeních na obou kosmických tělesech začala překládka věcí dopravených na Mir raketoplánem. Během pěti dnů musely obě osádky spojenými silami přepravit kolem tuny nákladu, včetně vody, zásob, vědeckého vybavení i oblečení a jiných potřeb z raketoplánu na Mir. Opačným směrem putovaly výsledky výzkumů a porouchané části výbavy stanice.

Poté, co byla z Atlantis na Mir přenesena tvarovaná výplň křesla do Sojuzu pro americkou astronautku a po schválení vydaném Billem Reevesem a Nikolajem Nikiforovem - vedoucími směn v řídicím středisku v Houstonu a v Kaliningradu - se Shanon Lucidová stala oficiálně třetí členkou 21. základní osádky Miru a zahájila tak svůj dlouhodobý pobyt na této stanici. Původně měl trvat čtyři a půl měsíce, ale v důsledku odkladů startu raketoplánu se neplánovaně protáhl o celý měsíc.

Čtvrtý den letu, po delším odpočinku (14.43 UT 24. až 00.43 UT 25. března), pokračovala překládka zásob. Linda Godwinová se v Spacehabu začala starat o jedenáct experimentů na evropském Bioracku. Bill Searfoss v té době využil chvíli oddechu a natočil videokamerou krátkou procházku ruským družicovým komplexem.

Kolem 08.00 CDT (houstonského času, tj. 14.00 UT) se uskutečnila beseda obou velitelů, Chiltona a Onufrijenka, k nimž se připojila Lucidová s administrátorem NASA Goldinem. Ten jim pogratuloval k úspěšnému spojení obou těles ve vesmíru a Lucidové popřál mnoho štěstí k jejímu nastávajícímu pobytu ve vesmíru.

Pátý den letu začal po osmihodinovém odpočinku (16.43 až 00.43 UT 26. března), kdy osádka Atlantis měla příležitost pozorovat kometu Hyakutake. Tuto skutečnost také spolu s dalšími dojmy z letu astronauti začerstva sdělili reportérům na Zemi, kteří se zúčastnili tiskové konference organizované jak americkým, tak ruským řídicím střediskem. Jinak byla ovšem první část tohoto dne věnována opět převážně překládce nákladu.

Jeho druhá polovina proběhla ve znamení příprav na výstup dvojice amerických astronautů do volného prostoru. Průlezy mezi Mirem a Atlantis, stejně tak jako vstup do Spacehabu, byly uzavřeny a v obytných prostorách raketoplánu došlo ke snížení tlaku z obvyklých 1014 hPa na 703 hPa; Godwinová a Clifford začali z masek dýchat čistý kyslík. Kolem 02.45 UT, krátce po dalším nočním oddechu (16.43 až 00.43 UT 27. března), začaly bezprostřední přípravy na výstup. Oba astronauti se v přechodové komoře oblékli do skafandrů. Během jejich prověrky bylo zjištěno, že nefunguje přenos lékařskobiologických dat z Cliffordova skafandru, takže bylo třeba vyměnit vysílač; jako záložní posloužila standardní přenosová jednotka, používaná astronauty během pobytu v kabině při lékařském vyšetření. Výměna způsobila určité zpoždění, takže dekomprese přechodové komory byla zahájena teprve v 06.15 UT. K vlastnímu výstupu došlo v 06.34 UT, dvě minuty po otevření průlezu. Oba astronauti byli pro výstup vybaveni také záchranným systémem SAFER, který by jim umožnil bezpečný návrat zpět v případě, že by "odlétli" do volného prostoru. Tentokrát by je raketoplán, připojený ke stanici, těžko mohl dohonit. Systém SAFER byl již úspěšně vyzkoušen za letu STS-64 v září 1994.

Prvním úkolem astronautů bylo umístění čtyř montážních přípravků na zábradlíčka u stykovacího modulu DM na ruské stanici. Tyto přípravky měly sloužit čtyřem zařízením MEEP. Poté oba pracovníci demontovali a uložili do přechodové komory televizní kameru, která před připojením modulu DM sloužila pro sledování setkávacích manévrů. Z úložného kontejneru v nákladovém prostoru přenesli postupně všechny čtyři MEEP a připevnili je na právě instalované úchyty. Zařízení MEEP (Mir Environmental Effects Payload) měla sloužit především k zachytávání kosmického smetí, ale také plynů, které vytvářely "atmosféru" kolem stanice. S jejich opětovným sejmutím a odvozem na Zemi k prozkoumání se počítalo zhruba za čtyři měsíce.

Po ukončeni této operace přikročili Godwinová a Clifford ke zkouškám nové univerzální pracovní plošiny UFR (Universal Foot Restraint), čtyř různých druhů poutacích lan a řady nových typů nářadí, určeného zejména pro montážní práce při výstavbě chystané mezinárodní kosmické stanice Alpha.

Kosmická vycházka, první, kterou uskutečnili američtí astronauti u ruské kosmické stanice, skončila ve 12.36 UT po 6 hodinách 2 minutách a 28 sekundách. Trvala přibližně o půl hodiny déle, než bylo původně plánováno.

Ještě v jejím průběhu otevřel zbytek osádky Atlantis průlezy mezi raketoplánem a stanicí a také tlak v obytných prostorách byl vrácen na obvyklou hodnotu. Zbytek letu ve spojení měl posloužit k obohacení atmosféry uvnitř ruské stanice vzduchem z družicového stupně. Proto byl tlak později postupně zvyšován až na 1070 hPa a koncentrace kyslíku v ovzduší byla zvýšena z normálních 20 na 25 %. Během letu bylo také naplněno 15 nouzových plastikových vaků odpadní vodou z palivových článků Atlantis; každý z nich obsahoval asi 100 liber, tedy kolem 45 kg vody. Také tyto vaky byly přepraveny na palubu stanice jako zdroj pitné i užitkové vody.

K dalšímu osmihodinovému odpočinku se astronauti odebrali v 16.43 UT.

Budíček 28. března byl opět v 00.43 UT. Začal poslední celý den společného pobytu astronautů a kosmonautů. Zbývalo ještě dokončit transport materiálu z Miru i z Atlantis a také se prováděla kontrola seznamů přenášených věcí, aby se na nic nezapomnělo.

Loučení připadlo na brzké ranní hodiny houstonského času (kolem 04.40 CST, tedy 10.40 UT). "Těžko si dokážeme představit", řekl při té příležitosti velitel Miru Onufrijenko, "že za pár minut osádka STS-76 proleze stykovacím modulem a že si řekneme sbohem. Budeme se pak už jen pozorovat průzory - oni se budou dívat na nás a my na ně. Je opravdu těžké, rozloučit se s tak výborným týmem."

Také velitel raketoplánu označil loučení za "hořce sladký" okamžik letu. Pochválil rovněž obě střediska - v Houstonu i v Kaliningradu - "za jejich výtečnou práci při koordinaci společného letu".

Rovněž hlavní ředitel letu Vladimir Solovjov vřele poděkoval oběma osádkám za úspěšnou akci.

Pak již nezbývalo než poslední potřesení rukama a konečně, kolem 10.15 UT, obě skupiny oddělily uzavřené průlezy. Jejich hermetizace byla dokončena ve 12.43 UT. Následovalo uzavření průlezu do stykovacího modulu ODS ve 13.08 UT a vypuštění atmosféry z přechodového tunelu mezi oběma tělesy ve 13.15 UT. Nastala závěrečná noc spojení raketoplánu a Miru.

K přípravám na odpojení Atlantis došlo krátce před půlnocí světového času z 28. na 29. března. V 00.37 UT byly zapojeny systémy ODS a v 01.05.46 UT započalo odemykání zámků, které trvalo dvě a půl minuty. Signál plného odpojení dostaly palubní počítače Atlantis přesně v 01.08.03,4 UT. Současně s tím nastartovaly trysky RCS, které v módu "low-Z" dodaly raketoplánu nezbytný impuls k plavnému oddělení. Po hodinovém oblétání stanice ve vzdálenosti nepřevyšující 180 m dali piloti raketoplánu povel k vlastnímu separačnímu manévru. V 02.08 UT, po zapojení dvou trysek RCS na 12,5 sekundy, přešel raketoplán na samostatnou dráhu ve výši 388 až 397 km.

Vzhledem k rychlému zhoršování počasí na Floridě se vedení letu předběžně rozhodlo zkrátit trvání mise o jeden den. Problémy s únikem hydraulické kapaliny ze systému APU č. 3 nehrály při tomto rozhodování velkou roli, protože únik kapaliny nepokračoval a k bezpečnému přistání postačuje v případě nouze jen jediná funkční APU. Astronauti proto začali s přípravami na přistání hned po odletu od ruské kosmické stanice. Piloti prověřili navigační a řídicí systémy, které pracovaly bez závad. Při testech trysek RCS to dopadlo hůře: hned tři z nich neprošly prověrkami. Přitom dvě z nich - L2U a R4R - označil automatický systém výběru trysek za nezpůsobilé vzhledem k nízkému pracovnímu tlaku ve spalovací komoře (90 kPa, resp. 70 kPa místo nominálních 1034 kPa) a u trysky L2L bylo vážné podezření na netěsnost ventilu okysličovadla. Osádka Atlantis mohla dokonce pozorovat unikající kapalinu a proto uzavřela hlavní ventily rozvodu č. 2. Po jejich opětovném otevření únik pohonných látek pokračoval, takže nakonec byl rozvod 2 definitivně uzavřen, což ovšem znamenalo, že polovina trysek v levém zadním modulu vypadla z provozu. Návrat raketoplánu na Zemi to však neohrozilo.

Hydraulický systém byl vyzkoušen náhradním způsobem: aby se nemusela zapojovat žádná APU, aktivovali piloti k prověření funkčnosti hydraulických systémů. pouze oběhové čerpadla v systému č. 1.

Ostatní členové osádky se mezitím zabývali úklidem a upevňováním nákladu odeslaného z Miru na Zemi. Eventuální neplechy během sestupu atmosférou byly naprosto nežádoucí. Úklid proto zabral hodně času a byl dokončen až po budíčku, ráno 30. března. Protože předpověd' počasí pro obě plánované možnosti přistání na Floridě (v 07.57 resp. 09.33 EST, tj. 12.57 resp. 14.33 UT) byla dobrá, nepočítalo se vůbec s aktivací letiště na Edwards AFB. Nakonec však všechno dopadlo jinak. Přetrvávající přízemní mlha odepsala první časový termín a nízká oblačnost, vytvořená z ní, nakonec pohřbila i tu druhou.

Astronauti v rámci příprav na přistáni ovšem již uzavřeli dveře nákladového prostoru (30. března v 09.08.57 UT). Ted', při nečekaném prodloužení letu, je bylo nutno opět otevřít. Tady však nastal problém. Po povelu vydaném ve 14.37.47 UT neobdržely počítače potvrzení o odemčení čtyř zámků, které poutají obě křídla dohromady a proto zastavily celý proces otvírání dveří. Osádka Atlantis musela zkontrolovat polohu zámků okénkem ve stropu Spacehabu vizuálně. Přitom vše vypadalo v pořádku, takže astronauti dokončili otevření dveří v ručním módu.

Protože meteorologové na neděli 31. března předpovídali pro Floridu bouřlivé počasí se silným nárazovým větrem, začala se k přijetí Atlantis chystat i základna Edwards a to se nakonec vyplatilo.

Druhá příprava k přistání 31. března byla zahájena v 08.09.31 UT opětovným uzavřením nákladového prostoru. Indikace polohy zámků tentokrát vyhovovala.

Eventualita přistání na Floridě na obězích 143 a 144 musela být pro silný vítr definitivně odvolána. Ke cti tedy přece jen přišla kalifornská základna Edwards AFB. Brzdicí manévr se uskutečnil na 144. oběhu zážehem obou motorů OMS ve 12.23.08,1 UT na dobu 200,4 sekundy, což způsobilo snížení rychlosti o 108,5 m/s. Družicový stupeň rychle sestupoval z dráhy a ve 12.57.33,3 UT proťal pomyslnou hranici atmosféry ve výši 400 000 stop (121,92 km). Vlastní průlet ovzduším Země proběhl bezvadně. Atlantis dosedl hlavním podvozkem na beton dráhy 22 v neděli 31. března 1996 ve 13.28.56,8 UT. Ve 13.29.00,4 UT byl vypuštěn brzdicí padák a o 7,4 sekundy později se dráhy dotklo přední podvozkové kolo. Brzdicí padák byl odhozen ve 13.29.31,4 UT a ve 13.29.52,0 UT se raketoplán zastavil. Celková doba letu činila 9 dní 05 h 15 min 53 s.

Po otevření motorového prostoru při poletové inspekci technici zjistili, že celý prostor je pokryt filmem hydraulické kapaliny, ale zjevný únik - odkapávání - nikde nepozorovali. Díky těmto nečekaným akcím se ovšem zdrželo odčerpání zbytků pohonných látek z nádrží OMS a RCS. Atlantis byl proto připraven k přeletu zpět na Floridu až v sobotu 6. dubna. Pouhých pět minut po startu Boeingu 747-SCA z Edwards AFB signalizovaly přístroje pilotům letadla G. Fullertonovi a T. McMurtrymu požár na pravém vnitřním motoru. Po jeho vypojení a zastříkání hasicí pěnou se podařilo osádce obřího letounu vrátit zpět a bezpečně nouzově přistát na Edwards AFB. Po výměně motoru 8. dubna vzlétl Boeing nanovo o tři dny později a po několika zastávkách a přenocování na Dyess AFB v Texasu dorazil už bez problémů i s drahocenným nákladem krátce po poledni 12. dubna 1996 na Kennedy Space Center. Ve ve černích hodinách byl družicový stupeň sňat ze hřbetu transportního letadla a přetažen do haly s č. 1 v OPF aby se tady podrobil přípravám k letu STS-79.